Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 Azs 39/2006Rozsudek NSS ze dne 13.12.2006

Způsob rozhodnutízrušeno
Účastníci řízeníMinisterstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky
VěcAzyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku
Prejudikatura

2 Azs 92/2005 - 58


přidejte vlastní popisek

1 Azs 39/2006 - 49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: L. S. Y., zastoupené Mgr. Lilianou Balašovou Vochalovou, advokátkou se sídlem I. P. Pavlova 3, 120 00 Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 4. 8. 2005, č. j. OAM-1351/VL-10-04-2005, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2005, č. j. 65 Az 304/2005 - 21,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2005, č. j. 65 Az 304/2005 - 21, se zrušuje .

II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2005, č. j. OAM-1351/VL-10-04-2005, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 4. 8. 2005 neudělil žalovaný žalobkyni azyl podle § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Současně vyslovil, že na žalobkyni se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 tohoto zákona.

Žalobkyně napadla toto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě, v níž kromě označení napadeného rozhodnutí uvedla pouze tolik, že byla rozhodnutím zkrácena na svých právech a napadá jej v rozsahu výroků o neudělení azylu podle § 12 a § 14 zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování ve smyslu § 91 tohoto zákona; dodala, že žalovaný v řízení porušil § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 46 a § 47 odst. 3 správního řádu (č. 71/1967 Sb.), jakož i § 12 a § 91 zákona o azylu; obsah těchto ustanovení částečně parafrázovala, k důkazům pak odkázala na obsah správního spisu. Závěrem navrhla, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 12. 10. 2005; v řízení před správním orgánem přitom neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení věci.

V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku žalobkyně namítla, že krajský soud se nezabýval tvrzeným porušením § 3 odst. 4 a § 46 správního řádu, ani řádně nezkoumal, zda jsou u žalobkyně dány podmínky dle § 14 zákona o azylu, ačkoli k přezkoumání mezí správního uvážení je povinen. Dále žalobkyně shrnula potíže, které měla v Číně se svým manželem a které ji nakonec přivedly k odchodu ze země. Problémů s manželem by se žalobkyně obávala i při návratu; pro její zvláštní osobní poměry jí tak azyl měl být udělen. Žalobkyni nebylo řádně zdůvodněno, proč její problémy v manželství a obava z návratu nejsou důvody hodnými zvláštního zřetele; rozhodnutí krajského soudu tak trpí nedostatkem důvodů.

Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádala též o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na rozhodnutí o kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.

Před zkoumáním vlastních stížních námitek se Nejvyšší správní soud zabýval obsahem a náležitostmi žaloby podané v této věci; zjistil přitom, že žalobu nebylo možno projednat.

Žaloba ve správním soudnictví musí splňovat jednak obecné náležitosti podání stanovené v § 37 odst. 3 s. ř. s. – tedy údaj o tom, čeho se týká, kdo ji podává, proti komu směřuje a co navrhuje; musí být též podepsána a datována. Všem těmto náležitostem žalobkyně ve své žalobě dostála. Krom toho však zákon klade na žalobu i požadavky zvláštní; mimo jiné musí žaloba obsahovat i žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

Žaloba podaná žalobkyní u soudu dne 12. 8. 2005 splňovala všechny náležitosti obecné, zcela však postrádala náležitosti zvláštní včetně žalobních bodů: žalobkyně v ní jednak obecně poukázala na nezákonnost napadeného rozhodnutí, jednak označila několik ustanovení správního řádu a zákona o azylu, která žalovaný podle jejího názoru porušil. Takto nespecifikované podání však správnímu soudu vůbec neumožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí. Co se týče slov, podle nichž je napadené rozhodnutí „nezákonné“ či „vadné“ a podle nichž byla žalobkyně rozhodnutím „zkrácena na svých právech“, soud k nim nemůže nijak přihlížet, pokud nejsou podložena skutkovými a právními důvody; jakékoli konkrétní důvody však v žalobě chyběly. Potřebnou konkretizaci nevnesla do žaloby ani citovaná ustanovení správního řádu a zákona o azylu: i ona jsou totiž ze své povahy obecná a základem žalobního bodu se mohou stát jen tehdy, pokud jsou individualizována popisem konkrétních okolností řízení, v nichž žalobce spatřuje nezákonnost, nebo argumenty zpochybňujícími úvahy vyjádřené v rozhodnutí správního orgánu. Ani zákonná ustanovení, jichž se dovolávala, však žalobkyně nekonkretizovala.

Žaloba tak byla v podstatě blanketní; takovou žalobu ovšem nelze projednat. Soud ve správním soudnictví se nezabývá zákonností napadeného rozhodnutí jaksi obecně, ze všech možných úhlů pohledu, nýbrž je vázán (s výjimkou případů přezkumu z úřední povinnosti) rozsahem a důvody žaloby, jak je žalobce sám vymezil v žalobě. Soud přitom nemůže takto vyjádřenou vůli žalobce nahrazovat a sám určovat rozsah a meze přezkumu. Pokud žalobce nijak nekonkretizuje své námitky, je to, jako kdyby správní rozhodnutí vůbec nenapadl. Soud sice musí v jeho věci vydat rozhodnutí, nebude to však rozhodnutí meritorní, jímž by bylo možno zvrátit pravomocné rozhodnutí správního orgánu, a na právní situaci, s níž je žalobce nespokojen, se tak nic nezmění. Je tedy v zájmu žalobce, aby svou žalobu podložil žalobními body – konkrétními výtkami, které soudu umožní věcné přezkoumání.

Stejně jako obecné náležitosti, je možno i zvláštní náležitosti doplnit, a odstranit tak nedostatky žaloby; to platí i o žalobních bodech. Zatímco však při doplňování ostatních chybějících náležitosti je žalobce vázán jen lhůtou, kterou mu k tomu stanovil soud ve výzvě podle § 37 odst. 5 s. ř. s., možnost doplňovat žalobní body je vázána na běh lhůty pro podání žaloby: podle § 71 odst. 2 s. ř. s. lze totiž rozšířit žalobu o další žalobní body právě jen v této lhůtě. Lhůta pro podání žaloby je přitom lhůtou zákonnou a její běh nelze zastavit ani přerušit (jedinou výjimkou je přerušení běhu lhůty podle § 35 odst. 8 s. ř. s. in fine v případě, že žalobce požádá o osvobození od soudních poplatků nebo o ustanovení zástupce).

Obecná lhůta pro podání žaloby (a tedy pro doplňování, resp. rozšiřování, žalobních bodů) činí dva měsíce ode dne, kdy bylo napadené rozhodnutí žalobci oznámeno (§ 72 odst. 1 s. ř. s.); zvláštní zákony však mohou stanovit lhůtu jinou. Tak je tomu právě u žalob ve věcech azylu (resp. po 1. 9. 2006 ve věcech mezinárodní ochrany). Podle § 32 odst. 1 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ve věci mezinárodní ochrany podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Žalobkyně sice podala žalobu dne 10. 8. 2005, tedy v týž den, kdy jí bylo rozhodnutí žalovaného doručeno, a v tomto ohledu tak zákonnou patnáctidenní lhůtu dodržela; její žaloba však byla blanketní, tedy neprojednatelná. To bylo možno napravit za podmínky, že by žalobkyně v patnáctidenní lhůtě pro podání žaloby, tedy do 25. 8. 2005, doplnila alespoň jeden žalobní bod; to se však nestalo.

Nejvyšší správní soud tedy shledal, že žalobu, kterou žalobkyně podala k soudu, nebylo pro její závažné nedostatky možno projednat a žalobkyně to ani v zákonné lhůtě pro podání žaloby nenapravila. Ve věci tak nebyla dána podmínka řízení spočívající v zahájení řízení podáním k tomu způsobilým. Současně se zrušením rozsudku krajského soudu proto Nejvyšší správní soud z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3, § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného, jímž žalobkyni nebyl udělen azyl (§ 110 odst. 1 s. ř. s., věta prvá za středníkem). Námitkami obsaženými v kasační stížnosti se pak Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. To se vztahuje jak na řízení před Nejvyšším správním soudem, tak na řízení před soudem krajským (§ 110 odst. 2 věta druhá s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2006

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru