Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Azs 287/2004Usnesení NSS ze dne 08.06.2005

Způsob rozhodnutíodmítnuto
Účastníci řízeníMinisterstvo vnitra, úsek sdružování
VěcAzyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

přidejte vlastní popisek

3 Azs 287/2004 - 60

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátuJ UDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň JUDr. Marie Součkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: A. D., zastoupeného JUDr. Františkem Beranem, advokátem se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Az 204/2003 – 28 ze dne 31. 3. 2004,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobkyně advokátu JUDr. Františku Beranovi se přiznává odměna za zastupování ve výši 1075 Kč, která mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění:

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) nadepsaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-744/VL-19-P05-2002 ze dne 18. 11. 2003. Posléze uvedeným rozhodnutím nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle § 12, § 13 odst. 1 a 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (azylový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „azylový zákon“ nebo „ZA“), a bylo vysloveno, že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 ZA. Městský soud v Praze po přezkoumání napadeného správního rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Soud nezjistil, že by žalovaný porušil příslušná ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“ nebo „SŘ“), a to ani pokud jde o procesní postup při posuzování žádosti stěžovatele, ani v odůvodnění žalobou napadeného správního rozhodnutí. K otázce překážek vycestování, ke které směřovaly konkrétní žalobní námitky, soud uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje v tomto směru přesvědčivé odůvodnění, neboť žalovaný měl existenci překážek vycestování na straně stěžovatele řádně a konkrétně posoudit, a to jak s ohledem k důvodům, jež stěžovatel v řízení uvedl, tak s ohledem na informace o zemi původu. K obavě stěžovatele z toho, že pro případ návratu bude v Senegalu registrován jako člověk, který uprchl a žádal o azyl, soud podotkl, že takové obavy nemohou obstát, neboť žalovaný není oprávněn poskytovat údaje takového typu státním orgánům Senegalu. Obava z nemožnosti nalézt v zemi původu uplatnění je podle soudu z hlediska aplikace § 91 ZA irelevantní. Na udělení azylu podle § 14 ZA není právní nárok a správní uvážení ohledně jeho udělení se vymyká přezkumné činnosti správního soudu. Závěrem soud uvedl, že pokud stěžovatel poukazoval na své rodinné zázemí v České republice, je třeba, aby svůj pobyt legalizoval podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „cizinecký zákon“). Vzhledem k těmto skutečnostem Městský soud v Praze v souladu s § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Svou kasační stížnost stěžovatel odůvodnil tak, že napadený rozsudek mu v podstatě zakládá povinnost nuceného vycestování z území České republiky, kde žije od roku 1997 a kde má svou rodinu. Domnívá se tedy, že na jeho případ je aplikovatelné ustanovení azylového zákona o překážce vycestování vyplývající z mezinárodních závazků České republiky k respektování soukromého a rodinného života; odkazuje přitom na § 91 odst. 1 písm. b) ZA a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Namítá, že svou situaci nemůže řešit podle cizineckého zákona, neboť se domnívá, že podmínkou legalizace jeho pobytu podle § 69a cizineckého zákona je skutečnost, že žadatel není občanem státu, který je podle zvláštního předpisu označen za bezpečný stát původu. S ohledem na argumentaci žalovaného ve správním rozhodnutí, s níž se měl soud ztotožnit, má za to, že Česká republika považuje Senegal za bezpečnou zemi původu. Doporučení dané mu Městským soudem v Praze se mu tedy jeví být účelovým. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl Nejvyššímu správnímu soudu, aby kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na zahájení řízení o udělení azylu byl stěžovatelem podán dne 25. 1. 2002 a pohovor k žádosti o udělení azylu byl se stěžovatelem proveden dne 15. 2. 2002. Pohovor byl veden ve francouzském jazyce za přítomnosti tlumočnice. Ve správním řízení stěžovatel za důvod své žádosti o azyl označil nedostatek prostředků na živobytí v zemi původu, kde nemohl najít práci, neboť je tam vysoká nezaměstnanost. Doplnil rovněž, že byl členem strany povstalců proti vládě, kvůli čemuž měl problémy. Nemohl kvůli tomu získat pas a byl ve vězení. V rámci návrhu však stěžovatel rovněž uvedl, že proti němu nikdy nebylo vedeno trestní stíhání, a není proti němu vedeno ani v současné době. Stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl, že by po svém návratu do Senegalu měl finanční problémy, byl by posuzován jako emigrant a nedostal by sociální podporu.

Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 5 Az 204/2003 - 51 ze dne 1. 6. 2004 byl stěžovateli k ochraně jeho práv v řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát JUDr. František Beran.

Podle § 91 odst. 1 písm. b) ZA povinnost ukončit pobyt neplatí, jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (český text publikován ve formě sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.), kterou je České republiky vázána, má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle odstavce 2 pak státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Kasační stížnost je nepřípustná.

Stěžovatel podle zjištění Nejvyššího správního soudu v žalobě, resp. v jejím doplnění namítal, že v jeho případě mělo být rozhodnuto o existenci překážek vycestování, přičemž toto své tvrzení odůvodňoval potížemi, kterým by byl vystaven v případě svého návratu do Senegalu (finanční problémy, potíže se státními orgány po jejich zjištění, že požádal o azyl v cizí zemi). Dále stěžovatel v žalobě, resp. v jejím doplnění, namítal, že mu měl být udělen humanitární azyl podle § 14 ZA, přičemž jako důvod uvedl skutečnost, že v České republice má svou manželku a syna. Z pohledu takto vymezených žalobních bodů Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené správní rozhodnutí. Jediným stižním bodem obsaženým v kasační stížnosti stěžovatele je námitka, že v jeho případě existuje překážka vycestování ve smyslu § 91 odst. 1 písm. b) ZA, neboť jeho vycestování by bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Takový argument však stěžovatel přímo ani nepřímo v řízení o žalobě neuplatnil a Městský soud v Praze se jím pak z důvodu vázaností zásadou dispoziční ani nemohl zabývat. V takovém případě se však stěžovatelova kasační stížnost opírá jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Jedná se tudíž o kasační stížnost,

jež je podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.

Pouze na okraj a aniž by následující úvahy měly jakýkoli vliv na výrok jeho rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvádí, že v případě stěžovatele existenci překážek vycestování ve smyslu § 91 odst. 1 písm. b) ZA nezjistil. Skutečnost, že stěžovateli nebyl udělen azyl, v důsledku čehož by v případě absence jiné formy legalizace jeho pobytu na území České republiky měl její území opustit a odloučit se tak od své rodiny, nelze samu o sobě považovat za rozpornou s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s právem na respektování soukromého a rodinného života. Soud zde ve shodě s Městským soudem v Praze poukazuje na možnost řešení oprávnění pobytu stěžovatele podle cizineckého zákona, když režim povolování pobytu cizinců na území České republiky je třeba považovat za základní a obecný nástroj úpravy pobytu cizích státních příslušníků v případech, kdy nejsou dány podmínky stanovené zvláštními předpisy, typicky v azylovém zákoně. Možnosti stanovené pro legalizaci pobytu podle cizineckého zákona jsou pro stěžovatele otevřeny, jak správně uvedli žalovaný i Městský soud v Praze. V této souvislosti je pak třeba poukázat na to, že § 69a cizinecký zákon, jehož podmínky stěžovatel v kasační stížnosti rozebírá, upravuje pouze jednu z několika cest, jimiž se stěžovatel může domoci povolení pobytu v České republice. Navíc, žalovaný ve svém rozhodnutí neoznačil Senegal za stát, jež by byl tzv. bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 ZA, a proto ani cesta podání žádosti o povolení k pobytu cizincem ve zvláštních případech po ukončení azylového řízení podle § 69a cizineckého zákona není pro stěžovatele z tohoto důvodu uzavřena. Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem žalovaného i Městského soudu v Praze zdůrazňuje, že celým smyslem azylového zákona je poskytnout ochranu osobám jiných států, které jsou vystaveny pronásledování z azylově relevantních důvodů nebo jež mají z takového pronásledování důvodnou obavu, a proto i hlavním účelem právní úpravy překážek vycestování je poskytnout žadateli o azyl, jež byl v řízení o udělení azylu z různých důvodů neúspěšný, ochranu před návratem do státu, v němž by byl vystaven negativnímu jednání pocházejícímu nebo připsatelnému tomuto státu. Tak tomu ovšem v daném případě, jak Nejvyšší správní soud zjistil z podkladů obsažených ve správním a soudním spise, nebylo.

Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 104 odst. 2 s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl.

Vzhledem k dikci § 78b odst. 1 ZA, podle něhož se cizinci, který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Podle § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.H otové výdaje a odměnu za zastupování soudem ustanovenému zástupci stěžovatele platí stát (§ 35 odst. 7 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci náleží v souladu s § 11 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti, tj. převzetí a přípravu zastoupení, ve výši 1000 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 75 Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 1075 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 8. června 2005

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru