Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 As 5/2019 - 33Rozsudek NSS ze dne 22.02.2021

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníGenerální ředitelství cel
VěcPřestupky

přidejte vlastní popisek

3 As 5/2019 - 33

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce J. Š., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 461/5, Brno, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2018, č. j. 2 A 48/2016 – 29,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce napadl včasnou kasační stížností v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž tento soud odmítl pro opožděnost jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2016, č. j. 6423/2016-900000-304.7.

[2] Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh řízení a uvedl, že Celní úřad pro hlavní město Prahu uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku a že mu ve správním řízení ustanovil opatrovníka z důvodu jeho neznámého pobytu. Dále poukázal na zjištění žalovaného, že se žalobce v průběhu odvolacího řízení přihlásil k trvalému pobytu na území České republiky. Městský soud konstatoval, že okamžikem přihlášení žalobce k trvalému pobytu na území České republiky pominuly důvody, pro které byl opatrovník ustanoven a funkce opatrovníka proto dnem přihlášení k trvalému pobytu zanikla. Poznámka této skutečnosti do spisu má podle městského soudu v uvedeném případě pouze deklaratorní charakter a plní ji již samotné založení výpisu z evidence osob, které obsahuje potřebné údaje. Rozhodnutí žalovaného bylo řádně doručeno žalobci na adresu jeho trvalého pobytu, přičemž k doručení došlo dne 15. 2. 2016. Posledním dnem lhůty pro podání žaloby byl pátek 15. 4. 2016. Žalobce však žalobu podal u městského soudu až dne 27. 5. 2016 – tedy po uplynutí zákonné lhůty. Městský soud ji proto s odkazem na § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) jako opožděnou odmítl.

II. Kasační stížnost

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti tomuto rozhodnutí městského soudu kasační stížnost. V ní podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. namítá, že městský soud nesprávně posoudil žalobu jako opožděnou a chybně ji proto odmítl. Prvostupňový správní orgán ustanovil stěžovateli jako osobě neznámého pobytu v dotčeném správním řízení opatrovníka. Tomu také doručil prvostupňové správní rozhodnutí. Žalovaný však rozhodnutí o odvolání doručil přímo stěžovateli a opatrovníka pominul, aniž by pro takový postup byly splněny podmínky. Rozhodnutí žalovaného proto stěžovateli nebylo doposud oznámeno. Z tohoto důvodu nemůže být žaloba proti rozhodnutí žalovaného opožděná.

[4] Poznámka o zániku opatrovnictví, kterou je správní orgán povinen do spisu učinit, jakmile se o zániku opatrovnictví dozví, nemá podle stěžovatele pouze deklaratorní charakter. Institut doručování je totiž natolik významný, že musí být v každém časovém okamžiku zřejmé, kterým osobám má být korespondence doručena. K tomu slouží právě poznámka do spisu, která nemůže být nahrazena žádnými jinými instituty (např. založením listiny do spisu). Její účinky proto nejsou jen deklarací faktu, že se správní úřad o důvodu zániku opatrovnictví dozvěděl, ale zároveň se jimi mění okruh osob, jimž správní orgány oznamují rozhodnutí, výzvy, předvolání, atd. Proto je nezbytné tuto změnu fixovat zákonem stanoveným přezkoumatelným způsobem, tj. poznamenáním této skutečnosti do spisu.

[5] Stěžovatel se dále domnívá, že názor zastávaný městským soudem vnese do správního řízení naprostou anarchii, neboť správním orgánům umožní nejen jednat svévolně a zasílat korespondenci komukoli, komu uznají za vhodné, ale umožní jim rovněž hojit chyby, jichž se při doručování dopustí, až ex post různými účelovými konstrukcemi. V této souvislosti stěžovatel zpochybňuje soulad dotčené právní úpravy s podmínkami materiálního právního státu, protože změna či zrušení zastoupení z úřední povinnosti bez současného vyrozumění zástupce a zastupovaného naráží na mantinely práva na spravedlivý proces. Stěžovatel z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc městskému soudu vrátil k projednání a rozhodnutí.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu uplatněného důvodu a zkoumal, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); dospěl přitom k závěru, že napadené usnesení takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná. Z užitých jazykových prostředků, které zákonodárce použil v klíčové právní normě, totiž konstitutivní charakter poznámky správního orgánu o zániku funkce opatrovníka nevyplývá.

[7] Podle § 32 odst. 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) [f]unkce opatrovníka zaniká, jakmile zastoupený začal být zastupován zákonným zástupcem nebo nabyl procesní způsobilosti anebo pominuly důvody, pro něž byl opatrovník ustanoven. Tuto skutečnost správní orgán poznamená do spisu, jakmile se o ní dozví; v pochybnosti rozhodne usnesením, které se oznamuje pouze opatrovníkovi a opatrovanci nebo jeho zákonnému zástupci.

[8] Z čistě jazykového hlediska je nepochybné, které ze dvou souvětí citované právní normy upravuje okamžik zániku funkce opatrovníka. Spojka „jakmile“, kterou zákonodárce použil pro spojení vět v obou souvětích, připojuje vedlejší větu příslovečnou časovou a významově ji lze opsat slovy „ihned, když“. Tato spojka tak vyjadřuje bezprostřední a plynulou následnost děje popsaného ve větě hlavní po ději popsaném ve větě vedlejší.

[9] Podmínky zániku funkce opatrovníka stanoví pouze druhá věta prvního souvětí citované právní normy. Jakmile jedna z nich nastane, dochází bez dalšího k zániku funkce opatrovníka. Takto vyjádřená bezprostřednost proto vede k závěru, že poznámka, kterou správní orgán o této skutečnosti následně do spisu učiní, nemá na zánik opatrovnictví žádný vliv a má tak pouze deklaratorní charakter. Okamžik zániku funkce opatrovníka nemůže ovlivnit ani skutečnost, že správní orgán tuto poznámku neučiní do spisu řádně, a dokonce ani skutečnost, že ji neučiní vůbec, neboť takové pochybení samo o sobě nemůže žádným zásadním způsobem procesní práva účastníka ohrozit.

[10] Ke stejnému interpretačnímu závěru lze dospět i pomocí teleologického výkladu. V institutu opatrovníka se střetává zájem na rozhodování správních orgánů v přiměřeném čase a bez zbytečných průtahů (§ 6 správního řádu) se zájmem na ochraně práv a oprávněných zájmů dotčených osob (§ 4 správního řádu). Správní řád umožňuje správnímu orgánu ustanovit účastníkovi řízení pouze takového opatrovníka, v jehož péči se účastník řízení nachází, anebo jiného vhodného opatrovníka, u něhož současně nejsou důvodné pochybnosti, že pro svůj zájem na výsledku řízení nebude řádně hájit zájmy opatrovance (§ 32 odst. 4 správního řádu). Správní orgán je přitom povinen po celou dobu opatrovnictví dohlížet na řádný výkon této funkce, neboť zjistí-li, že opatrovník dostatečně nedbá o ochranu práv a zájmů svého opatrovance, je povinen toto ustanovení zrušit a účastníkovi ustanovit jiného opatrovníka (§ 32 odst. 7 správního řádu). Uvedená kritéria tedy k opatrovnictví předurčují pouze takovou osobu, která pro svůj kladný vztah k opatrovanci bude mít skutečný zájem jej ve správním řízení reprezentovat, a to nejen přebíráním písemností, ale např. i nahlížením do spisu, podáváním vyjádření atp. Lze proto dovodit, že opatrovnictví ve správním řízení nemá primárně zajistit plynulý postup v řízení tím, že správní orgán bude mít komu doručovat, ale že jeho účelem je skutečná ochrana procesních práv těch účastníků, kteří se z vyjmenovaných důvodů nemohou ve správním řízení hájit sami nebo prostřednictvím svých zákonných zástupců, anebo kteří jsou neznámí či nepřítomní, nebo se jim nepodařilo doručit oznámení o zahájení řízení z moci úřední v řízení s více účastníky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 1090/2007).

[11] Tato ochrana by však těžko mohla být důsledná, pokud by podmínkou k tomu, aby se účastník po odpadnutí důvodu k ustanovení opatrovníka mohl ve správním řízení hájit sám nebo prostřednictvím jím zvoleného zástupce, byl úkon správního orgánu. U této formy zastoupení v zásadě nezáleží na vůli zastoupeného, neboť o ustanovení konkrétní osoby opatrovníkem rozhoduje správní orgán. To je odůvodněno specifickými okolnostmi, které mají vliv na procesní způsobilost účastníka řízení nebo na jeho schopnost projevit v řízení svou vůli, resp. možnost správního orgánu tuto vůli zjistit (§ 32 odst. 2 správního řádu). Pominou-li však tyto okolnosti, pomine i důvod, který tento výjimečný postup správního orgánu ospravedlňuje. Zastoupení opatrovníkem proto v daný moment přestává být legitimní, a proto musí ve stejný okamžik i zaniknout, což však současně znamená, že od tohoto okamžiku náleží veškerá procesní práva účastníkovi řízení.

[12] Nejvyšší správní soud nesdílí stěžovatelovy obavy, že je tento výklad v rozporu s materiálním pojetím právního státu. Výklad zastávaný městským i kasačním soudem totiž do důsledku chrání právo účastníka na spravedlivý proces, neboť správní orgán zavazuje, aby před každým svým úkonem, kterým postupuje v řízení, ověřil, zda důvody pro zastoupení opatrovníkem i nadále trvají, a umožňuje tak účastníkovi, aby od prvního možného okamžiku měl přímý vliv na ochraně svých práv.

[13] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že jak jazykový, tak i teleologický výklad vede k závěru, že k zániku funkce opatrovníka ve správním řízení dochází bez dalšího v okamžiku, kdy účastníka začne zastupovat zákonný zástupce, nebo kdy účastník nabyde procesní způsobilost, anebo pominou důvody, pro které byl opatrovník ustanoven. Poznámka správního orgánu o této skutečnosti má pouze deklaratorní charakter, a proto okamžik, kdy ji správní orgán učiní do spisu, nemá na zánik funkce opatrovníka ani na okruh osob, jimž má správní orgán doručovat, žádný vliv. Tento výklad totiž neumožňuje správnímu orgánu, aby si libovolně určil, komu jednotlivé písemnosti doručí, neboť v zájmu ochrany práv účastníků řízení přesně stanoví, od kterého okamžiku a komu je lze doručovat. Žalovaný tedy postupoval správně, když rozhodnutí o odvolání doručil přímo stěžovateli na adresu jeho trvalého pobytu. Toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 15. 2. 2016 a od tohoto dne počala běžet lhůta pro podání žaloby. Jelikož stěžovatel podal žalobu až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, rozhodl městský soud správně, pokud tuto žalobu jako opožděnou odmítl.

[14] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1, in fine, s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 22. února 2021

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru