Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 97/2005Usnesení NS ze dne 16.03.2005

HeslaŘízení o stížnosti pro porušení zákona
Zastavení trestního stíhání
Právní moc rozhodnutí
Rozhodnutí nejvyššího státního zástupce
Postoupení věci jinému orgánu
KategorieA
Publikováno6/2006 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.97.2005.1
Dotčené předpisy

§ 140 odst. 1 tr. ř.

§ 171 odst. 1 tr. ř.

§ 172 odst. 1 tr. ř.

§ 174a odst. 1 tr. ř.

§ 185 odst. 1 tr. ř.

§ 266 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 97/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2005 dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 T 214/2003 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného mjr. K. O. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 2 To 147/2004, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 2 To 147/2004, a usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 214/2003, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě podal dne 3. 12. 2003 Okresnímu soudu v Bruntále na obviněného mjr. K. O. obžalobu pro skutky kvalifikované jako trestné činy urážky mezi vojáky podle § 276 písm. b) tr. zák. a porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák.

Trestného činu urážky mezi vojáky se měl obviněný skutkem pod bodem 1. dopustit tím, že od přesně nezjištěné doby, nejpozději však od počátku září 2000 do září 2002 v M. B., okr. B., jako příslušník Policie ČR v hodnosti majora, služebně zařazený jako vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR v M. B., v souvislosti s výkonem služby soustavně vulgárními výroky hrubě urážel příslušníky Policie ČR v nižších hodnostech, kteří byli služebně zařazeni jako policejní inspektoři u Obvodního oddělení Policie ČR v M. B. a byli mu podřízeni, a to zejména npor. J. G., por. R. K., npor. M. M., prap. J. M., prap. P. B., pprap. R. M., nstržm. P. G., nstržm. E. G., nstržm. M. K. a nstržm. M. V., jakož i další příslušníky Policie ČR, služebně zařazené u Obvodního oddělení Policie ČR v M. B.

Trestného činu porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák. pod bodem 2. a) – e) se měl dopustit v podstatě tím, že jako příslušník Policie ČR zařazený jako vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR v M. B. v rozporu s rozkazem ředitele Okresního ředitelství Policie ČR v B. ze dne 13. 3. 2001, kterým byly vydány Zásady provozu služebních dopravních prostředků u Okresního ředitelství Policie ČR v B. ze dne 26. 3. 2002, kterým se upravují pravidla pro schvalování jízd služebními dopravními prostředky a pro jejich parkování, neoprávněně nařídil svým podřízeným příslušníkům Policie ČR uskutečnit se služebními vozidly zn. Mitsubishi a Škoda Felicia jízdy a vykonávat činnosti, které nesouvisely s úkoly Policie ČR, přičemž hodnota služebního vozidla zn. Mitsubishi činila 301.000,- Kč a vozidla zn. Škoda Felicia 167.000,- Kč a spotřebou pohonných hmot byla způsobena Policii ČR Správě S. k. v O. škoda v celkové výši 570,30 Kč.

Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 214/2003, bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného mjr. K. O. pro skutek popsaný pod bodem 1. obžaloby, jímž měl spáchat trestný čin urážky mezi vojáky podle § 276 písm. b) tr. zák., neboť skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, a je nepřípustné.

Rozhodnutím tvořícím překážku věci rozhodnuté bylo podle zjištění okresního soudu usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, jímž byla podle § 171 odst. 1 tr. ř. věc, v níž bylo vedeno trestní stíhání proti obviněnému mjr. K. O. pro skutky kvalifikované jako trestné činy urážky mezi vojáky podle § 276 písm. b) tr. zák. a porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák., postoupena řediteli Okresního úřadu Policie ČR v B., neboť skutky, pro které se trestní stíhání vedlo, by mohly být příslušným orgánem posouzeny jako přestupek. Toto usnesení, jež je opatřeno doložkou právní moci s datem 6. 9. 2003 (č. l. 274), bylo usnesením nejvyšší státní zástupkyně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 NZa 1473/2003, zrušeno jako nezákonné.

Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. Sv 9/2003, byla nesprávně vyznačena právní moc datem 6. 9. 2003; poukázal na to, že v bodě 1. usnesení nabylo právní moci již dne 16. 7. 2003. Při vyznačování právní moci nebylo podle okresního soudu respektováno ustanovení § 140 odst. 3 tr. ř., podle něhož stížnost, která se týká jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí (o což jde v posuzovaném případě), o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání ani v případě, že má odkladný účinek, tomu, aby usnesení nabylo právní moci a bylo vykonáno v ostatních částech, lze-li je oddělit. Zdůraznil, že rozhodnutí nejvyššího státního zástupce podle § 174a odst. 1 tr. ř. bylo možno učinit pouze ve lhůtě dvou měsíců od právní moci vadného rozhodnutí nižšího státního zástupce; bylo-li usnesení nejvyšší státní zástupkyně učiněno dne 14. 10. 2003, je podle jeho přesvědčení zákonné jen ve vztahu ke skutku pod bodem 2., nikoliv však již též ohledně skutku pod bodem 1., kde lhůta k rozhodnutí podle § 174a odst. 1 tr. ř. uplynula dnem 16. 9. 2003. V této části označil usnesení nejvyšší státní zástupkyně za nezákonné a uzavřel, že je proto nelze respektovat. Usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, podle jeho názoru představuje vůči skutku pod bodem 1. obžaloby překážku věci rozhodnuté, zatímco o skutku pod bodem 2. obžaloby lze dále jednat.

Stížnost, kterou proti tomuto usnesení podal státní zástupce, byla usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 2 To 147/2004, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu; nad rámec již řečeného dodal, že trestná činnost obviněného popsaná v bodě 1. a 2. nemá žádnou vzájemnou souvislost než tu, že se jí dopustila jedna osoba, v důsledku čehož bylo například možné skutek pod bodem 1. či 2. vyloučit podle § 23 odst. 1 tr. ř., aniž by tomu bránila nějaká překážka. Správně měla být proto podle něj věc ohledně skutku v bodě 1., ve vztahu k němuž nabylo usnesení státního zástupce právní moci dne 16. 7. 2003, postoupena příslušnému orgánu, zatímco ohledně skutku pod bodem 2., stran něhož nabylo zmíněné usnesení právní moci dne 6. 9. 2003, mohlo být nejvyšší státní zástupkyní rozhodnuto ve smyslu § 174a odst. 1 tr. ř. a dále jednáno.

Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 7. 2004, sp. zn. 1 T 214/2003, který nabyl právní moci dne 1. 11. 2004, byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 2., jímž měl spáchat trestný čin porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci jakožto soudu druhého stupně podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného. Odkázala v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř. a namítla, že krajský soud zamítl řádný opravný prostředek proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., ačkoli byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., poněvadž bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Dovolatelka po zevrubné rekapitulaci postupu okresního a krajského soudu po podání obžaloby poznamenala, že postup krajského soudu a usnesení okresního soudu neodpovídají zákonu. Krajský soud se podle ní především dostatečně nevypořádal s námitkou stěžovatele – státního zástupce, že oba skutky, pro něž byl obviněný stíhán, tvořily jedinou trestní věc; nevysvětlil, proč je podle něj vadný názor stěžovatele, že v daném případě bylo usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, rozhodnuto sice o dvou skutcích, avšak v jedné věci a jediným výrokem, kteréžto usnesení nabylo právní moci jako celek až v okamžiku, kdy byly splněny podmínky pro právní moc též ohledně posledního z dotčených poškozených. Zdůraznila, že tento okamžik nastal až dne 6. 9. 2003 a z tohoto hlediska její rozhodnutí ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 NZa 1473/2003, učiněné ve smyslu § 174a odst. 1 tr. ř. bylo vydáno v zákonné lhůtě.

Dovolatelka vyjádřila zásadní nesouhlas se způsobem, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s otázkou povahy ve věci vydaného usnesení podle § 174a odst. 1 tr. ř.; uvedla, že oba soudy si osobovaly právo hodnotit zákonnost tohoto usnesení a samy rozhodovat o tom, v jaké míře bylo či nebylo vydáno v souladu se zákonem a do jaké míry je či není zákonné, účinné a závazné. Vytkla, že „mechanismus jejích úvah“ odpovídal hodnocení předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., s čímž nelze souhlasit. Dodala, že postup soudů nebylo možno odůvodnit ani výjimkou zakotvenou v ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. in fine, že totiž výjimku z vázanosti předcházejícím pravomocným rozhodnutím tvoří posouzení viny obviněného, poněvadž v dané situaci nešlo o posuzování viny či neviny obviněného, nýbrž o zjišťování existence procesních podmínek pro jeho další trestní stíhání. Zdůraznila, že jestliže okresní soud pokládal za překážku věci rozhodnuté usnesení státního zástupce o postoupení věci, ačkoli bylo dříve toto rozhodnutí zrušeno zákonným postupem podle § 174a odst. 1 tr. ř., a rozhodl o zastavení trestního stíhání, učinil tak navzdory tomu, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Krajský soud jakožto stížnostní soud podle ní pochybil tím, že přestože usnesení okresního soudu vykazovalo vadu zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., zamítl řádný opravný prostředek, který byl proti usnesení okresního soudu důvodně podán.

Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 2 To 147/2004, a jemu předcházejí usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 1 T 214/2003, zrušil a aby zrušil také další výroky na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu, a aby přikázal Okresnímu soudu v Bruntále věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.

Obviněný ve vyjádření k dovolání prostřednictvím svého obhájce označil závěry soudů prvního stupně za správné a přesvědčivé. Zdůraznil, že skutky pod body 1. a 2. obžaloby byly skutky samostatnými a rozhodnutí o nich nelze považovat za jednu trestní věc. Ztotožnil se s názorem, že nebyly splněny podmínky pro usnesení, jímž by nejvyšší státní zástupkyně mohla rozhodnout i o skutku pod bodem 1. usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, neboť v této části nabylo usnesení právní moci již dne 16. 7. 2003, nikoliv 6. 9. 2003, jak se uvádí v dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265j tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože nebylo lze dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Námitky, které dovolatelka v dovolání uplatnila, obsahově naplňují ten dovolací důvod, který je v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vyjádřen dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku,… byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím (tj. rozhodnutí krajského soudu) dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“. V souladu s touto podmínkou též odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání mimo jiné podat, bylo-li rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněné důvody dovolání podřadit.

Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně jsou významné dvě otázky: za prvé, zda může usnesení státního zástupce, jímž bylo rozhodnuto o dvou skutcích a dvou trestných činech, nabýt právní moci ohledně jednotlivých skutků samostatně, a za druhé, zda může soud při předběžném projednání obžaloby sám posoudit otázku zákonnosti a závaznosti usnesení nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 174a odst. 1 tr. ř.

Podle § 174a odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 30. června 2004, nejvyšší státní zástupce může do dvou měsíců (s účinností od 1. července 2004 do tří měsíců) od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhaní nebo o postoupení věci. Pro posouzení dané věci je relevantní dikce ustanovení § 174a odst. 1 tr. ř. účinná v době rozhodování nejvyšší státní zástupkyně, tj. 14. 10. 2003, poněvadž časová působnost trestního řádu jakožto trestně procesního předpisu (včetně jeho novel) se řídí zásadou, že procesní úkony se v průběhu trestního řízení provádějí podle zákona účinného v době provádění procesního úkonu (lex fori).

Usnesením nejvyšší státní zástupkyně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 Nza 1473/2003, bylo usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, jímž bylo podle § 171 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o postoupení trestní věci obviněného řediteli Okresního ředitelství Policie ČR v B., ve spojení s usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 3 KZv 19/2003, zrušeno jako nezákonné.

Soudy obou stupňů však namítly, že toto rozhodnutí ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin urážky mezi vojáky podle § 276 písm. b) tr. zák. učinila nejvyšší státní zástupkyně přesto, že usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě o postoupení věci nabylo v této části právní moci již dne 16. 7. 2003, neboť usnesení bylo doručeno všem oprávněným osobám v bodě 1. obžaloby, stížnosti poškozených npor. J. G., prap. M. M. a prap. M. K. byly zamítnuty jako nedůvodné či opožděné a obviněný ani zbývající poškození si stížnost nepodali. Upozornily, že usnesení nebylo doručeno toliko poškozenému Policii ČR Správě S. k. v O., který však byl poškozeným výlučně v případě skutku kvalifikovaného jako trestný čin porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák., a proto usnesení nabylo právní moci 6. 9. 2003 jen v této části.

Dovolatelka je ovšem toho názoru, že oba skutky, pro něž byl obviněný stíhán, tvoří jedinou trestní věc, v důsledku čehož mělo usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, nabýt právní moci dne 6. 9. 2003 a z tohoto hlediska by též usnesení Nejvyšší státní zástupkyně učiněné podle § 174a odst. 1 tr. ř. bylo vydáno v zákonné lhůtě.

S tímto názorem se dovolací soud neztotožnil, neboť adekvátně nereaguje na ustanovení § 140 odst. 3 tr. ř.

Pojem „věc“ či „trestní věc“ není v trestním řádu definován, ačkoliv se zde nezřídka vyskytuje. Souvislosti, za jakých se tak děje, též nedávají výslovnou odpověď na otázku, co jí lze rozumět (ustanovení § 23 tr. ř. upravuje vyloučení a spojení věci, ustanovení § 171 tr. ř. postoupení věci, v ustanovení § 188 tr. ř. je zmíněno rozhodnutí o předložení věci, vrácení věci státnímu zástupci apod.). Hovoří-li se o věci, lze mít na mysli věc v širším smyslu, tj. věc obviněného, event. i několika obviněných pro několik skutků vykazujících znaky trestných činů, pro něž je vedeno společně trestní stíhání. Lze jí však rozumět i věc v užším smyslu, tj. věc jednoho obviněného jen pro jeden skutek vykazující znaky trestného činu. V tomto smyslu je nejnázorněji pojem „věci“ vymezen v ustanovení § 23 tr. ř.; podle jeho odst. 1 k urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení a podle odst. 2 se příslušnost soudu, který „věc“ vyloučil, nemění. Jsou-li tu podmínky společného řízení, může soud podle § 23 odst. 3 tr. ř. spojit k společnému projednání a rozhodnutí „věci“, v nichž byly podány samostatné obžaloby.

Z uvedeného plyne, že na „věc“ je nutno pohlížet v závislosti na předmětu řízení, který je v dané konkrétní situaci relevantní, což znamená, že jí bude zpravidla již řízení o skutku vykazujícím znaky trestného činu, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání.

Bylo-li tedy jedním usnesením rozhodnuto o dvou samostatných skutcích (s odlišným okruhem poškozených), bylo rozhodnuto ve skutečnosti o dvou věcech a dvěma výroky; nic na tom nemění ani skutečnost, že ve vztahu k oběma skutkům bylo věcně rozhodnuto stejně, tj. postoupením věci řediteli Okresního úřadu Policie ČR, Správě S. k. v O., a že zdánlivě bylo rozhodnuto jedním výrokem. Ve vztahu ke každému samostatnému skutku zakládajícímu znaky trestného činu (s možnou výjimkou pokračování v trestném činu) jde totiž o výrok samostatný, nezávisle na tom, jak tato okolnost bude v usnesení formálně vyjádřena.

Neobstojí proto názor vyjádřený v dovolání, že bylo-li jedním usnesením rozhodnuto o dvou skutcích věcně shodně a jedním výrokem, stalo se tak v jedné věci.

Tento závěr též předurčuje možné úvahy o právní moci takového usnesení.

Právní moc je vlastnost rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, které se navenek projevuje v nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí. Obecně platí, že rozhodnutí je v právní moci, pokud proti němu nelze podat řádný opravný prostředek; právní moci nabývají výroky rozhodnutí, nikoliv jeho odůvodnění či jiné části.

Podle § 140 odst. 1 tr. ř. usnesení je pravomocné a vykonatelné,

a) jestliže zákon proti němu stížnost nepřipouští,

b) jestliže zákon sice proti němu připouští stížnost, avšak

aa) stížnost ve lhůtě podána nebyla,

bb) oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo,

cc) podaná stížnost byla zamítnuta.

Podle § 140 odst. 3 tr. ř. stížnost, která se týká jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání ani v případě, že má odkladný účinek, tomu, aby usnesení nabylo právní moci a bylo vykonáno v ostatních částech, lze-li je oddělit.

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že zákon umožňuje, aby některé výroky usnesení nabyly právní moci dříve než ostatní. Částečná právní moc nastává, jestliže po podání stížnosti je tu některý výrok usnesení, který orgán rozhodující o stížnosti není oprávněn přezkoumávat; stejně tak však může nastat i v případě, kdy jen ve vztahu k oddělitelné části usnesení, jíž bylo rozhodnuto jen o některé z více osob nebo jen o některé z více věcí v témže usnesení, byly splněny předpoklady ustanovení § 140 odst. 1 tr. ř. Právní moc je totiž v tomto případě závislá na konkrétním okruhu oprávněných osob, jež mohou proti oddělitelnému výroku podat stížnost.

V tomto ohledu se Nejvyšší soud ztotožňuje s úvahami obsaženými v odůvodnění usnesení Okresního soudu v Bruntále (strany 2, 3) jakož i Krajského soudu v Ostravě –pobočka v Olomouci (strany 3, 4).

Bylo-li v jednom usnesení rozhodnuto o více věcech, nemusí usnesení nabýt právní moci jako celek; oddělitelné výroky mohou nabýt právní moci individuálně, a to v závislosti na splnění podmínek § 140 odst. 1 tr. ř. Okamžik, kdy oddělitelný výrok usnesení nabývá právní moci, je určující i pro počátek lhůty uvedené v § 174a odst. 1 tr. ř. (k tomu přiměřeně č. 8/1977 Sb. rozh. tr.). Oddělitelnými výroky jsou zpravidla výroky, jimiž bylo rozhodnuto o jednotlivých skutcích vykazujících znaky trestných činů, pro něž je vedeno trestní stíhání. Výjimku tvoří pouze skutky zakládající dílčí útoky pokračování v trestném činu. V tomto případě lze označit (dílčí) skutky vykazující znaky pokračování v trestné činu za jednu věc a z pohledu právní moci usnesení je významné splnění podmínek § 140 odst. 1 tr. ř. ve vztahu ke všem těmto (dílčím) skutkům.

Ačkoliv si je Nejvyšší soud vědom potíží, které mohou pro rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 174a tr. ř. v souvislosti s částečnou právní mocí nastat, bude-li v jednom usnesení rozhodnuto o více skutcích, není věcného důvodu pro zaujetí jiného přístupového hlediska právě jen s ohledem na tuto oblast výkonu kompetence dovolatelky. Ostatně o tom, že nejvyšší státní zástupkyně též počítá s částečnou právní mocí, svědčí obsah pokynu obecné povahy ze dne 13. prosince 2001, poř. č. 8/2001 nejvyššího státního zástupce, kterým se upravuje postup státních zástupců v trestním řízení při využívání oprávnění nejvyššího státního zástupce podle § 174a tr. ř. a při plnění povinností státních zástupců podle § 173a tr. ř. V jeho čl. 4 odst. 2 se totiž upravuje postup pro případ, rozhodl-li státní zástupce jedním usnesením o zastavení trestního stíhání a o postoupení věci současně o více osobách a nenabylo-li toto usnesení právní moci současně u všech obviněných.

Z těchto závěrů tedy vyplývá, že bylo-li usnesením nejvyšší státní zástupkyně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 NZa 1473/2003, usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, jímž bylo podle § 171 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o postoupení trestní věci obviněného řediteli Okresního ředitelství Policie ČR v B., ve spojení s usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 3 KZv 19/2003, zrušeno jako nezákonné, stalo se tak ohledně obou skutků, tj. jak ohledně skutku posuzovaného jako trestný čin porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák., tak i pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin urážky mezi vojáky podle § 276 písm. b) tr. zák., a to přesto, že usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě nabylo v té části, v níž bylo rozhodnuto o postoupení věci – skutku kvalifikovaného jako trestný čin urážky mezi vojáky podle § 276 písm. b) tr. zák., právní moci dne 16. 7. 2003 (tj. před více jak dvěma měsíci před rozhodnutím nejvyšší státní zástupkyně).

Soudy tedy správně upozornily na tento nedostatek; nelze však souhlasit s tím, jaké důsledky odtud vyvodily.

V ustanovení § 174a tr. ř. je zakotveno mimořádné kasační oprávnění nejvyššího státního zástupce, které má obdobu mimořádného prostředku směřujícího k nápravě vadných (nezákonných) rozhodnutí, neboť je uplatňováno vůči pravomocným usnesením státních zástupců. Z povahy věci je proto soustředěno do přípravného řízení. Nelze ho ovšem zařadit mezi mimořádné opravné prostředky, neboť zde chybí podání vlastního opravného prostředku (obdoba dovolání, stížnosti pro porušení zákona apod.). Nejvyšší státní zástupce má toto oprávnění svěřeno na základě vlastního přezkumu každého usnesení o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci jinému orgánu, které bylo některým nižším státním zástupcem vydáno a jež je mu nutno doručit za podmínek § 173a tr. ř. Musí tak ovšem učinit ve lhůtě stanovené zákonem, tj. v rozhodné době do dvou měsíců od právní moci takového usnesení.

Z uvedeného je zřejmé, že nejvyšší státní zástupce je oprávněn rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. Otázkou je, zda v případě, kdy při výkonu této kompetence poruší ustanovení trestního řádu, se k takovému rozhodnutí dá nepřihlížet, nerespektovat jej a zda se takové rozhodnutí stává nezávazným.

Nejvyšší soud se již v minulosti vyjádřil k obdobné problematice ve vztahu k právních účinkům rozhodnutí státního zástupce podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. veznění účinném do 31. 12. 2001 spočívajících ve zrušení usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání a uzavřel, že tomu tak není. Vyvodil, že jeho právní účinky nastávají i v případě, je-li takové usnesení zrušeno po uplynutí lhůty třiceti dnů od jeho doručení státnímu zástupci (k tomu přiměřeně rozh. č. 61/1999 Sb. rozh. tr.). Argumentoval tím, že uvedené usnesení státního zástupce se stalo ihned pravomocným a vykonatelným, protože zákon proti němu nepřipouštěl žádný řádný opravný prostředek, a upozornil, že rušení pravomocných rozhodnutí soudů, státních zástupců nebo vyšetřovatelů, jimiž byl porušen zákon, přísluší jedině Nejvyššímu soudu, a to v řízení o stížnosti pro porušení zákona podle § 266 a násl. tr. ř.

Tyto závěry, ačkoliv jde typově o jiný druh rozhodnutí, lze vztáhnout i na pravomocné (a vykonatelné) usnesení nejvyšší státní zástupkyně, které nebylo cestou mimořádného opravného prostředku zrušeno.

Dovolatelka tudíž důvodně vytkla, že oba soudy si přisvojily oprávnění hodnotit (bez dalšího) zákonnost usnesení nejvyšší státní zástupkyně a samy rozhodovat o tom, v jaké míře bylo či nebylo vydáno v souladu se zákonem a tedy do jaké míry je či není zákonné, účinné a závazné. Nelze proto akceptovat právní závěr Okresního soudu v Bruntále, označený za správný i Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci, že mohla-li nejvyšší státní zástupkyně svým usnesením zrušit usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003, jen ohledně skutku kvalifikovaného jako trestný čin porušování služebních povinností podle § 288a odst. 2 tr. zák., je v části týkající se skutku kvalifikovaného jako trestný čin urážky mezi vojáky podle § 276 písm. b) tr. zák. toto usnesení „nezákonné a nelze je tedy respektovat“. Nesprávným a nezákonným důsledkem tohoto závěru též bylo, že k této části usnesení nejvyšší státní zástupkyně soudy nepřihlížely a vycházely z toho, že trestní stíhání pro tento skutek kvalifikovaný jako trestný čin urážky mezi vojáky podle § 276 písm. b) tr. zák. je nepřípustné, neboť skončilo pravomocným usnesením o postoupení věci k projednání jako přestupku a nebylo v zákonné lhůtě zrušeno.

Přiléhavě dovolatelka poznamenala, že závěry soudů odpovídají hodnocení předběžné otázky ve smyslu § 9 tr. ř., a vytkla, že soudy postupovaly v rozporu s ustanovením § 9 odst. 1 tr. ř. věta za středníkem a že jejich postup nebylo možno odůvodnit ani výjimkou zakotvenou v ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. in fine.

V dané situaci evidentně nešlo o posuzování viny či neviny obviněného, ale o zjišťování procesních podmínek pro jeho další trestní stíhání, jak rovněž správně poznamenala dovolatelka. Z toho ostatně též plyne, že otázka, kterou si soudy takto položily a ohledně níž učinily označené právní závěry, předběžnou otázkou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. není.

Usnesení nejvyšší státní zástupkyně ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 1 NZa 1473/2003, nebylo v předepsaném řízení zrušeno; zrušeno naopak bylo usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. SV 9/2003. V rámci předběžného projednání obžaloby může soud přezkoumávat jen zákonnost postupu v přípravném řízení, nemůže však přezkoumávat pravomocná rozhodnutí. Taková rozhodnutí mohou být přezkoumávána jen v řízení o mimořádném opravném prostředku proti nim podaném, lze-li tak učinit (k tomu též rozh. č. 48/1970 Sb. rozh. tr.).

Dosud nebylo vyřešeno, zda lze proti usnesení nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 174a odst. 1 tr. ř. podat ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona. Dovolatelka v odůvodnění dovolání poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 4 Tz 58/2003, a vyvozuje z něj, že označené usnesení nejvyšší státní zástupkyně zrušeno být nemůže, a to ani cestou stížnosti pro porušení zákona.

S tímto závěrem, ani s argumentací dovolatelky se zcela ztotožnit nelze. Předně je namístě zdůraznit, že z povahy věci plyne, že označené usnesení nelze napadnout dovoláním (§ 265a tr. ř.), a návrh na povolení obnovy není v daných souvislostech relevantní. Jde-li však o stížnost pro porušení zákona, zákon její podání coby mimořádného opravného prostředku proti usnesení nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 174a odst. 1 tr. ř. nevylučuje; žádné ustanovení trestního řádu totiž nestanoví, že proti němu není stížnost pro porušení zákona přípustná (jako v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona - § 266 odst. 1 tr. ř. věta in fine). Nejvyšší soud je proto názoru, že podání stížnosti pro porušení zákona nelze zcela vyloučit, třebaže jeho využití v případech, kdy bylo vydáno usnesení podle § 174a odst. 1 tr. ř., bude spíše výjimečné. Jako možný a žádoucí prostředek k odstranění vad předpokládaných v ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně přichází v úvahu zejména tehdy, nebyla-li respektována zákonem stanovená lhůta pro rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 174a odst. 1 tr. ř., jako tomu je právě v daném případě. Zde požadavek na zrušení takového rozhodnutí evidentně převyšuje zájem na stabilitě pravomocných rozhodnutí.

V rozporu s tím není ani již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 4 Tz 58/2003, které primárně řešilo vzájemný vztah ustanovení § 174a odst. 1 tr. ř. a § 266 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud v něm zdůraznil, jak připomněla dovolatelka, že v souladu s právní úpravou dominantního postavení státního zástupce v přípravném řízení je i závěr, že náprava nezákonných rozhodnutí státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci je v plné kompetenci nejvyššího státního zástupce jako orgánu soustavy státních zastupitelství, do které Nejvyšší soud není oprávněn ingerovat na základě stížnosti pro porušení zákona. Vyvodil, že ustanovení § 174a tr. ř. je ustanovením speciálním k § 266 odst. 1 tr. ř. a v rozsahu své působnosti toto ustanovení nahrazuje, z čehož plyne, že podání stížnosti pro porušení zákona je vyloučeno v případech, kdy je napadáno usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. Z odůvodnění tohoto usnesení je zjevné, že otázka, kterou řešil Nejvyšší soud, není totožná s tou, kterou si ve vztahu k rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně podle § 174a odst. 1 tr. ř. a stížnosti pro porušení zákona bylo třeba položit v posuzovaném případě. Nevyplývá z něj, že by usnesení nejvyšší státní zástupkyně učiněné podle § 174a odst. 1 tr. ř. nemohlo být cestou stížnosti pro porušení zákona zrušeno, jak je na to poukazováno v dovolání.

Jestliže Okresní soud v Bruntále pokládal za překážku věci rozhodnuté usnesení státního zástupce o postoupení věci, ačkoliv bylo dříve toto rozhodnutí zrušeno postupem nejvyšší státní zástupkyně podle § 174a odst. 1 tr. ř., a trestní stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. zastavil, rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Přestože usnesení okresního soudu vykazovalo vadu zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci tuto vadu nenapravil (zamítl řádný opravný prostředek) a tím naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., poněvadž rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr. ř., ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i usnesení Okresního soudu v Bruntále (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Bude na něm, aby v daných souvislostech zvážil iniciativu k podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, jak již bylo vyloženo. Protože zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. března 2005

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru