Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 Azs 10/2007Usnesení NSS ze dne 19.09.2007

Způsob rozhodnutíodmítnuto
Účastníci řízeníMinisterstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky
VěcAzyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

přidejte vlastní popisek

1 Azs 10/2007 - 60

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Karla Šimky a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: I. A. H. S., zastoupený Mgr. Gabrielem Šípem, advokátem se sídlem Kleinerova 24, 272 01 Kladno, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 7. 2006, č. j. OAM-699/LE-05-VL-08-2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, č. j. 47 Az 45/2006 - 20,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna ustanoveného advokáta Mgr. Gabriela Šípa se určuje částkou 3184 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 19. 7. 2006 zamítl žalovaný žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze, dne 2. 8. 2006. Krajský soud tuto žalobu dne 30. 8. 2006 zamítl.

V kasační stížnosti stěžovatel brojil proti rozsudku krajského soudu; uvedl, že krajský soud mylně interpretoval vztah § 16 odst. 1 písm. g) a § 12 zákona o azylu. Odmítl-li totiž žalovaný žádost o azyl s tím, že v stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v 12 zákona o azylu, implicitně z toho vyplývá, že musel tvrzení stěžovatele pod zorným úhlem § 12 zkoumat a teprve následně aplikoval § 16 odst. 1 písm. g) téhož zákona. Vztah § 16 odst. 1 písm. g) a § 12 zákona o azylu je natolik těsný, že nelze rozhodnout o aplikaci prvého z nich bez posouzení druhého. Názor soudu, že v případě stěžovatele nebylo nutné provádět dokazování o splnění podmínek § 12 zákona o azylu proto není s těmito ustanoveními zákona o azylu v souladu. Teprve řádné posouzení stěžovatelova případu z pohledu § 12 může vést žalovaného k závěru, že jsou splněny podmínky pro aplikaci § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.

Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Kasační stížnost je nepřijatelná.

Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda kasační stížnost ve smyslu § 104a s. ř. s. svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy možno ji považovat za přijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.

Námitkou týkající se vztahu § 12 a § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a nutností provádět dokazování o splnění podmínek ustanovení § 12 téhož zákona, je-li žádost o azyl zamítána jako zjevně bezdůvodná se Nejvyšší správní soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, publikováno pod č. 349/2004 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikováno pod č. 244/2004 Sb. NSS. Námitka, již stěžovatel učinil předmětem sporu, byla v judikatuře zdejšího soudu opakovaně řešena s týmž výsledkem a krajský soud se nedopustil ani žádného pochybení, které by bylo natolik intenzivní, že by mohlo přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by tak založilo přijatelnost kasační stížnosti. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje dostatečnou odpověď na námitku, kterou stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost tedy svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele; Nejvyšší správní soud ji proto shledal ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta. Zástupce, který byl žalobkyni ustanoven soudem, vyúčtoval mimosmluvní odměnu za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení včetně první porady s klientem ve V. P. a ve studiu soudního spisu. K tomu požadoval dva režijní paušály, náhradu za promeškaný čas a cestovné; cestovného a náhrady za promeškaný čas za cestu na poradu s klientem se posléze vzdal. Nejvyšší správní soud setrvává na tom, že studium spisu není samostatným úkonem, za nějž náleží odměna, s výjimkou uvedenou v § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. V projednávaném případě pak byl studiem spisu, které advokát provedl u krajského soudu dne 9. 11. 2006, naplněn právě úkon převzetí zastoupení ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (takovým úkonem není pouhé převzetí obálky s usnesením ustanovujícím advokáta zástupcem nemajetného účastníka). Ohledně porady s klientem ve V. P. (kterou ostatně zástupce nijak nedoložil) lze konstatovat, že její účel je totožný s nahlédnutím do spisu (převzetí a příprava věci). Je potom s podivem, že zástupce absolvoval tak nákladné seznámení se s případem, aniž by následně zaslal soudu jediné podání ve věci samé (kromě vyúčtování svých nákladů). Takový postup nejenže nasvědčuje účelovosti jednání zástupce, ale zejména nemá žádný přínos pro žalobce samotného; zástupce byl ustanoven především k obraně žalobce, nikoliv k hromadění úkonů právní služby. Soud proto přiznal zástupci 2100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení [§ 7 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s tímto úkonem spojených [§ 13 odst. 3 advokátního tarifu]. Dále soud zástupci přiznal 400 Kč jako náhradu za promeškaný čas za cestu z Kladna ke Krajskému soudu v Praze (4 půlhodiny) [§ 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu] a 384 Kč jako cestovné za tutéž cestu [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu a § 2 a 3 vyhlášky č. 496/2005 Sb.]. Celkem tedy zástupci náleží 3184 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 19. září 2007

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru