Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 955/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaVražda
Výměra trestu
Zabití
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.955.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 1,3 písm. a,i) tr. zákoníku

§ 141 odst. 1,2 písm. a) tr. zákoníku

§ 39 odst. 1,2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 955/2020-831

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání obviněného J. Ž., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 2 To 11/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 5/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ž. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 45 T 5/2019, byl obviněný J. Ž. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku, za což byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V dalším bylo podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výrokům o vině a trestu, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 2 To 11/2020, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 1. 4. 2019 kolem 21:30 hodin v XY na ulici XY v domě č. XY, v obývacím pokoji bytu č. 7 situovaném ve čtvrtém podlaží, během konzumace alkoholických nápojů s M. Z., narozeným XY, a P. G., narozeným XY, v rámci iracionální výměny názorů, ve stavu prosté opilosti těžkého stupně, se záměrem oba jmenované usmrtit, se ozbrojil kuchyňským nožem celkové délky 30,5 cm a délky čepele 17,9 cm, načež nejprve přistoupil k v křesle sedícímu, těžce opilému M. Z., na něhož nožem opakovaně a velkou intenzitou síly zaútočil, a přes snahu M. Z. o sebeobranu mu způsobil především sedm řezných, jednu bodnořeznou a čtrnáct bodných ran, a to v obličeji, na krku, hrudníku a horních končetinách, z nichž vycházel jeden bodnořezný a čtrnáct bodných kanálů dlouhých až 17,5 cm, z nichž sedm pronikalo do dutiny hrudní a šest z nich ještě dále do dutiny břišní a zraňovaly zejména srdce, 2x pravou plíci, 5x játra, 2x slinivku břišní a dolní dutou žílu, a dva bodné kanály zároveň pronikaly skeletem hrudního koše – hrudní kostí a žebry, kdy navíc řezná rána vodorovného průběhu rozprostírající se téměř v celém rozsahu pravé strany krku o velikosti 12 x 5,5 cm natínala krční cévní svazky, následně přistoupil k rovněž v křesle sedícímu, těžce opilému P. G., na něhož taktéž nožem opakovaně a velkou intenzitou síly zaútočil, a přes snahu P. G. o sebeobranu mu způsobil především dvě řezné a čtyři bodné rány v obličeji, na krku, hrudníku a pravé ruce, z nichž vycházely čtyři bodné kanály dlouhé až 16,5 cm, z nichž dva pronikaly skrze skelet hrudníku, kdy zraňovaly 3., 5. a 6. žebro, do dutiny hrudní a jeden z nich ještě dále do dutiny břišní a zraňovaly levou plíci, 2x osrdečníkový vak, srdce, játra a žaludek, přičemž M. Z. během několika desítek sekund až několika málo minut a P. G. v horizontu několika desítek sekund po napadení na místě zemřeli v důsledku bodného zranění srdce.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 2 To 11/2020, podal obviněný J. Ž. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně zjistily skutkový stav věci, na základě čehož dospěly k nesprávnému posouzení skutku.

5. Uvedl, že si sice je vědom, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 26b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění soudů a přehodnocení jimi provedeného dokazování, nicméně že neúplnost provedených důkazů či pochybení soudu při jejich hodnocení přesto vytýká. Podle něj skutková věta zcela neodpovídá provedenému dokazování a zejména v důsledku této skutečnosti byl skutek chybně právně kvalifikován. Soudy obou stupňů při hodnocení jednotlivých důkazů a zkoumání subjektivní stránky skutku neaplikovaly důsledně pravidlo in dubio pro reo. Ze znaleckého posudku a z výslechu znalkyň vyplynulo, že netrpí žádnou duševní poruchou a v době spáchání činu se nacházel pouze pod vlivem akutní prosté intoxikace alkoholem, a to těžké. Lze tedy konstatovat, že jednal v opilosti, přičemž ztráta vzpomínky ohledně kritické doby byla pravděpodobně způsobena tzv. alkoholovým okénkem. Soudy nezhodnotily, že jednal v nepřímém úmyslu, tj. věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, kterým je život člověka, a pro tento případ byl s tímto následkem srozuměn. Existuje pochybnost o jeho úmyslu dokonat zločin vraždy, úmysl nebyl plně prokázán a neplyne ze skutkových zjištění. Zdůraznil význam výpovědi svědkyně B. D. v rámci přípravného řízení a její čestné prohlášení, z nichž je patrný popis toho, jak skutek probíhal, proč k němu došlo a zda mu bezprostředně před jeho spácháním bylo vyhrožováno ublížením na zdraví, tedy fyzickým násilím, a uvedl, že vyhrožování fyzickým násilím v něm vyvolalo strach anebo obavu o jeho zdraví anebo život a pod vlivem tohoto silného rozrušení došlo z jeho strany ke zkratkovitému jednání. Podle jeho názoru by při zohlednění uvedených skutečností mělo dojít ke změně právní kvalifikace skutku z vraždy na zabití, a to podle § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Konstatoval, že zůstává otázkou, zda měly být výpovědi označené svědkyně z přípravného řízení brány v potaz při rozhodování o vině a trestu, když se lišily v mnoha podstatných okolnostech a byly učiněny osobou zbavenou svéprávnosti. Vyložil, v čem spočívá úmysl usmrtit jiného, připomněl, že i eventuální úmysl musí vždy obsahovat prvek vůle, a uzavřel, že soudy nižších stupňů se s předmětnou problematikou řádně nevypořádaly a jeho úmysl náležitě nezjistily. Nevzaly v potaz jeho argumentaci, podle níž jednal zkratkovitě, v afektu (v šoku). On přitom nenamítal svou nepříčetnost či zmenšenou příčetnost. Nezpochybnil závěr znaleckého posudku o zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností a v návaznosti na to závěr o plné trestní odpovědnosti. Napadl ovšem znalecký závěr o nepravděpodobnosti jednání v afektu. Afekt může mít závažný dopad na schopnost pachatele racionálně jednat, k čemuž také v posuzované věci došlo, neboť obviněný jednal z omluvitelného hnutí mysli, kteréžto se navenek může projevit jako obranné jednání pachatele vůči poškozenému vyplývající ze zjevně sociálně a psychicky vypjaté situace ohrožující osobu obviněného, přičemž tato situace byla vyvolána podnětem mimořádné intenzity a závažnosti. V rámci posouzení omluvitelného hnutí mysli je třeba mimo jiné hodnotit předmět sporu mezi poškozeným a obviněným a reakce obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 279/2013). S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1178/2014, upozornil mimo jiné na to, jaký duševní stav lze charakterizovat jako silné rozrušení mysli pachatele, a uvedl, že v projednávané věci se jednalo o zjevně sociálně a psychicky vypjatou situaci ohrožující jeho osobu, přičemž rovněž existoval podnět mimořádné intenzity a závažnosti, který mohl afekt a jeho jednání v afektu vyvolat. Závěr, že pachatel usmrtil jiného v afektu, je třeba založit na posouzení všech rozhodných okolností, zejména pak na tom, jak si počínal na místě činu, jaký byl časový průběh jeho útoku, jak postupoval po dokonání činu, apod. Odmítl argumentaci soudů nižších stupňů, podle níž nejednal v šoku (afektu) proto, že si po spáchání činu na místě činu lehnul a usnul. Uzavřel, že soudy nedostály požadavkům kladeným ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Taktéž neprovedly výslech jediného očitého svědka, který by se mohl podrobně vyjádřit a objasnit průběh skutku.

6. Dovolatel brojil i proti výroku o trestu. Byť připustil povědomí o tom, že uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům neodpovídají námitky zpochybňující přiměřenost uloženého trestu, vytkl, že soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, které specifikoval v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, a nevzaly v potaz okolnosti činu a jeho osobu. Vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud by měl k přezkumu výroku o trestu, který je nepřiměřeně přísný, přistoupit s ohledem na to, že došlo k porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle něj se jedná o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahuje ústavněprávní roviny, což odůvodňuje zásah dovolacího soudu.

7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2019 (správně mělo být uvedeno 2020 – poznámka Nejvyššího soudu), sp. zn. 2 To 11/2020, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 45 T 5/2019, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že dovolací námitky jsou jen doslovným opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy bezezbytku a především správně vypořádaly. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplynulo, že opakuje-li obviněný v dovolání jen námitky uplatněné v řízení před soudy nižších stupňů, se kterými se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj by proto v posuzované věci postačilo odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, v jejichž odůvodněních jsou odpovědi na všechny výhrady obviněného obsaženy a podrobně zhodnoceny. Přesto se ale k dovolacím námitkám vyjádřil. Předně odmítl přesvědčení o nedostatečnosti dokazování. Podle něj Krajský soud v Ostravě provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, ty také řádným způsobem reflektujícím § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky dovodit lze. Své povinnosti se nezpronevěřil ani soud odvolací, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se bezezbytku vypořádal, resp. se s nimi neztotožnil. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí trefně akcentovaly postupný vývoj postoje dovolatele a svědkyně B. D. Zatímco z jejich prvotních výpovědí prezentovaných nedlouho po zahájení trestního stíhání se podávalo, že obviněný poškozené M. Z. a P. G. napadl pod vlivem alkoholu v podstatě bezdůvodně, respektive v reakci na banální (a nijak vyhrocenou) výměnu názorů, v pozdějších výpovědích obviněného, jakož i v další výpovědi svědkyně B. D. a jejím posléze doručeném písemném prohlášení byla patrna sílící tendence vylepšit postavení obviněného a postavit ho do pozice osoby jednající v omluvitelném hnutí mysli. Důvod uvedené změny je nasnadě – byla jím snaha obviněného dosáhnout příznivější právní kvalifikace a především mírnějšího trestu. Soudy se s obratem v postoji obviněného a svědkyně vypořádaly a přesvědčivě odůvodnily, proč jde z jejich pohledu pouze o účelovou a nevěrohodnou snahu o vylepšení obrazu obviněného a jeho pozice. S jejich závěry se státní zástupce zcela ztotožnil.

9. Nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se absence výpovědi svědkyně B. D. u hlavního líčení. Konstatoval, že zmíněná svědkyně u hlavního líčení přes poučení o významu svědecké výpovědi odmítla vypovídat, a to s ohledem na nadále trvající družský poměr k obviněnému. Po splnění zákonných podmínek tak byly čteny dvě výpovědi, které učinila v průběhu přípravného řízení. Již v pořadí druhé se přitom přiklonila k verzi později předestřené obviněným. Zatímco v prvotní výpovědi popisovala útok obviněného jako nikým nevyprovokovaný, náhlý a v podstatě bezdůvodný, následně již – v návaznosti na změnu postoje obviněného a zejména po návštěvách jeho osoby ve vazební věznici – svou výpověď přizpůsobila jeho verzi a naznačila, že usmrcení poškozených bylo reakcí na slovní agresivní chování M. Z. Korunu všemu pak nasadilo posléze doručené „čestné prohlášení“, ve kterém již svědkyně naznačovala, že obviněný byl ze strany obou poškozených dokonce fyzicky napadán. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, proč takové změně v postoji svědkyně neuvěřily a z jakých důvodů byl její další výslech nadbytečný. Státní zástupce ve věci neshledal žádný extrémní rozpor či opomenuté důkazy, a v návaznosti na to tedy ani porušení základních zásad trestního řízení a práva obviněným garantovaná. Uzavřel, že část dovolacích námitek je postavena na polemice s hodnocením důkazů, s rozsahem dokazování, jakož i se skutkovými zjištěními soudů, přičemž takové námitky stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a není možné je podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Takové námitky přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu založit nemohou.

10. Pod vytýkaný dovolací důvod by podle státního zástupce bylo možné s velkou dávkou tolerance (obviněný totiž evidentně přetváří skutkový děj ve svůj prospěch) podřadit námitky, podle nichž nebylo prokázáno úmyslné zavinění a jednání obviněného mělo být posouzeno jako zločin zabití. Jedná se však o námitky zjevně neopodstatněné, s nimiž se soudy přesvědčivě vypořádaly. Připomněl, že podle závěrů znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, se obviněný v době spáchání činu nacházel ve stavu prosté intoxikace alkoholem. Do takového stavu se však dostal sám, vlastní vinou, přičemž účinky alkoholu na jeho osobu a jeho jednání mu byly velmi dobře známy. Jeho rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány, schopnosti ovládací pak byly sníženy cca na polovinu, a to právě vlivem intoxikace alkoholem. U obviněného, který vykazoval vyšší míru agresivního potenciálu než průměrný jedinec, bylo možné vypozorovat (krom jiného) sklony k výkyvům nálad, dráždivosti a afektivní výbušnosti, důsledkem čehož je mimo jiné zvýšená tendence k nepřiměřené impulsivní reaktivitě, bez přemýšlení a kritického zhodnocení situace. Právě alkohol odbrzdil a dále živil jeho agresivní jednání, které bylo možné vypozorovat i v minulosti jako stereotypní vzorec chování představovaný impulsivním a útočným řešením konfliktů. Zaútočil-li přitom obviněný na oba poškozené nožem s délkou čepele téměř 18 cm, přičemž tyto opakovaně bodal či řezal do takových částí těla, v nichž se nacházejí životně důležité orgány, nemůže být pochyb o tom, že je oba usmrtit chtěl. Závěr nalézacího soudu, že trestný čin spáchal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je proto podle státního zástupce naprosto správný. Nepřisvědčil ani úvaze obviněného, že bylo namístě posoudit jeho jednání jen jako trestný čin zabití. Uvedl, že tato privilegovaná skutková podstata předpokládá, že pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo z jiného omluvitelného hnutí mysli, anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Jak přitom přesvědčivě shrnul odvolací soud v odstavci 33. odůvodnění svého usnesení, žádná taková okolnost odůvodňující příznivější posouzení jednání obviněného zjištěna nebyla. Jeho atak byl pouze důsledkem nadměrného požití alkoholu, v důsledku čehož reagoval zcela neadekvátně na předchozí slovní výměnu názorů s poškozenými. Státní zástupce dovodil, že soudy logickým a správným skutkovým zjištěním přisoudily také odpovídající právní kvalifikaci.

11. Dále poznamenal, že námitku směřující proti nepřiměřenosti trestu nelze ani pod vytýkaný, ani pod žádný jiný dovolací důvod podřadit, čehož si byl obviněný v podstatě i sám vědom. Doplnil, že z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. aj.) vyplývá, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). To však trest odnětí svobody uložený obviněnému není, neboť nalézací soud při rozhodování o jeho výši adekvátně zohlednil dosavadní chování obviněného, tendenci k páchání trestné činnosti, a to i násilného charakteru, dále naplnění více okolností kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy, jakož i absenci reálně existujících polehčujících okolností (ve shodě se soudy nižších stupňů nepovažoval státní zástupce postoj obviněného za úplné doznání, stejně tak v jeho chování neshledal ani upřímnou lítost za zmaření dvou lidských životů).

12. Stání zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. Ž. je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

14. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

16. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

17. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

18. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (bod 13., str. 15 až 17 jeho rozsudku) ve spojení s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu (body 21. až 30., str. 4 až 6 jeho usnesení) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

19. Dovolací soud respektuje, že presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).

20. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968 IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

21. Státní zástupce přiléhavě připomněl, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí výstižně akcentovaly postupný vývoj postoje dovolatele a svědkyně B. D. Zatímco z jejich prvotních výpovědí prezentovaných nedlouho po zahájení trestního stíhání se podávalo, že obviněný poškozené M. Z. a P. G. napadl pod vlivem alkoholu v podstatě bezdůvodně, respektive v reakci na banální (a nijak vyhrocenou) výměnu názorů, v pozdějších výpovědích obviněného, jakož i v další výpovědi svědkyně B. D. a jejím posléze doručeném písemném prohlášení byla patrna sílící tendence vylepšit postavení obviněného a postavit ho do pozice osoby jednající v omluvitelném hnutí mysli. Za snadno vysvětlitelný lze označit i důvod uvedené změny, jímž evidentně byla snaha obviněného dosáhnout příznivější právní kvalifikace a především mírnějšího trestu. Soudy se změnou v postoji obviněného a svědkyně vypořádaly a přesvědčivě odůvodnily, proč jde z jejich pohledu pouze o účelovou a nevěrohodnou snahu o vylepšení obrazu obviněného a jeho pozice.

22. Obviněný ve vztahu k výpovědi svědkyně B. D., kterou označil za jeden ze stěžejních důkazů, v zásadě neprotestoval proti tomu, že svědkyně v hlavním líčení nevypovídala a její výpovědi z přípravného řízení byly čteny, když toto své rozhodnutí soudy zdůvodnily, nesouhlasil ale s tím, jakým způsobem soudy její výpověď hodnotily, protože podle jeho mínění nebylo při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyně dostatečně přihlédnuto k tomu, že svědkyně je zbavená svéprávnosti. Ani těmto poněkud nejasně formulovaným námitkám vztahujícím se k relevantnosti a významu výpovědi svědkyně B. D. nelze přisvědčit. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí popsal (bod 26., str. 6 usnesení), za jakých okolností a s jakým výsledkem byla svědkyně B. D. předvolávána k hlavnímu líčení. Správně rekapituloval, že svědkyně v hlavním líčení, k němuž se dostavila, po řádném poučení využila svého oprávnění a nevypovídala, načež soud prvního stupně protokoly o jejích postupně složených výpovědí z přípravného řízení přečetl, poněvadž byly splněny podmínky uvedené v § 211 odst. 4 tr. ř. Obsahově se jimi také soud prvního stupně zevrubně zabýval v odůvodnění svého rozsudku (zatímco v prvotní výpovědi popisovala útok obviněného jako nikým nevyprovokovaný, náhlý a v podstatě bezdůvodný, následně již – v návaznosti na změnu postoje obviněného a zejména po návštěvách jeho osoby ve vazební věznici – svou výpověď přizpůsobila jeho verzi a naznačila, že usmrcení poškozených bylo reakcí na slovní agresivní chování M. Z. a jeho nevhodné připomínání útoku baseballovou pálkou v minulosti (bod 3., str. 4, 5 rozsudku), přičemž stranou jeho pozornosti nezůstala ani informace, že svědkyně je částečně omezena ve svéprávnosti způsobem, který je tímto soudem rovněž konstatován (bod 11., str. 13 rozsudku). Svoji pozornost odvolací soud soustředil k „čestnému prohlášení“ svědkyně B. D., jež došlo soudu prvního stupně 15. 1. 2020 a jímž provedl důkaz jako listinou. Obsah čestného prohlášení (svědkyně vedle popisu gest svědka M. Z. dokonce popisuje i fyzické napadání obviněného oběma poškozenými) podle odvolacího soudu dokumentuje sílící tendenci jmenované svědkyně podpořit svojí výpovědí obviněného, což v souvislosti s tím, že soud prvního stupně správně zjistil kontakty svědkyně s obviněným ve vazební věznici, vedlo odvolací soud k závěru, že stanovisko svědkyně je natolik ovlivněno styky s obviněným, že nelze očekávat její věrohodnou výpověď svědkyně o rozhodných událostech. Proto byl také zamítnut návrh na její opakovaný výslech. Dovolací soud má za to, že soudy v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, proč změně v postoji svědkyně neuvěřily a z jakých důvodů pokládaly její další výslech za nadbytečný. Na rozdíl od obviněného je dovolací soud přesvědčen, že soud prvního stupně, jakož i odvolací soud podrobně a logicky zhodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a správně dospěly k závěru, že to byl obviněný, kdo popsaným násilným jednáním způsobil smrt poškozených.

23. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obsahu dovolání jsou, posuzováno s jistou benevolencí, významné otázky, zda byly splněny zákonné podmínky pro právní posouzení jednání obviněného jako zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku a zda obviněný zločin vraždy podle § 140 tr. zákoníku spáchal v úmyslu přímém, jak uzavřely soudy nižších stupňů, či v úmyslu eventuálním, jak tvrdil dovolatel.

24. Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí, takový čin spáchá na dvou nebo více osobách a zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný jiného úmyslně usmrtí, spáchá-li takový čin na dvou osobách a zvlášť surovým způsobem.

25. Zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Spáchá-li takový čin na dvou nebo více osobách, dopustí se zločinu zabití podle § 141 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

26. Obviněný v dovolání namítl, že neměl být uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 tr. zákoníku, poněvadž jednal zkratkovitě v afektu (v šoku). Měl za to, že v jeho případě se jednalo „o zjevně sociálně a psychicky vypjatou situaci, ohrožující osobu obviněného, přičemž rovněž existoval podnět mimořádné intenzity a závažnosti, který by afekt a jednání obviněného v afektu mohl vyvolat“. Nelze podle něj přisvědčit závěrům soudů, které vyloučily, že jednal v afektu, když po činu, kterého se dopustil, si na místě činu lehnul a usnul.

27. Výtky obviněného nejsou opodstatněné, nelze souhlasit s názorem, že byly splněny předpoklady pro použití privilegované skutkové podstaty uvedené v § 141 tr. zákoníku. Ve smyslu stávající judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.) je spáchání trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele.

28. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podměty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran.

29. Nabízí se také připomenout, že zavrženíhodným jednáním ve smyslu § 141 tr. zákoníku je třeba rozumět takové vědomé a úmyslné jednání poškozeného, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně škodlivé, zraňující a pro druhé ponižující nebo hrozící jim způsobit závažnou újmu na jejich právech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 372/2018).

30. Mezi značným množstvím alkoholu ovlivněnými obviněným a poškozenými došlo podle zjištění soudů k „iracionální výměně názorů“, z níž ale obviněný rozhodně nemohl nabýt přesvědčení o tom, že je ohrožen jeho život nebo zdraví anebo že je zde jiné nebezpečí odůvodňující jeho silné rozrušení. Rovněž ze subjektivního hlediska nemohl obviněný jednat v omluvitelném hnutí mysli, neboť v daném případě poškození nevyvolali jeho strach, úlek, zmatek či jiný srovnatelný stav omluvitelného hnutí mysli ani se vůči obviněnému nedopustili žádného předchozího zavrženíhodného jednání, které by obviněný mohl důvodně vnímat jako podnět mimořádné intenzity. Odvolací soud v této souvislosti správně poznamenal, že pokud by mělo být jednání obviněného důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozených či poškozeného (v úvahu přichází patrně spíše poškozený M. Z.), obviněný v žádné ze svých výpovědí neuvedl, že útok baseballovou pálkou v minulosti byl veden právě některým z nich (bod 33., str. 7 usnesení). Podle zjištění soudu prvního stupně samotné chování obviněného bezprostředně po činu nevykazovalo znaky jeho silného rozrušení. Předpoklady pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku nebyly splněny a námitky dovolatele nelze akceptovat.

31. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222).

32. Ze zjištění soudů vyplývá existence úmyslného zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu. Závěr o existenci přímého úmyslu na straně obviněného má evidentně oporu v jeho osobnostních rysech a povaze jeho jednání. Ze závěrů znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, MUD. Dany Skřontové a PhDr. Heleny Khulové se podává, že obviněný byl v době spáchání činu pod vlivem akutní prosté intoxikace alkoholem, a to těžké. Do takového stavu se však dostal sám, vlastní vinou, přičemž účinky alkoholu na svou osobu a své jednání jsou mu dobře známy, v minulosti byl poučen o nutnosti abstinence. Jeho rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány, schopnosti ovládací byly vlivem intoxikace sníženy zhruba na polovinu. Alkohol odbrzdil jednání, které je možno i v minulosti zachytit jako stereotypní vzorce chování – impulsivní, útočné řešení konfliktů, byť ne s tak devastujícími následky. Z hlediska charakteristiky osobnosti obviněného byly shledány jednoduchá emotivita, oploštělá a zároveň vyhaslá, se znaky lhostejnosti a apatie na straně jedné, s tendencí k výkyvům nálad, dráždivosti a afektivní výbušnosti na straně druhé. Lze u něj očekávat zvýšenou citlivost i na méně frustrující a stresující události s tendencí k nepřiměřené impulsivní reaktivitě, bez přemýšlení a kritického zhodnocení situace. Podle znalkyně z oboru zdravotnictví, psychologie, obviněný vykazuje vyšší míru agresivního potenciálu než průměrný jedinec. Pokud se u něj objeví emoční reakce, a to i při méně významném provokujícím podnětu, jeho uvažování je málo kritické a vztahovačné. Dá se očekávat, že mizí zábrany a nastupují nepřiměřené a bezohledné reakce, kdy dochází ke snadnému uvolnění pudového agresivního potenciálu. Ve vztahu k projednávané události se dá usuzovat, že spouštěčem agresivního jednání se stalo působení averzujícího podnětu v situaci konfliktu s poškozenými, na pozadí kterého je možné zachytit jak prožitek ohrožení, tak žárliveckou prožitkovou dynamiku. Jak výstižně poznamenal státní zástupce, zaútočil-li při těchto osobnostních dispozicích obviněný postupně na oba poškozené nožem s délkou čepele téměř 18 cm, přičemž tyto opakovaně bodal nebo řezal do takových částí těla, ve kterých se nacházejí životně důležité orgány, přičemž útok byl veden velmi razantně, rychle, aniž by byla poškozeným dána jakákoliv možnost obrany, nelze pochybovat o tom, že je oba usmrtit chtěl a že jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jednání obviněného bylo v souladu se zákonem právně posouzeno jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. a), i) tr. zákoníku.

33. V kontextu výhrady směřující proti výroku o trestu nutno poznamenat, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

34. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Ačkoliv tedy námitku, že obviněnému byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec řečeného poznamenává, že nalézací soud, který obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil (str. 19 rozsudku nalézacího soudu). Zdůraznil, že vycházel z ustanovení § 37 a § 39 tr. zákoníku, kdy přihlédl mimo jiné i k okolnostem činu a k osobě obviněného (tedy k těm kritériím, o nichž se v dovolání zmiňoval obviněný a jež podle něj nebyla v rámci úvah o trestu zohledněna). Trestní sazba podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku dovolovala soudu uložit trest odnětí svobody v rozpětí od 15 do 20 let nebo trest výjimečný. K uložení výjimečného trestu odnětí svobody neshledal soud podmínky, stejně tak neshledal ani podmínky pro použití ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Trest odnětí svobody tedy ukládal v rámci zákonné trestní sazby, přičemž při stanovení jeho výměry důsledně hodnotil polehčující i přitěžující okolnosti. Žádné polehčující okolnosti neshledal a za v neprospěch obviněného hovořící skutečnosti vyhodnotil spáchání činu vůči více osobám a zvlášť surovým způsobem, kteréžto však byly součástí právní kvalifikace skutku. Za výraznou přitěžující okolnost považoval zejména to, že obviněný byl již v minulosti pro úmyslnou trestnou činnost násilného charakteru odsouzen, a to opakovaně [§ 42 písm. p) tr. zákoníku]. Uvedl, že přestože od posledního výkonu trestu za takovou trestnou činnost uplynula delší doba, a to 10 let, uvedená odsouzení nebyla zahlazena, tudíž na straně obviněného dovodil sklony k páchání trestné činnosti násilného charakteru. S ohledem na zmíněné skutečnosti a na to, že se obviněný vytýkaného trestného jednání dopustil vůči značně podnapilým poškozeným, jejichž snaha o účinnou sebeobranu tak byla nepochybně vlivem požitého alkoholu značně ztížena, a že tedy útočil vůči v podstatě bezbranným obětem, dospěl soud k závěru, že vzhledem k těmto okolnostem i brutalitě útoku je zcela odpovídající uložení trestu odnětí svobody na jeho horní hranici, to je v trvání 20 let. Pro účely výkonu trestu zařadil obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť u něj nebyly shledány žádné podmínky a okolnosti pro zařazení do mírnějšího typu věznice (bod 16., str. 19 rozsudku).

35. Odvolací soud se s úvahami nalézacího soudu ztotožnil. Připomněl, že v jednání obviněného je obsažena kombinace dvou znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, tedy že se obviněný vraždy dopustil na dvou osobách a zvlášť surovým způsobem. K této nejvýznamnější skutečnosti podle něj přistoupil i správný závěr nalézacího soudu, že obviněnému nutno přičíst přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. p) tr. zákoníku, poněvadž ačkoliv byl z posledního výkonu trestu odnětí svobody propuštěn v roce 2009, nebylo u něj možné dovodit fikci zahlazení ve vztahu k předchozím odsouzením, a to z toho důvodu, že spisový materiál obsahoval celou řadu skutečností nasvědčujících tomu, že nevedl řádný život, ale naopak téměř až do spáchání projednávané trestné činnosti páchal delikty, v nichž byly spatřovány přestupky, za které byl příslušným správním orgánem postižen. Odvolací soud v návaznosti na tvrzení předestřená obhajobou dodal, že pokud byl obviněný v nějakém stavu rozrušení, rozhodně se nejednalo o rozrušení, které by bylo možné vnímat jako polehčující okolnost (v této souvislosti odkázal na závěry znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie). Upozornil i na postoj obviněného k projednávané věci a konstatoval, že v jeho případě postrádá také jakýkoliv projev upřímné lítosti. Žádnou polehčující okolnost u něj tedy neshledal, přičemž závěrem poznamenal, že pokud by existovaly důvody pro zpochybnění výroku o trestu, jednalo by se spíše o řešení otázky, zdali nejsou dány důvody pro uložení výjimečného trestu. Uložený trest tedy nepovažoval za trest přísný, či dokonce přísný nepřiměřeně ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. (body 34., 35., str. 7 usnesení odvolacího soudu).

36. Dovolací soud má ve shodě s odvolacím soudem za to, že trest, který byl obviněnému takto uložen, není trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým, proto k případnému zásahu z jeho strany není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Trest odnětí svobody v trvání dvaceti let, tj. na horní hranici zákonné trestní sazby, nelze vzhledem k okolnostem činu, k osobě obviněného a jeho trestní minulosti považovat za neadekvátní. Značná brutalita zcela bezdůvodného útoku namířeného vůči podnapilým osobám, jež nebyly schopny patřičné sebeobrany, ve spojení se sklony obviněného k páchání trestné činnosti, charakterem jeho osobnosti, absencí lítosti nad činem a nedostatkem jakékoliv sebereflexe vede k oprávněnému závěru o uložení trestu v označené výši.

37. Pro úplnost není od věci dodat, že Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). Z odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu je zjevné, že soudy bezezbytku dostály všem na ně kladeným požadavkům.

38. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného J. Ž. bylo dílem podáno z jiných důvodů, než jaký činí dovolání přípustnými ustanovení § 265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru