Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 924/2017Usnesení NS ze dne 30.08.2017

HeslaPřičitatelnost činu právnické osobě
Úvěrový podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.924.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku

§ 8 odst. 1, 2 předpisu č. 418/2011 Sb.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 924/2017-31

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné obchodní společnosti CON.ITALIA, s. r. o., IČ: 241 86 759, se sídlem Hálkova 1669/3, 120 00 Praha – Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 11 To 108/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 116/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 12. 2016, č. j. 14 T 116/2015-241, byla obviněná obchodní společnost CON.ITALIA, s. r. o. (dále též „obviněná“ nebo „obviněná obchodní společnost“), uznána vinnou, že

prostřednictvím již odsouzeného C. O., který jako jednatel a jediný společník obžalované společnosti CON.ITALIA, s. r. o., IČ: 241 86 759, jejím jménem v rámci obchodní činnosti dne 16. 1. 2013 v provozovně společnosti Srba Servis, s. r. o., v obci J., okr. P.-z., uzavřel jednaje jménem obžalované společnosti CON.ITALIA, s. r. o., jako dlužníkem s poškozenou společností UniCredit Leasing CZ, a. s., IČ: 158 86 492, jako věřitelem, úvěrovou smlouvu číslo 125230947, na částku 359 920 Kč, přičemž předmětem úvěru bylo financování předmětu koupě, motorového vozidla tovární značky Opel Movano Van 2,3, registrační značky ..., přičemž poškozené úmyslně zamlčel, přestože byl řádně seznámen s všeobecnými obchodními podmínkami, že předmět smlouvy zajištěný zajišťovacím převodem vlastnického práva, který měl užívat na základě smlouvy o výpůjčce, poskytne bez vědomí vlastníka, poškozené společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., IČ: 158 86 492, třetí osobě, a to V. M., přičemž, pokud by tak učinil, nebyl by úvěr na koupi vozidla obviněné společnosti poškozenou poskytnut, přičemž uvedeným jednáním způsobil poškozené společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., škodu ve výši 359 920 Kč.

2. Takto popsané jednání obviněné obchodní společnosti soud právně kvalifikoval jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Za to jí podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, § 15 odst. 1 písm. c) zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 418/2011 Sb.“), § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem ve výměře 200 000 Kč.

3. Pro úplnost je vhodné dodat, že citovanému rozsudku předcházel trestní příkaz Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 7. 2015, č. j. 14 T 116/2015-176, v němž byli na základě § 314e odst. 1 tr. ř. odsouzeni jak obviněná obchodní společnost, tak rovněž její jednatel, spoluobviněný C. O za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Obviněné obchodní společnosti soud uložil shodný peněžitý trest jako v následném rozsudku, a obviněnému C. O. uložil podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Včasně podaným odporem obviněné obchodní společnosti byl tento trestní příkaz vůči ní zrušen, stran obviněného C. O. nabyl právní moci.

4. Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná obchodní společnost odvolání. Na jeho podkladě Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 11 To 108/2017, rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou pro shora popsaný skutek podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. Poukázal přitom především na změnu § 8 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., na jejímž základě již nelze právnické osobě přičítat trestné činy spáchané jejím jménem.

5. S tímto rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnil nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) a podal proti němu v neprospěch obviněné dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož měl za to, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

6. Předně dovolatel upozornil na formální rozpor mezi údajem ve výroku rozsudku odvolacího soudu, podle kterého došlo ke zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., a údajem v závěru jeho odůvodnění, kde je odkazováno na důvod zproštění obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. K tomu ovšem dodal, že se pravděpodobně – pokud jde o důvod zproštění citovaný v odůvodnění rozsudku – jedná se pouze o písařskou chybu, neboť skutečnosti zmíněné v rozsudku svědčí spíše pro závěr, že soud aplikoval důvod zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř. S odkazem na toto ustanovení byl navíc rozsudek odvolacího soudu také vyhlášen.

7. Dále dovolatel poukázal na skutečnost, že odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně postupem podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy se tak mělo stát pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Krajský soud ovšem primárně poukázal na pochybení v hmotněprávním posouzení, když dovodil absenci podmínek ve smyslu návětí § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Tomu by přitom odpovídal spíše postup podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., s nímž by také korelovalo soudem vyslovené zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Uvedené by ovšem současně předpokládalo zřejmé zjištění skutkového stavu věci, což je do jisté míry v rozporu s poukazem krajského soudu na nijak nenapravené údajné pochybení okresního soudu v rámci dokazování, ač výpověď C. O. má podstatný význam pro hodnocení plánů s nakládáním s úvěrovaným vozidlem – podle něj totiž vozidlo převzal V. M., jenž se měl stát součástí struktur obviněné společnosti. Okresní soud sice zmínil, že tvrzení C. O. ohledně jeho úmyslů bylo nepravdivé, ovšem ve vztahu k tomu, že hodlal poskytnout vozidlo třetí osobě; k tomu, zda v době sjednání úvěrové smlouvy zde existoval předpoklad zapojení V. M. do činnosti společnosti, jednoznačný závěr přijat nebyl. Postup Krajského soudu v Praze tak v daném směru není zcela zřejmý, resp. je obtížně přezkoumatelný.

8. Následně se nejvyšší státní zástupce věnoval obecným podmínkám, vymezeným v části druhé zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zák. č. 418/2011 Sb.“), za jejichž splnění může být právnická osoba trestně stíhána, a to:

§ jde o čin protiprávní, a to čin splňující podmínky § 7 zák. č. 418/2011 Sb.,

§ protiprávní čin je spáchán v zájmu právnické osoby nebo v rámci její činnosti,

§ protiprávní čin je spáchán osobou uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d) zák. č. 418/2011 Sb.,

§ tento protiprávní čin je přičitatelný právnické osobě podle § 8 odst. 2 zák. č. 418/2011 Sb. (příp. § 8 odst. 3, 4 téhož zákona, který však v posuzovaném případě význam nemá),

§ a současně nejsou dány důvody pro zproštění trestní odpovědnosti ve smyslu § 8 odst. 5 zák. č. 418/2011 Sb., resp. další důvody zániku trestní odpovědnosti.

9. Podle názoru dovolatele je přitom nepochybné, že v posuzované věci všechny uvedené předpoklady splněny byly. Připustil sice, že soud prvního stupně ani státní zástupce patřičně nereagovali na novelizaci uvedeného zákona, zejména se však neztotožnil se stanoviskem odvolacího soudu, který (aniž by fakticky zpochybnil podstatná skutková zjištění učiněná nalézacím soudem) konstatoval, že formální podmínky vymezené v novém znění § 8 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb. splněny nebyly. Takový závěr ovšem neodpovídá skutkovým zjištěním, resp. je s nimi v příkrém rozporu. Nejvyšší státní zástupce sice souhlasil s tím, že skutková zjištění neumožňují učinit přesvědčivý závěr o tom, že čin byl spáchán v zájmu právnické osoby. Jinak je tomu však u druhé z podmínek, tedy spáchání protiprávního činu v rámci činnosti právnické osoby.

10. Dovolatel se pak v obecné rovině zabýval trestným činem spáchaným v rámci činnosti právnické osoby. Ten je spáchán v rámci provozu právnické osoby, tedy v souvislosti s poskytováním služeb, s výrobní, obchodní či jinou její činností, přičemž není rozhodné, zda má z protiprávního činu spáchaného v rámci její činnosti nějaký prospěch či výhodu. V posuzované věci je s přihlédnutím k předmětu podnikání obchodní společnosti CON.ITALIA, s. r. o., nepochybné, že nutnou součástí jejího chodu bylo využívání automobilu, a to mj. k převozu zboží potřebného pro fungování společnosti, stejně jako pro zajištění služeb souvisejících s její činností, tedy zakoupení vozidla není žádným excesem z podnikatelské činnosti, ale standardním úkonem. V obchodních vztazích zcela běžným postupem současně bylo, že obchodní společnost k financování automobilu a jeho získání využila úvěrové smlouvy, kterou odsouzený C. O. uzavřel jménem obchodní společnosti, na jejímž podkladě jí byl poskytnut úvěr na jeho pořízení. Vozidlo bylo posléze v rozporu s všeobecnými obchodními podmínkami předáno třetí osobě, a to V. M., který nicméně měl ve struktuře obchodní společnosti působit a automobil tak měl být při činnosti společnosti také využíván. Uvedené okolnosti svědčící pro závěr, že čin byl spáchán v rámci činnosti právnické osoby, lze dovodit z podstatných skutkových zjištění, která odvolací soud, vzhledem ke zproštění obviněné obchodní společnosti obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., nezpochybnil. Ostatně, pokud měl za to, že některý důkaz byl proveden v rozporu se zákonem, měl takové pochybení napravit či nápravu uložit soudu prvního stupně, avšak nemohl vyslovit hmotněprávní závěry za absence skutkového podkladu.

11. Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1020/2013, nepovažoval nejvyšší státní zástupce za přiléhavý, neboť v této trestní věci šlo o jednání zaměstnance právnické osoby, které mělo povahu excesu z její činnosti. Naproti tomu ve věci obviněné obchodní společnosti se o exces ze strany C. O. nejednalo. V návaznosti na uvedené ještě dovolatel doplnil, že korektivní znaky vyplývající z § 8 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., které jsou stanovené k vyloučení excesů jednajících osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až d) tohoto zákona, je třeba vykládat spíše restriktivně. Při posuzování excesů jednajících osob je proto namístě uplatnit zásadu, že byl-li čin spáchán proti zájmům právnické osoby nebo na její úkor, nelze již dovodit trestní odpovědnost takto poškozené právnické osoby a bude uplatněna jen trestní odpovědnost osoby jednající. V posuzované věci však závěr, že by trestný čin byl spáchán na úkor obviněné obchodní společnosti či proti jejím zájmům, ze skutkových zjištění nevyplývá, takový dopad neuvedl fakticky jednající C. O. a výslovně k němu nedospěl ani Krajský soud v Praze. Je proto možné dovodit, že závěr odvolacího soudu, který neshledal splněnou žádnou podmínku vymezenou v návětí § 8 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., je závěrem nesprávným a neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním.

12. Vzhledem k popsaným skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 11 To 108/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

13. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zaslal předseda senátu soudu prvního stupně opis dovolání nejvyššího státního zástupce opatrovnici obviněné obchodní společnosti JUDr. Zuzaně Baloghové. Jejím prostřednictvím se obviněná k podanému dovolání také vyjádřila. Považovala jej v celém rozsahu za nedůvodné. Vyslovila přesvědčení, že ani jedna z podmínek, uvedených v § 8 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., splněna nebyla, a to včetně té, že trestný čin byl spáchán v rámci činnosti právnické osoby. Ve snaze dovodit její splnění dovolatel fabuluje, že nezbytnou součástí jejího chodu muselo být využívání automobilu. To je ale zjevná nepravda a konstrukce, která nemá oporu v žádném z provedených důkazů a nepodává se ani z charakteru činnosti obviněné podle obchodního a živnostenského rejstříku. Současným trendem naopak je zajišťovat určité služby pomocí dodavatelů. Obviněná obchodní společnost nadto žádná jiná vozidla nevlastnila, dotčené vozidlo pak v rámci jejího provozu nikdy užíváno nebylo, neboť jej měl po celou dobu v držení V. M., který s obviněnou neměl nic společného. Naplnění podmínky § 8 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., nelze v žádném případě vyvodit ani z ničím nepodložené proklamace, že V. M. měl údajně v budoucnu ve struktuře společnosti působit a vozidlo mělo být údajně v rámci její činnosti využíváno. Úplným nesmyslem je rovněž tvrzení, že pořízení automobilu na základě úvěrové smlouvy bylo běžným postupem v obchodních vztazích. Trestní řízení je vedeno pro pořízení jediného automobilu, o jakémsi „běžném postupu“ nemůže být vůbec řeči. Je proto zjevné, že pořízení tohoto jediného vozidla a jeho okamžité předání V. M., představuje exces mimo rámec běžného chodu společnosti, a proto je zcela přiléhavý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1020/2013. Z právě uvedených důvodů obviněná obchodní společnost navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce v celém rozsahu zamítl. Zároveň souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné obchodní společnosti [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; § 265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posoudil otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.).

17. Nejvyšší státní zástupce ve svém podání nesouhlasil se zproštěním obviněné obchodní společnosti obžaloby a na rozdíl od soudu odvolacího se domníval, že posuzovaný skutek jí lze i ve smyslu novelizovaného znění § 8 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 418/2011 Sb. nadále přičítat, neboť měl být spáchán v rámci její činnosti. Taková námitka nepochybně spadá pod tzv. právní posouzení skutku, neboť se týká hodnocení otázky, zda je výše popsané jednání ve vztahu k obviněné právnické osobě trestným činem či nikoliv. Nejvyšší soud ovšem na druhou stranu nepřehlédl, že dovolatel své názory podpořil z větší části argumenty skutkového a procesního charakteru, které již uplatněný dovolací důvod nenaplňují.

18. V této souvislosti lze použít slova opatrovnice obviněné obchodní společnosti, která ve vyjádření k podanému dovolání výstižně uvádí, že nejvyšší státní zástupce ve snaze dovodit splnění podmínek uvedených v návětí § 8 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb. do značné míry fabuluje určité skutkové okolnosti, které však z provedených důkazů vůbec nevyplývají. Jde především o jeho ničím nepodloženou spekulaci, že využívání automobilu muselo být nutnou součástí chodu obviněné obchodní společnosti vzhledem k jejímu předmětu podnikání anebo obecné prohlášení o tom, že zakoupení vozidla na leasing je běžným postupem v rámci podnikatelské činnosti obchodních společností. K tomu postačuje pouze stručně poznamenat, že soudy v trestním řízení, Nejvyššího soudu v dovolacím řízení nevyjímaje, se mohou zabývat jedině faktickými okolnostmi toho konkrétního případu a nikoliv teoretickými úvahami, jako jsou ty, které dovolatel ve svém podání rozvíjí a které jsou pro věcné posouzení daného případu zcela irelevantní.

19. Obdobně je nutno nahlížet i na tvrzení, že V. M. se měl stát společníkem obviněné obchodní společnosti a vozidlo tak mělo být v rámci její činnosti využíváno. Tuto obhajobu uplatnil v přípravném řízení C. O., který byl v daném stadiu trestního řízení také v pozici obviněného. Soud prvního stupně ovšem této verzi v té době již pravomocně odsouzeného jednatele obviněné právnické osoby neuvěřil a nic na tom nezměnil ani soud odvolací. Pokud dovolatel v tomto směru namítal ničím nenapravené závažné procesní pochybení (tj. přečtení protokolu o výslechu C. O. v hlavním líčení na základě § 207 odst. 2 tr. ř.), je třeba opět poukázat na zákonný rozsah ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které se vztahuje pouze na hmotněprávní posouzení a ne na hodnocení procesního postupu nižších soudů. Podle Nejvyššího soudu je navíc klíčovou a ničím nezpochybnitelnou skutečností, že V. M. užíval předmětné vozidlo po dobu téměř dvou let, aniž by se kdy společníkem obviněné obchodní společnosti stal. Neméně významné je také jeho prohlášení ze dne 29. 1. 2013 (č. l. 97, český překlad č. l. 98 – 100 spisu), týkající se užívání předmětného vozidla, ze kterého jeho případný vstup do obchodní společnosti nejen že vůbec nevyplývá, ale z něj lze dovodit pravý opak. Tímto jsou skutková zjištění nalézacího soudu jednoznačně potvrzena, a to i bez nutnosti napravovat procesní vady anebo doplňovat dokazování. Nelze se proto ztotožnit s výtkou dovolatele, že by soud druhého stupně, který pochybení soudu prvního stupně nezhojil, vyslovil hmotněprávní závěry za absence skutkového podkladu.

20. Je proto nezbytné shrnout a zdůraznit, že Nejvyšší soud bude při posouzení hmotněprávní námitky přičitatelnosti skutku právnické osobě povinen striktně vycházet ze skutkových zjištění soudů obou nižších instancí tak, jak jsou reflektována ve shora citovaném výroku rozsudku nalézacího soudu, a nikoliv z nepodložených domněnek dovolatele.

21. V posuzovaném případě není sporu o tom, že se jednatel obviněné obchodní společnosti C. O. dopustil přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, když (ve zkratce) jménem obviněné uzavřel úvěrovou smlouvu, jejímž předmětem bylo financování koupě motorového vozidla, a přitom zamlčel, že uvedené vozidlo měl v úmyslu poskytnout bez vědomí jeho vlastníka – leasingové společnosti – do užívání třetí osobě – V. M., což posléze také učinil. Stejně tak je nesporné, že za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku může být na základě § 7 zák. č. 418/2011 Sb. trestně odpovědná i právnická osoba. Rovněž není pochyb o tom, že C. O. byl osobou oprávněnou jednat za právnickou osobu ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zák. č. 418/2011 Sb., a jeho případná trestná činnost by tudíž mohla být jím zastupované obchodní společnosti přičítána na základě ustanovení § 8 odst. 2 písm. a) zák. č. 418/2011 Sb. Pro rozhodnutí o (ne)vině obviněné tak zbývá splnění poslední podmínky, uvedené v návětí § 8 odst. 1 zák. č. 418/2011 Sb., v této trestní věci tedy to, zda byl trestný čin spáchán v rámci činnosti obviněné obchodní společnosti (když ani dovolatel nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že skutek nebyl spáchán v jejím zájmu).

22. Podle obecné právní teorie je trestný čin spáchán v rámci činnosti právnické osoby, pokud souvisí s předmětem její činnosti nebo podnikání (účelem její existence), který je zpravidla vymezen v právním předpise, zřizovací listině, stanovách, ale i v příslušném rejstříku (obchodním apod.). Jde v podstatě o čin v rámci provozu právnické osoby, jinak řečeno o čin spáchaný v souvislosti s poskytováním služeb, s výrobní, obchodní či jinou činností právnické osoby. Nezáleží na tom, zda z protiprávního činu spáchaného v rámci její činnosti má právnická osoba nějaký prospěch či nějakou výhodu, tedy na tom, zda je takový čin spáchán v jejím zájmu. Přesto však je třeba upozornit na to, že znak „v rámci její činnosti“ je třeba vykládat restriktivně a z hlediska smyslu a účelu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob, Komentář, 1. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 160 a násl.). V tomto směru pak lze odkázat především na příslušnou důvodovou zprávu k zák. č. 418/2011 Sb. Z ní jasně plyne, že kromě zlepšení spolupráce na mezinárodním, případně evropském poli v oblasti sankcionování právnických osob páchajících závažnou trestnou činnost, byla dalším účelem přijetí tohoto zákona možnost postihu právnických osob i v případě, kdy nelze z různých důvodů dovodit trestní odpovědnost fyzických osob v jejich struktuře působících, anebo pokud ani trestní postih určité konkrétní fyzické osoby nezabrání právnické osobě v dalším páchání trestné činnosti.

23. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku nelze obviněné obchodní společnosti přičítat. Je tomu tak v prvé řadě proto, že vozidlo užívala po celou dobu osoba na ní zcela nezávislá. Vozidlo prokazatelně nikdy nesloužilo k plnění jakéhokoliv z úkolů v rámci jejího provozu a tudíž i její podnikatelské činnosti jako celku. Již z této skutečnosti by mělo být zcela zřetelné, že předmětné trestné jednání se nemohlo odehrát v rámci činnosti obviněné, a to i v případě, kdyby právní teorie nepožadovala restriktivní výklad uvedeného pojmu. Každopádně zákonodárcem deklarovaný smysl a účel zák. č. 418/2011 Sb. ještě více zvýrazňuje správnost právních závěrů odvolacího soudu, neboť obviněná právnická osoba rozhodně nesloužila k něčemu takovému jako například k zakrývání nelegální činnosti C. O. a tzv. propírání zisků z ní.

24. Naopak je potřeba zdůraznit, že jednatel obviněné obchodní společnosti C. O., zřejmě ve snaze pomoci svému známému k snazšímu získání úvěru a tím i požadovaného osobního automobilu, využil, resp. zneužil jméno své obchodní společnosti k jeho pořízení. Toto vozidlo také obratem V. M. předal, aniž by z něj měla obviněná jakýkoliv finanční či jiný prospěch. Svou společnost, jakožto dlužníka z úvěru, tímto pouze vystavil riziku případné špatné platební morálky V. M. a z toho plynoucích nežádoucích právních následků, a jak se nakonec ukázalo, tak i jejímu trestnímu stíhání. Šlo tedy o jednání C. O., které bylo zřejmým excesem z rámce činnosti obviněné obchodní společnosti a které určitě nebylo vykonáno v jejím zájmu, ale právě naopak – na její úkor. Z tohoto důvodu jí proto nemůže být přičitatelné v rámci trestní odpovědnosti právnických osob.

25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 8. 2017

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru