Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 998/2017Usnesení NS ze dne 27.09.2017

HeslaNásilí
Pokus trestného činu
Vyhoštění
Znásilnění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.998.2017.3
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 80 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku

§ 119 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 998/2017-I.-59

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 9. 2017 o dovolání, které podal obviněný N. A. a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 50/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 161/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 50/2017, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 89 T 161/2016.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

1. Obviněný N. A. (dále převážně jen „obviněný“ či „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 89 T 161/2016, uznán vinným, že

dne 30. června 2016, krátce po 22.00 hodině v 5. patře panelového bytu, nacházejícího se na adrese B., A., který N. A. obývá v podnájmu, a do kterého dorazil v přesně nezjištěné době po 21.00 hodině společně s podnapilou poškozenou K. O., se kterou se seznámil téhož dne ve večerních hodinách, někdy po 20.00 hodině v centru města B. a v době, kdy seděla poškozená na rozkládací pohovce v obývacím pokoji předmětného bytu a sdělila mu, že se necítí vzhledem ke svému podnapilému stavu dobře, a že půjde domů, tak se tento před ní vysvlékl do spodního prádla šedé barvy, vzal do rukou prezervativ, zabalený v obalu, a sedl si na postel zleva vedle poškozené a poté, co mu poškozená důrazně řekla, že s ním nechce mít sex a že jde domů, tak v momentě, kdy toto dořekla a zvedla se z pohovky s úmyslem byt opustit, tak jí N. A. řekl: „Nechoď, nejdeš!“ a strhl ji na postel, a to tak, že ji zezadu, ze sedu chytil oběma rukama kolem pasu a následně s ní pootočil a strhl ji na postel, tak, že poškozená ležela čelem k posteli, přičemž poškozená vykřikla: „Pusť mě!“, ale tento jí neustále pevně držel kolem pasu, a jelikož se mu nepodařilo zachytit jí ruce, tak se poškozené podařilo pachateli kmitavými a prudkými pohyby ze sevření vymanit, vyběhla do chodbičky, která se nachází před obývacím pokojem, vzala z botníku svou kabelku a obuv, přičemž ji v tuto dobu N. A. doběhl a chytil ji zezadu za paži, ale poškozené se podařilo z úchytu vysmeknout, otevřela dveře a vyběhla z bytu a seběhla několik pater dolů, přičemž začala bouchat na dveře a prosit o pomoc, kterou vyslyšela oznamovatelka J. O., která okamžitě zareagovala a přivolala prostřednictvím tísňové linky 158 na místo Policii ČR, přičemž mezitím poškozená K. O. odešla z uvedeného domu, neboť se obávala, že ji bude N. A. pronásledovat, což i učinil, neboť byl krátce před nalezením poškozené zajištěn policejní hlídkou v blízkosti kruhového objezdu směrem k Hlavní, kdy tímto směrem odešla i poškozená.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku jednak trest odnětí svobody v trvání 28 (dvaceti osmi) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, jednak podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 50/2017, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. S právě citovaným usnesením se obviněný neztotožnil a podal proti němu dovolání. Nejprve tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Romana Haise, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť měl za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a posléze prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastimila Vlka, ve kterém zvolil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. S usnesením odvolacího soudu nesouhlasil ani nejvyšší státní zástupce, který je též napadl dovoláním podaným ve prospěch obviněného, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

6. Obviněný N. A. se v podání učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. Romana Haise zaměřil na trest vyhoštění na dobu neurčitou, který mu soud uložil podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle jeho názoru nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho uložení, a tedy mu byl fakticky uložen trest, který zákon nepřipouští. V daném případě je dána negativní podmínka ve smyslu § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a sice ta, že mu (obviněnému) byla Ministerstvem vnitra ČR, rozhodnutím ve věci mezinárodní ochrany ze dne 7. 9. 2015, udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu na dobu 24 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí (tj. od 14. 9. 2015). Je tedy zřejmé, že nalézací soud se podmínkami pro uložení trestu vyhoštění nezabýval dostatečně. Pouze konstatoval, že obviněný je cizím státním příslušníkem a na území České republiky nemá žádné rodinné, sociální a v podstatě ani pracovní vazby, a to přestože v tomto směru neprovedl žádný důkaz. Dovolatel vyslovil názor, že soudy mají povinnost podmínky pro uložení trestu vyhoštění zkoumat podrobně. Poukázal i na svou syrskou státní příslušnost a připomněl, že v této zemi již několik let probíhá občanská válka. Je tedy otázkou, zda mu lze vůbec ukládat trest vyhoštění za situace, kdy by se měl vracet do míst, kde probíhá ozbrojený konflikt spojený se svévolným násilím a ohrožením života a lidské důstojnosti obyvatel země, tedy do země, kde by mu hrozila vážná újma. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení, případně aby sám rozhodl podle § 265m tr. ř.

7. V dalším dovolání učiněném prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastimila Vlka obviněný předeslal, že soud nesprávně zhodnotil svědecké výpovědi výrazně v jeho neprospěch a v návaznosti na to dospěl i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení celého případu. Poté shrnul rozhodující úvahy soudu prvního stupně, s nimiž následně polemizoval.

8. Dovolatel uvedl, že nalézací soud vycházel ze svědecké výpovědi poškozené K. O. (dále též jen „poškozená“), kterou označil za logickou, věrohodnou, korespondující s její velkou opilostí. K tomu namítl, že soud se soustředil pouze na některé aspekty její výpovědi, zatímco jinými (které svědčily v jeho prospěch) se opomněl zabývat. Svědectví poškozené navíc označil za zmatečné a subjektivně zabarvené. Obsáhle pak citoval některé pasáže z jejích výpovědí učiněných jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Na základě těchto informací zpochybnil naplnění znaku soulože a jiného pohlavního styku ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť poškozená byla po celou dobu oblečená, on ji pouze držel za pas, a následně od svého jednání upustil. Skutek měl být proto podle jeho názoru právně kvalifikován jen podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Vyslovil taktéž nesouhlas jak se způsobem, jakým soud zhodnotil věrohodnost výpovědi jeho i svědka L. P., tak s dalším závěrem soudu, že poškozená utrpěla v souvislosti s jeho jednáním trauma.

9. Obviněný v tomto podání vyslovil výhrady také vůči výroku o trestu. Podotkl, že státní zástupkyně v závěrečné řeči navrhla uložit mu pouze podmíněný trest odnětí svobody v první třetině zákonné trestní sazby se stanovením zkušební doby ve výši tří až pěti let. Přesto tento návrh prvoinstanční soud nerespektoval. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že není namístě ukládat mu trest vyhoštění, neboť má v České republice pevné rodinné, sociální a pracovní vazby. Když musel z politických a humánních důvodů opustit svou rodnou zemi, našel azyl u svých příbuzných, kteří zde žijí již několik desítek let. Nadto byl doposud bezproblémovou a bezúhonnou osobou. Pokud by mu byl trest vyhoštění skutečně uložen, byl by ve své rodné zemi zatčen a de facto odsouzen k trestu smrti nebo doživotního vězení.

10. Dovolatel podrobil kritice i rozhodnutí soudu odvolacího, který shledal závěry soudu nalézacího správnými, a to přesto, že se jednalo o ukvapené a neobjektivní hodnocení. Za nepravdivé označil tvrzení, že dokazování provedené soudem prvního stupně nebylo potřeba doplňovat a že se obhajoba nedovolávala provedení žádných dalších důkazů. Ve skutečnosti totiž navrhl vypracování dvou znaleckých posudků k otázce, zda došlo k nějakému násilí vůči poškozené a zda tato utrpěla psychickou újmu. V celém případu proto vzhledem k zmíněným pochybnostem nebyly dodrženy zásady platné pro trestní řízení, a to jak zásady platné pro hodnocení důkazů, tak pro zjišťování skutkového děje, včetně principu in dubio pro reo.

11. V závěru tohoto podání proto dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 50/2017, tak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 89 T 161/2016, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. stručně vyjádřil k oběma podáním obviněného. Plně se ztotožnil s jeho námitkami proti uložení trestu vyhoštění na neurčito a v tomto směru v podrobnostech odkázal na dovolání, které podal ve prospěch obviněného nejvyšší státní zástupce. Zbylé výhrady dovolatele již ale nepovažoval za podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný.

13. Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) podal dovolání ve prospěch obviněného, neboť se neztotožnil s tím, že soudy obviněnému uložily trest vyhoštění na neurčito. Podle jeho mínění je zřejmé, že zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění, natož pak pro jeho uložení na dobu neurčitou, soudy náležitým způsobem nezkoumaly, a jejich rozhodnutí jsou v tomto směru prosta jakýchkoli konkrétních úvah. Jinak řečeno, absentují jednoznačná skutková zjištění, na jejichž podkladě by bylo možno učinit závěr v tom smyslu, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu vyhoštění ve výměře stanovené soudem.

14. Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů tento dovolatel zmínil, že přípustnost uložení trestu vyhoštění podle § 80 tr. zákoníku je nezbytné posuzovat individuálně ve vztahu k osobě každého konkrétního pachatele, zejména s ohledem na to, zda jsou právě v jeho případě splněny zvláštní zákonné předpoklady pro jeho uložení uvedené v § 80 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Proto také uložení tohoto druhu trestu v rozporu se zákonnými předpoklady vymezujícími jeho nepřípustnost opodstatňuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v takovém případě byl uložen druh trestu, který zákon u konkrétního obviněného nepřipouští (odkázal tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. 11 Tdo 1586/2015).

15. Dále se nejvyšší státní zástupce podrobně věnoval podmínkám pro uložení trestu vyhoštění. Podle zákonné dikce § 80 odst. 1 tr. zákoníku ho lze uložit za současného splnění těchto obecných podmínek:

a) jde o pachatele, který není občanem České republiky,

b) uložení tohoto trestu vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem,

c) nejsou zde překážky vyjmenované v § 80 odst. 3 tr. zákoníku.

16. Ze skutkových zjištění v předmětné věci vyplývá, že první podmínka splněna byla, neboť obviněný N. A. občanem České republiky není. Druhou z naznačených podmínek je, že uložení trestu vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Nebezpečí pro tyto chráněné hodnoty může vyplývat z charakteru, rozsahu, následků a závažnosti trestné činnosti, za kterou má být uložen trest vyhoštění, z osoby pachatele, anebo z obou těchto hledisek zároveň. Pokud jde o první hledisko založené na charakteristice spáchaného trestného činu, uplatní se zde obecná kritéria určující povahu a závažnost trestného činu podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Uložení trestu vyhoštění bude v tomto směru namístě zejména v případech závažnějšího úmyslného trestného činu, spáchání více trestných činů v souběhu, organizované kriminality, přeshraničního páchání trestných činů atd. Rovněž při hodnocení osoby pachatele odůvodní uložení trestu vyhoštění především obecné okolnosti charakterizující jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, dosavadní způsob života pachatele, možnost jeho nápravy a případně chování pachatele po činu. Trest vyhoštění pak z tohoto hlediska přichází v úvahu zejména u recidivistů, pachatelů zdržujících se na území České republiky nelegálně nebo dokonce po předchozím správním vyhoštění, u pachatelů záměrně měnících své osobní údaje apod. Pokud jde o bezpečnost lidí nebo majetku, její ochrana bude vyžadovat uložení trestu vyhoštění zejména v případě, budou-li dalším pobytem pachatele na území České republiky ohroženi jiní lidé zejména možnými útoky na život, zdraví, osobní svobodu, svobodu rozhodování, domovní svobodu, rodinný život a děti atd., anebo útoky na chráněné majetkové hodnoty. Ochrana uvedených zájmů a hodnot odůvodní uložení trestu vyhoštění zpravidla za předpokladu, že vzhledem k osobě pachatele hrozí z jeho strany opakování trestné činnosti. Jiný obdobný obecný zájem může spočívat v zájmu na ochraně dalších důležitých společenských i individuálních zájmů a hodnot, které jsou chráněny trestním zákonem. Svým významem musí být jiný obecný zájem přibližně rovnocenný zájmu na ochraně bezpečnosti lidí nebo majetku. Může jít o zájem na ochraně demokratického řádu a demokratických hodnot, na ochraně mravnosti a morálky, na plnění mezinárodních závazků České republiky atd. (srov. Šámal, P., a kol., Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 868 a násl.).

17. V návaznosti na výše uvedené tento dovolatel konstatoval, že již v rozsudku Městského soudu v Brně absentuje jakékoli podrobnější hodnocení naznačených kritérií, tj. zda právě charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, nebo osoba pachatele, či obě tato hlediska odůvodňují potřebu uložení trestu vyhoštění, potažmo z jakého důvodu jeho uložení vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, příp. jiný obecný zájem. Tento soud se v rámci kusého vymezení důvodů pro uložení tohoto trestu spokojil v podstatě s tím, že obviněný je cizincem a dopustil se zvlášť závažného zločinu. Zcela přitom pominul např. skutečnost, že obviněný je osobou zcela bezúhonnou, přičemž – aniž by měla být jakkoli snižována závažnost jeho jednání – trestného činu se dopustil jen ve stadiu pokusu.

18. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na to, že nalézací soud obdobně zcela pominul zjišťování, zda v daném případě nejsou dány negativní podmínky vymezené v § 80 odst. 3 [zejména pak § 80 odst. 3 písm. b), c), d)] tr. zákoníku, jejichž existence by uložení trestu vyhoštění bránila. Není zřejmé, že některá z těchto podmínek skutečně naplněna byla, avšak je třeba poukázat na absenci potřebných zjištění v naznačeném směru, neboť řádné dokazování těchto okolností neproběhlo. Nebylo tedy např. ověřováno, zda obviněný v České republice nepožádal o udělení azylu či doplňkové ochrany z důvodu válečného konfliktu v jeho domovském státě. Nebylo také zjišťováno, do jaké země by měl být obviněný vyhoštěn, zda např. stát, do kterého má být po odpykání trestu vyhoštěn, je tzv. bezpečnou zemí, a zda by tedy obviněný za současné situace, v případě probíhajícího válečného konfliktu v Sýrii, a to i v jeho rodné provincii v Idlíbu, měl vůbec reálnou šanci se do této země vrátit, aniž by zde byl perzekvován. Nelze pak odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný žije v České republice s částí svých příbuzných, jejichž přesný okruh nicméně soudy zjištěn nebyl, a brigádně zde pracuje u svého strýce (což však odvolací soud v rozporu s provedenými důkazy označil za tvrzení nevyznívající příliš přesvědčivě).

19. Nejvyšší státní zástupce rovněž uvedl, že stručné a veskrze obecné úvahy Městského soudu v Brně ve výroku o uloženém trestu vyhoštění na dobu neurčitou pak v podstatě bez jakéhokoliv doplnění převzal Krajský soud v Brně, který nad rámec uvedeného zmínil ještě nedostatek sebereflexe a lítosti obviněného, resp. to, že poškozená má ze zážitku psychické trauma. Posledně zmíněnou skutečnost odvolací soud dovodil pouze po zhlédnutí záznamu o hlavním líčení, neboť jiné důkazy v tomto směru provedeny nebyly.

20. Krom chybějících úvah týkajících se případného naplnění výše zmíněných obecných podmínek nezbytných pro uložení trestu vyhoštění pak soudy – podle názoru tohoto dovolatele – náležitým způsobem nezjišťovaly ani to, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Z judikaturních rozhodnutí reagujících na problematiku ukládání trestu vyhoštění (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014 sp. zn. I. ÚS 4503/12, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1056/2014, usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 899/2016 a další) vyplývá, že soud musí při jeho výměře v konkrétním případě zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria:

a) proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku;

b) individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele;

c) poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a

d) prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu.

21. Pokud naznačená úvaha soudu není řádně provedena a odůvodněna, dochází tím i k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod, zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem. Jinak řečeno nedostatečně odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení nejpřísnější výměry trestu je porušením zákonné povinnosti ukládat trestní sankce přiměřené, a v závažnějších případech tak může být porušením ústavní povinnosti zákonnosti trestu a zásahem do ústavního příkazu „nulla poena sine lege“. Při ukládání trestu vyhoštění na dobu neurčitou tak musí soud nejen zkoumat prognózu nápravy pachatele, která se má pojmově blížit nemožnosti, respektive velmi vysoké míře nepravděpodobnosti nápravy, ale musí též kvalifikovaně zohlednit bezpečnostní riziko pobytu pachatele na území České republiky, tedy shledat, že ani nejvýše deset let pobytu mimo Českou republiku nesnižuje obavy, že by po uplynutí stanovené doby a případném návratu na území České republiky pachatel mohl opět ohrožovat společenské zájmy svou trestnou činností. Trest vyhoštění na dobu neurčitou tak může být pojmově uložen jen v nejzávažnějších případech, kde nelze rozumně očekávat, že by odsouzený i po několika letech přestal být pro Českou republiku bezpečnostní hrozbou.

22. Podle nejvyššího státního zástupce však v rozsudku Městského soudu v Brně i v usnesení Krajského soudu v Brně jakákoli podrobnější zjištění v naznačeném směru chybí. Nebyly totiž vůbec prověřovány a hodnoceny např. poměry obviněného, prognóza jeho nápravy, ani to, do jaké míry je jeho pobyt na území České republiky bezpečnostním rizikem. Dovolatel považoval v této souvislosti za vhodné doplnit, že uložení trestu vyhoštění obviněnému v odpovídající výměře nelze předem vyloučit. To však až po doplnění dokazování ve shora naznačeném směru, které by mělo být zaměřeno jak na dovození obecných podmínek pro jeho uložení, tak i na objasnění okolností potřebných pro stanovení odpovídající výměry tohoto trestu. Závěr soudů o nezbytnosti uložení trestu vyhoštění na maximální možnou dobu trvání je tak prozatím závěrem předčasným.

23. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 50/2017, a dále rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 89 T 161/2016, ve výroku o trestu, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

24. Dovolání nejvyššího státního zástupce zaslal soud prvního stupně oběma shora jmenovaným obhájcům obviněného, kteří jej shodně obdrželi dne 11. 7. 2017, a také samotnému obviněnému, jemuž bylo doručeno dne 14. 7. 2017. Žádné vyjádření k tomuto dovolání však obviněný sám ani prostřednictvím některého ze svých obhájců ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu neučinil.

25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že obě podaná dovolání jsou podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustná. Byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněným prostřednictvím jeho obhájců, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., a ve prospěch obviněného rovněž nejvyšším státním zástupcem na základě § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Obě podání byla učiněna v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

26. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda oběma dovolateli uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

27. Obviněný ve druhém ze svých podání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně, a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

28. Jakkoliv je pravdou, že obhájce obviněného JUDr. Vlastimil Vlk se v jím sepsaném podání zabýval především svědeckými výpověďmi jednotlivých účastníků trestního řízení a jejich hodnocením ze strany obou soudů nižších stupňů, které se mělo odchýlit od základních principů platných pro trestní proces, vznesenými námitkami současně zpochybňoval, že by soudy učiněné skutkové zjištění naplňovalo skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Jde tudíž o argumentaci v zásadě podřaditelnou pod výše uvedený dovolací důvod, se kterou se Nejvyšší soud v mnoha ohledech ztotožnil. Proto neshledal důvody pro odmítnutí podaných dovolání (lze předeslat, že i dovolání nejvyššího státního zástupce bylo naprosto relevantní; srov. níže) a přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláními napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána dovolání.

29. K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku. Zákonné znaky tohoto zločinu podle jeho odst. 2 písm. a) pak pachatel naplní, spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.

30. Jelikož obviněný se měl zjištěného jednání dopustit formou násilí, je třeba z uvedených zákonných znaků soustředit pozornost právě na tento pojem, zvláště když není v zákoně definován. Ustanovení § 119 tr. zákoníku totiž pouze zakotvuje, že trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem. Za násilí ve smyslu § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku soudní praxe i právní teorie (srov. například Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1834 a násl.) považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. O uvedení poškozené do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem ve smyslu § 119 tr. zákoníku není třeba v dané věci vůbec uvažovat, neboť obviněný jí alkoholické nápoje nejenže nepodával, ale dokonce s ní ani nebyl v kontaktu v době, kdy je konzumovala.

30. Pokusem trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je pak jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Z uvedeného zákonného vymezení je zjevné, že pokus se vyznačuje těmito znaky: a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem dokonání, zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě.

31. Z těchto znaků je v posuzované věci třeba soustředit pozornost na první z nich, tedy na to, zda zjištěné jednání obviněného vůči poškozené již bezprostředně směřovalo k dokonání zločinu znásilnění. Pojem bezprostředního směřování k dokonání trestného činu je nutno chápat tak, že pachatel již bezprostředně ohrožuje předmět svého útoku (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 10. 12. 1968, sp. zn. 6 Tz 99/68, publikovaný pod č. 20/1969 Sb. rozh. tr.). Jednání je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, který má nastat, přičemž trestná činnost je již tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání trestného činu, neboť pachatel podnikl již vše, co považoval za nezbytné, aby mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě, nebo již přímo směřuje k takovému jednání popsanému ve skutkové podstatě (časová určenost pokusu). Časová a místní určenost pokusu jsou jen pomocná kritéria, která obvykle spoluurčují, zda jednání pachatele má bezprostřední význam pro dokonání trestného činu (srov. například Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 293 a násl.).

32. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací výhrada obviněného, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, je důvodná.

33. Ani Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje věrohodnost svědecké výpovědi poškozené K. O. Oběma soudům nižších stupňů rozhodně nelze vytýkat, pokud právě z ní při svém rozhodování vycházely. Je však důležité připomenout zásadní informace z výpovědi této poškozené plynoucí, zejména pak to, že ve stavu silné opilosti, který si sama přivodila, šla s obviněným, s nímž se seznámila jen krátce předtím, do jeho bytu naprosto dobrovolně. Přitom ani ona sama nevyloučila, že obviněnému projevovala již cestou do bytu určitou náklonnost (líbala se sním), o níž hovořil nejen obviněný, ale i někteří svědci. V kritický moment, kdy se poškozená již v bytě obviněného (kde si předtím na balkoně zakouřila) posadila na rozkládací pohovku (sama poškozená hovořila o posteli), si obviněný k ní přisedl, vysvlékl do spodního prádla a vyndal z krabičky prezervativ (který ale byl stále zabalený v obalu). Na to poškozená reagovala tak, že mu sdělila, že s ním sex mít nechce, obviněný ji však chytil za pas a překulil na postel. Poškozená na něm požadovala, aby ji pustil, a pokoušela se z jeho sevření vyprostit, což se jí asi po půl minutě podařilo. Přitom z jejích slov zaznamenaných do protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 12. 2016 (srov. č. l. 156 spisu) by bylo možno usuzovat i na tu variantu skutkového děje, že obviněný sám mohl své sevření povolit, když mu došlo, že poškozená myslí svůj nesouhlas s pohlavním stykem opravdu vážně. Poškozená se poté dala na útěk, obviněný ji ještě následoval do chodbičky v bytě, kde ji uchopil za paži, ona se mu ale vytrhla, přitom však sama připustila, že obviněný se jí zadržet nepokoušel. Byt obviněného poté opustila, seběhla o několik pater níže, kde jednu až dvě minuty hovořila z chodby přes dveře se svědkyní J. O. (která kontaktovala Policii ČR), a následně opustila i dům. V návaznosti na to lze připomenout rovněž vyjádření poškozené při výslechu u hlavního líčení, kdy doslova uvedla, že obviněný „za celou dobu na mě nepoužil žádné násilí nebo fyzický nátlak“ (srov. č. l. 157 spisu).

34. Nejvyšší soud je přesvědčen, že ze soudy učiněných skutkových zjištění, která byla zformulovaná do popisu jednání ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, nelze s potřebnou mírou jistoty dovodit naplnění skutkové podstaty zločinu znásilnění ve stadiu pokusu. Přestože obviněný měl jistě zájem o pohlavní styk s poškozenou a následně ji silou uchopil za pas a překulil na postel, není (při respektu k zásadě in dubio pro reo) možné přijmout jednoznačný závěr o tom, že měl v úmyslu poškozenou násilím donutit k souloži. Není natolik důležité, zda obviněný své sevření povolil anebo zda se z něj poškozená vymanila vlastními silami, podstatné je, že v tomto svém konání již po jejím vytržení se nepokračoval a ani se nesnažil poškozenou násilně na odchodu zadržet. Nadto nelze přehlížet, že opilá poškozená s ním šla do jeho bytu naprosto dobrovolně (třebaže se s ním seznámila teprve téhož večera a jen nedlouho před tím) a z vlastní vůle tam setrvávala až do okamžiku, kdy projevil svůj zájem o pohlavní styk s ní. Až do této chvíle tedy obviněný mohl mít vcelku oprávněný pocit, že bude k jeho sexuálním touhám svolná, zvláště když se sama posadila na postel. Ačkoliv zmiňované držení obviněného kolem pasu poškozené lze nepochybně označit za nevhodnou formu určitého nátlaku na ni, nelze spolehlivě uzavřít, že muselo nutně jít o jednání bezprostředně směřující (poškozená byla po celou dobu oblečená) k násilnému vynucení některé z forem pohlavního styku, jak zakotvuje § 185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Je tomu tak zejména za situace, kdy ani nebylo zjištěno, že by obviněný vůči poškozené dopouštěl nějakých dalších erotických náznaků, jako např. osahávání, líbání či svlékání (jak ve svém usnesení tendenčně a zcela nepravdivě uvedl odvolací soud), ani nepřidal na síle, aby si uvedené praktiky, případně i následnou soulož na poškozené vynutil.

35. V posuzovaném případě tak lze dospět k reálnému závěru, že projevený a vážně míněný odpor poškozené vedl obviněného spíše k tomu, že si uvědomil její zřetelný nesouhlas s uskutečněním pohlavního styku a od dalšího jednání upustil. To v konečném důsledku nesvědčí o jeho záměru vykonat na poškozené pohlavní styk (a z logiky věci ani soulož nebo jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží), jak vyžaduje ustanovení § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Skutková podstata pokusu tohoto zločinu tedy přezkoumávaným jednáním obviněného naplněna nebyla, a pokud jej tak nižší soudy hodnotily, založily své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.

36. V tomto směru lze ještě pro doplnění odkázat na další judikaturu Nejvyššího soudu, která je s tímto rozhodnutím plně v souladu. V prvé řadě jde o jeho usnesení ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 124/2015, v jehož odůvodnění se mimo jiné uvádí: „Jednání proti poškozené bylo zjištěno jako pokus uchopit ji rukama kolem pasu po předcházejícím letmém dotyku rukou, na který poškozená reagovala odstrčením obviněného. Přitom pokus o uchopení kolem pasu tato poškozená eliminovala tím, že se vysmekla a obviněného odstrčila. Na to již nenavazovalo žádné další jednání, jímž by obviněný zasahoval do tělesné integrity poškozené a překonával odpor, který tak poškozená dala najevo. Za tohoto stavu lze sotva jednání obviněného označit za násilí.“. Dále je velmi významné usnesení ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1256/2008, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitu 51/2009, pod č. T 1145, podle něhož „zjištění, že obviněný nejdříve slovně vyzval poškozenou k souloži … a poté, co toto odmítla, ji fyzicky napadl, ještě samo o sobě nestačí pro závěr, že násilné jednání obviněného bylo prostředkem k vynucení soulože (jiného pohlavního styku) a že tímto naplnil znaky trestného činu znásilnění …, resp. pokusu tohoto trestného činu.. Je tedy zjevné, že oba uvedené případy jsou skutkově obdobné této trestní věci, jen násilí ze strany pachatele vůči poškozené bylo v druhém z těchto případů ještě intenzivnější, než to, které obviněný N. A. vyvinul vůči poškozené K. O.

37. Již z těchto důvodů nemohlo dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu – stejně jako jemu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně – obstát a muselo být zrušeno.

38. Jak obviněný, tak v jeho prospěch i nejvyšší státní zástupce zpochybnili ve svých podáních i výrok o uloženém trestu vyhoštění na dobu neurčitou podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce k tomu využil nejprve dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání tohoto dovolatele je zřejmé, že se rozhodl pro druhou z uvedených variant, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

39. Ustanovením, jehož prostřednictvím brojili nejvyšší státní zástupce a obviněný (především v podání sepsaném JUDr. Romanem Haisem) byl § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Oba dovolatelé jej uplatnili v jeho prvé alternativě, když tvrdili, že nebyly dány podmínky k uložení trestu vyhoštění, resp. že soudy se splněním daných požadavků téměř vůbec nezabývaly.

40. Rovněž takto uplatněná argumentace je zcela relevantní. Soudy vskutku podmínkám uložení trestu vyhoštění uvedeným v § 80 odst. 1, 2 a 3 dostatečnou pozornost nevěnovaly. Soud nalézací se omezil na konstatování, že obviněný je cizím státním příslušníkem a že na území České republiky spáchal „mimořádně závažný čin“. Soud odvolací – aniž by měl pro své tvrzení jakékoliv důkazní podklady – ještě doplnil, že obviněný zde „nemá žádné rodinné, sociální ani pracovní vztahy, neboť jeho tvrzení, že je brigádně zaměstnán u svého strýce jako pomocný dělník, nevyznívá zrovna příliš přesvědčivě“. Nakonec uzavřel, že u obviněného „absentuje jakýkoliv projev lítosti či sebereflexe“.

41. S přihlédnutím ke znění § 80 tr. zákoníku je více než zjevné, že oba soudy celou řadu zákonných požadavků v tomto ustanovení zakotvených ignorovaly. Nectily zejména negativní podmínku podle § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, přestože obviněnému byla dne 7. 9. 2017 Ministerstvem vnitra udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu na dobu 24 měsíců ode dne nabytí právní moci daného rozhodnutí (č. l. 234 spisu). Ta byla tedy účinná v době, kdy oba nižší soudy učinily v této trestní věci svá rozhodnutí. Soudy nižších instancí ovšem přehlédly i další podmínky pro trest vyhoštění na dobu neurčitou popsané v § 80 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, kterými se ve svém dovolání dopodrobna zabývá Nejvyšší státní zástupce, a ani k nim neprovedly žádné dokazování. Nejvyšší soud se s přiléhavými a věcně správnými námitkami tohoto dovolatele plně ztotožnil. Jelikož ale v prvé řadě zpochybnil výrok o vině založený na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, považuje za předčasné se v této fázi řízení výrokem o trestu blíže zabývat. Každopádně lze odkázat právě na dovolání nejvyššího státního zástupce, jehož znění dovolací soud (záměrně) převzal i do svého usnesení v téměř nezkrácené podobě.

42. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného i nejvyššího státního zástupce rozhodl z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 50/2017, i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 89 T 161/2016. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutím došlo ke zjištěným pochybením.

43. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

44. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvého stupně, jenž je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Tento soud se proto musí znovu a daleko podrobněji, než se v dosavadním řízení stalo, zabývat žalovaným skutkem a posoudit, zda je trestným činem či nikoliv, případně, zda jednání obviněného nevykazuje znaky přestupku. Pokud by při dalším rozhodování přece jen dospěl k závěru, že zmiňované jednání skutkovou podstatu nějakého (jiného než žalovaného) trestného činu naplňuje a uvažoval by též o uložení trestu vyhoštění, bude povinen mnohem zodpovědněji než dosud zhodnotit splnění všech zákonných podmínek pro jeho uložení, které tak výstižně popsal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání (a to především se zvláštním zřetelem k negativnímu výčtu uvedenému v § 80 odst. 3 tr. zákoníku).

45. Povinností soudu prvního stupně rovněž bude, aby při svém rozhodování přihlédl i k základním principům trestního řízení a respektoval zejména § 125 odst. 1 tr. ř., neboť ve svém původním rozsudku ani neuvedl obsah výpovědí jednotlivých účastníků, takže nebylo jasné, z jakých informací při svém značně neurčitém a nepřesvědčivém hodnocení důkazů vlastně vycházel. Jelikož jeho rozhodnutí je v důsledku toho nepřezkoumatelné, Nejvyšší soud musel při svém rozhodování vycházet převážně z obsahu spisového materiálu. Povinností soudu druhého stupně (bude-li znovu rozhodovat i on) pak bude respektovat příslušná ustanovení trestního řádu (zejména jeho § 2 odst. 5 a § 254). Nejvyšší soud totiž nepřehlédl, že tento soud ve svém usnesení učinil nejeden skutkový závěr, který nebyl vůbec podložen provedenými důkazy či s nimi byl dokonce v přímém rozporu (např. již zmíněné tvrzení o svlékání poškozené obviněným, anebo závěr o absenci rodinných, sociálních a pracovních vazeb obviněného v ČR).

46. Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud při vědomí toho, že obviněný se ke dni rozhodnutí dovolacího soudu nacházel v této věci ve výkonu trestu odnětí svobody, samostatným usnesením ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 998/2017-II., rozhodl (rovněž v neveřejném zasedání), že obviněný N. A. se podle § 265l odst. 4 tr. ř. nebere do vazby.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 9. 2017

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru