Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 957/2005Usnesení NS ze dne 17.08.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.957.2005.2

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 957/2005-I

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2005 o dovolání obviněného J. Č., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 7 To 33/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 1 T 1/2005, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 7 To 33/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 1 T 1/2005, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 7. 10. 2000 mezi 04.00 - 06.00 hod. ve svém trvalém bydlišti v K. č.p., okr. K., poté, co nalezl svou manželku N. Č., nar., ležet opilou na podlaze v kuchyni a chtěl jí pomoci do postele, aby ji takto neviděly nezletilé děti a tato ho začala slovně napadat a bránit se jeho pomoci kopáním nohou, ji dvakrát udeřil dřevěným válečkem na nudle do blíže nezjištěné oblasti hlavy, což vedlo k následné smrti poškozené přesně nezjištěným způsobem a poté ji, když nejevila známky života, odnesl asi po 10 minutách do svého osobního automobilu značky Trabant 601, SPZ a tímto automobilem ji kolem 07.00 hod. odvezl do listnatého porostu poblíže obce Č., okr. K., kde tělo po vyhloubení jámy 20 - 30 cm hluboké do této uložil, zakryl zeminou, kameny a větvemi a zde byly ostatky poškozené nalezeny orgány Policie ČR až dne 13. 9. 2004“. Za to byl podle § 222 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 7 To 33/2005, odvolání obviněného J. Č. podané proti shora citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný posledně uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním, které podal prostřednictvím obhájce JUDr. J. Š. a opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nedostatky shledal ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně především v tom, že nebyla známa příčina úmrtí poškozené a obě uvedená rozhodnutí zaměnila příčinu a následek a vůbec se nezabývala problematikou kauzálního vztahu. Nebylo prokázáno, že by obviněný oběti poškodil důležitý orgán, jak vyžaduje ustanovení § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák., a nelze ani vyloučit, že příčinou smrti by mohl být infarkt myokardu, jehož následkem může být i smrt. V této souvislosti poukázal na to, že se nepodařilo dostatečně objasnit, že obviněný věděl, že svým jednáním může ve smyslu § 222 tr. zák. porušit nebo ohrozit zájem, k jehož ochraně toto zákonné ustanovení směřuje, a tudíž nebyl dostatečně objasněn úmysl obviněného směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví. Dovolatel rovněž namítl, že chybí i materiální znak jeho činu, a dovodil, že se jednalo o skutkový omyl, protože nebylo prokázáno, že by na poškozenou působil jiným násilím, které by mělo za následek smrt. Pokud se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a sám navíc shledal, že obviněný jinému způsobil přinejmenším těžkou újmu na zdraví a tímto činem smrt, takové tvrzení nebylo ničím podloženo a nevyplývá ani ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Rozhodnutí o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. obviněný považoval za ničím nedoložené s tím, že je oba soudy založily pouze na domněnkách nemajících oporu v provedeném dokazování. Použitou právní kvalifikaci proto shledal nesprávnou a vyslovil názor, že měl být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 1 tr. zák., anebo měl být podle zásady „in dubio pro reo“ zproštěn obžaloby.

V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 7 To 33/2005, s tím, aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl, popř. podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby s přikázáním věci k novému projednání a rozhodnutí zároveň nařídil, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. Č. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., v rámci svého vyjádření k tomuto mimořádnému opravnému prostředku konstatoval, že dovolání obviněného lze ze základních hledisek označit za přípustné. V daném případě se však ztotožnil se závěry soudu druhého stupně, který se zabýval obdobnou argumentací obviněného v rámci jeho řádného opravného prostředku a správně posoudil jeho jednání ve shodě s nalézacím soudem jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., neboť velká intenzita použitého násilí, byť v přesně nezjištěné formě, a objektivně daný následek s přihlédnutím k chování obviněného bezprostředně po činu dovolují učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněný jinému způsobil přinejmenším těžkou újmu na zdraví a tímto činem smrt. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, a dále ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud otázku, zda dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.

Podle uvedeného dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Existence deklarovaného dovolacího důvodu je v dovolání obviněného založena na nedostatečném zhodnocení všech zjištěných okolností majících rozhodný význam pro řádné posouzení subjektivní stránky činu ve vztahu ke způsobení těžkého následku, který je základním znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zák. Jedná se tudíž o výhrady právní povahy, neboť je jimi vytýkáno, že soudy nesprávně posoudily skutek jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., a takové námitky jsou proto relevantně uplatněné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k tomu, že v podaném dovolání nejsou obsaženy skutečnosti, pro které by byl dovolací soud povinen dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Protože obviněný vytýká nedostatky v právním posouzení skutku, je nejprve třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a způsobí tímto činem smrt. Po subjektivní stránce se k tomuto trestnému činu podle odst. 1 předmětného ustanovení vyžaduje úmyslného zavinění a následek u odst. 3 musí být způsoben z nedbalosti [§ 6 písm. a) tr. zák.], což jej odlišuje od trestného činu vraždy.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

Podle § 5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým, jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

S ohledem na námitky obviněného, které jsou zaměřeny především proti subjektivní stránce mající vztah zejména k § 222 odst. 1 tr. zák., je dále vhodné poukázat na to, že pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není nutné, aby pachatel chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. K naplnění trestného činu podle § 222 odst. 1 tr. zák. nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr.).

Rovněž je nutné připomenout, že z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. stanovisko II/1965 Sb. rozh. tr.). Je též třeba hodnotit okolnosti, za nichž se útok stal, a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

Aplikují-li se tyto obecné úvahy o příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a k nim přistupujícím zaviněním na projednávanou trestní věc, lze shledat, že soudy obou stupňů je ve svých rozhodnutích v dostatečné míře neakceptovaly, neboť je v rámci svých úvah v potřebné míře neposuzovaly. Nejvyšší soud proto zjistil, že otázka zavinění ve formě úmyslu obviněného způsobit jednáním, které je mu kladeno za vinu, těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 222 odst. 1 tr. zák. v odůvodnění napadených rozhodnutí nebyla správně vyhodnocena a skutečnosti s ní spojené nebyly dostatečně jasně vyjádřeny a odůvodněny tak, aby nevznikaly pochybnosti, za jakých subjektivních okolností se obviněný činu dopustil. Právní závěry, které oba soudy v této souvislosti ve svých rozhodnutích učinily, nemají potřebný podklad v provedeném dokazování a lze je považovat za velmi obecné, neodrážející faktický stav této trestní věci.

Podle skutkových zjištění je obviněnému kladeno za vinu, že poté, co dne 7. 10. 2000 nalezl svou manželku N. Č., ležet opilou na podlaze v kuchyni a chtěl jí pomoci do postele, aby ji takto neviděly nezletilé děti, přičemž tato ho začala slovně napadat a bránit se jeho pomoci kopáním nohou, ji dvakrát udeřil dřevěným válečkem na nudle do blíže nezjištěné oblasti hlavy, což vedlo k následné smrti poškozené přesně nezjištěným způsobem. Když poškozená nejevila známky života, obviněný ji nejprve odnesl do svého osobního automobilu značky Trabant, kterým ji odvezl do listnatého porostu poblíž obce Č., kde tělo uložil do vyhloubené jámy a zakryl je zeminou, kameny a větvemi, kde bylo nalezeno policií až dne 13. 9. 2004. V důsledku důkazní nouze způsobené rovněž dlouhou dobou mezi spácháním činu a nálezem mrtvoly byly soudy při svém rozhodování omezeny malým množstvím důkazů, o něž své rozhodnutí o vině mohly opřít. Na základě této velmi ztížené důkazní situace měly o to pečlivěji a důsledněji zvažovat a respektovat ty důkazy, které byly k dispozici, a své právní úvahy na jejich podkladě formulovat takovým způsobem, aby rozhodnutí nevzbuzovala pochybnosti. Proto, aby bylo správně posouzeno zavinění, je nutné je vždy vztahovat k určitému následku, a to především z hlediska posouzení předvídatelnosti takového následku, což má podstatný význam pro spolehlivé závěry o zavinění.

K zavinění obviněného vztahujícímu se k těžké újmě na zdraví jako následku předpokládanému ustanovením § 222 odst. 1 tr. zák. soud prvního stupně na str. 13, 14 svého rozsudku uvedl, že „… v daném případě, kdy obviněný dřevěným válečkem na nudle „máchal“ (vedl úder) před sebou v horizontální rovině tam a zpět vůči hlavě poškozené, která seděla na zemi a tedy logicky při vzpřímeném postavení obviněného vůči ní by musela být především do oblasti hlavy zasažena, což i obviněný připouští, by musel minimálně in eventum předpokládat, že poškozené může svým jednáním způsobit těžké zranění a to s ohledem na nebezpečnost povahy použitého nástroje a způsobu jeho použití vůči poškozené a s ohledem na vedení rány do oblasti hlavy ve stavu zkratkového afektu, … S ohledem na charakter útočného nástroje a oblast lidského těla, vůči níž útok směřoval, soud jednání obviněného neposoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 4 tr. zák. …“. Nejvyšší soud takové vysvětlení nepovažuje za přiléhavé a dostatečně objasňující možnost vzniku takového následku, který by byl těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 222 odst. 1 tr. zák., a to vzhledem k charakteru použitého nástroje a způsobu, jakým obviněný proti hlavě poškozené útočil, neboť má za to, že právě tyto skutečnosti soud prvního stupně neposuzoval v souladu s tím, jak je u tohoto typu trestné činnosti obvyklé (viz k tomu rozhodnutí č. 35/1991 nebo II./1965 Sb. rozh. tr.).

Vzniklé nedostatky však neodstranil ani odvolací soud, který ve svém usnesení na straně 3 rozvedl, že „… Charakter útoku obviněného proti poškozené dostatečně vyplývá z jeho výpovědi, kterou je potřeba hodnotit v kontextu s dalšími zjištěnými skutečnostmi. Ačkoliv popisované údery válečkem smrt poškozené samy o sobě nevysvětlují, okolnosti tohoto útoku příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a fatálním následkem jednoznačně prokazují … poškozená zjevně nebyla v takovém stavu, aby z ničeho nic náhle zemřela sama bez přičinění druhé osoby a bez cizího zavinění … obviněný sám doznává poměrně zásadní útok proti poškozené, přičemž otázkou, na kterou může dát odpověď pouze obviněný, zůstává, zda zůstalo jen u tohoto způsobu napadení. Nicméně z výpovědi obviněného vyplývá, že násilí, ať již v jakékoliv formě vedené proti poškozené muselo být značně masivní a intenzivní, neboť sám obviněný uvedl, že po útoku spatřil poškozenou ležící na podlaze, již se nepohnula, a uvědomil si, že je mrtvá. … Velká intenzita použitého násilí, byť v přesně nezjištěné formě, i objektivně daný následek s přihlédnutím k chování obviněného bezprostředně po činu, dovolují učinit spolehlivý závěr, že obviněný jinému způsobil přinejmenším těžkou újmu na zdraví a tímto činem způsobil smrt a tak naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. …“. Z takto formulovaných právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že oba soudy přecenily charakter zbraně, jíž obviněný útočil proti tělu poškozené, a intenzitu jím vedeného útoku, aniž by pro svá tvrzení měly adekvátní podklad ve zjištěném zranění, jeho povaze nebo v jiné konkrétně hrozící újmě.

Pro tento názor dovolacího soudu svědčí též odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterém uvedl, že „… s ohledem na nebezpečnost povahy použitého nástroje a způsob jeho použití vůči poškozené ...“, přičemž odvolací soud k tomu pouze doplnil, že proti poškozené byl veden „… poměrně zásadní útok ...“, a dále, že „násilí, ať již v jakékoliv formě vedené proti poškozené muselo být značně masivní a intenzivní …“. Žádný ze soudů však v této souvislosti neuvážil, že jednání obviněného nemohlo být příliš intenzivní, když obviněný poškozenou dvakrát udeřil dřevěným válečkem na nudle do blíže nezjištěné oblasti hlavy, a zcela pominuly, že tímto předmětem, který by měl vést ke vzniku těžké újmy na zdraví, je dřevěný váleček na nudle, tedy kuchyňské náčiní, které pro svůj vzhled a funkci nelze ani z obecného hlediska považovat za nebezpečný předmět, jímž by těžký následek mohl být způsoben jen při vynaložení mimořádné intenzity použitého násilí, což se však v konkrétně posuzované věci rovněž nepodařilo zjistit, protože přímý následek vzniklý zmíněnými dvěma údery do hlavy poškozené s ohledem na nedostatek důkazního materiálu nebyl prokázán. Takové okolnosti nevyplývají ani ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l. 58 - 75 spisu), eventuelně výpovědi znalce MUDr. M. D. u hlavního líčení (č. l. 205 - 207 spisu), na něž je v této souvislosti nutné poukázat, protože se s nimi oba soudy potřebným způsobem nevypořádaly, a to i přesto, že podle znaleckých závěrů nebyly na skeletu lebky zjištěny žádné změny, z čehož vyplývá, že na lebce nebyly nalezeny takové stopy, které by svědčily o větší intenzitě útoku.

Patřičná pozornost ze strany obou soudů však nebyla věnována podle názoru Nejvyššího soudu ani dalším závěrům zmíněného znaleckého posudku, v němž znalci za variantu svědčící pro vznik zjištěného následku, kterou připustili jako pravděpodobnou s ohledem na popsaný skutek, určily způsobení otřesu mozku, který u poškozené vyvolal stav krátkodobého bezvědomí, v jehož důsledku se poškozená mohla udusit zvratky (znalci dovodili, že zvracení by nemuselo být na poškozené patrné, a za méně pravděpodobné připustili zapadnutí jazyku, u něhož by nastalo zřetelné chroptění, které ovšem obviněný nepopisuje). Soudy nezbytnou pozornost v rámci svých právních úvah na tuto skutečnost nezaměřily, a to i přesto, že takto vyjádřený způsob vzniku zjištěného následku fyzického útoku obviněného proti tělu poškozené lze považovat za způsobilý poškozené přivodit i smrt a je přijatelný i z hlediska kauzálního průběhu obviněným líčeného děje.

Nejvyšší soud ve vztahu k dosud použité právní kvalifikaci též konstatuje, že zranění v podobě otřesu mozku nelze považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák., jíž přepokládá trestný čin podle § 222 odst. 1 tr. zák. Je vhodné připomenout, že těžkou újmou se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které jsou uvedené v § 89 odst. 7 písm. a) - h) tr. zák. a nebo delší dobu trvající porucha zdraví vyjádřená v písm. ch) cit. ustanovení. Otřes mozku je podle soudní praxe považován za újmu, která v obecném měřítku tato zákonná kritéria nesplňuje, když v obsahu spisu nejsou zjištěny žádné konkrétní projevy poškozené, které by s takovouto poruchou byly spojeny nebo ji např. delší dobu doprovázely. Dovodit, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví nelze v daném případě proto, že není podklad pro závěr o delší dobu trvající poruše zdraví ani o poruše nejen přechodného rázu, která má po delší dobu nepříznivý vliv na normální způsob života poškozené, zejména však nemá za následek delší pracovní neschopnost (srov. rozh. č. 49/1955 Sb. rozh. tr.). Rovněž je v daném případě nutné vycházet z toho, že při těžké újmě na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák. musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Za delší dobu trvající poruchu zdraví je podle cit. ustanovení praxí považována doba asi šesti týdnů, a to pouze za předpokladu, že po tuto dobu trvala vážná porucha zdraví (srov. rozh. č. 18/1969 a 16/1986 Sb. rozh. tr.); ani pro takové závěry ve spisovém materiálu není žádný důkaz. Nebylo proto možné v rámci popsaných skutkových zjištěních dovozovat, že úmysl obviněného směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví.

Skutková zjištění i provedené dokazování však podle názoru dovolacího soudu dávají potřebný podklad pro závěr, že obviněný mohl jednáním, které je uvedené v popisu skutku, poškozené způsobit újmu na zdraví ve smyslu § 221 tr. zák., neboť za ublížení na zdraví se pokládá takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalé následky. Tento stručný výklad pojmu ublížení na zdraví alespoň rámcově poukazuje na to, že takovou újmu na zdraví bylo možné poškozené zjištěným nástrojem a mechanizmem způsobit, neboť jak sám znalec připustil, poškozená se mohla dostat po úderu, který obviněný doznal, do stavu krátkodobého bezvědomí (dlouhotrvající vyloučil) nebo jí mohl být způsoben otřes mozku, což jsou zranění, která lze podřadit pod újmu na zdraví v souladu s tím, jak ji vykládá soudní praxe (např. srov. rozh. č. 2/1966, 21/1984, 16/1986 Sb. rozh. tr.).

Z hlediska těchto právních úvah Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud ani soud prvního stupně se otázkou zavinění obviněného ve vztahu ke skutečně prokázaným následkům důsledně nezabývaly. V dostatečné a nezbytné míře nehodnotily všechny okolnosti spojené s právní kvalifikací činu, jímž byl obviněný uznán vinným, neboť se při právním posouzení tohoto skutku nezabývaly všemi naznačenými a pro jeho správné právní posouzení potřebnými hledisky, když své právní úvahy nezaměřily na to, zda obviněný po objektivní a subjektivní stránce nemohl naplnit znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 3 tr. zák.

Nejvyšší soud na základě výše rozvedených závěrů shledal, že právní kvalifikace, která byla v napadených rozhodnutích použita, na předmětné trestné jednání z hlediska subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák. nedopadá, a v důsledku toho podané dovolání posoudil jako důvodné, neboť napadené rozhodnutí je zatíženo vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na to, že dovolací soud shledal právní závěry soudů obou stupňů o vině obviněného na základě skutečností shora uvedených za nesprávné, rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 7 To 33/2005, podle § 265k odst. 2 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo o zrušení napadeného rozhodnutí a o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Důvodem tohoto postupu bylo nedostatečné uvážení všech hledisek rozhodných pro právní posouzení ve výroku vymezeného skutku, když Nejvyšší soud považoval za nedostatečné a důkazně nepodložené právní úvahy, jimiž se oba soudy řídily při rozhodování o právní kvalifikaci podle § 222 odst. 1, 3 tr. zák., aniž by se podrobněji v potřebné a nezbytné míře zabývaly tím, že v daném případě přichází do úvahy posouzení popsaného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 3 tr. zák.

Tímto rozhodnutím se trestní věc vrací do odvolacího řízení před Vrchní soud v Praze, na němž v dalším řízení bude, aby na základě zjištěného stavu dokazování, (Nejvyšší soud nechce předjímat další postup odvolacího soudu při projednávání této věci, když není vyloučeno, aby postupoval ve veřejném zasedání podle § 263 odst. 6 a 7 tr. ř. a sám doplnil dokazování potřebnými důkazy, pokud to bude s ohledem na uvažovanou jinou právní kvalifikaci třeba) znovu zvážil všechny shora uvedené skutečnosti a na základě nich znovu rozhodl o právní kvalifikaci trestného jednání obviněného, které mu je podle zjištěných skutkových okolností kladeno za vinu. K tomu je však nutné připomenout, že právní závěry, které soud učiní, musí respektovat zásadu, že jak vzniklý následek, tak i úmysl k němu směřující musí být podložen provedeným dokazováním, a pokud tomu tak není, nelze tento nedostatek nahrazovat právními úvahami obecné povahy, pro něž v dokazování není podklad (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.), tak jak se to projevilo v odůvodnění napadených rozhodnutí, na něž shora dovolací soud upozornil.

Vrchní soud bude muset též respektovat i obecně platnou zásadu, kterou se prozatím v napadených rozhodnutích oba soudy neřídily, totiž že následek je jedna ze složek objektivní stránky trestného činu, zatímco zavinění představuje jeho subjektivní stránku, avšak má-li být správně posouzeno zavinění ve vztahu k určitému následku, nemůže se tak stát bez toho, aby byl tento následek náležitě zjištěn. Z adekvátnosti mezi následkem a jednáním, z něhož vzešel, lze pak usuzovat také na předvídatelnost následku, což je podstatný předpoklad spolehlivých závěrů o zavinění (k tomuto srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 7 Tz 310/2001).

Pouze pro úplnost je třeba uvést, že při novém projednání a rozhodnutí věci je vrchní soud povinen se řídit ustanovením § 265s tr. ř., podle kterého je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2005

Předsedkyně senátu

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru