Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 950/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaTěžké ublížení na zdraví z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.950.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 950/2020-292

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2020 o dovolání obviněného L. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Chrudim, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 13 To 83/2020, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 110/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný L. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 2 T 110/2019, uznán vinným, že

dne 21. 12. 2018 kolem 9:15 hodin, v katastru obce XY, okres Chrudim, na pozemní komunikaci III. třídy č. 3437, ve směru od obce XY na obec XY, po předchozím požití omamné látky konopí, kdy znaleckým zkoumáním byla v jeho krvi zjištěna přítomnost psychotropních látek na bázi delta-9-tetrahydrocanabinolu ve výši 6,7 ng/ml, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Opel Astra Caravan, rz XY, když v km 8,517 nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a stavu pozemní komunikace, jejíž povrch byl zasněžený, a s vozidlem dostal smyk, vlivem kterého přejel do protisměrného jízdního pruhu v době, kdy tímto ve směru od obce XY projíždělo osobní motorové vozidlo tovární značky Renault Megane Scenic, rz XY, řidiče M. Ž., nar. XY, čímž porušil povinnost vyplývající z § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, následně došlo k čelnímu střetu obou vozidel, vzniku hmotných škod na obou vozidlech a dále ke zraněním M. Ž. spočívajícím v oboustranné zlomenině žeber, plášťovém pneumotoraxu vpravo, úrazových oboustranných pohrudničních výpotcích a natržení úponu tlustého střeva s krvácením do dutiny břišní, která si vyžádala operační zákroky a hospitalizaci v nemocničním zařízení v době od 21. 12. 2018 do 4. 1. 2019 s následnou domácí léčbou a omezením spočívajícím v bolestivosti, omezené hybnosti a soběstačnosti, kdy léčba trvá dosud a nelze vyloučit zanechání trvalých následků, dále došlo ke zraněním L. Ž., nar. XY, spolujezdkyně ve vozidle značky Renault Megane Scenic, spočívajícím ve zlomenině hrudní kosti, zlomenině 2. až 7. žebra vlevo, pohmoždění plic, zlomenině 4. hrudního obratle a zlomenině patní kosti pravé dolní končetiny, která si vyžádala operační zákroky a hospitalizaci v nemocničním zařízení v době od 21. 12. 2018 do 3. 1. 2019 s následnou domácí léčbou a omezením spočívajícím v bolestivosti, omezené hybnosti a soběstačnosti, kdy léčba trvá dosud a nelze vyloučit zanechání trvalých následků, dále došlo ke zraněním předního spolujezdce ve vozidle značky Opel Astra Caravan, J. Š., nar. XY, spočívajícím v komoci mozku, kontuzi plic a břicha a sériové zlomenině žeber, která si vyžádala hospitalizaci v nemocničním zařízení v době od 21. 12. 2018 do 26. 12. 2018 s následnou domácí léčbou a omezením spočívajícím v bolestivosti, omezené hybnosti v rozsahu nejméně šesti týdnů, dále došlo ke zraněním zadního spolujezdce ve vozidle značky Opel Astra Caravan, M. Z., nar. XY, spočívajícím ve zlomenině 2. a 3. žebra vpravo a 2. až 5. žebra vlevo, pneumotoraxu, zlomenině 11. hrudního obratle, zlomenině krčního obratle a zlomenině pravé klíční kosti, která si vyžádala hospitalizaci v nemocničním zařízení v době od 21. 12. 2018 do 3. 1. 2019 s následnou domácí léčbou a omezením spočívajícím v bolestivosti a omezené hybnosti v předpokládaném rozsahu třech měsíců.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a uložil mu podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Současně podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené Oborovou zdravotní pojišťovnu, IČ 47114321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, a L. Ž., nar. XY, bytem XY, s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle téhož zákonného ustanovení odkázal na toto řízení poškozené L. Ž., nar. XY, bytem XY, M. Ž., nar. XY, bytem XY, a M. Ž., nar. XY, bytem XY, s jejich nároky na náhradu nemajetkové újmy.

3. Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozená Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 13 To 83/2020, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Vlčka podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V podrobnostech dovolatel rozvedl (obdobně, jak to učinil již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že nepopírá skutečnost, že použil konopí ve formě mastí a inhalací, to se ostatně všeobecně ví a všechny policejní složky, které jej nejednou při cestě autem zastavily, v tomto směru u něj nikdy nezjistily pochybení a vždy ho nechaly pokračovat v jízdě. Zdůraznil, že konopí používá pro své chronické onemocnění, které je doloženo lékařskými zprávami od jeho dřívějšího ošetřujícího praktického lékaře (v této souvislosti odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1233/2016, jímž bylo rozhodnuto v jiné jeho trestní věci týkající se pěstování konopí). Dále poukázal na to, že při dopravní nehodě mu byla provedena zkouška pouze na alkohol, nikoli na omamné látky; tato byla provedena až pět hodin po nehodě, a jak konstatoval znalec MUDr. Richard Köhler ve svém znaleckém posudku, zpětně nelze usuzovat na výši THC, neboť pokud se provádí kontrola po delší době po nehodě, délka setrvání měřitelných hodnot se prodlužuje. Zmínil rovněž to, že jiná znalkyně z oboru toxikologie uvedla, že pokud jí bylo zjištěno THC pozitivní, je nutné tento výsledek konformovat speciálnější metodou (toxikologickou laboratoří); jestliže soudy takovou metodu nenechaly provést, pak nelze připustit, aby k užití omamných látek přihlížely při stanovení výše trestu.

6. Obviněný vyslovil též názor, že jím způsobená dopravní nehoda nespadá ani pod ustanovení § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ani pod ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o pozemních komunikacích. Jako již ve svém odvolání totiž namítl, že předmětný úsek je velmi nebezpečný a i při největší opatrnosti se může stát, že bude pro řidiče, byť zkušeného, jímž je, nezvládnutelný zejména v zimě za situace, kdy povrch bude neošetřený posypem a zledovatělý, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Zdůraznil, že proto před soudem prvního stupně navrhoval k vyhodnocení dané dopravní situace zpracování znaleckého posudku, přičemž se domníval, že jeho závěr by byl takový, že ničeho nezanedbal a nebylo v jeho silách nehodě zabránit. Setrval na svém doznání, že danou dopravní nehodu, při níž zranil protijedoucí posádku, způsobil, avšak současně i na přesvědčení, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, ani po stránce subjektivní, ani po stránce objektivní. Zároveň měl za to, že nešlo o případ společensky škodlivý, a soud tedy měl daný skutek posoudit v souladu se zásadou trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

7. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 13 To 83/2020, a věc vrátil k novému projednání (patrně) soudu prvního stupně, resp. k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu Hlinsko.

8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci před oběma soudy nižších instancí a obsahu dovolání obviněného předně zdůraznil, že obviněný v podstatě jen opakuje obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se oba soudy bezezbytku a správně vypořádaly. Dále uvedl, že část dovolacích námitek se s vytýkaným dovolacím důvodem zcela míjí, neboť je postavena na zpochybnění skutkových zjištění nalézacího soudu. Jedná se zejména o tvrzení dovolatele, že nebylo adekvátním způsobem prokázáno jeho ovlivnění THC, a tedy k této skutečnosti neměl soud vůbec přihlížet; takové jeho tvrzení však neodpovídá realitě, neboť provedenými důkazy bylo naopak spolehlivě prokázáno, že obviněný návykovou látkou ovlivněn byl, třebaže se podle znalce nenacházel ve stavu, který by zcela vylučoval bezpečné řízení motorového vozidla. Obviněný tak bezesporu porušil zákaz vymezený v § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (zákon o silničním provozu). Doplnil, že obviněný neuvádí pravdu ani v tom, že po nehodě u něj údajně byla prováděna pouze zkouška na ovlivnění alkoholem; z dostupných materiálů naopak vyplývá, že u dovolatele bylo za pomoci testeru Drugwipe 5S provedeno orientační vyšetření na ovlivnění návykovou látkou, a právě tak bylo zjištěno, že je pozitivní na látku cannabis, a konkrétní koncentrace THC pak byla zjištěna následným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie.

9. Za námitku naplňující deklarovaný dovolací důvod státní zástupce považoval s jistou mírou tolerance velmi strohou výhradu obviněného, že žádnou důležitou povinnost neporušil, resp. jeho výtku, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Konstatoval však, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. K tomu dodal, že obviněný nerespektoval několik zákonných pravidel vymezených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, která upravují chování řidiče v silničním provozu a jejichž primárním smyslem je zajistit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Je sice neoddiskutovatelné, že se nechoval ohleduplně a automobil řídil pod vlivem návykové látky, ovšem, jak důvodně akcentoval nalézací soud, již samo porušení § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu je namístě označit za porušení důležité povinnosti, neboť její nerespektování je téměř vždy příčinou dopravních nehod s vážnými, často i fatálními následky. Povinností řidiče motorového vozidla je nejen v místě provozu respektovat nejvyšší povolenou rychlost, ale také přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Zdůraznil, že obviněný tuto povinnost porušil, neboť ačkoli si byl velmi dobře vědom nepříznivých povětrnostních podmínek a kluzké, neudržované vozovky silnice III. třídy, přičemž i samotné místo střetu znal, v návaznosti na rychlost a styl jízdy dostal vozidlo do smyku, přejel do protisměru a zde narazil do proti němu jedoucího automobilu Renault Scenic; v příčinné souvislosti s takovým jednáním způsobil závažné zranění čtyř dalších osob.

10. Státní zástupce nepřisvědčil ani dovolatelově námitce o nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Připomněl, že uvedený princip, tedy trestní postih jako prostředek ultima ratio, nelze chápat tak, že trestní odpovědnost pachatele je vyloučena, pokud se tento sice dopustil společensky škodlivého (resp. závažného) jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu či reakci na protiprávní jednání dovolatele (v daném případě například zákon o silničním provozu). Sama existence takové normy z jiného právního odvětví totiž ještě nezakládá nutnost postupovat jen podle ní, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Je to logické, neboť v opačném případě by došlo k popření jedné z podstatných funkcí trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů. Aplikace zmíněné zásady vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku je proto namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutek spáchaný pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu.

11. V dané věci státní zástupce vyslovil názor, že za takový případ trestní věc obviněného považovat nelze, neboť se způsobem provedení nijak nevymyká jiným případům přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, které byly spáchány za obdobných skutkových okolností. Poukázal rovněž na to, že obviněný naopak svým jednáním způsobil újmu na zdraví více osob, což je okolnost, která pro uvedenou skutkovou podstatu není typická a škodlivost jeho jednání proto významným způsobem zvyšuje. Uzavřel tudíž, že uplatnění trestní odpovědnosti bylo logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání dovolatele.

12. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a vyjádřil souhlas s tím, aby ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.

13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 8. 9. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

17. Z tohoto pohledu část námitek, které dovolatel ve svém podání uplatnil, není pod uvedený dovolací důvod podřaditelná, jak uvedl ve svém přiléhavém vyjádření již státní zástupce. Konkrétně se jednalo o jeho výhrady, že v dané věci nebylo řádně prokázáno, že při řízení osobního motorového vozidla byl ovlivněn omamnou látkou konopím, přičemž jednak tvrdil, že po dopravní nehodě u něj byla provedena pouze zkouška na ovlivnění alkoholem, nikoli na omamné látky, a dále poukazoval na závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem MUDr. Richardem Köhlerem a též znalkyně z oboru toxikologie s tím, že bylo nutné ověřit je speciálnější metodou (toxikologickou laboratoří).

18. Takové námitky obviněného nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily, a je tudíž zřejmé, že obviněný v této části svého podání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.

19. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).

20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 5 až 7 odůvodnění jeho rozsudku). Se skutkovými zjištěními nalézacího soudu se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. zejména jeho strany 3 a 4). Nejvyšší soud nemá nic, co by v tomto směru oběma soudům nižších instancí vytkl.

21. Nad rámec tohoto konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit (jak to ostatně učinil též státní zástupce), že není pravdou, že u obviněného byla po dopravní nehodě provedena toliko zkouška na ovlivnění alkoholem. Z provedených důkazů a obsahu spisu je zřejmé, že obviněný se po nehodě na místě podrobil orientačnímu testu na ovlivnění návykovou látkou za pomoci testeru Drugwipe 5S, který byl pozitivní na látku cannabis. Dále bylo provedenými důkazy jednoznačně prokázáno, že touto látkou byl při řízení vozidla ovlivněn (hodnota návykové látky delta-9-THC v jeho krevním vzorku činila 6,7 ng/ml, přičemž limitní hodnotou dané návykové látky, při jejímž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou, je 2 ng/ml), byť se nenacházel ve stavu zcela vylučujícím způsobilost bezpečně řídit motorové vozidlo (hodnotou, při jejímž dosažení se osoba v takovém stavu nachází, je 10 ng/ml).

22. Dovolatel k citovanému dovolacímu důvodu rozvedl i další argumentaci spočívající v podstatě na tvrzení, že nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku ani po stránce subjektivní, ani objektivní, neboť ničeho nezanedbal a nebylo v jeho silách nehodě zabránit, a to s ohledem na skutečnost, že předmětný úsek je velmi nebezpečný, povrch byl zledovatělý a neošetřený posypem, a tudíž i pro zkušeného řidiče nezvládnutelný. Současně vyslovil názor, že nešlo o případ společensky škodlivý, a soud tedy měl posoudit daný skutek v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

23. Takové výhrady obviněného sice již lze z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné (i když s určitou mírou tolerance, neboť i v rámci těchto námitek obviněný částečně vycházel z vlastních tvrzení odlišných od učiněných skutkových zjištění, a to zejména pokud šlo o rychlost a způsob jeho jízdy a charakteristiku úseku pozemní komunikace, v němž k nehodě došlo; z provedených důkazů, zejména protokolu o nehodě v silničním provozu vyplývá, že přestože na daném úseku byla námraza a u krajnic komunikace byl sníh, tento úsek je rovný, viditelnost není omezena, přehlednost v daném úseku je dobrá). Nejvyšší soud však současně shledal (opět ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce), že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

24. Nejvyšší soud v souvislosti s výše uvedenou problematikou považuje za vhodné předně připomenout, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

25. Těžká újma na zdraví je upravena v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami: je to jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které je zároveň některým z taxativně uvedených případů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky postačuje u tohoto trestného činu nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr., a v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 11/2002 pod č. T 279, dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1560 a 1561).

26. Spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Za porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku však není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidské zdraví, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k těžké újmě na zdraví. Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/1971, publikované pod č. 33/1972 Sb. rozh. tr., dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1561, 1564 a 1565).

27. Zákony o bezpečnosti dopravy jsou, pokud jde o silniční dopravu, zejména zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) ve znění zákona č. 307/1999 Sb., zákon č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a zákon č. 111/ 1994 Sb., o silniční dopravě.

28. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že (stručně shrnuto) obviněný dne 21. 12. 2018 … na pozemní komunikaci III. třídypo předchozím požití omamné látky konopí, kdy znaleckým zkoumáním byla v jeho krvi zjištěna přítomnost psychotropních látek na bázi delta-9-tetrahydrocanabinolu ve výši 6,7 ng/ml, řídil osobní motorové vozidlo … když … nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a stavu pozemní komunikace, jejíž povrch byl zasněžený,as vozidlem dostal smyk, vlivem kterého přejel do protisměrného jízdního pruhu v době, kdy tímto … projíždělo osobní motorové vozidlo … řidiče M. Ž. …, čímž porušil povinnost vyplývající z § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), § 11 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, následně došlo k čelnímu střetu obou vozidel, vzniku hmotných škod na obou vozidlech a dále ke zraněním M. Ž. …, která si vyžádala operační zákroky a hospitalizaci v nemocničním zařízení v době od 21. 12. 2018 do 4. 1. 2019 s následnou domácí léčbou a omezením spočívajícím v bolestivosti, omezené hybnosti a soběstačnosti, kdy léčba trvá dosud a nelze vyloučit zanechání trvalých následků, dále došlo ke zraněním L. Ž. …, která si vyžádala operační zákroky a hospitalizaci v nemocničním zařízení v době od 21. 12. 2018 do 3. 1. 2019 s následnou domácí léčbou a omezením spočívajícím v bolestivosti, omezené hybnosti a soběstačnosti, kdy léčba trvá dosud a nelze vyloučit zanechání trvalých následků, dále došlo ke zraněním J. Š. …, která si vyžádala hospitalizaci v nemocničním zařízení v době od 21. 12. 2018 do 26. 12. 2018 s následnou domácí léčbou a omezením spočívajícím v bolestivosti, omezené hybnosti v rozsahu nejméně šesti týdnů, dále došlo ke zraněním M. Z. …, která si vyžádala hospitalizaci v nemocničním zařízení v době od 21. 12. 2018 do 3. 1. 2019 s následnou domácí léčbou a omezením spočívajícím v bolestivosti a omezené hybnosti v předpokládaném rozsahu třech měsíců.

29. Ze zjištěného skutkového stavu v dané věci je zřejmé, že obviněný, ovlivněný návykovou látkou konopím, nepřizpůsobil rychlost jízdy ani svým schopnostem (vzhledem k masivnímu poškození přední části vozidel a převrácení jednoho z nich mimo komunikaci je zřejmé, že jel relativně vyšší rychlostí), ani stavu komunikace (jednalo se o komunikaci III. třídy, na níž byla námraza a po jejíchž stranách ležel sníh, přičemž se však nejednalo o překážku svým charakterem neočekávánou) a ani povětrnostním podmínkám (šlo o ztížené podmínky vlivem zimního období), jež vyžadovaly dokonce zvýšenou opatrnost při řízení vozidla, a v důsledku toho se dostal s vozidlem do smyku a přejel do protisměrného jízdního pruhu, kde došlo k čelnímu střetu s protijedoucím vozidlem a následkem toho vážnému zranění čtyř osob. Přestože všech uvedených okolností si byl vědom (nelze přitom nezmínit, že navíc daný úsek komunikace znal), resp. je mohl předvídat, nedostál svým povinnostem řidiče ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o silničním provozu a řídil vozidlo nebezpečným způsobem a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k nehodě nedojde a následek na zdraví poškozených nezpůsobí. Za této situace je nepochybné, že takovým jednáním naplnil subjektivní stránku přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) a § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak správně dovodily oba soudy nižších instancí. Již samotné porušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu je přitom namístě považovat za porušení důležité povinnosti, neboť její nerespektování je téměř vždy příčinou dopravních nehod s vážnými až fatálními následky. Je možné ještě zdůraznit (v reakci na výhradu obviněného, že nebylo řádně prokázáno jeho ovlivnění konopím), že soudy obou stupňů považovaly právě tyto okolnosti za bezprostřední příčinu nehody, nikoliv ovlivnění obviněného návykovou látkou, byť toto bylo znaleckým zkoumáním též jednoznačně prokázáno.

30. Obdobně pak není pochyb ani o tom, že takové jednání obviněného je rovněž v příčinné souvislosti s následkem, který nastal v podobě nehody a zranění poškozených M. Ž., L. Ž. (cestujících se v protijedoucím vozidle), J. Š. a M. Z. (spolucestujících obviněného) v jejím důsledku, kteří utrpěli zranění naplňující znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, přičemž u prvních dvou jmenovaných není možné vyloučit zanechání trvalých následků. Nelze tudíž v žádném případě přisvědčit dovolateli, jestliže zpochybňoval naplnění též objektivní stránky daného trestného činu, neboť v posuzované věci dospěly soudy obou stupňů k jednoznačnému zjištění, že dopravní nehodu a zranění poškozených zavinil výlučně obviněný porušením výše zmíněných povinností, bez jakéhokoli spoluzavinění řidiče protijedoucího vozidla M. Ž. Pro úplnost je vhodné doplnit, že technická závada jako příčina nehody nebyla na místě ohledáním zjištěna ani řidiči uplatněna.

31. Vzhledem ke shora zmíněným skutkovým zjištěním a při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek dopadajících na posuzovaný skutek Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace daného skutku použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací, je správná a zákonná, neboť jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty daného přečinu, včetně subjektivní stránky, objektivní stránky, resp. příčinné souvislosti a porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona.

32. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit konečně ani námitce obviněného, že v dané věci nešlo o případ společensky škodlivý, a soud tedy měl posoudit daný skutek v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe.

33. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

34. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, s. 117 a 118).

35. Nejvyšší soud v tomto směru shledal, že vzhledem ke společenské škodlivosti jednání obviněného rozhodně nepostačuje uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu, nýbrž je třeba uplatnit odpovědnost trestní a trestněprávní důsledky s ní spojené. Obviněný, jenž výhradně vlastním protiprávním jednáním, spočívajícím v porušení několika zákonných povinností řidiče, způsobil vážnou dopravní nehodu, při níž došlo nejen k nemalé škodě na dvou vozidlech, ale zejména k závažným zraněním majícím povahu těžké újmy na zdraví čtyř osob, jež mohou u dvou z nich zanechat i trvalé následky, se dopustil daného přečinu nejen způsobem, který předmětná skutková podstata předpokládá, ale jenž škodlivost jeho jednání výrazně zvyšuje.

36. Pro úplnost je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je v převážné míře opakováním jeho obhajoby uplatněné v odvolání (a již i před nalézacím soudem), a soudy obou stupňů se jí řádně zabývaly a dostatečně a přesvědčivě se s ní vypořádaly.

37. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného bylo správně právně kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Proto jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

38. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Jan Bláha předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru