Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 As 52/2007 - 107Rozsudek NSS ze dne 23.01.2008

Způsob rozhodnutízrušeno a vráceno
Účastníci řízeníT-Mobile Czech Republik a.s.
Rada Českého telekomunikačního úřadu
VěcTelekomunikace, spoje, pošta
Prejudikatura

5 As 13/2006 - 46


přidejte vlastní popisek

3 As 52/2007 - 107

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: T-Mobile Czech Republic a.s., IČ: 649 49 681, se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupeného JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 15. 9. 2006, čj. 5 137/2005/603-VI, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 362/2006, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2006 - 15,

takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2006 - 15, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím Rady žalovaného ze dne 15. 9. 2006, čj. 5 137/2005/603-VI, bylo podle § 59 odst. 2 spr. ř. (v celém textu míněn zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů; s účinností od 1. 1. 2006 zrušen a nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem – pozn. soudu) změněno rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 24. 2. 2005, č. 5137/2005/603-II, tak, že se podle § 62 odst. 1 písm. b) spr. ř. povoluje obnova řízení ve věci ukončené pravomocným rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, ve správním řízení zahájeném z podnětu správního orgánu ohledně sporu mezi účastníky Vodafone Czech Republic a.s. a žalobcem vzniklém po uzavření smlouvy o propojení mezi uvedenými účastníky dne 20. 12. 2000 a ve věci pravomocného rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 22. 1. 2002, čj. 34729/2001-603, ve věci uložení předběžného opatření v témže správním řízení. Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, bylo podle § 59 odst. 2 spr. ř. zamítnuto odvolání společnosti Vodafone Czech Republic a.s. a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2002, čj. 32452/2001-620/VII.vyř., jímž žalovaný uložil na základě § 40 odst. 4, § 95 odst. 1 písm. c) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích,

č. j. 3 As 52/2007 - 108

a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „zákon o telekomunikacích“; s účinností od 1. 5. 2005 zrušen a nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích) – pozn. soudu] společnosti Vodafone Czech Republic a.s. podle bodů 3.1 a 6.6 uvedené smlouvy o propojení a podle bodu 7 přílohy A, bodu 3.1 Přílohy D a Dodatku č. 1 ze dne 25. 5. 2001 k této smlouvě povinnost směřovat veškerý provoz, s výjimkou provozu přelivového, ze své sítě do sítě žalobce výhradě přímým propojením a dále směřovat přelivový provoz tranzitem přes síť společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2006 - 15, žalobu napadající rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 15. 9. 2006, čj. 5 137/2005/603-VI, odmítl. Soud uvedl, že žalobce brojil proti rozhodnutí o obnově řízení ve věci, která se týkala rozhodnutí žalovaného o sporu dvou provozovatelů veřejných telekomunikačních sítí ze smlouvy o propojení ve smyslu § 40 odst. 4 zákona o telekomunikacích. Soud posoudil předmětnou smlouvu o propojení tak, že byť byla podle § 38 až 40 zákona o telekomunikacích omezena smluvní volnost stran a žalovaný byl nadán významnými pravomocemi ohledně procesu jejich uzavírání, jde podle něj o v konečném hledisku o smlouvu soukromoprávní, uzavřenou mezi dvěma subjekty soukromého práva, jejímž předmětem je úprava vzájemných práv a povinností při propojení sítí a na níž se, pokud zákon o telekomunikacích nestanoví jinak, plně vztahuje obecná úprava závazkových vztahů obsažená v občanském a obchodním zákoníku. Ve sporu ohledně jejího plnění jsou proti sobě dva subjekty soukromého práva v rovném postavení. Soud dodal, že kdyby nebylo zvláštní právní úpravy dané § 40 odst. 4 a § 95 odst. 1 písm. c) zákona o telekomunikacích, pravomoc k projednání sporu byl měl soud v občanském soudním řízení. V tomto případě ji však má žalovaný. Ten podle soudu nejedná při řešení těchto sporů v postavení vrchnostenského orgánu, jenž by na základě veřejného zájmu zasahoval do právní sféry účastníků řízení, nýbrž vykonává roli arbitra, který, obdobně jako soud v občanském soudním řízení, rozhoduje spor mezi dvěma stranami smlouvy o propojení.

V uvedeném rozhodnutí Městský soud v Praze dále vyjádřil právní názor, že v řízení, které má být žalobou napadeným rozhodnutí obnoveno, žalovaný rozhodoval v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Protože právní režim soudní ochrany proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení podle § 62 a násl. spr. ř. nemůže být odlišný od právního režimu soudní ochrany ve věci samé, v posuzovaném případě je o věci, v níž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí o obnově řízení, příslušný rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Tyto závěry soud doložil odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2003, č. j. 7 A 30/2001 - 24, publikované pod č. 44/2004 Sb. NSS a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2004, č. j. 2 As 71/2003 - 35. Soud podotknul, že při výkonu jiných pravomocí podle zákona o telekomunikacích ohledně smluv o propojení, má žalovaný veřejnoprávní postavení a k přezkumu takových rozhodnutí je věcně příslušný soud ve správním soudnictví, což se týká kupř. rozhodnutí podle § 40 odst. 2 zákona o telekomunikacích, jímž žalovaný nahrazuje smlouvu o propojení, což již vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2006, čj. 3 As 48/2004-82, publikovaném pod č. 882/2006 Sb. NSS nebo cenového rozhodnutí žalovaného o ceně za propojení podle § 78 odst. 2 zákona o telekomunikacích, jak je uvedeno v usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 9. 7. 2004, č. j. Konf 92/2003 - 18, publikovaném pod č. 336/2004 Sb. NSS. V těchto případech podle soudu totiž žalovaný nahrazoval vůli stran vlastním rozhodnutím, jednal tedy z pozice vrchnostenského orgánu a na základě veřejného zájmu, jímž je otevřený přístup k veřejným telekomunikačním sítím, nerozhodoval tedy pouze spor ohledně plnění ze smlouvy o propojení, jak tomu bylo v předmětné věci. S ohledem na tyto skutečnosti proto soud dospěl k závěru, že není věcně příslušný k projednání žaloby, neboť se žalobce domáhá podle § 46 odst. 2 s. ř. s.

č. j. 3 As 52/2007 - 109

přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Podle § 68 písm. b) s. ř. s. je taková žaloba nepřípustná a soud ji na základě § 46 odst. 1 písm. d) a § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítl a poučil žalobce o možnosti podat žalobu k příslušnému soudu v občanském soudním řízení.

Ve včasné kasační stížnosti namítl žalobce (dále též „stěžovatel“) nezákonnost rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby. Vyjádřil přesvědčení o nesprávnosti právních závěrů soudu, který předmětnou věc posoudil tak, že její projednání a rozhodnutí přísluší soudu v občanském soudním řízení a ne soudu ve správním soudnictví. Rozhodnutí o povolení obnovy není podle stěžovatele vyloučeno z přezkumu v rámci správního soudnictví a není při tom podstatné, co bylo předmětem správního řízení, které má být obnoveno. Předmětem soudního řízení nebyl spor mezi stěžovatelem a společností Vodafone, ale vrchnostenské rozhodnutí o připuštění, nebo nepřipuštění zásahu do pravomocného rozhodnutí žalovaného cestou obnovy řízení. Rozhodnutí Rady žalovaného o povolení obnovy řízení je proto způsobilé být předmětem přezkumu ve správním soudnictví. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006, č. j. 5 Ca 196/2005 - 31, ze kterého plyne, že se soud po věcné stránce zabýval přezkumem rozhodnutí žalovaného, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy, a to v téže věci, která byla předmětem řízení ve věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 362/2006. Uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze zrušil rozhodnutí žalovaného o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení pro nepřezkoumatelnost. Na jeho základě vydala Rada žalovaného nové rozhodnutí, které je předmětem přezkumu ve věci, v němž Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2006 - 15, žalobu pro věcnou nepříslušnost odmítl. Na základě toho stěžovatel dovozuje, že Městský soud v řízení vedeném pod sp. zn. 5 Ca 196/2005 dospěl ke zcela opačnému závěru, než v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 362/2006, když v prvním případě dospěl k závěru že žaloba proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení obnovy je přezkoumatelná ve správním soudnictví, zatímco v případě druhém soud žalobu proti rozhodnutí o povolení obnovy, a to v téže věci, odmítl. Podle stěžovatele tak nebyla naplněna zásada legitimního očekávání. Stěžovatel v této souvislosti uzavřel, že vedle sebe existuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006, č. j. 5 Ca 169/2005 - 31 a usnesení téhož soudu ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2005 - 15, ze kterých vyplývají zcela opačné právní názory na otázku ohledně přípustnosti žaloby proti rozhodnutí týkající se obnovy řízení, a to v téže věci.

Stěžovatel v další části kasační stížnosti svádí polemiku ohledně ústavnosti dělení soudní kontroly správních rozhodnutí podle jejich důsledků na část soukromoprávní, představovanou částí pátou o. s. ř. a veřejnoprávní, která je obsažena v s. ř. s. Navrhuje proto Nejvyššímu správnímu soudu, aby inicioval u Ústavního soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy zrušení celé části páté o. s. ř. Důvodem zapříčiňujícím protiústavnost duální kontroly správních rozhodnutí je podle stěžovatele nejednost, rozporuplnost a nepředvídatelnost rozhodování ohledně toho, který soud je věcně příslušný, dále pak to jsou velmi vágní kritéria vymezení pravomoci civilních a správních soudů, což následně vyvolává soustavné porušování ústavně zaručeného práva na přiměřenou délku řízení. Stěžovatel dále uvádí, že tzv. zvláštní senát, zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. není zakotven v ústavním pořádku, obdobně jako dualismus soudního přezkumu správních rozhodnutí. S ohledem na tyto skutečnosti proto navrhnul, aby Nejvyšší správní soud posoudil soulad zákona č. 131/2002 Sb., § 104b, § 104c a celé částí páté o. s. ř. a § 46 odst. 2 ve spojení s § 68 písm. b) s. ř. s. s ústavním pořádkem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a pokud dospěje k závěru, že jsou v rozporu s ústavním pořádkem, aby věc podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., předložil Ústavnímu soudu. Jinak navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2007, č. j. 10 Ca 362/2006 - 15, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

č. j. 3 As 52/2007 - 110

Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Kasační stížnost je podle § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel v ní uplatňuje důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3. s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud při tom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost je důvodná.

Soud prvního stupně nejprve posoudil, zda rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, řešilo vztah soukromoprávní či veřejnoprávní. Dovodil, že smlouva o propojení ze dne 20. 12. 2000, vzdor ustanovení § 38 až 40 zákona o telekomunikacích, v konečném hledisku představuje o smlouvu soukromoprávní, uzavřenou mezi dvěma subjekty soukromého práva, jejímž předmětem je úprava vzájemných práv a povinností při propojení sítí a na níž se, pokud zákon o telekomunikacích nestanoví jinak, plně vztahuje obecná úprava závazkových vztahů obsažená v občanském a obchodním zákoníku. K tomu dodal, že ve sporu ohledně jejího plnění jsou proti sobě dva subjekty soukromého práva v rovném postavení, přičemž pokud by nebylo zvláštní právní úpravy dané § 40 odst. 4 a § 95 odst. 1 písm. c) zákona o telekomunikacích, pravomoc k projednání sporu byl měl soud v občanském soudním řízení. Na základě svých úvah dospěl soud prvního stupně k závěru, že není věcně příslušný k projednání žaloby. Na základě této úvahy soud prvního stupně aplikoval judikaturu Nejvyššího správního soudu představovanou usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2003, č. j. 7 A 30/2001 - 24, publikovaným pod č. 44/2004 Sb. NSS a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2004, čj. 2 As 71/2003-35, dostupným na www.nssoud.cz, podle nichž právní režim ochrany proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení podle § 62 a násl. spr. ř. nemůže být odlišný od právního režimu soudní ochrany proti rozhodnutí ve věci samé.

Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně ohledně charakteru rozhodnutí ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, podle něhož žalovaný rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Rozhodnutím ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, bylo zamítnuto odvolání napadající rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2002, čj. 32452/2001-620/VII.vyř., které bylo současně potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím byla společnosti Vodafone Czech Republic a.s. podle bodů 3.1 a 6.6 smlouvy o propojení ze dne 20. 12. 2000 a podle bodu 7 přílohy A, bodu 3.1 Přílohy D a Dodatku č. 1 ze dne 25. 5. 2001 k této smlouvě stanovena povinnost směřovat veškerý provoz, s výjimkou provozu přelivového, ze své sítě do sítě žalobce výhradě přímým propojením a dále směřovat přelivový provoz tranzitem přes síť společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s.

Nejvyšší správní soud výše zmíněné rozhodnutí považuje za obsahovou změnu právního vztahu založeného smlouvou o propojení ze dne 20. 12. 2000. Žalovaný z pozice vrchnostenského orgánu, na základě existujícího sporu mezi smluvními stranami podle § 40 odst. 4 ve spojení s § 95 odst. 1 písm. c) zákona o telekomunikacích, autoritativně stanovil povinnosti smluvních stran. Zasáhl tedy do existujícího právního vztahu, provedl jeho obsahovou změnu tím, že společnosti Vodafone Czech Republic a.s. jednoznačně stanovil právní povinnost. Žalovaný svým postupem v podobě obsahové změny právního vztahu nahradil vůli smluvních stran. Soud v dané věci neposuzuje smlouvu samou, ale povolení obnovy řízení ve věci vydání rozhodnutí správního orgánu, kterým zasáhl do existující smlouvy. V dané souvislosti je třeba odkázat na právní závěry učiněné Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku ze dne 8. 3. 2006, č. j. 3 As 48/2004 - 82, publikovaným pod č. 882/2006 Sb. NSS, podle něhož pokud žalovaný vystupoval ve vrchnostenském postavení a svým rozhodnutím nahradil vůli smluvních stran, přezkum takového rozhodnutí spadá proto do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud,

č. j. 3 As 52/2007 - 111

vycházeje z těchto závěrů dospěl k právnímu názoru, že i rozhodnutí, jímž se podle § 40 odst. 4 ve spojení s § 95 odst. 1 písm. c) zákona o telekomunikacích, řeší spor vzniklý ze smlouvy o propojení tak, že modifikuje obsah smlouvy, čímž dochází k obsahové změně právního vztahu, ve své podstatě představuje nahrazení vůle smluvních stran obdobně jako je tomu u rozhodnutí učiněných podle § 40 odst. 2 zákona o telekomunikacích.

Na základě těchto úvah proto dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že vrchnostenské rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2002, čj. 32452/2001-620/VII.vyř., potvrzené rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, ohledně stanovení povinnosti společnosti Vodafone Czech Republic a.s., nahradilo vůli smluvních stran. Proto je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Soud prvního stupně v tomto ohledu nesprávně posoudil charakter řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, pročež nesprávně rozhodl podle § 46 odst. 2 ve spojení s § 68 písm. b) a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. o odmítnutí žaloby. V novém řízení Městský soud v Praze posoudí, zda rozhodnutí ze dne 15. 9. 2006, čj. 5 137/2005-603-VI, jímž bylo změněno rozhodnutí 24. 2. 2005, č. 5 137/2005/603-II, tak, že se podle § 62 odst. 1 písm. b) spr. ř. povoluje obnova řízení ve věci ukončené pravomocným rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 28. 6. 2002, čj. 13109/2002-603, je způsobilé podle § 65 odst. 1 s. ř. s. být předmětem zásahu do stěžovatelových veřejných subjektivních práv. Nejvyšší správní soud při vyslovení tohoto závěru vycházel z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, čj. 5 As 13/2006-46, dostupném na www.nssoud.cz, podle něhož žaloba proti rozhodnutí, jímž byla správním orgánem z moci úřední nařízena obnova řízení, je přípustná, jde-li o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s. Takový případ nastává např. tam, kde je s rozhodnutím o nařízení obnovy řízení spojen odkladný účinek.

Stěžovatel v kasační stížnosti, zřejmě pod dojmem výše uvedeného nesprávného právního závěru Městského soudu v Praze, dále uvedl velmi obšírné pojednání ohledně současné právní úpravy možnosti soudního přezkumu správních rozhodnutí, přičemž ji podrobil kritice. K jeho námitkám však Nejvyšší správní soud uvádí, že neshledal zákon č. 131/2002 Sb. a ustanovení § 104b, § 104c a celou část pátou o. s. ř. a § 46 odst. 2 ve spojení s § 68 písm. b)

s. ř. s. v rozporu s ústavním pořádkem. Proto nevyužil postupu předvídaným čl. 95 odst. 2 Ústavy a nepředložil věc podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavnímu soudu. Předmětem stěžovatelovy námitky v tomto ohledu byla rozpolcenost soudní kontroly veřejné správy v rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí. Je pravdou, že současná Ústava České republiky nezná dualismus soudního přezkumu, a to kupř. na rozdíl od Ústavy Československé republiky z roku 1920, která ve svém § 105 odst. 1 stanovila, že ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno jest straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva.

Současná právní úprava byla ovlivněna nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, publikovaného pod č. 276/2001 Sb., kterým byla část pátá "Správní soudnictví" (§ 244 - 250s) o. s. ř. dnem 31. prosince 2002 zrušena. Jak ale dále v souvislosti s rozčleněním kontroly správních rozhodnutí judikoval Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 349/03, Ústavní soud by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitost práva jednoduchého, nikoli základních lidských práv, ať už hmotných (právo na majetek podle čl. 11 , právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 či další práva), nebo procesních (právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a dalších Listiny základních práv a svobod). Ta mohou být stejně dobře ochráněna nebo opomíjena jednou i druhou větví současného českého správního soudnictví, přičemž justiční charakter rozhodujících orgánů pochyby nevyvolává. Za účelem,

č. j. 3 As 52/2007 - 112

aby nedošlo k denegatio iustitiae zákonodárce vytvořil zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, tzv. zvláštní senát, kterému podle § 1 odst. 1 písm. b) zmíněného zákona svěřil pravomoc řešit kompetenční spory mezi soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví. Skutečnost, že tzv. zvláštní senát není zmíněn v Ústavě a priori neznamená nemožnost jeho zřízení a tím spíše ani protiústavnost zákona č. 131/2002 Sb., kterým byl zřízen. Jeho členy jsou navíc soudci soudů, které v Ústavě výslovně uvedeny jsou.

Na základě výše zmíněných skutečností Nejvyšší správní soud shrnuje, že se Městský soud v Praze bude v novém řízení zabývat primárně posouzením, zda rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 15. 9. 2006, čj. 5 137/2005-603-VI, je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., z čehož odvodí svůj další procesní postup. Nad to Nejvyšší správní soud podotýká, že by případně měl Městský soud v Praze zvážit a zjistit okruh možných osob zúčastněných na řízení podle § 34 s. ř. s.

Nejvyšší správní soud dospěl ze všech shora uvedených důvodů k závěru, že Městský soud v Praze nesprávně rozhodl o odmítnutí návrhu, a proto kasační stížností napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil. Věc současně vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je tento soud podle odstavce 3 téhož ustanovení vázán výše vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu.

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle § 110 odst. 2 s. ř. s. Městský soud v Praze v novém rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2008

JUDr. Marie Součková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru