Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tz 86/2017Rozsudek NS ze dne 18.10.2017

HeslaVyhýbání se výkonu vojenské služby
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TZ.86.2017.1
Dotčené předpisy

§ 226 písm. b) tr. ř.

§ 271 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tz 86/2017-18

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. A. zemřelého blíže neuvedeného dne, proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 3. 1. 1957, sp. zn. T 242/56, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 3. 1. 1957, sp. zn. T 242/56, byl v neprospěch obviněného J. A. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., trestního řádu, v tehdy platném znění, a § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1956.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 271 odst. 1 tr. ř. se obviněný J. A. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 10. 1956 nenastoupil vojenskou základní službu ve středisku povolanců v K. V., přestože mu byl dne 18. 10. 1956 řádně doručen povolávací rozkaz, přičemž vojenskou službu odmítl nastoupit i nadále s odvoláním se na své náboženské přesvědčení, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1956, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 3. 1. 1957, sp. zn. T 242/56, byl obviněný J. A. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1956 (dále jen „trestní zákon“), za který mu byl uložen podle § 265 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. 1. 1957.

2. Proti uvedenému pravomocnému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. A. stížnost pro porušení zákona, v níž konstatoval, že důvodem, proč byl obviněný zmíněným trestným činem uznán vinným, bylo, že odmítal nastoupit vojenskou službu pro své náboženské přesvědčení. Ministr spravedlnosti rovněž odkázal na § 265 odst. 1 trestního zákona, podle něhož trestného činu nenastoupení služby v branné moci se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

3. Přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), v této trestní věci neproběhlo, přestože postupem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech nebylo zohledněno, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené v ustanovení § 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky (dále jen „Ústava Československé republiky z roku 1948“) zaručoval svobodu svědomí, a to přesto, že účelem ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, v tehdy platném znění (dále jen „trestní řád“), bylo upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni.

4. V návaznosti na to ministr spravedlnosti poukázal na ustanovení § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle kterého bylo účelem zákona o rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Ministr spravedlnosti vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., jehož vydáním zákonodárce sledoval právě odstranění největších křivd, které se staly v justičním rozhodování v 50. letech 20. století, o které jde i v případě obviněného J. A., jenž byl odsouzen v podstatě pro své náboženské přesvědčení. Navíc v době rozhodování Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích v posuzované věci nebylo zohledněno, že uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené § 15 Ústavy Československé republiky z roku 1948.

5. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující, jak vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02. Protože obviněný neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu beze zbraně, jelikož tato neexistovala, a proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím, jeho jednání popsané v odsuzujícím, stížností napadeném rozsudku není a nebylo trestným činem pro absenci znaku protiprávnosti.

6. Vzhledem k takto rozvedeným obecným zásadám ministr spravedlnosti vyjádřil, že v posuzované věci došlo napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 3. 1. 1957, sp. zn. T 242/56, k porušení zákona v neprospěch obviněného J. A., a tudíž dospěl k závěru, že je namístě napravit nezákonný stav a poskytnout určité zadostiučinění obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, resp. jeho pozůstalým.

7. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 3. 1. 1957, sp. zn. T 242/56, byl v neprospěch obviněného J. A. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k § 265 odst. 1 trestního zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil, a dále aby podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. pro uvedený skutek zprostil obžaloby.

II.

8. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a z kopie napadeného rozsudku Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 3. 1. 1957, sp. zn. T 242/56, přiložené k podané stížnosti pro porušení zákona shledal, že obviněný J. A. byl tímto rozsudkem odsouzen pro skutek spočívající v tom, že poté, co byl dne 18. 10. 1956 povolávacím rozkazem řádně povolán k nastoupení vojenské základní služby, kterou měl nastoupit dne 29. 10. 1956 ve středisku povolanců v K. V., tuto nenastoupil, do střediska se nedostavil a příslušné vojenské správě o svém nenastoupení nic neoznámil. Proto byl dne 31. 10. 1956 předveden příslušníkem Veřejné bezpečnosti na Okresní vojenskou správu K. V., kde uvedl, že důvodem nenastoupení vojenské služby je jeho náboženské přesvědčení, které mu její výkon nedovoluje. Poté byl dopraven k útvaru do N., kde opět výkon vojenské služby odmítl s tím, že jako příslušník sekty Svědků Jehovových, jímž se stal v roce 1946, nemůže vykonávat vojenskou službu, neboť by to bylo v rozporu s jeho náboženským přesvědčením. Na svém stanovisku setrval i před soudem. V tomto činu byl shledán trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona. K osobě obviněného bylo zjištěno, že pochází z dělnické rodiny, jejíž členové nejsou všichni beze zbytku vyznavači a příslušníky téže sekty jako obviněný, přičemž obviněnému polehčovalo též jeho úplné doznání a dosavadní řádný život pracujícího člověka s dobrou pracovní morálkou i pověstí mezi spoluobčany. Proto mu byl uložen sice nepodmíněný trest odnětí svobody, avšak při samé dolní hranici zákonné trestní sazby, neboť jenom skutečným výkonem trestu mohl být splněn jeho výchovný účel.

9. V průběhu veřejného zasedání se ke stížnosti pro porušení zákona vyjádřili zástupce nejvyššího státního zastupitelství i obhájce zemřelého obviněného, kteří s jejím obsahem i návrhem na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyjádřili shodné stanovisko.

10. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal v souladu se stížností pro porušení zákona, že uvedeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. A., protože bývalý Vojenský obvodový soud v Karlových Varech v rozporu s právem na svobodu svědomí nesprávně dospěl k závěru, že obviněný spáchal trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona, jehož se mohl dopustit ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

11. Svobodu svědomí zakotvoval v době spáchání činu § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 tak, že svoboda svědomí se zaručuje. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení bylo však dále stanoveno, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Je tak z uvedeného patrné, že tehdejší právní úprava nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu vojenské základní služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby byl popřením náboženského přesvědčení, a tím byl jen zvýrazněn formální charakter práva deklarovaného tehdejší Ústavou. Právo, které obviněný uplatňoval, přitom mělo oporu v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.

12. K tomu, aby byly odčiněny křivdy, které se v době totality v České republice udály, sloužil zákon o soudní rehabilitaci, jehož účelem podle § 1 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle § 1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Jak však ministr spravedlnosti předeslal, v této trestní věci obviněný J. A. rehabilitován nebyl, neboť podle sdělení obhájce zemřel ještě před vydáním citovaného zákona, a proto bylo nutné ve smyslu i těchto ustanovení na přezkoumávanou trestní věc nahlížet, a to s přihlédnutím k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jenž zde nebyl aplikován, ač je zřejmé, že jde o případ výše zmíněné a dosud neodčiněné křivdy nezákonného odsouzení při porušení svobody svědomí. Proto bylo namístě zrušit shora uvedený odsuzující rozsudek Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 3. 1. 1957, sp. zn. T 242/56, v celém rozsahu [k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb.].

13. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že obdobný postup zaujal Ústavní soud v jiných věcech, jimiž byly vysloveny rovněž názory, podle nichž byla diskriminační a nezákonná ta rozhodnutí, která se týkala odsouzení za jednání, kde souzený postoj obviněného byl projevem jeho osobního rozhodnutí, jež bylo diktováno jeho svědomím a zformováno jeho vírou. Jedná se o četnou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., dále též ve stížnosti pro porušení zákona zmiňované nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97 (N 117/12 SbNU 159), ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000 (N 40/21 SbNU 353), ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 (N 36/29 SbNU 309), či ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01 (N 50/30 SbNU 33), aj. Shodným způsobem postupoval i Nejvyšší soud a lze tak připomenout např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013, aj.

14. Na základě uvedeného Nejvyšší soud v přezkoumávané věci dospěl k závěru, že pokud obviněný J. A. odmítl nastoupit k výkonu základní vojenské služby poté, co byl povolán k jejímu nastoupení povolávacím rozkazem, z důvodu svého náboženského přesvědčení (víra Svědka Jehovova), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženské přesvědčení všem občanům zaručené § 15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948. Deklarovanou svobodu svědomí tato ústava popírala i ve svém § 34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného spočívající v tom, že odmítl nastoupit k výkonu základní vojenské služby konané se zbraní, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Vojenský obvodový soud v Karlových Varech nespravedlivě obviněného uznal vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona.

15. V této souvislosti je vhodné znovu připomenout zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“.

16. Porovnáním stížností pro porušení zákona napadeného rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech s výše uvedenými názory je třeba dospět k závěru, že tento soud v posuzované věci porušil zákon v neprospěch obviněného J. A., pokud jej uznal vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona, protože o tento ani jiný trestný čin se nejednalo.

III.

17. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 3. 1. 1957, sp. zn. T 242/56, byl v neprospěch obviněného J. A. porušen zákon v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb., trestního řádu, v tehdy platném znění, a § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1956, a proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

18. Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů rozvedených výše, rozhodl tak, že obviněného pro tento skutek, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona, z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 10. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru