Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 915/2004Usnesení NS ze dne 18.08.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.915.2004.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 915/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2004 o dovolání obviněného J. Č., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 4 To 644/96, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 172/94, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 3 T 172/94, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 27. 6. 1993 kolem 00.15 hod. na náměstí P. v D., jako řidič osobního automobilu zn. Škoda 136 L Favorit při jízdě po T. ulici ve směru od J., v důsledku jednak lehkého ovlivnění alkoholem, když měl v krvi hladinu alkoholu ve výši nejméně 0,51 g/kg a jednak značně nepřiměřeně rychlé jízdy, nezvládl řízení svého vozidla, vyjel vpravo mimo vozovku do prostoru zastávky MHD a dále až na chodník, kde narazil do čekajících občanů, jimž způsobil:

1. Vl. K. otevřené zlomeniny bércových a nártních kostí obou nohou, zhmoždění vnitřního genitálu a okruží v oblasti slepého střeva a zhmoždění /prokrvácení/ pravého retroperitonea a další těžká zranění trupu s následnou smrtí,

2. V. K. tříštivou zlomeninu druhého bederního obratle, zlomeninu lopaty pánevní kosti vlevo a zlomeninu horního ramene stydké kosti vlevo s následnou dobou léčení od 27. 6. 1993 do 4. 7. 1994,

3. M. L. otevřenou tříštivou zlomeninu obou kostí levého bérce s posunem úlomků, otřes mozku s bezvědomím a tržně zhmožděnou ránu levé spánkové kosti a levého hlezna s opakovanou hospitalizací a s pracovní neschopností od 27. 6. 1993 do 27. 9. 1994, poté byla převedena do plného invalidního důchodu,

4. V. M. rozsáhlou tržně zhmožděnou ránu pravého bérce s následnou plastickou operací a pracovní neschopností od 27. 6. 1993 do 1. 1. 1994“.

Za toto jednání byl podle § 224 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst.2 písm. a) tr. zák. do věznice s dohledem, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 7 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené V. M. částku 9.851,50 Kč a poškozené M. L. částku 27.283,- Kč. Poškození V. K. a S. M. byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občaskoprávních.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 4 To 644/96, odvolání podané obviněným J. Č. proti shora citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 172/94, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Z. P. s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání.

Obviněný v odůvodnění dovolání shrnul skutečnosti uváděné v rozhodnutích soudů obou stupňů a poté namítl, že výrok o vině spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je přesvědčen, že odvolací soud, který zamítl jeho odvolání jako nedůvodné, porušil zákon, protože na základě zjištěného skutkového stavu nevyhodnotil jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., ale jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák.; skutkové okolnosti neodůvodňovaly možnost použití tohoto přísnějšího posouzení, protože použitá právní kvalifikace nedopadala na výsledky provedeného dokazování a je s nimi v příkrém rozporu. Svoji argumentaci zaměřil především na zpochybnění znaku „hrubé porušení předpisů“ vyžadované u skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák., a postavil ho do protikladu s méně závažným znakem „porušení důležité povinnosti“ naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 2 tr. zák.; podle jeho názoru dopadá na soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci tato mírnější právní kvalifikace.

V souvislosti s údajně nesprávně aplikovaným znakem „hrubého porušení předpisů o bezpečnosti dopravy“ dovolatel poukázal na současnou judikaturu, která za toto porušení považuje porušení více různých norem příslušného dopravního předpisu závažnějším způsobem, což je například jízda v podnapilém stavu a nepřiměřená rychlost vozidla, u kterého nefungují brzdy, přičemž nevýrazné alkoholické opojení řidiče jeho trestní odpovědnost nezakládá. Současně namítl, že v daném případě není naplněna ani podmínka vyjadřující zvýšený stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, jež musí být obligatorně dána u právní kvalifikace podle § 224 odst. 3 tr. zák., která představuje podstatně zvýšené okolnosti, za jakých k hrubému porušení příslušných předpisů došlo. Konstatoval, že tyto zákonné podmínky nejsou v jednání, jímž byl uznán vinným, naplněny, a proto se může jednat toliko o porušení důležité povinnosti ve smyslu § 224 odst. 1, 2 tr. zák.; v projednávané trestní věci lze shledat pouze jediné skutečné závažné porušení z jeho strany, a to nepřiměřenou rychlost v obci, která ovšem sama o sobě nemůže zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. na hranici trestnosti činu podle § 224 odst. 3 tr. zák. V souvislosti s tím poukázal na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR č. 34/1979 Sb. a vyslovil názor, že toto rozhodnutí lze úspěšně aplikovat na jeho případ.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej uzná vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a uloží mu odpovídající trest odnětí svobody.

K předmětnému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že obviněný nyní namítané nedostatky vyjádřil již v rámci svého odvolání, kterým se soud druhého stupně ve svém rozhodnutí dostatečně zabýval a podrobně vysvětlil, proč považoval závěry soudu prvního stupně za správné. Jestliže obviněný nyní v podaném dovolání uvádí shodné námitky, není možné se s ním ztotožnit, protože množství alkoholu, které mu bylo dvě a čtvrt hodiny po nehodě naměřeno v hodnotě 0,51 g/kg, není možné bagatelizovat, neboť jde o ovlivnění, jež se nepochybně na schopnosti obviněného spolehlivě vozidlo řídit, v negativním smyslu podílelo. Projevilo se právě neadekvátním způsobem jeho jízdy v uzavřené obci při rychlosti mezi 110 až 130 km/h, bez zařazeného rychlostního stupně, tedy s vyloučením brzdné síly motoru, na hrbolaté vozovce komplikující ovládání vozidla. Uvedené skutečnosti vedly ke vzniku dopravní nehody, která si vyžádala smrt jedné osoby a těžkou újmu dalších tří lidí. Ze všech těchto důvodů státní zástupce považoval za správné, že v jednání obviněného, jak bylo vyjádřeno ve skutkových zjištěních, bylo shledáno hrubé porušení předpisů o bezpečnosti dopravy podle § 224 odst. 3 tr. zák.; proto ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod. Shledal při tom, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s podmínkami vymezenými zákonem.

Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a nebo vadnost jiného hmotně právního posouzení, která záleží v nesprávném posouzení některé další otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Jestliže obviněný požadoval, aby jeho jednání zjištěné soudem prvního stupně bylo právně posouzeno podle mírnějšího ustanovení zákona, pak takto jím vymezená námitka je okolností naplňující zákonná hlediska označeného dovolacího důvodu.

Nejvyšší soud dále posuzoval otázku opodstatněnosti dovolání jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt více osob proto, že hrubě porušil předpisy o ochraně životního prostředí nebo předpisy o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické předpisy. Na daný případ dopadá alternativa vyjadřující porušení předpisů o bezpečnosti dopravy. Dopravním předpisem, na který je v projednávané trestní věci odkazováno citovaným ustanovením, je vyhláška tehdejšího federálního ministerstva vnitra ze dne 5. 7. 1989 č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „vyhl. č. 99/1989 Sb.“), která byla účinná v době, kdy byl obviněným uvedený trestný čin spáchán. Pokud jde o pozdější právní úpravu účinnou v době rozhodování soudu druhého stupně (zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů), pak tuto ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. nebylo možné při posuzování jednání obviněného aplikovat, protože pro něho není příznivější.

Obviněný svým dovoláním vytýkal napadeným rozhodnutím, že se dostatečně nevypořádala se znakem „hrubého porušení předpisu o bezpečnosti dopravy“, a ve vztahu ke konkrétně popsaným skutkovým zjištěním poukázal především na to, že jízda osobním automobilem, při níž měl v krvi 0,51 g/kg alkoholu, není tou skutečností, kterou by bylo možné považovat za „hrubé porušení povinnosti“ ve smyslu § 224 odst. 3 tr. zák.

Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje především na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, v nichž je podrobně vysvětleno, v čem je naplnění právě tohoto znaku zmíněné skutkové podstaty shledáváno. V rámci této argumentace oba soudy zcela správně vycházely z dikce ustanovení § 5 odst. 2 vyhl. č. 99/1989 Sb. o základních povinnostech řidiče, podle něhož řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy by mohl být ještě pod vlivem alkoholu.

Posouzení otázky, kdy řidič je pod vlivem alkoholu, je zcela individuální a závisí na zhodnocení konkrétních okolností každého případu. Proto je nutné přihlížet zejména k tomu, jakou konkrétní činnost obviněný v tomto stavu vykonával (srov. rozh. č. 54/1968 Sb. rozh. tr.). Dosavadní soudní praxe vychází z poznatků lékařské vědy, jejíž výsledky prokázaly, že schopnost řidiče motorového vozidla bezpečně vozidlo řídit, je vyloučena při jeho ovlivnění alkoholem v množství nejméně 1,00 g/kg v jeho krvi. Při nižší hladině alkoholu v krvi řidiče taková jeho schopnost nemusí být vyloučena, ale rozhodně je snížena. Tak tomu bylo i v daném případě. Jestliže u obviněného bylo zjištěno v době jízdy menší množství alkoholu v jeho krvi než je shora uvedená hodnota (0,51 g/kg alkoholu), je i tak zcela opodstatněný závěr, že jeho schopnost vozidlo bezpečně v daných podmínkách ovládat byla minimálně snížena.

Ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaná skutková zjištění proto správně vyjadřují fakt, že obviněný řídil vozidlo po požití alkoholického nápoje a byl tak v době jízdy pod jeho vlivem ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 vyhl. č. 99/1989 Sb. (přiměřeně srov. rozh. č. 36/1984 a rozh. č. 12/1985 Sb. rozh. tr.). I když soud prvního stupně podle popsaného skutkového zjištění shledal ovlivnění obviněného alkoholem jen jako lehké, bylo i toto množství způsobilé ovlivnit jeho schopnosti řidiče a jeho reakce na nastalou dopravní situaci do té míry, že se tento stav podstatně spolupodílel na způsobení dopravní nehody. Pro takový závěr svědčí celý její průběh spočívající především ve značně nepřiměřeně rychlé jízdě, která byla podle zjištění soudu prvního stupně (nejméně 110 km/h) rychlostí téměř dvojnásobnou v porovnání k rychlosti 60 km/h v daném místě (v obci) povolenou ve smyslu ustanovení § 16 odst. 3 vyhl. č. 99/1989 Sb. Zcela správně jmenovaný soud v tomto rozhodnutí poukázal též na skutečnost, že i menší množství požitého alkoholu, pod jehož vlivem se obviněný jako řidič vozidla v době jízdy nacházel, vedlo k většímu riskování, ke ztrátě správnosti odhadu vzdálenosti nebo k nepřesným reakcím, což byly i v tomto případě okolnosti, které se na vzniku nehody rovněž spolupodílely.

Oběma soudy totiž bylo na straně obviněného kumulativně zjištěno porušení více různých norem příslušného dopravního předpisu. Za další hrubé porušení povinností vyplývajících z pravidel silničního provozu soudy podle popsaných skutkových zjištění považovaly nepřiměřenou rychlost jízdy vozidla obviněného, která byla na základě znaleckého posudku vypočtena na minimálně 110 km/h (obviněný toto zjištění ani v dovolání nikterak nezpochybnil). Obviněný jel v obci rychlostí minimálně o 50 km/h vyšší než 60 km/h (jet takovou rychlostí mu ukládalo ustanovení § 16 odst. 3 vyhl. č. 99/1989 Sb.). Současně nejel ani rychlostí, při které by byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled (§ 16 odst. 1 cit. vyhl.); i to je skutečnost, která se spolupodílela na způsobeném následku dopravní nehody.

Podle skutkových zjištění učiněných v rozsudku soudu prvního stupně není pochyb o tom, že obviněný svým jednáním naplnil také znak představovaný způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrtí více osob. Bylo totiž prokázáno, že poškozená Vl. K. na následky zranění způsobeného při této dopravní nehodě zemřela a ostatní tři poškození utrpěli těžkou újmu na zdraví, protože u všech vznikla zranění vyžadující dlouhou dobu léčení. Lze je hodnotit jako vážnou poruchu zdraví, kterou poškození pociťovali jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. Nepochybně u každého z nich léčení těchto zranění bylo natolik dlouhodobé, že vykazovalo delší dobu (přesahující šest týdnů) trvající poruchu zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. (srov. rozh. č. 18/1969, č. 52/1973 a č. 44/1976 Sb. rozh. tr.).

V důsledku jednání obviněného byly vážným způsobem postiženy čtyři osoby, tedy o jednu více než se pod pojmem „více osob“ rozumí u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák. Vznikl tak ještě závažnější následek, než je pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku podle zákona potřebné. Tento těžší následek rovněž odůvodňuje vyšší trestnost ve smyslu citovaného ustanovení, zvláště když bylo prokázáno, že mezi hrubým porušením předpisů o pravidlech silničního provozu ze strany obviněného a způsobeným následkem (účinkem) dopravní nehody existuje bezprostřední příčinná souvislost. Z hlediska zavinění se u něho jednalo o vědomou nedbalost ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák.

Uvedená právní kvalifikace je plně odůvodněna i z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle něhož k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnostitrestného činu pro společnost. Z popsaných skutečností je zřejmé, že v posuzované trestní věci byla i tato podmínka splněna nejen s ohledem na závažnost a neodčinitelnost způsobeného následku, ale především s ohledem na to, že obviněný jej způsobil riskantní a bezohlednou jízdou ve vysoké rychlosti, bez zařazeného rychlostního stupně, po nerovné vozovce okresního města, v nočních hodinách a pod vlivem alkoholu.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že právní posouzení skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 3 T 172/94, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 4 To 644/96, jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 3 tr. zák. je správné a odpovídá zákonu. V této souvislosti je jen třeba zmínit, že valná část námitek dovolatele uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla totožná s námitkami jím uplatněnými již v rámci odvolacího řízení, případně ještě předtím v řízení před soudem prvního stupně.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněného J. Č. jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. srpna 2004

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Vypracovala

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru