Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Azs 77/2004Rozsudek NSS ze dne 02.03.2005

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníMinisterstvo vnitra ČR, OAM, Nad Štolou 3
VěcAzyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

přidejte vlastní popisek

3 Azs 77/2004 – 86

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: P. V. H., zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Dlouhá 5, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2002, č. j. OAM-2150/VL-16-16-2002, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 3. 11. 2003, č. j. 24 Az 485/2003-34,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se určuje částkou 2 150 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 14. 5. 2002, č. j. OAM-2150/VL-16-16-2002, žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Dále žalobci neudělil azyl podle § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona o azylu a rozhodl o tom, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu.

V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že v případě návratu do Vietnamu nemá ani práci ani kde bydlet a požádal o nové projednání jeho žádosti. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

č. j. 3 Azs 77/2004 – 87

Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 3. 11. 2003. V odůvodnění rozsudku se ztotožnil se žalovaným v tom, že důvody uplatněné žalobcem nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů pro udělení azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce opustil zemi původu pro nedostatek práce, neměl žádnou jistotu, zato měl ekonomické potíže. Bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce odjel z Vietnamu z ekonomických důvodů. Správní orgán po provedeném řízení usoudil, že žádost žalobce o udělení azylu je zjevně nedůvodná, neboť žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu. K dalším výrokům rozhodnutí žalovaného krajský soud dodal, že byly v daných souvislostech nadbytečné.

Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost doplněnou k výzvě krajského soudu podáním ze dne 4. 3. 2004. Uvedl, že krajský soud pochybil, když neshledal skutečný důvod žalobcovy žádosti o azyl, a to důvod humanitární. Zjištěný skutkový stav byl nesprávně posouzen, humanitárními důvody se soud ani nezabýval a mechanicky převzal názor žalovaného. Stejně tak se soud nezabýval ani překážkami vycestování, a to bez ohledu na to, že tuto svoji subjektivní obavu žalobce namítal. V případě návratu by byl stíhán tamním režimem, vycestoval totiž nelegálně na neznámý pas a pravý nyní nemá. V zemi původu nejsou dodržována lidská práva, jak vyplývá ze zpráv MZV USA, a protože žalobce nesouhlasí s tamním politickým systémem, je objektivně vystaven tlaku ze strany tamních úřadů.

Dále se žalobce dovolával kasačního důvodu obsaženého v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Krajský soud rozhodl bez účasti žalobce podle § 51 s. ř. s., a to bez ohledu na to, že ve správním spisu je doklad o tom, že žalobce nezná ani slovo česky. Jakékoli výzvě soudu tedy nemohl rozumět a dostal se tak do nerovného postavení s žalovaným. Takto byl zkrácen na svých ústavních právech dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Bylo totiž na místě ustanovit mu tlumočníka. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§ 109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost nedůvodnou.

K tvrzenému nevypořádání se soudem ani žalovaným s otázkami neudělení humanitárního azylu a existence či spíše neexistence překážek vycestování Nejvyšší správní soud poznamenává, že se ztotožňuje s poznámkou krajského soudu o nadbytečnosti výroků o neudělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu a neexistenci překážek vycestování dle § 91 zákona o azylu v rozhodnutí žalovaného. Správní orgán pochybil, jestliže v případě, kdy žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 zákona o azylu, současně posuzoval důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v § 16 odst. 1 zákona o azylu pak správní orgán, za předpokladu, že běží lhůta stanovená v odstavci 2 téhož ustanovení, bez dalšího takovou žádost zamítne; konečným způsobem tak ve věci rozhodne, aniž by byla zjišťována existence některého z důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona; pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních § 13 a § 14 zákona o azylu je přitom negativní zjištění a závěr o existenci důvodů pro udělení azylu podle § 12 zákona určující. Výrok správního orgánu o neudělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu je tak v logickém rozporu s výrokem o zamítnutí žádosti o udělení azylu

č. j. 3 Azs 77/2004 – 88

podle § 16 zákona o azylu. Lze si samozřejmě představit situaci, že i žadatel se zjevně nedůvodnou žádostí o udělení azylu se dovolá humanitárních důvodů nebo že správní orgán tyto shledá sám již v rámci zkráceného řízení. V takovém případě však není místo pro zamítnutí žádosti pro zjevnou nedůvodnost se současným udělením humanitárního azylu, ale naopak pouze pro kladný výrok ve smyslu § 14 zákona o azylu.

Žalovaný ani krajský soud nebyli dále ze zákona povinni rozhodnout o překážkách vycestování. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dle § 16 zákona o azylu – žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, kdežto ustanovení § 28 zákona o azylu by se užilo v případě neudělení či odnětí azylu a tedy jako obligatorní část rozhodnutí v režimu § 12, 13, 14, 15 a 17 zákona o azylu, pro které platí povinnost plynoucí z § 91 tohoto zákona.

Obecné tvrzení v kasační stížnosti o nesouhlasu žalobce s politickým systémem ve Vietnamu a z toho vyplývajícího tlaku tamních úřadů, stěžovatel uplatnil poprvé právě až v rámci uvedeného opravného prostředku, Nejvyšší správní soud proto k této skutečnosti podle § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlížel.

Jako zcela nepřípadnou pak Nejvyšší správní soud zhodnotil námitku neustanovení tlumočníka v řízení před soudem, zejména ve vztahu k výzvě dle § 51 s. ř. s., a tedy porušení práva na spravedlivý proces. Jak vyplynulo ze soudního spisu (č.l. 20), krajský soud v souladu s § 64 s. ř. s. a § 18 odst. 2 o. s. ř. ustanovil pro řízení tlumočníka do vietnamštiny. Žalobci pak byly v průběhu řízení doručeny do vietnamštiny přeložené následující písemnosti: vyjádření žalovaného k žalobě, výzva dle § 51 s. ř. s. ke sdělení souhlasu s rozhodnutím o věci samé bez jednání, rozsudek. Za tohoto stavu pak nelze hovořit o zkrácení žalobce na ústavních právech; naopak, postupem krajského soudu byla zachována procesní rovnost účastníků řízení. Lze jen podotknout, že vzhledem k tomu, že žalovaný netrval na nařízení jednání a žalobce se k řádné výzvě dle § 51 s. ř. s. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, mohl soud v souladu s citovaným ustanovením rozhodnout o věci samé bez jednání.

Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny žalobcovy námitky nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

Žalobci byl pro řízení o výše uvedené kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2004, č. j. 24 Az 485/2003–55); v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 7, § 120 s. ř. s.).

Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení a v doplnění kasační stížnosti ze dne 4. 3. 2004, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 2 x 1 000 Kč a 2 x 75 Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm. b), d), § 13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 2 150 Kč.

Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

č. j. 3 Azs 77/2004 – 89

V Brně dne 2. března 2005

JUDr. Josef Baxa

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru