Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tz 20/2017Rozsudek NS ze dne 12.07.2017Adventista sedmého dne

HeslaVyhýbání se výkonu služby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TZ.20.2017.1
Dotčené předpisy

§ 270 odst. 1 písm. b) předpisu č. 86/1950 Sb.

§ 2 odst. 3 předpisu č. 87/1950 Sb.

§ 15 odst. 1 předpisu č. 150/1948 Sb.

§ 1 odst. 1 předpisu č. 119/1990...

více

přidejte vlastní popisek

8 Tz 20/2017-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Jana Bláhy stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. T. proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Litoměřicích ze dne 17. 11. 1950, sp. zn. Vt 153/50, a rozhodl takto:

Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Litoměřicích ze dne 17. 11. 1950, sp. zn. Vt 153/50, byl v neprospěch obviněného J. T. porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1956.

Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 271 odst. 1 tr. ř. se obviněný J. T. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 7. 10. 1950 se odmítl zúčastnit denního zaměstnání vojenské jednotky, odvolávaje se na to, že jako adventista nemůže v sobotu pracovat, poněvadž tento den je podle bible zasvěcen odpočinku, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1956, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Litoměřicích ze dne 17. 11. 1950, sp. zn. Vt 153/50, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 1956 (dále jen „trestní zákon“), za který mu byl uložen podle § 270 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří let. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 11. 1950.

2. Proti tomu pravomocnému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. T. stížnost pro porušení zákona, v níž konstatoval, že obviněný (ani nikdo další z oprávněných osob) nepožádal o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.“), a návrh na přezkum ve věci nepodal ani příslušný prokurátor, a to přesto, že podle § 1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. bylo účelem zákona o rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.

3. Ministr spravedlnosti v té souvislosti odkázal na ustanovení § 15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky z roku 1948 (dále „Ústava z roku 1948“), které zaručovalo svobodu svědomí, jakož i na ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, účinného do 5. 7. 1961 (dále jen „trestní řád“), jehož účelem bylo upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni, a § 2 odst. 3 trestního řádu, podle něhož úkolem soudu v trestním řízení bylo zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Rovněž odkázal na § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, podle něhož se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti nebo služebnímu úkonu mimo jiné i tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.

4. V obsahu stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že vycházel z účelu zákona č. 119/1990 Sb., jehož vydáním zákonodárce sledoval právě odstranění největších křivd, které se staly v justičním rozhodování v 50. letech 20. století, o které jde i v případě obviněného J. T., jenž byl odsouzen v podstatě pro své náboženské přesvědčení, na kterém setrval i v rámci řízení před soudem. V době rozhodování Nižšího vojenského soudu v Litoměřicích v posuzované věci nebylo zohledněno, že obviněný uplatnil své základní právo formálně zaručené § 15 Ústavy z roku 1948. Obviněný J. T. neměl při neexistenci normy nižší právní síly k provedení tohoto ústavního předpisu možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti v sobotu ani vykonávat alternativní službu beze zbraně, a proto nemohl dostát svým povinnostem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím. Jeho jednání popsané v obžalobě vojenského prokurátora ze dne 9. 10. 1950, č. j. Np 508/50-2, proto není a nebylo trestným činem pro absenci znaku protiprávnosti.

5. Vzhledem k takto rozvedeným obecným zásadám ministr spravedlnosti vyjádřil, že v posuzované věci došlo napadeným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Litoměřicích ze dne 17. 11. 1950, sp. zn. Vt 153/50, k porušení zákona v neprospěch obviněného J. T., a tudíž vyslovil, že je namístě napravit nezákonný stav a poskytnout určité zadostiučinění obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, resp. jeho pozůstalým.

6. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že uvedeným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. T. v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, aby jej podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř. a podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro výše popsaný skutek, neboť tento není trestným činem.

7. Za již zemřelého obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona souhlasně vyjádřil jeho obhájce, který považoval stížnost pro porušení zákona za spravedlivou ze všech ministrem zmíněných důvodů, a to i s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, které jsou plně aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ obviněného J. T. Uvedl, že ačkoli se všechny citované nálezy týkaly svědků Jehovových, lze je aplikovat i na osoby jiných vyznání, neboť ve všech těchto případech jde o svobodu svědomí a náboženského vyznání. Vyjádřil souhlas s návrhem ministra spravedlnosti, a protože ve věci není třeba opakovat přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., může Nejvyšší soud sám meritorně rozhodnout.

II.

8. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal následující skutečnosti. Vzhledem k tomu, že neměl k dispozici kopii napadeného rozsudku Nižšího vojenského soudu v Litoměřicích, protože spisový materiál se nedochoval a podle sdělení Vojenského ústředního archivu v Praze ze dne 20. 5. 2016, č. j. 304-2/2016-211100, se uvedený spis ve sbírkách VHA nenachází, a ani napadený rozsudek nebyl uložen k trvalé archivaci, mohl Nejvyšší soud vycházet pouze z předložených opisů obžaloby Nižšího vojenského prokurátora Litoměřice ze dne 9. 10. 1950, sp. zn. Np 508/50-II. Na podporu závěru, že obviněný J. T. byl v této věci odsouzen, mohl vzít do úvahy jen rozhodnutí v jiných obdobných věcech tohoto obviněného, a to rozsudky bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 23. 6. 1952, sp. zn. Vt 11/52, a bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 1951, sp. zn. Vt 240/51, jimiž byl obviněný J. T. odsouzen pro jednání založené na zcela stejných skutkových okolnostech jako v nyní posuzované věci.

9. Nejvyšší soud podle textu obžaloby ve věci, v níž je stížnost pro porušení zákona podána, shledal, že podstata jednání obviněného J. T. spočívala v tom, že poté, co řádně nastoupil výkon vojenské služby, odmítl uposlechnout rozkaz velitele, aby se v sobotu zúčastnil denního režimu, neboť mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje. Obviněný tento svůj odmítavý postoj přiznal s tím, že je vyznáním adventista, a v souladu s tímto svým vyznáním nemůže plnit povinnosti související s vojenskou službou, pokud tyto mají být vykonávány v sobotu. Soud obhajobu obviněného neakceptoval. Podle obsahu obžaloby bylo argumentováno především tím, že práce je nejlepší oslavou Boha i pro věřící a je přední povinností každého uvědomělého občana, a to v každém okamžiku, bez výjimek, protože jen obětavé pracovní úsilí může dopomoci k uskutečnění velkého cíle - socialismu. Nelze stavět individuální zájmy nad zájmy celku, nad požadavek vybudovat silnou, ukázněnou a bojeschopnou armádu, přičemž práci a pojištění obviněnému nedává Bůh, ale stát řízený vládou pracujícího lidu, kterému je obviněný povinován věrností a vzorným plněním vojenských povinností. K osobě obviněného soudy zjistily, že rodiče obviněného byli vyznavači stejné víry a obviněného v ní vychovávali, což pokládaly za polehčující okolnost, neboť „výchova obviněného byla zanedbána“.

10. Z výše (v bodě 8.) již zmíněné zprávy Vojenského ústředního archivu v Praze se dále podává, že k posuzovanému případu obviněného J. T. se nedochoval trestní spis, ale v rejstříku Vt Nižšího vojenského soudu Litoměřice je pod č. 153 uveden zápis následujícího znění: „Voj. J. T.,; došlo dne 31. 10. 1950; trestný čin § 270, odst. 1, písm. b, § 278, odst. 1 tr.z.; vazba od 7. 10. do 17. 11. 1950; den hlavního líčení 17. 11. 1950; výsledek hlavního líčení: § 270, odst. 1, písm. b) tr.z., odnětí svobody na jeden rok. Vazba započtena od 7. 10. do 17. 11. 1950, PO – 3 roky; právní moc rozsudku 17. 11. 1950; vrácení spisu nižšímu vojenskému prokurátorovi 23. 11. 1950; amnestie ze dne 4. 5. 1953 čl. II odst. 3; Skartováno v Archivu ČSLA v roce 1982“. K obviněnému J. T. „jsou ve VHA uloženy rozsudky NVS Plzeň sp. zn. Vt 240/51 a NVS Brno sp. zn. Vt 11/52 a dále spis Vojenské věznice Plzeň 1951. K žádnému z těchto spisů není požadovaný rozsudek NVS Litoměřice Vt 153/50 přiložen“.

11. Na základě těchto okolností Nejvyšší soud shledal v souladu se stížností pro porušení zákona, že shora citovaným rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. T., protože bývalý Nižší vojenský soud v Litoměřicích v rozporu s právem na svobodu svědomí nesprávně dospěl k závěru, že obviněný spáchal trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, jehož se mohl dopustit ten, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.

12. Svobodu svědomí zakotvoval v době spáchání činu § 15 odst. 1 Ústavy z roku 1948 tak, že svoboda svědomí se zaručuje. Podle § 15 odst. 2 této Ústavy bylo však dále stanoveno, že světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Z uvedeného je patrné, že tehdejší právní úprava nepřipouštěla žádnou alternativu k výkonu vojenské základní služby pro osoby, u kterých by výkon vojenské služby byl popřením náboženského přesvědčení, a tím byl jen zvýrazněn formální charakter práva deklarovaného tehdejší Ústavou. Právo, které obviněný uplatňoval, mělo oporu také v článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv přijaté Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. 12. 1948.

13. K tomu, aby byly odčiněny křivdy, které se v době totality v České republice udály, sloužil zákon o soudní rehabilitaci, jehož účelem podle § 1 odst. l zákona č. 119/1990 Sb. (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.) bylo zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle § 1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání. Jak však ministr spravedlnosti předeslal, v této trestní věci obviněný J. T. rehabilitován nebyl, a proto bylo nutné ve smyslu i těchto ustanovení na přezkoumávanou trestní věc nahlížet, a to s přihlédnutím k účelu zákona o soudní rehabilitaci, jenž zde nebyl aplikován, ač je zřejmé, že jde o případ výše zmíněné a dosud neodčiněné křivdy nezákonného odsouzení při porušení svobody svědomí.

14. Z uvedených důvodů bylo namístě zrušit shora uvedený odsuzující rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Litoměřice ze dne 17. 11. 1950, sp. zn. Vt 153/50, v celém rozsahu [k tomu viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb.].

15. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje i na další rozhodnutí, jimiž byly vysloveny obdobné názory, podle nichž byla diskriminační a nezákonná ta rozhodnutí, která se týkala odsouzení za jednání, kde souzený postoj obviněného byl projevem jeho osobního rozhodnutí, jež bylo diktováno jeho svědomím a zformováno jeho vírou. Jedná se o četnou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., dále též ve stížnosti pro porušení zákona zmiňované nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97 (N 117/12 SbNU 159), ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000 (N 40/21 SbNU 353), ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01 (N 36/29 SbNU 309), aj., jakož i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013. Se zřetelem na to, že obviněný byl svým vyznáním Adventista sedmého dne, je třeba připomenout, že i ohledně těchto věřících byl obdobný postup realizován (srov. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 Tz 19/2014, ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tz 34/2016, aj.).

16. Na základě uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud obviněný J. T. odmítl uposlechnout rozkaz vojenského velitele a vykonávat denní zaměstnání v sobotu z důvodu svého náboženského přesvědčení víra Adventisty sedmého dne, a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení všem občanům zaručené § 15 odst. 1 Ústavy z roku 1948. Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v § 34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze popsané jednání obviněného považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Nižší vojenský soud v Litoměřicích nespravedlivě obviněného uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona, když podle § 2 odst. 3 trestního řádu tehdy platného bylo jeho úkolem v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

17. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že se na obviněného a jeho nyní posuzované odsouzení vztahoval článek II. amnestie presidenta republiky a vlády ze dne 4. 5. 1953, rozhodnutí č. UL01/53, podle jehož odst. 1 byly prominuty z trestů dočasného odnětí svobody, které byly nebo budou pravomocně uloženy za trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, jednu třetinu, nejméně však jeden rok; nepřevyšuje-li takový trest jeden rok, a jde-li o mladistvého, dvě léta, byl prominut trest celý. Podle odst. 3 tresty uvedené v odstavci 1, jichž výkon byl podmíněně odložen, byly prominuty s tím, že se na pachatele dnem tohoto rozhodnutí hledí, jako by nebyl odsouzen. Z dikce předmětného článku amnestie (analogicky i z usnesení Nižšího vojenského prokurátora PSP-47 Brno ze dne 11. 5. 1953, sp. zn. Np – 18/52), je zřejmé, že obviněnému byl prominut pouze trest bez dopadu na výrok o vině, který amnestií presidenta republiky a vlády ze dne 4. 5. 1953 zůstal nedotčen.

18. V této souvislosti je vhodné znovu připomenout zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (N 42/29 SbNU 389), vyhlášený pod č. 106/2003 Sb., podle něhož „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" (viz nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/93 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“.

19. Porovnáním napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Litoměřicích s výše uvedenými názory je třeba dospět k závěru, že tento soud v posuzované věci porušil zákon v neprospěch obviněného J. T., pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.

III.

20. Nejvyšší soud proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Litoměřice ze dne 17. 11. 1950, sp. zn. Vt 153/50, byl v neprospěch obviněného J. T. porušen zákon v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 1956, a podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté podle § 271 odst. 1 tr. ř. obviněného J. T. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro popsaný skutek, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

21. Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti popsaných skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného pro tento skutek, v němž byl nezákonně spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. 7. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru