Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Azs 124/2006Usnesení NSS ze dne 17.01.2007

Způsob rozhodnutíodmítnuto
Účastníci řízeníMinisterstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky
VěcAzyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku
Prejudikatura

2 A 552/2002

5 Azs 7/2003

2 Azs 12/2004

1 Azs 13/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
III. ÚS 529/2007

přidejte vlastní popisek

3 Azs 124/2006 - 92

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: R. B., zast. Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2006, č. j. 55 Az 19/2005 - 62,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 1. 2005, č.j. OAM-81/LE-PA03-PA03-2005. Rozhodnutím správního orgánu nebyl stěžovateli k jeho žádosti udělen azyl podle ust. § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb. (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ust. § 91 zákona o azylu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro to, aby mu azyl mohl být udělen. Z důkazů provedených žalovaným nevyplývá, že by činnost politické strany Front des Forces Socialistes (FFS), jejímž je stěžovatel členem, byla ze strany státních orgánů postihována a její členové pronásledováni či vystaveni diskriminaci. Pronásledování pak podle zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie není vystavena ani etnická skupina Berberů, do níž stěžovatel náleží. K předloženému stanovisku Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), podle něhož mohou být navrátivší se neúspěšní žadatelé o azyl v Alžírsku vystaveni podezření z terorismu, krajský soud uvedl, že toto upozornění se vztahuje zejména na osoby, které již v minulosti měly vazby na islamistická hnutí. Takovou osobou stěžovatel není. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

V kasační stížnosti dovozuje stěžovatel naplnění důvodů podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Trvá

č. j. 3 Azs 124/2006 - 93

na tom, že je uprchlíkem ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu. Byl a dosud je členem opoziční politické strany FFS a je skutečností, že členové opozice jsou v Alžírsku terčem politického pronásledování. Odkázal přitom na zprávu Amnesty International za rok 2004. Co se týká aplikace ust. § 91 zákona o azylu, dovolává se zprávy UNHCR z prosince 2004, kterou již dříve předkládal jako důkaz, aniž by se jí žalovaný či soud jakkoli zabývali. Podle této zprávy je nutno zachovávat mimořádnou obezřetnost při rozhodování o návratu neúspěšných žadatelů o azyl, protože alžírská vláda může tyto osoby snadno považovat za teroristy a vystavit je mučení a nelidskému zacházení.

Důvod kasační stížnosti podle ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pak stěžovatel spatřuje v tom, že správní orgán nezjistil skutkový stav přesně a úplně, a to jednak proto, že ignoroval stěžovatelem předložené důkazy, jednak proto, že veškeré správním orgánem použité informace o zemi původu jsou z roku 2003 a zahrnují tak převážně situaci v Alžírsku v roce 2002. Stěžovatel přitom opustil zemi původu až v říjnu 2004 a relevance použitých zpráv je proto podle stěžovatele pochybná.

Jako důvody přijatelnosti podané kasační stížnosti, tj. skutečnosti přesahující vlastní zájem stěžovatele uvedl žalobce povinnost správního orgánu a soudu vypořádat se, resp. alespoň přihlédnout k důkazům, jež stěžovatel předložil ve prospěch svých tvrzení; povinnost správního orgánu a soudu používat aktuální informace o zemi původu; povinnost správního orgánu opatřit si časově odlišné informace podstatné pro rozhodnutí o udělení azylu na straně jedné a o překážce vycestování na straně druhé; potřebu definovat podmínky bezpečnosti návratu pro všechny žadatele z Alžírska s přihlédnutím k výše uvedené informaci UNHCR, resp. právní význam této informace a nakonec potřebu znovu na úrovni správního orgánu zohlednit katastrofální situaci dodržování lidských práv ve vztahu ke členům opozice v Alžírsku.

Z uvedených důvodů žádá Nejvyšší správní soud, aby rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení bylo krajským soudem vydáno dne 23. 2. 2006, tedy po účinnosti novely azylového zákona č. 350/2005 Sb., zkoumal Nejvyšší správní soud nejprve otázku, zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu ust. § 104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Vycházel přitom z precedentního usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. § 103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

Žádný ze stěžovatelem uvedených důvodů přijatelnosti podané kasační stížnosti nesplňuje výše uvedená kritéria.

č. j. 3 Azs 124/2006 - 94

Co se týká povinnosti správního orgánu vypořádat se s důkazy navrženými účastníkem řízení, odkazuje Nejvyšší správní soud např. na svůj rozsudek ze dne 27. 10. 2003, č. j. 2 A 552/2002 - 25, www.nssoud.cz, podle něhož doklady, předložené žadatelem jako podklad pro rozhodnutí, musí správní orgán vyhodnotit (§ 34 odst. 5 spr. ř.) a hodnocení pojmout do odůvodnění svého rozhodnutí (§ 47 odst. 3 spr. ř.).

Pokud jde o dokazování před správními soudy, odkazuje Nejvyšší správní soud např. na svůj rozsudek ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, podle něhož soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§ 52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit. Ustanovení § 77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu.

Co se týká odlišnosti doby, ve vztahu k níž je nutno dokazovat při rozhodování podle ust. § 12 zákona o azylu a podle ust. § 91 tohoto zákona, jedná se o otázku, jíž se Nejvyšší správní soud rovněž dříve dostatečně zabýval. K této problematice srov. např. rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 7/2003 - 60, www.nssoud.cz, podle něhož okolnosti stanovené jako překážky vycestování v § 91 zákona o azylu, nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona téhož zákona; správní orgán i soud se jimi proto zabývají samostatně. Zatímco jedním z důvodů pro udělení azylu je podle § 12 zákona o azylu pronásledování, resp. důvodný strach z něj, jako překážku vycestování, stanoví § 91 odst. 1 téhož zákona nutnost zjištění skutečnosti, že by vycestováním mohlo dojít k ohrožení života nebo svobody. Na věci nic nemění, že jak pronásledování, tak i ohrožení života se má dít ze stejných důvodů, příp. rozsudek ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 - 40, www.nssoud.cz, podle kterého podmínky pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona o azylu, a překážky vycestování podle ustanovení § 91 téhož zákona je nutno posuzovat samostatně. Udělení azylu podle ustanovení § 12 tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v § 2 odst. 6 citovaného zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase.

Co se pak týká tvrzené nutnosti definovat podmínky bezpečnosti návratu alžírských uprchlíků, resp. potřeby určit právní význam informací UNHCR, jedná se sice nepochybně o otázky přesahující individuální zájem stěžovatele, Nejvyšší správní soud však neshledal v dané souvislosti jakoukoli právní otázku, k níž by bylo v této souvislosti na místě zaujmout stanovisko. Pomine-li to, že se krajský soud s předloženou informací UNHCR v odůvodnění svého rozsudku vypořádal, považuje za vhodné konstatovat, že informace UNHCR jsou nepochybně důkazem, jenž je možno v řízení navrhnout, resp. provést. Je však jen na rozhodujícím orgánu, jakým způsobem jej v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů následně posoudí. Vždy bude třeba vycházet z konkrétních okolností daného případu a jakékoli „určování hodnoty“ takového důkazu „shora“ proto nepřipadá v úvahu.

Stejně tak je nutno odmítnout i požadavek stěžovatele, aby byla věc vrácena správnímu orgánu k novému rozhodnutí, neboť by to mělo význam pro všechny členy FFS. Přesah vlastních zájmů stěžovatele se zde dovozuje z možného dopadu rozhodnutí soudu

č. j. 3 Azs 124/2006 - 95

na budoucí rozhodování správního orgánu. Rovněž zde tudíž zcela chybí důvod (vyplývající z projednávané věci), proč by tak měl soud učinit, resp. právní otázka, jíž by bylo třeba zodpovědět v zájmu sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Ani tento důvod přijatelnosti proto není oprávněný.

Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost žalobce dle ust. § 104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.

Podle § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 17. ledna 2007

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru