Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

Tpjn 300/2018Rozhodnutí NS ze dne 04.03.2020k otázce, zda nepřítomnost obhájce obviněného, u něhož je dán důvod nutné obhajoby, v hlavním líčení odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku je podstatnou vadou řízení, pro kterou je třeba zrušit rozsudek napadený odvoláním podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

HeslaHlavní líčení
Obhajoba
Řízení o odvolání
Nutná obhajoba
Obhájce
Právo na spravedlivé soudní řízení
Vyhlášení rozhodnutí
Zpětvzetí opravného prostředku
Zrušení rozhodnutí
KategorieA
Publikováno1/2020 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2020:TPJN.300.2018.1
Dotčené předpisy

§ 36 tr. ř.

§ 128 odst. 3 tr. ř.

§ 202 odst. 4 tr. ř.

§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

čl. 37 odst. 2 předpisu č. 23/1991 Sb.

čl. 40 odst. 3 předpisu č. 23/19...

více

přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

TRESTNÍ KOLEGIUM

______________________

sp. zn. Tpjn 300/2018

STANOVISKO

trestního kolegia Nejvyššího soudu

k otázce, zda nepřítomnost obhájce obviněného, u něhož je dán důvod nutné obhajoby, v hlavním líčení odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku je podstatnou vadou řízení, pro kterou je třeba zrušit rozsudek napadený odvoláním podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Trestní kolegium Nejvyššího soudu k návrhu svého předsedy zaujalo dne 4. 3. 2020 podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“), a podle čl. 32 jednacího řádu Nejvyššího soudu k rozhodovací činnosti soudů toto

stanovisko:

I. Nepřítomnost obhájce obviněného, ač šlo o případ nutné obhajoby podle § 36 tr. ř., v hlavním líčení odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku podle § 128 odst. 3 tr. ř. je podstatnou procesní vadou vyplývající z ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. Ani taková vada však sama o sobě zásadně není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť nemá vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku.

II. Z důvodu porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. (zejména čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3) Listiny základních práv a svobod pro takovou podstatnou procesní vadu se nebude přihlížet k následnému podání obviněného, jímž se obviněný ihned po vyhlášení rozsudku bez porady se svým obhájcem výslovně vzdá odvolání podle § 250 odst. 1 tr. ř., anebo předtím podané odvolání vezme zpět podle § 250 odst. 2 tr. ř. či projeví výslovný souhlas se zpětvzetím odvolání podaného v jeho prospěch jinou oprávněnou osobou podle § 250 odst. 3 tr. ř.

Odůvodnění:

I. Vymezení problému

1. Předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu podle § 21 odst. 1 zákona o soudech a soudcích a podle čl. 13 písm. e) jednacího řádu Nejvyššího soudu navrhl, aby trestní kolegium zaujalo stanovisko podle § 14 odst. 3 zákona o soudech a soudcích k otázce, zda nepřítomnost obhájce obviněného, u něhož je dán důvod nutné obhajoby, v hlavním líčení odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku je podstatnou vadou řízení, pro kterou je třeba zrušit rozsudek napadený odvoláním podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

2. Tento návrh učinil předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu s odkazem na potřebu sjednotit rozhodovací praxi soudů. Její dosavadní nejednotnost demonstroval na protichůdných rozhodnutích senátů Nejvyššího soudu, jimiž jsou usnesení ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1231/2010, a rozsudek ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 4 Tz 22/2015.

3. Prvně uvedeným rozhodnutím – usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1231/2010, bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto dovolání obviněného, který uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Nad rámec těchto dovolacích důvodů obviněný poukázal na to, že v hlavním líčení, které bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku a v němž byl skutečně jen vyhlášen rozsudek, nebyl přítomen jeho obhájce, ač šlo o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že tato námitka nespadá pod uplatněné dovolací důvody, a jen na okraj dodal, že „nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu, protože … byl pouze vyhlášen rozsudek …, a soud tak neprováděl žádné úkony trestního řízení, kde by nepřítomnost obhájce mohla být na újmu obhajovacích práv obviněného“. Kromě toho Nejvyšší soud zdůraznil, že v odročeném hlavním líčení soud prvního stupně neprováděl žádné úkony k prokázání viny obviněného, že obviněný byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán, že obhájce byl řádně a včas vyrozuměn o hlavním líčení, že obviněný svou neúčast včetně neúčasti obhájce předem omluvil a dal najevo úmysl, aby rozsudek byl vyhlášen v jejich nepřítomnosti, a že vyhlášení rozsudku v jejich nepřítomnosti nemohlo vést ke zkrácení práv obviněného, a to ani za podmínek nutné obhajoby.

4. Druhým zmíněným rozhodnutím – rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 4 Tz 22/2015, byl z podnětu stížnosti pro porušení zákona zrušen rozsudek soudu prvního stupně z důvodu, že v hlavním líčení, které se po předchozím přerušení konalo jen za účelem vyhlášení rozsudku, nebyl přítomen obhájce, ač u obviněného byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že „pro vyhlášení rozsudku … v hlavním líčení … nebyla splněna základní procesní podmínka uvedená v ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř., tj. přítomnost obhájce u hlavního líčení, čímž nepochybně došlo k výraznému zásahu do jeho práv na obhajobu“. V tomto kontextu Nejvyšší soud zdůraznil jednoznačnost ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř., pokud je v něm stanoveno, že v případech nutné obhajoby nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Dalšími okolnostmi, které souvisely s nepřítomností obhájce, se Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto rozsudku nezabýval, zejména neuvedl nic v tom směru, zda se obviněný v hlavním líčení nějak vyjádřil k tomu, že jeho obhájce není přítomen, a nezabýval se ani tím, jaký vliv měla mít uvedená procesní vada na výsledek trestního řízení, resp. na správnost a zákonnost vydaného rozsudku.

II. Původní verze návrhu stanoviska

5. Na základě shora citovaných rozporných rozhodnutí navrhl předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu zaujetí stanoviska k vyřešení označené sporné otázky a poté pověření soudci trestního kolegia Nejvyššího soudu zpracovali původní návrh stanoviska s následující právní větou: „Hlavní líčení, v kterém po předchozím odročení za tímto účelem došlo jen k vyhlášení rozsudku a v kterém nebyl přítomen obhájce obviněného, ačkoli šlo o případ nutné obhajoby, je zatíženo podstatnou procesní vadou vyplývající z ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. Tato vada je zásadně důvodem ke zrušení napadeného rozsudku v řízení o odvolání podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Výjimečně by taková vada nebyla důvodem ke zrušení rozsudku, dal-li obviněný najevo, že netrvá na přítomnosti svého obhájce u hlavního líčení, a nejsou-li pochybnosti, že tím s náležitou znalostí věci vyjádřil svou skutečnou vůli.

6. Odůvodnění zmíněného původního návrhu stanoviska stálo (ve stručnosti) na argumentaci, že nepřítomnost obhájce v hlavním líčení, je-li dán důvod nutné obhajoby, je vždy podstatnou procesní vadou, protože obhájce musí být přítomen po celou dobu konání hlavního líčení (ze stejné argumentace vychází i pozdější alternativní návrh stanoviska, který též následně schválilo trestní kolegium Nejvyššího soudu – podrobněji viz níže). Podle uvedené původní verze však měla být taková vada též zásadně důvodem pro zrušení rozsudku napadeného odvoláním ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Pouze ve výjimečných případech by tomu tak být nemělo, pokud by soud řádně vyrozuměl obhájce o hlavním líčení, nepřítomnost obhájce by vyplývala z důvodů stojících výlučně na jeho straně a obviněný by zároveň dal najevo, že netrvá na přítomnosti obhájce. Při takovém postoji obviněného totiž podle odůvodnění této verze návrhu stanoviska není zásah do práva na obhajobu, tj. zásah vyplývající z nepřítomnosti obhájce při vyhlášení rozsudku, tak intenzivní, aby mohl mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku předvídaný ustanovením § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň by však bylo třeba vzít v úvahu i důvod nutné obhajoby [zejména v případech nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř.], tj. zda vůbec obviněný byl schopen vyjádřit svůj souhlas se znalostí věci.

7. Nejvyšší soud podle § 21 odst. 3 zákona o soudech a soudcích rozeslal tento původní návrh stanoviska se shora (pod bodem 5.) citovanou právní větou k možnému vyjádření správním úřadům a jiným orgánům a institucím, předsedům vrchních a krajských soudů. Z oslovených orgánů a institucí se vyjádřily vrchní soudy v Praze i v Olomouci, krajské soudy v Ústí nad Labem a v Praze, Městský soud v Praze, Nejvyšší státní zastupitelství, ministerstva spravedlnosti a vnitra, katedra trestního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Stanoviska připomínkových míst k předloženému návrhu byla různá, v zásadě v žádném z vyjádření nebylo zpochybňováno, že by nepřítomnost obhájce v hlavním líčení, jde-li o důvod nutné obhajoby, byla podstatnou procesní vadou. Rozličné názory ovšem panovaly ohledně otázky, jaký vliv má mít taková procesní vada v následném odvolacím řízení, tj. nakolik je sama o sobě důvodem pro zrušení rozsudku odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. V tomto ohledu vyjádřily souhlas s předloženým návrhem stanoviska Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Nejvyšší státní zastupitelství, ministerstva spravedlnosti i vnitra a katedra trestního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vrchní soud v Olomouci uvedl, že soudci trestního úseku byli rozděleni na dvě poloviny, první souhlasila s návrhem, druhá nikoli (nebyly však rozvedeny důvody, proč s ním nesouhlasila, jen bylo zmíněno, že současný trestní řád neumožňuje takový postup). Vrchní soud v Praze nesouhlasil s návrhem stanoviska, právní věta podle něj nepřináší nic nového, není vhodná k zobecnění, používá neurčité abstraktní pojmy (např. „náležitá znalost“), pravidla uvedená v právní větě jsou stejně již běžnou praxí, především však byl vysloven nesouhlas s poslední větou původního návrhu právní věty. Podobně nesouhlasily s původním návrhem stanoviska a s připuštěním výjimky, kdy by nebylo třeba zrušit rozsudek vyhlášený v nepřítomnosti obhájce, jde-li o důvod nutné obhajoby, krajské soudy v Ústí nad Labem a v Praze. Oba vycházely z toho, že trestní řád neobsahuje žádnou výjimku, kdy takový obhájce nemusí být přítomen hlavnímu líčení, byl by to navíc nesprávný signál pro aplikační praxi, která by mohla začít hojně využívat takových nezákonných postupů. Bylo upozorněno i na to, že obviněný má možnost vzdát se obhájce podle § 36b tr. ř. Jiný postoj a jiné důvody vedly k zaujetí negativního stanoviska Městský soud v Praze, který ve svém obsáhlém a podrobném vyjádření vycházel z podobné argumentace, jaká je předložena dále k tzv. alternativnímu návrhu stanoviska, jenž byl posléze akceptován též trestním kolegiem Nejvyššího soudu. Ve stručnosti Městský soud v Praze upozorňoval na formulaci ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., v němž jsou obsaženy tři podmínky stanovené pro zrušení rozsudku, přičemž podstatná vada řízení je jen první z nich, další podmínkou je, že tato vada musí předcházet rozsudku, a konečně, že tato vada mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Uvedené podmínky jsou stanoveny kumulativně, avšak v popisovaných případech dvě posledně vymezené podmínky nejsou splněny, proto by rozsudek neměl být jen z tohoto důvodu zrušen. Městský soud v Praze tedy navrhl, aby byl ve stanovisku zaujat opačný názor, a sice že podstatná procesní vada spočívající v nepřítomnosti obhájce, ač šlo o případ nutné obhajoby, zásadně není důvodem pro zrušení rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

III. Alternativní návrh stanoviska

8. S ohledem na vyjádření části členů trestního kolegia Nejvyššího soudu, jakož i s přihlédnutím k některým kritickým vyjádřením připomínkových míst (zejména Městského soudu v Praze), byl zpracován alternativní návrh stanoviska s následující právní větou:

Nepřítomnost obhájce obviněného, ač šlo o případ nutné obhajoby podle § 36 tr. ř., v hlavním líčení odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku podle § 128 odst. 3 tr. ř. je podstatnou procesní vadou vyplývající z ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. Ani taková vada však sama o sobě zásadně není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť nemá vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku.

Z důvodu porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. (zejména čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3) Listiny základních práv a svobod pro takovou podstatnou procesní vadu se nebude přihlížet k následnému podání obviněného, jímž se obviněný ihned po vyhlášení rozsudku bez porady se svým obhájcem výslovně vzdá odvolání podle § 250 odst. 1 tr. ř., anebo předtím podané odvolání vezme zpět podle § 250 odst. 2 tr. ř. či projeví výslovný souhlas se zpětvzetím odvolání podaného v jeho prospěch jinou oprávněnou osobou podle § 250 odst. 3 tr. ř.

IV. Vyjádření připomínkových míst

9. Protože alternativní návrh stanoviska vychází do značné míry (ohledně rozhodující otázky, nakolik má být procesní vada spočívající v nepřítomnosti obhájce v hlavním líčení sama o sobě důvodem zrušení rozsudku v odvolacím řízení) z jiné argumentace a dospívá též na jejím základě k odlišným závěrům oproti původně předloženému návrhu, Nejvyšší soud rozeslal i tento alternativní návrh k možnému vyjádření správním úřadům a jiným orgánům a institucím, předsedům vrchních a krajských soudů ve smyslu § 21 odst. 3 zákona o soudech a soudcích, aby i na tomto základě mohl učinit odůvodněné a kvalifikované rozhodnutí. Z oslovených orgánů a institucí se vyjádřily vrchní soudy v Praze i v Olomouci, krajské soudy v Hradci Králové a v Praze, Nejvyšší státní zastupitelství, Ministerstvo vnitra a Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Nesouhlas se zmíněným alternativním návrhem stanoviska vyslovily Vrchní soud v Olomouci a krajské soudy v Hradci Králové a v Praze, které shodně vyjádřily přesvědčení, že nepřítomnost obhájce je nejen podstatnou procesní vadou, ale též takovou vadou, pro kterou je třeba vždy zrušit rozsudek napadený odvoláním, neboť jakékoliv jiné řešení by jen relativizovalo výchozí pravidlo o povinné účasti obhájce v hlavním líčení. Naproti tomu s opačným názorem, který byl vyjádřen v prvním původně nečíslovaném odstavci alternativního návrhu stanoviska (viz bod 8., resp. právní věta pod bodem I. tohoto stanoviska), vyjádřily souhlas Ministerstvo vnitra, Nejvyšší státní zastupitelství a Institut pro kriminologii a sociální prevenci, které souhlasily i s jeho druhou částí. Vrchní soud v Praze souhlasil jen s uvedeným prvním odstavcem, nikoli zcela i s druhým odstavcem, přičemž nabídl a odůvodnil vlastní řešení dalšího postupu. Podle něj by se k úkonům obviněného, které znamenají dispozici s právem podat opravný prostředek a byly učiněny v hlavním líčení konaném za účelem vyhlášení rozsudku v nepřítomnosti obhájce, nepřihlíželo z důvodu nemožnosti obviněného poradit se s obhájcem jen tehdy, kdyby následně obviněný skutečně podal opravný prostředek v zákonem stanovené lhůtě (tj. plynoucí od doručení písemného vyhotovení rozsudku, který by navíc nesměl být tzv. zjednodušený, tedy bez odůvodnění). Podle Vrchního soudu v Praze totiž původní alternativní návrh může ve skutečnosti vést ke zkrácení obviněného na jeho právech, pokud by obviněný měl důvodný zájem na tom, aby rozsudek nabyl právní moci co nejdříve. Vrchní soud v Praze proto doporučil nahradit druhý odstavec alternativního návrhu stanoviska těmito dvěma odstavci:

„Z důvodu porušení práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. (zejména čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3) Listiny základních práv a svobod se pro takovou podstatnou procesní vadu nebude přihlížet k následnému podání obviněného, jímž se obviněný po vyhlášení rozsudku bez porady se svým obhájcem v hlavním líčení výslovně vzdal odvolání podle § 250 odst. 1 tr. ř., pokud obviněný následně opravný prostředek ve lhůtě podle § 248 tr. řádu řádně podá.

Ze stejných důvodů soud nemůže za situace, kdy byl rozsudek vyhlášen v nepřítomnosti obhájce obviněného, ač šlo o případ nutné obhajoby, a obviněný se po vyhlášení rozsudku vzdal odvolání a zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby, vyhotovit s odkazem na § 129 odst. 2 tr. ř. zjednodušený rozsudek, který neobsahuje odůvodnění.“

10. Po zařazení uvedeného vyjádření Vrchního soudu v Praze do alternativního návrhu stanoviska a po doplnění vlastní argumentace s vypořádáním tohoto oponentního návrhu Vrchního soudu v Praze byl alternativně zpracovaný návrh stanoviska znovu rozeslán k možným připomínkám správním úřadům a jiným orgánům a institucím, předsedům vrchních a krajských soudů, z nichž se vyjádřily katedra trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, Krajský soud v Ostravě, Vrchní soud v Olomouci a Institut pro kriminologii a sociální prevenci. Dvě posledně zmíněná připomínková místa setrvala na svých předchozích vyjádřeních k alternativnímu návrhu stanoviska, tedy odmítavém v případě Vrchního soudu v Olomouci a souhlasném v případě Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. Krajský soud v Ostravě sice považoval návrh stanoviska za dobře odůvodněný a obhajitelný jako nástroj proti obstrukcím obhajoby, nicméně nedoporučoval jeho přijetí z důvodů vytvoření nového pravidla odporujícího znění zákona, které podle krajského soudu bylo dosud vykládáno jednotně, a navrhl zaměřit snahu o změnu na tvorbu nového trestního řádu. Právnická fakulta Univerzity Karlovy vyjádřila souhlas se zněním navržených právních vět stanoviska, omezení obhajoby při výkonu vlastních práv je vyváženo možností učinit předpokládaný právní úkon po skončení hlavního líčení, v němž není přítomen obhájce obviněného, přičemž návrh Vrchního soudu v Praze by přinesl mnohem více komplikací, které byly ve vyjádření nastíněny. Tento názor nakonec při ústním projednání návrhu stanoviska na zasedání trestního kolegia Nejvyššího soudu uznali i zástupci Vrchního soudu v Praze s tím, že již netrvají na vlastním oponentním návrhu a souhlasí s předloženým řešením, které je obsaženo v alternativním (a konečném) návrhu stanoviska.

V. Právní názor trestního kolegia Nejvyššího soudu

a) K bodu I. a povaze a významu procesní vady spočívající v nepřítomnosti obhájce v hlavním líčení, je-li dán důvod nutné obhajoby

11. Při posuzování sporné právní otázky, kterou v návrhu na zaujetí stanoviska předložil předseda trestního kolegia Nejvyššího soudu, se trestní kolegium řídilo následujícími úvahami.

12. Vyhlášení rozsudku v hlavním líčení je jedním z vrcholů trestního řízení, neboť rozsudkem se rozhoduje o vině a trestu, případně o dalších navazujících otázkách, tj. o ochranném opatření, o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení. Vyhlášení rozsudku je mimořádně významným aktem, který má i některé další účinky, např. vyhlášením odsuzujícího rozsudku se přerušuje promlčecí doba podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, vyhlášení (prvního) odsuzujícího rozsudku je určující z hlediska podmínek pro uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku atd. Důležitou okolností navazující na vyhlášení rozsudku je také to, zda a kdy nastane právní moc rozsudku.

13. V daném případě jde o vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně v hlavním líčení. Hlavní líčení jako celek je upraveno v části třetí v hlavě XIII. trestního řádu. V tomto rámci je v oddílu sedmém upraveno rozhodnutí soudu v hlavním líčení, přičemž jedním ze způsobů rozhodnutí je rozhodnutí rozsudkem (§ 225 a násl. tr. ř.). Vyhlášení rozsudku je součástí hlavního líčení a rozsudek v řízení před soudem prvního stupně po podání obžaloby nebo návrhu na potrestání nelze vyhlásit jinak než v hlavním líčení. Podmínky, za nichž je možné konat hlavní líčení, jsou v trestním řádu koncipovány jednotně tak, že se vztahují na celé hlavní líčení, a nejsou nijak diferencovány ve vztahu k jednotlivým dílčím fázím hlavního líčení. Proto pokud zákon v ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. stanoví, že v případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce, platí takové pravidlo pro celé hlavní líčení, tedy i pro hlavní líčení odročené jen za účelem vyhlášení rozsudku. Vyhlášení rozsudku se týká také ustanovení § 128 tr. ř. Podle § 128 odst. 3 tr. ř. se rozsudek vyhlásí zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo, a není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku odročit jednání na dobu nejdéle tří dnů. Dikce „po skončení jednání“ svým doslovným zněním může vyvolávat představu, že vyhlášení rozsudku není součástí předcházejícího jednání, avšak tato představa nemůže obstát v konfrontaci s ustanoveními, která kompaktně upravují průběh hlavního líčení jako jediného celku. Citovanou dikci je třeba chápat tak, že rozsudek se vyhlásí poté, co je jednání skončeno v tom smyslu, že byly provedeny všechny úkony, které předcházejí vyhlášení rozsudku a představují jeho podklad, tj. zejména bylo v celém rozsahu provedeno dokazování, bylo případně rozhodnuto, že další důkazy se nebudou provádět, byly předneseny závěrečné řeči a obviněnému bylo uděleno poslední slovo. Je třeba též upozornit, že veřejné vyhlášení rozsudku je principem ústavněprávní úrovně, jak vyplývá z ustanovení čl. 96 odst. 2 věty druhé ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“). Tento princip je naplňován i ustanovením § 200 odst. 2 tr. ř., podle něhož rozsudek musí být vyhlášen vždy veřejně, byť by byla předtím veřejnost vyloučena. Stejný princip platí i v řízení proti mladistvému, i když se hlavní líčení nekonalo veřejně (§ 54 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce jen „z. s. m.“), resp. soud pro mládež rozhodl o vyloučení veřejnosti [§ 64 odst. 3 písm. a) z. s. m.].

14. Jednou ze základních zásad trestního řízení, jimiž je ovládán trestní proces, je zásada zajištění práva na obhajobu podle § 2 odst. 13 tr. ř. Jak vyplývá z citovaného ustanovení, ten, proti němuž se vede trestní řízení, musí být v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce, přičemž všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv. Právo na obhajobu je ústavně garantovaným základním právem podle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené jako usnesení předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále jen „Listina“), je upraveno i v mezinárodních dokumentech, zejména v čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, u nás vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), podle nějž je součástí práva na spravedlivý proces. Obsahem této zásady je zejména právo hájit se sám prostředky podle vlastního rozhodnutí (tzv. obhajoba materiální), právo mít obhájce a radit se s ním o způsobu obhajoby (obhajoba formální) a právo požadovat od orgánů činných v trestním řízení, aby se stejnou pečlivostí objasnily také všechny okolnosti svědčících ve prospěch obviněného a provedly za tím účelem všechny důkazní prostředky i bez návrhu obviněného (náležitý postup orgánů činných v trestním řízení). Na to navazuje ustanovení § 33 odst. 5 tr. ř., podle něhož všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy poučit obviněného o jeho právech, a to se zaměřením na probíhající stadium trestního řízení, a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.

15. Zákon též výslovně stanoví nejen to, že obviněný má právo na obhájce, ale dokonce i to, že v některých případech musí mít obhájce – jde o nutnou obhajobu (§ 36 a násl. tr. ř.). Smyslem tohoto institutu je kompenzovat určité znevýhodnění obviněného, které z hlediska jeho možností náležitě se hájit je důsledkem různých omezení vyplývajících z jeho osobního postavení, nebo zajistit obviněnému kvalifikovanou obhajobu s ohledem na závažnost trestného činu, pro který je stíhán. Právo obviněného na obhajobu prostřednictvím institutu nutné obhajoby formálně nabývá až povahy povinnosti uložené samotnému obviněnému. Pokud si totiž obviněný nezvolí obhájce sám nebo mu ho nezvolí ani jiná oprávněná osoba, musí mu být obhájce ustanoven soudem z úřední povinnosti. Materiálně vzato ovšem stále jde o právo na obhajobu, což je významné pro posouzení konkrétních situací, v nichž sám obviněný nereflektuje na výkon tohoto práva. Podle současné právní úpravy však nejde o absolutní pravidlo, neboť obviněný se za zákonem stanovených podmínek podle § 36b tr. ř. může vzdát obhájce.

16. Má-li obviněný v případě nutné obhajoby zvoleného nebo ustanoveného obhájce (tj. pokud nevyužil práva se jej vzdát), musí být obhájce přítomen celému hlavnímu líčení včetně vyhlášení rozsudku (§ 202 odst. 4 tr. ř. in fine). To platí i tehdy, bylo-li hlavní líčení odročeno jen za účelem vyhlášení rozsudku podle § 128 odst. 3 tr. ř., takže nic jiného než vyhlášení rozsudku se v odročeném hlavním líčení nekoná. Bylo-li hlavní líčení odročeno jen za účelem vyhlášení rozsudku, jde o takovou fázi hlavního líčení, v níž strany, tedy ani obviněný a jeho obhájce, již nemají reálnou možnost ovlivnit obsah rozsudku výkonem svých procesních práv, která jim v hlavním líčení jinak náleží. Přesto je nepřítomnost obhájce v hlavním líčení vždy podstatnou vadou řízení, v němž byl rozsudek vyhlášen, protože představuje nedodržení zákonem předepsaného postupu v tak zásadním ohledu, jakým je nutná obhajoba. Ostatně za podstatnou vadu řízení označuje porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit právo obhajoby, i samotný trestní řád přímo v § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz níže).

17. Dále bylo třeba se zabývat tím, jaký důsledek pro další postup v řízení má mít taková vada. V navazujícím řízení o odvolání jsou stanoveny důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 tr. ř., z nichž připadá v úvahu jen ten první, uvedený v § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud zruší rozsudek „pro podstatné vady řízení, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku“. Citované ustanovení je obsaženo v trestním řádu od počátku jeho existence, tedy po celé období platnosti i účinnosti, a postupuje se podle něj od 1. 1. 1962. Jeho původní znění ovšem bylo poněkud odlišné, protože neobsahovalo dovětek nyní uvedený ve vedlejší větě příslovečné podmínkové („jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku“), který byl do zákonného textu doplněn až tzv. velkou novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., jímž bylo s účinností od 1. 1. 2002 nově formulováno celé ustanovení § 258 odst. 1 tr. ř. (viz část první, čl. I, bod 185. této novely). Důvodová zpráva ke zmíněné velké novele trestního řádu se sice výslovně nevyjadřovala k této změně, ale její význam vyplývá ze samotného textu citovaného ustanovení a také se zdůrazňuje v odborné literatuře, na kterou je možno odkázat (viz zejména ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3061 a násl.; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 397 a násl.).

18. Zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. je tak možné jen za splnění dvou základních podmínek: 1. v předcházejícím řízení došlo k podstatné vadě řízení a 2. tato vada mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Pokud jde o podstatné vady řízení, uvádí zákon jejich demonstrativní výčet (viz slovo „zejména“), jednou z nich je i porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit právo na obhajobu (jehož součástí je i právo obviněného na přítomnost obhájce po celou dobu trvání hlavního líčení – viz shora). Druhou (kumulativně stanovenou) podmínkou ovšem je, že tato podstatná procesní vada mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Od uvedené tzv. velké novely trestního řádu tedy již není kasačním důvodem pouhé zjištění podstatné vady řízení, takové zjištění není samo o sobě důvodem pro zrušení rozsudku napadeného odvoláním. Především je třeba zohlednit opuštění revizního principu (provedeného též tzv. velkou novelou trestního řádu), a proto je třeba nahlížet i na možnost zrušení rozsudku z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. optikou omezeného rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu, která je vázaná zásadně jen na rozsah a důvody podaného odvolání (tj. na napadený výrok rozsudku a předcházející řízení, a to z hlediska vad vytýkaných podaným odvoláním – viz § 254 odst. 1 a 2 tr. ř.). Jak uvádí komentář k trestnímu řádu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3061), „v tomto užším pohledu na přezkoumávanou část rozsudku je pak nutno zvažovat, jestli zjištěná vada řízení je podstatná a zároveň zda její existence mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Podstatná vada řízení se tedy nemusí konkrétně projevit, postačí možnost takového vlivu. Tato možnost se však nehodnotí abstraktně, nýbrž vždy v podmínkách konkrétního případu a podle jeho okolností. Nejde zde o relativizování či zlehčování nezákonného postupu jednotlivých orgánů činných v trestním řízení při objasňování věci či při zajišťování práva na obhajobu, ale o rozumný pohled na dodržování zákonem stanovených pravidel spravedlivého procesu, který jedině může vést ke spravedlivému rozhodnutí, odlišený od ryze formálního náhledu na tato pravidla bez přihlédnutí ke konkrétní věci.“

19. Jinými slovy vyjádřeno, nikoli každá, byť podstatná procesní vada, kterou odvolatel důvodně vytýkal předcházejícímu řízení, musí nutně vést ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Zákonodárce totiž uvedenou novelou poměrně výrazně omezil možnosti kasačního zásahu odvolacího soudu (vedle opuštění revizního principu) i tím, že umožnil takový postup jen v případě vad, které mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Pokud tedy k této podstatné procesní vadě došlo až poté, kdy se soud usnesl na rozsudku, není splněna zmíněná druhá podmínka, protože taková vada nemůže mít za žádných okolností vliv na jeho správnost nebo zákonnost.

20. Jinak by tomu ovšem bylo v případě, kdyby soud prvního stupně sice nejdříve odročil hlavní líčení jen za účelem vyhlášení rozsudku podle § 128 odst. 3 tr. ř., avšak v mezidobí by soud při závěrečné poradě dospěl k závěru, že je třeba ještě objasnit některou okolnost, poté by se usnesl, že dokazování bude doplněno, v hlavním líčení by pokračoval a následně by znovu dal slovo k závěrečným řečem (viz § 218 tr. ř.). Totéž by obdobně platilo, jestliže by soud prvního stupně zamýšlel uznat obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, avšak obviněný by dosud nebyl upozorněn na možnost takové právní kvalifikace podle § 190 odst. 2 tr. ř., soud by jej upozornil na tuto možnost až v odročeném hlavním líčení před vynesením rozsudku podle § 225 odst. 2 tr. ř. a obviněný by nepožádal o poskytnutí lhůty k přípravě obhajoby. V takových případech by totiž uvedená podstatná procesní vada spočívající v nepřítomnosti obhájce u hlavního líčení skutečně mohla mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku utvořeného až na základě takto vadného procesu.

21. Z popsaného rozboru tedy lze uzavřít, že nepřítomnost obhájce v té části hlavního líčení, která se konala po jeho předchozím odročení jen za účelem vyhlášení rozsudku podle § 128 odst. 3 tr. ř., je vždy podstatnou procesní vadou spočívající v porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit právo obhajoby. Zásadně (zpravidla) však tato podstatná procesní vada nemá a ani nemůže mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku, pokud se na něm soud usnesl předtím, než došlo k takové vadě. Současně lze usuzovat, že označená vada, která představuje i porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, by sama o sobě v kontextu zvažování jejího vlivu na celkovou spravedlnost procesu nevedla k závěru o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tím však není řečeno, že by nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces v kombinaci s porušením dalších práv, která obviněnému garantuje Úmluva, resp. její dodatkové protokoly.

b) K bodu II. a významu procesního úkonu obviněného, kterým se vzdal práva podat odvolání, učiněného v rámci hlavního líčení, jemuž vadně není přítomen jeho obhájce

22. Výše uvedený přístup totiž uspokojivě neřeší případy, kdy obviněný v důsledku porušení práva na obhajobu tím, že v hlavním líčení není přítomen jeho obhájce, učiní bez porady s obhájcem neuvážená podání, jimiž ve svém důsledku bude zkrácen na svých právech, a ovlivní tím výsledek celého trestního řízení. Jde především o problematiku vyjádření obviněného ihned po vyhlášení rozsudku (tj. ještě v rámci hlavního líčení odročeného za účelem vyhlášení rozsudku), zda se vzdává odvolání (§ 250 odst. 1 tr. ř.), anebo zda bere zpět již podané odvolání (§ 250 odst. 2 tr. ř.), popřípadě zda projeví výslovný souhlas se zpětvzetím odvolání podaným v jeho prospěch jinou oprávněnou osobou (§ 250 odst. 3 tr. ř.) přítomnou u hlavního líčení. Lze sem zahrnout též vyjádření obviněného následující po vzdání se odvolání, zda souhlasí s vyhotovením zjednodušeného rozsudku bez odůvodnění ve smyslu § 129 odst. 2 tr. ř. Ani v takovém případě sice uvedená podstatná vada řízení spočívající v nepřítomnosti obhájce zásadně nemůže mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., nicméně může mít vliv na to, zda vůbec může dojít k věcnému přezkumu (a tím reálnému přístupu obviněného k soudu druhého stupně) v opravném řízení. Obviněný by se tímto svým neuváženým podáním, aniž měl možnost jej konzultovat se svým obhájcem, mohl vzdát možnosti využít opravný prostředek k přezkumu rozsudku vyneseného v hlavním líčení, které bylo zatíženo právě výše označenou podstatnou procesní vadou.

23. Již shora bylo vysvětleno, že princip zajištění práva na obhajobu je zásadou ústavněprávní úrovně (zejména podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny) a je zaručen i mezinárodními smlouvami [zejména ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy]. Zákony jako součásti právního řádu je třeba, je-li to možné, vykládat ústavně konformním způsobem, tedy tak, aby tím bylo dosaženo účelu a smyslu vykládaného zákona a jeho jednotlivých ustanovení (argumentum e ratione legis), zároveň je povinností všech orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo se zřetelem na požadavek ochrany základních práv a svobod. Takový ústavně konformní výklad pak má vždy přednost i před případným zrušením vykládané právní normy. Existují-li tedy dvě různé verze výkladu (např. extenzivní a restriktivní), z nichž jen jednou je naplňován účel a smysl zákona a tato je zároveň v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami, zatímco druhá by znamenala jejich formalistické popření, jakkoliv by snad (zdánlivě) mohla odpovídat doslovnému znění vykládaného ustanovení, je třeba užít první z nich (není-li současně dán důvod ani pro zrušení takového právního předpisu či jeho části). Uvedená pravidla opakovaně připomíná Ústavní soud v celé řadě svých nálezů, z nichž lze odkázat alespoň na některé týkající se trestního řízení – viz např. nález ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 44/03, publikovaný pod č. 73 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „Sb. nál. a usn. ÚS“), nález ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/05, publikovaný pod č. 229 ve svazku 39 Sb. nál. a usn. ÚS, a nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 695/06, publikovaný pod č. 63 ve svazku 45 Sb. nál. a usn. ÚS (oba k institutu vazby a k výkladu pokračování v trestné činnosti), nález ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 1628/07, publikovaný pod č. 215 ve svazku 47 Sb. nál. a usn. ÚS (k nároku na odškodnění za vykonání trestu), nález ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1780/07, publikovaný pod č. 147 ve svazku 50 Sb. nál. a usn. ÚS (k neodkladným a neopakovatelným úkonům a k domovní prohlídce), nález ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10, publikovaný pod č. 173 ve svazku 58 Sb. nál. a usn. ÚS (ohledně rozhodování soudu druhého stupně ve věci povolení obnovy řízení ve veřejném zasedání), nález ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, publikovaný pod č. 68 ve svazku 81 Sb. nál. a usn. ÚS (k výkladu § 26 tr. ř.) atd.

24. Právo obviněného na obhajobu a jeho ochranu před vlastními neuváženými rozhodnutími učiněnými jím bez porady s obhájcem při procesním úkonu orgánu činného v trestním řízení (zde soudu), který byl konán nepřípustně v nepřítomnosti obhájce v trestním řízení, ač šlo o případ nutné obhajoby, lze zajistit i tím, že se nebude přihlížet k těm podáním obviněného, která by pro něj mohla mít nepříznivé důsledky. Takové důsledky by nepochybně vyvolala podání, jimiž by se obviněný vzdal svých zákonem, případně i mezinárodními smlouvami zaručených práv (např. práva na odvolání v trestních věcech upraveného v čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě) sloužících k jeho ochraně. Ochranu obviněného, který byl zkrácen na svých obhajovacích právech tím, že hlavnímu líčení při vyhlášení rozsudku nebyl přítomen jeho obhájce, ač šlo o případ nutné obhajoby, lze proto zajistit i tím, že se nebude přihlížet k žádnému z projevů obviněného učiněných po vyhlášení takového rozsudku, které by založily tyto – pro něj nepříznivé – důsledky, jestliže k nim došlo v rámci hlavního líčení, jemuž nebyl přítomen jeho obhájce, ač šlo o případ nutné obhajoby. Takový přístup zvolil Ústavní soud například ve svém nálezu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2443/14, publikovaném pod č. 59 ve svazku 76 Sb. nál. a usn. ÚS, a posléze též v nálezu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 469/16, publikovaném pod č. 49 ve svazku 80 Sb. nál. a usn. ÚS. V těchto rozhodnutích Ústavní soud upozornil na význam porady obviněného se svým obhájcem před tak zásadním rozhodnutím, jakým je vzdání se práva na řádný opravný prostředek, jakkoliv v daných případech šlo o specifickou situaci spočívající ve vzdání se práva na odpor, a tím i práva na projednání věci v hlavním líčení, a to osobou omezenou na osobní svobodě, navíc cizincem bez dostatečné znalosti českého jazyka. Ústavní soud přitom kladl důraz na právo obviněného na obhajobu, a to nikoli formálně, ale materiálně pojímaném, tedy na řádný a efektivní výkon práva na obhajobu s přiměřeným časem a možností k přípravě obhajoby, a to jednak osobní, jednak za pomoci obhájce. Ústavní soud se věnoval též mezinárodněprávnímu rozměru možnosti vzdání se práva na opravný prostředek a na obhajobu z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (připomněl k tomu vedle dalších zejména rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Yoldas proti Turecku ze dne 23. 2. 2010, č. stížnosti 27503/04, či rozsudek ve věci Borotyuk proti Ukrajině ze dne 16. 10. 2010, č. stížnosti 33579/04). Podle této judikatury musí jít o „vědomé a rozumné vzdání se práva“, tj. pokud obviněný byl schopen rozumně předvídat všechny důsledky, které může mít takové vzdání se práva, činil úkon zcela svobodně a nenacházel-li se v tzv. zranitelném postavení (typicky nebyl-li omezen na osobní svobodě). Přitom zranitelnost osoby je třeba kompenzovat právě zajištěním obhajoby za pomoci obhájce, a to případně i jeho ustanovením státem, pokud si jej obviněný sám nezvolí.

25. Zejména z uvedených důvodů se proto nepřihlédne k těm podáním obviněného, kterými by se v rámci hlavního líčení zatíženého podstatnou procesní vadou spočívající v nepřítomnosti obhájce zbavoval práva napadnout rozsudek soudu prvního stupně opravným prostředkem. Takový úkon, jímž se vzdal bez porady s obhájcem práva podat odvolání (§ 250 odst. 1 tr. ř.), případně by nejdříve podal odvolání a posléze jej vzal zpět (§ 250 odst. 2 tr. ř.), popřípadě by projevil výslovný souhlas se zpětvzetím odvolání podaným v jeho prospěch jinou oprávněnou osobou (§ 250 odst. 3 tr. ř.), by byly absolutně neúčinnými podáními, i kdyby jinak splňovaly všechny formální a obsahové požadavky kladené trestním řádem na podání ve smyslu § 59 a § 250 tr. řádu. Z důvodu respektu k zásadě zajištění práva na obhajobu podle § 2 odst. 13 tr. ř. by se k této dispozici s opravným prostředkem nepřihlíželo. Naopak jako využití práva na obhajobu by bylo třeba respektovat podání odvolání obviněným přímo do protokolu u hlavního líčení. Takové podání by bylo právně účinné a bylo by třeba se jím zabývat a rozhodnout o něm, i kdyby jej obviněný učinil bez předchozí porady s obhájcem v rámci hlavního líčení, jemuž obhájce nebyl přítomen, protože by jím právě naopak obviněný žádal umožnit průchod práva na obhajobu a na spravedlivý proces tím, že by vyvolal přezkum rozhodnutí odvolacím soudem v řádném opravném řízení. Přitom není žádný věcný důvod pro nepřipouštění a nezohlednění tohoto podání obviněného; v opačném případě by totiž došlo k porušení jeho základního lidského práva na obhajobu a na spravedlivý proces, které by ve skutečnosti znamenalo odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Do určité míry je tak vlastně zbytečné klást v uvedeném případě obviněnému otázku, jaké je jeho stanovisko k odvolání proti vyhlášenému rozsudku po řádném poučení o možnosti jeho podání, protože bez porady s obhájcem obviněný nemá možnost plnohodnotně volit ze všech variant přicházejících v úvahu. Proto by bylo relevantní pouze jeho vyjádření, že podává odvolání, popřípadě že si ponechává lhůtu pro zvážení jeho podání, nemohl by se však účinně vzdát tohoto práva. Nelze ovšem obviněnému nijak bránit, aby podal odvolání přímo do protokolu ještě v rámci téhož hlavního líčení odročeného jen za účelem vyhlášení rozsudku.

26. Přesto i obviněný, který nebyl zastoupen obhájcem v hlavním líčení odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku, ač byl dán důvod nutné obhajoby, by mohl uspíšit nabytí právní moci rozsudku ještě před započetím běhu lhůty pro podání odvolání (za předpokladu, že se tohoto práva vzdaly i ostatní oprávněné osoby), pokud by po skončení hlavního líčení, tj. po opuštění jednací síně, učinil vlastní písemné podání, jímž by se vzdal práva podat odvolání a prohlásil by, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné osoby oprávněné k tomu podle § 247 odst. 2 tr. ř. Uvedená nemožnost účinně se vzdát práva odvolání obviněným, který nebyl zastoupen obhájcem v hlavním líčení odročeném jen za účelem vyhlášení rozsudku, popřípadě jiným způsobem zamezit odvolacímu řízení (podle § 250 odst. 2 nebo 3 tr. ř.), se totiž vztahuje výlučně na ústní podání obviněného učiněná ještě v rámci hlavního líčení, jemuž nebyl přítomen obhájce obviněného (viz slovo „ihned“ v právní větě pod bodem II. tohoto stanoviska). Proto ani není důvodná námitka Vrchního soudu v Olomouci, že bude v některých případech obtížné ověřovat, zda obviněný učinil své podání po poradě s obhájcem či nikoli, protože tato skutečnost bude zřejmá z protokolu o hlavním líčení (půjde jen o vymezená podání obviněného podle § 250 odst. 1 až 3 tr. ř. učiněná přímo do protokolu v průběhu hlavního líčení konaného bez přítomnosti obhájce obviněného).

27. Z podnětu Vrchního soudu v Praze se pak Nejvyšší soud zabýval podrobněji též otázkou, zda se výše zmíněný přístup k podáním obviněného, kterými by se vzdal práva na projednání věci soudem druhého stupně v řízení o odvolání či jiným způsobem by tomu zamezil (§ 250 odst. 1 až 3 tr. ř.), má uplatnit obecně vždy ve všech případech, anebo jen tehdy, pokud se bude obviněný následně po těchto procesních úkonech domáhat podáním odvolání projednání věci v odvolacím řízení, a to za předpokladu, že tak učiní ve lhůtě, kterou by jinak, nebýt uvedeného úkonu, měl k dispozici, tj. ve lhůtě 8 dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku, který navíc nesmí být zjednodušený ve smyslu § 129 odst. 2 tr. ř. Obě nastíněná řešení (jak alternativní návrh stanoviska, tak návrh Vrchního soudu v Praze) mají své určité výhody i nevýhody, které lze ve stručnosti shrnout následovně.

28. První řešení (rozeslané připomínkovým místům jako tzv. alternativní návrh stanoviska) spočívá v tom, že k podáním obviněného podle § 250 odst. 1 až 3 tr. ř. učiněným přímo v hlavním líčení, jemuž nebyl v rozporu se zákonem přítomen obhájce (tj. nešlo by o úkony učiněné dodatečně obviněným, typicky písemným podáním), by se vůbec nepřihlíželo. Takové řešení je pro praxi jednoduché, soud by vůbec nepřihlížel k těmto podáním obviněného, tedy neměl by ani splněny podmínky uvedené v § 129 odst. 2 tr. ř. k vyhotovení zjednodušeného rozsudku, jehož opis by proto musel doručovat stranám v plném znění i s odůvodněním, a teprve od doručení písemného vyhotovení rozsudku obviněnému a jeho obhájci by počala běžet lhůta k podání odvolání (§ 248 odst. 1, 2 tr. ř.), po jejímž marném uplynutí by soud vyznačil na rozsudku doložku právní moci (§ 23 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, § 18 vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, vydaného jako instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001-Org., ve znění pozdějších změn), následně by také mohl činit úkony vykonávacího řízení ve smyslu § 315 a násl. tr. ř. To by platilo za předpokladu, kdyby zde nebylo jiné oprávněné osoby, která podala odvolání (typicky pokud se též státní zástupce vzdal práva podat odvolání) a jestliže obviněný mezitím neučinil jiné podání, kterým by se vzdal práva podat odvolání (např. po opuštění jednací síně, v němž byl vyhlášen rozsudek, by soudu doručil písemné podání, kterým by se vzdal tohoto práva, neboť pak bylo na něm, jak se rozhodne a zda se o tom poradí se svým obhájcem). Takové pravidlo by jinak bylo jednoznačné, pokud jde o určení počátku vykonávacího řízení a možnosti učinit v něm rozhodnutí, která by pak (v porovnání s druhým navrženým řešením) nebyla posléze revidována (nepočítaje mimořádné opravné prostředky). Byl by tak jednoznačně a v zásadě nezvratitelně určen počátek výkonu některých druhů trestů (především trestu zákazu pobytu a zákazu činnosti), jejichž nerespektování je dokonce trestně sankcionováno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Na druhé straně by se prodlužoval stav nejistoty, jak skončí trestní řízení, ač vedle jiných stran by i obviněný deklaroval, že chce považovat rozsudek vyhlášený v hlavním líčení, jehož se neúčastnil obhájce obviněného, za konečný a též závazný, že jej již nehodlá dále zpochybňovat, byť byl soudem poučen o právu podat odvolání, a naopak se jím hodlá řídit, ba dokonce žádá, aby soud podle něj ihned postupoval, protože je to pro obviněného z různých důvodů výhodné. Tak např. obviněný může chtít, aby ihned začal vykonávat trest obecně prospěšných prací, nebo aby bylo co nejdříve rozhodnuto o započtení doby zadržení řidičského průkazu do doby trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, od výkonu jehož zbytku by pak mohl žádat podmíněně upustit, popřípadě by dokonce mohl mít zájem, aby byla započtena doba vazby do trestu odnětí svobody a obviněný mohl žádat o propuštění či o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Nastíněné první řešení by však bránilo uvedeným postupům, ač by se jich obviněný domáhal. Je pak pravdou, že zmíněné poněkud paternalistické lpění na ochraně práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces by ve výsledku mohlo být obviněnému naopak na újmu. Takové nepříznivé důsledky by ovšem obviněný mohl snadno eliminovat tím, že by po opuštění jednací síně a po skončení hlavního líčení, v němž byl v nepřítomnosti jeho obhájce vyhlášen rozsudek, učinil písemné podání, kterým by se vzdal práva podat odvolání, a to třeba ještě týž den, kdy došlo k vyhlášení rozsudku v hlavním líčení.

29. Podle druhého řešení předestřeného Vrchním soudem v Praze by se zásadně přihlíželo k podání obviněného, jímž by disponoval s právem podat odvolání ve smyslu § 250 odst. 1 až 3 tr. ř., učiněnému obviněným do protokolu v hlavním líčení, kterému nebyl přítomen jeho obhájce, a bylo by neúčinné jen v případě, kdyby se obviněný následně (ve lhůtě plynoucí od doručení písemného vyhotovení rozsudku) odvoláním domáhal přezkumu rozsudku soudu prvního stupně. Uvedené řešení pak bylo doplněno o další navazující pravidlo, které spočívá v tom, že by soud za této situace nemohl vyhotovit zjednodušený rozsudek ve smyslu § 129 odst. 2 tr. ř., aby odvolací soud vůbec mohl přezkoumat napadený rozsudek v intencích § 254 tr. ř. (totéž pravidlo u prvního řešení vyplývá z toho, že se obviněný vůbec nemohl účinně vzdát práva na odvolání, což je jednou z podmínek vyhotovení zjednodušeného rozsudku). Jinak má zde označený přístup v zásadě přesně opačné výhody i nevýhody oproti těm, které byly nastíněny shora. Předseda senátu soudu prvního stupně by tak poté, co by se obviněný přímo v jednací síni po vyhlášení rozsudku vzdal práva odvolání, v důsledku čehož by rozsudek nabyl právní moci (tj. učinila-li by tak i jiná osoba oprávněná podat odvolání, typicky státní zástupce), mohl nařídit též jeho výkon podle § 315 odst. 1 tr. ř., a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Jinými slovy by předseda senátu měl zařídit výkon všech trestů uložených obviněnému, a to včetně nepodmíněného trestu odnětí svobody, byl-li uložen, domácího vězení, obecně prospěšných prací, zákazových trestů (zákazu pobytu, činnosti a vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce), majetkových trestů (propadnutí majetku či věci, peněžitého trestu) atd. To vše by měl předseda senátu učinit i při současném vědomí, že výkon mnoha z trestů bude nevratný a že obviněný posléze může podat odvolání, přestože se předtím vzdal tohoto práva (jinak účinně), avšak následně se v odvolacím řízení nebude přihlížet k takovému vzdání se práva, tj. odvolací soud z uvedených důvodů ochrany práv obviněného (zejména práva na obhajobu a na spravedlivý proces) jen proto nezamítne odvolání obviněného podle § 253 odst. 1 tr. ř. Přitom na základě zmíněného postupu soudu prvního stupně, který by zřejmě měl být označen za zákonný (jakkoliv podmíněný předchozí podstatnou procesní vadou), by obviněný mohl vykonávat trest (a to včetně nejtěžšího druhu trestu – trestu odnětí svobody) při nejistotě, zda tento trest bude později též potvrzen odvolacím soudem.

30. Nastíněná druhá varianta navíc vůbec neřeší další problémy v postupu soudů spojené s pozdějším podáním odvolání obviněným, ač soud prvního stupně (podle této varianty oprávněně) vycházel z toho, že rozsudek je pravomocný. Při této variantě by totiž bylo třeba po podání odvolání obviněným zrevidovat závěr, že rozsudek soudu prvního stupně je pravomocný a vykonatelný, neboť by dále mělo probíhat trestní stíhání, a to řízení o řádném opravném prostředku – odvolání jednak před soudem prvního stupně (§ 251 tr. ř.), jednak před odvolacím soudem (§ 263 tr. ř.), případně po zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí znova i před soudem prvního stupně (§ 264 tr. ř.). K této revizi by přitom (podle předestřeného řešení) mělo dojít bez jakéhokoliv formálního rozhodnutí o zrušení rozsudku, který byl dosud považován za pravomocný a vykonatelný (se všemi z toho plynoucími důsledky), stejně tak by neměla obstát ani další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo uvedenou revizí, pozbyla podkladu, a to aniž by byla formálně zrušena (jako je tomu v případě zrušení rozhodnutí navazujících na současně zrušené rozhodnutí v řízení o mimořádných opravných prostředcích – viz § 265k odst. 2, § 269 odst. 2 a § 284 odst. 1 tr. ř.).

31. Vyjde-li se přitom z nejjednodušší varianty spočívající v tom, že obviněný posléze odvoláním napadne celý rozsudek soudu prvního stupně, a to výroky o vině i trestu (resp. další výroky mající ve výroku o vině svůj podklad), má podle předestřeného druhého názoru být „obnoveno“ trestní stíhání obviněného, rozsudek (včetně jeho výroku o trestu) má být přezkoumán v řádném opravném řízení, které probíhá před tím, než rozsudek nabude právní moci. Za této situace není možné trvat dále na výkonu takového rozhodnutí. Soud prvního stupně, resp. jeho předseda senátu, by zřejmě měl ukončit úkony směřující k zařízení výkonu napadeného rozsudku, resp. zamezit jeho dalšímu výkonu. Zřejmě by se zde neměla uplatnit ustanovení trestního řádu obsažená v hlavě XXI., týkající se rozhodnutí o přerušení výkonu trestu (např. § 325, § 328 a § 334d tr. ř.), neboť by nemělo jít o pouhé přerušení výkonu trestu po dobu existence nějaké překážky bránící výkonu jinak řádně uloženého a vykonatelného trestu, ale o revizi vykonatelnosti trestu, který nakonec může být uložen, anebo také nikoli (nadto k rozhodování o přerušení výkonu trestu může být příslušný jiný soud – viz např. § 325 tr. ř. ve spojitosti s § 320 odst. 2 tr. ř.). Pokud by označení rozsudku za pravomocný a vykonatelný měl v tomto případě revidovat předseda senátu soudu prvního stupně, musel by si po podání odvolání obviněným při nastíněném řešení též vyhodnotit jako předběžnou otázku, zda odvolání podala oprávněná osoba a včas (a to i s přihlédnutím k názoru zde vyjádřenému). Jinými slovy musel by předběžně učinit přezkum podaného odvolání z tohoto úhlu pohledu, což mu ovšem v jiných případech nepřísluší, neboť jde za současné právní úpravy vždy o pravomoc odvolacího soudu – viz § 253 tr. ř. Následně by měl týž předseda senátu soudu prvního stupně zrevidovat všechna rozhodnutí učiněná po právní moci rozsudku, jsou-li závislá na právní moci a vykonatelnosti rozsudku a mají-li v něm svůj podklad, a (aniž by zrušil jakékoliv z oněch rozhodnutí) oznámit stranám, resp. dalším subjektům, že se nebude pokračovat v jejich výkonu, jsou-li vykonávána. V některých případech by sice tento pokyn mohl postačit k zamezení dalšího výkonu (tak např. oznámení příslušnému orgánu obce s rozšířenou působností, že již nadále nemá být vykonáván trest zákazu činnosti), v jiných případech by však předseda senátu musel učinit další aktivní kroky, aby obnovil stav před právní mocí a vykonatelností rozsudku, a to zřejmě bez jakéhokoliv formálního rozhodnutí, kterým by zrevidoval předchozí procesní úkony vlastní či jiného orgánu činného v trestním řízení směřující k výkonu trestů, které mohou mít formu opatření (viz např. § 315 odst. 3 tr. ř.), rozhodnutí svého druhu (např. příkaz k zatčení, resp. k dodání do výkonu trestu podle § 69 a § 321 odst. 3 tr. ř.), či dokonce usnesení (viz např. § 323, § 325, § 331 tr. ř. atd.). Zároveň by ovšem nebylo učiněno žádné formální rozhodnutí, kterým by tyto procesní úkony (včetně rozhodnutí) byly zrušeny. Tak předně by předseda senátu měl avizovat Rejstříku trestů, že rozsudek není pravomocný a vykonatelný a že má být záznam z něj vycházející vymazán z evidence Rejstříku trestů, dále by měl avizovat jednotlivým orgánům veřejné moci zařizujícím výkon příslušných trestů, že je již nadále není možné vykonávat a že se vlastně revidují i všechna případná další rozhodnutí učiněná v rámci navazujícího vykonávacího řízení, a to vše zřejmě pouhým přípisem, a nikoli rozhodnutím. Tak Vězeňské službě by měl předseda senátu dát pokyn k okamžitému propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody, pokud by bylo možné vést trestní stíhání na svobodě, případně by měl nařídit vazební zasedání k rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby, měl-li by být obviněný stíhán vazebně, a to za situace, kdy obviněný nebyl žádným formálním rozhodnutím propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který týž předseda senátu nařídil a následně revokoval. Spíše jen teoreticky by mohla nastat i situace, že by mezi vyhlášením rozsudku a doručením jeho písemného vyhotovení byl nařízen výkon původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a předseda senátu by pak měl dát pokyn k propuštění obviněného z výkonu takového trestu. Podobně by zřejmě měla být revidována i další rozhodnutí navazující na původní rozsudek vyhlášený v hlavním líčení v nepřítomnosti obhájce, a to aniž by o tom bylo rozhodnuto – např. revidovalo by se usnesení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu či zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. U těchto trestů, jejichž výkon by jinak počal uvažovanou (a zřejmě vzhledem k dalšímu postupu v řízení zdánlivou) právní mocí, by bylo obviněnému umožněno vlastním postupem později docílit revize právní moci jen tím, že by dodatečně podal odvolání, a to z různých pro něj výhodných důvodů (např. aby se vyhnul trestnímu stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kdyby v mezidobí mařil výkon uloženého trestu).

32. To vše pak pochopitelně může být významně komplikováno v případě celé řady různých procesních situací, v nichž by se původně počítalo s tím, že rozsudek vyhlášený v nepřítomnosti obhájce je pravomocný a vykonatelný, což by následně bylo zrevidováno v důsledku posléze podaného odvolání obviněným. Zejména může činit taková revize právní moci a vykonatelnosti problémy, byl-li by v dalším trestním řízení ukládán souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku za současného zrušení výroku o trestu v rozsudku, který byl vyhlášen v hlavním líčení konaném v nepřítomnosti obhájce a byl původně považován za pravomocný a vykonatelný, případně byl-li by v dalším řízení ukládán společný trest podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku za současného zrušení výroku o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, ve výroku o trestu, jakož i v dalších výrocích majících svůj podklad ve výroku o vině. V tomto případě by již nemohl postačovat pouhý přípis, že rozsudek, z něhož se následně vycházelo, vlastně není pravomocný a vykonatelný, neboť vadné vyznačení právní moci a vykonatelnosti by mělo závažné důsledky pro výroky o vině, trestu a další výroky navazujícího rozhodnutí jiného soudu. Pokud by navíc takto navazující rozsudek byl pravomocný a vykonatelný, bylo by možno zrevidovat jeho správnost jen cestou mimořádných opravných prostředků, pro něž třeba ani nemusí být dány podmínky (zřejmě by se mohlo uvažovat o obnově řízení). Podobně může mít vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti rozsudku vliv i na další rozhodnutí jiných orgánů činných v trestním řízení – např. jiný soud může vycházet z daného odsuzujícího rozsudku při rozhodování o tom, zda se obviněný, který byl podmíněně odsouzen, osvědčil, či naopak neosvědčil a má vykonat původně podmíněně odložený trest odnětí svobody, neboť ve zkušební době nevedl řádný život (což je doloženo právě oním odsouzením ve věci, v níž byl vyhlášen rozsudek v nepřítomnosti obhájce obviněného), dále zda není dán důvod zastavení trestního stíhání pro jeho nepřípustnost [viz § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.] atd. Právní moc odsuzujícího rozsudku má též vliv na rozhodování o náhradě nákladů trestního řízení – viz § 152 tr. ř.

33. Uvedený druhý přístup, který navrhoval Vrchní soud v Praze, byl patrně inspirován judikaturou Ústavního soudu ve vazebních i dalších trestních věcech, v nichž Ústavní soud dovodil, že je porušením práva obviněného na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny, jakož i práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, pokud je zamítnuta stížnost jako opožděná s odůvodněním, že lhůta počala běžet od vyhlášení usnesení v přítomnosti obviněného, a nikoli až od doručení opisu usnesení – viz zejména nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3780/18 (dosud nepublikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), jímž Ústavní soud navázal na vlastní starší judikaturu k určení počátku běhu lhůty pro podání stížnosti proti některým typům usnesení v trestních věcech. Jde např. o nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05, publikovaný pod č. 4 ve svazku 40 Sb. nál. a usn. ÚS, nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09, publikovaný pod č. 201 ve svazku 58 Sb. nál. a usn. ÚS, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3842/17, publikovaný pod č. 106 ve svazku 89 Sb. nál. a usn. ÚS. Citovaná rozhodnutí s ovšem týkají situací nesrovnatelných s nyní posuzovanou problematikou. Uvedenou již ustálenou judikaturou totiž Ústavní soud posunul okamžik, od něhož je možno počítat běh lhůty pro podání stížnosti v trestních věcech v případech rozhodování o tak závažných otázkách, jakými je osobní svoboda (vazba, podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody; obdobně by bylo možno uvažovat i o rozhodnutích o přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody) či meritum věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení). Výše zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu jsou vedena snahou o zachování práva obviněného na přístup k soudu druhého stupně a možnosti polemizovat se závěry soudu prvního stupně v řádném opravném řízení o stížnosti. Jinými slovy tím Ústavní soud obviněnému umožňuje, aby se mohl vymezit proti důvodům rozhodnutí soudu prvního stupně podrobně obsaženým až v písemném vyhotovení jeho usnesení. V těchto případech tedy nemá docházet k následné revizi již jednou vyznačené právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, ale k posunu počátku běhu lhůty pro podání řádného opravného prostředku. Je sice pravdou, že Ústavním soudem přijatý a pro obecné soudy obecně závazný právní názor (ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy) o posunutí počátku běhu lhůty pro podání stížnosti proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o vazbě, na okamžik doručení opisu usnesení (ač byl obviněný přítomen jeho vyhlášení) ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3780/18, není v tomto nálezu rozveden do všech důsledků. Zejména není jednoznačně konstatováno, zda s takovým okamžikem počátku běhu lhůty pro podání stížnosti je třeba počítat i pro případ, že obviněný nakonec nevyužije svého práva, což by pro obviněného mohlo mít negativní důsledky spočívající v tom, že se přijetím zmíněného názoru postavení obviněného nezlepší, ale naopak zhorší, protože od pozdějšího okamžiku právní moci by se pak počítala i nová tříměsíční lhůta pro pravidelný přezkum dalšího trvání vazby (§ 72 odst. 1 tr. ř.), případně i třicetidenní lhůta pro podání nové žádosti o propuštění z vazby (§ 71a tr. ř.). Nejvyššímu soudu je přitom známo, že část současné aplikační praxe (právě u Vrchního soudu v Praze) ve snaze najít nejvhodnější řešení daného problému počítá z uvedených důvodů s právní mocí stanovenou na základě uplynutí lhůty pro podání stížnosti běžící od vyhlášení usnesení v přítomnosti obviněného, avšak posléze připouští jeho stížnost, podal-li ji ve lhůtě běžící až od doručení opisu usnesení. Tentýž přístup, který byl zjevně inspirací i pro návrh Vrchního soudu v Praze na řešení otázek, jimiž se zabývá toto stanovisko, je však v daných souvislostech v zásadě vždy ve prospěch obviněného a nepřináší celou řadu dalších problémů, o nichž zde byla zmínka. Kromě toho jde o řešení, které není dosud obecně přijato většinovou soudní praxí, nebylo projednáno Nejvyšším soudem a nevyjádřil se k němu ani Ústavní soud. Přitom z teoretického hlediska i z některých praktických důvodů se takové relativizování významu právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, tedy významných vlastností téměř každého rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, jeví jako velmi problematické. Proto ani výše citovaná judikatura Ústavního soudu, která se váže k určení počátku běhu lhůty pro podání stížnosti v trestních věcech, nemůže být určující pro řešení situace, jíž se zabývá toto stanovisko.

34. V souvislosti s tím lze dále upozornit, že na judikaturu Ústavního soudu ohledně určení počátku běhu lhůty pro podání stížnosti navázala i pracovní skupina komise Ministerstva spravedlnosti pro nový trestní řád návrhem na novou úpravu této otázky v připravovaném trestním řádu (přitom na formulování těchto ustanovení se podíleli i soudci Nejvyššího soudu). Prozatím se počítá s tím, že by v novém trestním řádu byla obecně zachována stávající úprava, jak nyní vyplývá z ustanovení § 137 a § 143 odst. 1 tr. ř. Pouze v případech usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o vazbě, o návrhu na povolení obnovy řízení, o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nebo výkonu zbytku trestu odnětí svobody, z něhož byl obviněný podmíněně propuštěn, o přeměně trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací nebo peněžitého trestu nebo jejich zbytku na trest odnětí svobody (resp. o nařízení náhradních trestů odnětí svobody) nebo o změně ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, by nastávaly účinky oznámení usnesení až doručením opisu usnesení státnímu zástupci, dále osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, a to i když byli přítomni při vyhlášení usnesení (a to se všemi důsledky z tohoto plynoucími).

35. Zároveň trestní kolegium Nejvyššího soudu konstatuje, že zde není prostor pro podrobnější řešení problému stanovení právní moci a počítání tříměsíční lhůty pro pravidelný přezkum dalšího trvání vazby, resp. třicetidenní lhůty pro připuštění opětovné žádosti obviněného o propuštění z vazby, neboť jde o problematiku zcela mimo rámec nyní posuzované otázky.

36. Především je však nutno zdůraznit, že názor nastíněný Vrchním soudem v Praze by znamenal relativizování a oslabování významu právní moci a vykonatelnosti rozsudku, tedy důležitých, či dokonce klíčových vlastností nejvýznamnějšího aktu aplikace práva v soudním řízení trestním, jímž se rozhoduje o nejzásadnějších otázkách viny a trestu a který je vyvrcholením trestního stíhání. Lze jen ve stručnosti připomenout již klasické poučky k právní moci a vykonatelnosti rozsudku uváděné v odborné literatuře, na niž je možno jinak v podrobnostech odkázat. Z monografií viz např. JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 137 a násl.; RŮŽEK, A. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí v trestních věcech. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1958, zejména s. 9 a násl.; z učebnic viz např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 453 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 466 a násl.; ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 441 a násl.; z komentářů viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1742 a násl.; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 1051 a násl; JELÍNEK, J. a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 7. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 845 a násl. Dále lze poukázat i na právně-teoretické práce, např. na učebnice GERLOCH, A. Teorie práva. 7. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 212; KNAPP, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 207; VEVERKA, V., BOGUSZAK, J. ČAPEK, J. Základy teorie práva a právní filozofie. Praha: CODEX, 1996, s. 122.

37. Ve všech shora uvedených pracech jednoznačně rezonuje, že právní moc je klíčovou vlastností každého rozhodnutí jako aktu aplikace práva (individuálního právního aktu), propůjčuje mu stabilitu, čímž napomáhá k právní jistotě ve společenských vztazích, jichž se takové rozhodnutí týká, rozhodnutí se stává závazné (materiální právní moc) a nezměnitelné (formální právní moc) pro subjekty právního vztahu. Právní moc je projevem autority orgánů činných v trestním řízení, tím i státu samotného, neboť považuje-li sám stát rozhodnutí za pravomocné, a tedy závazné a nezměnitelné, které je konečným rozřešením věci, vyjadřuje tím zároveň i nezbytnost podrobit se takovému rozhodnutí, a to i za použití donucení státní mocí (viz např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 454). V daných souvislostech je třeba se zmínit též o výchovných účincích vůči stranám i veřejnosti, posilování právního vědomí a úcty k právu, o zárukách stability v tom směru, že takové rozhodnutí již nebude zásadně nadále měněno, že z něj lze vycházet atd. Samotnou podstatou právní moci rozhodnutí je tak jeho závaznost spočívající v tom, že se mu každý musí podrobit (včetně samotného orgánu, který je vydal), ať s rozhodnutím souhlasí a považuje je za správné, či nikoli, a jeho vynutitelnost prostřednictvím státu, a to dokonce bez ohledu na okolnost, zda je pravomocné rozhodnutí věcně správné, či nikoli (viz např. JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 138). Pravomocné může být jen takové rozhodnutí, které již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, a naopak řádný opravný prostředek lze podat jen proti dosud nepravomocnému rozhodnutí (proti rozhodnutím pravomocným lze podat jen mimořádný opravný prostředek, pokud jej právo připouští). S podáním řádného opravného prostředku pak právo zpravidla spojuje dva účinky, a sice účinek devolutivní (odvalovací) a účinek suspenzivní (odkladný), což plně platí i pro odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v trestních věcech. Lhůta pro podání řádného opravného prostředku pak má zpravidla prekluzivní charakter (tak je tomu i v případě odvolání v trestních věcech; k navrácení lhůty viz § 61 tr. ř.). Nabude-li rozhodnutí právní moci, vytváří překážku věci rozsouzené (exceptio rei iudicatae)ao věci není možno znovu jednat (ne bis in idem). Vykonatelnost aktu aplikace práva přitom obecně znamená možnost vynucení povinnosti jím uložené, tedy vlastnost spočívající v tom, že lze přistoupit k donucení ke splnění povinnosti uložené v daném aktu aplikace práva, k exekuci (viz např. GERLOCH, A. Teorie práva. 7. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017, s. 213). Vykonatelnost rozhodnutí určuje podmínky, které musí nastat, aby bylo možné přistoupit k výkonu rozhodnutí, úzce přitom souvisí s právní mocí. Zpravidla nastává až po nabytí právní moci rozhodnutí, výjimečně i před ní (tzv. předběžná vykonatelnost). Vykonatelnost znamená, že obsah rozhodnutí může státní moc vynutit vůči tomu, komu ukládá nějaké povinnosti (příkazy či zákazy). Vykonatelnost rozsudku v trestních věcech je vždy podmíněna jeho právní mocí a časově spadá v jeden okamžik s právní mocí (ve stejnou dobu nabývá právní moci i vykonatelnosti – viz k tomu též rozhodnutí pod č. 44/2015 Sb. rozh. tr.). Vykonatelnost vlastně znamená příkaz všem subjektům podrobit se danému rozhodnutí a orgánům činným v trestním řízení, jimž to právní řád ukládá, zařídit z moci úřední uskutečnění uložených trestů a ochranných opatření. Jde tak ve své podstatě o „spojovací článek“ mezi rozhodnutím a samotným jeho výkonem. Jak připomněla část odborné literatury (viz RŮŽEK, A. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí v trestních věcech. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1958, s. 9), ke splnění účelu rozhodnutí nestačí jen správný výkon obsahu rozhodnutí, důležitou podmínkou je i správné určení okamžiku, kdy má dojít k výkonu, jakož i správné určení předpokladů výkonu.

38. Jde-li o nezměnitelnost rozhodnutí, tedy tzv. formální právní moc, patří rozsudek soudu prvního stupně mezi rozhodnutí, která lze napadnout řádným opravným prostředkem. Taková rozhodnutí pak nabývají právní moci zásadně tehdy, není-li uvedené oprávnění využito, resp. není-li vyhověno podanému řádnému opravnému prostředku. Podmínky formální právní moci rozsudku vyplývají z ustanovení § 139 odst. 1 tr. ř., podle něhož je rozsudek pravomocný (a nestanoví-li trestní řád něco jiného, i vykonatelný) tehdy, a) jestliže zákon proti němu nepřipouští odvolání, b) jestliže zákon sice proti němu připouští odvolání, avšak aa) odvolání nebylo ve lhůtě podáno, bb) oprávněné osoby se výslovně vzdaly odvolání nebo je výslovně vzaly zpět, nebo cc) podané odvolání bylo zamítnuto. Nezměnitelnost podle stávajícího trestního řádu přitom neznamená absolutní nedotknutelnost rozhodnutí, ale naopak tzv. relativní nezměnitelnost. Právní řád totiž počítá i s (výjimečným) zásahem do pravomocného rozsudku jeho změnou či zrušením, a to v řízení o mimořádných opravných prostředcích (k dovolání viz § 265a a násl. tr. ř., ke stížnosti pro porušení zákona viz § 266 a násl. tr. ř., k obnově řízení viz § 277 a násl. tr. ř.), dále v případě výjimečného institutu navrácení lhůty (§ 61 tr. ř.), v případě tzv. beneficia cohaesionis (§ 261, § 265k odst. 2, § 269 odst. 2 a § 285 tr. ř.), v řízení proti uprchlému (§ 306a odst. 2 tr. ř.), při uložení souhrnného trestu (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku) či společného trestu za pokračování v trestné činnosti (§ 45 tr. zákoníku), při vyhovění ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; viz též § 314h a násl. tr. ř.] a v rehabilitačním či podobném řízení (viz zejména zákon č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů).

39. I z uvedeného pohledu obsahuje názor předestřený Vrchním soudem v Praze významný vnitřní rozpor, pro který nemůže obstát. Podle tohoto názoru by se totiž mělo s rozsudkem vyhlášeným v hlavním líčení v nepřítomnosti obhájce obviněného, pokud se obviněný ihned po vyhlášení vzdal práva podat odvolání a prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby (ve smyslu § 247 odst. 2 tr. ř.), nakládat jako s pravomocným ve smyslu § 139 odst. 1 písm. b) alternativy bb) tr. ř. (za předpokladu splnění i dalších podmínek – zejména že se tohoto práva vzdal též státní zástupce), ačkoliv se zároveň připouští, že by se posléze mohlo vést řízení o řádném opravném prostředku, tj. o odvolání, neboť s ohledem na pozdější vývoj procesní situace se přestane přihlížet k procesnímu úkonu obviněného, jímž se vzdal práva podat odvolání. Tento názor pak ovšem popírá ustanovení § 139 odst. 1 tr. ř., vytváří situaci, kdy by soud prvního stupně od počátku byl v nejistotě, zda rozsudek v dané podobě i do budoucna obstojí a je skutečně pravomocný a též vykonatelný, či nikoli, a to až do rozhodného okamžiku marného uplynutí lhůty pro podání odvolání obviněným počínající doručením písemného vyhotovení rozsudku obviněnému, resp. jeho obhájci. Tento výklad by a priori nastolil stav značné právní nejistoty, protože by od počátku nebylo zřejmé, zda úkony vykonávacího řízení byly činěny důvodně či nikoli, resp. zda v důsledku další na soudu zcela nezávislé okolnosti spočívající v rozhodnutí obviněného, zda podá či nepodá odvolání, je nebude třeba zrevidovat. To však jde zcela proti smyslu a významu právní moci jako klíčové vlastnosti rozhodnutí, a to ve skutečnosti jen proto, aby se podle vyhlášeného rozsudku mohlo dále postupovat, aby pro strany byl závazný (to ale vyjadřuje jen tzv. materiální právní moc). Tím by ovšem došlo ke zcela unikátní situaci, která nemá v trestních věcech obdobu, a sice že by ve skutečnosti šlo jen o to, aby mohl být zahájen výkon rozsudku, tedy aby se rozsudek stal vykonatelným, ač není jisté, zda v řádném opravném řízení o odvolání, které může být v budoucnu podáno, nebude změněn (tj. zda nabude též formální právní moci). Ve své podstatě by tak byla zavedena předběžná vykonatelnost rozsudku v trestních věcech, což se považuje za nepřípustné a nemyslitelné, neboť právní moc je nezbytným předpokladem vykonatelnosti rozsudku (a to na rozdíl od některých usnesení).

40. Nadto je předestřený názor Vrchního soudu v Praze v rozporu se všemi shora popsanými základními výchozími pravidly a poučkami, které se vztahují k právní moci rozhodnutí. Tak by soud prvního stupně při určité nejistotě, jaký bude další vývoj procesní situace, tj. zda obviněný později nepodá odvolání, které bude třeba považovat za řádné a včasné, měl pokládat svůj vlastní rozsudek za závazný a nezměnitelný, jakož i vykonatelný, ač současně bude vědět, že může být zrušen v řádném opravném řízení. Pak by ovšem vyznačení doložky právní moci v takových případech bylo od počátku vadné, výkon rozhodnutí současně nutně nezákonný a protiprávní. Jakékoliv podmíněné vyznačení právní moci a vykonatelnosti (s jakousi rozvazovací podmínkou spočívající v tom, že právní moc odpadne, podá-li obviněný dodatečně odvolání) je v rozporu se shora zdůrazněnou podstatou právní moci jako projevu autority státu, konečnosti řešení věci, s tím spojené právní jistoty pro všechny osoby, jeho závaznosti a nezměnitelnosti, což vše naplňuje principy demokratického právního státu založeného na úctě k občanským právům a svobodám, které má též zaručovat právě institut právní moci. Jen pokud stát sám považuje rozsudek za konečný, závazný a nezměnitelný, může žádat, aby jej i ostatní respektovali a postupovali podle něj. Zajištění právní jistoty je nezbytným předpokladem právního pořádku ve společnosti. Pokud však má sám stát pochybnost, zda posléze v řádném opravném řízení nedojde ke zrušení či změně rozsudku, nemůže chtít po ostatních, aby totéž rozhodnutí respektovali, nejde-li o výjimečný případ, kdy stát vychází z tzv. předběžné vykonatelnosti rozhodnutí a požaduje postup podle něj až do doby, než bude zrušeno (tento případ se však netýká rozsudků v trestních věcech, jak bylo již shora uvedeno). V jiné spojitosti již dřívější literatura (viz RŮŽEK, A. Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí v trestních věcech. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1958, s. 42) výstižně zdůraznila, že by se „těžko dalo mluvit o právní jistotě a bezpečnosti ve státě, jestliže by bylo možno učiněné rozhodnutí znovu a znovu napadat a uvádět v pochybnost a kdyby tutéž otázku bylo možno znovu a znovu předkládat k posouzení. Nebylo by tak žádné konečné právo, ale vždy jen právo provizorní, nebyla by tak žádná právní jistota, ale jen stav trvalé právní nejistoty“. Kdyby právě stát sám zpochybňoval, zda jde o konečné rozřešení věci a zda se rozhodnutí nemůže ještě změnit, zpochybňoval by a priori též vlastní požadavek podrobit se danému (nejistému) rozhodnutí, a tím i účinnost vlastních procesních úkonů směřujících k zajištění výkonu takového rozsudku. To vše je ve zřetelném kontrastu s podstatou a smyslem institutu právní moci (jakož i vykonatelnosti) rozhodnutí.

41. Ze všech shora rozvedených důvodů dospělo trestní kolegium Nejvyššího soudu k závěru, že názor předestřený Vrchním soudem v Praze nemůže obstát. Řešením je proto pouze postup navržený jako první, který sice rovněž není zcela ideální, nicméně zvoleným výkladem byl minimalizován zásah do práv obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces. Obviněný totiž v takovém případě bude moci jiným způsobem docílit stavu, že rozsudek nabude právní moci poměrně záhy, když postačí, pokud po opuštění jednací síně, v níž proběhlo hlavní líčení a bylo již skončeno, učiní písemné podání, kterým se vzdá práva podat odvolání. Nic mu přitom nebude bránit, aby tak učinil až po poradě se svým obhájcem.

VI. Závěr

42. Výkladem zaujatým v tomto stanovisku je podle přesvědčení trestního kolegia Nejvyššího soudu dostatečným způsobem chráněno právo obviněného na obhajobu v případech, v nichž musí mít obhájce, avšak procesně vadným postupem soudu mu bylo znemožněno využít právo na poradu s obhájcem. Současně je však respektována dikce ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož není důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně taková procesní vada, která časově nepředcházela okamžiku, kdy se soud usnesl na rozsudku, a která tak nemohla mít vliv na jeho správnost a zákonnost. Případné zrušení rozsudku soudu prvního stupně s poukazem na zmíněnou vadu by navíc bylo samoúčelné, neboť soud prvního stupně by posléze měl vyhlásit v zásadě tentýž rozsudek, ovšem jen v hlavním líčení, v němž bude dodržena přítomnost všech osob, jež se musí účastnit hlavního líčení (tj. včetně obhájce obviněného). To by pak ničemu neprospělo, rozsudek by byl zrušen jen z ryze formálních důvodů, aniž by došlo k jeho věcnému přezkumu, a ve skutečnosti by tento postup znamenal jen prodloužení trestního řízení a oddálení konečného řešení trestní věci, což je v rozporu se základními principy, na nichž stojí trestní řízení, především v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení, ale též s principem zdrženlivosti a proporcionality a nakonec i s právem na spravedlivý proces a právem na obhajobu, protože by se jen z formálního důvodu znatelně prodloužilo řízení a obviněný by se ponechával nadále v nejistotě, přičemž tento zásah by byl ještě významnější v případě vazebně stíhaného obviněného. Jakkoliv tedy je konání hlavního líčení odročeného jen za účelem vyhlášení rozsudku v nepřítomnosti obhájce obviněného, je-li dán důvod nutné obhajoby, podstatnou procesní vadou a nemělo by k ní docházet, nemá tato vada zásadně vliv na správnost a zákonnost rozsudku, neboť se na něm soud usnesl předtím, než došlo k uvedené vadě. Nadto rozporná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která byla důvodem pro přijetí tohoto stanoviska, neřešila situaci, že by obviněný ještě v rámci hlavního líčení zatíženého uvedenou podstatnou procesní vadou učinil shora popsané prohlášení v podobě takové dispozice s odvoláním, jaké jsou obsaženy v ustanovení § 250 tr. ř. (vzdání se odvolání, jeho zpětvzetí či výslovný souhlas s jeho zpětvzetím jinou oprávněnou osobou). Do zmíněného prohlášení se však uvedená vada již zřetelně promítá, protože toto neuvážené prohlášení obviněného jí může být ovlivněno, na což trestní kolegium Nejvyššího soudu reagovalo právní větou uvedenou pod bodem II. nyní zaujatého stanoviska, podle níž se k těmto prohlášením obviněného, i kdyby je obviněný učinil v daném hlavním líčení, nebude přihlížet. Přijatým stanoviskem tedy dochází k určitému posunu v předložených názorech a ke zvýšení ochrany práv obviněného. To ovšem neznamená, že by obviněný nemohl učinit některé z uvedených prohlášení po skončení hlavního líčení (typicky písemným podáním), přičemž bude na jeho vlastním rozhodnutí, zda při tom využije pomoc obhájce, či nikoli.

43. Tytéž zásady, které se vztahují k postupu odvolacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., se ve stejné míře uplatní i při rozhodování o dovolání a o stížnosti pro porušení zákona. Bylo by nelogické, aby se přezkum pravomocných rozhodnutí na podkladě mimořádných opravných prostředků řídil při posuzování dané otázky jinými hledisky, než která byl povinen užít odvolací soud při přezkumu rozsudku na podkladě odvolání jako řádného opravného prostředku.

44. S poukazem na všechny shora zmíněné úvahy dospělo trestní kolegium Nejvyššího soudu k právním závěrům vyjádřeným v právních větách tohoto stanoviska.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru