Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Azs 123/2020 - 29Rozsudek NSS ze dne 14.01.2021

Způsob rozhodnutízrušeno a vráceno
Účastníci řízeníMinisterstvo vnitra
VěcPobyt cizinců
Prejudikatura

7 Ans 10/2012 - 46

7 Ans 5/2008 - 164

1 Ans 5/2008 - 104


přidejte vlastní popisek

3 Azs 123/2020 - 29

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: X. D. N., zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 4. 2020, č. j. 52 A 25/2020 – 11,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 7. 4. 2020, č. j. 52 A 25/2020 – 11, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 9. 2019, č. j. OAM-39619/ZM-2019, zamítl žalobcovu žádost o vydání zaměstnanecké karty. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) toto rozhodnutí zrušila rozhodnutím ze dne 19. 12. 2019, č. j. MV-148912-4/SO-2019, a věc vrátila žalovanému k novému projednání. Jelikož byl žalovaný dle žalobce ode dne 20. 12. 2019 zcela nečinný, žalobce podal dne 24. 2. 2020 Komisi žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 odst. 3 správního řádu.

[2] Žalobou na ochranu proti nečinnosti podanou dne 26. 3. 2020 se žalobce domáhal, aby krajský soud uložil žalovanému povinnost vydat do třiceti dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty. V žalobě mimo jiné uvedl, že Komise do dne jejího podání nerozhodla o uplatněném opatření proti nečinnosti.

[3] Krajský soud usnesením ze dne 7. 4. 2020, č. j. 52 A 25/2020 – 11, žalobu odmítl. Uvedl, že je třeba přihlédnout k aktuální situaci, především k vyhlášení nouzového stavu na území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV-2, v jehož důsledku vláda usnesením č. 198, vyhlášeným pod č. 71/2020 Sb., nařídila s účinností od 14. 3. 2020 přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podaných na zastupitelských úřadech. Krajský soud konstatoval, že zaměstnanecká karta je oprávněním k pobytu nad 90 dnů, uvedené krizové opatření se tudíž týká i řízení o žádosti žalobce. Dále krajský soud poukázal na to, že toto řízení žalovaný přerušil usnesením ze dne 26. 3. 2020, č. j. OAM-39619-23/ZM-2019, s odkazem na § 64 odst. 1 písm. e) správního řádu, ve spojení s čl. I bodem 4 usnesení vlády č. 198, do doby ukončení vyhlášeného nouzového stavu, případně do konce platnosti krizového opatření uvedeného v čl. I bodě 4 usnesení vlády č. 198, které s účinností od 14. 3. 2020 nařizuje přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů podaných na zastupitelských úřadech.

[4] Krajský soud dospěl k závěru, že usnesení vlády o přerušení řízení o žádostech o povolení k pobytu je přiměřenou reakcí na aktuální situaci způsobenou celosvětově rozšířenou pandemií koronaviru. Usnesení žalovaného o přerušení řízení tudíž krajský soud označil za věcně důvodné, nikoli účelové. Jelikož žalovaný správní řízení přerušil, lhůty týkající se provádění úkonů v řízení neběží a žalovaný nemůže konat (vydat rozhodnutí). Krajský soud dále poznamenal, že žalovanému nemůže uložit povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, neboť není zřejmé, jak dlouho potrvá překážka bránící pokračování v řízení. Krajský soud shrnul, že již ze samotných tvrzení žalobce, ve spojení s platnou právní úpravou, je evidentní, že žalovaný nemůže vydat rozhodnutí a soud nemůže žalobě vyhovět, respektive že se žalobce domáhá uložení povinnosti, které zjevně není za daného skutkového a právního stavu možné dostát. Uzavřel proto, že „[v] žalobě absentuje takové tvrzení o nečinnosti žalovaného, které je v případě jeho prokázání způsobilé založit úspěšnost žaloby“, tedy „plausibilní tvrzení o takovém nezákonném jednání žalovaného, jehož následkem by mohlo být (za daného právního stavu) v případě, že by bylo tvrzení pravdivé, vydání rozsudku ukládajícího žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve věci ve lhůtě uvedené v petitu žaloby“, a žalobu odmítl s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 21. 1. 2019, č. j. 7 As 155/2015 - 160, publikováno pod č. 3687/2018 Sb. NSS.

[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost z důvodů, které podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby krajským soudem dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesouhlasí s tím, že v žalobě nebylo obsaženo plausibilní žalobní tvrzení. Naopak je přesvědčen, že jeho žaloba obsahovala všechny zákonné náležitosti.

[6] Upozorňuje na to, že krajský soud nerozporoval, že žalovaný byl ke dni podání žaloby nečinný. Namítá také, že lhůta pro vydání rozhodnutí žalovanému uplynula ještě před vyhlášením nouzového stavu, před vydáním usnesení vlády ze dne 12. 3. 2020, č. 71/2020 Sb., i před vydáním usnesení o přerušení řízení. Nadto nečinnost žalovaného nemá podle stěžovatele s těmito akty žádnou souvislost. Krajskému soudu tedy nic nebránilo, aby žalovanému nařídil rozhodnout o žádosti žalobce do třiceti dnů od ukončení nouzového stavu či zrušení krizových opatření uvedených v bodě I. 4 usnesení vlády č. 71/2020 Sb. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že proti usnesení o přerušení řízení podal odvolání, o kterém Komise dosud nerozhodla. Soud proto místo odmítnutí žaloby mohl také rozhodnout o přerušení řízení podle § 48 odst. 2 písm. c) nebo písm. d) s. ř. s.

[7] Stěžovatel považuje usnesení vlády č. 71/2020 Sb. za nezákonné. Není mu zřejmé, jaký konkrétní cíl mělo krizové opatření v bodu I. 4 tohoto usnesení sledovat, protože v něm (ani v usnesení o vyhlášení nouzového stavu) vláda nevymezila dotčená práva a povinnosti, jak jí ukládá čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. Obsah tohoto krizového opatření neodpovídá § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon); dále jen „krizový zákon“, na jehož základě ho vláda přijala. Přerušení správních řízení není žádným organizačním nebo technickým opatřením určeným k řešení výskytu koronaviru a k odstranění jeho následků a nesleduje žádný cíl uvedený v citovaném ustanovení krizového zákona. Stěžovatel považuje za nepřezkoumatelnou část odůvodnění napadeného usnesení, v němž krajský soud uvedl, že omezení provozu správních orgánů, včetně zastupitelských úřadů, bylo s ohledem na aktuální situaci nezbytné.

[8] Usnesení o přerušení správního řízení je podle stěžovatele rovněž nezákonné, protože jej žalovaný vydal na základě nezákonného usnesení vlády. Žalovaný v něm navíc nesprávně uvádí, že krizová opatření vláda přijala podle § 6 odst. 2 písm. b) krizového zákona, ačkoliv je přijala na základě § 6 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Fakticky však obsah usnesení o přerušení řízení neodpovídá ani jednomu z těchto ustanovení, čímž se žalovaný dopustil svévole při provádění krizových opatření. Ani procesní rozhodnutí o přerušení řízení není provedením organizačního či technického opatření určeného k řešení výskytu koronaviru na území České republiky.

[9] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud rozhodoval na základě sdělení žalovaného o přerušení řízení, aniž by bylo stěžovateli zasláno k vyjádření, čímž porušil zásadu kontradiktornosti řízení. Krajský soud navíc nesprávně zjistil skutkový stav, jelikož usnesení o přerušení řízení nenabylo právní moci, neboť stěžovatel proti němu podal odvolání.

[10] Zástupce stěžovatele na závěr navrhuje, aby se Nejvyšší správní soud jako obiter dictum vyjádřil k námitkám ohledně nezákonnosti usnesení vlády č. 71/2020 Sb. i usnesení žalovaného o přerušení řízení, a to bez ohledu na to, jak o kasační stížnosti rozhodne. S ohledem na usnesení vlády č. 71/2020 totiž pravděpodobně nejsou konány žádné úkony ve stovkách řízení, a proto je možné očekávat větší množství obdobných žalob.

[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že ve věci nebyl, ani není nečinný. Odkazuje na krizové opatření, kterými vláda nařídila přerušit všechna řízení o žádostech o oprávnění k pobytu nad 90 dnů. Proto se tímto bezprostředně závazným usnesením řídil a řízení o žádosti stěžovatele přerušil. Namítá také, že činil kroky k tomu, aby ve věci rozhodl, ovšem stěží mohl předvídat, že bude muset řízení přerušit na dobu trvání nouzového stavu. Nakonec dodává, že dne 20. 5. 2020 vydal rozhodnutí, kterým žádost stěžovatele o vydání zaměstnanecké karty zamítl.

[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

[13] Kasační stížnost je důvodná.

[14] Stěžovatel uplatnil důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti i samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí je nicméně zřejmé, že stěžovatelem může být tvrzen pouze kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá právě na tvrzenou nezákonnost usnesení o odmítnutí žaloby. Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním, neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby) nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nebo je-li rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2012, č. j. 4 As 57/2012 – 13; všechna judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz).

[15] Nejvyšší správní soud podotýká, že obdobnou věcí se zabýval již v několika svých rozhodnutích (například v rozsudcích ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 Azs 89/2020 – 22, či ze dne 3. 6. 2020, č. j. 1 Azs 153/2020 - 28). Nyní projednávaná věc se s uvedenými judikovanými případy shoduje nejen skutkově (vždy se jedná o případy vietnamských státních příslušníků – zastoupených stejným právním zástupcem – kteří žalobou na ochranu proti nečinnosti brojili proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu), ale rovněž obsahem napadeného usnesení krajského soudu i kasační stížnosti. Kasační soud proto v nynějším případě vychází ze svých dřívějších rozsudků, s nimiž se nyní rozhodující senát plně ztotožňuje.

[16] Krajský soud odmítl žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Toto ustanovení takový postup umožňuje v případě, že soud o této věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. Nedostatek podmínek řízení krajský soud spatřoval v tom, že žalobce v žalobě nevymezil žádné plausibilní tvrzení o nečinnosti žalovaného.

[17] Podle § 79 odst. 1, věty první s. ř. s. se může ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. O této žalobě rozhoduje soud na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon. Soud zamítne žalobu, není-li důvodná (§ 81 s. ř. s.). Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010, č. j. 7 Ans 5/2008 - 164, č. 2181/2011 Sb. NSS, pak vyplývá, že „[u]stanovení § 79 s. ř. s. vymezuje okruh tvrzení, která musí žalobce uplatnit, aby jeho procesní úkon (žaloba) měl zamýšlené účinky, tj. dal vzniknout příslušnému procesně-právnímu vztahu, a vedl soud k rozhodnutí směřujícímu k ochraně veřejného subjektivního práva, v daném případě práva na vydání rozhodnutí či osvědčení správního orgánu. V průběhu řízení se poté zkoumá, zda žalobce tvrzenou věcnou legitimaci k podání žaloby skutečně měl, resp. zda se žalovaný tvrzené nečinnosti dopustil, zda je tedy skutečně věcně pasivně legitimován. V tomto smyslu je třeba institut aktivní legitimace chápat v tradičním pojetí jako oprávnění vyplývající z hmotného práva; má ji ten z účastníků, komu svědčí právo nebo povinnost, o něž se v řízení jedná. […] posouzení toho, zda je správní orgán nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s., je otázkou důvodnosti žaloby (součástí rozhodnutí ve věci samé), nikoliv otázkou existence podmínek řízení.

[18] Aby tedy žalobce dosáhl věcného posouzení žaloby, musí v žalobě tvrdit, že správní orgán, který má vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, je nečinný, a že žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředky, které mu příslušný právní předpis k ochraně proti nečinnosti stanoví. Nejvyšší správní soud je oproti krajskému soudu přesvědčen, že žaloba stěžovatele tyto náležitosti splňovala.

[19] Stěžovatel totiž v žalobě vymezil předmět řízení, v němž je dle jeho názoru žalovaný nečinný. Tvrzená nečinnost se týkala vydání rozhodnutí o žádosti o zaměstnaneckou kartu, což je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s., které lze následně napadnout žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104). Skutečnost, že stěžovatel považuje žalovaného v řízení o vydání zaměstnanecké karty za nečinného, je uvedena v žalobě, kromě toho je patrná i ze samotného faktu, že podal žalobu na ochranu proti nečinnosti. Nakonec je podstatné také to, že stěžovatel v žalobě uvedl, že bezvýsledně vyčerpal prostředky na ochranu proti nečinnosti podle správního řádu, neboť Komise o jeho podnětu podle § 80 odst. 3, věty druhé správního řádu dosud nerozhodla. Kasačnímu soudu proto není zřejmé, jaká další tvrzení by měl stěžovatel v žalobě na ochranu proti nečinnosti uvést, aby tato žaloba obsahovala „[p]řipustitelné tvrzení o takovém nezákonném jednání orgánu veřejné správy, jehož následkem by mohlo být v případě, že by bylo tvrzení pravdivé, vydání rozsudku ve věci nečinnostní žaloby ukládajícího tomuto orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé či osvědčení“, jak požadoval krajský soud (viz bod 16 odůvodnění usnesení krajského soudu). Naopak je přesvědčen, že stěžovatel řádně vymezil všechny okolnosti, které jsou potřebné k tomu, aby soud o žalobě na ochranu proti nečinnosti věcně rozhodl. Ostatně krajský soud otázku, zda je žalovaný nečinný, fakticky posuzoval, neboť se zabýval tím, zda bylo řízení o stěžovatelově žádosti přerušeno v souladu se zákonem. V tomto směru je napadené usnesení vnitřně rozporné.

[20] Kasační soud se ztotožňuje i se stěžovatelovým tvrzením, že mu krajský soud nedal možnost vyjádřit se k usnesení o přerušení správního řízení. Toto usnesení žalovaný vydal 26. 3. 2020, tedy v den podání žaloby (jak je zřejmé z č. l. 5 soudního spisu). Stěžovatel tuto skutečnost v žalobě nemohl předpokládat, a nemohl se k ní tudíž ani vyjádřit. Otázka, zda bylo správní řízení přerušeno důvodně a zákonně, je přitom podstatná pro posouzení, zda je správní orgán nečinný (srovnej usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012 - 46, č. 3013/2014).

[21] Podle § 36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci v řízení rovné postavení. Soud je povinen poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu. Podle § 74 odst. 1, věty druhé s. ř. s., který se per analogiam uplatní i v řízení o nečinnostní žalobě (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 Ans 4/2011 - 169), je povinností předsedy senátu doručit žalobci vyjádření žalovaného. Citovaná ustanovení jsou projevem zásady kontradiktornosti řízení, která vyžaduje, aby každá ze stran měla „[m]ožnost nejen předložit důkazy a argumenty, které považuje za nutné, aby její požadavky uspěly, ale také možnost seznámit se všemi důkazy a vznést k nim připomínky za účelem ovlivnit rozhodnutí soudu. Z principu kontradiktornosti vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi“ (nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, přístupný na https://nalus.usoud.cz).

[22] V návaznosti na shora uvedené je zřejmé, že krajský soud pochybil, jestliže odmítl žalobu z procesních důvodů na základě předložení nepravomocného usnesení o přerušení řízení žalovaným, které však již nedoručil stěžovateli, a ten proto neměl možnost se k němu před rozhodnutím soudu vyjádřit. Jelikož krajský soud upřel stěžovateli právo vyjádřit se k otázce přerušení správního řízení, v němž měl být žalovaný nečinný, zatížil řízení o žalobě závažnou vadou, která způsobila nezákonnost jeho rozhodnutí. Pro úplnost lze dodat, že z kasační stížnosti je navíc zřejmé, že stěžovatel považuje přerušení řízení za nezákonné, což podepřel řadou argumentů. Krajský soud však odmítl žalobu dříve, než měl stěžovatel možnost tyto námitky uplatnit.

[23] Důvodná je i stěžovatelova námitka, že krajský soud se nezabýval tím, zda je vyhlášení nouzového stavu a na něj navazující krizové opatření v příčinné souvislosti s nečinností žalovaného, zvláště v kontextu tvrzení stěžovatele, že žalovaný byl nečinný již před vyhlášením nouzového stavu. V tomto směru je napadené usnesení krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

[24] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že neshledal důvod, aby se vyjadřoval k otázce zákonnosti usnesení vlády č. 71/2020 Sb. a z něj vycházejícího přerušení správních řízení. Takový postup by totiž byl v rozporu s kasačním principem, který ovládá řízení o kasační stížnosti (viz odstavec [12] výše). Je proto třeba, aby se k argumentaci stěžovatele a žalovaného nejprve vyjádřil krajský soud, jehož závěry pak na základě případné opakované kasační stížnosti bude moci přezkoumat Nejvyšší správní soud.

[25] Lze tedy uzavřít, že krajský soud tím, že odmítl žalobu stěžovatele se všemi zákonnými náležitostmi i s plausibilním tvrzením o nečinnosti žalovaného, neboť v ní podle něj naopak chybí připustitelné (plausibilní) tvrzení, porušil stěžovatelovo ústavně garantované základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 90 Ústavy. Kromě toho pochybil krajský soud i v tom ohledu, že fakticky posoudil důvodnost žaloby, ovšem procesně nezpůsobilou formou (tedy usnesením, nikoli rozsudkem), a nedal stěžovateli možnost vyjádřit se ke skutečnostem, ze kterých při posouzení žaloby vycházel.

[26] Nejvyšší správní soud proto usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby pro jeho nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Povinností krajského soudu bude se věcně zabývat žalobními tvrzeními a následně vyhodnotit, zda je žalovaný nečinný ve smyslu § 79 s. ř. s. O důvodnosti žaloby pak rozhodne v souladu s § 81 odst. 1 s. ř. s. i ve světle skutečnosti, že žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že dne 20. 5. 2020 vydal rozhodnutí, kterým žádost stěžovatele o vydání zaměstnanecké karty zamítl.

[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení:Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 14. ledna 2021

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru