Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 994/2004Usnesení NS ze dne 22.09.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.994.2004.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 994/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2004 o dovolání podaném obviněným P. A. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 6 To 80/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 58/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 3 T 58/2002, byl obviněný P. A. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. (jednání popsaná pod body 1 až 3 rozsudku) a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (jednání popsané pod bodem 4 rozsudku) a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti – výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným škodu, a to Finančnímu úřadu pro P. ve výši 1.000.437,35 Kč, Pražské správě sociálního zabezpečení P., ve výši 193.291,- Kč, V. z. p. ČR, O. p. hl. m. P., ve výši 1.307.434,- Kč, firmě C. P., s. r. o., se sídlem K., ve výši 732.692,- Kč a firmě W., s. r. o., se sídlem K., ve výši 108.519,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Finanční úřad pro P., Pražská správa sociálního zabezpečení, P., V. z. p. ČR, O. p. hl. m. P., a firma W., s. r. o., K., odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů tím, že

1. v období od ledna do prosince 1998, jako statutární orgán společnosti A., spol. s r. o., se sídlem P., odpovědný i za výkon zaměstnavatelských povinností, tedy jako plátce daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za své zaměstnance ve smyslu § 6 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, § 6 odst. 1, 3, § 38h odst. 1, § 38h odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl Finančnímu úřadu pro P., se sídlem P., zálohu na daň svých zaměstnanců ve výši nejméně 1.000.437,35 Kč, ačkoliv svým zaměstnancům zákonné srážky na tento odvod ze mzdy provedl,

2. v období nejméně od října 1998 do března 2000, vyjma měsíců červen, červenec, srpen 1999, jako statutární orgán společnosti A., spol. s r. o., se sídlem P., odpovědný i za výkon zaměstnavatelských povinností, tedy jako plátce odvodu pojistného na sociální zabezpečení za své zaměstnance ve výši 8% z vyměřovacího základu ve smyslu § 3 odst. 1 písm. b), § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl Pražské správě sociálního zabezpečení, pracoviště P., pojistné na sociální zabezpečení za své zaměstnance ve výši nejméně 193.291,- Kč, ačkoliv svým zaměstnancům zákonné srážky na tento odvod ze mzdy provedl,

3. v období od nejméně ledna 1998 do 13. 3. 2000, vyjma měsíce dubna 1999, jako statutární orgán společnosti A., spol. s r. o., se sídlem P., odpovědný i za výkon zaměstnavatelských povinností, tedy jako plátce odvodu pojistného na všeobecné zdravotní pojištění za své zaměstnance ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., § 8 odst. 2 zákona č. 550/1991 Sb., ve znění § 9 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění novel, neodvedl V. z. p., pracovišti O. p. hl. m. P., pojistné na zdravotní pojištění za své zaměstnance v celkové výši nejméně 1.307.434,- Kč, ačkoliv svým zaměstnancům zákonné srážky na tento odvod ze mzdy provedl,

4. v období od dubna 1999 do listopadu 1999 v P.,jako jednatel společnosti A., spol. s r. o., odpovědný za finanční úsek firmy, odebíral i nadále, po ujištění o dobré finanční situaci firmy, přestože věděl, že jeho firma nemá dostatek finančních prostředků, neboť měla nezaplacené pohledávky nejméně u Finančního úřadu P., Pražské správy sociálního zabezpečení, V. z. p. ČR, firem C. C., s. r. o., C., s. r. o. zboží na faktury s krátkou lhůtou splatnosti, jak jsou uvedeny v rozsudku, v celkové hodnotě 734.672,70 Kč od firmy C. P., s. r. o., se sídlem K., a dále v období od července 1999 do září 1999 od firmy W., s. r. o., se sídlem K., zboží, hračky a sportovní potřeby na faktury, jak jsou uvedeny v rozsudku, za které neuhradil částku 108.519,- Kč, čímž jmenované firmy uváděl v omyl stran své solventnosti, a zároveň jim tak způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 843.191,70 Kč.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2004, sp. zn. 6 To 80/2004, a podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku, jímž byl přiznán nárok na náhradu škody poškozeným Finančnímu úřadu pro P., Pražské správě sociálního zabezpečení, P., V. z. p. ČR, O. p. hl. m. P., P., a ve výroku, jímž byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. tito poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen (ve výroku o vině, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a ve výroku o náhradě škody poškozeným C. P., s. r. o. a W., s. r. o.).

Opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 22. 4. 2004, jeho obhájci JUDr. J. T. dne 20. 4. 2004 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6 dne 19. 4. 2004.

Dne 19. 5. 2004 učinil obviněný prostřednictvím výše jmenovaného obhájce na poště podání, jehož obsahem bylo dovolání proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze a které bylo adresováno Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Jako dovolací důvod v něm uplatnil ten, který je vymezen v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku popsaného v bodě 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť tento není trestným činem, a nesprávném rozhodnutí o trestu a povinnosti nahradit škodu poškozeným C. P., s. r. o. a W., s. r. o.

V podrobnostech rozvedl, že skutek, jak je uveden pod bodem 4. rozsudku nalézacího soudu, byl soudy obou stupňů nesprávně právně posouzen, neboť skutková zjištění nesvědčí pro závěr, že by měl úmysl uvést někoho v omyl nebo využít něčího omylu, a sebe či jiného tak obohatit; poukázal přitom na to, že obchodní společnost A., spol. s r. o., jejímž byl statutárním orgánem, po osm let prosperovala, podávala daňová přiznání a vedla účetnictví, a namítl, že nelze vycházet automaticky z předpokladu, že podnikatel, který nemá v době splatnosti faktur dostatek volných finančních prostředků na jejich úhradu, je podvodníkem, zejména když se vzniklou situaci snaží řešit způsobem, který měl bezpečně vést k získání dostatečného množství financí na úhradu dluhů a záchranu podniku. Dále soudům vytkl, že se nezabývaly jeho obhajobou v tomto směru a ani dalšími výpověďmi svědků z řad zaměstnanců dané obchodní společnosti, především jejího bývalého prokuristy E. N., a dále výpovědí svědka S. M., přičemž uvedl, že z nich vyplývá, že objednávky zboží prováděli jednotliví vedoucí prodejen, přičemž jejich celkový objem usměrňoval prvně jmenovaný, a tvrdil, že s dodavateli včetně společností C. P., s. r. o. a W., s. r. o. nikdy o nákupu zboží nehovořil, a proto nemohl předstírat jakékoli úmysly a při odběru zboží uvádět nepravdivými informacemi jejich zaměstnance v omyl, a pak ani naplnit po objektivní a subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu podvodu. V návaznosti na zmíněné skutečnosti nesouhlasil dovolatel rovněž s výrokem o náhradě škody poškozeným společnostem C. P., s. r. o. a W., s. r. o., když zdůraznil, že ji svým jednáním nezpůsobil.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze v napadené části a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby, a nově rozhodne o uložení trestu podle § 147 odst. 1 tr. zák., tj. pouze za skutky uvedené pod body 1. až 3. rozsudku soudu prvního stupně.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání (Nejvyšší státní zastupitelství jej obdrželo dne 21. 7. 2004).

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 11. 8. 2004 úvodem zrekapitulovala dosavadní řízení ve věci a obsah dovolání obviněného. Uvedla, že námitky v něm uplatněné ke správnosti právní kvalifikace se opírají o nedostatek zavinění na straně dovolatele, a jako takové obsahově odpovídají použitému dovolacímu důvodu (ohledně dílčích výhrad ke způsobu hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí, konstatovala, že k nim přihlížet nelze, neboť směřují ke zpochybnění dovoláním nezměnitelného skutkového stavu věci). Dospěla však k závěru, že popis skutku pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a zde uvedená zjištění, že obviněný „věděl, že jeho firma nemá dostatek finančních prostředků“ na úhradu odebraného zboží jednak v hotovosti, přičemž navíc ji zatěžovaly stále se zvyšující státní pohledávky z titulu daní a odvodů, svědčí o naplnění dovolatelova podvodného úmyslu minimálně v jeho nepřímém stupni, když plně korespondují jak objektivně zjištěné finanční situaci jím řízené firmy ve sledovaném období, tak i rozsahu jejích odběratelských obchodních aktivit i avizovanému záměru rozšířit činnost firmy, které byly ze strany obviněného činěny s tzv. plnou znalostí pravého stavu věci, a tedy s vědomím, že takto přijatým závazkům nelze objektivně dostát. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jakožto zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.

Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin; dále pak lze namítat vadnost jiného hmotně právního posouzení, které spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva zejména trestního, ale případně i jiných právních odvětví. Není však možné namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění ani nesprávnost hodnocení důkazů.

Důvody dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., jsou koncipovány v ustanovení § 265b tr. ř. tak, že dovoláním není možné napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak zásadně povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, bude-li právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí v rozporu se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Z tohoto pohledu je zapotřebí uvést, že obviněný v odůvodnění svého dovolání uplatnil (mimo jiné, jak bude rozvedeno níže) i výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů, prováděl jejich vlastní hodnocení a předkládal vlastní skutkové závěry. Tak je tomu v případě, jestliže ke skutku pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně namítal, že nemohl předstírat jakékoli úmysly a uvádět nepravdivými údaji v omyl zaměstnance obchodních společností C. P., s. r. o. a W., s. r. o. (a způsobit těmto společnostem škodu), a pak ani naplnit po objektivní a subjektivní stránce skutkovou podstatu trestného činu podvodu proto, že s dodavateli včetně jmenovaných společností nikdy o nákupu zboží nehovořil, přičemž poukazoval na obsah výpovědí svědků E. N. a S. M. a soudům vytýkal, že se jimi z tohoto pohledu nezabývaly, ačkoliv z nich vyplývalo, že objednávky zboží prováděli jednotliví vedoucí prodejen a jejich celkový objem usměrňoval prvně jmenovaný.

Pokud by podané dovolání obsahovalo jen uvedené výhrady, nešlo by o námitky podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o námitky jiné, které pod tento dovolací důvod nelze podřadit, a takové dovolání by bylo nutno odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že nestačí jen formální odkaz na příslušné zákonné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, nýbrž obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení a názorů, o něž je v dovolání existence určitého dovolacího důvodu opírána, musí zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. skutečně věcně odpovídat.

Obviněný P. A. však ve svém dovolání rovněž vyjádřil názor, že skutek uvedený pod bodem 4. rozsudku nalézacího soudu byl soudy obou stupňů nesprávně právně posouzen, neboť není trestným činem, když zde popsaná skutková zjištění nesvědčí pro závěr, že by měl úmysl uvést někoho v omyl nebo využít něčího omylu, a sebe či jiného tak obohatit; poukázal přitom na prosperitu předmětné obchodní společnosti a namítl, že nelze vycházet automaticky z předpokladu, že podnikatel, který nemá v době splatnosti faktur dostatek volných finančních prostředků na jejich úhradu, je podvodníkem, zejména když se vzniklou situaci snaží řešit způsobem, který měl bezpečně vést k získání dostatečného množství financí na úhradu dluhů a záchranu podniku. Nejvyšší soud shledal, že takto formulovanou výhradu o absenci zavinění na straně obviněného lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejím prostřednictvím rozhodnutím soudů skutečně (nikoli jen formálně) vytýká, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.

Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba připomenout zjištění, které učinil soud prvního stupně a jež uvedl v napadeném bodě 4. výroku o vině rozsudku, že obviněný

v období od dubna 1999 do listopadu 1999 v P.,jako jednatel společnosti A., spol. s r. o., odpovědný za finanční úsek firmy, odebíral i nadále, po ujištění o dobré finanční situaci firmy, přestože věděl, že jeho firma nemá dostatek finančních prostředků, neboť měla nezaplacené pohledávky nejméně u Finančního úřadu P., Pražské správy sociálního zabezpečení, V. z. p. ČR, firem C. C., s. r. o., C., s. r. o. zboží na faktury s krátkou lhůtou splatnosti, jak jsou uvedeny v rozsudku, v celkové hodnotě 734.672,70 Kč od firmy C. P., s. r. o., se sídlem K., a dále v období od července 1999 do září 1999 od firmy W., s. r. o., se sídlem K., zboží, hračky a sportovní potřeby na faktury, jak jsou uvedeny v rozsudku, za které neuhradil částku 108.519,- Kč, čímž jmenované firmy uváděl v omyl stran své solventnosti, a zároveň jim tak způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 843.191,70 Kč.

Jak je rozvedeno v odůvodnění rozsudku, nalézací soud … provedenými listinnými důkazy i obsahy svědeckých výpovědí … prokázal, že obviněný v okamžiku, kdy od poškozených firem nadále odebíral zboží, věděl o finanční situaci firmy, která mu nedovolovala dostát závazkům z těchto vztahů, tj. zaplatit odebrané zboží a v této souvislosti soud poukazuje na celkový objem pohledávek, které obviněný v předmětnou dobu neměl uhrazeny (viz důkazy k bodu jedna až tři výroku rozsudku), naopak obviněný se snažil zastřít skutečný stav věci předstíráním solventnosti a dokonce i rozšířením firmy, včetně rozšíření objemu odebíraného zboží od dodavatelů, tím dosáhl, že mu dodavatelé, firma C. P., s. r. o. a firma W., s. r. o., dodali zboží, které nezaplatil a objektivně ani uhradit nemohl … svědkyně M. výslovně uvedla, že obviněný měl zcela přesný přehled o finanční situaci firmy, výhradně sám rozhodoval o úhradách závazků firmy z nezaplacených faktur, k údajům této svědkyně koresponduje i obsah svědecké výpovědi svědkyně S. … Jednání pod bodem 4 výroku rozsudku soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Tato právní kvalifikace se odvíjí od prokázaného zjištění: obviněný v předmětnou dobu odebral od poškozených firem zboží na faktury s krátkou dobou splatnosti, ačkoliv věděl, že není solventní, firma není schopna za dodané zboží v souladu s fakturačními podmínkami zaplatit, a naopak majitelům poškozených firem předstíral, v rozporu se skutečností, dobrou finanční situaci firmy a … je utvrzoval o jisté budoucí spolupráci ještě v širším měřítku. Tím dosáhl, že poškozené firmy mu dodávaly zboží, za které nezaplatil. Celková výše způsobené škody podmínila aplikaci kvalifikačního znaku uvedeného pod písmenem b) § 250 tr. zák. – způsobení značné škody … (str. 15 a 16 rozsudku).

Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právní kvalifikací jednání obviněného se ztotožnil i soud odvolací, který na straně 4 a 5 odůvodnění svého usnesení ohledně skutku pod bodem 4. napadeného rozsudku uvedl, že … neshledal pochybení ani pokud jde o závěr o vině obviněného trestným činem podvodu, který je spatřován v nezaplacení faktur firmám C. P., s. r. o. a W., s. r. o. v období od dubna do listopadu 1999 v celkové výši 843.191,70,-Kč. Výpovědí svědků, pracovníků obou poškozených firem i zaměstnanců firmy obviněného je podvodný úmysl v jednání obviněného zcela jednoznačně spatřován. Hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem je logické, odpovídá skutkovým zjištěním, která nalézací soud provedl, přičemž s těmito závěry se i odvolací soud jednoznačně ztotožňuje. Pokud finanční situace firmy A., s. r. o. byla tak špatná, že již od roku 1998 tato firma nebyla schopna splácet daňové odvody na zdravotní pojištění, na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a na odvody z daně z příjmu, lze si stěží jinak, než podvodným jednáním, vysvětlit tvrzení obviněného o tom, že má v úmyslu rozšířit činnost firmy, tvrzení, které, jak uvádí zástupce poškozených organizací C. P., s. r. o. a W., s. r. o., vedlo tyto společnosti k tomu, že obnovily či pokračovaly v dodávkách zboží společnosti A., s. r. o. přes předchozí nesplacené závazky této společnosti vůči nim, závazky vyplývající z dodávek zboží společnosti A. s. r. o. V tomto směru nemůže obstát ani obviněným tvrzená snaha splatit své závazky prodejem firmy A., s. r. o., resp. zásob zboží či prodejních míst, … je zřejmé, že rozsah nesplacených závazků firmy obviněného byl podstatně větší ais ohledem na tuto skutečnost si musel obviněný být vědom nerentabilnosti svého podnikání, neschopnosti uhradit závazky poškozeným firmám, od nichž další zboží vylákal předstíráním solventnosti, schopnosti tyto závazky uhradit. Pokud jde o závěr o vině obviněného, shledal odvolací soud rozsudek správným a zákonným, přičemž v tomto směru odkazuje na závěry učiněné v napadeném rozsudku …

Závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněného popsané pod bodem 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaného z hlediska subjektivní stránky ve formě úmyslu, nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. K zásadně správným úvahám soudů obou stupňů jen dodává a současně sumarizuje, že na základě skutkových zjištění nalézacího soudu, která shledal správnými i soud odvolací, obviněný jako statutární orgán obchodní společnosti A., spol. s r. o. (tj. osoba oprávněná jejím jménem činit právní úkony a v rámci nich též nakládat s jejím majetkem) odebíral od obchodních společností C. P., s. r. o. a W., s. r. o. na faktury s krátkou lhůtou splatnosti nadále zboží, ačkoliv věděl, že společnost A., spol. s r. o. nemá dostatek finančních prostředků za dodané zboží zaplatit, přičemž tuto skutečnost jmenovaným poškozeným společnostem zamlčoval a naopak, v rozporu se skutečností, je ujišťoval o dobré finanční situaci své společnosti a utvrzoval je v očekávání jisté budoucí spolupráce v ještě větším rozsahu, čímž dosáhl dalších dodávek zboží, za něž nezaplatil.

Trestného činu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Uvedením v omyl je jednání (konání, opomenutí, konkludentní jednání), kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, jenž neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany poškozeného by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Jde o úmyslný trestný čin.

V rozsudku soudu prvního stupně, a to jak ve skutkové větě jeho výrokové části, tak v jeho odůvodnění, jsou obsažena konkrétní skutková zjištění (zmíněná výše), z nichž mimo jakoukoliv pochybnost vyplývá naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, a to ve formě minimálně nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Je třeba bezezbytku přisvědčit soudům obou stupňů, jestliže v jednání obviněného spočívajícím v zamlčení nedobré finanční situace jeho firmy, o níž věděl, a naopak ujišťování o její solventnosti s cílem dosáhnout dalších dodávek zboží, které pak nezaplatil, a ani z objektivních důvodů uhradit nemohl, spatřovaly úmyslné podvodné jednání; takovým jednáním se pak ke škodě cizího majetku obohatil a na majetku poškozených způsobil značnou škodu. Skutek obviněného tak vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Soud prvního stupně svá skutková zjištění a navazující právní závěry logicky a přiléhavě odůvodnil, čemuž přisvědčil v rámci odvolacího řízení i soud druhého stupně. Jelikož soudy obou stupňů se náležitě vypořádaly se všemi znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu, včetně subjektivní stránky (obviněný již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně formuloval ohledně subjektivní stránky trestného činu podvodu obdobné námitky), Nejvyšší soud (vycházeje ze zjištěného a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaného skutku) dospěl k závěru, že právní kvalifikace takového skutku je správná a v souladu se zákonem.

Ze shora uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. A. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. září 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru