Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 As 143/2019 - 15Rozsudek NSS ze dne 31.07.2019

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníVězeňská služba České republiky
VěcProcesní
Prejudikatura

1 As 196/2014 - 19

3 As 81/2018 - 10

5 As 359/2018 - 9


přidejte vlastní popisek

3 As 143/2019 - 15

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České Republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 2. 2019, č. j. 57 A 34/2018 – 48,

takto:

I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá.

II. Kasační stížnost se zamítá.

III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobce žádal Vězeňskou službu České republiky, Vazební věznici České Budějovice o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Věznice podle žaloby hodlala přenést svou povinnost poskytnout požadovanou informaci na Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky, s čímž stěžovatel nesouhlasil a podal proti tomuto postupu stížnost, o které nebylo dle jeho tvrzení v zákonné lhůtě rozhodnuto. Z toho důvodu se žalobce žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhal ochrany proti nečinnosti žalované, kterou označil jako „Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice České Budějovice“.

[2] Krajský soud v záhlaví označeným dle § 7 odst. 2 a 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), postoupil věc Městskému soudu v Praze jakožto soudu místně příslušnému. Dospěl totiž k závěru, že se žalobce domáhá poskytnutí informace od Vězeňské služby České republiky, která sídlí v Praze.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, v níž namítá, že aplikace zákona o svobodném přístupu k informacím, podle nějž se domáhal na žalované informací o její činnosti, nesmí být vystavena libovůli organizačních složek státu. Stěžovateli byla nejprve poskytována omezená míra údajů a poté byla odpovědnost s poukazem na postavení správního orgánu „transformována“ na blíže neurčený právní subjekt bez určení příslušného orgánu jednajícího jeho jménem. Stěžovatel proto požaduje, aby v záhlaví označené usnesení krajského soudu o postoupení věci jinému soudu bylo zrušeno. Současně požádal o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti.

[4] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že v souladu se závěry usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, není podání kasační stížnosti proti usnesení o postoupení místně příslušnému soudu podle § 7 odst. 6 s. ř. s. spojeno s poplatkovou povinností ani s povinným zastoupením advokátem. Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, soud tudíž zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost po stěžovateli nepožadoval.

[5] Pokud jde o žádost o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti, soud odkazuje na řadu předchozích řízení zahájených stěžovatelem, ve kterých se stejně jako v projednávané věci jednalo o otázku místní příslušnosti soudu k projednání žalob týkajících se žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srovnej např. rozsudky ze dne 19. 12. 2018, č. j. 1 As 395/2018 – 13, ze dne 3. 1. 2019, č. j. 2 As 395/2018 - 16; či ze dne 17. 10. 2018, č. j. 3 As 81/2018 - 10). V těchto řízeních soud opakovaně vyslovil závěr, že ustanovení zástupce není k ochraně práv stěžovatele, který navíc má sám právní vzdělání, nezbytné.

[6] Soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[7] Podle § 7 odst. 2 s. ř. s., nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle § 7 odst. 6 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému.

[8] V daném případě se stěžovatel domáhá ochrany proti tvrzené nečinnosti správního orgánu, kterou mělo být zasaženo do jeho práv ve věci poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ze shora uvedených rozsudků vyplývá (stěžovateli již dobře známý) jednoznačný závěr, že správním orgánem a povinným subjektem podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím je v souzené věci Vězeňská služba České republiky.

[9] Jak uvedl soud v rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 5 As 359/2018 – 9, v obdobné stěžovatelově věci, výše „[u]vedené závěry Nejvyššího správního soudu dopadají v plném rozsahu i na nyní posuzovanou věc, pouze s tím rozdílem, že pro určení místní příslušnosti pro řízení o nečinnostní žalobě je rozhodující druhá část § 7 odst. 2 věty první s. ř. s., tedy skutečnost, že do práv stěžovatele tvrzenou nečinností mohla zasáhnout, i přes své nepřesné označení v žalobě, pouze Vězeňská služba ČR jako celek, tedy správní orgán se sídlem v obvodu Městského soudu v Praze, který je tak k řízení o dané žalobě soudem místně příslušným (včetně příslušnosti k tomu, aby po postoupení věci nejprve posoudil, zda jsou splněny další podmínky řízení o předmětné žalobě)“.

[10] Krajský soud proto správně uzavřel, že za správní orgán, který měl svou nečinností zasáhnout do stěžovatelových práv, je podle § 7 odst. 2 věty první s. ř. s. třeba považovat Vězeňskou službu České republiky se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4. Místně příslušným k projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle Přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), Městský soud v Praze.

[11] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup Krajského soudu v Českých Budějovicích rozporný se zákonem, proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 31. července 2019

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru