Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 900/2020Usnesení NS ze dne 09.09.2020

HeslaDokazování
Hodnocení důkazů
Spravedlivý proces
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.900.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 125 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 900/2020-4429

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2020 o dovolání obviněného E. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 1 To 47/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 13/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. P. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 11 T 13/2018, byl obviněný E. P. uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Obviněnému byl uložen peněžitý trest ve výši 100.000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody deset měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných D. A. a I. K.

2. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 1 To 47/2019, z podnětu odvolání obviněných E. P., D. A. a I. K. rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného E. P. uznal vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (obdobně i obviněného I. K. a D. A. účastnící se na uvedeném zločinu ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku), a to na skutkovém základě, spočívajícím zkráceně v tom, že

obviněný I. K. jako jednatel společnosti P., IČ: XY, se sídlem XY (nyní v likvidaci, dále jako „společnost P.“), registrované u Finančního úřadu v Kyjově, a obviněný E. P. jako zástupce společnosti na základě dohody o zprostředkování ze dne 1. 2. 2011, který fakticky obchodní činnosti společnosti P. zařizoval a finančně zajišťoval, vědomi si povinností vyplývajících zejména z § 6 odst. 1, 2 § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v tehdy platném znění (dále jako „zákon č. 563/1991 Sb.“), a z § 13, § 21 odst. 1, § 25 odst. 1, § 64 odst. 1, § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění (dále jako „zákon o DPH“), v úmyslu řádně nepřiznat správci daně společnosti P. s účinností od 1. 9. 2010 jako plátce daně z přidané hodnoty (dále „DPH“) přijatá a uskutečněná zdanitelná plnění podléhající DPH, se záměrem deklarovat správci daně v rozporu se skutečností na základě fiktivních účetních dokladů nárok na odpočet DPH za jednotlivá zdaňovací období, vytvořili fiktivní řetězce společností složené minimálně ze společností K., IČ: XY, se sídlem XY (dále jako „společnost K.“), a společnosti P. a správci daně deklarovali, že společnost P. nakupovala zboží od společnosti K., ačkoliv ve skutečnosti byla pořizovatelem tohoto zboží společnost P., která nákup zboží financovala, zajišťovala jeho dopravu na území České republiky a zajišťovala jeho následný prodej konečnému odběrateli prostřednictvím dalších společností, případně se jednalo o zcela fiktivní přeprodeje zboží s cílem neoprávněně uplatnit nárok na odpočet daně na vstupu u společnosti P., přičemž společnost K. v předmětných obchodech vystupovala pouze za účelem zastření skutečné daňové povinnosti společnosti P., přičemž obviněná D. A., jako zplnomocněná zástupkyně společnosti K. na základě vzájemné dohody vystavila jménem společnosti K. faktury s fiktivním předmětem plnění a k nim příslušné pokladní doklady o částečném uhrazení fakturovaných kupních cen, a tyto předala obviněnému I. K., za což jí vyplatil odměnu v nezjištěné výši, přičemž společnost K. přiznání k DPH nepodala a daň podle vystavených faktur neodvedla, a takto všichni jednali, ačkoliv věděli, že společnosti K. a P. neuskutečnily předmětné obchody a nezrealizovaly přijatá zdanitelná plnění ve smyslu zákona o DPH, ale pouze simulovaly provedení plnění za účelem zastření skutečné daňové povinnosti společnosti P., což jim svou pomocí obviněná D. A. umožnila,

a obviněný I. K. s vědomím obviněného E. P. za společnost P. na Finančním úřadě v Kyjově:

1. dne 6. 6. 2011 podal přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2011, do kterého vědomě zahrnul fiktivní přijatá zdanitelná plnění od společnosti K., na základě v rozsudku uvedených faktur, a uplatnil z nich v rozporu s § 72 a 73 zákona o DPH nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 523.380 Kč, čímž zkrátili DPH ve výši 523.380 Kč ke škodě Finančního úřadu v Kyjově,

2. dne 26. 4. 2011 podal přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2011, do kterého vědomě zahrnul fiktivní přijatá zdanitelná plnění od společnosti K., na základě v rozsudku uvedených faktur, a uplatnil z nich v rozporu s § 72 a 73 zákona o DPH nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 515.367 Kč, čímž zkrátil DPH ve výši 515.367 Kč ke škodě Finančního úřadu v Kyjově,

3. dne 31. 5. 2011 podal přiznání k DPH za zdaňovací období duben 2011, do kterého vědomě zahrnul fiktivní přijatá zdanitelná plnění od společnosti K., na základě v rozsudku uvedených faktur, a uplatnil z nich v rozporu s § 72 a 73 zákona o DPH, nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 521.533 Kč, čímž zkrátil DPH ve výši 521.533 Kč ke škodě Finančního úřadu v Kyjově,

4. dne 4. 7. 2011 podal přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2011, do kterého vědomě zahrnul fiktivní přijatá zdanitelná plnění od společnosti K., na základě v rozsudku uvedených faktur, a uplatnil z ní v rozporu s § 72 a 73 zákona o DPH nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 175.992 Kč, čímž zkrátil DPH ve výši 175.992 Kč ke škodě Finančního úřadu v Kyjově,

5. dne 8. 9. 2011 podal přiznání k DPH za zdaňovací období červen 2011, do kterého vědomě zahrnul fiktivní přijatá zdanitelná plnění od společnosti K., na základě v rozsudku uvedených faktur, a uplatnil z ní v rozporu s § 72 a 73 zákona o DPH nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 174.777 Kč, čímž zkrátil DPH ve výši 174.777 Kč ke škodě Finančního úřadu v Kyjově,

6. dne 3. 10. 2011 podal přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2011, do kterého vědomě zahrnul fiktivní přijatá zdanitelná plnění od společnosti K., na základě v rozsudku uvedených faktur, a uplatnil z ní v rozporu s § 72 a 73 zákona o DPH nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 270.000 Kč, čímž zkrátil DPH ve výši 270.000 Kč ke škodě Finančního úřadu v Kyjově,

7. dne 14. 12. 2011 podal přiznání k DPH za zdaňovací období září 2011, do kterého vědomě zahrnul fiktivní přijatá zdanitelná plnění od společnosti K., na základě v rozsudku uvedených faktur, a uplatnil z nich v rozporu s § 72 a 73 zákona o DPH nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 943.350 Kč, čímž zkrátil DPH ve výši 943.350 Kč ke škodě Finančního úřadu v Kyjově,

8. dne 14. 12. 2011 podal přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2011, do kterého vědomě zahrnul fiktivní přijatá zdanitelná plnění od společnosti K., na základě v rozsudku uvedených faktur, a uplatnil z nich v rozporu s § 72 a 73 zákona o DPH nárok na odpočet daně na vstupu ve výši 3.025.516 Kč a současně uplatnil nárok na nadměrný odpočet ve výši 2.034.505 Kč, který nebyl Finančním úřadem v Kyjově vyplacen, čímž zkrátil DPH ve výši 991.011 Kč,

celkem takto snížili daňovou povinnost o 4.115.410 Kč a dále se takto snažili vylákat výhodu na DPH ve výši 2.034.505 Kč, čím měla být celkem způsobena škoda ve výši 6.149.915 Kč.

3. Za tento zločin obviněného E. P. odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací na dobu pěti let. Rovněž rozhodl i o vině a trestech spoluobviněných D. A. a I. K.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž odkázal na judikaturu Ústavního soudu, zásady spravedlivého procesu a princip presumpce neviny ve smyslu článků 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jako „Listina“), přičemž uvedený důvod spatřoval naplněným v tom, že byla porušena jeho základní práva, a proto je závěr o jeho vině založen na vadném právním posouzení dílčího jednání popsaného pod bodem 8. rozsudku odvolacího soudu. Své výhrady obviněný založil i na tvrzení, že toto jednání nespáchal a soud prvního stupně vadně v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, kdy odvolací soud na jím namítané nedostatky řádně nereagoval a pochybení soudu nalézacího neodstranil.

5. Obviněný zdůraznil nestejnorodost sortimentu zboží uváděného v bodě 8, kde jsou jednak pistácie (faktury č. 201100104, 201100106 a 201100113), a jednak ve dvou případech stroje (faktury č. 20110061 a 20110062 a), což svědčí pro typově jiné obchody než se zemědělskými komoditami v ostatních případech. Nedocházelo k přeprodejům zboží mezi vícero společnostmi, ale o přímý prodej společnosti P. Společnost K. v tomto obchodu vůbec nefigurovala, jak vyplývá i z výpovědí svědka M. B., zastupujícího dodavatelskou společnost M., i obviněného I. K., jenž uváděl, že uvedené faktury dal do daňového přiznání omylem, a že si při jejich vystavování spletl dodavatele, když zaměnil společnost M. za společnost K., a kontrola z finančního úřadu mu zamezila v opravě daňového přiznání.

6. V dovolání obviněný vytkl neprovedení důkazu, který by prokazoval jeho spolupráci s obviněným I. K. či jeho srozumění s jeho činností v podobě vystavení chybných faktur a podání daňového přiznání, a vadné hodnocení důkazů u dodávky strojů, které se typově odlišují od ostatních obchodovaných komodit. Dokazování považoval za nedostatečné i ohledně skutečností prokazujících zapojení společnosti K. do řetězce obchodních vztahů, když existuje řada důkazů prokazujících a potvrzujících pravdivost jeho výpovědi, že nákupem strojů chtěl pouze kompenzovat ztrátu z roku 2010. Přeprodej strojů na společnost K. si bez jeho vědomí domluvili obvinění I. K. a D. A., která uvedla, že s obviněným E. P. žádný prodej strojů nedomlouvala. Svědkyně D. F. též sdělila, že se s obviněným na společných schůzkách o strojích nikdy nebavila. Navíc bylo prokázáno, že dopravu zmiňovaných strojů zařizoval obviněný I. K. přes svědka T. P., svého známého. Pokud obviněný pořizoval stroje na společnost P. M., učinil tak bez nároku na odpočet DPH, a posléze při jejich prodeji DPH na výstupu v daňovém přiznání přiznal. Z toho vyplývá, že nemohl docílit nadměrného odpočtu DPH. Neměl možnost ovlivnit obviněného I. K. v podání předmětného daňového přiznání za společnost P., kde byly uvedeny i faktury za stroje č. 20110061 a 20110062, neboť o jeho podání nevěděl a jeho obsah s ním nebyl konzultován. Zdůraznil, že uvedené vady svědčí o nesprávnosti právního posouzení dílčího jednání pod bodem 8. pro extrémní nesoulad se skutkovými zjištěními, resp. s provedenými důkazy.

7. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 1 To 47/2019, jakož i vadné řízení mu předcházející, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2019, sp. zn. 11 T 13/2018, jakož i další navazující rozhodnutí, a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k tomu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dovolání obviněného považovala za podané mimo zákonem stanovené dovolací důvody, protože obviněný obdobné námitky uváděl již v řízení před soudy prvního a druhého stupně a ve stejném duchu uplatnil i již v pořadí třetí opravný prostředek, jímž prosazuje vlastní verzi skutkového děje a vlastní způsob vyhodnocení provedeného dokazování ve spojení s prosazením poukazované vypovídací hodnoty části provedených důkazů. Ty však popisuje svým způsobem, bez porovnání potřebného kontextu a souladu s ostatními důkazy, a aniž by vytýkal konkrétní vady extrémní povahy, což odporuje obecným zásadám porušení pravidel spravedlivého procesu, které není možno vykládat tak, že garantují úspěch v řízení či zaručují právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Neshledala žádný extrémní rozpor mezi opatřenými skutkovými zjištěními a jejich důkazní oporou a v této právní návaznosti vyvozeným závěrem, protože obsah spisu nevypovídá o tom, že by soudy při uvedeném postupu vybočily z mezí volného hodnocení provedených důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a zejména že by se dopustily deformace jejich vypovídací hodnoty. V konkrétnostech odkázala na odpovídající pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz body 71. až 75. rozsudku soudu prvního stupně a body 30. a 31. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího), které vypovídají o tom, že soudy svůj postup hodnocení důkazů jasně vysvětlily v souladu s pravidly podle § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž správnost soudy přijatých skutkových zjištění, ke kterým dospěly při plném respektu k zákonným podmínkám aplikace zásady volného hodnocení důkazů, vychází z logického a ničím nepřerušeného řetězce přímých i nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a prokazujících vinu obviněného E. P.

9. K námitce obviněného, že nespáchal dílčí útok pod bodem 8., státní zástupkyně uvedla, že podle popisu tzv. skutkové věty výroku o vině a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jde o jeden pokračující trestný čin, který se týká všech tam popsaných dílčích jednání, na něž dopadá podvodný způsob podání daňového přiznání k DPH za společnosti P. ve vztahu k daňovému období října 2011 (bod 8. popisu skutku). V případě obchodu s pistáciemi zakoupenými od firmy P. F. U. a dále obchodovanými přes rakouskou společnost M. až ke koncovému odběrateli společnosti P. jako v ostatních útocích docházelo k umělému vytvoření obchodních řetězců, do kterého byla pouze fakturačním způsobem zapojena společnost K. s cílem na tuto společnost v pozici ztraceného obchodníka přesunout povinnost přiznat a odvést daň z pořízení zboží z jiného členského státu, jehož skutečným pořizovatelem však byla společnost P. Za ni vystupoval obviněný jako iniciátor předmětných obchodů, fakticky ovládající i společnost M. Výpovědí M. B. byl doložen postupáři fakturování předmětné komodity přímo na společnost P. bez reálné možnosti ovlivnit přisouzený fakturační model založený na virtuální obchodní účasti společnosti K., o které rozhodoval právě obviněný. Státní zástupkyně rovněž vyloučila, že by se mohlo jednat o tvrzený omyl ze strany spoluobviněného I. K., protože ten se řídil pokyny obviněného a podílel se i na vyplácení odměn spoluobviněné D. A. právě s vědomím té skutečnosti, že jeden o odměnu za fakturace obchodů, které se mezi společnostmi P. a K. neuskutečnily a přijatá zdanitelná plnění ve smyslu zákona o DPH tak zrealizována nebyla. Stroje byly pořízeny od dodavatelské společnosti L., byly přeprodány přes společnost P. SK za účelem fiktivního deklarování jejich prodeje do jiného členského státu s cílem přesunout na ni povinnost přiznat a odvést daň z pořízení zboží. V této návaznosti následoval předstíraný prodej zboží společnosti P., aniž by mohlo dojít, k přesunům takto „obchodované“ komodity, jakož i k tomu odpovídajícím deklarovaným finančním tokům. Reálně však stroje odebrané ze společnosti L. byly uskladněny na daňovém území České republiky a zde prodány obviněným ovládané společnosti P. M., a to aniž by byl v posuzovaném směru rozhodným postoj tohoto koncového odběratele v daňovém řízení.

10. Při správnosti skutkových a na nich založených právních závěrů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného E. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu.

11. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno prostřednictvím obhájce obviněnému k případné replice, kterou však do konání neveřejného zasedání neučinil.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označeným důvodem podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s nimi obsahově koresponduje.

13. Obviněný dovolání podal podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud zkoumal, zda tak učinil za splnění zákonem stanovených podmínek, protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání. Posuzoval, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod, protože jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

15. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se posuzuje na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).

16. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).

17. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

V. K námitkám obviněného

18. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný i přes formální konstatování nesprávné právní kvalifikace právní stránku věci vůbec nekritizoval, ale dovolání opřel o tvrzení, že dílčí útok pod bodem 8. nespáchal, protože k němu nedošlo tak, jak soudy zjistily, což dokládal výhradami proti hodnocení provedených důkazů a poukazem na některé skutečnosti, které z výpovědí jím zmíněných svědků údajně vyplynuly. Na podporu svých odlišných postojů k výsledkům provedeného dokazování se dovolával porušení pravidel spravedlivého procesu (viz články 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny) založeného na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, přičemž nesouhlasil se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s jeho námitkami v odvolání. Z uvedeného plyne, že dovolání obviněného nesplňuje zákonné předpoklady dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť neuplatnil námitky směřující proti nesprávnosti použité právní kvalifikace. Brojil proti učiněným skutkovým zjištěním v bodě 8. výroku o vině, když nerespektoval, co bylo prokázáno výsledky provedeného dokazování. Je tedy zřejmé, že jeho argumenty nedopadají na žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud však s ohledem na tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu s pravidly spravedlivého procesu, zkoumal, zda v přezkoumávané věci existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, a z nich učiněnými skutkovými zjištěními u dílčího útoku pod bodem 8., proti němuž jedinému výhrady zaměřil. Dodat je však třeba, že o extrémní nesoulad v daném smyslu se může jednat jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).

19. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí lze shledat nedůvodnost námitky obviněného o vadném postupu soudů či jednostranném posuzování provedených důkazů, protože postup soudu prvního stupně, jak je rozvedeno v odůvodnění jeho rozsudku o takovém nedostatku nesvědčí. Soud prvního stupně popsal jednotlivé důkazy, které provedl, a to jak v obecné rovině k postavení obviněného a fungování společnosti P., kterou fakticky ovládal, byť nikoliv v postavení jejího jednatele, tak i k mechanizmu probíhajících fiktivních obchodů, jenž se odráží zčásti i v popisu skutkových zjištěních. Zabýval se i konkrétními okolnostmi, za nichž došlo k dílčímu útoku pod bodem 8. Lze se proto soustředit zejména na body 47. až 61., v nichž soud rozvedl výpovědi svědků, a uvedl, jaké skutečnosti z nich vyplynuly. Jde o ucelené rozvedení zásadních okolností, které mají vnitřní i vnější návaznost i vzájemnou provázanost. Uvedené svědčí o tom, že soud prvního stupně nezanedbal své povinnosti plynoucí z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jeho závěry vycházejí z komplexního procesu dokazování, při kterém vyhověl všem povinnostem stanovenými procesními předpisy. Nezpronevěřil se ani hodnocení důkazů, neboť z bodů 71. až 74., vyplývá, že dodržel povinnost důkazy hodnotit jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a vysvětlil úvahy a závěry, které na jejich podkladě učinil. Tím soud plně vyhověl zásadám podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05).

20. Ke správnosti a důslednosti postupu soudů lze zmínit, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumával mimo jiné i k námitkám obviněného E. P., s jehož výhradami uplatněnými v odvolání se vypořádal a neignoroval je, jak tvrdil obviněný (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a rozhodnutí ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Je třeba zmínit, že uvedená povinnost vypořádat se s námitkami (článek 6 odst. 1 Úmluvy), nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Ruiz García proti Španělsku ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, § 26 a rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, § 59-60). Z přezkoumávaného rozhodnutí přitom plyne, že se soud zabýval všemi důležitými otázkami a nespokojil se s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1).

21. Pro úplnost lze poukázat na body 22., 30. a 31. přezkoumávaného rozsudku, kde odvolací soud dostatečným způsobem vysvětlil, proč na námitky obviněného směřující zejména vůči učiněným skutkovým zjištěním nemohl přistoupit. Uvedl, že výhrady obviněného jsou nedůvodné, neboť se jedná o opakování jeho obhajoby, přičemž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku popsal zapojení obviněného do trestné činnosti i to, že fiktivní obchodní spolupráce mezi společnostmi P. a K. sloužila pouze k páchání daňové trestné činnosti. Zkoumal i správnost zjištění soudu prvního stupně ohledně mechanismu spolupráce dotčených obchodních společností, míry zapojení obviněného do celé trestné činnosti i jednotlivých rolí ostatních spoluobviněných. Na podporu svých závěrů odkazoval na úvahy učiněné nalézacím soudem, a pokud se s nimi ztotožnil, vyjádřil na podkladě vlastní přiléhavé argumentace, jaké důvody jej k tomu vedly. Z uvedených skutečností vyplývá, že odvolací soud námitky obviněného neignoroval, a tudíž nebylo možné dovolání v této části přisvědčit, resp. k porušení zásad spravedlivého procesu nedošlo (srov. článek 36 odst. 1 Listiny).

22. Nedůvodné jsou rovněž výhrady obviněného směřující proti vadnosti skutkových závěrů o jeho roli v rámci celé trestné činnosti. Soudy obou stupňů právě této skutečnosti věnovaly náležitou pozornost, uvedené okolnosti objasňovaly a zcela důvodně vyvrátily obhajobu obviněného, že obvinění I. K. nebo D. A. jednali bez jeho vědomí (srov. body 71. až 75. rozsudku soudu prvního stupně a body 30. a 31. rozsudku odvolacího soudu). Z dokazování plynoucí závěry o vůdčí roli obviněného ve společnosti P. řádně podložily výsledky provedeného dokazování, z nich vyplynulo, že obviněný ji fakticky ovládal, včetně zprostředkování finančních operací z jeho osobního účtu nebo účtu jím ovládané společnosti P. M., a určoval její obchodní činnosti i způsob jejího obchodování, které probíhalo stylem řetězení prodejů jednotlivých obchodovatelných komodit, jak správně ve svém vyjádření shrnula státní zástupkyně. Z uvedeného plyne, že obviněný korigoval fázi, kdy se součástí uvedeného řetězce stávala společnost K. na pozici dodavatele a vystavovatele fiktivních faktur vůči společnosti P. za zdanitelné plnění, které nikdy nebylo uskutečněno, což mělo za cíl v daňovém řízení podvodným způsobem snížit daňovou povinnost společnosti P. (viz též výpověď svědkyně D. F. a svědka I. K.). Povaha obchodů plyne i z výpovědi svědka M. B. působícího na pozici jednatele společnosti M., která se podílela na dodávce pistácií, i svědka J. R. figurujícího v přepravě strojů (viz dílčí útok pod bodem 8.), který potvrdil, že společnost P. jednoznačně ovládal obviněný, kterému šel i veškerý zisk (obdobně viz výpovědi svědků, např. R. Č., A. M., H. R. či R. H. a ostatní ve věci provedené důkazy). S ohledem na uvedené skutečnosti se soudy zcela správně neztotožnily s tvrzeními obviněného, že o některých krocích spoluobviněných I. K. a D. A. nevěděl, neboť to byl právě on, kdo jim udílel pokyny a páchanou trestnou činnost z velké části sám řídil.

23. V těchto souvislostech nebyly zjištěny nedostatky ani v závěrech soudů nižších stupňů o roli obviněného u dílčího jednání pod bodem 8. výroku o vině, které dokladují faktury č. 201100104 (č. l. 1015 spisu), č. 201100106 (č. l. 1043 spisu) a č. 201100113 (č. l. 1069 spisu) za tři dodávky pistácií, a dvě faktury č. 20110061 (č. l. 890 spisu) a č. 20110062 (č. l. 886 spisu) na dodávky strojů, které byly pod čísly 93, 94, 95, 60 a 62 zahrnuty do daňového přiznání k DPH společnosti P. za zdaňovací období říjen 2011 (č. l. 239 až 242 spisu). Osobou, jež je vydávala, byla společnost K. v pozici dodavatele a osobou, která je přijímala společnost P. v pozici odběratele, jíž zcela ovládal obviněný. Význam pro závěry o vině podle soudů měly listiny k nim připojené (viz svazek 3 spisu, viz bod 64. rozsudku soudu prvního stupně), prokazující především pohyb a přeprodej obchodovaných komodit, což je doloženo i výpověďmi svědků (srov. body 47. až 61. rozsudku soudu prvního stupně, vč. tam označených čísel listů spisu). Obsahy těchto důkazů korespondují s výdajovými pokladními doklady společnosti K. (č. l. 1842 až 1855 spisu) i výsledky plynoucími z úkonů právní pomoci z Rakouska ohledně společnosti M. (č. l. 2510 až 2619 spisu). Z těchto i dalších důkazů včetně právní pomoci ze Slovenska ke společnosti P. (č. l. 1987 až 2014, 2015 až 2040 a 2848 spisu) je patrné, že jak v obchodech s pistáciemi, tak v obchodech se stroji společnost K. figurovala pouze jako fiktivní obchodní partner ve snaze ovlivnit daňovou povinnost společnosti P. a způsobit daňovou škodu. Toto jednání bylo uskutečněno za obdobných časových i místních podmínek, včetně téměř shodného způsobu provedení jako tomu bylo u předchozích sedmi dílčích jednání. Lze jen zmínit, že celý řetězec ohledně přeprodeje pistácií byl založen na vůdčí roli obviněného a předstírané obchodní spolupráci se společností K., o jejímž uskutečnění rovněž rozhodoval obviněný, a to vše s cílem přefakturovat zboží takovým způsobem, aby společnost P. nemusela odvádět tak vysokou DPH. Obviněným zpochybňovaný nákup strojů byl realizován od společnosti L., kupujícím byla společnost P. SK, sídlící na Slovensku, čímž došlo k deklarování prodeje strojů do jiného členského státu. Ve skutečnosti však předmětné stroje byly po celou dobu uskladněny na území České republiky a ze společnosti P. SK byly fiktivně přeprodány na společnost K. s cílem přesunout na ni daňovou povinnost, která vzniká u zboží dovezeného z jiného členského státu, kterou však zmiňovaná společnost neodvedla. Následoval přeprodej zboží společnosti P., jíž byla při pořizování strojů snížena daňová povinnost k DPH na vstupu a neoprávněně vylákána daňová povinnost na výstupu. Reálným nabyvatelem strojů pak byla obviněným ovládaná společnost P. M., která je však, díky výše popsané fiktivní obchodní spolupráci, pořídila za výrazně nižší cenu. Uvedené skutečnosti soudy řádně objasnily a dovodily na jejich podkladě správné právní úvahy.

24. Nejvyšší soud tak zjistil, že soudy postupovaly přesvědčivě a transparentně, s evidentní snahou řádně objektivně zjistit všechny rozhodné skutečnosti. O žádnou libovůli ani jednostranné hodnocení provedených důkazů se v této věci nejedná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08). V jejich postupu nešlo o exces, neboť vše svědčí o tom, že soudy dodržely všechny procesní zásady, když řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Nebyl dán proto prostor pro tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo, neboť na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, jak soudy obou stupňů při zajištění řádného odůvodnění (viz § 125 a § 134 tr. ř.) dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily.

VI. Závěr

25. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.) a učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování a jsou dostatečným podkladem pro závěr o naplnění všech znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

26. Vzhledem k tomu, že v dovolání byly namítány výlučně vady týkající se skutkových zjištění, jež na zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, když nebylo zjištěno ani porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 9. 9. 2020

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru