Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 921/2009Usnesení NS ze dne 26.08.2009

HeslaDokazování
Důkaz
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu
Protokol
KategorieA
Publikováno3/2011 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.921.2009.1
Dotčené předpisy

§ 55b odst. 1 tr. ř.

§ 88 tr. ř.

§ 89 odst. 2 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 921/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2009 o dovolání, které podal obviněný I. Y., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 39 To 40/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 91/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. Y. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 71 T 91/2005, byli obvinění I. Y., H. V. T., M. M. a A. S. skutkem popsaným pod bodem 9) uznáni vinnými, že:

„poté, kdy obžalovaný H. V. T. informoval obžalovaného M. M. o existenci konkurenčního prodeje drog a učinil popis nejméně V. U., a současně požádal o zamezení této konkurence, obžalovaný M. M. dal pokyn obžalovaným A. S. a I. Y., aby společně s dalšími osobami, které obžalovaný I. Y. vybere, tomuto konkurenčnímu prodejci v dalším prodeji drog zabránili, na základě čehož po vzájemné dohodě, kdy o dalším jednání obžalovaných byl M. M. průběžně telefonicky informován obžalovaným A. S., A. S. a I. Y. společně s M. K., t.č. neznámého pobytu, a s dalšími dvěma muži nezjištěné totožnosti, dne 18. 6. 2004 v době kolem 17.00 hodin v O., na ul. K., v úmyslu zabránit mu v prodeji drog, přistoupili k tam se nacházejícímu T. P. v domnění, že se dle popisu daného obžalovaným H. V. T. jedná o prodejce drog V. U., a za vzájemné součinnosti pak T. P. přinutili k nastoupení do jejich osobního motorového vozidla, a poté s ním obžalovaní A. S., M. K. a dva muži nezjištěné totožnosti, odjeli do areálu garáží v O., kde T. P. nutili, aby přestal prodávat drogy, a poté kdy zjistili, na základě telefonického hovoru I. Y. A. S., že se zmýlili a nejedná se o V. U., T. P. propustili“.

Takto zjištěné jednání obviněného I. Y. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) soud právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. necitoval) a podle § 235 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. NOKIA 8310, a SIM karty. Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. soud vyslovil zabrání věcí blíže specifikovaných ve výroku rozsudku.

Dlužno dodat, že tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně dalších obviněných. Obviněný M. M. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. [skutek popsaný ad. 1)], trestnými činy nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. [skutek popsaný ad. 2)] a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. [skutek popsaný ad. 9)], za což mu byl uložen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci. Obviněný K. B. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 188 odst. 1 tr. zák. [skutek popsaný ad. 3)], za což mu byl uložen § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci. Obviněný H. V. T. byl uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. [skutek popsaný ad. 4)] a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. ve formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. [skutek popsaný ad. 9)], za což mu byl uložen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci a podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4, 5 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2005, č.j. 15 T 105/2004-204, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2005, č.j. 1 To 600/2005-220, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný O. K. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. [skutek popsaný ad. 5)], za což mu byl uložen § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 3. 2005, č.j. 10 T 100/2003-313, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2005, č.j. 3 To 555/2005-340, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný D. L. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. [skutek popsaný ad. 6)], za což mu byl uložen § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 8. 2004, č.j. 74 T 7/2004-107, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2004, č.j. 3 To 976/2004-161, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. P. byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. [skutek popsaný ad. 7)], za což mu byl uložen § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2006, č.j. 9 T 235/2006-184, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 3 To 93/2007, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný A. S. byl uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. [skutek popsaný ad. 8)] a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. [skutek popsaný ad. 9)], za což mu byl uložen podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci.

Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění odvolání. Krajský soud v Ostravě o odvolání obviněného I. Y. rozhodl rozsudkem ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 39 To 40/2007, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně něj ve výroku o trestu zrušil (výrok pod bodem III.) a při nezměněném výroku o vině pod bodem 9) napadeného rozsudku mu podle § 235 odst. 2 tr. zák. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let a dvou měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci – mobilního telefonu zn. NOKIA 8310, a SIM karty (výrok pod bodem V.). Ve výroku o zabrání věcí podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok pod bodem VI.).

Dlužno dodat, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněných K. B., O. K., D. L. a J. P. podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek ohledně těchto obviněných zrušil v celém rozsahu (výrok pod bodem I.), a z podnětu odvolání obviněných M. M., H. V. T. a A. S. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně těchto obviněných zrušil ve výroku o vině v bodech 1), 4), 8) a v navazujících výrocích o trestech (výrok bod bodem II.) a za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. rozhodl nově o jejich vině a trestu (výrok pod bodem IV.).

Obviněný I. Y. ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. R. K. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel se především domnívá, že žádným důkazem nebyla prokázána jeho účast na skutku, jak byl uveden ve skutkové větě pod bodem 9) výroku rozsudku. V podrobnostech namítl, že soud se uchýlil k nezákonnému pořizování a hodnocení důkazů, protože byl v důkazní nouzi. Jestliže obvinění odmítli poskytnout vzorek svého hlasu k porovnání s odposlechnutými telefonickými rozhovory, soud nesměl přikročit k tomu, že jako srovnávací vzorek předložil ke znaleckému zkoumání vzorek hlasů ze zvukového záznamu pořízeného v hlavním líčení, neboť tím porušil základní zásady trestního řízení a spravedlivého trestního procesu. Obviněný je tak přesvědčen, že použití takového záznamu je v rozporu s jeho právem nepřispívat k obvinění proti sobě samému, jež představuje jeden z principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto smyslu pak namítal nesprávné právní posouzení skutku.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 39 To 40/2007, ze dne 30. 8. 2007 ve výroku o vině v bodě 9) a zrušil i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně (dále jen „státní zástupce“) a hned v úvodu zmínil, že petit navrhovaný obviněným je nerealizovatelný. Napadený rozsudek soudu druhého stupně totiž neobsahuje ohledně dovolatele žádný výrok o vině, který by bylo možno zrušit; ten je obsažen pouze v rozsudku soudu nalézacího, jehož zrušení se ovšem nedomáhá.

Dále pak státní zástupce uvedl, že argumentace obviněného vtělená do jeho dovolání v zásadě koresponduje s částí výhrad obsažených v jeho dosavadní obhajobě, neboť identická námitka nepoužitelnosti záznamu jeho hlasového projevu u hlavního líčení jako srovnávacího vzorku k identifikaci mluvčího na záznamu odposlechnutých telefonických rozhovorů figurovala již v odvolání, které obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se i touto námitkou řádně zabýval a s jeho argumentací, jak je vyložena na straně 22 a 23 rozsudku, je třeba bez výhrad souhlasit, aniž by bylo účelné tyto argumenty opakovat. Státní zástupce zdůraznil, že nelze přehlédnout ani stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho rozhodnutí, sp. zn. 4 Tz 114/2006, podle něhož mají např. policejní orgány právo pořídit zvukový záznam u kterékoli osoby, pokud je vzorek hlasu třeba k jejímu ztotožnění prostřednictvím identifikace podle již dříve získané nahrávky osoby, jejíž totožnost známa není, pokud taková dříve získaná nahrávka byla pořízena v souladu se zákonem. Toto právo přitom zákon neváže na žádný předchozí či dodatečný souhlas žádného subjektu – ani osoby, záznam jejíhož hlasu se pořizuje. Takto vyslovené pravidlo nachází očividnou paralelu s vytýkaným postupem soudu prvního stupně, který – v souladu s § 55a odst. 2 a § 55b tr. ř. – opatřil procesním způsobem záznam hlasu obviněného, jenž byl předložen ke znalecké komparaci s již dříve zákonnou cestou získanými záznamy odposlechů telefonických rozhovorů.

Podle státního zástupce na tomto postupu nelze spatřovat ničeho nelegálního především vzhledem k tomu, že jednání před soudem je veřejné, takže i všechny projevy účastníků řízení jsou určeny veřejnosti; stávají se tudíž jakýmsi veřejným majetkem a přestávají požívat ochrany vymezené hranicemi práva občana na soukromí korespondence a jiných osobních (neveřejných) projevů. Namítané opatření soudu se blíží situaci, kdy by si například obviněný před soudem odplivl a předseda senátu nechal slinu zajistit jako vzorek k potřebnému znaleckému zkoumání. Za takového stavu by se sotva mohl obviněný dovolávat ochrany ve smyslu dovolatelem citovaného ústavního předpisu a mezinárodní smlouvy. Kromě toho státní zástupce poukázal na skutečnost, že výhrady dovolatele nesměřují bezprostředně proti právnímu posouzení skutku, nýbrž jde o výhradu skutkové povahy, jež by mohla být s odkazem na deklarovaný dovolací důvod případně namítána v rámci tvrzení existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a právním posouzením věci. Takovou výhradu však dovolatel neuplatnil.

Závěrem státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného není možno označit za důvodné a napadené rozhodnutí soudu druhého stupně se jeví jako správné a odpovídající zákonu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a vyjádřil souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil rovněž souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolatel uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají toliko způsob pořizování a následného hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím primárně vznášel výhrady ke způsobu opatření některých důkazů a domáhal odlišného hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé, nehledě na to, že takovouto výhradu dovolatel ani neuplatnil.

Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že námitky obviněného směřovaly proti postupu soudu prvního stupně, který s ohledem na důkazní situaci ohledně skutku, popsaného pod bodem 9) výroku rozsudku nalézacího soudu, si potřeboval postavit najisto, zda na nahrávkách telefonních odposlechů skutečně mluví obviněný (a další v dané věci trestně stíhané osoby), a poskytl proto jako srovnávací materiál pro zpracování znaleckého posudku z oboru fonetika, odvětví kriminalistická audioexpertiza, nahrávky hlasů obviněného a ostatních ve věci pro týž skutek stíhaných osob, které byly zajištěny v souladu s ustanovením § 55b odst. 1 tr. ř. v hlavním líčení, o jehož průběhu byl pořizován zvukový záznam (to za situace, kdy obviněný v rámci přípravného řízení odmítl dát vzorek hlasu ke zkoumání se spornými nahrávkami odposlechů).

Pokud jde o tyto námitky obviněného, zejména k postupu soudu prvního stupně při ztotožňování jeho hlasu s hlasem na záznamech telefonických odposlechů, jeví se vhodné odkázat na závěry odvolacího soudu, který správně poukázal na to, že předpoklady a podmínky pro vypracování znaleckého posudku jsou zakotveny v ustanovení § 105 tr. ř., přičemž zdůraznil, že v souzené věci není podstatné, zda byl znalci předkládán spisový materiál, jeho přílohy nebo předmět znaleckého zkoumání jako věci, které nejsou a ani nemohou být součástí spisu či jeho přílohou. Současně správně zdůraznil, že podle § 89 odst. 2 tr. ř. nelze předem vyloučit žádný druh důkazního prostředku, vyjma případů, ve kterých přímo z trestního řádu nebo jiného právního předpisu vyplívá nepřípustnost určitého důkazu. O takový případ (tj. vyloučení použitelnosti důkazu podle § 89 odst. 3 tr. ř.) jednoznačně v souzené věci nejde, přičemž nepřípustnost důkazu použitého soudem prvního stupně nevyplývá ani z eventualit uvedených v respektovaném komentáři k trestnímu řádu k § 89 odst. 2. tr. ř. (srov. stranu 23 rozhodnutí odvolacího soudu).

V těchto souvislostech Nejvyšší soud považuje rovněž za významné, že v posuzované věci nelze přehlédnout ani to, že v případě mnoha telefonických hovorů byla totožnost obviněných či jiných mluvících osob zjištěna i z jiných okolností a souvislostí, takže audioexpertiza tato zjištění jen potvrzovala, aniž by byla rozhodujícím prvkem při identifikaci jednotlivých účastníků hovorů.

Pokud obviněný dále namítal, že zvukový záznam pořízený podle § 55b odst. 1 tr. ř. slouží toliko k tomu, aby protokolující úředník mohl zaznamenat na příslušný prostředek podstatný obsah hlavního líčení do protokolu, považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na závěry shora uvedené, které jsou ve vztahu i k této námitce v obecné rovině použitelné. Rovněž pak lze poukázat na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 7/2005 (publikované pod č. 58/2005 Sb. rozh. tr.), že „… není možné trvat ani na stanovisku, že strana trestního procesu nemá nárok na pořízení kopie tohoto záznamu, jen s odkazem na skutečnost, že trestní řád pořizování takových kopií nepředpokládá. Získání kopie zvukového záznamu je vlastně jen umožněním seznámit se se zvukovým záznamem jiným technickým způsobem, než jeho poslechem při přehrání pracovníky soudu …“, a že „Možnost seznámit se s obsahem zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení je součástí práva obviněného na obhajobu. Proto k žádosti obviněného nebo jeho obhájce soud podle okolností případu určí, zda umožní přehrání takového záznamu nebo poskytne jeho kopii.“ Z těchto jen stručně uvedených důvodů je zřejmé, že zvukový záznam pořízený podle § 55b odst. 1 tr. ř. neslouží toliko k tomu, aby protokolující úředník mohl zaznamenat podstatný obsah hlavního líčení do protokolu.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. srpna 2009

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru