Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Afs 295/2017 - 46Rozsudek NSS ze dne 31.08.2018

Způsob rozhodnutízrušeno a vráceno
Účastníci řízeníVÍTKOVICE REVMONT a.s.
Odvolací finanční ředitelství
VěcDaně - daň z přidané hodnoty
Prejudikatura

4 As 149/2017 - 121


přidejte vlastní popisek

3 Afs 295/2017 - 46

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce VÍTKOVICE REVMONT a. s., se sídlem Ostrava, Ruská 2887/101, zastoupeného JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem se sídlem Praha 2, náměstí Míru 341/15, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2017, č. j. 22 Af 47/2017 – 59,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2017, č. j. 22 Af 47/2017 – 59, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 21. 9. 2017, č. j. 22 Af 47/2017 – 59 (dále jen „napadené usnesení“), zastavil podle § 140c a 141a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon), řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2017, č. j. 10576/17/5300-21442-711226, kterým byla završena řízení o žalobcem uplatněném nároku na odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období květen až srpen 2014. Krajský soud totiž zjistil, že jeho usnesením ze dne 8. 3. 2017, č. j. KSOS 37 INS 4477/2017-A-5, bylo rozhodnuto o úpadku žalobce s účinky k témuž dni. Krajský soud dospěl k závěru, že řízení o žalobě proti shora uvedeným rozhodnutím žalovaného je soudním řízením o pohledávce týkající se majetkové podstaty, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou. S odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2015, č. j. 4 As 6/2015 – 18, proto naznal, že v případě řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného se jedná o řízení, které je třeba zastavit podle § 141a insolvenčního zákona.

[2] Proti napadenému usnesení nyní brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, a to z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Ze samotné povahy napadeného soudního rozhodnutí je nicméně zřejmé, že stěžovatelem může být tvrzen toliko kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá právě na tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení. Jak vyplývá z judikatury, pod tímto důvodem kasační stížnosti v podobě nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení se fakticky skrývají i případné další důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.; z povahy věci je vyloučen jen důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena § 103 odst. 1 s. ř. s. je však věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem, a nezakládá proto nedostatek návrhu (srov. například rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).

[3] Stěžovatel v kasační stížnosti nejdříve namítá, že se krajský soud vůbec nezabýval povahou pohledávky správce daně z titulu daně z přidané hodnoty, a to zejména tím, zda se jedná o tvrzenou daňovou povinnost či tvrzený nadměrný odpočet, když ani není zřejmé, jaké úvahy soud vedly k závěru, že se skutečně jedná o pohledávku správce daně, a nikoliv stěžovatele.

[4] Dále stěžovatel namítl, že správce daně svou tvrzenou pohledávku za stěžovatelem nepřihlásil do insolvenčního řízení, ač tak dle jeho názoru učinit měl, neboť neexistuje důvod, pro který by neměl, stejně jako jiní věřitelé, v rámci insolvenčního řízení oprávněnost své pohledávky prokázat. Tímto postupem fakticky znemožnil, aby byla v insolvenčním řízení přezkoumána zákonnost postupu daňových orgánů při neuznání stěžovatelem tvrzených nároků na nadměrné odpočty daně. Odmítl-li takový přezkum provést i soud ve správním soudnictví, jedná se o odepření spravedlnosti. Stěžovatel rovněž namítá, že byl-li by jím uplatněný odpočet daně uznán oprávněným, správci daně by žádná pohledávka nevznikla, neboť by pohledávka vznikla naopak stěžovateli. Taková pohledávka se pak logicky nepřihlašuje do insolvenčního řízení, ale vymáhá se samostatně; osobou oprávněnou k takovému postupu by byl (s ohledem na povolenou reorganizaci) stěžovatel. Na takovou situaci pak nemůže dopadat ustanovení § 140c insolvenčního zákona, ani jiné jeho ustanovení, které by bránilo vedení řízení před správními soudy.

[5] Stěžovatel v této souvislosti upozornil na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017, č. j. 4 As 149/2017 - 32, kterým byla rozšířenému senátu v jiné věci postoupena otázka výkladu shora uvedených ustanovení insolvenčního zákona. Stěžovatel souhlasí se zde vysloveným názorem, že je třeba výše uvedená ustanovení insolvenčního zákona vykládat ústavně konformním způsobem tak, aby správcem daně tvrzená daňová pohledávka byla přezkoumána správními soudy, navzdory probíhajícímu insolvenčnímu řízení.

[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že pohledávka správce daně není „zadrženým nadměrným odpočtem daně“, jak tvrdí stěžovatel, neboť stěžovatelem nárokovaný odpočet nebyl uznán a naopak mu byla vyměřena daň, kterou správce daně za stěžovatelem na základě platebních výměrů evidoval. Dále uvedl, že byla-li žaloba podána až po rozhodnutí o úpadku stěžovatele, zakládá tato skutečnost neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 občanského soudního řádu. Krajský soud tedy rozhodl v souladu s ustanovením § 141a insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 140c tohoto zákona i judikaturou správních soudů, vztahující se k této otázce, neboť pohledávka správce daně za stěžovatelem je obecně pohledávkou za majetkovou podstatou, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou. Vzhledem k tomu, že zbývající argumenty stěžovatele považuje žalovaný z pohledu posuzované otázky za irelevantní, navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.

[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

[8] Kasační stížnost je důvodná.

[9] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, neboť stěžovatel namítal, že se krajský soud vůbec nevyjádřil k tomu, jaká je povaha pohledávky mezi stěžovatelem (jako daňovým subjektem) a žalovaným (jako správcem daně). Tento názor je třeba odmítnout, neboť krajský soud v napadeném usnesení jasně konstatoval, že daňovými rozhodnutími vznikla žalovanému pohledávka za stěžovatelem, která je tak pohledávkou státu vůči stěžovateli. Takovou pohledávku je nezbytné přihlásit do insolvenčního řízení; z toho pak dovodil, že řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného bylo zahájeno v rozporu s § 140c insolventního zákona. To, že tyto úvahy jsou srozumitelné, ostatně nepřímo potvrzuje v kasační stížnosti sám stěžovatel, když s tímto názorem krajského soudu polemizuje. Jakkoli je rozhodnutí krajského soudu strohé, přesto je z něj patrné, jak soud o věci uvážil a není proto nepřezkoumatelné. Tato námitka je tedy nedůvodná.

[10] Pokud jde o samotné meritum věci, tedy o posouzení, zda je ve stěžovatelově věci možné vést řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného, zde vyšel Nejvyšší správní soud z rozsudku rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017 – 121. V bodech [64] až [66] tohoto rozsudku rozšířený senát uvedl, že [v]e správním soudnictví, jak trefně uvádí i předkládající senát, je předmětem soudního řízení jednání veřejné správy. Úkolem správního soudu je na základě žaloby (případně jiného návrhu) prověřit, zda veřejná správa vykonávala či vykonává své kompetence v souladu se zákonem, a pokud ne, zjednat nápravu. V tomto smyslu je vskutku předmět řízení před správními soudy poněkud odlišný od předmětu řízení v typických soudních sporech v oblasti soukromého práva. Nepochybně by bylo možné i ve věcech, jež spadají do správního soudnictví, pomocí různých analogií či širokého výkladu ustanovení o incidenčních sporech dospět k závěru, že po dobu účinku rozhodnutí o úpadku budou otázky, jež by jinak byly předmětem řízení před správními soudy, vyřešeny v rámci incidenčních sporů. Takový výklad by však pomíjel zvláštní povahu a postavení správního soudnictví v systému ochrany subjektivních práv jednotlivců. Navíc – jak ukazuje velmi názorně i případ stěžovatele, v němž jde o sankci za veřejnoprávní delikt, tedy o věc, kterou lze v terminologii insolvenčního zákona podřadit pod pojem mimosmluvní sankce ve smyslu jeho § 170 písm. d) – v některých typech sporů by bylo jen velmi obtížné dovodit, že soudní ochrana vůbec bude poskytnuta, příp. že bude poskytnuta účinně. Účinnou soudní ochranu je třeba poskytnout v takovém časovém horizontu, aby mohl soud orgány veřejné správy vést k řádnému uplatňování jejich kompetencí, zejména s ohledem na to, že samotná správní řízení lze vést (a, jak již bylo výše dovozeno, i jiné typy pravomocí správních orgánů lze uplatňovat) i po dobu účinku rozhodnutí o úpadku. Insolvenční zákon totiž mimo jiné právě u řízení ve věcech mimosmluvních sankcí počítá s tím, že po dobu účinků rozhodnutí o úpadku se přerušují, nelze v nich vydat rozhodnutí a ani je zahájit (§ 140a odst. 1, § 140b, § 140c insolvenčního zákona). Výsledek řízení ve správním soudnictví samozřejmě může mít význam, a často zcela zásadní, pro insolvenční řízení v tom smyslu, že může přímo či nepřímo ovlivnit majetkové poměry dlužníka, a tedy se ´týkat majetkové podstaty´ ve smyslu terminologie užívané insolvenčním zákonem. Nicméně jde o soudní řízení specifické, vymykající se svou povahou, smyslem a účelem i předmětem těm soudním řízením, na něž typicky míří právní úprava v § 140a a násl. insolvenčního zákona. Proto je nutno dospět k závěru, že uvedená úprava na správní soudnictví vůbec nedopadá. Rozhodnutí o úpadku (a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem) proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí a dosud nezahájené řízení zahájit a vést, jakož i ve všech uvedených případech uplatnit opravné prostředky, připouští-li je právní úprava správního soudnictví (typicky kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví), a řízení o takových opravných prostředcích vést.

[11] K posuzované otázce tedy rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyslovil konečný právní názor, že „[s]kutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví; ustanovení § 140a (přerušení řízení), 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a 140c (nově zahájená řízení) insolvenčního zákona se na správní soudnictví nevztahují.“ Ačkoli se rozšířený senát zabýval věcí, kde předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt (tedy dle krajského soudu mimosmluvní sankce), rozšířený senát své závěry výslovně vztahuje i na řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů o veřejnoprávních pohledávkách týkajících se ve svých důsledcích majetkové podstaty (tj. včetně daňových nedoplatků).

[12] Z uvedeného proto jednoznačně vyplývá, že tak jako v situaci, kterou rozšířený senát posuzoval, ani v nyní projednávané věci nebyl naplněn důvod pro zastavení řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného podle ustanovení § 140c a 141a insolvenčního zákona. Napadené usnesení krajského soudu proto z pohledu zákona neobstojí. Ke stejnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší správní soud i v jiných skutkově obdobných věcech vedených pod sp. zn. 4 Afs 206/2017 a sp. zn. 3 Afs 294/2017, v nichž rozsudky ze dne 24. 7. 2018 a ze dne 8. 8. 2018 obdobná usnesení krajského soudu zrušil.

[13] Kasační stížnost je tedy důvodná pro naplnění důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto usnesení krajského soudu podle ustanovení § 110 odst. 1 věty první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.); řízení o žalobě tedy dále povede a ve věci rozhodne.

[14] V dalším řízení krajský soud taktéž rozhodne o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2018

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru