Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

2 As 29/2007 - 74Rozsudek NSS ze dne 10.10.2007Správní řízení: vyloučení úřední osoby

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníKrajský úřad Jihočeského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství
VěcPřestupky - zákon č. 200/1990 Sb.
Přestupky
Publikováno1465/2008 Sb. NSS
Prejudikatura

2 As 21/2004 - 67

6 As 65/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
II. ÚS 3147/2007

přidejte vlastní popisek

2 As 29/2007 - 74

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce JUDr. T. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2007, č. j. 10 Ca 40/2007 - 33,

ta kto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2007, č. j. KUJCK 2507/2007/ODSH/Ol, kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec, odboru dopravy, ze dne 20. 11. 2006, č. j. DOP/21572/06/Ku, tak, že stěžovatel porušil § 4 písm. b) a c) a § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tím, že v době nejméně od 10.00 hod. dne 25. 3. 2006 do 9.20 hod. dne 27. 3. 2006 stál s vozidlem Opel Omega na křižovatce ulic B. a R. v J. H. v místě, kde to bylo zároveň zakázáno vodorovnou dopravní značkou č. V 12c „Zákaz zastavení“, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích uvedeného v § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2006; ve zbytku bylo napadené rozhodnutí potvrzeno.

č. j. 2 As 29/2007 - 75

Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Krajský soud podle stěžovatele posuzoval věc pouze po formální stránce, aniž se zabýval tím, zda skutečně prováděnou rekonstrukcí nedošlo k takové změně dopravní situace, která učinila stávající úpravu značení křižovatky bezpředmětnou, jak tvrdil stěžovatel. Dále soud pouze konstatoval, že o námitce podjatosti bylo rozhodnuto, aniž se zabýval stěžovatelovou námitkou, že ve věci rozhodovali vyloučení pracovníci. Krajský soud tak nesprávně posoudil otázku, zda byl spáchán přestupek či nikoli, navíc tím, že se nezabýval jeho námitkou o podjatosti, učinil svoje rozhodnutí nepřezkoumatelným. Navrhuje proto, aby zdejší soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Pokud jde o stěžovatelem namítanou podjatost úředních osob žalovaného, tak stěžovatel tuto námitku uplatňuje často i v jiných řízeních, kde zastupuje obviněné z přestupku. Tato jeho námitka však byla vždy Ministerstvem dopravy zamítnuta. Žalovaný ji považuje za účelovou a neopodstatněnou. Rovněž má za to, že probíhající rekonstrukce ulice R. nic neovlivnila na charakteru křižovatky, kde stěžovatel svoje vozidlo zaparkoval. I nadále se tak jednalo o křižovatku pozemních komunikací podle § 2 písm. w) zákona č. 361/2000 Sb. ve tvaru „T“, kde je na obrubníku vyznačena vodorovná dopravní značka „Zákaz zastavení“.

Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.).

Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem), domnívá se, že se přestupku nedopustil, a dále důvody podle písm. d) uvedeného ustanovení (nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít tato vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé), nepřezkoumatelnost rozsudku spatřuje v tom, že se krajský soud nezabýval jeho námitkou, že ve správním řízení rozhodovali vyloučení pracovníci.

Ze spisu k tomu vyplynulo, že podle úředního záznamu Městské policie Jindřichův Hradec ze dne 28. 3. 2006 prováděla dne 25. 3. 2006 hlídka městské policie kontrolu dopravní situace v ulici R. v J. H., kde byl v 10.00 hod. u okraje chodníku před vjezdem do domu zjištěn osobní automobil zn. Opel Omega. Vozidlo bylo odstaveno na místě, kde platí vodorovná dopravní značka č. V 12c, která vyznačuje úsek, kde je zakázáno zastavení a stání vozidel. Řidič nebyl zastižen, nebylo zjištěno, že dochází k vystupování nebo nastupování osob, byl proto nasazen technický prostředek a byla pořízena fotodokumentace. Dne 27. 3. 2006 v 9.20 hod. telefonicky požádal stěžovatel o sejmutí nasazeného technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla. Hlídka městské policie mu sdělila, že se dopustil porušení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku uvedenou v § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, ve znění účinném do 30. 6. 2006.

Městský úřad v Jindřichově Hradci rozhodl o přestupku nejprve v příkazním řízení a stěžovateli uložil pokutu ve výši 1 000,- Kč, ke stěžovatelovu odporu však byl příkaz zrušen a v řízení se pokračovalo. Byli vyslechnuti strážníci městské policie, kteří se odvolali na výše zmíněný úřední záznam, a stěžovatel, který uvedl, že dopravní situace na místě se změnila rekonstrukcí části R. ulice a bylo mu zabráněno parkovat v objektu, kde se fakticky zdržuje,

č. j. 2 As 29/2007 - 76

stejně jako jiným obyvatelům. Náhradní parkování zajištěno nebylo, proto byl nucen parkovat na různých místech. V době, kdy na místě parkoval, před ním stálo i několik dalších automobilů. Vyslovil názor, že dopravní situaci nekomplikoval a žádnému účastníku v ničem nebránil.

Usnesením ze dne 12. 7. 2006, č. j. SEK/37001/06/KP, rozhodl tajemník Městského úřadu Jindřichův Hradec, o námitce podjatosti uplatněné stěžovatelem v podaném odporu dne 3. 7. 2006 tak, že úřední osoba Ing. M. K. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí v řízení vedeném proti stěžovateli, s tím, že existence vztahu úředník města a zastupitel nepostačuje pro závěr o podjatosti. Odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení, v němž stěžovatel namítl rovněž podjatost úředních osob žalovaného, bylo rozhodnutím ze dne 24. 11. 2006 zamítnuto, když před tím usnesením ze dne 12. 9. 2006 ředitel žalovaného rozhodl o tom, že oprávněné úřední osoby - pracovníci odboru dopravy a silničního hospodářství žalovaného - nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování v řízení o přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, jehož se měl dopustit stěžovatel dne 25. 3. 2006 od 10.00 hod. až do 27. 3. 2006 do 9.20 hod., neboť se svým vozidlem parkoval na zákazu stání v křižovatce a na zákazu zastavení vyznačeného vodorovnou dopravní značkou č. V 12c. Usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 21. 9. 2006 a právní moci nabylo 7. 10. 2006.

Rozhodnutím odboru dopravy Městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne 20. 11. 2006, č. j. DOP/21572/06/KU byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích a byla mu uložena pokuta ve výši 1000 Kč. Ke stěžovatelovu odvolání žalovaný rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec změnil tak, jak je popsáno v prvním odstavci tohoto rozsudku. V odůvodnění uvedl, že vozidlo, jehož vlastníkem je stěžovatel, stálo na křižovatce ulic B. a R. v J. H. při pravém okraji vozovky ve směru jízdy do ulice R. a zadní část se nacházela cca v polovině oblouku zaústění ulice B. do křižovatky. Na pravém obrubníku bylo viditelné žluté označení dopravní značky č. V 12c. Nic na této situaci nemění dle názoru žalovaného skutečnost, že v době spáchání přestupku se ulice R. nacházela v rekonstrukci. Spojení obou ulic bylo stále křižovatkou a vztahoval se k němu zákaz uvedený v § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb.

Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného krajský soud zamítl, neboť dospěl ke shodnému závěru jako žalovaný, a to, že stěžovatel nerespektoval skutečnost, že na místě, kde svoje vozidlo ponechal, je zakázáno stání a zastavení, neboť nejen že se nachází v místě křižovatky, navíc je také označeno dopravní značkou č. V 12c. Tímto postupem porušil zájem na organizaci dopravy na komunikacích i zájem těch, kteří by plnili veškeré podmínky dané platným dopravním značením.

Pokud stěžovatel namítá, že jeho jednání nemělo znaky přestupku, neboť změna dopravní situace spočívající v rekonstrukci ulice R. učinila stávající úpravu značení křižovatky bezpředmětnou, nemůže se s ním Nejvyšší správní soud ztotožnit. Jak již uvedl žalovaný i krajský soud, ve věci není sporu o tom, že stěžovatel ponechal ve dnech 25. 3. až 27. 3. 2006 zaparkován svůj osobní automobil na místě označeném vodorovnou dopravní značkou č. V 12c „Zákaz zastavení“ na křižovatce ulic B. a R. ulice v J. H. Tímto svým jednáním tak porušil § 4 písm. b) a c) zákona č. 361/2000 Sb. („Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem.....“ jakož i „dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace“.) a § 27 odst. 1 písm. d) téhož zákona („Řidič nesmí zastavit a stát na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí

č. j. 2 As 29/2007 - 77

křižovatky a 5 m za ní; tento zákaz neplatí v obci na křižovatce tvaru "T" na protější straně vyúsťující pozemní komunikace“).

Obecně lze stěžovateli přisvědčit v názoru, že stavební práce na vozovce mají vliv na dopravní situaci a nelze vyloučit, že v důsledku stavebních prací se stane některá dopravní značka neúčinnou. Tedy, ač je i nadále na vozovce umístěna a formálně by měla být respektována, fakticky ji respektovat nelze. Tak by tomu bylo např. u přikázaného směru jízdy, v němž probíhají stavební práce jízdu po určené komunikaci zcela vylučující. Jiná situace může nastat v případě, že dopravní značka může být sice fakticky dodržena, ovšem jejím nerespektováním nemůže s ohledem na stavební práce nastat situace, jíž má značka zabránit. Tak by tomu bylo v případě dopravní značky ukládající povinnost zastavit vozidlo a dát přednost v jízdě tam, kde je v důsledku stavebních prací zcela vyloučen provoz ve směru přednostním. V takových a podobných případech, byť by byly nerespektováním dopravní značky naplněny formální znaky přestupku, nemohlo by být zřejmě shledáno naplnění znaků materiálních, případně by se minimální společenská nebezpečnost musela odrazit ve výši pokuty. V daném případě tomu tak ovšem nebylo.

Jak vyplynulo z plánku a fotografií, které jsou součástí správního spisu a jejichž pravdivost stěžovatel rovněž nerozporoval, neměla rekonstrukce a uzavření ulice R. žádný vliv na charakter místa, kde bylo vozidlo ponecháno, jako křižovatka, ani nijak neovlivnila existenci vodorovného dopravního značení. Stěžovatelem zmiňované staveniště, resp. jeho začátek, od něhož byla omezena jízda na vozovce na jeden jízdní pruh, se totiž nachází ve vzdálenosti několika desítek metrů od místa zastavení jeho vozidla. Vzhledem k tomu byl stěžovatel povinen vodorovné značení respektovat, stejně jako zákaz stání na křižovatce. V dané věci je zcela nepodstatné, že investorem a stavebníkem rekonstrukce bylo město H. K., které rekonstrukcí znemožnilo stěžovateli parkování na pro něho obvyklém místě a nezajistilo parkoviště náhradní.

Podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Uvedené stěžovatelovo jednání je zákonem přímo za přestupek označeno, neboť podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, v rozhodném znění, se přestupku dopustí ten, „kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až e) tohoto ustanovení, poruší zvláštní zákon“ (poznámka pod čarou pak přímo poukazuje na zákon č. 361/2000 Sb.). K odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti (§ 3 zákona o přestupcích) a zájem společnosti na dodržování dopravního značení a pravidel provozu na pozemních komunikacích upravených zákonem, který byl stěžovatelovým jednáním porušen, je zřejmý. Závěr žalovaného i krajského soudu o tom, že se stěžovatel dopustil přestupku, tak byl v souladu se zákonem; důvod kasační stížnosti uvedený pod písm. a) s. ř. s. neobstojí.

Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nezabýval dostatečně jeho námitkou o podjatosti pracovníků správních orgánů, je třeba s ním souhlasit. V žalobě totiž stěžovatel namítal, že je zastupitelem jak městského tak krajského zastupitelstva, a proto by o jeho věci měl rozhodovat správní orgán mimo obvod Jihočeského kraje. Poukázal na to, že ze své pozice zastupitele rozhoduje o výši finančních prostředků, které budou úředníkům vypláceny. Rovněž poukázal na to, že se s jeho námitkou podjatosti ředitel žalovaného nevypořádal v souladu se zákonem, neboť ji vyřídil toliko dopisem, a nikoli usnesením. Krajský soud se pak v napadeném rozsudku (str. 14) zabýval toliko postupem ředitele žalovaného, který shledal zákonným, neboť vedle dopisu vydal ředitel i usnesení, jímž

č. j. 2 As 29/2007 - 78

namítanou podjatost neshledal a které bylo stěžovateli řádně doručeno. Ten si proti němu odvolání nepodal a toto usnesení tak nabylo právní moci. Samotnou skutečností, zda ve věci rozhodovaly podjaté úřední osoby ve smyslu § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, se ale nezabýval.

Je třeba konstatovat, že se tímto opomenutím krajský soud dopustil vady řízení. Ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. však může být jeho rozhodnutí zrušeno pouze tehdy, pokud by taková vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245, www. nssoud.cz). V daném případě má zdejší soud za to, že uvedená vada řízení krajského soudu na zákonnost jeho rozhodnutí vliv neměla, neboť výrok rozhodnutí by byl stejný (tj. žaloba by byla zamítnuta) i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59, www.nssoud.cz). Stěžovatelem namítaná podjatost úředních osob totiž v dané věci shledána nebyla.

Podle § 14 odst. 1 správního řádu je „každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen "úřední osoba"), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit“. Stěžovatel spatřuje podjatost úředních osob, které rozhodovaly na obou stupních správního řízení, v tom, že stěžovatel působí jako zastupitel městského i krajského zastupitelstva. Jeho námitky podjatosti, které během správního řízení podal, však byly zamítnuty s tím, že stěžovatel nemá vůči rozhodujícím úředním osobám žádný přímý pracovněprávní vztah ani nadřízené postavení. Zastupitelstvo nemůže zasahovat do přenesené působnosti vykonávané úřadem a ani účast stěžovatele jako zastupitele na schvalování rozpočtu nebyla shledána důvodem pro vyloučení úředních osob.

Nejvyšší správní soud s posouzením učiněným během správního řízení zcela souhlasí. Stěžovatel - jako zastupitel - není vůči úředním osobám v poměru nadřízenosti ani podřízenosti, neboť zastupitelstvo, tím méně jeho jednotliví členové, nemohou zasahovat do výkonu přenesené působnosti vykonávané v rámci rozhodování o přestupcích. Pokud jde o účast stěžovatele jako jednoho ze členů zastupitelstva (v případě zastupitelstva města jako jednoho z 29 členů a v případě zastupitelstva kraje jako jednoho z 55 členů) na schvalování rozpočtu města, potažmo kraje, tak ani tato skutečnost nemůže být důvodem pro vyslovení podjatosti úředních osob. Předně jsou platy úředních osob určeny zvláštním zákonem (zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech) a lze tak hovořit pouze o tzv. pohyblivé složce platu, jako je osobní příplatek či odměna, které mohou být závislé na rozpočtu územního samosprávného celku. Dále se stěžovatel neúčastní přímo na určování výše pohyblivé složky platu pro úřední

osoby, nýbrž schválením rozpočtu pouze nepřímo stanovuje možný rámec pro to, aby příslušná osoba [v případě města tajemník, podle § 110 odst. 4 písm. c) a d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a v případě kraje ředitel krajského úřadu, podle § 69 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 129/2000 Sb., o krajích] o výši těchto složek mohla rozhodnout. Je třeba také poukázat na to, že i kdyby byl schválen rozpočet v částce vysoké, neznamená to automaticky, že by úřední osoby obdržely vyšší pohyblivou složku platu. Navíc samotná účast stěžovatele na tomto schvalovacím procesu je poměrně malá (1/29 a 1/55) a nelze tak předpokládat, že by sám o sobě mohl výši rozpočtu výrazněji ovlivnit. Tím méně si lze představit, že by tak činil pouze ve snaze ovlivnit výši platu úředních osob. Lze tak uzavřít, že rozhodující úřední osoby v daném případě nemají ke stěžovateli poměr, pro nějž by bylo

č. j. 2 As 29/2007 - 79

možno pochybovat o jejich nepodjatosti. Uvedený závěr nepřímo potvrzuje i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004 - 67, zveřejněno ve Sb. NSS pod č. 503/2005, kde soud poukázal na to, že rozhoduje-li obecní úřad přenesené působnosti o právu či povinnosti obce, nelze bez dalšího usoudit na vyloučení jeho pracovníků pro pochybnosti o jejich nepodjatosti.

V daném případě považuje zdejší soud za vhodné také zdůraznit, že ve shodě se žalovaným považuje stěžovatelem uplatněné námitky podjatosti z výše uvedeného důvodu za účelové, jejichž jediným smyslem bylo prodloužit správní řízení o přestupku. Tento závěr je podepřen zejména sdělením žalovaného (podloženým rozhodnutím o podjatosti ve věci stěžovatelova klienta R. B., založeným ve spise), že stěžovatel, jako advokát zastupující obviněné z přestupku, shodnou námitku podjatosti uplatnil již dříve a navíc opakovaně, přestože o ní bylo vždy rozhodnuto negativně.

Přestože nebylo řízení před krajským soudem bezvadné, nebylo zatíženo takovým pochybením, které by mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí, jež z něho vzešlo; proto nebyla shledána důvodnou ani námitka podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Vzhledem ke všemu uvedenému shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 (§ 120) s. ř. s., když stěžovatel ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 10. října 2007

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru