Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 As 412/2019 - 32Rozsudek NSS ze dne 16.03.2020

Způsob rozhodnutízrušeno + zrušení rozhodnutí spr. orgánu
Účastníci řízeníKrajský úřad Královéhradeckého kraje
VěcPřestupky - zákon č. 200/1990 Sb.
Přestupky
Prejudikatura

2 As 161/2016 - 52

9 As 56/2019 - 28


přidejte vlastní popisek

1 As 412/2019 - 32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: O. T., zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2018, č. j. KUKHK-11356/DS/2017/DV-3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2019, č. j. 29 A 8/2018 – 40,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2019, č. j. 29 A 8/2018 – 40, se zrušuje.

II. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 28. 5. 2018, č. j. KUKHK-11356/DS/2017/DV-3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.

IV. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho zástupce, Mgr. Václava Voříška, advokáta, na náhradě nákladů soudního řízení 14.800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

[1] Městský úřad Trutnov rozhodnutím ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. MUTN 2322/2018, uznal žalobce vinnými ze spáchání přestupků podle § 125f a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a uložil žalobci pokutu 2.500 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.

[2] Žalobce se přestupků dopustil tím, že

(I.) dne 29. 5. 2017 ve 14:25 jako řidič osobního motorového vozidla zn. BMW, RZ: X, na parkovišti v obci Trutnov na Krakonošově náměstí v nedbalosti parkoval v rozporu se značkou č. IP 13c, protože neumístil viditelně za čelní sklo doklad o zaplacení parkovacího poplatku,

(II.) jako provozovatel vozidla zn. VW Passat, RZ: X,

a) dne 25. 8. 2017 ve 12:31 nezajistil, aby řidič jeho vozidla neodstavil toto vozidlo na ulici Farská v Trutnově v úseku platnosti značky č. B 28 a č. V 12c,

b) dne 1. 9. 2017 v 11:00 nezajistil, aby řidič jeho vozidla neodstavil toto vozidlo na Krakonošově náměstí v Trutnově u čp. 122 v rozporu se značkou č. B 28 (dodatková tabulka „MIMO ZÁSOBOVÁNÍ“) a č. V 12c a

c) dne 7. 9. 2017 ve 14:00 nezajistil, aby řidič jeho vozidla toto neodstavil na Krakonošově náměstí v Trutnově u čp. 125 v rozporu se značkou č. B 28 (dodatková tabulka „MIMO ZÁSOBOVÁNÍ“) a č. V 12c.

[3] Žalobce podal proti rozhodnutí městského úřadu odvolání, které žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

[4] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji zamítl.

[5] Krajský soud neshledal výrok rozhodnutí městského úřadu nepřezkoumatelný. Městský úřad ve výroku specifikoval, o jaké skutky se jedná, a to tak, že bylo identifikováno vozidlo podle státní poznávací značky, čas, místo i způsob protiprávního jednání. Takové místní a časové určení lze podle krajského soudu považovat z hlediska přezkoumatelnosti a nezaměnitelnosti popisu skutku za zcela dostačující. Ze skutečností zjištěných v průběhu správního řízení bylo možné učinit závěr, že vozidla stála (nikoli pouze zastavila).

[6] Krajský soud dále uvedl, že v projednávaném případě správní orgán vedl řízení proti téže osobě, avšak v části přestupkového jednání se jednalo o odpovědnost subjektivní, v části šlo o odpovědnost provozovatele vozidla. Šlo tedy o různá přestupková jednání, za něž nese odpovědnost táž fyzická osoba. Správnímu orgánu proto nic nebránilo projednat tyto přestupky v jednom řízení. Krajský soud považoval za podstatné, že z formulace skutkové věty ve výroku prvostupňového rozhodnutí je z popisu skutku zcela zřejmé, jaké přestupkové jednání bylo stíháno a že šlo ve skutečnosti o čtyři přestupková jednání, z nichž tři byla podle téže zákonné skutkové podstaty. Pokud jde o námitku nevedení společného řízení, správní orgán ve stěžovatelově věci respektoval absorpční zásadu, smysl společného řízení tak nepopřel. Z prvostupňového řízení je zřejmé, podle jakých kritérií správní orgán při ukládání pokuty postupoval.

[7] Tvrzení žalobce, že výrok rozhodnutí by měl obsahovat identifikaci správního aktu, na jehož základě byla na dané místo stanovena dopravní značka IP 13c, považoval krajský soud za neopodstatněné. Umístěná dopravní značka vyvolává právní účinky ve smyslu § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Povinnost řídit se dopravním značením vzniká okamžikem umístění dopravní značky do terénu, v tomto okamžiku se dopravní značka stává součástí systému pravidel silničního provozu. Správní orgán správně uvedl, že místo bylo označeno dopravní značkou IP 13c „parkoviště s parkovacím automatem“, a šlo tedy o řádně označenou zónu parkování. Z fotografií a přiloženého plánku města je zřejmé umístění dopravního značení IP 13c a je zde i zaznačeno místo stání žalobcova vozidla.

[8] Krajský soud podotkl, že každému řidiči, který vlastní řidičský průkaz, musí být zřejmé, že se po zakoupení parkovacího poplatku umístí parkovací lístek viditelně za předním sklem vozidla. Tuto informaci má řidič navíc uvedenou na parkovacím stojanu, u něhož lístek pořizuje, proto je tato povinnost zřejmá všem účastníkům silničního provozu. I pokud by ale řidič parkovací lístek na viditelné místo za čelním sklem vozidla neumístil, na výzvu správního orgánu může prokázat zakoupení parkovacího lístku i dodatečně.

[9] Soud dále uvedl, že dopravní značka č. B 28 (zákaz zastavení) platí pro tu stranu pozemní komunikace, u níž je umístěna, ve smyslu § 3 odst. 1 vyhlášky č. 294/2015, kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška č. 294/2015 Sb.“). Umístění této dopravní značky při okraji pravého jízdního pruhu pak vychází toliko z § 2 odst. 4 vyhlášky č. 294/2015. Z fotodokumentace ve správním spisu je zřejmé, že řidič vozu tuto značku vzhledem k přikázanému směru jízdy v dané ulici musel při parkování na Krakonošově náměstí vidět. Námitka žalobce je podle soudu irelevantní též u přestupkového jednání na ulici Farská, a to s ohledem na vodorovné žluté značení – značku č. V 12c, podle níž se měl řidič vozidla zachovat.

[10] Pokud jde o námitku nesdělení jména oprávněné úřední osoby, krajský soud uvedl, že takový postup, byť nebyl v souladu se zákonem (§ 15 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu), nemohl žalobce poškodit na jeho procesních právech, neboť žalobce ani v žalobě neuvedl žádné okolnosti proti oprávněné úřední osobě, která mu již v době sepsání žaloby byla známa.

[11] Soud nepřisvědčil ani námitce absence materiální stránky přestupku. Dle krajského soudu, porušil-li nezjištěný řidič zákaz stanovený dopravní značkou a naplnil-li tím formální znaky skutkové podstaty přestupku, je zásadně naplněn i znak materiální, ledaže by existovaly zvláštní okolnosti případu, jež by nebezpečnost příslušného jednání snižovaly natolik, že by materiální znak naplněn nebyl. Takové zvláštní okolnosti krajský soud neshledal.

II. Kasační stížnost

[12] Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu obsáhlou kasační stížností. Navrhuje zrušení rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.

[13] Namítá, že se krajský soud nevypořádal s jeho námitkami proti uložené sankci přezkoumatelným způsobem, nijak nereagoval na žalobní námitku č. 35 (porušení zásady presumpce neviny) a na námitku, že správní orgán nehodnotil všechna zákonná kritéria pro uložení sankce, pouze recidivu.

[14] Stěžovatel namítá, že krajský soud vychází z nesprávného právního názoru, podle kterého popis skutku plní pouze tu funkci, aby nebyl zaměnitelný. Dalším neméně důležitým požadavkem je, aby popis skutku umožňoval subsumpci pod zvolenou skutkovou podstatu přestupku. Krajský soud se v této souvislosti nijak nevyjádřil k rozsudku ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42. Napadený rozsudek stojí na nesprávném právním názoru, že popis skutku nemusí umožňovat subsumpci pod zvolenou skutkovou podstatu.

[15] Krajský soud vyšel z nesprávného právního názoru, že obsah správního spisu může napravit nedostatky výroku rozhodnutí o přestupku. Je tedy zcela irelevantní, co vyplývá či nevyplývá ze správního spisu. Podstatné je pouze to, že z výroku neplyne, že by se jednalo o stání, ačkoli jinak, než právě stáním, dopravní značku č. IP 13c porušit nelze. Všechny podklady, kterých se krajský soud při svých úvahách o „stání“ dovolával, mají povahu úředního záznamu, a tedy jsou jako důkaz nepoužitelné (např. rozsudek ze dne 19. 8. 2016, č. j. 6 As 144/2016 – 36).

[16] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud se nijak nevyjádřil k jeho důkaznímu návrhu uvedenému v bodě č. 10 žaloby. Krajský soud se také nijak nevyjádřil k námitce uvedené v bodě č. 11, a totiž, že výrok je neurčitý i proto, že správní orgán srozumitelně neuvedl, zda povinnost umístit parkovací lístek za čelní sklo ve vozidle plynula z dopravní značky nebo z parkovacího automatu.

[17] Krajský soud vychází z nesprávného právního názoru, že správní orgán nemusí v řízení o přestupku spočívajícím v porušení značky č. IP 13c zkoumat, zda byly splněny podmínky dle § 23 zákona o pozemních komunikacích. K prokázání toho, že došlo k porušení značky č. IP 13c tedy nepostačuje fotografie této značky, ale současně musí správní orgán prokázat, že tato značka měla oporu v nařízení obce a ve vydaném ceníku. Pokud by tomu tak nebylo, nevznikla by žalobci povinnost uhradit parkovné, a tudíž by se ani nemohl dopustit porušení značky č. IP 13c

[18] Správní orgány musely zkoumat a prokázat, že byly splněny podmínky podle § 23 č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neboť dopravní značka IP 13c sama o sobě nestanovuje povinnost uhradit parkovné. Tato povinnost vyplývá až ve spojení dopravní značky s nařízením obce a ceníkem (jsou-li vydány). Ani ze značky samotné neplyne, že by mělo dojít k umístění parkovacího lístku viditelně za čelním sklem. To může plynout z dodatkové tabulky nebo z informací uvedených na parkovacím automatu. Ve stěžovatelově případě nebylo prokázáno, že měl povinnost umístit parkovací lístek za čelní sklo (pokud to plynulo z parkovacího automatu, není to ve spise zachyceno). Z dopravní značky IP 13c plyne pouze povinnost uhradit parkovné a řídit se případně dalšími informacemi podle dodatkové tabulky nebo podle údajů na parkovacím automatu. Úvaha krajského soudu, že povinnost umístit parkovací lístek za čelním sklem plynula z parkovacího automatu, nemá oporu v provedeném dokazování.

[19] Stěžovatel namítá, že správní orgán mu nikdy v průběhu řízení nesdělil, že se může hájit předložením zakoupeného parkovacího lístku. Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že neměl za čelním sklen umístěný parkovací lístek (což uznává), nikoli však, že neuhradil parkovací poplatek.

[20] Krajský soud podle stěžovatele přehlédl, že stěžovatel v žalobě namítal nejen porušení § 15 odst. 4 správního řádu, ale též uplatnil námitku podjatosti proti oprávněné úřední osobě. Stěžovatel konkrétně poukazoval na zjevnou nezákonnou snahu oprávněné úřední osoby znemožnit žalobci podání námitky podjatosti a na její negativní emoce vůči zmocněnci v řízení o přestupku. Mělo tedy dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud se nijak nevypořádal s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018, č. j. 30 A 197/2016 – 34, který srovnatelnou věc posoudil se závěrem, že je nutné zrušit napadené správní rozhodnutí. V nevypořádání tohoto vysoce přiléhavého odkazu na judikaturu spatřuje stěžovatel nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.

[21] Závěrem kasační stížnosti vyjadřuje stěžovatel nesouhlas s vyvěšením svých osobních údajů a údajů svého zástupce na celosvětovou komunikační síť internet.

III. Posouzení věci

[22] Soud při posuzování kasační stížnosti dospěl k závěru, že je přípustná, má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 sb., soudního řádu správního; dále jen „s. ř. s.“).

[23] Kasační stížnost je důvodná.

III.a) Odůvodnění uložené sankce

[24] Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu související s námitkou chybějících důvodů rozhodnutí správních orgánů ve vztahu k výši uložené sankce.

[25] Tato kasační námitka je důvodná.

[26] Krajský soud k námitce, že správní orgány nehodnotily všechna zákonná kritéria pro uložení pokuty a zohledněním nepravomocného rozhodnutí o jiném přestupku porušily presumpci neviny, uvedl (bod 27), že „z prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, podle jakých ustanovení správní orgán při ukládání pokuty postupoval. Správní orgán vyložil, že neshledal polehčující okolnosti a jako přitěžující okolnost hodnotil opakování přestupkového jednání. Odvolací orgán se v napadeném rozhodnutí s postupem prvostupňového orgánu ztotožnil. Správní orgán tedy hodnotil v neprospěch stěžovatele to, že k porušení zákona došlo opakovaně v krátkém časovém úseku. Krajský soud se s hodnocením správního orgánu ztotožnil, přičemž v napadeném rozhodnutí neshledal nedostatky v popisu jednání v míře, která by v budoucnu mohla založit pochybnosti o trestání za totéž přestupkové jednání.“

[27] Za účelem zjištění, zda takové odůvodnění rozsudku krajského soudu obstojí, je třeba uvést, jak uloženou pokutu odůvodnil městský úřad. Ten ve svém rozhodnutí konstatoval, že „při správní úvaze o uložení druhu správního trestu a jeho výměry zhodnotil jednání obviněného jako jednání zaviněné naplňující skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, za který lze uložit pokutu dle § 125c odst. 5 písm. g) od 1.500 Kč do 2.500 Kč“. Dále se městský úřad zabýval otázkou, podle jaké právní úpravy (s ohledem na nabytí účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich) má postupovat při hodnocení odpovědnosti za protiprávní jednání a při určení druhu a výměry pokuty. Dospěl k závěru, že pokuta má být uložena podle zákona o silničním provozu, neboť pozdější úprava není pro stěžovatele příznivější (§ 112 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky). Městský úřad následně uvedl, že se stěžovatel dopustil jako provozovatel vozidla přestupků podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Dále uzavřel, že „při úvaze o uložení správního trestu vycházel správní orgán z ust. § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, kdy se pro určení výše pokuty použije rozmezí pokuty za přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; nejvýše však 10.000 Kč. Vzhledem k tomu, že porušením pravidel provozu na pozemních komunikacích byl spáchán přestupek podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kde lze uložit správní trest – pokutu od 1.500 Kč do 2.500 Kč, správní orgán uložil obviněnému za přestupky pokutu ve výši 2.500 Kč, tedy při samé horní hranici zákonné sazby. Při uložení správního trestu bylo přihlédnuto k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem a k tomu, zda a jakým způsobem byla pro totéž protiprávní jednání osoba potrestána v jiném řízení před správním orgánem než v řízení o přestupku. Polehčující okolnosti správní orgán v daném případě neshledal. Jako přitěžující okolnost správní orgán hodnotí skutečnost, že výše uvedený, opakovaně jako provozovatel vozidla nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích – viz rozhodnutí vedené Městským úřadem Trutnov – sp. zn. 2016/9027/SPR/KOG“.

[28] Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí připomněl obecně zásady při ukládání sankcí (princip zákonnosti a individualizace) a judikaturu zabývající se náležitostmi odůvodnění ukládané sankce. Konstatoval, že „pokuta je uložena v souladu s § 125f zákona o silničním provozu. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; nejvýše však 10.000 Kč. Za předmětný přestupek (§ 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu), jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, lze uložit pokutu od 1.500 Kč do 2.500 Kč. Odvolateli byla uložena pokuta ve výši 2.500 Kč, tedy v plné výši hranice sankčního rozpětí. Z výše uvedeného je patrno, že požadavek nezbytného zmocnění k uložení tohoto typu sankce byl v daném případě splněn. Odstavec 9 § 125c pak uvádí, že od uložení sankce podle odstavců 5, 6 nelze v rozhodnutí o přestupku upustit. V daném případě nemohl správní orgán postupovat jinak, než jak mu ukládá zákon. Odvolací orgán se plně ztotožňuje s uloženou pokutou v napadeném rozhodnutí a jejím náležitým odůvodněním“.

[29] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že odůvodnění výše uložené pokuty ze strany městského úřadu i žalovaného bylo nepřezkoumatelné. Již v rozsudku ze dne 20. 4. 2006, č. j. 4 As 14/2005 - 84, soud uvedl, že „řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování veden. Zohledněním všech hledisek, jež lze v konkrétní věci považovat za relevantní, pak určuje míru zákonnosti stanoveného postihu. (…) Jednotlivé logické kroky, které vedly správní orgán ke stanovení konkrétní výše pokuty, je přitom třeba formulovat precizně a jednoznačně, aby odůvodnění stanovené výše pokuty bylo přezkoumatelné. Hodnocení individuální povahy protiprávního jednání musí přitom rozlišovat zvažované okolnosti na přitěžující a polehčující.“ V rozhodnutí o uložení správní sankce proto musí být zohledněna všechna zákonná kritéria, která musí být formulována precizně a jednoznačně a musí být dostatečně individualizována. Nepostačuje toliko prosté vyjmenování těchto zákonných kritérií, aniž by odůvodnění obsahovalo alespoň stručné zdůvodnění, proč a jak tato kritéria dopadají na individuální případ obviněného. (srov. rozsudek ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 – 28, či ze dne 30. 11. 2018, č. j. 5 As 182/2016 - 30).

[30] V dané věci kritéria, která měly správní orgány při ukládání sankce za přestupek provozovatele zohlednit, vyplývají jednak z § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu (ve znění účinném do 30. 6. 2017), který stanoví, že se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Toto ustanovení je nutno v souzené věci aplikovat na základě § 125e odst. 5 téhož zákona, podle kterého se na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f. Stěžovatel byl však kromě přestupků provozovatele vozidla uznán vinným též z přestupku, který spáchal jako řidič – pro ukládání sankce za tento správní delikt zákon o silničním provozu žádná kritéria nestanovil, bylo proto třeba vycházet z § 12 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Podle něj se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.

[31] Rozhodnutí správních orgánů shora popsaným požadavkům na náležitosti odůvodnění uložené sankce nedostála. Správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí přezkoumatelně vyřešily pouze otázku stanovení zákonného rozmezí pro uložení pokuty a aplikovatelné právní úpravy, ve vztahu ke konkrétní výši pokuty uložené stěžovateli však neuvedly (téměř) nic. Správní orgány nijak nevyjádřily, jaká zákonná kritéria při stanovení pokuty zvažovaly (a zda vůbec), a tím pádem neprovedly ani základní aplikaci těchto kritérií na stěžovatelův případ, a tedy náležitou individualizaci. Jinými slovy v rozhodnutí správního orgánu, jakož i žalovaného, absentuje jakákoliv, byť jen stručná, úvaha o tom, jak vyjmenovaná zákonná kritéria dopadají na stěžovatelův případ. Nutno zdůraznit, že v dané věci byla navíc sankce ukládána za více přestupků, které stěžovatel páchal jednak jako řidič i jako provozovatel vozidla – úvahy o vlivu této skutečnosti na uloženou sankci pak v rozhodnutí správních orgán také zcela absentují.

[32] Za jedinou individualizovanou úvahu lze považovat závěr, že v posuzované věci městský úřad neshledal polehčující okolnosti a jako okolnost přitěžující zohlednil opakování přestupku provozovatele vozidla. Relevanci této skutečnosti však stěžovatel v žalobě zpochybnil tvrzením, že rozhodnutí o přestupku, na které městský úřad v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval, nebylo pravomocné, a proto nemohlo založit závěr o stěžovatelově „recidivě“. Je nutno konstatovat, že krajský soud se k této žalobní námitce nijak nevyjádřil, i v tomto ohledu je proto napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Důvodnost uvedené žalobní námitky pak nelze ověřit ani ze správního spisu. Bude-li žalovaný trvat na této přitěžující okolnosti, bude na něm, aby ve svém rozhodnutí tuto skutečnost podrobněji odůvodnil.

[33] Lze tedy shrnout, že odůvodnění rozhodnutí správních orgánů je ve vztahu k uložené pokutě nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Nezrušil-li krajský soud pro tuto důvodně vytýkanou vadu rozhodnutí žalovaného, ale naopak se s ním v tomto nepřezkoumatelném hodnocení ztotožnil, dopustil se vady řízení, pro kterou je nutno jak rozsudek, tak rozhodnutí žalovaného zrušit.

[34] I přesto, že jsou zde důvody ke zrušení rozsudku krajského soudu a rozhodnutí žalovaného, zabýval se Nejvyšší správní soud též dalšími kasačními námitkami, neboť jejich posouzení je na otázce dostatečnosti odůvodnění uložené sankce nezávislé a současně má jejich řešení význam pro další řízení před žalovaným (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74, č. 1566/2008 Sb. NSS).

III.b) Výrok rozhodnutí, porušení značky IP 13c

[35] Soud se dále věnoval skupině kasačních námitek zpochybňujících závěry krajského soudu stran dostatečnosti výroku rozhodnutí a prokázání porušení značky IP 13c.

[36] Za nedůvodnou má soud kasační námitku, podle které z rozsudku krajského soudu plyne nesprávný právní názor, že jedinou funkcí popisu skutku ve výroku je jeho nezaměnitelnost. Žádný takový názor totiž z odůvodnění rozsudku neplyne. Krajský soud nikde v rozsudku neuvedl, že popis skutku ve výroku nemá sloužit též k subsumpci pod skutkovou podstatu určitého správního deliktu. Nutno zdůraznit, že stěžovatel v žalobě výrok správního rozhodnutí zpochybňoval z hlediska dostatečnosti vymezení místa spáchání přestupku a vymezení povahy deliktního jednání (zda šlo o stání či zastavení). Je proto plně pochopitelné, že krajský soud výrok rozhodnutí městského úřadu hodnotil právě z těchto hledisek, a podrobněji se nevěnoval právním úvahám týkajícím se všech možných účelů, které má výrok správního rozhodnutí plnit.

[37] Je pravdou, že se krajský soud výslovně nevyjádřil ke stěžovatelem odkazovanému rozsudku ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42, svou argumentací však přesvědčivě vysvětlil, proč nelze závěry tohoto rozsudku v dané věci použít, resp. proč ve stěžovatelově věci byla specifikace místa spáchání přestupku v rozhodnutí správních orgánů dostatečná.

[38] Dále je nutno uvést, že se krajský soud k námitce neurčitosti výroku (z důvodu neuvedení, zda se jednalo o zastavení, či stání) vyjádřil (bod 20 rozsudku). Odkázal na podklady obsažené ve správním spisu, ze kterých plyne, že v daném případě vozidlo na místě regulovaném dopravní značkou IP 13c stálo, nikoli zastavilo. Nejvyšší správní soud s krajským soudem souhlasí v tom, že tyto podklady (zejména oznámení o přestupku a související fotodokumentace) závěr o stání vozidla osvědčují. Zde lze pouze poznamenat, že kasační tvrzení, podle kterého krajský soud při formování svých závěrů vycházel pouze z úředních záznamů, které byly důkazně nepoužitelné, je v tomto ohledu zcela nedůvodné.

[39] Podle Nejvyššího správního soudu přitom plně postačovalo, že ve výroku rozhodnutí městský úřad stěžovatelovo jednání popsal tak, že v daném místě „parkoval“. Právě toto sloveso totiž správně vystihuje podstatu stěžovatelova jednání. Není tedy pochyb o tom, že již z výroku samotného plyne, že stěžovatel s vozidlem stál, neboť parkováním zde není myšleno nic jiného, než stání na parkovišti. Popis skutku ve výroku proto plně postačoval pro subsumpci pod skutkovou podstatu. Stěžovatelův poukaz na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, č. j. 29 A 169/2016 – 37, je nepřípadný, neboť v tehdy projednávané věci šlo o otázku rozlišení neoprávněného stání a zastavení, nikoli o nerespektování značky IP 13c „parkoviště s parkovacím automatem“.

[40] Namítá-li stěžovatel, že se krajský soud nevyjádřil k jeho důkaznímu návrhu (ohledání ulice pomocí funkce panorama dostupné na http://www.mapy.cz), je třeba zdůraznit, že nešlo o řádný důkazní návrh. Stěžovatel v žalobě uvedl, že ohledání ulice navrhuje provést „v případě nutnosti“. Považoval-li krajský soud vymezení místa spáchání přestupku za dostatečné, je zjevné, že nenastal onen „případ nutnosti“, při němž by měl být stěžovatelem navrhovaný důkaz proveden. Nebylo proto ani potřebné, aby se krajský soud k tomuto „návrhu“ podrobněji vyjadřoval.

[41] Stěžovatel dále tvrdí, že ve správním řízení nebylo prokázáno a odůvodněno, že měl povinnost umístit parkovací lístek viditelně za čelní sklo svého vozidlo a že bylo zpoplatnění parkování učiněno v souladu s § 23 zákona o pozemních komunikacích. Krajský soud se k této námitce podle stěžovatele nevyjádřil.

[42] Předně je nutno uvést, že krajský soud se otázkou zpoplatnění parkování a nutnosti umístit parkovací lístek za čelní sklo zabýval, a to zejména v bodech 28 a násl. rozsudku. O tom ostatně svědčí skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu polemizuje.

[43] K věcnému posouzení těchto námitek soud připomíná, že stěžovatel byl jako řidič uznán vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v tom, že se při parkování svého vozidla neřídil dopravní značkou IP 13c „parkoviště s parkovacím automatem“ a neumístil viditelně za čelní sklo vozidla doklad o zaplacení parkovacího poplatku.

[44] Dopravní značka IP 13c je informativní provozní značkou, která označuje placené parkoviště; řidič se přitom musí řídit údaji na značce, dodatkové tabulce nebo na parkovacím automatu (hodinách). Jak je patrné z fotodokumentace založené ve spise, stěžovatelovo vozidlo bylo zaparkováno v úseku platnosti této dopravní značky, aniž by stěžovatel osvědčil umístěním parkovacího lístku na viditelném místě za předním sklem, že uhradil poplatek za parkování.

[45] Jak uvedl soud např. v rozsudku ze dne 15. 5. 2019, č. j. 6 As 333/2018 – 42, naznačený způsob osvědčení toho, že byl uhrazen poplatek za parkování (umístění parkovacího lístku za čelní sklo), lze mezi řidiči brát za notoricky známou skutečnost, kterou v daném případě nebylo nutno jakkoli dokazovat – a to tím spíše, že v tomto směru stěžovatel v průběhu celého správního řízení nic nenamítal. Následné tvrzení stěžovatele, že tento způsob placení parkovného nevyplýval z dopravního značení, považuje Nejvyšší správní soud za absurdní a pouze pro úplnost odkazuje na to, že dopravní značení koresponduje s nařízením města Trutnov (č. 2/2014) vydaným ve smyslu § 23 zákona o pozemních komunikacích. V uvedeném nařízení (čl. 3) je přitom stanoven způsob placení sjednané ceny, vč. způsobu prokazování jejího zaplacení –„doklad o zaplacení příslušné ceny musí být po dobu stání silničního motorového vozidla na místních komunikacích nebo jejich určených úsecích, vymezených v příloze tohoto nařízení města část A, viditelně umístěn za čelním sklem vozidla tak, aby z vnější strany vozidla umožňoval přečtení údajů na tomto dokladu o zaplacení příslušné ceny“. Je tedy zřejmé, že stěžovatele tížila povinnost umístit parkovací lístek za přední sklo vozidla. A pokud tak neučinil, jde to na jeho vrub. Bylo povinností řidiče respektovat dopravní značení, uhradit stanovené parkovné a doklad o jeho úhradě – tedy parkovací lístek – umístit na viditelné místo za předním sklem vozidla. I bez znalosti výše uvedeného nařízení rady je logické, že řidič vozidla musí dát pro případ kontroly ze strany příslušného orgánu určitým způsobem najevo, že parkovné uhradil. Pokud neumístí parkovací lístek na viditelné místo, byť by se tak stalo pouze nedopatřením (opomenutím), musí nést následky s tím spojené (shodně srov. např. rozsudek ze dne 16. 8. 2018, č. j. 9 As 352/2017 – 42).

[46] Co se týče stěžovatelova tvrzení, že porušení povinnosti hradit parkovné lze dovodit pouze ve spojení s prokázáním zpoplatnění parkování podle § 23 zákona o pozemních komunikacích, soud připomíná závěry rozsudku ze dne 28. 8. 2019, č. j. 2 As 310/2018 - 17, podle kterého není pravdou, že značka IP 13c, „nenormuje nic“. Soud zde dovodil, že tato značka již sama o sobě stanovuje povinnost zaplatit parkovné (dle podmínek uvedených na značce, dodatkové tabulce nebo parkovacím automatu). Námitka, že bylo povinností správních orgánů zkoumat naplnění podmínek podle § 23 zákona o pozemních komunikacích, proto není důvodná, neboť stěžovatelova povinnost hradit parkovné plynula přímo z dopravní značky IP 13c.

[47] Namítá-li stěžovatel, že správní orgán nesdělil, že se může bránit dodatečným předložením parkovacího lístku, lze poznamenat snad jen tolik, že není úlohou správního orgánu v řízení o přestupku účastníku řízení určovat, jakým způsobem se má bránit a jaké důkazy předkládat za účelem prokázání své neviny.

III.c) Nesdělení oprávněné úřední osoby, námitka podjatosti

[48] Stěžovatel v žalobě namítl, že mu žalovaný včas nesdělil, jaká oprávněná úřední osoba bude rozhodovat o jeho odvolání. Současně uvedl, že vznáší námitku podjatosti vůči oprávněné úřední osobě, „která se svým zjevně nezákonným a účelovým postupem snažila žalobci zamezit zjistit, kdo bude o jeho odvolání rozhodovat a tím mu také účinně znemožnit podat námitku podjatosti v rámci odvolacího řízení. Takový postup je podle žalobce motivován tím, že žalovaný, resp. některé jeho oprávněné úřední osoby (mezi které zjevně patří i oprávněná úřední osoba v této věci), chovají negativní emoce vůči jeho zmocněnci, vůči kterému se často také negativně vyjadřují v rámci svých rozhodnutí, vyjádření k žalobám i v rámci jiných podání“.

[49] Předně je nutno uvést, že krajský soud nepřehlédl, že stěžovatel v žalobě společně s námitkou porušení § 15 odst. 4 správního řádu uplatnil též shora citovanou námitku podjatosti proti oprávněné úřední osobě. Krajský soud k námitce podjatosti, uvedl, že „žalobce nesdělil relevantní důvody tvrzené podjatosti, proto lze uplatněnou námitku považovat pouze za účelovou a bez relevance k napadenému rozhodnutí žalovaného. Smyslem úpravy zakotvené v § 15 odst. 4 správního řádu není podávání nedůvodných námitek podjatosti proti oprávněným úředním osobám. Porušení tohoto práva je proto třeba hodnotit s ohledem na skutečnost, zda mohlo mít za následek, že by ve věci nerozhodovala nestranná osoba. Právě pro ověření možného skutečného zásahu do práv žalobce rozhodováním podjatou úřední osobou bylo potřeba, aby žalobce v žalobě uvedl konkrétní důvody, pro které měla být rozhodující oprávněná úřední osoba podjatá.“ Tímto vyjádřením se krajský soud (byť implicitně) vypořádal též se závěry stěžovatelem odkazovaného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2018, č. j. 30 A 197/2016 – 34.

[50] Nejvyšší správní soud se s posouzením provedeným krajským soudem ztotožňuje. Z rozsudku ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 – 52, na který krajský soud případně odkázal, nelze dovodit, že v případě, kdy žalobce za obdobné procesní situace (nesdělení oprávněných úředních osob) v žalobě uplatní jakoukoli námitku podjatosti, je nutno rozhodnutí žalovaného správního orgánu bez dalšího zrušit. Procesní pochybení spočívající v nesdělení jmen oprávněných úředních osob totiž účastníku řízení působí jistou újmu v tom smyslu, že v daném okamžiku neví, kdo bude o věci rozhodovat, a je mu tak znemožněno vznést konkrétní námitku podjatosti proti dané osobě, ať již by byla důvodná, či nikoli. Uplatní-li však účastník řízení v žalobě zcela obecnou, nijak nekonkretizovanou námitku podjatosti, jak tomu bylo i v nyní souzené věci, nelze dovodit, že uvedená vada řízení měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

[51] Ani tato kasační námitka tedy není důvodná.

[52] K nesouhlasu s vyvěšením osobních údajů na internetu soud uvádí, že nejde o kasační námitku. Lze jen uvést, že způsob, jakým soud standardně zveřejňuje anonymizované verze rozhodnutí na svých webových stránkách, neporušuje právo na ochranu osobních údajů či soukromí stěžovatele ani advokáta Mgr. Václava Voříška. Jak již soud mnohokráte uvedl, pokud se advokát „cítí být poškozen, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení“ (viz usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 - 161, obdobně srov. rozsudky ze dne 27. 3. 2019, č. j. 2 As 383/2017 - 46, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 10 As 321/2017 - 38, a mnohé další).

IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti

[53] Soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Vzhledem k tomu že vytýkané vady nejsou odstranitelné v řízení před krajským soudem, ale lze je odstranit toliko v řízení před správním orgánem, zrušil soud současně i rozhodnutí žalovaného[§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], který je vázán v dalším řízení právním názorem vysloveným výše.

[54] Za této situace je soud povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto mu soud přiznal dle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou 8.000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve výši 3.000 Kč a soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč) a dále náklady na zastoupení.

[55] Stěžovatel byl v řízení zastoupen advokátem, pro určení výše nákladů na zastoupení se užije vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatelův zástupce učinil celkem dva úkony právní služby, kterými jsou podání žaloby a kasační stížnosti [§ 11 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý úkon právní služby náleží zástupci mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu]. Soud tedy přiznal stěžovatelově zástupci odměnu za dva úkony právní služby ve výši 2 x 3.100 Kč a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy 6.800 Kč. Náklady řízení celkem činí 14.800 Kč. Odměnu za úkon spočívající v převzetí a přípravě zastoupení soud stěžovatelově zástupci nepřiznal. Ze správního spisu plyne, že stěžovatel byl již ve správním řízení zastoupen Českou vzájemnou pojišťovnou motoristů, za níž jednal Ing. Miloslav Jaroš, který, jak je soudu známo z úřední činnosti, v řadě správních řízení zastupoval obviněné z přestupku v oblasti provozu na pozemních komunikacích, kteří využívají tzv. pojištění proti pokutám. V navazujících řízeních před soudem pravidelně zastoupení přebírá (stejně jako v nyní posuzované věci) advokát Mgr. Václav Voříšek (viz např. řízení vedené u NSS pod sp. zn. 9 As 184/2019, sp. zn. 6 As 126/2019, sp. zn. 6 Afs 179/2019, sp. zn. 1 As 266/2019, sp. zn. 9 As 283/2018 a další), a lze proto důvodně předpokládat, že tento advokát s Českou vzájemnou pojišťovnou motoristů (Ing. J.) spolupracuje, resp. koordinuje jeho postupy již ve správním řízení a je tak s jednotlivými případy již seznámen. Za takové situace nelze považovat náklady na přípravu a převzetí zastoupení za důvodně vynaložené ve smyslu § 60 odst. 1 s. ř. s.

[56] Žalovaný je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit stěžovateli k rukám jeho zástupce Mgr. Václava Voříška, advokáta ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. března 2020

JUDr. Lenka Kaniová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru