Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

2 A 1134/2002Rozsudek NSS ze dne 15.08.2003

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníMinisterstvo vnitra
VěcOdškodnění - zákon č. 261/2001 Sb.

přidejte vlastní popisek

2 A 1134/2002 - 19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové ve věci žalobce A. E., proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR – Orgánu sociálního zabezpečení se sídlem Nad Štolou 3, PS 1043, 112 19 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2002, č. j. OSZ-109754-42/VD-Ku-2002,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou (opravným prostředkem) podaným v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra, kterým žalobci nebyla přiznána jednorázová peněžní částka podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Důvodem zamítnutí žádosti žalobce byla skutečnost, že žalobce v době od 4. 9. 1944 do 24. 4. 1945 byl čs. politickým vězněm ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 bodu 1 písm. g) zákona č. 255/1946 Sb. (poznámka soudu: v napadeném rozhodnutí je chybně uveden zákon č. 255/1995 Sb.), jelikož dle vyjádření Ministerstva obrany se žalobce v uvedené době ukrýval před hrozícím zatčením z důvodu útěku z totálního nasazení, nicméně nebylo prokázáno, že se ukrýval z rasových nebo náboženských důvodů, a pro přiznání jednorázové peněžní částky tak žalobce nesplňuje zákonem stanovené podmínky.

Žalobce v odvolání především namítá, že v předchozím správním řízení předložil analýzu událostí, které souvisely se zatčením jeho otce A. E. gestapem a jeho následným usmrcením v koncentračním táboře O. v roce 1942. Na tyto události prý bezprostředně navazovalo rozhodnutí o nuceném pracovním nasazení pěti dospělých dětí zavražděného otce. Žalobce konstatuje, že se mu nepodařilo opatřit důkazy o příčinách zatčení jeho otce, neboť příslušné materiály prý zničilo již gestapo. Žalobce nicméně tvrdí, že

č. j. 2 A 1134/2002 - 20

jeho otec od roku 1929 pracoval jako zvolený ústřední tajemník o. s. k. s. d. t. a k. p., přičemž po roce 1939 byl degradován jako úředník J. d. t. p. P. a v roce 1941 byl delimitován do F., kde byl v roce 1942 také zatčen gestapem. Vrchní strážmistr SNB, který ve věznici gestapa žalobcova otce navštívil, dne 19. 12. 1946 písemně prohlásil, že mu otec žalobce sdělil, že se u něho jedná o politickou věc a dále potvrdil, že při předchozím soukromém kontaktu vystupoval jednoznačně proti okupantům a nepochybně v tomto směru připravoval i nějaké akce.

Proto žalobce tvrdí, že důvody jeho persekuce byly národně politické - a to zejména v kontextu s nařízením protektora H. po jeho nástupu do funkce – a že napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné a neodpovídá skutkovému ani právnímu stavu věci. Proto ho navrhuje zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Žalované Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření k žalobě především uvádí, že předmětná kategorizace žalobce jako politického vězně ve smyslu zákona č. 255/1946 Sb. nezakládá jeho nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky dle zákona č. 261/2001 Sb., neboť žalobce neprokázal, že se v předmětném období skrýval z rasových nebo náboženských důvodů, nýbrž z důvodu svého útěku z totálního nasazení.

Protože věc nebyla Vrchním soudem v Olomouci skončena do 31. 12. 2002, byla dle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Především je nutno uvést, že osobní působnost zákon č. 261/2001 Sb. v ustanovení § 1 odst. 1 vymezuje tak, že se vztahuje na občany České republiky, kteří splňují podmínky uvedené v § 1 odst. 1 bodě 1 písm. c) až f), bodě 2 a odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, a bylo jim o tom vydáno podle § 8 citovaného zákona osvědčení nebo kteří mají doklad, který toto osvědčení nahrazuje. Je tedy zřejmé, že pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. je nutno vyžadovat kumulativní splnění podmínky státního občanství a naplnění některé z citovaných podmínek stanovených zákonem č. 255/1946 Sb., které deklaruje osvědčení vydané podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. Podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. se dále za účastníky národního boje za osvobození podle tohoto zákona „považují též občané České republiky, kteří v době od 15. března 1939 do 8. května 1945 byli z rasových nebo náboženských důvodů soustředěni do vojenských nebo pracovních táborů na území Československa v jeho hranicích z 29. září 1938 nebo se z týchž důvodů na tomto území ukrývali po dobu celkem nejméně tří měsíců a pokud za tuto dobu již neobdrželi jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické persekuce.“

V souzené věci Nejvyšší správní soud z obsahu příslušného správního spisu zjistil, že žalobce prokázal splnění podmínky státního občanství České republiky, že dosud nebyl odškodněn podle zákona č. 217/1994 Sb. a dále že doložil osvědčení vydané Ministerstvem obrany ČR podle § 8 zákona č. 255/1946 Sb. ze dne 30. 11. 2001, č.j. 329 766/2001, o tom,

č. j. 2 A 1134/2002 - 21

že je účastníkem národního boje za osvobození, neboť byl politickým vězněm od 4. 9. 1944 do 24. 4. 1945. Ze správního spisu dále vyplývá (viz zejména čestná prohlášení žalobce a jeho sester M. H. a A. J.), že žalobce byl v srpnu roku 1944 totálně pracovně nasazen v O.-V. do závodu na výrobu šamotu, odkud utekl a v uvedeném období se skrýval u svých příbuzných, přičemž byl opakovaně hledán četníky. Ze zmíněných listin je dále zřejmé, že společně se žalobcem byli totálně nasazeni i jeho čtyři sourozenci, přičemž o jejich nasazení bylo rozhodnuto bezprostředně po smrti jejich otce v koncentračním táboře O.; žalobce byl totálně nasazen ihned po dosažení zletilosti.

Na základě shora uvedené zákonné úpravy a provedených skutkových zjištění Nejvyšší správní soud konstatuje, že podstata daného případu spočívá v posouzení toho, zda žalobce splnil podmínku nutnou pro poskytnutí jednorázové peněžní částky dle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., tzn. zda jeho ukrývání se v předmětném období po útěku z totálního pracovního nasazení bylo motivováno rasovými nebo náboženskými důvody. Je totiž zřejmé, že žalobce nesplňuje žádnou z podmínek zakotvených v ustanovení § 1 odst. 1 body a)-f) zákona č. 255/1946 Sb. - neboť mu bylo přiznáno postavení československého politického vězně ve smyslu bodu g) citovaného ustanovení -, takže se na něho osobní působnost, zakotvená v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., nevztahuje.

V souzené věci bylo prokázáno, že žalobce se po uvedenou dobu po svém útěku z totálního pracovního nasazení ukrýval, přičemž je zřejmé, že pokud by byl zadržen, velmi reálně by mu hrozily potencionální sankce. Nejvyšší správní soud nicméně neshledal, že by se žalobce skrýval z rasových nebo náboženských důvodů ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 cit. zákona. Jakkoliv tedy je možno přisvědčit tomu, že k pracovnímu nasazení žalobce došlo zřejmě skutečně v přímé souvislosti s usmrcením jeho otce v koncentračním táboře a v důsledku politické persekuce, které byla vystavena celá jeho rodina, je nucen Nejvyšší správní soud konstatovat, že na tento případ úprava obsažená vzákoně č. 261/2001 Sb. nedopadá a že tedy žalovaná rozhodla v souladu se zákonem, když žalobci jednorázovou peněžní částku podle tohoto zákona nepřiznala. Citované ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. totiž předpokládá ukrývání se z rasových nebo náboženských důvodů a nikoliv z důvodů politických či jiných, které uvádí žalobce (útěk z pracovního nasazení), a správní orgán ani soud nemohou působnost tohoto zákona svévolně rozšiřovat, neboť k takovému kroku je oprávněna toliko moc zákonodárná.

Ze všech uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalované Ministerstvo vnitra – Orgán sociálního zabezpečení rozhodlo na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí odpovídá zákonu. Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s.ř.s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. 8. 2003

JUDr. Petr Příhoda

předseda senátu

č. j. 2 A 1134/2002 - 22

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru