Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tz 60/2017Rozsudek NS ze dne 18.10.2017Svědek Jehovův

HeslaRehabilitace
Vyhýbání se výkonu vojenské služby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TZ.60.2017.1
Dotčené předpisy
§ 268 odst. 2 tr. ř.|§ 1 odst. 1, 2 předpisu č. 119/1990Sb.|§ 14 odst. 1 předpisu č. 119/1990Sb.|§ 270 odst. 1 písm. b) předpisu č. 86/1950Sb.|§ 269 o... více

přidejte vlastní popisek

8 Tz 60/2017-21

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného V. K. proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 127/91, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 127/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. K. v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušují, a to zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 127/91, a navazující rozsudek téhož soudu ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 127/91.

Podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., se zrušují v celém rozsahu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. 1 Vt 29/52, a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., také všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se Městskému soud v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Obviněný V. K. (dále jen „obviněný“) byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 29/52, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, jehož se dopustil tím, že „dne 1. 11. 1951 u svého útvaru v Kroměříži po nástupu vojenské základní služby odmítl si obléci vojenský stejnokroj a vykonávat vojenskou službu s odvoláním na to, že mu to nedovoluje jeho víra, neboť je Svědkem Jehovovým“. Za to mu byl uložen podle § 270 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.

2. Odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 11. 9. 1952, kdy bývalý Vyšší vojenský soud v Trenčíně usnesením pod sp. zn. Vto 181/52-I jeho odvolání jako nedůvodné zamítl. Obviněný byl z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn dne 4. 5. 1953 na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953, kterou mu byl prominut zbytek trestu.

3. Podáním ze dne 5. 9. 1991, doručeným bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně dne 6. 9. 1991, obviněný požádal o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 127/91, rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 29/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 9. 1952, sp. zn. Vto 181/52-I, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. zrušil ve výroku o trestu a současně podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 4. 11. 1991.

4. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně poté usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 127/91, rozhodl tak, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, a podle článku V z důvodů části II čl. III této amnestie trestní stíhání obviněného pro shora popsaný skutek, kvalifikovaný jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., zastavil.

5. Podáním ze dne 11. 1. 1992, adresovaným bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně, obviněný prohlásil, že ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. trvá na projednání věci. Jmenovaný soud poté rozhodl v hlavním líčení konaném dne 13. 2. 1992 rozsudkem sp. zn. 1 Rtv 127/91 tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. Vt 29/52, kterým byl ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 9. 1952, sp. zn. Vto 181/52-I, obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb., se z důvodů uvedených v ustanovení § 227 tr. řádu trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 6. 3. 1992.

6. Proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 127/91, podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. K.

7. Podle názoru stěžovatele byl tímto usnesením v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb.

8. Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rámci rehabilitačního řízení těmito ustanoveními důsledně neřídil, když rehabilitaci zúžil pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti ponechal výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.

9. Podle stěžovatele bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že obviněný svým reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené § 15 odst. 1 tehdejší Ústavy 9. května č. 150/1948 Sb. a právo na svobodu svědomí zakotvené v čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Při této argumentaci odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003 vyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 106/2003, podle něhož svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, které nelze omezit obyčejným zákonem, přičemž tento charakter práva na svobodu svědomí nemůže změnit ani skutečnost, že tzv. Ústava 9. května odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva.

10. V petitu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že výše označeným napadeným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 127/91, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Dále aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně zrušil, stejně i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále požadoval, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného obžaloby pro výše specifikovaný skutek zprostil.

11. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.

12. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem tohoto zákona zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které zákon označoval za trestné, v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva, jakož i svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách. Podle § 1 odst. 2 citovaného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné, v rozporu s mezinárodním právem, jemuž odporovalo také trestní stíhání a trestání obviněných.

13. Podle § 2 odst. 5 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 bylo povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházet. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat a všemi dosažitelnými prostředky ověřit všechny okolnosti případu.

14. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 1992 hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

15. Těmito zákonnými východisky se bývalý Vojenský obvodový soud Brno při svém rozhodování v dané věci důsledně neřídil.

16. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.

17. Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T 49/53. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.

18. Obdobně pochybil rehabilitační senát, pokud tato nejasná a neúplná skutková zjištění soudu prvního stupně a na ně také odkazující výrok soudu odvolacího, označil za dostačující a úplná, byť byla v naprostém rozporu s příkazy plynoucími z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. účinného do 31. 12. 1992. Přisvědčil také hodnocení důkazů v té podobě, v jaké je provedly oba vojenské soudy, byť tento způsob hodnocení důkazů nekonvenoval zákonným požadavkům ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. účinného do 31. 12. 1992.

19. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nejprve podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 127/91, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanoveních § 1 odst. 1, odst. 2 a § 14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona. Poté podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil, a to zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 127/91, a navazující rozsudek téhož soudu ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 127/91. Následně podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil v celém rozsahu rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 29. 7. 1952, sp. zn. 1 Vt 29/52, a podle § 14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., také všechna další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

20. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit návrhu ministra spravedlnosti, aby ve věci jednak sám rozhodl, jednak aby vynesl zprošťující rozsudek v řízení, které bylo vedeno na podkladě obžaloby bývalé Nižší vojenské prokuratury v Brně. Je třeba mít na paměti, že rehabilitační řízení je řízením sui generis, vedené původně speciálními senáty vojenských soudů. Činnost takto určeného speciálního orgánu Nejvyšší soud není oprávněn nahrazovat. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že vojenské soudy byly zákonem zrušeny, neboť v jejich činnosti pokračují soudy téhož stupně místně příslušné podle obvodu působnosti bývalého vojenského soudu.

21. Městský soud v Brně na podkladě dostupných materiálů znovu návrh obviněného na rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., projedná a rozhodne o něm.

22. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. ř. je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 10. 2017

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru