Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 913/2017Usnesení NS ze dne 18.10.2017

HeslaNásilí proti úřední osobě
Ohrožování výchovy dítěte
Týrání svěřené osoby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.913.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku

§ 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 913/2017-94

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem ve prospěch i neprospěch obviněné K. Š., původním jménem D. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 To 62/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 40/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 To 62/2017, částečně zrušuje, a to v části výroku pod bodem I., jíž byl zrušen výrok o škodě ohledně poškozené nezl. XXXXX*), z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 3 T 40/2016, a dále v části výroku pod bodem II., jíž byla obviněná podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 1 Zt 148/2015, pro skutek pod bodem 2) obžaloby, v němž byl spatřován přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a v části výroku pod bodem II., jíž byla poškozená nezl. XXXXX*), podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 3 T 40/2016, uznal obviněnou K. Š. (dále jen „obviněná“) vinnou, že

1) od přesně nezjištěné doby, nejméně však od počátku roku 2014 do 27. 4. 2015 v P. – P., ul. ., ve svém bytě zčásti fyzicky, ale zejména psychicky týrala svého nezl. syna YYYYY*), a to tím způsobem, že ho v přesně nezjištěném množství případů nepřiměřeně trestala tak, že ho bila vařečkou nebo páskem do hlavy, čímž mu nejméně ve dvou případech způsobila boule na hlavě, v jednom případě ho udeřila hřebenem na vlasy, dále nezl. YYYYY*) nepřiměřeně zatěžovala svou tíživou životní situací, kdy otec neplatí výživné na děti a tuto svoji situaci nevhodným způsobem řešila v přítomnosti nezl. YYYYY*) verbálními konflikty s ostatními lidmi, při kterých používala hrubé a vulgární výrazy, dále nezletilému není znám pojem otce či táty, je mu znám pouze pod oslovením „fotr, blbec, pitomec a hajzl, který jim nedává peníze“, rovněž nezletilému nadávala vulgárními výrazy a vyhrožovala mu, že půjde do ústavu, v důsledku čehož rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 63 Nc 1505/2015, byli nezl. YYYYY*), a nezl. XXXXX*), na základě předběžného opatření umístěni do péče Dětského domova a Školní jídelny D. P. se sídlem P., N. h., přičemž znaleckým zkoumáním osobnosti nezl. YYYYY*) bylo zjištěno, že u nezletilého se objevují známky zejména psychického týrání, výkyvy pozornosti související s prožívaným stresem, strachem, že matku ztratí, u nezletilého se dále objevuje depresivní potenciál a není vyloučeno riziko sebedestrukčního chování,

2) od přesně nezjištěné doby, nejméně však od počátku roku 2014 do 27. 4. 2015 v P. – P., ul. L., ve svém bytě úmyslně ohrozila citový a mravní vývoj své nezl. dcery XXXXX*), zejména tím, že v její přítomnosti nepřiměřeně fyzicky trestala a psychicky zatěžovala jejího bratra, nezl. YYYYY*), tak, jak je popsáno v bodě 1), dále v její přítomnosti používala hrubé a vulgární výrazy při řešení svých konfliktů s ostatními lidmi, v důsledku čehož rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 63 Nc 1505/2015, byli nezl. YYYYY*), a nezl. XXXXX*) na základě předběžného opatření umístěni do péče Dětského domova a Školní jídelny D. P. se sídlem P., N. h., přičemž znaleckým zkoumáním osobnosti nezl. XXXXX*) byl zjištěn negativní dopad těchto popsaných skutečností a konfliktního domácího prostředí na psychiku nezletilé, což zcela jistě může na nezletilé zanechat do budoucnosti následky při výchově jejích dětí, kdy může i zcela nevědomě převzít vzorce jednání své matky,

3) dne 21. 1. 2016 v době od 13:00 hod. do 15:00 hod. nejprve před budovou Dětského domova D. P. na adrese N. h., P. – D. P., vyvolala konflikt s pracovníky tohoto domova tím, že neoprávněně venku zadržovala svého nezl. syna YYYYY*) který je zde umístěn na základě soudního rozhodnutí, a o toto dítě se s nimi i přetahovala, což vyústilo v zákrok hlídky Policie ČR, kdy konkrétně poškozený policista nstržm. Jiří Procházka, který byl stejně jako zbylí členové hlídky řádně ustrojen ve služebním stejnokroji a plnil úkoly policie směřující k ochraně bezpečnosti osob a veřejného pořádku, aby zabránil případnému zranění dítěte či pracovnic dětského domova, uchopil obviněnou K. Š. za rameno a odvedl ji kousek stranou, kde ji pustil, přičemž poté obviněná K. Š. nstržm. Jiřího Procházku bezdůvodně udeřila otevřenou dlaní pravé ruky do levé strany hlavy a pohmoždila mu tvář a ušní boltec.

2. Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval pod bodem 1) jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, pod bodem 2) jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a pod bodem 3) jako přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a uložil jí podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon podle § 84 tr. zákoníku za použití § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců za současného stanovení dohledu nad obviněnou. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jí současně uložil přiměřenou povinnost, aby se během zkušební doby podrobila dlouhodobé psychoterapii zaměřené jednak na získání náhledu na sebe sama a na zvládání impulzivních projevů svého chování, jednak na osvojení si adekvátních komunikačních a výchovných dovedností, které by jí umožnily lépe zvládat komunikaci s vlastními dětmi i se širším okolím. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí dále uložil povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 470 14 975, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, škodu ve výši 1 620,46 Kč. Rovněž podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí uložil povinnost nahradit svému nezletilému synovi, poškozenému YYYYY*), t. č. v péči Dětského domova a školních jídelen D. P., nemajetkovou újmu ve výši 50 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak odkázal poškozenou nezl. XXXXX*), s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na toto řízení i poškozeného nezl. YYYYY*) se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy, a dále poškozenou Vojenskou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČ: 470 14 975, se zbytkem jejího nároku na náhradu škody.

3. Proti citovanému rozsudku podali obviněná, poškození nezletilí YYYYY*) a XXXXX*), a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 (ta tak učinila v neprospěch obviněné toliko do výroku o trestu) odvolání. Městský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 To 62/2017, tak, že

I. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 2), dále ve výroku o trestu a ve výroku o škodě toliko ohledně poškozené nezl. XXXXX*), a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného stanovení dohledu nad obviněnou. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jí rovněž uložil přiměřenou povinnost, aby se během zkušební doby podrobila psycho-terapii zaměřené na zvládání impulzivních projevů svého chování,

II. podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněnou zprostil obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, sp. zn. 1 Zt 148/2015, ze dne 30. 3. 2016, pro skutek pod bodem 2) výroku obžaloby, kterou jí bylo kladeno za vinu, že

od přesně nezjištěné doby, nejméně však od počátku roku 2014 do 27. 4. 2015 v P. – P., ul. L., ve svém bytě úmyslně ohrozila citový a mravní vývoj své nezl. XXXXX*), zejména tím, že v její přítomnosti nepřiměřeně fyzicky trestala a psychicky zatěžovala jejího bratra, nezl. YYYYY*), tak, jak je popsáno v bodě 1), dále v její přítomnosti používala hrubé a vulgární výrazy při řešení svých konfliktů s ostatními lidmi, v důsledku čehož rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 63 Nc 1505/2015, byli nez. YYYYY*), a nezl. XXXXX*), na základě předběžného opatření umístěni do péče Dětského domova a Školní jídelny D. P. se sídlem P., N. h., přičemž znaleckým zkoumáním osobnosti nezl. XXXXX*)byl zjištěn negativní dopad těchto popsaných skutečností a konfliktního domácího prostředí na psychiku nezletilé, což zcela jistě může na nezletilé zanechat do budoucnosti následky při výchově jejích dětí, kdy může i zcela nevědomě převzít vzorce jednání své matky, čímž měla spáchat přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozenou nezl. XXXXX*), trvale bytem P., L., toho času v Dětském domově a Školní jídelně D. P., P., N. h., s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nedotčen [výrok o vině pod body 1), 3), výrok o náhradě škody ohledně poškozené Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, IČ: 470 14 975, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, výrok o náhradě škody ohledně poškozeného nezl. YYYYY*)],

III. podle § 256 tr. ř. odvolání poškozených nezl. YYYYY*), a nezl. XXXXX*), oba trvale bytem P., L., oba toho času v Dětském domově a Školní jídelně D. P., P., N. h., zamítl.

4. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) ve prospěch i neprospěch obviněné dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., neboť jednak proti obviněné bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, a jednak toto pochybení bylo založeno na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V úvodu svého podání se dovolatel zaměřil na dosavadní průběh trestního řízení v dané věci, přičemž výslovně uvedl, že bodu 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se dovolání nijak netýká. Následně zrekapituloval obsah rozsudku soudu druhého stupně (jenž rozhodl o odvoláních podaných obviněnou, poškozenými nezletilými YYYYY*) a XXXXX*), a státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 v neprospěch obviněné), přičemž svou pozornost upřel na jeho zprošťující výrok odůvodněný absencí naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku s tím, že s věcnou argumentací, tedy že nedošlo ke spáchání tohoto deliktu, vyslovenou na podporu uvedeného závěru, lze souhlasit. Namítl však, že není možné akceptovat posouzení předmětného jednání jako samostatného skutku, o kterém mělo být rozhodováno samostatným výrokem, neboť lze mít za to, že jde o útok tvořící jeden skutek s jednáním, jímž byla obviněná shledána vinnou rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem 1), které nalézací soud právně kvalifikoval jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku mající povahu trvajícího trestného činu.

6. K uvedené námitce nejvyšší státní zástupce rozvedl, že naznačená otázka má jak hmotněprávní, tak i procesněprávní aspekt. Z pohledu trestního práva hmotného jde o to, zda popis skutkových okolností, jak je obsažen jednak v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně a ve zprošťujícím výroku rozsudku odvolacího soudu, zakládá jeden skutek. Z hlediska trestního práva procesního má vyřešení předmětné hmotněprávní otázky ten význam, že v případě, pokud by šlo o skutek jeden, nemohl by odvolací soud vedle zprošťujícího výroku o vině formulovat i výrok odsuzující; pokud by se o jeden skutek nejednalo, překážka rei iudicatae by nevznikla a rozhodnutí odvolacího soudu by bylo třeba považovat za bezvadné. Z obecného pohledu dále předně uvedl, že předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, pokud každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž jednáním rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného; o jednom skutku lze rozhodnout vždy pouze jedním způsobem. V posuzovaném případě lze z hlediska úvah o tom, zda se jedná o totožné skutky, konstatovat existenci rozdílných následků v podobě týrání nezletilého syna u činu vymezeného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně a v podobě ohrožení citového a mravního vývoje nezletilé dcery u činu vymezeného pod bodem 2) zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu. Porovnávané činy jsou však zcela totožné v jednání, protože se shodují nejenom v časovém a místním určení (v období nejméně od počátku roku 2014 do 27. 4. 2015 v P. – P., ulice L., v bytě obviněné), ale i ve způsobu jednání obviněné spočívajícím v nepřiměřeném fyzickém trestání a psychickém zatěžování nezletilého syna YYYYY*) a používání hrubých a vulgárních výrazů při řešení konfliktů s ostatními lidmi v přítomnosti nezletilých dětí. Na shodu jednání je třeba usuzovat navzdory tomu, že popis činu ve zprošťujícím výroku rozsudku odvolacího soudu neobsahuje výčet jednotlivých úkonů fyzického a psychického týrání nezletilého syna ve stejném rozsahu, jak jsou zaznamenány v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu ve výroku pod bodem 1), na který ovšem zprošťující výrok, co do popisu konkrétního způsobu týrání, výslovně odkazuje. Jde tak stále o jedno jednání odehrávající se v dané době a na daném místě před oběma současně přítomnými nezletilými dětmi, kdy opakované agresivní vystupování obviněné vůči nezletilému synovi, posouzené jako jeho týrání, bylo zároveň jednáním, jímž obviněná měla ohrožovat rozumový, citový a mravní vývoj nezletilé dcery, jinak řečeno jde o jedno jednání vyvolávající dva odlišné následky.

7. Dovolatel zdůraznil, že již soud prvního stupně vyhodnotil výše popsané útoky obviněné nesprávně jako dva samostatné skutky, jimiž uznal obviněnou vinnou, a tím nastolil stav existence dvou odsuzujících výroků o jednom skutku. Městský soud v Praze jako soud odvolací shledal námitky obviněné vztahující se k jednání, jehož se měla dopustit ve vztahu k nezletilé dceři, opodstatněnými a uzavřel, že čin popsaný pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaný jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku znaky tohoto, ale ani jiného trestného činu nevykazuje, avšak stejně jako nalézací soud nahlížel na tento čin jako na samostatný skutek, a proto ohledně něho vynesl zprošťující rozsudek podle § 226 písm. b) tr. ř., namísto toho, aby jej pouze zrušil společně s výrokem o trestu a při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem 3) přečinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku z přezkoumávaného prvoinstančního rozsudku následně uložil obviněné nový trest. Shrnul, že v současné době tak vedle sebe existuje jak odsuzující, tak zprošťující výrok o témže skutku, přičemž oba tyto výroky jsou pravomocné, což odporuje zásadě ne bis in idem.

8. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jednání obviněné tvoří dva skutky, pak jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, které tak zakládá zákonný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. [zde se dovolatel dopustil zřejmého písařského pochybení, když na tomto místě citoval písmeno f) uvedeného zákonného ustanovení, neboť – jak je zřejmé jak z navazujícího textu, tak již z úvodu dovolání – na mysli měl evidentně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] je pak dán proto, že v důsledku nesprávného hmotněprávního posouzení došlo i k nesprávnému procesnímu rozhodnutí, neboť došlo k porušení zásady rei iudicatae, což zakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 18. 3. 2017. Dále uvedl, že nápravu popsané vady lze učinit zrušením chybných částí výroku rozsudku Městského soudu v Praze, a proto svůj návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu omezil toliko na částečnou kasaci bez přikázání věci zpět tomuto soudu. Konkrétně pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 To 62/2017, a to v části výroku v bodě I., kterou byl zrušen výrok o náhradě škody ohledně poškozené nezletilé XXXXX*), uvedený ve výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 3 T 40/2016, a dále v části výroku v bodě II., jímž byla obviněná K. Š. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby Obvodního státního zastupitelství Praha 9 ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 1 ZT 148/2015, pro skutek uvedený v bodě 2. obžaloby, v němž byl spatřován přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a jímž byla poškozená nezl. XXXXX*) podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních, jakož aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

9. Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil v opise dovolání nejvyššího státního zástupce obhájci obviněné Mgr. Michalu Spěvákovi (obdržel je dne 2. 5. 2017). Jmenovaný obhájce se k dovolání nejvyššího státního zástupce věcně nevyjádřil, sdělil však, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dovolání nejvyššího státního zástupce se pak vyjádřila sama obviněná v několika obsáhlých podáních, a to v podání učiněném u Nejvyššího soudu prostřednictvím e-mailu dne 30. 5. 2017, dále dne 13. 7. 2017, dne 14. 7. 2017 a dne 26. 7. 2017. V těchto podáních, jež současně označila jako podnět ke stížnosti, případně stížnost, se zaměřila zejména na rodinnou situaci, poměry, za nichž žila se svými nezletilými dětmi a za nichž žijí nyní její děti v dětském domově, přičemž odkázala na znalecké posudky, jež byly ve věci zpracovány, a brojila proti zásahu státních orgánů a institucí do života především svých dětí. Uvedla, že své děti netýrala ani fyzicky, ani psychicky, a navrhla, aby Nejvyšší soud uložil vypracovat nové znalecké posudky ohledně její osoby a rovněž jejích dětí.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou k tomu oprávněnou prostřednictvím jejího obhájce [§ 265d odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

12. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. s tím, že v důsledku nesprávného hmotněprávního posouzení skutku došlo k nesprávnému procesnímu rozhodnutí z důvodu porušení zásady rei iudicatae, což založilo nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 18. 3. 2017.

13. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

14. Podstatou dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce v tomto směru je výhrada proti tomu, že oba soudy nižších instancí posoudily jednání obviněné pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a pod bodem II. zprošťujícího výroku rozsudku soudu druhého stupně jako samostatný skutek, o kterém mělo být rozhodováno samostatným výrokem, ačkoliv jde o útok tvořící jeden skutek s jednáním pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, který tento soud právně kvalifikoval jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku mající povahu trvajícího trestného činu. Taková námitka dovolatele obsahově naplňuje citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nejvyšší státní zástupce jejím prostřednictvím vytkl soudu druhého stupně (a potažmo i soudu prvního stupně), že jeho rozhodnutí, co se týče předmětné části jednání obviněné, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

15. Následně Nejvyšší soud, jelikož neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

16. Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné. A protože se současně ztotožnil i s jeho výstižnou argumentací k dané problematice, je možné, aby na obsah jeho dovolání (již z důvodů procesní ekonomie) odkázal, přičemž považuje za potřebné zmínit či zdůraznit jen následující skutečnosti. Současně považuje za potřebné na tomto místě pro úplnost výslovně zmínit, že s ohledem na rozsah dovolací argumentace bude v následujícím textu zaměřena pozornost na jednání obviněné popsané pouze pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně.

17. Vzhledem k tomu, že podstata řešené problematiky spočívá ve vymezení a pochopení takových pojmů, jakými jsou skutek, popis skutku, souběh trestných činů, které v posuzované věci přicházejí v úvahu, vyloučení jejich souběhu a trvající trestný čin, je zapotřebí nejprve – alespoň stručně a v obecné rovině – tyto pojmy rozvést.

18. Zákon (trestní zákoník ani trestní řád) pojem skutku nevymezuje (byť v § 12 odst. 11 a 12 tr. ř. tento pojem používá), jeho vymezení ponechává teorii trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. Podle té se skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů (nemusí ale vykazovat znaky žádného trestného činu). Jinými slovy vyjádřeno, je to souhrn určitých, konkrétně popsaných skutkových okolností, nikoli jejich právní posouzení. Z toho rovněž vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi skutkem a trestným činem. Každý trestný čin musí být vždy i skutkem, ale nikoli každý skutek je vždy trestným činem.

19. Podstatu skutku přitom tvoří jednak jednání jako projev vůle pachatele navenek a jednak následek, který jím byl způsoben, tj. následek vzniklý v příčinné souvislosti s takovým jednáním. Pokud jde o otázku totožnosti skutku, tato je zachována, jestliže: a) je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písmeny a) a b) alespoň částečně shodné, přičemž shoda musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace.

20. V případě, že skutek je trestným činem, má být zásadně posouzen podle všech zákonných ustanovení, která na něj dopadají. Základním smyslem jednočinného souběhu trestných činů je totiž vystihnout povahu a závažnost trestné činnosti pachatele (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 6. 1963, sp. zn. 6 Tz 10/63, publikované pod č. 25/1964 Sb. rozh. tr.). Situace je však v některých případech komplikována tzv. zdánlivým souběhem, tedy případy, kdy je jednočinný souběh vyloučen. Tak tomu bude v případech, kdy trestné činy jsou navzájem v poměru speciality nebo subsidiarity, v případech, kdy půjde o tzv. faktickou konzumpci, a v případech, kdy půjde o pokračování v trestném činu, o trestný čin trvající a o trestný čin hromadný (v těchto naposledy uvedených případech jde v hmotněprávním smyslu o jeden skutek a jeden trestný čin).

21. Jelikož v posuzované věci přichází v úvahu posouzení zjištěného skutku, jímž byla obviněná shledána vinnou, jako trestného činu trvajícího, je zapotřebí dále uvést, že trvajícím trestným činem je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje (v trestně právní teorii se za příklad takových trestných činů uvádějí trestné činy omezování osobní svobody podle § 171 tr. zákoníku a zbavení osobní svobody podle § 170 tr. zákoníku). Jakkoliv judikatura soudů k této problematice není příliš bohatá, je třeba zmínit usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014 (publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.), podle něhož takovým trestným činem je trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Z odůvodnění tohoto usnesení je vhodné citovat, že „… znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168). … Závěr o povaze trestného činu podle § 199 tr. zákoníku jako „trestného činu trvajícího“ je třeba dovozovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jeho objektivní stránky („týrá“), tj. z užití nedokonavého vidu slovesa jednání pachatele vymezujícího.

22. Z hlediska posuzovaného případu a právní kvalifikace jednání obviněné je rovněž třeba zmínit příslušnou zákonnou úpravu. Trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, páchá-li takový čin po delší dobu. Trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

23. Při aplikaci těchto teoretických a zákonných východisek na danou věc je zřejmé, že jednání obviněné popsaná pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně [v bodě 2) se přitom přímo odkazuje na její jednání popsané v bodě 1)] spočívající v nepřiměřeném fyzickém trestání a psychickém zatěžování nezletilého syna YYYYY*) v přítomnosti nezletilé dcery XXXXX*) a používání hrubých a vulgárních výrazů při řešení konfliktů s ostatními lidmi v přítomnosti obou nezletilých dětí jsou totožná v jednání, neboť se shodují v uvedeném způsobu jednání obviněné a též v časovém a místním určení (obviněná se jich dopouštěla podle zjištění soudů v období nejméně od počátku roku 2014 do 27. 4. 2015 v P. – P., na ulici L. ve svém bytě). Za této situace se tak jednalo o jedno jednání obviněné ve stejném období, na identickém místě a před oběma současně přítomnými nezletilými dětmi. Šlo o delší dobu trvající agresivní vystupování obviněné vůči nezletilému synovi, posouzené jako jeho týrání, které bylo zároveň jednáním, jímž měla ohrožovat rozumový, citový a mravní vývoj nezletilé dcery – šlo tedy o jedno jednání obviněné, byť vyvolávající dva odlišné následky.

24. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně následně právně kvalifikoval skutek pod bodem 1) jako zločin týrání svěřené osoby a skutek pod bodem 2) jako přečin ohrožování výchovy dítěte (podle zákonných ustanovení citovaných výše). Odvolací soud se s touto právní kvalifikací neztotožnil, neboť dospěl k závěru, že jednání pod bodem 2) není trestným činem jednak pro nedostatek subjektivní stránky a dále i pro nedostatek stránky objektivní. Ve vztahu k tomuto jednání obviněné aplikoval zásadu in dubio pro reo a ultima ratio a zprostil ji podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby.

25. Jakkoli je možné přisvědčit důvodům rozvedeným v odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (srov. jeho strany 9 až 11), které tento soud vedly k závěru, že obviněnou nelze uznat vinnou jednáním ve vztahu k nezletilé dceři, Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s právním posouzením soudů obou stupňů, pokud posuzované jednání obviněné hodnotily jako dva samostatné skutky [přitom nalézací soud obviněnou v případě jednání pod bodem 2) uznal vinnou, zatímco odvolací soud ji obžaloby pro tento skutek zprostil]. Takovým chybným náhledem obou soudů nižších stupňů na řešenou problematiku a jejich následným procesním postupem (nakonec a zejména soudu odvolacího) tak byla nastolena situace, že bylo rozhodnuto dvakrát o témže skutku (v rozporu se zásadou ne bis in idem), resp. došlo k nežádoucímu stavu, že v současné době vedle sebe existuje o témže skutku jak odsuzující, tak zprošťující výrok (přitom oba jsou pravomocné). V důsledku nesprávného právního posouzení skutku v uvedeném směru [naplňujícího dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] došlo k porušení zásady rei iudicatae zakládající důvod nepřípustnosti trestního stíhání, uvedený v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 18. 3. 2017, a v návaznosti na to dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

26. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněné popsané pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, avšak jednání popsané pod bodem 2) tamtéž nelze právně kvalifikovat jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pak za situace, kdy tato jednání tvoří jedno jednání, bylo jediným správným a zákonným postupem z jeho strany, aby výrok o vině pod bodem 2) z napadeného rozsudku soudu prvního stupně pouze zrušil. Pokud se ohledně tohoto skutku rozhodl pro zprošťující výrok, pak evidentně pochybil, a proto takový výrok vedle odsuzujícího výroku nemohl obstát. Je třeba dodat, že navazující zrušení výroku o trestu [při nezměněném výroku o vině pod body 1) a 3) napadeného rozsudku] a uložení nového úhrnného trestu obviněné za nedotčené skutky a trestné činy bylo samozřejmě namístě.

27. Co se týče výroku o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k nezletilé XXXXX*), je zjevné, že při nesprávném rozhodnutí odvolacího soudu o zproštění obžaloby nemohlo obstát ani příslušné rozhodnutí odvolacího soudu podle § 229 odst. 3 tr. ř. Pokud soud prvního stupně o tomto nároku poškozené (s ohledem na způsob svého rozhodnutí) rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. a poškozenou odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tento výrok není třeba rušit, neboť z věcného hlediska, resp. důsledků pro poškozenou obstojí (vzhledem k právnímu posouzení jednání obviněné vůči ní), i když za nastalé situace by o něm mělo být správně rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř. per analogiam.

28. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch i neprospěch obviněné podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 To 62/2017, a to v části výroku pod bodem I., jíž byl zrušen výrok o škodě ohledně poškozené nezl. XXXXX*), z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. 3 T 40/2016, a dále v části výroku pod bodem II., jíž byla obviněná podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 1 Zt 148/2015, pro skutek pod bodem 2) obžaloby, v němž byl spatřován přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a v části výroku pod bodem II., jíž byla poškozená nezl. XXXXX*), podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takovým rozhodnutím zhojil dovoláním nejvyššího státního zástupce vytýkanou vadu v rozsudku odvolacího soudu, takže již nemusel činit žádné další rozhodnutí.

29. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 10. 2017

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru