Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 906/2009Usnesení NS ze dne 14.10.2009

EcliECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.906.2009.1

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 906/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2009 o dovolání obviněného M. M., podaném proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 6 To 136/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 94/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 1 T 94/2007, byl obviněný M.M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že v období od 1. 1. 1997 do 30. 9. 2006 v H. jako ředitel D. d. v H., P., odpovědný za finanční hospodaření jím řízené organizace, si nechal na základě svých ústních příkazů neoprávněně bez odsouhlasení Radou města H. vyplatit odměny v celkové výši 965.620,- Kč, když za uvedené období mu byly vyplaceny odměny v celkové výši 1.178.620,- Kč, zatímco rozhodnutími Rady města H. mu byly za uvedené období přiznány odměny ve výši pouze 213.000,- Kč, a dále za období od 1. 3. 2002 do 31. 7. 2006 si nechal vyplácet i zvláštní příplatek určený pro pracovníky v rizikovém prostředí podle § 9 odst. 1 nařízení vlády č. 251/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců rozpočtových organizací (od 1. 1. 2004 podle § 9 odst. 1 nařízení vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě) v celkové výši 23.953,- Kč, který mu nebyl přiznán v platových výměrech, a na který neměl nárok, a způsobil tak D. d. H., se sídlem H., P., škodu v celkové výši 989.573,- Kč (nyní pod názvem C. p. s., p. o., H.).

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo C. p. s., p. o., H., P. odkázáno s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 6 To 136/2009, o odvoláních, která podali obviněný a poškozený tak, že z podnětu odvolání poškozeného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené příspěvkové organizaci C. p. s. H., P. částku 989.573,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Obviněný podal prostřednictvím obhájce Mgr. J. M. proti rozsudku odvolacího soudu z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Za tyto nedostatky obviněný považoval to, že poškozený se se svým nárokem na náhradu škody řádně ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř. nepřipojil, ač je to nutné učinit nejpozději u hlavního líčení, před zahájením dokazování. Dále namítl, že Mgr. J. K., která vystupovala za poškozeného v trestním řízení, nebyla pracovnicí C. p. s. (poškozeného), ale byla ředitelkou, tedy statutárním orgánem zmocněna až po skončení prvního hlavního líčení. Obviněný poukázal na některé okolnosti vyplývající z obsahu spisu, že Mgr. J. K. byla právníkem M. H., které ji dne 17. 5. 2007 zmocnilo k zastupování poškozeného. M. H. též vyčíslilo škodu a současně se připojilo i k trestnímu stíhání s požadavkem na náhradu škody. Poté, co obhájce upozornil na to, že se ve věci s nárokem škody připojilo M. H. a nikoliv poškozený, došlo k tomu, že poškozený zaslal plnou moc ze dne 17. 5. 2007, kterou pověřil Mgr. J. K. zastupováním v uvedené trestní věci. Z těchto skutečností obviněný dovozuje, že se poškozený s nárokem na náhradu škody řádně nepřipojil a v době před zahájením dokazování nebyl ani v řízení zastoupen, čímž došlo k porušení § 43 odst. 3 tr. ř., neboť plná moc, kterou posléze soudu C. p. s. zaslalo, byla antidatovaná.

Dovolatel dále brojil proti tomu, že byl uznán vinným za to, že si neoprávněně vyplácel v době od 1. 3. 2002 do 31. 7. 2006 zvláštní příspěvek určený pro pracovníky v rizikovém prostředí. Neztotožnil se s tím, jakým způsobem odvolací soud v napadeném rozsudku odůvodnil závěr o správnosti této části výroku o vině, a rovněž se nespokojil s tím, že byl zamítnut jeho požadavek na doplnění dokazování o usnesení rady M. H. za rok 2002 ke zjištění, zda rada rozhodla o odejmutí tohoto zvláštního příspěvku obviněnému. Podle obviněného je nutno vycházet z premisy, že musí-li rada rozhodnout o jedné složce platu, musí rozhodnout i o každé jeho další složce (zvláštní příplatek), pokud se tak nestalo, je v napadené části rozsudek vnitřně rozporný, kdy na jedné straně k rozhodnutí o jedné ze složek je pod trestní sankcí nezbytné rozhodnutí rady M. H., ke změně druhé složky toto rozhodnutí nutné není. Obviněný uvedl, že zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, na který odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal, na předmětný skutkový děj aplikovat nelze, neboť v rozhodném období pobíral plat nikoli mzdu.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil výrok pod bodem I. napadeného rozhodnutí a odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, a zrušil také výrok o zamítnutí jeho odvolání a přikázal Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dovolání obdrželo Nejvyšší státní zastupitelství, které se však do dne neveřejného zasedání konaného Nejvyšším soudem písemně nevyjádřilo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Za splnění těchto uvedených podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ze stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Obviněný v dovolání uplatněnými námitkami označený dovolací důvod naplnil zejména tím, pokud brojil proti nesprávnosti použité kvalifikace trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se zřetelem na tu část výroku, v níž byl uznán vinným neoprávněným vyplacením zvláštního příplatku, a u výroku na náhradu škody, jestliže poukazoval na nedostatky plné moci Mgr. J. K., která poškozené C. p. s. v trestním řízení zastupovala. Z podnětu těchto námitek Nejvyšší soud zkoumal, zda je dovolání obviněného opodstatněné.

Nejprve je vhodné uvést, že trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Věc je jiné osobě svěřena tím, že jí je odevzdána do faktické moci, aby s věcí nakládala určitým způsobem. Ustanovení o věcech se vztahuje i na peněžní prostředky na účtu (§ 89 odst. 13 tr. zák.). K přisvojení cizí věci dojde, pokud pachatel s takovou věcí, která mu byla svěřena, naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.

Obviněný se činu, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsáno ve skutkových zjištěních, dopustil tím, že v období od 1. 1. 1997 do 30. 9. 2006 jako ředitel D. d. v H., odpovědný za finanční hospodaření jím řízené příspěvkové organizace, si nechal na základě svých ústních příkazů neoprávněně bez odsouhlasení Radou města H. vyplatit odměny v celkové výši 965.620,- Kč, a za období od 1. 3. 2002 do 31. 7. 2006 si nechal vyplácet i zvláštní příplatek určený pro pracovníky v rizikovém prostředí v celkové výši 23.953,- Kč, který mu nebyl přiznán v platových výměrech, a na který neměl nárok, a způsobil tak D. d. H. škodu v celkové výši 989.573,- Kč.

Z obsahu spisu se podává, že D. d. H., jehož byl obviněný ředitelem, je příspěvkovou organizací M. H. Byla zřízena zřizovací listinou na základě usnesení Zastupitelstva města H. jako příspěvková organizace s právní subjektivitou, jejímž statutárním orgánem je ředitel, kterého jmenuje a odvolává Rada města H. Ředitel plní úkoly vedoucího příspěvkové organizace, je oprávněn jednat ve všech věcech jménem této organizace (viz č. l. 14, 15 spisu).

Obviněný M. M. byl do funkce ředitele jmenován jmenovacím dekretem M. H. s účinností od 1. 8. 1995 (č. l. 19).

Zmocnění Rady města H. k tomu, aby určovalo plat ředitele D. d., později pod jménem C. p. s., vyplývalo v období roku 1995 – 2001 z ustanovení § 45 písm. b) zák. č. 367/1990 Sb. o obcích. Poté, co byl tento zákon na základě zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), který nabyl účinnosti dne 12. 11. 2000, zrušen, je dovozeno znemocnění rady k určení platu obviněného z ustanovení § 102 odst. 2 písm. b) s odkazem na ustanovení § 84 odst. 2 písm. d) cit. zák. č. 128/2000 Sb.

Z obsahu spisu Nejvyšší soud shledal, že M. H. v souladu s těmito právními předpisy postupovalo a na jednotlivá období let 1995 – 2006 plat obviněnému stanovovala Rada města v návaznosti na právní normy určující jeho charakter a výši.

Plat byl obviněnému stanoven Radou města H. na základě příslušných právních předpisů v souladu s tím, že platové poměry obviněného byly určovány na základě zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, neboť u příspěvkové organizace (§ 1 písm. b/ cit. zák. č. 143/1992 Sb.) jsou výdaje na platy a odměny za pracovní pohotovost zabezpečovány jejím finančním vztahem k rozpočtu zřizovatele nebo z úhrad podle zvláštních zákonů, a dále na základě vládního nařízení č. 251/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací, k jehož vydání byla vláda zmocněna na základě § 23 odst. 1 písm. a), b), d), e) zák. č. 143/1992 Sb.

Pokud jde o zvláštní příplatek, příslušel zaměstnanci, který pracuje ve ztížených a zdraví škodlivých pracovních podmínkách podle § 9 odst. 1 nařízení vlády č. 251/1992 Sb., který byl zrušen a nahrazen vládním nařízením č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, s účinností od 1. 1. 2004. Tento nový právní předpis zvláštní příplatek v § 9 odst. 1 vymezil tak, že zaměstnanci, který pracuje ve ztížených a zdraví škodlivých pracovních podmínkách, přísluší příplatek ve výši a za podmínek stanovených zvláštním předpisem. Tím je nařízení vlády č. 252/1992 Sb., o podmínkách pro poskytování a výši zvláštního příplatku za vykonávání činností ve ztížených a zdraví škodlivých pracovních podmínkách.

Z obsahu spisu se podává, že M. H. na podkladě uvedených a citovaných právních předpisů obviněnému stanovovalo plat s tím, že mezi ostatními položkami platu v roce 1995 až 2000 obviněnému přiznávalo zvláštní příplatek vždy ve výši 500,- Kč (viz str. 545-553). Od roku 2001 však již v kolonce „zvláštní příspěvek“ žádná částka v platových výměrech na roky 2001 – 2006 uvedena není (viz č. l. 554).

Ze všech shora rozvedených skutečností je tedy patrné, že obviněný neměl právo si vyplácet v období následujícím po roce 2001 zvláštní příplatek, na který neměl nárok, protože mu M. H. nebyl v platovém výměru, s ohledem na změnu podmínek pro jeho ukládání, jak vyplývá ze shora uvedených právních předpisů, přiznán a tedy ani jeho výše nebyla stanovena.

Pokud si obviněný i přesto v době od 1. 3. 2002 do 31. 7. 2006 tento zvláštní příplatek vyplácel, činil tak v rozporu s tím, k čemu mu byly M. H. finanční prostředky svěřeny, neboť výplaty zvláštního příplatku obviněný provedl z peněz, které mu byly svěřeny k hospodaření ve prospěch jím řízené příspěvkové organizace.

Na základě všech uvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud v této části shledaly naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci podaného dovolání výhrady nevznesl proti té části výroku o vině, jíž bylo rozhodnuto o částce 965.620,- Kč, která spočívala v tom, že obviněný si neoprávněně přiznal odměny nad výši částek, které mu v jednotlivých platových obdobích byly Radou Města H. přiznány, a kterou Nejvyšší soud se zřetelem na § 265i odst. 3 tr. ř. nepřezkoumával, protože nebyla dovoláním napadána, činí celková částka, kterou obviněný užil v rozporu s účelem, k němuž mu byly předmětné prostředky svěřeny, 989.573,- Kč. Naplnil tak činem, který mu je kladen za vinu, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Na základě těchto skutečností a úvah se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry, které ve svých rozhodnutích učinily i soudy obou stupňů. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že vzhledem k tomu, že obviněný trestnou činnost, jíž byl uznán vinným, páchal v době od 1. 1. 1997 do 30. 9. 2006, dopadala na jeho úpravu platu právní úprava, jak je výše citována, tedy vycházející z právních předpisů platných před účinností zákoníku práce č. 262/2006 Sb., který v účinnost vstoupil dne 1. 1. 2007, o jehož ustanovení se proto pro argumentaci v rámci této trestní věci nelze opírat, což ne zcela výstižně jen naznačil odvolací soud na str. 3 a 4 odůvodnění svého rozhodnutí, kde poukazoval na shodnost původní a současné právní úpravy. Byť jsou tyto argumenty ne zcela přesné, Nejvyšší soud v nich neshledal podstatné vady, neboť jinak odvolací soud v souladu s výsledky provedeného dokazování a s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně učinil správný právní závěr o vině obviněného o naplnění znaků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a s tímto právním závěrem se Nejvyšší soud se zřetelem na své shora rozvedené úvahy ztotožnil.

K námitce obviněného týkající se výroku o nároku na náhradu škody, je nejprve potřeba uvést, že v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze výrok o náhradě škody napadat jen tehdy, jsou-li vznášeny výhrady proti takové vadě, která má základ v nesprávné právní aplikaci hmotně právních předpisů občanského či obchodního práva (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, v seš. 35, č. T-988).

O takovou vadu se nejedná, pokud obviněný ve svém dovolání vznášel výhrady proti nesprávnosti postupu při uplatnění nároku na náhradu škodu se zřetelem na jeho řádnost a včasnost podle § 43 tr. ř., podle něhož poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.

Z této dikce je zřejmé, že jde o procesní normu upravující postup poškozeného v průběhu trestního řízení, nejedná se tudíž o hmotně právní povahu vytýkané vady, proto se jí nelze prostřednictvím označeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. domáhat.

Za námitku, kterou obviněný proti výroku o náhradě škody relevantně s označeným odvolacím důvodem brojil, lze považovat pouze to, zda Mgr. J. K., která poškozeného, C. p. s., p. o., H. v průběhu trestního řízení zastupovala, byla k takovým úkonům, v trestním řízení konaným na základě § 43 tr. ř. a násl. tr. ř., řádně zmocněna.

Poškozeným v tomto trestním řízení je C. p. s. H. (dříve D. d. H.). Jeho statutárním orgánem je ředitel, který jeho jménem jedná (viz zřizovací listina, jak je shora uvedeno). Ve smyslu § 50 tr. ř. se může dát poškozený zastoupit zmocněncem, jímž je osoba s plnou způsobilostí k právním úkonům, která na základě smlouvy o zastoupení a udělené plné moci je oprávněna v trestním řízení zastupovat poškozeného. Zmocnění se prokazuje zpravidla plnou mocí.

Podle § 31 odst. 1 obč. zák. zmocnitel udělí zmocněnci plnou moc, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Může být udělena ústně i písemně, popř. jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti tom, že jde o udělení plné moci, tj. např. mlčky.

Z obsahu spisu plyne, že ředitelka C. p. s., p. o. H., Mgr. I. B. udělila dne 14. 5. 2007 Mgr. J. K. plnou moc k tomu, aby poškozeného zastupovala před orgány činnými v trestním řízení a v soudním řízení vedeném proti obviněnému M. M. Tato plná moc je založena na č. l. 437.

Je tak patrné, že Mgr. J. K. byla řádně zplnomocněna orgánem k tomu pověřeným, tj. ředitelkou příspěvkové organizace jako jejím statutárním orgánem, oprávněným vystupovat jménem poškozeného, aby zastupovala poškozeného v tomto konkrétním trestním řízení.

V souvislosti s tímto zmocněním také zplnomocněná Mgr. J. K. u prvního hlavního líčení konaného dne 6. 9. 2007, před tím, než bylo zahájeno dokazování, se za poškozeného písemně připojila s požadavkem na náhradu škody ve výši 1.358.821,- Kč. Dále v průběhu tohoto trestního řízení hájila zájmy poškozeného až do odvolání plné moci dne 12. 3. 2008.

Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody a jeho přiznání poškozenému, nebyly zjištěny nedostatky v tom, že byl po dobu od 17. 5. 2007 do 12. 3. 2008 zastupován Mgr. J. K., neboť ji zplnomocnila ředitelka příspěvkové organizace, která má v tomto trestním řízení postavení poškozeného.

Pokud obviněný vytýkal, že v přípravném řízení jednala za poškozeného Mgr. J. K., které byla udělena plná moc k zastupování C. p. s., jako poškozeného v řízení vedeném u orgánů činných v trestním řízení proti obviněnému M. M., starostou města H. dne 17. 5. 2007 (viz č. l. 223), k tomuto úkonu nemohlo být v rámci trestního řízení přihlíženo, protože starosta města H. nebyl oprávněným jednat jménem příspěvkové organizace, byť je město H. jejím zřizovatelem, neboť podle zřizovací listiny (viz shora), jde o příspěvkovou organizaci, s právní subjektivitou, a proto jejím jménem může jednat jen její statutární orgán tj. její ředitel. Tento úkon, byť byl neúčinně učiněn, nemění nic na tom, co bylo uvedeno shora, že Mgr. J. K. byla řádně zplnomocněna ředitelkou poškozeného. Skutečnost, že jí byly uděleny dvě plné moci – a to jednak ze strany starosty města a jednak ze strany ředitelky C. p. s., není v tomto případě překážkou, která by bránila uplatnění nároku na náhradu škody, a není důvodu se domnívat, že poškozeného zastupovala neoprávněně, když plná moc byla oprávněným subjektem udělena včas a řádně a byl i posléze soudu v písemné podobě zaslána.

Okolnost, že byla předmětná plná moc ředitelkou C. p. s. H. dodána až dodatečně v průběhu trestního řízení v době, kdy bylo konáno dokazování, na uvedeném závěru rovněž nic nemění, neboť jak bylo shora uvedeno, plná moc nemá obligatorně písemnou formu a rozhodný je projev vůle zmocnitele konkrétní osobu zmocnit. Pokud je takový projev vůle učiněn byť dodatečně v písemné formě, není tato skutečnost v rozporu s ustanovením § 31 obč. zák. ani § 43 a násl. tr. ř. Výhrada obviněného, že předmětná plná moc byla antidatována, je jen jeho domněnkou, která nemá, kromě skutečnosti, že byla do spisu založena až na základě impulsu obhájce obviněného, žádný jiný konkrétní podklad, a proto ji dovolací soud nepovažoval za věcně podloženou.

Vzhledem k tomu je nutno konstatovat, že se poškozený řádně a v souladu se zákonem zastoupený zplnomocněným zástupcem (§ 50 tr. ř.) včas připojil s nárokem na náhradu škody, která mu posléze byla přiznána odvolacím soudem.

Ze všech těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud ani ve vztahu k výroku o náhradě škody a řízení jemu předcházejícím žádné vady ani jiné nedostatky, které by mohly zvrátit jinak správný výrok o povinnosti obviněného způsobenou škodu uhradit.

Na základě všech výše rozvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů ve svém rozhodování jakkoli nepochybily. Napadená rozhodnutí jsou správná a v souladu se zákonem, a proto bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. října 2009

Předsedkyně senátu

JUDr. Milada Šámalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru