Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tz 40/2020Rozsudek NS ze dne 09.12.2020

HeslaPrávnická osoba
stížnost pro porušení zákona
Trest zákazu činnosti
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TZ.40.2020.1
Dotčené předpisy

§ 20 odst. 1 předpisu č. 418/2011 Sb.

§ 73 odst. 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tz 40/2020-1475

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti ve prospěch obviněné právnické osoby Modern Media, s. r. o., IČO 290 60 478, se sídlem Senovážné náměstí 978/23, Nové Město, 110 00 Praha 1, proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 3. 2018, č. j. 4 T 53/2017-1322, a podle § 268 odst. 2 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř. a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:

Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 3. 2018, č. j. 4 T 53/2017-1322, byl porušen zákon v neprospěch obviněné právnické osoby Modern Media, s. r. o., IČO 290 60 478, se sídlem Senovážné náměstí 978/23, Nové Město, 110 00 Praha 1, ve výroku o trestu v ustanoveních § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, a § 73 odst. 3 tr. zákoníku.

Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 3. 2018, č. j. 4 T 53/2017-1322, se zrušuje ve výroku o trestu ohledně obviněné právnické osoby.

Zrušují se také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Okresnímu soudu v Šumperku se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Ministryně spravedlnosti (dále též „stěžovatelka“) podala u Nejvyššího soudu podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněné právnické osoby Modern Media, s. r. o. (dále také jen „obviněná právnická osoba“), proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 3. 2018, č. j. 4 T 53/2017-1322.

2. V odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona stěžovatelka uvedla, že Okresní soud v Šumperku v bodě 8) citovaného rozsudku uznal obviněnou právnickou osobu vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což jí uložil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 418/2011 Sb.“), trest zákazu činnosti v trvání dvou roků. Neuvedla již, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. rovněž uložil obviněné právnické osobě a obviněným Z. T. a L. V. (jichž se stížnost pro porušení zákona netýká) povinnost společně a nerozdílně zaplatit českému státu, zastoupenému Pražskou správou sociálního zabezpečení, se sídlem Trojská 1997/13a, 182 00 Praha 8, na náhradě škody částku ve výši 202 976 Kč.

3. Proti citovanému rozsudku podala obviněná právnická osoba odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v samostatném neveřejném zasedání, jenž je usnesením ze dne 16. 4. 2019, č. j. 55 To 151/2018-1373, podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl jako opožděně podané. Ve vztahu k obviněné právnické osobě rozsudek nabyl právní moci 28. 4. 2018.

4. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že soud druhého stupně poté rozhodl také o opravných prostředcích zbylých tří obviněných Z. T., P. T. a L. V. a rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 55 To 151/2018-1381, změnil (při nezměněných výrocích o vině) tresty, které těmto obviněným byly uloženy. Jinak zůstal rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 3. 2018, č. j. 4 T 53/2017-1322, nezměněn.

5. Obviněná právnická osoba sice podala proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 4. 2019, č. j. 55 To 151/2018-1373, dovolání, to však Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 176/2020, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

6. Ministryně spravedlnosti v odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona rovněž citovala relevantní právní úpravu – konkrétně § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., § 73 odst. 3 tr. zákoníku a § 266 odst. 2 tr. ř. – a došla k závěru, že Okresní soud v Šumperku porušil ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., neboť ve výroku o trestu nevymezil druh a rozsah činnosti, v souvislosti s níž se obviněná právnická osoba dopustila trestného činu a jejíž výkon se jí zakazuje.

7. K tomu stěžovatelka dodala, že účelem trestu zákazu činnosti uloženého podle výše uvedeného ustanovení je zabránit právnické osobě v tom, aby se dále dopouštěla trestné činnosti, a to tím, že jí bude dočasně odepřena možnost vykonávat činnosti vyžadující zvláštní povolení nebo činnost upravenou zvláštními předpisy. Cílem tedy je zamezit právnické osobě ve výkonu zvláštních činností, k nimž je vyžadována určitá morální a odborná způsobilost, a které využila nebo zneužila ke spáchání trestného činu, anebo trestným činem vyvolala vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností. Souvislost trestného jednání obviněné právnické osoby a zakázané činnosti tak musí být užší, přímá, bezprostřední, přičemž může mít různou podobu. Je dána především tam, kde právnická osoba spáchala trestný čin při výkonu určité činnosti, dále tam, kde tato činnosti poskytla právnické osobě pouze příležitost ke spáchání trestného činu nebo jí usnadnila spáchání trestného činu (odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 7 Tz 63/2019).

8. Podle názoru ministryně spravedlnosti trest zákazu činnosti, který – tak jako v předmětné věci – není nijak konkrétně vymezen, není v souladu s těmito zásadami, a je tudíž nepřípustný, odporující účelu trestu i nezbytné určitosti trestních sankcí a koneckonců odporující i principu nulla poena sine lege zakotvenému v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (znovu tu odkázala na výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu). Zároveň konstatovala, že trest zákazu činnosti neomezený ohledně druhu či rozsahu zakázané činnosti je co do důsledků de facto srovnatelný s trestem zrušení právnické osoby ve smyslu § 16 zákona č. 418/2011 Sb., a to aniž by pro uložení trestu zrušení právnické osoby byly splněny zákonné podmínky. Za těchto okolností je takto uložený trest ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a ve zřejmém rozporu s účelem trestu ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř. (tady odkázala přiměřeně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 4 Tz 51/2002).

9. Z těchto důvodů ministryně spravedlnosti v samém závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud:

1) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 3. 2018, 4 T 53/2017-1322, byl ve výroku o trestu zákazu činnosti v neprospěch právnické

osoby společnosti Modern Media, s.r.o., IČ 290 60 478, porušen zákon v ustanoveních § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. a § 73 odstavec 3 tr. zákoníku;

2) podle § 269 odst. 2 tr. ř. tento výrok o trestu zrušil a zrušil všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;

3) dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Okresnímu soudu v Šumperku k novému projednání a rozhodnutí.

10. K rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud nařídil veřejné zasedání na 9. 12. 2020, k němuž se stěžovatelka nedostavila. Nedostavil se ovšem ani její oprávněný zástupce a za obviněnou právnickou osobu se nedostavil ani její zmocněnec, ani její obhájce, třebaže oba byli – stejně jako stěžovatelka – prostřednictvím datové schránky řádně a včas vyrozuměni.

11. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) při veřejném zasedání u Nejvyššího soudu uvedl, že podané stížnosti pro porušení zákona je třeba zcela přisvědčit. Okresní soud v Šumperku v daném případě pochybil, pokud uložil obviněné právnické osobě trest zákazu činnosti bez jakéhokoliv obsahového vymezení. Takto uložený trest je ve své podstatě fakticky nevykonatelný a koliduje s ustanovením § 20 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a s § 73 odst. 3 tr. zákoníku. Pokud jde o přípustnost stížnosti pro porušení zákona, státní zástupce uvedl, že vzhledem k tomu, že v dané věci již byl Nejvyšší soud činný, tak je třeba vyjít ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 92/2009, v němž byla vyslovena teze, že Nejvyšší soud je sice vázán svým předchozím rozhodnutím v dovolacím řízení, ale pouze v té otázce, která byla v dovolacím řízení řešena. Vzhledem k tomu, že v předchozím dovolacím řízení byl fakticky uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to z důvodu obviněnou právnickou osobou sporovaných podmínek pro zamítnutí podaného odvolání jako opožděného, jednalo se o zcela jinou procesní otázku, než která je předmětem podané stížnosti pro porušení zákona. Státní zástupce měl proto za to, že jsou splněny podmínky § 266 odst. 2 tr. ř., které zužují přípustnost stížnosti pro porušení zákona proti výroku o trestu, a vyjádřil názor, že takto uložený trest je ve zřejmém rozporu s účelem trestu, nikoli ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, jak ministryně spravedlnosti namítá. Oproti závěrečnému návrhu formulovanému ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že zákon nebyl porušen ve výroku o trestu zákazu činnosti, nýbrž obecně ve výroku o trestu, protože citovaným rozsudkem byl uložen pouze jeden trest. Takový výrok by byl i přesnější, aby nemohla vyvstat žádná pochybnost.

12. Jelikož podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona, Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.

13. V souladu s výše citovaným názorem státního zástupce měl i Nejvyšší soud za to, že jsou splněny podmínky § 266 odst. 2 tr. ř. Přiklonil se také k jeho stanovisku, že trest uložený Okresním soudem v Šumperku je ve zřejmém rozporu s účelem trestu, nikoli ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, jak stěžovatelka ve svém podání argumentovala.

14. Před aplikací zmíněných zákonných a judikaturních východisek na daný případ si Nejvyšší soud ověřil z obsahu spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 4 T 53/2017, který měl k dispozici, že výše uvedené údaje o meritu věci, zmíněné ministryní spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, plně odpovídají skutečnosti.

15. Právní rámec pro přezkumnou činnost Nejvyššího soudu v této věci je dán příslušnými ustanoveními zákona č. 418/2011 Sb. a trestního zákoníku vycházejícími z Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.) a Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), z nichž je třeba zmínit zejména ta, která citovala ve svém podání sama stěžovatelka.

16. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. může soud uložit právnické osobě trest zákazu činnosti na jeden rok až dvacet let, byl-li trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností. Podle § 1 odst. 2 téhož zákona se použije trestní zákoník, nestanoví-li tento zákon jinak.

17. Podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Citované ustanovení tedy obecným způsobem vymezuje podstatu trestu zákazu činnosti, a to tím, že stanoví rozsah a okruh činností, které mohou být předmětem trestu zákazu činnosti. Činnost jiné povahy, než jaká je zde vymezena, nelze zakázat, byť mohla mít vliv na spáchání trestného činu nebo být s ním v souvislosti. Zakázaná činnost musí být zároveň vždy vymezena tak, aby bylo možno trest zákazu činnosti vykonávat a jeho výkon náležitě kontrolovat.

18. Trest zákazu činnosti upravený v § 20 zákona č. 418/2011 Sb. patří k těm druhům trestů, které mají přímo zabránit právnické osobě v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem je dočasně vyřadit právnickou osobu z možnosti vykonávat určité činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby právnická osoba mohla vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využila nebo zneužila ke spáchání trestného činu, anebo trestným činem vyvolala vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností.

19. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 9/1964, č. 42/1967, č. 13/1969 a č. 5/1980 Sb. rozh. tr.), i když činnost, kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána především v případě, když právnická osoba spáchala trestný čin přímo při výkonu určité činnosti. Postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla trestně odpovědné právnické osobě pouze příležitost ke spáchání trestného činu (srov. přiměřeně č. 26/2007-III. Sb. rozh. tr.) nebo pokud jí alespoň usnadnila spáchání trestného činu (viz Šámal, P. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 453).

20. Z novější judikatury lze kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 7 Tz 63/2019, který ve svém podání citovala již ministryně spravedlnosti, zmínit ještě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1427/2019, publikované pod č. 40/2020 Sb. rozh. tr., podle jehož první právní věty platí, že: „Trestem zákazu činnosti podle § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. lze právnické osobě zakázat jen tu činnost, v souvislosti s níž se dopustila trestného činu. Uložený trest není možno vymezit jako zákaz jakékoli činnosti právnické osoby bez bližší specifikace druhu této činnosti. Obecné vymezení činnosti, jejíž výkon lze zakázat, obsahuje ustanovení § 73 odst. 3 tr. zákoníku, z něhož se ovšem u právnických osob s ohledem na § 1 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb. uplatní jen ta část, kde jde o výkon určité funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.

21. Uvedené zásady Okresní soud v Šumperku nerespektoval, pokud uvedeným rozsudkem uložil obviněné právnické osobě trest zákazu činnosti nijak konkrétně nevymezený a tudíž nepřípustný, odporující účelu trestu i nezbytné určitosti trestních sankcí a konec konců odporující i principu nulla poena sine lege zakotvenému v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Napadeným rozsudkem tak porušil zákon primárně v ustanoveních § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. a § 73 odst. 3 tr. zákoníku, jak důvodně vytkla ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.

22. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil zjištěné porušení zákona (v souladu s návrhem státního zástupce vyslovil, že zákon nebyl porušen ve výroku o trestu zákazu činnosti, nýbrž obecně ve výroku o trestu, protože citovaným rozsudkem byl obviněné právnické osobě uložen pouze jeden trest) a následně podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, a to včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která zrušením rozsudku ztratila podklad. Poté podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

23. Okresní soud v dalším řízení na základě stávajícího obsahu spisu a po jeho eventuálním doplnění o aktuální podklady zváží zákonná kritéria pro ukládání trestu, ujasní si, uložení jakého trestu přichází v dané věci v úvahu, a podle toho pak zvolí další, trestnímu řádu odpovídající procesní postup a ve věci opětovně rozhodne. Přitom musí mít na paměti, že Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněné právnické osoby, a proto podle § 273 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 12. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru