Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 As 63/2006Rozsudek NSS ze dne 07.02.2007

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníAteliér pro životní prostředí, o. s.
Ministerstvo pro místní rozvoj
VěcStavební zákon
Prejudikatura

6 A 100/2002 - 74


přidejte vlastní popisek

3 As 63/2006 - 136

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce A. ž. p., o. s., zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, zastoupenému Prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2003, čj. 22078/2003/63/O-1995/03, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 1/2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, č. j. 5 Ca 1/2004 - 78,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 10. 2003, čj. 22078/2003/63/O-1995/03, podle § 59 odst. 2 spr. ř. [v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem, ve znění pozdějších předpisů – pozn. soudu] zamítl odvolání žalobce (dále též „stěžovatel“) a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru územního rozhodování (dále též „Magistrát“) ze dne 1. 7. 2003, čj. MHMP/305176/03/OUR/MI/HJ. Tímto rozhodnutím Magistrát rozhodl o změně umístění stavby „O. t. E. R. P., a. s., H. ul. – s. P.“ a povolil výjimku z čl. 4 odst. 10 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy (OTPP). Své rozhodnutí žalovaný odůvodnil jednak nedoloženým a neprokázaným tvrzením žalobce, že rozhodnutí Magistrátu nebylo správně doručeno, když toliko na úřední desce Úřadu městské části Praha 4 byla vyvěšena pouze jeho prvního strana s informací, kdy a kde lze nahlédnout do celého

č. j. 3 As 63/2006 - 137

rozhodnutí. Poukázal na rozhodnou skutečnost, že bylo řádně doručeno vyvěšením rozhodnutí Magistrátu právě na úřední desce Magistrátu hlavního města Prahy. Dále konstatoval, že námitky žalobce ohledně neaktuálnosti podkladů s prošlou dobou jejich platnosti mohly být podle § 36 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (s účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 183/2006 Sb., stavebním zákonem – pozn. soudu) uplatněny nejpozději při ústním jednání, na což byl žalobce upozorněn. Koncentrační zásada uplatňovaná v prvoinstančním řízení se podle § 36 odst. 1 stavebního zákona uplatňuje i v řízení odvolacím, které spolu tvoří jeden celek. Námitky takto řádně neuplatněné nelze posléze vznést ani v řízení odvolacím. K namítanému nedostatku stanoviska městského hygienika z hlediska jeho formy – dopisu – žalovaný uvedl, že právní úprava daná zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, nepožadovala jeho vydání ve formě správního rozhodnutí, obdobně jako stavební zákon, kdy se navíc podle § 3 odst. 5 spr. ř. základní pravidla řízení použijí i na jiné správní úkony, která nejsou rozhodnutími. Proto nelze stanovisko městského hygienika považovat za vadné. K poslednímu odvolacímu důvodu žalovaný uvedl, že zajištění koordinace s urbanistickou studií staveb nemusí být jasné právě žalobci, ale navrhovateli územního rozhodnutí. Po provedení úplného přezkumu z výše uvedených důvodů žalovaný napadené rozhodnutí potvrdil a odvolání žalobce zamítl.

Rozsudkem Městského soudu v Praze dne 22. 2. 2006, č. j. 5 Ca 1/2004 - 78, byla žaloba žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného jako nedůvodná zamítnuta. Žalobce setrval v žalobních důvodech především na svých odvolacích námitkách. K námitce vadného a nezákonného doručení rozhodnutí Magistrátu i rozhodnutí žalovaného soud z § 42 odst. 4 stavebního zákona ve spojení s § 25 odst. 1 spr. ř. dovodil, že účinky doručení má vyvěšení rozhodnutí na úřední desce toho orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Rozhodnutí žalovaného, ale i rozhodnutí Magistrátu, byla tímto způsobem řádně doručena, což soud zjistil ze správního spisu. Žalobce svá opačná tvrzení ničím nepodložil a nepodal o nich žádný důkaz. Ostatní námitky ohledně vad a pochybení při doručování rozhodnutí Magistrátu a rozhodnutí žalovaného směřovaly toliko k dalšímu vyvěšení rozhodnutí na úřední desce Úřadu městské části Prahy 4. Jelikož však správní řád a stavební zákon spojují účinky doručení s vyvěšením rozhodnutí na úřední desce orgánu, který rozhodnutí vydal a nikoli orgánu, jehož územního obvodu se rozhodnutí týká, soud uvedl, že i případné vady při doručování u dalšího orgánu nemohly žalobce zkrátit na jeho procesních právech na bezvadné doručení a seznámení se s rozhodnutím, především již proto, že podal žalobu a jí předcházející odvolání. Vyvěšení rozhodnutí na úřední desce orgánu, jehož územního obvodu se týká, v souladu s § 48 odst. 1 vyhlášky č. 132/1998 Sb., má jen informační funkci i účinky. Soud odkázal na obdobné právní názory uvedené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2004, č. j. 6 A 100/2002 - 74, publikovaném pod č. 449/2005 Sb. NSS a nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03. K námitce neaktuálnosti a prošlé doby platnosti některých podkladů pro rozhodnutí, uplatněné jíž v odvolacím řízení, se soud plně ztotožnil se závěry žalovaného. Žalobce jednak neuvedl, kterých konkrétních podkladů se tvrzený nedostatek týká, soud však především poukázal na uplatnění zásady koncentrace řízení i v rámci odvolacího řízení. Podané námitky a připomínky lze uplatnit nejpozději při ústním jednání, poté již k nim nebude přihlédnuto. Podle soudu nemohou být neuplatněné námitky účinně uplatněny v odvolání a nemůže jim být vyhověno. Pokud žalobce své námitky a připomínky nevznesl nejpozději při ústním jednání podle § 36 odst. 1 stavebního zákona, nebylo chybou žalovaného, pokud se s nimi v rámci odvolacího řízení dostatečně nezabýval; tím nemohlo být dotčeno právo na přezkoumání odvoláním napadeného rozhodnutí.

č. j. 3 As 63/2006 - 138

Soud se vypořádal i s namítanou neexistencí vyjádření provozovatelů veřejných telekomunikačních sítí podle § 126 odst. 1 stavebního zákona, jednak s poukazem na zmíněnou zásadu koncentrace územního řízení, dále proto, že provozovatelé veřejných telekomunikačních sítí nemají postavení dotčených orgánů státní správy, aby tato vyjádření podle § 126 odst. 1 stavebního zákona vydávali. Především soud poukázal na skutečnost, že námitkou absence vyjádření hájí žalobce práva provozovatelů – soukromoprávních subjektů. Podle soudu se žalobce může dovolávat ochrany pouze svých práv. I s namítaným důvodem nedostatku formy u souhlasného stanoviska městského hygienika soud přijal závěry žalovaného. Žalobce blíže nespecifikoval, jaká jeho práva byla tímto postupem dotčena, navíc když podle právní úpravy nebylo zapotřebí k vydání správního úkonu formy rozhodnutí. Tento argument soud podepřel novou výslovnou právní úpravou, která formu rozhodnutí nevyžaduje. K námitce nesrozumitelnosti rozhodnutí žalovaného z důvodů nejasnosti zajištění koordinace s urbanistickou studií soud odkázal na to, že takováto námitka přísluší navrhovateli, kterému je podmínka určena. Navíc žalovaný nepochybil při provedení úplného přezkumu a v rámci odvolání se vypořádal i s touto námitkou.

Soud v rozhodnutí vycházel z postavení žalobce jako účastníka územního řízení o umístění stavby podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Ve správním řízení má procesní postavení a práva účastníka, co do obsahu jím uplatněných námitek se musí jednat o otázky ochrany zájmů podle zákona o ochraně přírody a krajiny; ostatní námitky překračující zájmy chráněné tímto právním předpisem žalobci nepřísluší. Soud však neshledal, že by žalované rozhodnutí zasáhlo do procesních práv žalobce a zkrátilo jeho práva účastníka řízení. Nemůže si ani žalobou osvojit případné námitky třetích osob, které mu vzhledem k předmětu a účelu jeho účastenství nepřísluší. Soud rovněž neshledal pochybení žalovaného při provedení úplného přezkumu podle požadavků správního řádu a stavebního zákona; zjistil, že žalovaný shledal soulad umístění stavby s územním plánem a neshledal dotčení veřejných zájmů ani práv účastníků řízení. Ze všech těchto důvodů žalobu zamítnul.

Proti rozsudku podal žalobce včasnou kasační stížnost, v níž vycházel z nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, která podle něj má za následek nezákonné rozhodnutí soudu. Namítal hrubé pochybení soudu, podle něhož se zásada koncentrace řízení podle správního řádu a stavebního zákona vztahuje ze správního řízení v prvém stupni i na odvolací řízení. Námitky včas neuplatněné v prvním stupni tudíž nelze následně uplatnit jako odvolací důvody; stěžovatel dodal, že takové důvody nejsou projednatelné ani jako žalobní body. Podle stěžovatele se jedná o nezákonný a zužující výklad bez opory ve správní praxi. Zásada koncentrace řízení má za účel, aby byly při prvostupňovém řízení shromážděny veškeré podklady a mohlo být vydáno rozhodnutí. Do odvolacího řízení již zásada koncentrace zasáhnout nemůže, a to z důvodů požadavku plného přezkumu podle § 59 odst. 1 spr. ř., který nelze omezit jen na podané odvolací důvody a kdy případné odvolání směřuje proti vydanému rozhodnutí. Další námitkou stěžovatel soudu vytkl, že se retroaktivním způsobem pokusil vypořádat se žalobou. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, č. j. 5 Ca 1/2004 - 78, byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitka stěžovatele je v rozporu s ustálenou judikaturou. Podle § 36 odst. 1 a 2 stavebního zákona, jako zvláštního zákona ke správnímu řádu, se v územním řízení uplatňuje zásada koncentrace řízení, podle níž je povinností stavebního úřadu předem účastníky upozornit, že námitky a připomínky mohou uplatnit nejpozději při ústním jednání, či ve lhůtě stanovené, jinak k nim nebude přihlédnuto. Protože stavební zákon neobsahuje vlastní úpravu přezkumných řízení o opravném

č. j. 3 As 63/2006 - 139

prostředku, postupuje se podle obecné právní úpravy, kterou je správní řád. Odvolací řízení tvoří spolu s řízením v prvním stupni jeden celek a proto se koncentrační zásada vztahuje i na odvolací řízení, nejen na řízení v prvním stupni. Žalovaný souhlasí se závěry soudu, že námitky a připomínky, které nebyly uplatněny v souladu s koncentrační zásadou v řízení v prvním stupni, nemohou být posléze uplatněny v odvolání, resp. nemůže k nim být přihlédnuto. Z toho posléze dovozuje, že tyto námitky nemohou obstát ani jako žalobní důvody či důvody pro podání kasační stížnosti. V tomto ohledu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2005, sp. zn. 5 As 44/2003. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.

Kasační stížnost je podle § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nevyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav věci aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně vyložena.

Stěžejní námitkou v kasační stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že soud i žalovaný pochybili při vztažení zásady koncentrace řízení z územního řízení i na řízení odvolací, podle které se včas neuplatněné námitky a připomínky nemohou být v řízení projednány a nemohou být účinně uplatněny ani jako odvolací důvody. Nejvyšší správní soud se při řešení této námitky plně ztotožnil s právními závěry Městského soudu. Při uplatnění zásady koncentrace řízení v prvním stupni je třeba ji aplikovat i v řízení druhostupňovém – odvolacím, které ve svém souhrnu tvoří jednotný celek procesu rozhodování o právech, právem chráněných zájmen nebo povinnostech účastníků správního řízení. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že pokud by uvedená zásada koncentrace v odvolacím řízení neměla své místo, musel by to, s ohledem na § 140 stavebního zákona zakotvující subsidiární aplikovatelnost správního řádu, výslovně stanovit sám stavební zákon. Poněvadž však stavební zákon nemá speciální a přednostní úpravu oproti obecnému správnímu řízení obsaženému ve správním řádu, nebylo pochybením soudu, když řízení v prvém a druhém stupni považoval za jeden celek, které je ovládáno společnými zásadami. V tomto případě je tedy společnou zásadou zásada koncentrace řízení a je jí ovládáno celé správní řízení o umístění, event. změně umístění stavby. Nejvyšší správní soud však rovněž poukazuje na to, že se nejedná o osamocený výklad a nazírání na uplatnění zásady koncentrace řízení v řízení ve druhém stupni, nýbrž o pokračující trend v rovině ustálené judikatury správních soudů, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2005, č. j. 5 As 44/2003 - 119, www.nssoud.cz.

Nejvyšší správní soud dále dodává, že uplatněním zásady koncentrace řízení ve druhém stupni není dotčeno právo a požadavek plného přezkumu odvolacích orgánů podle § 59 odst. 1 spr. ř., pokud námitky a připomínky podle § 36 odst. 1 a 2 stavebního zákona skutečně nebyly včas uplatněny, nelze k nim přihlédnout. Pokud by tomu tak nebylo a úplný přezkum by se vztahoval i k námitkám včas neuplatněným, mohlo by se při takovém výkladu a postupu ve svém důsledku dojít k samotnému popření smyslu účelu zásady koncentrace řízení. Uvedená zásada, kterou je možno také chápat též jako jeden z projevů obecné zásady

č. j. 3 As 63/2006 - 140

právní – vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva) – má sloužit rovněž i k větší rychlosti a hospodárnosti správního řízení, ale také ke zjištění skutkového stavu věci. Účastníci řízení nemají podle § 36 odst. 1 stavebního zákona povinnost, nýbrž právo činit námitky a připomínky. Pokud svého práva hodlají využít, musí respektovat zákonnou právní úpravu a činit úkony včas a ve stanovených lhůtách. Není-li tomu tak a byli-li o tom náležitě poučeni, musí být připravení nést následky své procesní pasivity. Nejvyšší správní soud uzavírá, že správným postupem soudu nebyla zasažena stěžovatelova procesní práva.

K námitce tvrzeného retroaktivního přístupu soudu prvního stupně Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud soud v rámci odůvodnění odkázal na novou právní úpravu poté, co se s právní úpravou účinnou v době rozhodování správního orgánu náležitým způsobem vypořádal, nejedná se o retroaktivní přístup, nýbrž o snahu soudu, i s odkazem na novou právní úpravu, dát větší váhu svým argumentům a zpřesnit tak důvody, které ho vedly k dosaženým závěrům.

Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. není dán a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému, jenž byl zastoupen advokátem, soud náklady řízení za zastoupení nepřiznal, neboť má za to, že se nejedná o důvodně vynaložené náklady řízení. Podle názoru soudu má být správní orgán schopen vysvětlit svůj postoj před soudem prostřednictvím svých pracovníků, jestliže mu podle zákona přísluší rozhodovat o dané problematice.

čř

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 7. února 2007

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru