Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 Afs 1/2007Rozsudek NSS ze dne 11.07.2007

Způsob rozhodnutízamítnuto
Účastníci řízeníMinisterstvo financí
VěcDaně - ostatní
Prejudikatura

2 Afs 151/2005


přidejte vlastní popisek

1 Afs 1/2007 - 84

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce K. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šímou, advokátem se sídlem Purkyňova 43, 301 62 Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu financí se sídlem Letenská 15, 110 00 Praha 1, proti rozhodnutí ze dne 1. 3. 2004, č. j. 264/13 661/2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006, č. j. 5 Ca 7/2005 - 44,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Dne 20. 4. 1995 uzavřel žalobce jako prodávající smlouvu o prodeji podniku. Součástí podniku byly též nemovitosti, k nimž získal kupující vlastnické právo vkladem do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 26. 4. 1995. K odstoupení od této smlouvy došlo podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, č. j. 32 Odo 395/2002-174, nejpozději dne 9. 6. 1996, kdy byl projev vůle prodávajícího prokazatelně doručen kupujícímu.

Platebním výměrem ze dne 5. 3. 1997 byla žalobci vyměřena daň z převodu nemovitostí, která byla ještě zvýšena kvůli nepodání daňového přiznání. Dne 18. 7. 2002 požádal žalobce Finanční ředitelství v Plzni o prominutí této daně; řízení o žádosti však bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 22. 10. 2002. Dne 4. 7. 2003 podal žalobce další žádost o prominutí daně; řízení o ní bylo rovněž zastaveno, a sice rozhodnutím ze dne 7. 11. 2003.

Žalobce napadl posledně jmenované rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji však zamítl rozsudkem ze dne 27. 9. 2006. Přisvědčil žalovanému v tom, že prominout daň z převodu nemovitostí podle § 25 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném ke dni převodu (dále jen „zákon č. 357/1992 Sb.“), může finanční ředitelství pouze na žádost poplatníka v případech, kdy k odstoupení od smlouvy dojde ve lhůtě šesti měsíců ode dne vkladu práva do katastru nemovitostí a kdy současně poplatník v této lhůtě o prominutí daně požádá. V souzené věci došlo ke vkladu práva dne 26. 4. 1995, odstoupeno pak bylo dne 9. 6. 1996; podmínky pro případné prominutí daně tak nebyly splněny.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce kasační stížnost. V úvodu zdůraznil, že situace ohledně odstoupení od smlouvy byla postavena najisto až usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, které bylo vydáno téměř po pěti letech od zahájení řízení; za tohoto nejistého stavu nemohl žalobce řádně postupovat ani v oblasti daňové. Zdlouhavost řízení přitom nemůže být žalobci přičítána k tíži. Městský soud pochybil, pokud nebral v potaz nesoulad mezi právem soukromým a právem veřejným (daňovým); je přitom jeho povinností respektovat jednotnost celého právního řádu. Odstoupení od smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost, je nutno posuzovat v režimu občanského zákoníku. To znamená, že účinky odstoupení nastávají k okamžiku uzavření smlouvy, která se tak ruší od samého počátku. Soud pochybil i tím, že při aplikaci relevantních ustanovení nepřihlížel k jejich účelu a smyslu a k principům uznávanými demokratickými státy (srov. nález Ústavního soudu IV. ÚS 412/99). Účelem daně z převodu nemovitostí má být zdanění získané majetkové hodnoty; zdanění tak není na místě, obnovuje-li se odstoupením od smlouvy majetkový a právní stav, jaký zde byl před uzavřením smlouvy. Institut prominutí daně se navíc mění. Podle současné úpravy § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. se daň ve zde uvedených případech a lhůtách promine bez dalšího; odst. 5 pak stanoví, že k prominutí daně podle odst. 3 a 4 může dojít kdykoliv. Soud tak při hodnocení sporné otázky musí přihlížet i k tendenci v pojetí zdanění.

Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že průtahy v občanskoprávním řízení nemění nic na skutečnosti, že k odstoupení od smlouvy došlo až dne 9. 6. 1996, tj. po více než jednom roce od vkladu práva do katastru nemovitostí. Prvá žádost o prominutí daně byla podána až v roce 2002, další pak v roce 2003; ani jedna ze dvou podmínek prominutí daně tak nebyla splněna. Ustanovení § 25 odst. 3, 4 a 5 v platném znění nelze na projednávanou věc aplikovat; krom toho je i podle nové úpravy nutno dodržet hmotněprávní podmínky prominutí daně. Námitka založená na novém znění ustanovení § 25 je navíc námitkou novou ve smyslu § 109 odst. 4 s. ř. s.

Kasační stížnost není důvodná.

Žalobce ve své kasační stížnosti zdůrazňuje, že zpř evodu nemovitosti neměl žádný prospěch, a daň by mu tedy prominuta být měla. Daní z převodu nemovitostí se však nezdaňují příjmy získané převodem, nýbrž samotný převod (k tomu srov. č.99 2/2006 Sb. NSS). Zdejší soud souhlasí se žalobcem v tom, že zdanění je příliš tvrdé v případě, že od smlouvy, jíž byla nemovitost převedena, bylo později odstoupeno, a že prominutí daně slouží právě k odstranění této tvrdosti; aplikace tohoto institutu má však svá pravidla a omezení, která žalobce přehlíží.

Podle § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 169/1998 Sb., s účinností k 15. 8. 1998, nebyl na prominutí daně právní nárok. Bylo na finančním ředitelství, zda daň promine z důvodu tvrdosti; přitom musela být splněna podmínka, že k odstoupení od smlouvy došlo do šesti měsíců ode dne vkladu práva do katastru nemovitostí a poplatník v této lhůtě o prominutí daně požádal. Právní účinky vkladu práva v žalobcově případě nastaly dne 26. 4. 1995; žalobce pak odstoupil od smlouvy až dne 9. 6. 1996, tedy více než rok poté. Nebyla tak splněna ani první z výše uvedených podmínek, tedy odstoupení do šesti měsíců ode dne vkladu práva. O nesplnění druhé podmínky snad ani nemůže být sporu: první žádost totiž žalobce podal až po sedmi letech od vkladu práva, druhou (která je předmětem řízení v této věci) pak po osmi letech. Zdlouhavost soudního řízení a z toho plynoucí právní nejistota, na niž žalobce poukazuje, nemají pro posouzení věci žádný význam. Jedinými podmínkami, při nichž za rozhodné právní úpravy přicházelo v úvahu prominutí daně z převodu nemovitostí, bylo odstoupení ve lhůtě a podání žádosti ve lhůtě. Zákon nevyžadoval (a dosud nevyžaduje), aby civilní soudy pravomocně a dokonce i v dovolacím řízení potvrdily, že k odstoupení skutečně došlo, resp. že vlastníkem sporných nemovitostí je nadále původní prodávající, ačkoliv to smluvní partner zpochybňoval u soudu. Ostatně není zřejmé, proč se žalobce dovolává právě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003: první žádost o prominutí daně totiž podal již 18. 7. 2002, bez ohledu na neskončené dovolací řízení. Spojuje-li tedy nyní možnost požádat o prominutí daně až se skončením dovolacího řízení, vyznívá to spíše účelově.

Žalobce upozorňuje na nesoulad mezi právem soukromým a právem veřejným a na to, že účinky odstoupení měly být posuzovány podle občanského zákoníku. Dosud rozhodující orgány nezpochybnily, že k odstoupení platně došlo, a že smlouva tak byla zrušena od samého počátku. I úplatný převod vlastnictví k nemovitosti, po němž následuje odstoupení od smlouvy a její zrušení od samého počátku, je ale předmětem daně (srov. § 9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb.). Taková zákonná úprava je nutná: v okamžiku vzniku daňové povinnosti, podání daňového přiznání a vyměření daně totiž nebývá zřejmé, že jedna ze stran od smlouvy v budoucnu odstoupí, a že tak odpadne právní skutečnost, která dala vzniknout daňové povinnosti. Citované ustanovení § 9 odst. 2 tak poskytuje zákonný podklad pro vyměření daně a dispozici státu se zaplacenou částkou i poté, co odpadl právní důvod vyměření daně a na úkon podléhající zdanění se hledí, jako by se nikdy neuskutečnil. V zájmu odstranění jisté ekonomické nerovnováhy, která nastává v případě odstoupení od smlouvy (prodávající jakožto osoba povinná k platbě daně nenabude očekávaného majetkového prospěchu, nebo již nabytého opět pozbude), je možné tuto daň prominout, ovšem jen při splnění zákonných podmínek. Podmínky ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., v rozhodném znění, jakkoli je žalobce může považovat za příliš přísné, jsou stanoveny jednoznačně; nelze tak účinně argumentovat „smyslem a účelem“ s cílem zhojit to, že žalobce tyto podmínky nesplnil.

Žalobce má pravdu v tom, že institut prominutí daně se mění a možnosti poplatníků požádat o prominutí daně jsou stále rozšiřovány. V době, kdy žalobce podal prvou žádost o prominutí daně (18. 7. 2002), již platilo, že finanční ředitelství musí žádost prominout při splnění stanovených podmínek; těmi bylo odstoupení od smlouvy ve lhůtě dvou let ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí a podání žádosti o prominutí daně v téže lhůtě. Na žalobcovu situaci se však tato nová úprava nevztahovala: podle přechodného ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 168/1998 Sb., se totiž mělo novelizované ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., použít jen na případy, kdy právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly po účinnosti tohoto zákona, tedy po 15. 8. 1998. V případě žalobce, kdy právní účinky vkladu nastaly k 26. 4. 1995, tak aplikace nové dvouleté lhůty nepřipadala v úvahu. Zákonem č. 420/2003 Sb., byl pak s účinností k 1. 1. 2004 vložen do § 25 nový odstavec 5, podle nějž může k prominutí daně podle odstavců 3 a 4 dojít kdykoliv.

I po 1. 1. 2004 zůstalo nezměněno znění § 25 odst. 3, které pro prominutí daně stále vyžadovalo, aby odstoupení od smlouvy i podání žádosti nastaly ve dvouleté lhůtě ode dne vzniku právních účinků vkladu práva. Odstavec 5 citovaného paragrafu pak nijak nezasahuje do pravidla stanoveného v odstavci 3: netýká se totiž lhůty pro hmotněprávní úkon odstoupení od smlouvy ani pro procesní úkon podání žádosti u správce daně (a obecněji řečeno vůbec nestanoví pravidlo pro jednání daňového subjektu), nýbrž umožňuje správci daně rozhodnout o prominutí daně v kterékoli fázi daňového řízení – jak uvádí důvodová zpráva, například i před vyměřením daně. To, kdy může o žádosti rozhodnout správce daně, nesouvisí s tím, dokdy a při splnění jakých podmínek může žádost podat daňový subjekt. Odkaz na odstavce 3 a 4 obsažený v odstavci 5 neznamená, že by se daňový subjekt postupující podle odstavce 3 či 4 zprošťoval povinnosti splnit některé z podmínek zde stanovených. Odstavec 5 říká pouze tolik, že pokud k odstoupení a k podání žádosti došlo ve lhůtě určené zákonem, daň bude prominuta, a to i tehdy, pokud v době podání žádosti či v době rozhodování o ní ještě třeba nebyla ani vyměřena. Lhůta stanovená v § 25 odst. 3 se postupně prodlužuje (z původních šesti měsíců, které bylo třeba dodržet v žalobcově věci, na nynější tři roky – srov. současné znění § 25 odst. 3 po novelizaci provedené zákonem č. 230/2006 Sb., s účinností k 1. 6. 2006) a původní uvážení správce daně („Finanční ředitelství může prominout“) bylo nahrazeno povinností rozhodnout při splnění stanovených podmínek („Finanční ředitelství promine“); pouhým poukazem na tento trend ovšem nelze zdůvodnit nerespektování zákonného pravidla, podle nějž měl žalobce v rozhodné době postupovat.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. července 2007

JUDr. Marie Žišková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru