Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tz 113/2011Usnesení NS ze dne 22.02.2012

HeslaHodnocení důkazů
Úvěrová smlouva
Úvěrový podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:8.TZ.113.2011.1
Dotčené předpisy

§ 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku

§ 2 odst. 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tz 113/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných JUDr. K. Č., K. J., a Ing. Z. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 57 T 10/2010, takto:

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění:

Stížnost pro porušení zákona podaná mistrem spravedlnosti v neprospěch obviněných JUDr. K. Č., K. J., a Ing. Z. Š., směřuje proti pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 57 T 10/2010, pokud jím tito obvinění byli v bodě II. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek popsaný v bodě 2) spočívající v tom, že jako jednatelé společnosti Auto Bohemia, spol. s r. o., se sídlem N., K. (dále jen „společnost Auto Bohemia“) v úmyslu vylákat peněžní prostředky formou úvěru, přestože věděli, že společnost Auto Bohemia má ručitelský závazek vyplývající ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 3. 1. 1995 mezi věřitelem J. N., bytem K., P., a dlužníkem spol. Auto Bohemia – V. se sídlem N., L., ve výši 3.000.000,- Kč, který v důsledku nevrácení půjčky vzrostl, a podle dohody o narovnání ze dne 3. 1. 2005 činil 33.600.000,- Kč, obviněný Ing. Z. Š. společně s obviněným JUDr. K. Č. dne 11. 3. 2008 v Žádosti o poskytnutí úvěru u WPB Capital, spořitelní družstvo, se sídlem P., J. (dále jen „WPB Capital“), v položce Aktuální stav – poskytnutí mimobilančních závazků, existenci tohoto ručitelského závazku úmyslně zamlčeli, stejně jako ve všech dalších písemnostech rozhodných pro poskytnutí úvěru, tvořících přílohu k uvedené žádosti, ačkoli svými podpisy stvrdili prohlášení o pravdivosti a úplnosti uvedených informací včetně vědomí právních následků plynoucích z uvedení nepravdivých či neúplných údajů, a následně obviněný Ing. Z. Š. společně s obviněným K. J. dne 17. 4. 2008 v P., J., v sídle WPB Capital, uzavřeli jménem společnosti Auto Bohemia smlouvu o úvěru na úvěr ve výši 10.000.000,- Kč s konečnou splatností dne 30. 4. 2020, přičemž podpisem této smlouvy stvrdili mimo jiné skutečnost, že všechny údaje poskytnuté v souvislosti s touto smlouvou o úvěru jsou pravdivé, platné, nezkreslené a úplné a že nezatajili žádnou okolnost, která by mohla mít jakýkoliv vliv na rozhodnutí věřitele úvěr poskytnout, a zavázali se tento splácet v pravidelných měsíčních splátkách počínaje dnem 30. 4. 2008, od října roku 2008 však splátky úvěru nebyly řádně hrazeny, k datu 5. 2. 2009 byl proto úvěr zesplatněn, přesto nedošlo k jeho úhradě, čímž byla spořitelnímu družstvu WPB Capital způsobena škoda ve výši 9.662.141,36 Kč, kdy následně dne 12. 2. 2009 byla pohledávka z úvěru postoupena společnosti A. I. L. se sídlem V. B., K. H., P. R., S.H., čímž měli spáchat zvlášť závažný zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Týmž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o zproštění obviněných K. J. a Ing. Z. Š. obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. ohledně činu popsaného v bodě I. uvedeného rozsudku a o náhradě škody podle § 229 odst. 3 tr. ř.

Odvolací řízení v této věci konáno nebylo, protože nikdo z oprávněných osob odvolání proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně nepodal, a rozsudek se stal pravomocným ohledně všech obviněných dnem 21. 4. 2011.

Důvodem stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti proti výroku pod bodem II. citovaného rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch všech shora jmenovaných obviněných je porušení zákona v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku ve prospěch těchto obviněných. Ministr spravedlnosti nepovažuje správným závěr nalézacího soudu, že předmětný skutek nenaplňuje všechny objektivní a subjektivní znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, a neztotožnil se ani s důvody, které soud k takovému rozhodnutí vedly, pokud spočívaly v názoru, že když obvinění „nezmínili v dokumentaci k úvěru s WPB Capital ručitelský závazek společnosti Auto Bohemia, s.r.o., vůči J. N., nejednalo se o podstatný údaj ve smyslu jednoho ze základních znaků skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku ani o úmyslné společné jednání obviněných za účelem vylákání úvěru, a že v důsledku jeho neuvedení žádná škoda poskytovateli úvěru nevznikla“.

Ministr spravedlnosti v podané stížnosti poukázal na dikci ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. i § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku a uvedl, že rozsah údajů vyžadovaných od žadatele o úvěr potenciálním poskytovatelem úvěru je dán jeho vůlí, neboť jde o míru jeho opatrnosti při uzavírání občanskoprávních či obchodně právních vztahů. V případě skutku pod bodem II. 2) napadeného rozsudku žadatel byl v žádosti o poskytnutí úvěru (na č. l. 289-292, jmenovitě na č. l. 290 spisu) tázán na „Aktuální stav poskytnutých mimobilančních závazků (záruka, aval, ručení, apod.)“, přičemž obvinění, kteří za společnost Auto Bohemia tuto žádost signovali, údaj o ručitelském závazku vůči J. N. zjevně zamlčeli. Obdobně se zachovali i ti obvinění, kteří následně smlouvu o úvěru podepisovali, když vlastnoručním podpisem výslovně potvrdili správnost a úplnost společností Auto Bohemia poskytnutých údajů (k tomu stěžovatel odkázal na č. l. 268-273 spisu, jmenovitě na č. l. 273 bod 4. textu). Podle názoru ministra spravedlnosti by následně bylo věcí poskytovatele úvěru, zda by se znalostí všech podstatných skutečností v konečné bilanci úvěr poskytl či nikoli. Neakceptoval proto názor nalézacího soudu, že potenciální platební povinnost společnosti Auto Bohemia ve výši 33.600.000,- Kč vůči J. N. nebyla pro poskytovatele úvěru podstatnou okolností. Rovněž připomenul, že z hlediska kvalifikované skutkové podstaty předmětného zločinu vyjádřené v § 211 odst. 6 písm. a) tr. je třeba za způsobenou škodu považovat celou částku poskytnutého úvěru, přičemž není podstatné, do jaké míry byl úvěr posléze splacen, ani to, zda se poskytovatel úvěru později domohl náhrady škody např. v insolvenčním řízení.

Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 57 T 10/2010, pokud jím byli obvinění JUDr. K. Č., K. J. a Ing. Z. Š. pod bodem II. jeho výroku podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, vinící je ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, byl ve prospěch těchto obviněných porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 6 tr. ř. a § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku.

Na žádost Nejvyššího soudu se k obsahu podané stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřili všichni tři obvinění. Obviněný Ing. Z. Š. uvedl, že o smlouvě o půjčce ze dne 3. 1. 1995 byl toliko informován třetími osobami. Dále vysvětlil, že ručitelský závazek nikdy platně nevznikl, neboť částka ve výši 3.000.000,- Kč byla věřitelem J. N. fakticky půjčena Ing. J. P. před datem 3. 1. 1995, tedy přede dnem uzavření smlouvy o půjčce. Rovněž zdůraznil, že Ing. J. P. sám věřiteli začal finanční prostředky vracet. Na základě uvedených okolností proto nemohl po subjektivní ani objektivní stránce naplnit skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu nejen v jeho kvalifikované, ale dokonce ani základní podobě. Nalézacímu soudu v této souvislosti vytkl, že se nezabýval u každého z obviněných zvlášť, do jaké míry byli individuálně se stavem věci obeznámeni. Zpochybnil taktéž postup WPB Capital, kterým došlo k zesplatnění celého úvěru, ačkoli společnost Auto Bohemia nebyla v prodlení s úhradou žádné sjednané splátky.

Obviněný JUDr. K. Č. v rámci svého vyjádření vyslovil nesouhlas s obsahem stížnosti pro porušení zákona, protože on osobně neměl dostatečné informace o smlouvě o půjčce uzavřené mezi J. N. jako věřitelem a společností Auto Bohemia – V. jako dlužníkem. Podrobnosti, z nichž následně dospěl k přesvědčení o neplatnosti předmětné smlouvy a v důsledku toho také o neplatnosti ručitelského závazku, se dozvěděl teprve při hlavním líčení před Městským soudem v Praze. Jestliže okolnosti uzavírání smlouvy o půjčce způsobily její neplatnost, potom i ručitelský závazek jakožto závazek akcesorický je neplatný. Má rovněž za to, že nepodání opravného prostředku proti zprošťujícímu rozsudku státním zástupcem svědčí o tom, že i státní zástupce považoval zproštění za reálný výsledek provedeného dokazování.

Obviněný K. J. namítl, že se soudům nepodařilo prokázat úmysl ani spolupachatelství ve vztahu k přečinu úvěrového podvodu s poukazem na to, že předmětná úvěrová smlouva byla z jejich strany uzavírána jako nadstandardně zajištěná, když proti úvěru ve výši 10 milionů korun nabídli WPB Capital zástavu v podobě nemovitého majetku s odhadní cenou 40 milionů korun. S ohledem na požadavek vznesený ze strany WPB Capital došlo k podpisu notářského zápisu se souhlasem s přímou vykonatelností rozhodnutí soudu. Obviněný má tudíž za to, že vysoká hodnota zástavy sloužící k zajištění úvěru, jakož i jeho pravidelné splácení v souladu s úvěrovou smlouvou až do 31. 12. 2008 nenasvědčuje úmyslnému spáchání trestného činu úvěrového podvodu. Na základě informací sdělených mu ostatními jednateli ví to, co bylo prokázáno i v řízení před soudem, neboť žádost nesepisoval. Formulář „Čestné prohlášení o závazcích“ byl jednatelům předložen k podpisu v předtištěné a předem zformulované podobě. Druhy závazků v něm byly přímo vyjmenovány WPB Capital, avšak mimobilanční závazky mezi nimi nebyly. V úvěrové dokumentaci uvedli pravdivě vše, co požadovala WPB Capital a co zjevně pokládala z hlediska schválení úvěru za podstatné. Poukázal na závěr soudu prvního stupně, že splnění závazku nebylo věřitelem J. N. vůči dlužníkovi do zesplatnění úvěrové smlouvy ze strany WPB Capital nikdy požadováno či jinak uplatněno. Současně věřitel potvrdil, že požadoval splacení pouze jistiny ve výši 3.000.000,- Kč, a že od Ing. J. P. již obdržel splátku ve výši 2.500.000,- Kč. Obviněný tedy popřel existenci příčinné souvislosti mezi ručitelským závazkem a škodou vyčíslenou oznamovatelem s tím, že za daného stavu nemohl ručitelský závazek ohrozit plnění úvěrové smlouvy, a to ani do budoucna. Doplnil, že společnost Auto Bohemia vykazovala roční obrat přibližně 120 až 150 milionů Kč. Poukázal na vyjádření státní zástupkyně v rámci závěrečné řeči před Městským soudem v Praze, z něhož vyplynulo, že vina obviněných ve smyslu podané obžaloby nebyla jednoznačně a nepochybně prokázána a že vyvstávají pochybnosti o tom, zda z jejich strany šlo o úmyslné jednání, a tedy o naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu.

V závěru svých vyjádření všichni obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost ministra spravedlnosti jako nedůvodnou.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona není důvodná.

Jak z obsahu podané stížnosti pro porušení zákona vyplývá, důvodem jejího podání bylo porušení zákona ve vyhodnocení důkazů a zproštění obviněných z důvodu podle § 226 písm. b) tr. ř. proto, že soudy došly k závěru, že nebyly naplněny znaky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku v bodě II. 2), neboť neakceptoval, že by potencionální platební povinnost společnosti Auto Bohemia vyplývající z ručitelského závazku vůči J. N. ve výši 33.600.000,- Kč nebyla pro poskytovatele úvěru ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku podstatnou okolností.

Zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí-li tak škodu velkého rozsahu, tj. podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč.

S ohledem na obsah stížnosti pro porušení zákona, jakož i zprošťující výrok touto stížností napadeného rozsudku, je zřejmé, že obvinění se uvedeného zločinu měli dopustit v alternativě, že při sjednávání úvěru „zamlčeli podstatný údaj“. Nejprve je proto vhodné uvést, že podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena nebo by nebyly peněžní prostředky vůbec poskytnuty, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či peněžní prostředky při čerpání by byly poskytnuty, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. u dlužníka by v případě čerpání úvěru byly peněžní prostředky poskytnuty v menším rozsahu) (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 420. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1903).

V souladu s těmito hledisky vymezujícími uvedený znak je patrné, že ne všechny zamlčené údaje je možné automaticky považovat za podstatné, ale že soudy jsou povinny zkoumat, zda údaj, který nebyl uveden při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při poskytování úvěru, je takového charakteru, že jej lze považovat ve smyslu uvedené skutkové podstaty za „podstatný“.

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 14 je zřejmé, že soud s ohledem na výsledky provedeného dokazování posuzovaný znak „zamlčení podstatného údaje“ v souladu s uvedenými kritérii zkoumal. Po podrobném výkladu všech rozhodných skutečností dospěl k závěru, že pokud obvinění nezmínili v dokumentaci k úvěru s WPB Capital ručitelský závazek společnosti Auto Bohemia vůči J. N., nejednalo se o „podstatný údaj“ ve smyslu § 211 tr. zákoníku ani o úmyslné jednání obviněných za účelem vylákání úvěru.

S ohledem na skutečnosti, které byly ve věci soudem zjištěny, je proto k zamlčenému ručitelskému závazku, o který se v této věci jedná, vhodné nad rámec skutečností, které uvedl již soud prvního stupně, k vývoji jednotlivých závazkových vztahů zmínit, že dne 3. 1. 1995 byla mezi J. N. jako věřitelem a společností Auto Bohemia – V. jako dlužníkem uzavřena Smlouva o půjčce znějící na částku 3.000.000,- Kč. K tomuto závazku hlavního dlužníka přistoupil ručitelský závazek společnosti Auto Bohemia, která se coby ručitel zavázala uhradit věřiteli celý dluh sama v případě, že tuto povinnost nesplní dlužník. V čl. II. bodě 2. předmětné smlouvy byl dohodnut termín a způsob splacení poskytnutého úvěru, a to ke dni 31. 12. 1999 v hotovosti spolu s úroky za celé zápůjční období. Uvedená smlouva byla na straně ručitele podepsána Ing. J. P. a K. J. Na tuto smlouvu navázaly dvě dohody o narovnání, a to ze dne 5. 1. 2000 a 3. 1. 2005 (viz č. l. 361 – 364 spisu). Dne 11. 3. 2008 obvinění JUDr. K. Č. a Ing. Z. Š. jako jednatelé společnosti Auto Bohemia podali a podepsali „Žádost o poskytnutí úvěru“ ve výši 10.000.000,- Kč u WPB Capital, v níž na straně 2 ponechali prázdnou kolonku týkající se aktuálního stavu poskytnutých mimobilančních závazků jako jsou např. záruka, aval, ručení, apod. (viz č. l. 289 – 291 spisu). Tato žádost byla ze strany WPB Capital schválena a dne 17. 4. 2008 byla na jejím základě uzavřena mezi WPB Capital jako věřitelem a Auto Bohemia jako dlužníkem smlouva o úvěru č. 2210-21263, kterou na straně dlužníka podepsali K. J. a Ing. Z. Š. (viz č. l. 268 – 273 spisu). Spolu s touto smlouvou současně podpisem stvrdili, že byli seznámeni se Všeobecnými úvěrovými podmínkami, jejichž součástí je mimo jiné i čestné prohlášení o tom, že všechny údaje a informace poskytnuté dlužníkem v souvislosti se žádostí o poskytnutí úvěru a následně při uzavírání vlastní úvěrové smlouvy jsou úplné, pravdivé a platné a že klient seznámil věřitele se všemi závazky, které vznikly nebo by mohly vzniknout z titulu jím poskytnutého zajištění za závazky třetích osob, atd. [viz zejména čl. V. bod 1., 2. písm. c) a čl. VII. Všeobecných úvěrových podmínek na č. l. 274 – 284 spisu].

Z uvedených skutečností plyne, že údajem, který nebyl uveden v žádosti o poskytnutí úvěru, byl ručitelský závazek vzniklý v době více jak třináct let před podanou žádostí o úvěr. Již sama tato dlouhá doba, po niž se nerealizoval ručitelský závazek dopadající na společnost, jejímiž jednateli byli obvinění, snižuje jeho význam. Kromě toho jeho neuvedení pozbývá důležitosti pro sjednání úvěrové smlouvy i proto, že formálně nenastala povinnost, aby ručitel plnil. Podle § 546 a násl. obč. zák. ručení vzniká písemným prohlášením, jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník. Ručitel je povinen dluh splnit, nesplnil-li jej dlužník, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník (§ 548 odst. 1, 2 obč. zák.)

Ručitelova povinnost splnit dluh namísto dlužníka je podmíněna tím, že dlužník, ačkoli byl věřitelem písemně vyzván k plnění splatného dluhu, v přiměřené době ho nesplnil. Předpokladem vzniku ručitelovy povinnosti splnit závazek je výzva učiněná dlužníkovi. Věřitel totiž právě s ohledem na subsidiaritu ručitelského závazku musí o splnění žádat nejprve přímo dlužníka, a teprve potom ručitele. Teprve po této výzvě je ručitel povinen dluh splnit, nesplní-li jej dlužník. Tato výzva však musí být učiněna písemně, jinak není způsobilá vyvolat účinky předpokládané § 548 odst. 1 obč. zák., tedy vznik ručitelovy povinnosti dluh splnit. Postačí přitom, aby věřitel dlužníka ke splnění vyzval, není třeba, aby podával žalobu (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoníku II. § 460-880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 1458).

V projednávané věci však nebylo prokázáno, že by podmínky stanovící povinnost ručitele za dlužníka plnit, nastaly, neboť z obsahu spisu nevyplynulo, že by věřitel J. N. společnost Auto Bohemia – V. jako dlužníka ve smyslu uvedené právní úpravy k plnění dluhu vyzval. V této souvislosti lze poukázat na závěr uvedený v odůvodnění zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně, že „…přestože věřitel (J. N.) počítal pouze s vrácením zapůjčené částky, tj. 3.000.000,- Kč, výslovný požadavek na její vrácení nikdy oficiálně neuplatnil vůči dlužníku ani vůči ručiteli….“. V průběhu roku 2009 začal Ing. J. P. závazek věřiteli splácet, přičemž ke dni rozhodnutí nalézacího soudu z něj zbývalo uhradit již pouze 500.000,- Kč (v podrobnostech viz strany 3 – 4, 8 a 13 citovaného rozsudku).

S ohledem na tato zjištění i hmotně právní podmínky stanovící, za jakých okolností je ručitel povinen splnit svůj ručitelský závazek, se Nejvyšší soud se zřetelem na konkrétní skutečnosti, které v projednávané věci ohledně tohoto závazku obviněných zjistil soud prvního stupně, plně ztotožnil se závěry tohoto soudu o tom, že znak „zamlčení podstatného údaje“ v této konkrétní věci nebyl naplněn. Zohlední-li se totiž doba více jak třinácti let, která uplynula od uzavření smlouvy o půjčce (3. 1. 1995) mezi J. N. a Ing. J. P., do doby podání žádosti o úvěr, resp. uzavření smlouvy o úvěru (11. 3. 2008, 17. 4. 2008), i to, že ručitelský závazek se z důvodu absence písemné výzvy věřitele J. N. k úhradě pohledávky ve výši 3.000.000,- Kč vůči samotnému hlavnímu dlužníkovi nerealizoval, jde o skutečnosti, které neuvedení údaje o tomto ručitelském závazku činí nepodstatným. Kromě těchto skutečností faktický význam dopadu jeho neuvedení zeslabují i podmínky, za nichž byl úvěr obviněným poskytnut. Zamlčení jen formálně existujícího věřitelského závazku proto samo o sobě nemohlo mít, a také nemělo rozhodný vliv na sjednání a poskytnutí úvěru, a nebyla tím ani ohrožena schopnost společnosti Auto Bohemia splácet úvěr poskytnutý WPB Capital.

Na základě všech těchto úvah Nejvyšší soud shledal, že pokud obvinění existenci ručitelského závazku v žádosti o úvěr v úvěrové dokumentaci neuvedli, nelze v tomto jejich jednání s ohledem na shora naznačené a v odůvodnění zprošťujícího rozsudku detailně rozvedené zvláštnosti případu bez dalšího spatřovat naplnění znaku „zamlčení podstatného údaje“ ve smyslu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil závěrům, které na základě výsledků provedeného dokazování podrobně a srozumitelně učinil soud prvního stupně. Neztotožnil se tedy se stížností pro porušení zákona a považuje ji za nedůvodnou.

Nad rámec tohoto závěru je však potřeba zdůraznit, že věc je pravomocná již na základě řízení před soudem prvního stupně, neboť řádný opravný prostředek proti nyní napadenému rozsudku nebyl podán. Městské státní zastupitelství v Praze v předmětné trestní věci prostřednictvím státní zástupkyně v rámci svého závěrečného návrhu v hlavním líčení konaném dne 10. 2. 2011 připustilo, že „vina obžalovaných ve smyslu podané obžaloby prokázána nepochybně a jednoznačně nebyla“ a navrhlo, aby byl skutek pod bodem 2) obžaloby překvalifikován do podoby základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., tedy ve znění trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (viz č. l. 1064 – 1065 spisu). Přesto, že tomuto návrhu soud nevyhověl, státní zástupce proti tomuto rozsudku odvolání nepodal, a proto lze mít za to, že se s použitou právní kvalifikací žalovaného jednání zcela ztotožnil. Za situace, když postup okresního soudu vycházel z procesu, který nebyl zatížen žádnou libovůlí, a i právní závěr, který soudy učinily, byl v souladu s výsledky řádně provedeného dokazování, se jeví stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněných jako prostředek co do svého výsledku nadbytečný.

Z důvodů, jež byly podrobně rozvedeny shora, Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Toto své rozhodnutí přitom učinil za splnění podmínek § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. února 2012

Předsedkyně senátu

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru