Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tz 297/2000Rozsudek NS ze dne 24.01.2001

EcliECLI:CZ:NS:2001:8.TZ.297.2000.2

přidejte vlastní popisek

8 Tz 297/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Petra Hrachovce a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných P. J., a M. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 1 To 25/99, a rozhodl ohledně obviněného M. B. podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. a ohledně obviněného P. J. podle § 268 odst. 1 tr. ř. takto:

I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 1 To 25/99, pokud jím byl ponechán beze změny výrok o vině obviněného M. B. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 12. 1998, sp. zn. 28 T 14/97,

bylporušenzákon

v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného M. B.

Toto usnesení Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 12. 1998, sp. zn. 28 T 14/97, se ohledně obviněného M. B. zrušují. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci se přikazuje, aby věc obviněného M. B. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch obviněného P. J. se zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 12. 1998, sp. zn. 28 T 14/97, byli obvinění P. J. a M. B. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustili tím, že dne 14. 4. 1994 v O., P. J. za použití osobních a živnostenských dokladů na jméno J. R., předstíraného zájmu o podnikatelskou činnost v oboru nákupu a prodeje ovoce, padělaného znaleckého posudku o nepravdivé hodnotě termohaly v Ch., okres Ch., ve výši více jak 41.000.000,- Kč a kupní smlouvy s nadhodnocenou cenou, uzavřel s AB, a. s. P., Filiálka O., úvěrovou smlouvu na poskytnutí střednědobého úvěru ve výši 33.000.000,- Kč k nákupu zmíněné nemovitosti, již se záměrem získané finanční prostředky vůbec nevrátit a rozdělit se o ně s M. B., který termohalu předtím dne 31. 10. 1993 zakoupil od zemědělského družstva za částku 3.121.000,- Kč, a když po jejich předchozí domluvě a způsobu vylákání finančních prostředků od bankovního ústavu předstíraným nákupem a prodejem termohaly mezi sebou byl skutečně úvěr poskytnut a P. J. převeden jako kupní cena na bankovní účet M. B., ten z něj vyčerpal v době od 26. 4. do 12. 5. 1994 hotovostně a převodem na svůj další účet u ČSOB H. K. postupně 29.930.000,- Kč a 15.000.000,- Kč převedl na P. J. na základě předstíraného vzájemného vypořádání ze dne 10. 5. 1994 ohledně leasingem pronajatého chladícího zařízení a technického zařízení termohaly.

Obviněnému M. B. a P. J. byl shora uvedeným rozsudkem uložen podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a deseti měsíců. Pro výkon trestu odnětí svobody byli obvinění shodně zařazeni do věznice s ostrahou. Krajský soud uložil obviněným podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu provádět podnikatelskou činnost s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání sedmi roků. Obviněnému M. B. byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen dále také peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč. Podle § 53 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

O podaných odvoláních proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 1 To 25/99, kterým podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým byl obviněným uložen trest zákazu činnosti, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných M. B. a P. J. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 16 odst. 1 tr. zák. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona vyslovil ministr spravedlnosti nesouhlas se závěry soudu druhého stupně v otázce právní kvalifikace jednání obviněných. Ministr spravedlnosti poukázal v předmětné trestní věci na to, že skutková zjištění byla učiněna na podkladě dokazování provedeného a zhodnoceného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., avšak při posuzování právní kvalifikace jednání obviněných nejen soud prvního stupně, ale zejména Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, nepřihlédly ke změnám právní úpravy, které nastaly v průběhu trestního řízení.

Ministr spravedlnosti dále poukázal na to, že právní kvalifikace jednání obviněných podle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb., o trestném činu podvodu byla správná a zákonná v době podání obžaloby dne 11. 9. 1997, avšak soudy obou stupňů již nevzaly při svém rozhodování v úvahu, že od 1. 1. 1998 bylo do trestního zákona, zák. č. 253/1997 Sb., včleněno ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Jednání obviněných mělo být podle názoru ministra spravedlnosti správně kvalifikováno podle § 250b odst. 1, odst. 5 tr. zák., neboť obvinění uváděli nepravdivé údaje při sjednávání úvěrové smlouvy a jejich jednáním byla způsobena škoda velkého rozsahu.

Ministr spravedlnosti vyslovil ve svém mimořádném opravném prostředku dále názor, že nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 tr. zák., neboť při správném postupu podle tohoto ustanovení by musel Vrchní soud v Olomouci dospět k závěru, že aplikace ustanovení § 250b tr. zák. je pro obviněné příznivější, neboť z pohledu § 62 odst. 1 tr. zák. není tento trestný čin uveden mezi trestnými činy, pro které zákonodárce zpřísnil podmínky pro jejich podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jako je tomu u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák., který je zařazen ve výčtu trestných činů uvedených v § 62 odst. 1 tr. zák., a to jak podle dřívější, tak i současné platné úpravy.

Vzhledem k výše uvedenému ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil namítané porušení zákona usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 1 To 25/99, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že sice zákon porušen nebyl ve vytýkaném směru, byl však porušen v jiných ustanoveních trestního řádu.

V souvislosti s předmětnou věcí je nutno poukázat také na to, že se jedná o již druhé rozhodnutí odvolacího soudu v trestní věci obviněných. V případě prvního rozhodnutí odvolacího soudu byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Podle § 16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. (zák. č. 253/1997 Sb., účinného od 1. 1. 1998) se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle § 250b odst. 5 tr. zák. odnětím na pět až dvanáct let bude potrestán pachatel, způsobí-li činem uvedeným v odst. 1 nebo 2 škodu velkého rozsahu.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 290/1993 Sb., účinného v době předmětného jednání obviněných) se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem v odstavci uvedeným škodu velkého rozsahu.

Za škodu velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 14 tr. zák. (podle zák. č. 290/1993 Sb. i zák. č. 253/1997 Sb.) byla považována částka dosahující nejméně pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády (nařízení vlády ČSFR č. 464/1991 Sb.).

Z výše uvedených ustanovení je nepochybné, že jak u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák. (zák. č. 290/1993 Sb.), tak u trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 5 (zák. č. 253/1997 Sb.), je možno uložit pouze trest odnětí svobody v trvání pěti až dvanácti let.

Nejvyšší soud se z důvodů níže uvedených neztotožnil s názorem vysloveným v podané stížnosti pro porušení zákona, že krajský soud i soud odvolací nerespektovaly ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., a tím porušily zákon.

Předně je nutno uvést, že jednání, pro které byli obvinění postaveni před soud, se tito dopustili v době před účinností zák. č. 253/1997 Sb., tj. před 1. 1. 1998. Jednání obou obviněných mělo spočívat v tom, že po předchozí domluvě vylákali od bankovního ústavu finanční prostředky s předstíraným úmyslem nákupu a prodeje nemovitosti, k čemuž jim byl poskytnut střednědobý úvěr ve výši 33.000.000,- Kč, když obvinění takto jednali se záměrem získané finanční prostředky si rozdělit a již je vůbec nevrátit.

Z výše uvedeného je tedy nepochybné, že úmysl obviněných měl směřovat ke způsobení škody bankovnímu ústavu a k obohacení se obviněných. Obviněným bylo od počátku kladeno za vinu podvodné jednání, jehož smyslem bylo obohacení se obviněných. Pro trestný čin podvodu je charakteristické způsobení škody na cizím majetku, a to již i při právní kvalifikaci podle § 250 odst. 1 tr. zák.

Naproti tomu pro naplnění znaků trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 2 tr. zák. není zákonným znakem výše způsobené škody. Výše způsobené škody se stává zákonným znakem pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 3, 4, 5 tr. zák., a její výše je kvalifikačním znakem pro použití příslušného zákonného ustanovení. Rovněž tento trestný čin je trestným činem úmyslným, avšak jak již bylo shora uvedeno, narozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. není třeba vzniku škody. Trestný podle § 250 b odst. 1 tr. zák. bude tedy i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který také řádné splácí, při náležitém zvážení stupně nebezpečnosti činu pro společnost.

Z okolností shora uvedených je patrno, že i za účinnosti úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. je nadále součástí trestního zákona také ustanovení § 250 tr. zák., které i nadále postihuje ty pachatele trestných činů, kteří ke škodě cizího majetku sebe nebo jiné obohatí mj. tím, že uvedou někoho v omyl, a způsobí tak na cizím majetku škodu (nejméně nepatrnou).

Z důvodů shora uvedených se tedy nemohl Nejvyšší soud ztotožnit s argumentací stížnosti pro porušení zákona, neboť v daném případě vůbec nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., jak se domáhal ministr spravedlnosti, neboť jedinou prioritou bylo správné právní posouzení jednání obviněných z pohledu subjektivní stránky.

Nejvyšší soud na podkladě stížnosti pro porušení zákona musel podle § 267 odst. 1 tr. ř. přezkoumat napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, tj. v rámci své přezkumné povinnosti nebyl vázán pouze výtkami, na které poukazovala stížnost pro porušení zákona. Správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, bylo nutno posuzovat podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy bylo učiněno.

Nejvyšší soud shledal, že stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch obviněného P. J. není důvodná, neboť k porušení zákona nedošlo ani ve směru, který byl vytýkán ministrem spravedlnosti (viz shora) ani v jiném směru. Pro řízení o stížnosti pro porušení zákona musí být nade vší pochybnost zjištěno, že pravomocným rozhodnutím soudu byl porušen zákon, či že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. Zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a zákonnosti postupu řízení může převážit nad zájmem na zachování stability a nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí obstát.

Pokud jde o obviněného P. J. nebylo Nejvyšším soudem zjištěno, že by napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 1 To 25/99, či v řízení, které napadenému usnesení předcházelo byl porušen zákon, neboť soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na řádně zjištěném skutkovém stavu, a to v rozsahu potřebném pro jejich rozhodnutí, když právo obviněného P. J. na obhajobu bylo také plně respektováno. Provedené důkazy byly soudy hodnoceny v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., kdy bylo v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu podrobně vyloženo, které skutečnosti vzal tento soud za prokázané, a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, stejně tak jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporovaly. S výše uvedenými závěry se plně ztotožnil také odvolací soud.

Nejvyšší soud se již však nemohl plně ztotožnit se závěry o vině obviněného M. B. Obviněný M. B. popírá od počátku trestnou činnost (shodně jako obviněný P. J.), pro kterou je stíhán. Vrchní soud na tuto skutečnost reagoval již ve svém usnesení ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 1 To 104/98, kterým podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil z podnětu podaných odvolání rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 4. 1998, sp. zn. 28 T 14/97, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění svého usnesení ze dne 20. 8. 1998 poukázal vrchní soud na nutnost doplnění dokazování, a také konkretizoval, které důkazy je nutno provést. Současně však nechal odvolací soud na zvážení nalézacího soudu provedení dalších důkazů, vyplývajících z opravného prostředku obviněného M. B.

Předně je třeba poukázat na skutečnost, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 12. 1998, sp. zn. 28 T 14/97, poukazuje na to, že trestná činnost obviněného M. B. je prokázána dostatkem přímých důkazů. Sám nalézací soud však v odůvodnění dále uvedl, že projednávaná trestná činnost je charakterizována vysoce profesionálním způsobem provedení, a že v rámci trestního řízení byla zajištěna celá řada nepřímých důkazů, které nasvědčovaly tomu, že pachatelem trestné činnosti je obviněný P. J. Krajský soud pokud uznal obviněného M. B. vinným, vycházel tedy nikoli z přímých, ale pouze z nepřímých důkazů. Aby bylo možno uznat pachatele trestného činu vinným musí tyto nepřímé důkazy ve svém souhrnu tvořit logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku se velmi podrobně zabýval zjištěním skutkového stavu zejména ve vztahu k obviněnému P. J. V případě obviněného M. B. se však již spokojil s odkazem na skutková zjištění ohledně obviněného P. J. a poukázal na to, že pokud učinil bezpečný závěr o tom, že pachatelem trestné činnosti je tento obviněný, je také přesvědčen (myšleno soud), že obviněný M. B. tohoto znal a s tímto jednal v souvislosti s posuzovanou trestnou činností. Prvopočátek podvodného jednání obviněného M. B. spatřuje v počátcích podnikání tohoto obviněného s Ing. I. B. a sám uvádí, že má pochybnosti o tom, zda obviněný M. B. a Ing. I. B. svůj záměr podnikat mysleli skutečně vážně. Zde je možno poukázat na názor odvolacího soudu, který ve svém usnesení ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 1 To 104/98, považuje mimo jiné za nezbytné vyžádání dalších dokladů ve vztahu k prodeji chladícího zařízení Zemědělským družstvem Ch. Ing. B. Vyžádání těchto dokladů považoval nalézací soud za potřebné, toto učinil, avšak nereagoval již na další část shora uvedeného usnesení vrchního soudu, tj. zvážení dalších důkazních návrhů, vyplývajících z opravného prostředku obviněného M. B., když toto považoval za nepotřebné, a s tímto názorem se ztotožnil odvolací soud ve svém usnesení ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 1 To 25/99, přičemž tyto důkazy mohly navazovat na důkazy, jejichž zjištění považoval odvolací soud za nezbytné. Nejvyšší soud je toho názoru, že v daném případě bylo potřebné vyslechnout, byť opětovně, svědka Ing. B. a případně také svědka S., a na základě provedených výslechů, s přihlédnutím k dalším důkazům, vyhodnotit situaci kolem prodeje chladícího zařízení, koupě nemovitosti obviněným M. B. a posoudit, zda jednal obviněný již od samého počátku s podvodným úmyslem, jak uvádí nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku na č. l. 22.

Vzhledem k tomu, že obviněný M. B. byl uznán vinným na základě vyhodnocení celé řady nepřímých důkazů, považuje Nejvyšší soud za nepřesvědčivou argumentaci Vrchního soudu v Olomouci, pokud tento ve svém usnesení uvedl k návrhu obviněného M. B. vyslechnout svědky V. a M., že obviněný byl po celé trestní stíhání zastoupen obhájcem, který mohl v plném rozsahu realizovat svá oprávnění a mohl zejména v průběhu dokazování v řízení před soudem prvního stupně vyvinout maximální úsilí k tomu, aby v řízení byly náležitě objasněny rozhodné skutečnosti. Pokud tak obhájce obviněného neučinil, nemůže se podle názoru odvolacího soudu domáhat toho, že dokazování zůstalo neúplné a mělo být doplněno. Vzhledem k uplatněné obhajobě obviněného a uváděným skutečnostem považuje Nejvyšší soud zejména výslech svědka M. za nutný, a to k rozptýlení pochybností, které tím, že nebylo na tento požadavek obhajoby reagováno, mohou vnášet pochybnosti do hodnocení ucelenosti řetězce nepřímých důkazů. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nepovažuje za zcela přesvědčivou argumentaci ohledně uceleného řetězce "nepřímých důkazů", kterými je vina obviněného M. B. prokázána, jeví se vhodným reagovat také na požadavek výslechu znalce Janka, případně vyžádání nových daňových přiznání obviněného M. B., když rovněž není vyloučen event. výslech již odsouzeného P. J.

Podle § 2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

V souvislosti s argumentací krajského soudu i odvolacího soudu k otázce navrhovaných důkazů a vypořádání se s nimi je možno odkázat na znění § 125 věta druhá tr. ř., podle které mj. musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Odkaz na toto ustanovení má zejména svůj význam v případě, že soud při hodnocení důkazů vychází pouze z důkazů nepřímých. V takovém případě je třeba se velmi podrobně vypořádat s důkazy, které nejsou v souladu s ostatními důkazy, které mají prokazovat vinu obviněného, o jaká zjištění soud opřel své úvahy, pokud tyto důkazy hodnotil jako důkazy zapadající do celého řetězce nepřímých důkazů, kterými byla vina obviněného M. B. prokázána (zde je možno poukázat např. na grafologický posudek, či vyhodnocení daktyloskopických stop z rozhodných písemností).

S ohledem na shora uvedené skutečnosti nezbylo, než aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 1 To 25/99, pokud jím byl ponechán beze změny výrok o vině obviněného M. B. v rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 10. 12. 1998, sp. zn. 28 T 14/97, byl porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. (v odvolacím řízení), a v řízení, jež mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. K tomuto porušení zákona došlo v neprospěch obviněného M. B., když obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení i shora uvedený rozsudek krajského soudu ohledně obviněného M. B. zrušil, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazující, a protože je třeba ve věci obviněného M. B. učinit nové rozhodnutí, podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, aby věc tohoto obviněného v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Přitom krajský soud je vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 270 odst. 4 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal pochybení u zjištěních Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 1 To 25/99, ohledně obviněného P. J., ani v řízení, které jeho vydání předcházelo, stížnost podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch tohoto obviněného podle § 268 odst. 1 tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. ř.).

Předseda senátu

JUDr. Jan Engelmann

V Brně dne 24. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru