Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 910/2010Usnesení NS ze dne 25.08.2010

HeslaŘízení o dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.910.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 910/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání obviněného M. C., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě, ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 42 To 20/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 142/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. C. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 13 T 142/2009, byl obviněný M. C. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:

„poté co se dozvěděl, že v trestní věci od 1. 8. 2007 prověřované policejním orgánem Policie ČR, OŘ J., SKPV J. pod sp. zn. ORJI-1964/TČ-2007-04 pro podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu ho zde podezřelý a později obviněný T. N., označil jako osobu, která mu poradila ono uzavření úvěrové smlouvy s GE Money Bank a k tomuto účelu mu i obstarala nepravdivé potvrzení o jeho zaměstnání a výši jeho měsíčního příjmu, tak v J., s cílem dosáhnout pohrůžkami násilím i fyzickým násilím změny této výpovědi jmenovaného T. N. v dané věci vůči jeho osobě,

1. v blíže nezjištěné době na přelomu září a října 2007 po F. D., kterého potkal na ulici H., T. N. vzkázal, že se za ním má T. N. okamžitě zastavit a pokud tak neučiní, tak „z něj udělá ženu“, kdy F. D. tento vzkaz T. N. ještě téhož dne vyřídil,

2. v blíže nezjištěné době po výše uvedeném jednání do 16. 10. 2007 na ulici H. řekl L. N., - sestře T. N., že dostal od policie nějaké papíry kvůli tomu úvěru a že až T. N. chytne, tak že „z něj udělá ženu, že mu rozbije hubu“, což L. N. T. N. ještě téhož dne tlumočila,

3. v blíže nezjištěné době na podzim 2007 do 16. 10. 2007 T. N. telefonicky vyhrožoval, že si ho najde, udělá z něj ženu a zabije ho,

4. dne 16. 10. 2007 v době kolem 18.15 hod. na zastávce MHD na ulici R. H. u obchodního domu K., v přítomnosti nejméně dalších čtyř osob, blíže neurčeným předmětem, zřejmě tyčí, udeřil zezadu do hlavy na hraně chodníku zde sedícího T. N., čímž ho srazil na zem, opakovaně ho otevřenou rukou uhodil do obličeje a přitom se ho dotazoval, „proč to na něj řekl s tím úvěrem“, přičemž oním úderem danou tyčí zezadu do hlavy přivodil T. N. krátkodobé bezvědomí, otřes mozku prvního stupně a tržnou ránu vlasaté části hlavy, kterážto zranění si vyžádala lékařské ošetření a omezovala T. N. v obvyklém způsobu života svou bolestivostí a nutností dodržovat klidový režim po dobu nejméně deseti následujících dnů“.

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) [skutky popsané pod body 1. až 4.] a jednak jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. [skutek popsaný pod bodem 4.] a uložil mu podle § 235 odst. 2 tr. zák. a za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Krajské pobočce pro Kraj V., Územní pracoviště J., F., J., částku 1.558,- Kč. Podle § 226 písm. a) tr. ř. soud obviněného zprostil obžaloby pro skutek blíže popsaný v rozsudku (aniž by uvedl, jaký trestný čin v tomto jednání obžaloba spatřovala) a současně podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozeného T. N., bytem J., Z., s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě, rozhodl usnesením ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 42 To 20/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Herouta podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že „rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutků popsaných pod doby 1. až 4. rozsudku soudu prvního stupně nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“, a že „provedeným dokazováním nebylo vůbec zjištěno to, co soud prvního stupně uvedl do posledních dvou řádků prvního odstavce rozsudku, nežli počal v bodech 1. až 4. popisovat skutkově výroky o vině“.

Dovolatel zdůraznil, že v přípravném řízení ani v řízení před soudy nebyla zjištěna jediná použitelná skutková okolnost jako důkaz, ze kterého by bylo možno tvrdit, že skutků pod body 1. až 4. se měl dopustit s cílem dosáhnout pohrůžkou násilím i fyzickým násilím změny výpovědi T. N. v jeho trestní věci projednávané Policií ČR v J. pod sp. zn. ORJI-1964/TČ-2007-04. Jakkoliv si je vědom toho, že v dovolání nemůže brojit proti tomu, že byl uznán vinným skutky uvedenými pod body 1. až 4. citovaného rozsudku, přece jen nemůže souhlasit s tím, že těchto skutků se měl dopustit s cílem dosáhnout pohrůžky násilím i fyzickým násilím změny výpovědi tehdy obviněného T. N.

Obviněný soudu prvního stupně vytknul, že v návětí před jednotlivými výroky o vině nekriticky převzal frázi z komentářů k trestnému činu podle § 235 tr. zák. spočívající v tvrzení „s cílem působit pohrůžkami násilí …“, přičemž takováto citace není ani skutkovou okolností, ale týká se právní kvalifikace, aby tak soud mohl skutky uvedené pod body l. až 4. podřadit pod mnohem přísnější právní kvalifikaci, nežli by odpovídala popisu jednotlivých skutků. Údajně nesprávnou právní kvalifikaci namítal s poukazem na to, že „T. N. v přípravném řízení a ani u hlavního líčení nikdy neuvedl, že měl jeho údajné fyzické nebo slovní napadení spojovat s cílem působit na něj, aby změnil svoji výpověď vůči němu v jeho trestním řízení, kde měl postavení obviněného“. Soudem použitý cíl k dosažení pohrůžkami změny výpovědi T. N. je „nezákonnou zpřísňující právní kvalifikací skutků, které po takovémto neprokázaném prohlášení soudu následují“. Zdůraznil, že již u hlavního líčení poukazoval na to, že jeho jednání by mohlo být posuzováno nejvýše jako nebezpečné vyhrožování, soud prvního stupně se však touto námitkou v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval. V podaném odvolání tuto námitku podrobněji rozvedl s tím, že zjištěné jednání lze posoudit pouze jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1, 2 tr. zák., pokud by jeho jednání vzbudilo u T. N. důvodnou obavu (ta však u hlavního líčení prokázána nebyla). Ani odvolací soud se ovšem jeho námitkou o použité účelové právní kvalifikaci podle § 235 tr. zák. s použitím rovněž účelového komentářového výroku o cíli k dosažení změny výpovědi vůbec nezabýval, jako by se proti takové účelové právní kvalifikaci vůbec neodvolal. Odvolací soud pouze obecně vychválil správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, který se měl pečlivě vypořádat s uplatněnými námitkami. To však neznamená, že se oba soudy s jeho námitkami proti použitému návětí vypořádaly aspoň minimálně.

Podle názoru obviněného bez neprokázaného tvrzení, že jednáním kladeným mu za vinu měl údajně cíl dosáhnout změny výpovědi T. N., jsou skutky popsané pod body 1., 2. a 3. rozsudku pouhým přestupkem podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 200/1990 Sb.“) a při maximální přísnosti (pokud by svědek T. N. tvrdil, že měl strach) by se mohlo jednat o právní kvalifikaci trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Skutek uvedený pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně pak je pouhým trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Dovolatel poukázal také na to, že rozsudkem soudu prvního stupně byl rovněž zproštěn obžaloby pro skutek, který je ve výroku popsán. Domnívá se však, že „mělo být také označeno, jaký trestný čin v tomto skutku byl spatřován“.

V závěru svého podání obviněný uvedl, že „vzhledem k tomu, že oba soudy chybně provedené důkazy kvalifikovaly“, domáhá se toho, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Jihlavě ze dne 16. 12. 2009, č. j. 13 T 142/2009-203, a usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 42 To 20/2010, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby rozhodl sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že skutky uvedené pod body 1. až 3. rozsudku soudu prvního stupně bude kvalifikovat jako přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. a skutek pod bodem 4. téhož rozsudku bude kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a uloží mu přiměřený trest.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání shledává v části, vztahující se k právní kvalifikaci podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zák., důvodným. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku lze sice dovodit, jaký byl motiv obviněného pro jeho jednání, nicméně v případě skutků uvedených pod body 2. až 4. nelze ze skutkové věty vůbec zjistit, k čemu měl obviněný poškozeného T. N. nutit. V případě skutku pod bodem 1. by snad bylo možné dovodit, že jej pohrůžkami nutil, aby se „u něho okamžitě zastavil“, aniž by však z tam citovaného vzkazu vyplýval důvod, proč se poškozený má u něho zastavit.

K posouzení skutku pod bodem 4. (též) jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. státní zástupce uvedl, že je bezvadné, byť je toho názoru, že skutek měl být posouzen též jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného vyhověl a z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka Jihlava ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 42 To 20/2010, tak rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 13 T 142/2009, aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud zrušením ztratila svůj podklad, a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jihlavě k novému projednání a rozhodnutí. V případě, že se obviněný nachází ve výkonu trestu odnětí svobody uloženém mu v dovolávané věci, navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho vazbě.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Některé z námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly buď do rozsahu provedeného dokazování soudů obou stupňů (srov. „provedeným dokazováním nebylo vůbec zjištěno“), příp. do způsobu hodnocení jednotlivých důkazů z jejich strany.

Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. V tomto směru šlo jednak o námitku, že soud v návětí odsuzujícího rozsudku před jednotlivými výroky o vině nedostatečně skutek popsal, když nekriticky převzal frázi z komentářů k trestnému činu podle § 235 tr. zák. spočívající v tvrzení „s cílem působit pohrůžkami násilí …“, jednak o námitku, že jednání, jímž byl uznán vinným, si poškozený nespojoval s cílem dovolatele působit na něj tak, aby změnil svoji výpověď vůči němu v tehdy vedeném trestním řízení (resp. že dovolatel chtěl tímto svým jednáním dosáhnout toho, aby poškozený změnil svoji výpověď), a konečně o námitku, že jeho jednání popsané pod body 1. až 4. rozsudku mělo být kvalifikováno pouze jako přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., resp. při maximální přísnosti jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., a že skutek popsaný pod bodem 4. měl být správně kvalifikován pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud však současně shledal, že takovéto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.

K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá se zbraní nebo spáchá-li takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.

Objektem trestného činu je zde svobodné rozhodování člověka. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1980 a 10/1979 Sb. rozh. trest.).

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. již výše citované rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. trest).

Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Při srovnání s pohrůžkou bezprostředního násilí je tedy pohrůžka násilí širší, ježto může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Na rozdíl od loupeže stačí u vydírání pohrůžka násilí nikoli bezprostředního (např. dopisem, telefonicky apod.). Osoba, které je vyhrožováno, nemusí být ani přítomna, neboť vyhrožovat lze v dopise apod. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může např. směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.). Pohrůžka se může týkat i násilí na majetku (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1389).

Podmínkou trestnosti jednání pachatele podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. je, že vydírání bylo spácháno na svědkovi (příp. na znalci nebo tlumočníkovi) z pohnutky zde uvedené, tj. v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pojem v souvislosti je pojem širší než pojem pro výkon [srov. § 221 odst. 2 písm. a) tr. zák., § 222 odst. 2 písm. a) tr. zák.]. Postačí jakákoli, byť vzdálená, souvislost. Nejčastěji půjde o vynucování násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby svědek nevypovídal proti pachateli či jeho příbuznému v trestním nebo jiném řízení, nebo aby pozměnil již učiněnou výpověď (popř. aby znalec podal nepravdivý nebo zkreslený posudek či tlumočník zkreslil tlumočenou výpověď nebo jiný úkon pachatele nebo jiné osoby). Z hlediska zavinění pachatel musí o těchto okolnostech vědět, a to nejen, že čin je páchán na svědkovi (příp. na znalci nebo tlumočníkovi), ale též, že se tak děje „v souvislosti“ s výkonem jejich povinnosti.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a opominul, spáchal takový čin dílem se zbraní a vůči svědkovi v souvislosti s jeho povinností. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů pak obsahují taková konkrétní skutková zjištění, která v zásadě vyjadřují všechny zákonné znaky uvedeného trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě.

Lze samozřejmě připustit, že popis skutku v tzv. skutkové větě mohl být formulován pregnantněji a výstižněji, než se ve skutečnosti stalo, ale ani při jeho stávající podobě nelze mít pochybnosti, že by použité právní kvalifikaci jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zák. neodpovídal. Těžištěm skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a následně shledal správnými soud odvolací, totiž nespočívalo pouze v tom, že obviněný poškozeného nejdříve pohrůžkami násilí (výhrůžkami typu „že z něj udělá ženu“, „že mu rozbije hubu“, „že ho zabije“) a posléze i fyzickým násilím (blíže neurčeným předmětem jej udeřil zezadu do hlavy, čímž ho srazil na zem, opakovaně ho otevřenou rukou uhodil do obličeje a přitom se ho dotazoval, „proč to na něj řekl s tím úvěrem“), ale také (a z hlediska sledovaného cíle především) v tom, že se tím snažil dosáhnout změny výpovědi poškozeného vůči němu v tehdy vedené trestní věci prověřované policejním orgánem Policie ČR, OŘ J.a, SKPV J. pod sp. zn. ORJI-1964/TČ-2007-04, pro podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu. To je dostatečně zřetelně vyjádřeno v závěru tzv. návětí skutkové věty (srov. „… s cílem dosáhnout pohrůžkami násilím i fyzickým násilím změny této výpovědi jmenovaného T. N. v dané věci vůči jeho osobě“).

V této souvislosti je vhodné obviněnému připomenout (zejména k jeho námitce, že „… v přípravném řízení ani v řízení před soudy nebyla zjištěna jediná použitelná skutková okolnost jako důkaz, ze kterého by bylo možno tvrdit, že skutků pod body 1. až 4. se měl dopustit s cílem dosáhnout pohrůžkou násilím i fyzickým násilím změny výpovědi T. N. …“), že sám poškozený již v přípravném řízení uváděl, že „… Tento incident s tím úvěrem je podle mého názoru hlavní důvod, proč mě na té zastávce vlastně napadl a vyhrožoval další újmou mě i mé dceři. … Ještě si vzpomínám, že asi dva měsíce po té, co jsem na něj podal trestní oznámení ohledně toho úvěru, tak mi již začal vyhrožovat, že mě zmlátí a že ze mě udělá ženu. …“ (srov. č.l. 7 spisu), dále pak „… že necelý měsíc před tím, než došlo k tomuto incidentu, potkal C. … F. D. … kdy mu řekl, že mi má vzkázat, že mi on, C., rozbije hubu a že ze mě udělá ženu, a že na B. ulici vyhodí moje i sestřiny děti z okna, pokud nebudu ve věci toho úvěru mlčet a budu o něm na policii mluvit. … čtyři dny po té … potkal C. … moji sestru L. N., a té rovněž říkal, ať mi řekne, že si to se mnou vyřídí, a že vyhodí všechny děti, moje i sestry, z okna, pokud nebudu ve věci toho úvěru na policii mlčet. …“ (srov. č.l. 9 spisu). Na č.l. 78 spisu pak poškozený vypověděl „… Do doby, než mě manželka C. seznámila s uvedenými skutečnostmi, tak jsem toto sdělení od D. považoval za vážnou hrozbu vůči mě a mé rodině. …“. Už z toho je zcela zřejmé, že uvedená námitka nemohla obstát, neboť poškozený si byl velmi dobře vědom toho, že pohrůžky násilím ze strany dovolatele vůči němu (zprostředkované a pak i přímé) byly činěny právě v souvislosti s trestní věcí prověřovanou policejním orgánem pro podezření ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu (v níž byl poškozený v pozici podezřelého), a že dovolatel je činil s cílem dosáhnout toho, aby poškozený v uvedené věci proti němu nevypovídal.

Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud jednání dovolatele popsaná pod body 1. až 4. odsuzujícího rozsudku právně kvalifikovaly jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zák. Naproti tomu námitkám obviněného, že tato jednání měla být kvalifikována buď jako přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., nebo (při maximální přísnosti) jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., nebylo možno přisvědčit.

Pokud jde o další námitku obviněného, že jeho jednání popsané pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně nemělo být kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ale pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném v době činu) spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Ustanovení § 202 tr. zák. chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. trest.).

Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. trest.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Napadením jiného se pak rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní napadání jiného apod.

Jelikož podle tzv. právní věty rozsudku se obviněný činu dopustil jak veřejně, tak na místě veřejnosti přístupném, je dále zapotřebí uvést, že trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán: a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před více než dvěma osobami současně přítomnými. V dané věci přicházela v úvahu jen druhá z uvedených alternativ, a proto je třeba rovněž uvést, že k jejímu naplnění se vyžaduje, aby k spáchání trestného činu došlo před více než dvěma osobami odlišnými od pachatele, které jsou navíc způsobilé projev postřehnout a porozumět mu. Nestačila by tedy přítomnost takových osob, které nejsou schopny projev postřehnout a pochopit jeho smysl, např. zcela malých dětí, na něž nemůže projev působit. Z tohoto hlediska může být zcela rozdílné posouzení znaku veřejně např. u výtržnosti, oproti verbálnímu trestnému činu.

Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).

V dané věci nelze pochybovat o tom, že oba uvedené formální zákonné znaky byly naplněny. Obviněný se totiž podle zjištění soudů obou instancí činu dopustil jak veřejně (v přítomnosti nejméně dalších čtyř osob), tak na místě veřejnosti přístupném (tím nepochybně je zastávka MHD u obchodního domu v okresním městě).

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil i další zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující, že z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se činu dopustil tím, že napadl jiného. Tato právní věta zcela koresponduje se skutkovou větou výroku rozsudku (srov. bod 4.), v níž je podrobně popsáno násilí, kterého se obviněný na poškozeném dopustil (blíže neurčeným předmětem, zřejmě tyčí, jej udeřil zezadu do hlavy, čímž ho srazil na zem, opakovaně ho otevřenou rukou uhodil do obličeje).

Podle právní teorie a soudní praxe je při posuzování činů výtržnické povahy nutné zejména:

a) uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější projevy),

b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů),

c) zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování),

d) zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí),

e) zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost).

Jelikož soudy obou instancí k uvedeným okolnostem přihlédly, Nejvyšší soud považuje jejich závěry o tom, že u skutku popsaného pod bodem 4. rozsudku soudu prvního stupně dovolatel naplnil (také) všechny znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. [současně s trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zák.]. Naproti tomu nebylo možno přisvědčit argumentaci, že zmiňované jednání mělo být kvalifikováno jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Naposledy uvedená právní kvalifikace by sice přicházela zcela reálně v úvahu (v tom by bylo možné obviněnému – a také státnímu zástupci – přisvědčit), ovšem za současné kvalifikace zmíněného jednání též jako trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. V dovolacím řízení však takovému řešení bránila zásada zákazu reformationis in peius [srov. § 265m odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Zcela na závěr a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný ve svém podání rovněž zmínil, že byl rozsudkem soudu prvního stupně pro jeden ze skutků podané obžaloby zproštěn, takže se domnívá, že ve výroku rozsudku mělo být (kromě popisu skutku) také označeno, jaký trestný čin v tomto skutku byl spatřován, nelze takovou námitku pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřadit. Uvedená námitka by teoreticky mohla být podřaditelná pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ten však obviněný ve svém podání neuplatnil.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. srpna 2010

Předseda senátu

JUDr. Jan Bláha

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru