Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 Azs 17/2021 - 25Rozsudek NSS ze dne 18.03.2021

Způsob rozhodnutízrušeno + zrušení rozhodnutí spr. orgánu
Účastníci řízeníPolicie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie
VěcPobyt cizinců
Prejudikatura

6 Ads 46/2013 - 35


přidejte vlastní popisek

1 Azs 17/2021 - 25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V. B., zastoupen Mgr. Pavlem Štanglem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 12. 2020, č. j. CPR-36237-3/ČJ-2020-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 1. 2021, č. j. 66 A 2/2020 – 21,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 1. 2021, č. j. 66 A 2/2020 – 21, se zrušuje.

II. Rozhodnutí žalované ze dne 3. 12. 2020, č. j. CPR-36237-3/ČJ-2020-930310-V243, se zrušuje.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti částku 12.050 Kč k rukám jeho zástupce advokáta Mgr. Pavla Štangla do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím ze dne 20. 9. 2020, č. j. KRPE-55434-25/ČJ-2020-170022-SV, rozhodla Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) o vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 a § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a současně stanovila dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 let. Důvodem bylo zjištění, že žalobce pobýval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu a současně vykonával práci bez platného povolení k zaměstnání. Žalovaná napadeným rozhodnutím ze dne 3. 12. 2020, č. j. CPR-36237-3/ČJ-2020-930310-V243, změnila rozhodnutí správního orgánu I. stupně, pokud jde o stanovení počátku doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR, ve zbývající části rozhodnutí potvrdila.

[2] Správní orgány zjistily, že žalobce na území pobývá nelegálně a je nelegálně zaměstnán, na základě kontroly, která se uskutečnila dne 27. 7. 2020 v 10 hod. v obci Rybník u domu č. p. 55 na stavbě prováděné společností OHL ŽS, a. s. Policejní hlídka zde zastihla při pracovní činnosti žalobce, který se prokázal cestovním pasem opatřeným dlouhodobým vízem typu „D“ vydaným Polskou republikou dne 30. 8. 2019 s dobou platnosti do 27. 8. 2020 a razítkem hraničního přechodu Vyšné Nemecké ve Slovenské republice ze dne 18. 12. 2019. Žalobce předložil pracovní smlouvu uzavřenou dne 1. 5. 2020 se společností Building - Electric Stav, s. r. o., z níž vyplynulo, že měl pro tohoto zaměstnavatele pracovat jako dělník v oblasti výstavby budov, přičemž jako den nástupu do práce byl sjednán den následující po vydání potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty. Dále žalobce předložil částečně vyplněný tiskopis žádosti o zaměstnaneckou kartu, který však nebyl opatřen žádným otiskem úředního razítka.

[3] V průběhu svého výslechu žalobce uvedl do protokolu, že je ženatý a má dvě děti, rodina však žije na Ukrajině. On sám na území ČR pracoval v minulosti opakovaně, naposledy přicestoval do Ostravy dne 18. 12. 2019 na základě polského víza, které si opatřil ještě na Ukrajině, avšak do Polska na jeho základě nikdy nevstoupil ani tam nepobýval. Než mu známý domluvil práci na stavbě v obci Rybník, pobýval v Ostravě a příležitostně dovážel zaměstnance na stavby. Na stavbu, kde byl kontrolován při výkonu práce, nastoupil dne 3. 7. 2020 a pracoval na ní až do pobytové kontroly dne 27. 7. 2020. Potvrdil, že má uzavřenu pracovní smlouvu se společností Building - Electric Stav, s. r. o. Na stavbě vykonával betonářské práce, a to každodenně v pravidelné pracovní době od 7 do 18 hodin. Před nástupem do práce byl proškolen z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a obdržel pracovní pomůcky. Za vykonanou práci mu byla vyplacena záloha ve výši 3.000 Kč. Žalobce dále uvedl, že si je vědom toho, že práci vykonává nelegálně a zatím neučinil žádné kroky k její legalizaci.

[4] Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou, kterou krajský soud zamítl. Soud neakceptoval námitku nesprávně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že byl žalobce nelegálně zaměstnán, vyplývá jak z jeho vlastní výpovědi, tak listinných důkazů, které žalobce předložil správním orgánům. Soud se ztotožnil s hodnocením správních orgánů, že se jednalo o výkon závislé práce a že měla i soustavný charakter. Naopak odmítl jako nepodložená tvrzení, která měl žalobce podle soudu uvést až v žalobě, totiž že se na stavbě nacházel pouze krátkou dobu a že šlo toliko o práci na zkoušku, za níž nedostal zaplaceno. Podle krajského soudu správní orgány ani neupřednostnily skutečnosti a důkazy svědčící v neprospěch žalobce, jak rovněž v žalobě namítal. Řízení o správním vyhoštění je sice řízením zahajovaným z moci úřední, což však neznamená, že správní orgány mají povinnost z vlastní iniciativy vytvářet a zkoumat skutkové hypotézy zcela popírající skutečnosti uváděné účastníkem a pro tyto hypotézy vyhledávat důkazy.

[5] Stejné závěry krajský soud učinil ohledně prokázání skutečnosti, že žalobce pobýval na území ČR nelegálně. Pokud se žalobce vykázal polským vízem typu „D“, byl na něj oprávněn se na území ČR zdržovat pouze po dobu 90 dní. Sám žalobce ve správním řízení uvedl, že do ČR vstoupil dne 18. 12. 2019, což potvrzuje i otisk razítka v jeho cestovním dokladu z hraničního přechodu Vyšné Nemecké, a až do nástupu na stavbu pobýval v Ostravě. Z toho je zřejmé, že dobu 90 dnů musel překročit.

[6] Krajský soud konečně považoval za přiměřenou dobu 2 let, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a rovněž je podle něj přiměřený i dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro vnitřní rozpornost a jeho závěr je založen na nesprávném právním posouzení věci.

[8] Konkrétně se stěžovatel domnívá, že správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a krajský soud jejich závěry převzal, aniž by se dostatečným způsobem vypořádal se stěžovatelovými námitkami. S ohledem na to, že řízení o vyhoštění je vedeno z moci úřední, byly správní orgány povinny zjistit všechny rozhodné okolnosti případu i bez návrhu, a to i ty, které svědčí ve prospěch stěžovatele. Správní orgány nezjistily nade vší pochybnost relevantní skutkové okolnosti, zejména nezjistily, zda se stěžovatel vůbec dopustil vytýkaného protiprávního jednání. Správní orgány pak přihlížely jen ke skutečnostem svědčícím v neprospěch stěžovatele, a naopak hrubě podcenily a ignorovaly důkazy a skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Jinými slovy hodnotily důkazy selektivně v neprospěch stěžovatele.

[9] Správní orgány vycházely pouze z protokolu o výslechu stěžovatele, neobstaraly si prakticky žádné důkazní prostředky na podporu svých závěrů, které jsou tak pouhými domněnkami. Závěr, že se stěžovatel dopustil nelegální práce, není podpořen jediným důkazem. Stejně tak správní orgány neodstranily rozpory mezi důkazy. Dokumenty založené ve spise prokazují nanejvýš to, že stěžovatel vykonával po krátkou dobu na stavbě pracovní činnost, aby si vyzkoušel pracovní podmínky jako budoucí uchazeč o zaměstnaneckou kartu. Stejná pochybení se pak týkají i závěru, že stěžovatel pobýval na území ČR nelegálně. Krajský soud pak všechna tato pochybení akceptoval a přenesl je i do napadeného rozsudku.

[10] Správní orgány i krajský soud rovněž dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že stěžovatel vykonával nelegální práci. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011 - 120, podle něhož musí být taková práce vykonávána soustavně, podle pokynů a za mzdu, plat nebo odměnu.

[11] Konečně za nesprávný považuje stěžovatel i závěr o přiměřenosti doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území ČR. Doba dvou let je v rozporu se současnou rozhodovací praxí. Nepřiměřený je pak rovněž dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života: stěžovatel žije v ČR s přestávkami již od roku 2007, perfektně ovládá český jazyk, má zde vytvořeno zázemí, mnoho přátel a je plně přivyklý zdejšímu způsobu života.

[12] S ohledem na všechny výše uvedené námitky stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a společně s ním i rozhodnutí správních orgánů. S kasační stížností také spojil návrh na přiznání odkladného účinku.

[13] Žalovaná ve svém vyjádření odkázala na shromážděný spisový materiál a konstatovala, že nehodlá blíže komentovat způsob rozhodování správního soudu, který je napaden kasační stížností.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [14] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny zákonné podmínky řízení o kasační stížnosti. Přitom konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu

[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku pro jeho vnitřní rozpornost.

[17] Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za prokázaný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75). Jinak řečeno, rozhodnutí není nepřezkoumatelné, pokud je jeho odůvodnění srozumitelné, je opřeno o dostatek relevantních důvodů a je z něj zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku.

[18] Sám stěžovatel v kasační stížnosti nekonkretizoval, v čem přesně spatřuje vnitřní rozpornost napadeného rozsudku, a kasační soud rozpornost neshledal. Krajský soud ve svém hodnocení vyšel z důkazů provedených správním orgánem I. stupně, které konfrontoval se skutkovými a právními námitkami uplatněnými v žalobě, a v odůvodnění rozsudku srozumitelně a přezkoumatelně vyložil, proč považoval závěr o nelegálním výkonu závislé práce a nelegálním pobytu stěžovatele na území ČR za dostatečně podložený a proč naopak neakceptuje odlišné vylíčení skutkového děje, které měl stěžovatel podle soudu předestřít až v žalobě. Skutkové a právní závěry krajského soudu jsou tak vnitřně konsistentní a kasační soud v nich neshledává vnitřní rozpor, který by způsobil nepřezkoumatelnost rozsudku. To však neznamená, že je rozsudek zákonný či netrpí jinými vadami, pro které neobstojí (viz k tomu níže).

Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu v řízení před správními orgány

[19] Další kasační námitky stěžovatele obsahově směřují proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu v řízení před správními orgány a procesním pochybením při jeho zjišťování a hodnocení [§ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], byť je stěžovatel takto výslovně neoznačil. Stěžovatel konkrétně namítá, že správní orgány nezjistily stav věci tak, aby nevyvolával důvodné pochybnosti, ke skutkovým závěrům dospěly výlučně na základě výpovědi stěžovatele a prakticky neprovedly žádný jiný důkaz. K hodnocení pak měly přistoupit selektivně a v neprospěch stěžovatele a neodstranily rozpory mezi důkazy.

[20] K tomu je třeba nejdříve poznamenat, že stěžovatel si v těchto námitkách zčásti protiřečí, neboť na jednu stranu tvrdí, že správní orgány neprovedly kromě jeho výslechu žádný jiný důkaz, na druhou stranu pak správním orgánům vytýká, že neodstranily mezi důkazy rozpory. Jak již správně konstatoval krajský soud, podkladem pro rozhodnutí nebyl pouze výslech stěžovatele, ale i další listinné důkazy, které jsou založené ve správním spise, tj. pracovní smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a společností Building – Electric Stav, s. r. o., a částečně vyplněný formulář žádosti o zaměstnaneckou kartu, která však nenesla otisk žádného úředního razítka a nebyla stěžovatelem podána.

[21] Jak kasační soud uvedl již v rozsudcích ze dne 16. 10. 2017, č. j. 6 Azs 302/2017 - 27, ze dne 16. 5. 2018, č. j. 7 Azs 78/2018 – 46, a ze dne 9. 10. 2019, č. j. 10 Azs 250/2019 – 25, výslech účastníka řízení je podle § 169j zákona o pobytu cizinců přípustným důkazem. Výpověď účastníka řízení tak může být podle okolností případu i jediným postačujícím podkladem pro rozhodnutí, pokud je však dodržena zásada podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“), aby byl správním orgánem zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, z něhož by bylo možné osvědčit, že správní orgán postupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy a vydal zákonné rozhodnutí. V případě, že správní orgán dospěje k závěru, že informace, které se dozvěděl z výpovědi účastníka řízení, jsou dostatečné pro rozhodnutí o správním vyhoštění a o skutkových závěrech nejsou důvodné pochybnosti, pak se nemusí jednat o nezákonný postup. V případě řízení o správním vyhoštění, které je řízením zahajovaným z moci úřední (§ 46 s. ř.), však navíc slouží k naplnění této zásady další povinnost správního orgánu, a to zjistit i bez návrhu všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch účastníka řízení podle § 50 odst. 3 s. ř. V řízení o správním vyhoštění se pak neuplatní ani zásada koncentrace řízení (§ 82 odst. 4 s. ř.), takže účastník řízení může zpochybnit skutkový stav zjištěný v řízení před správním orgánem I. stupně kdykoliv i v řízení odvolacím (viz rozsudek Nejvyššího správního sudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 – 48).

[22] Jak již kasační soud uvedl, v daném případě vycházel správní orgán I. stupně z výslechu stěžovatele, pracovní smlouvy se společností Building – Electric Stav, s. r. o., a částečně vyplněného formuláře žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Při svém výslechu sám stěžovatel uvedl, že na stavbě pracoval do dne pobytové kontroly již od 3. 7. 2020 a že obdržel pracovní pomůcky a zálohu ve výši 3.000 Kč, z čehož správní orgán dovodil, že stěžovatel naplnil všechny znaky výkonu závislé práce (osobní a soustavný výkon práce jménem zaměstnavatele a podle jeho pokynů, v podřízeném vztahu vůči zaměstnavateli, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 6 Ads 46/2013 - 38, č. 3027/2014 Sb. NSS).

[23] Jak kasační soud zjistil ze správního spisu, stěžovatel obsah své výpovědi zpochybnil v doplnění odvolání ze dne 15. 10. 2020 (část III.) a žalované předestřel jiný průběh skutkového děje, totiž že na stavbě dané činnosti vykonával velmi krátce, maximálně v rámci několika málo minut, a jednalo se o pouhé zjišťování schopností, zda do budoucna po získání zaměstnanecké karty bude schopen práci vykonávat. A dále uvedl, že za tuto práci „na zkoušku“ žádnou mzdu neobdržel. Nebyl tak podle něj splněn požadavek soustavnosti výkonu práce za mzdu, plat nebo odměnu. Žalovaná na tuto námitku reagovala v napadeném rozhodnutí tak, že „v daném případě bylo správním orgánem I. stupně doloženo, že práce byla cizincem skutečně v období od 3. 7. 2020 do 27. 7. 2020 fyzicky vykonávána s úmyslem dlouhodobého výkonu práce. K odhalení pracovní činnosti cizince došlo pouze v důsledku provedené kontroly, a na soustavnější charakter pracovní činnosti je možno usuzovat ze skutečností zjištěných z výpovědi cizince…Skutečnost, že cizinec byl na stavbě zaměstnán, je kromě výpovědi samotného cizince potvrzena předloženou pracovní smlouvou“.

[24] Ze správního spisu proto plyne, že stěžovatel tyto pochybnosti o skutkovém stavu zjištěném v řízení před správním orgánem I. stupně vznesl již v odvolání, nikoliv až v řízení před krajským soudem, jak v napadeném rozsudku nesprávně soud konstatoval. Krajský soud k těmto pochybnostem o skutkových závěrech uvedl, že stěžovatel ohledně těchto tvrzení v řízení před soudem neunesl důkazní břemeno, které jej tížilo, tím spíše, že v řízení před správním orgánem I. stupně uváděl skutečnosti odlišné. Krajský soud tak zjevně přehlédl, že tato tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav vznesl stěžovatel již ve správním řízení, které je – na rozdíl od řízení před soudem – ovládáno výše uvedenými zásadami podle § 3 a § 50 odst. 3 s. ř.

[25] Podle Nejvyššího správního soudu bylo v takovém případě povinností žalované vznesené pochybnosti rozptýlit bez ohledu na to, zda tato tvrzení stěžovatel sám dokládal dalšími důkazy. Tato povinnost správních orgánů plyne právě z § 3 s. ř., tj. z požadavku zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ve spojení s § 50 odst. 3 s. ř., který správnímu orgánu ukládá zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch účastníka řízení i bez návrhu. Krajskému soudu lze přisvědčit v tom, že po správních orgánech nemůže být požadováno, aby z vlastní iniciativy vytvářely skutkové hypotézy popírající skutečnosti uváděné účastníkem řízení a pro tyto hypotézy samy vyhledávaly, opatřovaly a prováděly důkazy. V daném případě se však nejednalo o hypotetickou skutkovou situaci. Stěžovatel naopak v řízení o odvolání zpochybnil skutkové závěry vystavěné na jeho výpovědi a předestřel jiný průběh skutkového děje. Na taková tvrzení a námitky byla žalovaná povinna reagovat jejich prověřením a vyhodnocením, proč původní výpověď stěžovatele považuje za pravdivou a odlišnému vylíčení skutkového děje neuvěřila, nebo opatřením dalších důkazů (například výslechu svědků), které by přistoupily k důkazům opatřeným v řízení před orgánem I. stupně a vyvrátily pochybnosti o jejich správnosti. Výsledky této procesní činnosti bylo třeba popsat a náležitě přesvědčivě odůvodnit v rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovatel nastoupil k výkonu práce dne 3. 7. 2020 a pracoval na stavbě až do pobytové kontroly, totiž skutečně plyne pouze z jeho účastnické výpovědi a není podpořena jakýmkoliv dalším důkazem. Z pracovní smlouvy totiž naopak plyne něco zcela jiného, a to, že stěžovatel nastoupí k výkonu práce až dnem následujícím po vydání potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty, a z tiskopisu žádosti o zaměstnaneckou kartu nelze dovodit ve vztahu k době, kdy stěžovatel konal na stavbě závislou práci, vůbec nic.

[26] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že žalovaná v odvolacím řízení porušila povinnosti stanovené v § 3 a § 50 odst. 3 s. ř. Rozhodnutí správních orgánů jsou založena na skutkovém stavu, o němž existují důvodné pochybnosti, které nebyly v průběhu správního řízení odpovídajícím způsobem rozptýleny. Pro tuto důvodně vytýkanou vadu, na niž stěžovatel v žalobě poukazoval, měl rozhodnutí žalované krajský soud zrušit, což v napadeném rozsudku neučinil.

[27] Naopak tyto závěry nelze vztáhnout na hodnocení toho, zda stěžovatel nelegálně pobýval na území ČR podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. V tomto směru stěžovatel při svém účastnickém výslechu vypověděl, že na území ČR vstoupil na základě polského víza „D“ dne 18. 12. 2019, od té doby v Polsku nikdy nepobýval, a naopak se zdržoval v Ostravě. Z obsahu této výpovědi a víza založeného ve správním spise lze dovodit, že stěžovatel překročil 90 dnů pobytu na území ČR, k němuž byl na základě polského víza oprávněn. Tuto výpověď stěžovatel ve správním řízení nezpochybnil (pouze tvrdil nedostatečnost těchto skutkových zjištění) a není důvodu, aby její obsah nemohl být bez dalšího součástí skutkových závěrů, na nichž jsou rozhodnutí správních orgánů vystavěna.

Námitka nesprávného právního posouzení [28] Konečně stěžovatel vznesl v kasační stížnosti námitku nesprávného posouzení právní otázky soudem [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], pokud jde o hodnocení přiměřenosti doby, po kterou mu nelze umožnit vstup na území ČR, a přiměřenosti dopadů do jeho soukromého a rodinného života. Tyto námitky jsou rovněž nedůvodné. Kasační soud, jak uvedl výše, shledal závěry správních orgánů týkající se naplnění § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 jako zákonné. Podle tohoto ustanovení je správní orgán oprávněn stanovit dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 5 let. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že doba 2 let, která nedosahuje ani poloviny tohoto rozpětí, se jeví jako přiměřená. Stěžovatel sice poukázal na to, že doba 2 let se vymyká „současné rozhodovací praxi“, ale blíže tuto praxi nijak nekonkretizoval. Kasační soud se také ztotožnil se závěrem krajského soudu stran přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel má svou rodinu na Ukrajině, na území ČR sice pobýval od roku 2007 opakovaně, avšak vždy se vracel zpět za svou rodinou. Teprve v kasační stížnosti uvádí, že má na území ČR řadu přátel a že ovládá perfektně český jazyk (ve správním řízení naopak uvedl, že česky „moc nerozumí“ a žádal o tlumočení). Ve světle těchto skutečností lze hodnotit dopad rozhodnutí o správním vyhoštění jako přiměřený.

IV. Závěr a náhrada nákladů řízení

[29] Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Jelikož již v řízení před krajským soudem existovaly důvody pro zrušení rozhodnutí žalované, zrušil Nejvyšší správní soud i toto rozhodnutí a věc jí vrátil k dalšímu řízení [§ 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.]. Pokud budou správní orgány v pokračujícím řízení nadále zkoumat naplnění důvodů pro správní vyhoštění stěžovatele podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, musejí postupovat tak, aby odstranily pochybnosti o skutkových závěrech týkajících se naplnění znaků nelegální závislé práce stěžovatelem v souladu s § 3 a § 50 odst. 3 s. ř.

[30] Podle § 110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud o nákladech řízení o kasační stížnosti a také o nákladech řízení před krajským soudem, pokud rozhodnutí žalovaného zruší. Stěžovatel měl ve věci úspěch, proto mu podle § 60 odst. 1 s. ř. s. přísluší náhrada nákladů řízení. Žalovaná ve věci úspěch neměla, proto jí Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.

[31] Stěžovatel byl v řízení před krajským soudem zastoupen advokátem, jehož odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), sestává ze dvou úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) ve výši 6.200 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu] a paušální náhrady výdajů ve výši 600 Kč za dva úkony právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna advokáta za řízení o kasační stížnosti sestává ze dvou úkonů právní služby, a to doplnění kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč, sepisu návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1.550 Kč a paušální náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč. Celková náhrada nákladů řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem tak činí 12.050 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna uhradit žalobci k rukám jeho zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

[32] Stěžovatel připojil ke kasační stížnosti návrh na přiznání odkladného účinku. O tomto návrhu soud již samostatně nerozhodoval. Odkladný účinek působí jen do skončení řízení před soudem a kasační soud rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného odkladu po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí. Rozhodování o odkladném účinku tak skončením řízení o kasační stížnosti pozbylo smyslu.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. března 2021

JUDr. Josef Baxa

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru