Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 955/2014Usnesení NS ze dne 13.08.2014

HeslaProvinění
Znásilnění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.955.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 185 odst. 1,2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 6 odst. 1, odst. 2 z. s. m.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 955/2014-20

USNESENÍ

Nejvyšší soud, jako soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2014 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 1 Tmo 19/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 2/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného ml. „tulipána“ odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, soud pro mládež, původním rozsudkem ze dne 11. 2. 2013, č. j. 1 Tm 2/2012 - 299, zprostil obviněného mladistvého „tulipána“ (dále převážně jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) podle § 226 písm. a) tr. ř. z obžaloby pro skutek, jehož se měl dopustit podle obžaloby tím, že

„s největší pravděpodobností dne 03. 07. 2010 v přesněji nezjištěné době od 20:00 hod do 22:30 hod. u stromu (vrby bílé) na volně přístupné louce za fotbalovým hřištěm v blízkosti ulic N.V. a R. v J., okres N., nezl., o které věděl, že jí ještě nebylo 15 let, bez jejího souhlasu náhle přitiskl k sobě, začal ji líbat a poté ji povalil na zem na záda k patě stromu, kde ji i přes její pláč, nadávky, domáhání se to, aby ji nechal být a kopání svlékl kraťasy a kalhotky, sám si obnažil svoje přirození stažením kalhot a spodního prádla ke kolenům, nalehl na ni a poté, co se mu podařilo jí roztáhnout nohy, které se snažila na svoji obranu držet u sebe, ji nejprve zasunoval do pochvy prsty ruky a pak na ní vykonal nechráněnou soulož bez vyvrcholení, protože poškozené se podařilo jej ze sebe skopnout, kdy pak jí už umožnil se obléct a utéct“,

čímž měl spáchat provinění znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.

Proti takovému rozsudku podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v neprospěch obviněného odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, usnesením ze dne 22. 5. 2013, č. j. 1 Tmo 3/2013-331, tak že podle § 258 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, k novému projednání a rozhodnutí.

Krajský soud v Hradci Králové, soud pro mládež, dalším rozsudkem ze dne 20. 8. 2013, č. j. 1 Tm 2/2012 – 367, uznal obviněného mladistvého „tulipána“ vinným, že

„s největší pravděpodobností dne 03. 07. 2010 v přesněji nezjištěné době od 20:00 hod. do 22:30 hod. u stromu (vrby bílé) na volně přístupné louce za fotbalovým hřištěm v blízkosti ulic N. V. a R. v J., okres N., nezl., o které věděl, že jí ještě nebylo 15 let, bez jejího souhlasu náhle přitiskl k sobě, začal ji líbat a poté ji povalil na zem na záda k patě stromu, kde ji i přes její pláč, nadávky, domáhání se to, aby ji nechal být a kopání svlékl kraťasy a kalhotky, sám si obnažil svoje přirození stažením kalhot a spodního prádla ke kolenům, nalehl na ni a poté, co se mu podařilo jí roztáhnout nohy, které se snažila na svoji obranu držet u sebe, ji nejprve zasunoval do pochvy prsty ruky a pak na ní vykonal nechráněnou soulož bez vyvrcholení, protože poškozené se podařilo jej ze sebe skopnout, kdy pak jí už umožnil se obléct a utéct“.

Takto popsané jednání mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále případně jen „zák. č. 218/2003 Sb.“) trestní opatření odnětí svobody podmíněně v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.

Proti citovanému rozsudku podal mladistvý odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 1 Tmo 19/2013, tak že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

S takovým rozhodnutím odvolacího soudu se mladistvý neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím obhájkyně JUDr. Renaty Dobývalové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

Dovolatel ve svém podání uvedl, že pokud ho soudy uznaly vinným pro výše uvedený skutek, pak vyjma toho, že byl zjištěn chybně skutkový stav věci se závěrem, že se uvedeného skutku dopustil, bylo jeho jednání nesprávně hmotněprávně posouzeno v tom smyslu, že dané jednání mělo být právně kvalifikováno maximálně jako pohlavní zneužívání, event. sexuální nátlak ve smyslu § 186 a § 187 tr. zákoníku, neboť dokazování této právní kvalifikaci odpovídá přiléhavěji pro případ, že by měl být skutečně uznán za daný skutek trestně odpovědným.

Stejně tak podle dovolatele bylo nutné zohlednit důkaz Facebookovou komunikací poškozené, která nebyla při veřejném zasedání konaném před Vrchním soudem v Praze na jejím profilu nalezena, ačkoliv se na něm stále nachází. Nejdůležitějším sdělením na něm je věta poškozené ze dne následujícího po údajném znásilnění „Včerejšék si Mtě ůžilá s Nimáá=*...“ .

Mladistvý dále namítl, že byl bez důvodu vykázán při výslechu poškozené z jednací síně a nemohl se vyjádřit k tomu, kde si může soud dohledat v originále výše uvedené sdělení. K jeho vykázání soud neměl žádný důvod, neboť svědkyni nikdy neovlivňoval, oba se běžně potkávají, nyní jsou v J. de facto sousedy. Při přehrání výpovědi poškozené nemohl dohledat v rychlosti, zda komunikace je vymazána či nikoli. Vrchní soud by se měl znovu zabývat vyjádřením pocitu poškozené po údajném znásilnění a znovu jej zhodnotit. Sdělení poškozené nelze odbýt slovy, která odvolací soud použil v odůvodnění svého rozhodnutí, že „daná komunikace poškozené se předmětného činu netýkala a nelze jí přisuzovat takovou vypovídací hodnotu, jak činí obhajoba“.

Nad rámec výše uvedených dovolacích důvodů bylo podle mladistvého porušeno jeho právo na spravedlivý proces i tím, že nejprve jej soud obžaloby zcela zprostil a následně (po s věcí spíše nesouvisejícím doplnění dokazování) odsoudil, neboť Krajský soud v Hradci Králové po vrácení věci odvolacím soudem doplnil dokazování o zcela nadbytečné a s věcí málo související důkazy. Podstatné důkazy, které by odůvodňovaly změnu rozhodnutí, neprovedl.

V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 1 Tmo 19/2013, a též rozsudek tomuto usnesení předcházející, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a věc přikázal soudu prvního stupně.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. použil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Dovolání je však mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu, který je vyhrazený řádnému opravnému prostředku, či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání mladistvého se přitom náležitě a podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Kromě toho se mladistvý v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabýval pouze otázkami skutkovými, respektive komentoval rozsah dovolání a soudům vytýkal jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Odvolací soud však v rámci své přezkumné činnosti konstatoval, že skutkové závěry nalézacího soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud prvního stupně vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního.

Státní zástupkyně tak shrnula, že mladistvý sice uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však předpokládá existenci vady v aplikaci hmotného práva na učiněná skutková zjištění. Dovolatel ovšem ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýkal způsob, jímž realizovaly důkazní řízení a hodnotily provedené důkazy (vyslovil přesvědčení, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch). Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Z výpovědi řady svědků ve shodě s výpovědí poškozené vyplynulo, že tato se z louky do areálu fotbalového hřiště, kde se konala diskotéka, vrátila sama, plakala a svůj pláč vysvětlovala tím, že byla mladistvým znásilněna.

Státní zástupkyně v závěru svého vyjádření uvedla [aniž se blíže vyjádřila ke druhému z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když zřejmě přehlédla, že dovolatel jej uplatnil citací slov zákona, byť evidentní písařskou chybou znovu citoval písm. g) výše uvedeného ustanovení], že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v ustanovení § 265b tr. ř., a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Mladistvý především uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatel obsahem svého podání mylně zaměnil dovolací řízení za jakési druhé odvolací řízení, když prezentací skutkových okolností případu (jak popsáno výše v rekapitulaci jeho podání) předložil dovolacímu soudu převážně námitky skutkového charakteru, jimiž napadal správnost a úplnost dokazování provedeného v předchozím řízení a v návaznosti na to způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, čímž se ovšem ve své podstatě snažil o revizi zjištěného skutkového stavu. Dovolání však není „druhým odvoláním“, naopak je mimořádným opravným prostředkem, jehož režim je odlišný od odvolání. V dovolacím řízení nelze provádět přezkum skutkového stavu věci, nelze revidovat úplnost dokazování, přesvědčivost hodnocení provedených důkazů a správnost skutkových zjištění.

Nejinak tomu je, pokud dovolatel též namítal, že v řízení před soudy nižších instancí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že zatímco původním rozsudkem byl obžaloby zproštěn, novým rozsudkem uznán vinným. Takovou námitku rovněž nelze pod uplatněné (ale ani jiné) dovolací důvody podřadit, neboť je námitkou ryze procesního charakteru, tedy námitkou irelevantní, nehledě na to, že takový procesní postup trestní řád nevylučuje. A vzhledem k tomu, že námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Lze tak uzavřít, že pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolatel však uplatnil i námitku, kterou lze – byť s jistou mírou tolerance – v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za relevantní. Bylo tomu tak tehdy, pokud (bez bližšího zdůvodnění) tvrdil, že jeho soudy zjištěné jednání mělo být posouzeno maximálně jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku, event. jako trestný čin sexuálního nátlaku podle § 186 tr. zákoníku.

Tuto námitku, jakkoliv relevantně uplatněnou, však Nejvyšší soud shledal za zjevně neopodstatněnou.

Lze důvodně předpokládat, že mladistvý tuto námitku prezentoval z důvodu teoretické možnosti dosáhnout mírnější trestní sankce, pokud by na jeho jednání dopadala uvedená zákonná ustanovení. Avšak kromě prostého tvrzení, že na jeho jednání přiléhavěji dopadají uvedená ustanovení trestního zákoníku, již ve svém podání nepředložil žádnou relevantní argumentaci, proč jeho jednání neodpovídá právní kvalifikaci trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, příp. který zákonný znak tohoto trestného činu u něj nebyl naplněn, a naopak proč jeho jednání přiléhavěji odpovídá trestnému činu sexuálního nátlaku podle § 186 tr. zákoníku nebo trestnému činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku. Navíc tyto dva trestné činy uvedl bez dalšího v paralelní pozici, aniž by to jakkoli vysvětlil. Učinil tak za situace, kdy právní kvalifikace jeho jednání jako provinění znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku byla v předchozím řízení definována a zdůvodněna (k tomu viz stranu 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací, který konstatoval, že pro překvalifikaci jednání obviněného na návrh obhajoby na provinění pohlavního zneužití či sexuálního nátlaku neshledal důvod). I z toho je zřejmé, že dovolatel předložil Nejvyššímu soudu návrh, který již uplatnil v rámci odvolacího řízení.

V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že mu nepřísluší dotvářet za dovolatele obsah jeho podání a domýšlet, čím vlastně chtěl své tvrzení argumentačně odůvodnit, když to ve svém podání řádně neuvedl. Jen pro úplnost pak uvádí, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jak již bylo uvedeno, mladistvý ve svém podání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání [Nejvyšší soud tu opakuje, že dovolatel do textu svého podání chybně znovu citoval § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což je třeba považovat jako zřejmou chybu v psaní].

Také u tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud shledal obdobný nedostatek podání mladistvého jako u předchozího dovolacího důvodu. Ačkoli na začátku svého podání prezentoval, že namítá, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, dále v textu již nikde neuvedl, kterými konkrétními argumenty, které ve svém podání předložil, došlo podle jeho názoru k naplnění tohoto dovolacího důvodu. Nejvyšší soud tak pouze mohl usuzovat, že daná námitka nejspíš směřovala k jeho účasti při části veřejného zasedání před odvolacím soudem, když uvedl, že byl bez důvodu vykázán při výslechu poškozené z jednací síně.

Nejvyšší soud na tomto místě znovu konstatuje, že není povolán k tomu, aby za dovolatele dotvářel obsah jeho podání, a proto pouze z hlediska právní pečlivosti shlédl protokol o veřejném zasedání konaném u Vrchního soudu v Praze dne 23. 1. 2014 (č. l. 391 spisu), z něhož se podává, že mladistvý se k veřejnému zasedání dostavil a byl mu přítomen. V jeho průběhu byl vyzván, aby jednací síň opustil po dobu výslechu poškozené jako svědkyně, což učinil, po jejím výslechu se však vrátil zpět do jednací síně, kde mu jednak předsedkyně senátu sdělila, že poškozená se snažila bez úspěchu najít projednávanou komunikaci na Facebooku, a jednak mu byl přehrán pořízený zvukový záznam proběhlé svědecké výpovědi poškozené (mladistvý k tomu neměl dotazů a soud poté výslech poškozené jako svědkyně ukončil). Dalšímu průběhu veřejného zasedání již byl mladistvý přítomen.

Ve výkladové rovině lze k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poukázat na některá judikatorní rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení či veřejném zasedání, která lze obdobně použít i na situaci namítanou v posuzované věci.

Tak například Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004, judikoval k podmínkám, za nichž lze provést výslech svědka v hlavním líčení v nepřítomnosti obžalovaného a kdy takový postup může být důvodem dovolání, že

1. Důvodnost obavy, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, která opodstatňuje vykázání obžalovaného z jednací síně podle § 209 odst. 1 tr. ř., je nutné posoudit podle konkrétních okolností projednávaného případu a přihlédnout přitom zejména k povaze stíhaného trestného činu, k osobnostním vlastnostem obžalovaného, ke vzájemným vztahům svědka a obžalovaného, k charakteru okolností, o nichž má svědek vypovídat, atd.

2. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může být naplněn i tehdy, pokud soud v hlavním líčení, které jinak probíhalo v přítomnosti obžalovaného, provedl výslech svědka tak, že podle § 209 odst. 1 věta druhá tr. ř. vykázal obžalovaného z jednací síně, avšak poté ho v rozporu s ustanovením § 209 odst. 1 věta třetí tr. ř. neseznámil s obsahem učiněné svědecké výpovědi, neumožnil mu vyjádřit se k ní ani klást svědkovi otázky.

V pozdějším usnesení ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1510/2011, Nejvyšší soud vyslovil, že ze zákonné formulace důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením. Poukázal přitom na čl. 38 odst. 2 větu první Listiny základních práv a svobod a dále na § 209 odst. 1 větu druhou a třetí tr. ř., podle kterých platí, že je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.

Obdobně se Nejvyšší soud vyslovil také v jednom z posledních usnesení ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 107/2014.

Z výše uvedených rozhodnutí je zjevné, že uvedený dovolací důvod není naplněn za jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení či veřejného zasedání, naopak zákon předpokládá a výslovně upravuje situace, za nichž může být obviněný vykázán z jednací síně a je tedy poté nepřítomen určitému úseku jednání. Jak plyne z výše uvedeného, k naplnění předmětného dovolacího důvodu by mohlo dojít v tom případě, kdyby soud po návratu obviněného do jednací síně současně opomněl učinit kroky definované v § 209 odst. 1 větě třetí tr. ř., tj. že obviněný musí být seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.

V uvedené věci je naopak nepochybné, že soud, poté co se obviněný vrátil zpět do jednací síně, kroky definované v § 209 odst. 1 větě třetí tr. ř. učinil, jak je zachyceno v protokolu o veřejném zasedání, který je obsažen na č. l. 391 a násl. spisu, a výše podrobněji popsáno. Nejvyšší soud tak konstatuje, že vzhledem k tomu, že v daném průběhu předmětného jednání soudu druhého stupně nenalezl pochybení, a tudíž ani nemohl shledat naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. srpna 2014

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru