Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 973/2020Usnesení NS ze dne 14.10.2020

HeslaKrajní nouze
Nutná obrana
Subsidiarita trestní represe
Výtržnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.973.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 358 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku

§ 28 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 29 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 973/2020-1406

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněného J. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 3 To 97/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 105/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 T 105/2017, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 6 kusů nůžek specifikovaných v rozsudku nalézacího soudu.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 3 To 97/2018, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl při dílčí modifikaci skutkových zjištění uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný uvedeného přečinu dopustil tím, že dne 15. 9. 2017 v době kolem 14:00 hodin v Brně na ulici XY před budovou A. s. v návaznosti na předchozí neshody poté, co mu poškozená A. K., nar. XY, řekla „nečum, zmrde“, začal křičet na M. J., nar. XY, že je „tlustá mrdka“, že má zhubnout, a poté se začal hádat s A. K., která se své kamarádky zastala, a vyhrožoval jí, že ji zbije a zabije, že je cikánská kurva, že je špína, že vyjebe její matku, kdy A. K. na něho ze vzteku plivla a otočila se k němu zády, načež ji silně kopl do levé hýždě, poté odešel do budovy A. s. a A. K. se za ním rozešla, ale ve dveřích ji zastavila L. J., nar. XY, a řekl A. K., že ji podřízne, že bude pít vlastní krev, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl mimo jiných odsouzení rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 11 T 187/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2 2014, sp. zn. 8 To 26/2014, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který vykonal dne 16. 8. 2015.

4. Pro úplnost je vhodné uvést, že se odvolací soud projednávanou věcí nezabýval poprvé. O odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 T 105/2017, již Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 3 To 97/2018, tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného shledal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což obviněného podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil obviněnému ochranné opatření spočívající v zabrání věci, a to 6 kusů nůžek specifikovaných v citovaném rozhodnutí. Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání. Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl usnesením ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1352/2018, tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 3 To 97/2018, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 3 To 97/2018, podal obviněný v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl nepřiléhavou právní kvalifikaci jeho jednání.

6. Úvodem dovolání zopakoval, že spáchání trestné činnosti již v hlavním líčení popřel, a připomněl svou verzi skutkového děje. Odmítl, že by poškozenou kopl do hýždě či použil jakékoliv zbraně, nazval M. J. „tlustou mrdkou“ a řekl jí, že má zhubnout, vyhrožoval A. K., že ji zbije a zabije, či jí řekl, že ji podřízne a bude pít vlastní krev, že je cikánská kurva a špína. Na hrubé jednání poškozené reagoval tak, že jí řekl, „ať zaleze, že není na cikány a takové chování zvědavý“. Měl za to, že s jeho výpovědí koresponduje i obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyně MUDr. Ludmily Prchalové ze dne 10. 11. 2017 a posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyně MUDr. Marty Holanové ve věci obviněného vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 187/2012. Dále zdůraznil, že proti jeho výpovědi stojí nevěrohodné výpovědi svědkyň A. K. a L. J., přičemž stručně zopakoval jejich výpovědi před soudy nižších stupňů. Připomněl i výpověď svědkyně M. J.

7. Dále obviněný poukázal na nepřiléhavost použité právní kvalifikace, bylo-li jeho jednání posouzeno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Použitá právní kvalifikace by podle jeho názoru byla správná, pokud by to byl on, kdo konflikt započal. Z provedeného dokazování ale plyne, že konflikt započal, když na něj svědkyně zavolaly „nečum, zmrde“, přičemž on si takový útok nenechal líbit a odvracel jej tak, jak bylo zjištěno. S odkazem na právní věty usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014, a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015, měl za to, že jeho čin není protiprávní a že jednal v krajní nouzi. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015, dále vyvozoval, že společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Připomněl, že kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio. Závěrem odkázal také na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 627/2016, v němž soud vymezoval případy, kdy se (ne)jedná o nutnou obranu.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2019, sp. zn. 3 To 97/2018, zrušil, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně věc k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně zdůraznil, že z pohledu obviněným uplatněného dovolacího důvodu nelze pod tento podřadit námitky, jimiž obviněný poukazoval na údajnou nevěrohodnost svědkyň A. K. a L. J. Poznamenal však, že obviněný v zásadě nezpochybňoval skutková zjištění vymezená ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Brně a ve vazbě na ně tvrdil, že jednal v krajní nouzi, případně v nutné obraně, přičemž současně vyjádřil přesvědčení o malé společenské škodlivosti stíhaného jednání.

10. Státní zástupce konstatoval, že nutná obrana a krajní nouze jsou dvě z okolností vylučujících protiprávnost, a připomněl podmínky pro jejich naplnění. V aktuálně posuzované trestní věci zájmu chráněnému trestním zákonem žádné nebezpečí přímo nehrozilo, stejně jako nelze dovodit, že přímo hrozil či trval útok, který by byl obviněný nucen odvracet. Podle jeho názoru je pravdou, že podle skutkové věty rozsudku odvolacího soudu nejprve slovně reagovala svědkyně A. K., která na dovolatele pravděpodobně v návaznosti na dřívější konflikty zvolala „...nečum, zmrde...“. Za uvedené situace by byla zcela pochopitelnou reakce obviněného, pokud by svědkyni počastoval podobně peprným výrazem. Obviněný se však s takovou obrannou reakcí nespokojil, poškozenou opakovaně častoval vulgárními nadávkami i s rasistickým podtextem a výhrůžkami zabitím, a posléze ji silně kopl do zadnice. Stalo se tak na místě veřejnosti přístupném, a to v době, kdy ho poškozená žádným způsobem nenapadala. Státní zástupce měl za to, že v takovém případě nelze vyvozovat, že obviněný svým opakovaným jednáním – tedy nadávkami, vyhrůžkami či kopancem – odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem (v té době žádné takové nebezpečí neexistovalo), případně že odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem (v té době žádný takový útok ze strany poškozené nehrozil, ani netrval). Podmínky jednání v krajní nouzi ani nutné obraně tak podle názoru státního zástupce naplněny nebyly.

11. Zjevně neopodstatněnou je podle státního zástupce rovněž námitka dovolatele o malé společenské škodlivosti, jejímž prostřednictvím soudům vytýkal nerespektování zásady vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Aplikace zmíněné zásady je na místě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Za takový případ však trestní věc dovolatele podle názoru státního zástupce považovat nelze. Podle zjištění soudů se totiž obviněný v minulosti opakovaně dopouštěl protiprávního jednání, a to i násilné povahy, pro něž byl projednáván soudem či přestupkovým orgánem. Při zohlednění právě uvedeného proto dospěl k názoru, že uplatnění trestní odpovědnosti bylo logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání dovolatele, které svou povahou nijak nevybočovalo z jiných obdobných jednání kvalifikovaných posléze jako přečin výtržnictví. Právní kvalifikaci jednání obviněného s ohledem na uvedené shledal správnou a odpovídající skutkovým zjištěním.

12. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. a má se za to, že je podala včas oprávněná osoba (zjevné nedostatky a liknavost v postupu soudu prvního stupně a ustanovené obhájkyně nelze přičítat k tíži obviněného). Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

14. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti je vhodné předeslat, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

15. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

16. K obviněným naznačenému nesouhlasu se skutkovými závěry odvolacího soudu lze ve stručnosti poznamenat, že ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

17. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady však dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 8., 9. na str. 5 a 6 rozsudku nalézacího soudu, body 15. až 17. na str. 6 až 7 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a úvahami při hodnocení důkazů. Obviněný byl z jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu usvědčen především výpověďmi svědkyň A. K., L. J. a M. J. Soudy nižších stupňů se věrohodností výpovědí těchto svědkyň, kterou dovolatel zpochybňoval, zabývaly a po hodnocení výpovědí v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., tedy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, na základě logického hodnocení důkazů jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, dospěly k závěru, že svědkyně neměly důvod obviněnému uškodit, z jejich výpovědí nebyly zjevné ani žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že by svědkyně vypovídaly nepravdivě, a proto je vyhodnotily jako věrohodné a založily na nich svá skutková zjištění. Pokud obviněný ku podpoře své vlastní výpovědi odkazoval na znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pak je třeba připomenout závěry znaleckého posudku MUDr. Ludmily Prchalové, zpracovaného v nyní projednávané věci (č. l. 101 až 111). Znalkyně v něm na základě vyšetření obviněného uzavřela, že u obviněného převažují mimo jiné neschopnost empatie a soucitu, projevy sociální maladaptace, především pak zvýšená vznětlivost až dráždivost a pohotovost k verbální agresi. Tato zjištění ohledně osobnosti obviněného korespondují s projevy jednání obviněného tak, jak je popsaly výše uvedené svědkyně, nikoliv výpovědi obviněného. Jeho tvrzení, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zpracovaného v jiné věci znalkyní MUDr. Martou Holanovou (č. l. 186 až 192), vyplynulo, že „obviněný je povahy hodné se smyslem pro spravedlnost, cítí se v právu a nemá potřebu na svém chování ničeho měnit“, je zcela irelevantní, neboť nepotvrzuje žádným způsobem pravdivost jeho výpovědi, ani neospravedlňuje jeho jednání, pouze poukazuje na jeho postoj k případnému nepatřičnému jednání a neochotu se změnit a přizpůsobit. Z uvedeného je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily.

18. Z hlediska uplatněného důvodu dovolání a napadeného rozsudku obviněný relevantně zpochybnil naplnění zákonných znaků přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Měl za to, že právní kvalifikace jeho jednání není přiléhavá, poněvadž nebyl tím, kdo konflikt započal, pouze si nenechal líbit slovní útok poškozené A. K., který odvracel, a jeho jednání proto mělo být posouzeno jako jednání v krajní nouzi, popř. nutné obraně. Nepřiléhavost odůvodňoval odkazem na usnesení Nejvyššího soudu, a to ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014 (pozn.: nesprávně uvedeno 56 Tdo 1283/2014), z něhož vyplývá, že nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku nesmí být zcela zjevně nepřiměřená, přičemž pojem „zcela zjevně“ je nutno vykládat v subjektivním pojetí, a při zkoumání přiměřenosti nutné obrany je třeba vždy pečlivě uvážit všechny rozhodné okolnosti případu v celém jeho vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě, a dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015, podle něhož nemusí každé fyzické napadení jiného, přestože se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, přičemž je třeba posuzovat i další okolnosti, jako zejména místo, čas spáchání činu, jeho charakter, absenci následku škody na zdraví či majetku a dosavadní trestní bezúhonnost pachatele. Obviněný tak, byť poněkud neurčitě a nejasně, brojil proti naplnění znaku výtržnosti a protiprávnosti.

19. K tomu je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a uvedeného jednání se dopustí opětovně.

20. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu obviněný naplnil znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tím, že se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, a tento čin spáchal opětovně.

21. K tomu je třeba připomenout, že přečin výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku je systematicky začleněn do hlavy X zvláštní části trestního zákoníku jako jeden z trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných a v tomto rámci spadá do dílu 5 mezi trestné činy narušující soužití lidí. Z této systematiky vyplývá, že předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivců, jako např. majetek, zdraví, čest apod., ale takový komplex vztahů, který zahrnuje širší okruh lidí a který je reprezentován veřejným pořádkem. Ve shodě s tím je skutková podstata přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku konstruována tak, že příkladmo uvedenými formami jednání, mezi nimiž je také napadení jiného, se pachatel musí dopustit výtržnosti. Nejvyšší soud již ve své dřívější judikatuře (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017) poukázal, že význam zákonného znaku „výtržnost“ spočívá v tom, že představuje spojnici mezi jednáním pachatele a objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně veřejného pořádku. Pokud by tomu tak nebylo, pak by postačovalo, aby zákon vymezoval skutkovou podstatu přečinu výtržnictví tak, že pachatel veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném napadne jiného. Zákon ovšem vyžaduje, aby se pachatel napadením jiného dopustil výtržnosti. Musí tudíž jít o takové jednání, při kterém je napadení jiného srovnatelné s ostatními příkladmo uvedenými formami jednání a při kterém již závažnějším způsobem narušuje veřejný pořádek.

22. Z uvedeného vyplývá, že napadení jiného, byť k němu dojde na místě veřejnosti přístupném, proto nemusí být vždy výtržností (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, či obviněným zmiňované usnesení ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 6 Tdo 286/2015, aj.). K naplnění zákonného znaku uvedeného přečinu, že se pachatel dopustil výtržnosti, nestačí samotné napadení jiného, protože musí jít o útok, který je svou vyšší intenzitou a závažností srovnatelný s ostatními alternativami naplňujícími znaky objektivní stránky téhož trestného činu (např. s hrubou neslušností, s hrubým způsobem rušení přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí) a jímž je výrazněji dotčen i veřejný pořádek jako hodnota přesahující individuální zájmy napadené osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). O výtržnost se tedy nejedná zejména v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.

23. Naznačená hlediska vyžadují, aby každý případ byl posuzován individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016, ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 8 Tdo 721/2020).

24. V posuzovaném případě obviněný podle skutkových zjištění odvolacího soudu poté, co mu A. K. řekla „nečum, zmrde“, začal slovně urážet a křičet na M. J., že je „tlustá mrdka“ a že má zhubnout, následně se začal hádat s A. K., která se své kamarádky zastala, a vyhrožoval jí, že ji zbije a zabije, že je cikánská kurva, špína, že vyjebe její matku, kdy A. K. na něj ze vzteku plivla a otočila se k němu zády, načež ji obviněný silně kopl do levé hýždě, poté odešel do budovy A. s. a A. K. se za ním rozešla, ale ve dveřích ji zastavila L. J., načež A. K. řekl, že ji podřízne a že bude pít vlastní krev.

25. Odvolací soud správně hodnotil jednání obviněného, byť se ho dopustil v reakci na slovní urážku poškozené A. K., jako zcela neadekvátní a nepřiměřené a ve svých důsledcích naplňující znaky výtržnosti. Obviněný své jednání a výhrůžky stupňoval do velmi vulgárních projevů s rasistickým podtextem a výhrůžek vůči poškozené i její rodině, načež přešel i k fyzickému útoku, a to silnému kopnutí do hýždě poškozené. Takového jednání se dopustil na místě veřejnosti přístupném, v přítomnosti dalších osob. Právě stupňování vulgárnosti výroků obviněného, jakož i jejich dosah nejen na poškozenou, ale i její rodinu, přecházející do vyhrožování poškozené fyzickým násilím, intenzita jeho útoku v reakci na chování poškozené A. K. (slovní oslovení „nečum, zmrde“ a plivnutí do tváře), jsou okolnostmi dokládajícími, že celkové jednání obviněného, včetně napadení poškozené kopnutím do hýždě, bylo projevem neúcty a výrazem jeho neukázněného postoje k respektovaným pravidlům občanského soužití, záporného vztahu k veřejnému pořádku. Jednání obviněného tak naplnilo všechny znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Opomenout nelze ani skutečnost, že obviněný se takového činu nedopustil poprvé, ale již byl za takový čin odsouzen, čímž byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 58/2011 Sb. rozh. tr.).

26. Za neopodstatněnou je třeba považovat výhradu obviněného, že jeho jednání mělo být posuzováno jako jednání v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr. zákoníku, popř. v nutné obraně (viz odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014). Krajní nouze (§ 28 tr. zákoníku) a stejně tak i nutná obrana (§ 29 tr. zákoníku) představují okolnosti vylučující protiprávnost činu a způsobují, že jednání není trestným činem, i když jinak zdánlivě naplňuje všechny znaky trestného činu. Podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 28 odst. 2 tr. zákoníku nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Krajní nouzí se tedy označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem (např. při požáru je třeba strhnout sousedící seník, aby se zabránilo dalšímu šíření požáru). Jde tu tedy o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů (mimo případ nutné obrany). Jednomu zájmu chráněnému trestním zákoníkem hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu. Nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). O krajní nouzi však nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda bylo toto nebezpečí možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 26/1972 Sb. rozh. tr.). O vybočení z mezí krajní nouze (exces) podle trestního zákoníku jde tehdy, jestliže zde některé její podmínky naplněny byly, tedy stav byl krajní nouzi blízký, ale nebyly tu dány podmínky krajní nouze zcela ve všech směrech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1233/2016). Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (§ 29 odst. 2 tr. zákoníku).

27. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného jsou nepřípadné. Ze skutkových zjištění vyplývá, že podmínky pro posouzení jednání obviněného jako jednání v krajní nouzi či nutné obraně naplněny nebyly. Zájmu chráněnému trestním zákonem žádné nebezpečí přímo nehrozilo a stejně tak nelze konstatovat, že přímo hrozil nebo trval útok, který by byl obviněný nucen odvracet. Jednání poškozené sice nebylo správné a bylo na něj reagováno v přestupkovém řízení, rozhodně však urážkou „nečum, zmrde“ a ani plivnutím do tváře obviněnému poté, co ji slovně napadal, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by své jednání poškozená měla stupňovat, nebyla navozena situace dovolující nahlížet na jednání obviněného jako na krajní nouzi či nutnou obranu coby okolnosti vylučující protiprávnost činu. Jak přiléhavě uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, zcela pochopitelnou reakcí obviněného na vulgaritu pronesenou poškozenou A. K., byl podobně nelichotivý výraz obviněného na adresu jiné poškozené M. J., která ji provázela. Obviněný se však s takovou obrannou reakcí nespokojil, poškozenou A. K. častoval vulgárními nadávkami i s rasistickým podtextem a výhrůžkami zabitím, a posléze ji silně kopl do zadnice. Stalo se tak na místě veřejnosti přístupném, a to v době, kdy ho poškozená žádným způsobem nenapadala. V takovém případě nelze dovozovat, že obviněný svým opakovaným jednáním – tedy nadávkami, vyhrůžkami či kopancem – odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem (v té době žádné takové nebezpečí neexistovalo), případně že odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem (v té době žádný takový útok ze strany poškozené nehrozil, ani netrval).

28. Nejvyšší soud shrnuje, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádných pochybení a vázán zjištěným skutkovým stavem považuje závěr odvolacího soudu, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, včetně znaku protiprávnosti, za správný a souladný se zákonem.

29. Obviněný dále poukazoval na potřebu zvažovat společenskou škodlivost v konkrétním posuzovaném případě a na princip ultima ratio. K tomu lze připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

30. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

31. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku, k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti (v posuzovaném případě přichází v úvahu odpovědnost za přestupek proti občanskému soužití podle § 7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích) dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

32. V daném případě všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny byly; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní odpovědnosti a s ní spojených trestněprávních důsledků vůči jeho osobě. Jednání obviněného spočívající v tom, že na místě veřejnosti přístupném vulgárně křičel na A. K. a M. J., přičemž A. K. na tomto místě vyhrožoval, že ji zbije a zabije a že bude pít vlastní krev, načež tuto i následně kopl do hýždě, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu přečinu výtržnictví. Ačkoliv jednání obviněného bylo vyprovokováno urážkou jeho osoby poškozenou, intenzita, se kterou vybočil z rámce normální reakce na jednání poškozené, byla velice výrazná, když na oslovení „nečum, zmrde“, reagoval křičením vulgárních nadávek, fyzickým útokem, byť ojedinělým, vyhrožováním zbitím a zabitím nejen její osoby, ale i osob dalších, čímž významně rušil veřejný pořádek. Odvolací soud rovněž zohlednil skutečnost, že poškozená A. K. na obviněného poté, co stupňoval nadávky vůči ní a ostatním osobám, ve vzteku plivla, to však obviněného neopravňovalo k jeho následnému hrubému chování, v jehož rámci přistoupil k fyzickému útoku a k dalším výhrůžkám. V tomto smyslu je možné odkázat i na odůvodnění rozsudku odvolací soudu, v němž se odvolací soud pod bodem 20. na str. 8 a 9 možnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio podrobně věnoval. S ohledem na popsané okolnosti se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, opodstatněně do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je třeba posoudit jako trestný čin se všemi odpovídajícími důsledky.

33. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 14. 10. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru