Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

4 Ads 174/2011 - 199Rozsudek NSS ze dne 03.04.2012

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníMinisterstvo práce a sociálních věcí
VěcSociální ochrana - Státní sociální podpora
Prejudikatura

4 Ads 63/2011 - 132


přidejte vlastní popisek

4 Ads 174/2011 - 199

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: R. P., zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, č. j. 1 Ad 27/2010 - 122,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 960 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 1. 2008, č. j. MHMP 547043/2007, SSP 423/07, bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praze 12 ze dne 14. 11. 2007, č. j. 4102/7/ALA-1/2, kterým podle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“) byla zamítnuta žádost žalobkyně o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 8. 2007. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání Magistrát hlavního města Prahy uvedl, že žalobkyně požádala dne 22. 10. 2007 o příspěvek na bydlení od 1. 8. 2007. Žalobkyně byla upozorněna na nedostatky v žádostech a předložených dokladech s tím, že do osmi dnů je povinna tyto nedostatky odstranit. Především však žalobkyně nedoložila doklad o tom, že je nájemkyní nebo vlastnicí bytu, což je podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře zásadní podmínka pro přiznání příspěvku na bydlení. Navíc pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 8 C 198/2003 - 26, byla žalobkyni stanovena povinnost do šesti měsíců od jeho právní moci, tedy do 18. 2. 2006, vyklidit byt na adrese K. X, P. X–M. Jelikož tedy žalobkyně neprokázala, že je nájemkyní, případně vlastnicí bytu, byla její žádost o příspěvek na bydlení zamítnuta v souladu se zákonem.

Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2011, č. j. 1 Ad 27/2010 - 122, žalobu proti uvedenému rozhodnutí o odvolání jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku městský soud uvedl, že podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře má nárok na příspěvek na bydlení jen vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu. Orgán státní sociální podpory však zjistil, že žalobkyně neužívá byt na základě nájemní smlouvy, protože její nájemní poměr skončil podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 8 C 198/2003 - 26, ke dni 18. 2. 2006. Za nájemce bytu se podle § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu. Žalobkyně sice předložila dohody o dočasném přístřeší v Azylovém domě sv. Terezie ze dne 11. 9. 2007 a 27. 10. 2007, podle nichž měla v tomto zařízení zajištěno ubytování v září a říjnu 2007, nicméně v tomto řízení se rozhodovalo o přiznání příspěvku na bydlení ode dne 1. 8. 2007. Za této situace orgán státní sociální podpory postupoval v souladu s právními předpisy, když žádost o tuto dávku zamítl, neboť žalobkyně neprokázala rozhodné skutečnosti pro její přiznání. Žalobkyně byla upozorněna na nedostatky žádosti a měla osvědčit právní důvod k užívání bytu. Její povinností stanovenou v § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře bylo ve lhůtě osmi dnů této žádosti vyhovět a požadované podklady doplnit. Žalobkyně byla přitom náležitě poučena o tom, že v případě nedoložení vyžádaných dokladů jí příspěvek na bydlení nebude přiznán. I přesto uvedené výzvě nevyhověla a tudíž nese následky této své nečinnosti.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost. Stěžovatelka v kasační stížnosti stejně jako v žalobním řízení namítla, že doposud není zcela vyjasněn její vztah k bytu č. 24, I. kategorie, o velikosti 3+1, v 7. patře domu č. p. X v ulici K. 16, P. X – M. Podáním ze dne 28. 12. 2010 proto požádala městský soud o přerušení řízení. Soud měl tomuto návrhu vyhovět i s ohledem na dovolání, které podala v řízení o vyklizení předmětného bytu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 198/2003. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011, č. j. 1 Ad 27/2010 - 122, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Magistrát hlavního města Prahy se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2012 přešla na základě zákona č. 366/2011 Sb. působnost krajských úřadů rozhodovat o odvolání ve věcech dávek státní sociální podpory na Ministerstvo práce a sociálních věcí, stalo se tímto dnem ministerstvo procesním nástupcem žalovaných krajských úřadů v soudních řízeních v těchto věcech, jak vyplývá z § 69 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. V řízení o kasační stížnosti proto Nejvyšší správní soud jednal jako se žalovaným namísto Magistrátu hlavního města Prahy s Ministerstvem práce a sociálních věcí.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Byl-li příjemce dávky vyzván příslušným orgánem státní sociální podpory, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, je podle § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře povinen této výzvě vyhovět, a to ve lhůtě do osmi dnů ode dne doručení výzvy, neurčil-li orgán státní sociální podpory delší lhůtu; neučiní-li tak v určené lhůtě, může být výplata dávky zastavena, dávka může být odejmuta nebo nepřiznána, jestliže příjemce byl ve výzvě na tento následek prokazatelně upozorněn. Skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku a na její výši se v řízení o dávkách státní sociální podpory osvědčují především doklady, které musí být součástí žádosti o dávku.

U stěžovatelky jako samostatně posuzované osoby musela žádost o příspěvek na bydlení podle § 68 odst. 1 písm. d), g) zákona o státní sociální podpoře obsahovat tyto doklady: a) doklad o výši jejího příjmu v rozhodném období, b) doklad o tom, že byt je užíván na základě nájemní smlouvy nebo na základě vlastnictví k nemovitosti, a c) doklad o výši nájemného, nákladů za plnění poskytovaná s užíváním bytu, nejsou-li tyto náklady zahrnuty do nájemného, a nákladů za plyn, elektřinu, vodné, stočné, odvoz odpadu a centrální vytápění nebo za pevná paliva.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka podala dne 22. 10. 2007 žádost o příspěvek na bydlení s datem přiznání od 1. 8. 2007. K ní připojila formulář o výši jejích příjmů a za druhé čtvrtletí 2007, v němž však vyplnila pouze své osobní údaje a údaj o trvalém pobytu. Totéž učinila i na formuláři o výši jejích nákladů na bydlení za druhé čtvrtletí 2007 s tím rozdílem, že v něm navíc vyplnila údaje o nákladech za plyn a elektřinu za jiné než rozhodné období. Při ústním projednání žádosti o příspěvek na bydlení ze dne 22. 10. 2007, které se uskutečnilo téhož dne, orgán státní sociální podpory stěžovatelku upozornil na to, že k této žádosti nejsou doloženy příslušné doklady, a to nájemní smlouva, rozhodné příjmy a potvrzení o nákladech spojených s užíváním bytu. Zároveň stěžovatelku poučil o tom, že nebudou-li tyto nedostatky odstraněny do osmi dnů od 22. 10. 2007, nemůže být její žádosti o příspěvek na bydlení vyhověno. Stěžovatelka však v této lhůtě ani později požadované doklady nepředložila.

Nárok na příspěvek bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému pobytu, jestliže a) jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a b) součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení (§ 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře). Náklady na bydlení u bytů užívaných na základě nájemní smlouvy podle § 25 odst. 1 a 3 zákona o státní sociální podpoře tvoří nájemné, náklady za plnění poskytované s užíváním bytu, nejsou-li tyto náklady zahrnuty do nájemného, náklady za plyn, elektřinu, vodné, stočné, odvoz odpadu a centrální vytápění nebo za pevná paliva. Tyto náklady na bydlení a rozhodné příjmy ve smyslu § 4 a násl. zákona o státní sociální podpoře tedy představují veličiny při posuzování nároku na příspěvek na bydlení i na jeho výši, jak vyplývá z § 27 téhož zákona. Jestliže tedy stěžovatelka nepředložila žádné doklady vztahující se k užívanému bytu, nebylo možné stanovit výši rozhodného příjmu ani nákladů na bydlení a tím ani rozhodnout o jejím nároku na příspěvek na bydlení.

Navíc v žádosti o příspěvek na bydlení ze dne 22. 10. 2007 stěžovatelka uvedla, že je hlášena k trvalému pobytu v bytě č. 24, I. kategorie, o velikosti 3+1, v 7. patře domu č. p. X v ulici K. X, P. X – M. Z obsahu správního spisu však vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 5. 2004, č. j. 8 C 198/2003 - 26, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 9. 2004, č. j. 8 C 198/2003 - 43, který nabyl právní moci dne 18. 8. 2005, bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky vyklidit tento byt do šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku kvůli neplacení nájemného. V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí nebyl tento rozsudek zrušen. Proto městský soud, který byl podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vázán skutkovým stavem existujícím v době rozhodování správního orgánu, musel vycházet z toho, že stěžovatelka nebyla v rozhodné době nájemkyní bytu, k němuž byla hlášena k trvalému pobytu, a tudíž nesplnila jednu z podmínek pro přiznání příspěvku na bydlení zakotvenou v § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Za této situace nebyly dány důvody pro přerušení řízení o žalobě proti rozhodnutí orgánu pomoci v hmotné nouzi do skončení řízení o dovolání ve věci vyklizení shora uvedeného bytu, které je vedeno u Nejvyššího soudu. S poukazem na tytéž skutečnosti zde nejsou dány důvody ani pro přerušení řízení o kasační stížnosti, takže Nejvyšší správní soud o ní meritorně rozhodl. Navíc stěžovatelka ničím neprokázala, že byt, ve kterém byla hlášena k trvalému pobytu, v rozhodné době fakticky užívala a že jí v souvislosti s tím vznikly nějaké náklady na bydlení ve smyslu § 25 zákona o státní sociální podpoře, jak již bylo zmíněno.

Ubytováním stěžovatelky v Azylovém domě sv. Terezie v září a říjnu 2007 na základě dohod o dočasném přístřeší, které uzavřela ve dnech 11. 9. 2007 a 27. 10. 2007 s Arcidiecézní charitou Praha, nemohl v dané věci vzniknout nárok na příspěvek na bydlení. Azylové domy totiž podle § 57 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, poskytují pouze pobytové služby na přechodnou dobu osobám v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení, a tudíž stěžovatelku nebylo možné považovat za nájemkyni obytné místnosti v zařízení určeném k trvalému bydlení ve smyslu § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře. Navíc stěžovatelka nebyla v azylovém domě hlášena k trvalému pobytu, takže nesplnila ani tuto podmínku pro přiznání příspěvku na bydlení uvedenou v § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře.

Stěžovatelka tedy neosvědčila skutečnosti rozhodné pro nárok na příspěvek na bydlení a na jeho výši a v důsledku toho nemohla být žádost o jeho poskytnutí náležitě posouzena. Proto orgán pomoci v hmotné nouzi postupoval v souladu se zákonem, když po předchozím upozornění příspěvek na bydlení stěžovatelce nepřiznal.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně v souladu s § 120 a § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a žalovanému ani jeho právnímu předchůdci v něm žádné náklady nad rámec jejich běžné úřední činnosti nevznikly.

Dále Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v celkové výši 960 Kč, která se skládá z částky 500 Kč za jeden úkon právní služby [podání kasační stížnosti ze dne 25. 10. 2011 podle § 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů], z částky 300 Kč za s tím související režijní paušál (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 160 Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty, kterou byla advokátka povinna podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů bude ustanovené zástupkyni stěžovatelky vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu v obvyklé lhůtě.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2012

JUDr. Marie Turková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru