Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 885/2009Usnesení NS ze dne 02.09.2009

HeslaOmezování osobní svobody
Spolupachatelství
Účastenství
Braní rukojmí
KategorieA
Publikováno42/2010 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.885.2009.1
Dotčené předpisy

§ 231 tr. zák.

§ 234a tr. zák.

§ 9 odst. 2 tr. zák.

§ 10 odst. 1 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 885/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. září 2009 o dovoláních obviněných L. G., a Š. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 2 To 94/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 23/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných L. G. a Š. H. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 4 T 23/2008, byl obviněný L. G. uznán vinným pod body I. a II. trestným činem braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm.a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák.; pod bodem III. trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr. zák.; pod bodem IV. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 234a odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na sedm a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem byla obviněná Š. H. uznána vinnou pod bodem II. trestným činem braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzena podle § 234a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných K. Ž., J. U., M. H., J. Š. a P. M. V dalším soud podle § 73 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. zák. vyslovil zabrání ve výroku rozsudku uvedených věcí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným L. G., K. Ž., Š. H., J. U., M. H., J. Š. a P. M. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému P. V. škodu ve výši 5.700.000,- Kč s 9 % úrokem z prodlení jdoucím od 9. 9. 2006 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. V. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění L. G. a Š. H. výše uvedených trestných činů dopustili tím, že

I. obvinění L. G., J. U. a M. H.

obviněný L. G. po předchozí domluvě s obviněným K. Ž. v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2005 na přesně nezjištěném místě se domluvil s obviněným J. U. na tom, že provedou za pomoci dalších osob únos poškozeného P. V. a tohoto budou zadržovat a na jeho manželce požadovat zaplacení výkupného pod hrozbou usmrcení poškozeného P. V., obviněný J. U. následně s tímto plánem seznámil obviněného M. H. a další neztotožněné osoby, jejichž úkolem mělo být zmocnění se poškozeného P. V. a jeho zadržování až do doby, než bude vyplaceno výkupné, následně po předchozím naplánování a rozdělení úkolů obviněný M. H. dne 8. 11. 2005 okolo 6.00 hodin společně s dalšími dvěma neztotožněnými osobami u vjezdových vrat do obytného komplexu v ulici B. V. v J. vytáhli za použití násilí poškozeného Ing. A. K. z jeho osobního automobilu, neboť jej považovali za poškozeného P. V., tlačili jej k vozidlu obviněného M. H. a snažili se jej naložit do zavazadlového prostoru, kdy proti němu použili elektrický paralyzér a hrozili mu namířenou pistolí, avšak v důsledku aktivního odporu ze strany poškozeného Ing. A. K. a v důsledku toho, že byli vyrušeni náhodně projíždějícím vozidlem, se jim nepodařilo naložit poškozeného do vozidla, svého jednání zanechali a z místa činu odjeli;

II. obvinění L. G., Š. H., K. Ž., J. U., M. H., J. Š. a P. M.

v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2005 na přesně nezjištěném místě se obvinění K. Ž. a Š. H. dohodli na tom, že za pomoci dalších osob provedou únos poškozeného P. V., tohoto budou zadržovat a na jeho manželce požadovat zaplacení výkupného pod hrozbou usmrcení poškozeného P. V., se žádostí o pomoc seznámil obviněný K. Ž. s tímto plánem obviněného L. G., který se následně s tímto plánem obrátil na obviněného J. U., který následně zajistil účast obviněných M. H. a J. Š., po předchozím naplánování a rozdělení úkolů obviněný L. G., jakožto policista služebně zařazený u Obvodního oddělení PČR Ch., účelově předvolal poškozeného P. V. k podání vysvětlení dne 22. 1. 2006 ve 20.00 hodin na Obvodní oddělení PČR v ulici Č. v Ch., přičemž o tomto termínu předvolání byli prostřednictvím obviněného J. U. informováni obvinění M. H. a J. Š., kteří v blízkosti Obvodního oddělení PČR poškozeného P. V. po jeho odchodu z budovy přepadli, za použití násilí, proti jeho vůli, jej naložili do osobního vozidla značky Mitsubishi Pajero, které bylo majetkem obviněného M. H., poškozenému natáhli přes obličej čepici, spoutali jej na rukou, následně tohoto převezli v zavazadlovém prostoru vozidla obviněného M. H. do bytu, který měl pronajatý obviněný P. M. v Ž., v ulici O., který dal obviněným pro tento účel byt k dispozici, byť věděl, o co se jedná, přičemž následně byl poškozený za přítomnosti obviněných M. H., J. Š. a P. M. držen proti své vůli v koupelně bytu až do večerních hodin dne 24. 1. 2006, přičemž dne 22. 1. 2006 v době kolem 22.00 hodin telefonovala neztotožněná žena manželce poškozeného P. V. poškozené V. V., oznámila jí zadržování manžela a požadovala, aby se neobracela na Policii ČR a vyplatila částku ve výši 12.000.000,- Kč, jinak bude její manžel usmrcen, po dalších telefonických pokynech ohledně způsobu a místa předání peněz poškozená V. V. nejprve odmítla předání peněz prostřednictvím obviněné Š. H. a následně sama dne 24. 1. 2006 kolem 17.00 hodin v prostoru areálu benzínové čerpací stanice v Ch. před obchodním centrem G. předala neztotožněnému muži 2 igelitové tašky s finanční částkou ve výši 12.000.000,- Kč, kdy následně po předání peněz si na silnici mezi obcemi Ch. a M. na základě telefonické výzvy vyzvedla poškozeného P. V., kterého tam na základě telefonického pokynu odvezli obvinění M. H., P. M. a J. Š. vozidlem, které si za tímto účelem vypůjčil obviněný P. M. od svého známého, úkolem obviněné Š. H. v průběhu celého jednání bylo zjišťovat a prostřednictvím obviněného K. Ž. předávat informace o osobních a finančních poměrech poškozeného, následně měla od poškozené V. V. převzít výkupné, k čemuž pak nedošlo pouze proto, že poškozená V. V. předání výkupného prostřednictvím obviněné Š. H. odmítla, následně pak měla obviněná Š. H. působit na poškozené manžele V. v tom smyslu, aby celou věc neoznamovali Policii ČR, získané peníze si pak všichni obvinění přesně nezjištěným způsobem rozdělili;

III. obviněný L. G. v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách dne 11. 7. 2005, kdy byl služebně zařazen u Obvodního oddělení Policie ČR Ch. jako policejní inspektor, na telefonickou žádost V. H., v úmyslu umožnit neoprávněné vylákání pojistného plnění, pomohl zastřít skutečný průběh dopravní nehody, jejímž účastníkem byl V. H. dne 9. 7. 2005 jako řidič osobního vozidla značky Kia Sorento, tím způsobem, že v rozporu s ustanovením § 84 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta č. 19 ze dne 13. 6. 1998 předmětnou věc řešil jako malou dopravní nehodu přes to, že děj nebyl spolehlivě zjištěn, v záznamu o malé dopravní nehodě úmyslně uvedl nepravdivé skutečnosti, čímž znemožnil zjištění skutečného stavu věci, následně V. H. uložil za spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silniční dopravy blokovou pokutu ve výši 1.000,- Kč na místě nezaplacenou, kdy bloky následně nevykázal do pravidelného měsíčního výkazu, takže zaplacení pokuty nebylo od V. H. vymáháno, přičemž byl srozuměn s tím, že na základě takto zpracovaného záznamu o malé dopravní nehodě bude nárokováno pojistné plnění, kdy poté bylo skutečně od pojišťovny K., a. s., neoprávněně vylákáno pojistné plnění z titulu havarijního pojištění ve výši 292.914,- Kč, neboť provozovatelka vozidla M. H. uplatnila nárok na pojistné plnění na základě nepravdivých předložených listin a informací, které jí předložil V. H., aniž by sama znala skutečný průběh autonehody;

IV. obviněný L. G. v přesně nezjištěné době sobě opatřil a přechovával 150 kusů střelbyschopných nábojů ráže 9 mm Luger, které byly nalezeny dne 14. 3. 2006 při prohlídce jiných prostor v zásuvce pracovního stolu obviněného ve služební místnosti v budově Obvodního oddělení Policie ČR v ulici Č. v Ch., dále v přesně nezjištěné době sobě opatřil a přechovával 165 kusů střelbyschopných nábojů ráže 9 mm Makarov, které byly nalezeny dne 14. 3. 2006 při domovní prohlídce v zásuvce v ložnici bytu ve 4. poschodí domu v ulici B. v Ch., tedy v místě trvalého bydliště obviněného, ač k držení střeliva neměl příslušné oprávnění dle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění L. G., K. Ž., J. U., M. H., J. Š., Š. H. a její matka Z. H. odvolání. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 2 To 94/2008, podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen ve výroku o náhradě škody a v případě obviněného J. U. podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. i ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. U. byl při nezměněném výroku o vině trestnými činy braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. odsouzen podle § 234a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, které Vrchní soud v Praze v dané věci učinil. V prvém případě z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, obviněných L. G., K. Ž., P. M., J. U., M. H., J. Š., Š. H. a její matky Z. H. usnesením ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 2 To 86/2007, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 49 T 4/2007. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem a podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. V řízení po zrušení věci však bylo na návrh obviněných K. Ž., M. H., J. U. a J. Š. usnesením Vrchního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 2 Ntd 2/2008, rozhodnuto tak, že podle § 25 tr. ř. se věc odnímá Krajskému soudu v Ústí nad Labem a přikazuje se Krajskému soudu v Praze.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 2 To 94/2008, podali obvinění L. G. a Š. H. prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání.

Obviněný L. G. dovolání zaměřil proti výroku o vině pod body I., II. III. rozsudku soudu prvního stupně a výroku o trestu a s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatel se domníval, že právní závěry obecných soudů, které rozhodovaly předmětnou věc, jsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem a vlastním obsahem provedených důkazů, a odvolávaje se na judikaturu nejen Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, domáhal se ingerence dovolacího soudu. Stran skutků popsaných pod body I., II. zůstává podle něj nadále takové množství závažných neobjasněných skutečností, že lze učinit závěr o pochybení soudu prvního stupně, který přes existenci těchto pochybností neshledal důvody k předběžnému projednání obžaloby podle § 186 písm. f) tr. ř. a nevydal rozhodnutí podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., resp. po skončení hlavního líčení podle § 221 tr. ř. Neúplnost skutkových zjištění spatřoval dovolatel kupř. v tom, že podle soudu prvního stupně měly skutek pod bodem I. spáchat další neustanovené osoby, pod bodem II. neztotožněná žena měl vyzvat V. V. k vyplacení částky 12.000.000,- Kč, které nakonec byly předány neztotožněnému muži, že k dohodám obviněných mělo docházet v nezjištěné době na nezjištěném místě a získané peníze si obvinění rozdělili nezjištěným způsobem. Za spekulaci označil zjištění soudu prvního stupně, že po neúspěchu jednání pod bodem I. se obvinění L. G., Š. H. a K. Ž. dohodli na tom, že je třeba věc zorganizovat, když soud sám na straně 53 rozsudku konstatoval, že nebyl proveden žádný důkaz, který by vyvracel tvrzení obviněné Š. H. v tom smyslu, že by ona sama znala obviněného L. G.

Dovolatel upozornil, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že K. Ž. dal podnět ke spáchání skutku uvedeného pod bodem I. a že on jednal po dohodě s ním. Přes toto zjištění nebyl spoluobviněný K. Ž. shledán spoluodpovědnou osobou za jednání uvedené v bodě I., čímž byla vytvořena absurdní situace, že dovolatel spáchal trestnou činnost v podstatě ve spolupachatelství s nevinnou osobou. Měl za to, že extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními je ve vztahu ke skutku pod bodem I. dán i tím, že nebyl proveden žádný usvědčující důkaz a naopak byly provedeny důkazy napovídající, že se nemohl na trestné činnosti podílet. Jeho vina byla spjata s tím, že bylo lokalizováno jeho údajné telefonické volání z místa blízkého místu trestného činu. Obviněný ale tvrdil, že s ohledem na služební instrukci a s přihlédnutím k výpovědi svědka J. C. se nemohl na takovém místě nalézat. Jakékoliv dokazování cestou lokalizace hovorů ostatně zpochybnil i závěr znalce z odvětví kybernetiky Ing. J. B., podle něhož u mobilního telefonu Nokia 8310 lze za použití určitého vybavení a technologických postupů změnit nebo duplikovat IMEI.

Obviněný uznal, že měl být uznán vinným skutkem pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, nesouhlasil ale s právním posouzením tohoto skutku. Provedené důkazy podle něj potvrdily, že obsahem jeho úmyslu bylo zabránit poškozenému P. V. určitou dobu užívat osobní svobody, a proto mělo být jednání posouzeno jako trestný čin omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák. Jiný závažnější obsah skutku nastal až poté, co se vymkl jeho vlivu. Nesprávně bylo kvalifikováno i jeho jednání pod bodem III. Obviněný připomněl, že oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným, jsou podmíněny úmyslem pachatele způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Bylo zjištěno, že V. H. vyšel vstříc při prověřování dopravní nehody úmyslně posunutím doby nehody pouze o několik málo hodin. Byl přesvědčen, že se jednalo o posun, který by neměl vliv na prověřování řidičova eventuálního ovlivnění alkoholem. Považoval-li důvodně na základě testu V. H. za neovlivněného alkoholem, nemohl ho zvýhodňovat ve vztahu k pojišťovně, které v případě alkoholu náleží právo regresu. Dovolatel L. G. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soud v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze a aby Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, avšak v jiném složení senátu.

Obviněná Š. H. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. V. S. namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv znaky trestného činu nevykazuje, a odkázala na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto podání obviněná zrekapitulovala průběh dosavadního řízení a tvrdila, že ze skutkového vylíčení jejího jednání, tak jak je vymezeno v usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě, je zřejmé, že je stíhána za jednání spočívající v podnětu, na který ostatní obvinění reagovali aktivním chováním, a v převzatí části výkupného. Na této skutečnosti podle ní nemůže ničeho změnit ani jiný skutkový popis uvedený ve výrokové části rozsudku Krajského soudu v Praze. Konstatovala, že skutek pro který byla stíhána, nelze posoudit jako trestný čin braní rukojmí podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství a pokud soudy takový závěr učinily, pak jejich rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V dovolání podaném prostřednictvím obhájce doc. JUDr. M. K., CSc., s odkazem na dovolací důvody obsažené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v napadaném rozsudku chybí výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o jejím odvolání.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovala v nesprávném posouzení jejího jednání jako spolupachatelství trestného činu braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., kterým byla uznána vinnou, přestože poškozeného P. V. nenapadla, nestrčila do auta, nevěznila v žateckém bytě a ani nepřevzala peníze. Pakliže spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. předpokládá společné jednání, o které jde tehdy, jestliže každý z pachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z pachatelů uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty, jež je pak naplněna teprve souhrnem těchto jednání, anebo jednání každého ze spolupachatelů je článkem navazujícího řetězu, z jehož článků se trestný čin skládá, pak svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty nenaplnila, nenaplnila dokonce ani jeden z nich, její jednání nebylo článkem řetězu, ze kterého se trestný čin sestává, a stejně tak neplnila roli „volavky či zdi“, kteréžto jednání soudní praxe též chápe jako společné jednání, a spolupachatelstvím trestného činu braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neměla být uznána vinnou. I kdyby to byla skutečně ona, kdo poskytl informace o majetkových a osobních poměrech poškozeného, i kdyby věděla o předmětné trestné činnosti a i kdyby převzala část výkupného v úmyslu si ji ponechat, pak žádný z těchto znaků podle ní nezakládá její spolupachatelství na únosu poškozeného P. V. Pokud soudy shledaly, že měla trestnou činnost iniciovat tím, že k ní naváděla spoluobviněného K. Ž., připomněla, že navedení jiného k trestnému činu lze posoudit jako spolupachatelství pouze tehdy, pokud někdo navede k činu jinak trestnému osobu trestně neodpovědnou; jinak je návod účastenstvím, nikoli však spolupachatelstvím. Uzavřela, že její skutek, byl-li právně posouzen jako spolupachatelství, byl posouzen nesprávně, poněvadž mohlo jít nanejvýš o některou z forem trestné součinnosti (návod či pomoc).

Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v části jí se týkající zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného L. G. uvedl, že námitky vztahující se ke skutkům I. a II. směřují výlučně proti hodnocení provedených důkazů a dovolání tak fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Dovolatel sice podle něho proklamoval extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními, nicméně přezkoumáním dostupných spisových materiálů žádný dovolatelem namítaný extrémní nesoulad nezjistil. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. být nemohou. Dovolateli lze sice přisvědčit, pokud považuje za absurdní situaci, kdy se dle výroku o vině skutkem sub I. měl tohoto skutku dopustit po dohodě s obviněným K. Ž., který však tímto skutkem vinným uznán nebyl, nicméně tato námitka fakticky směřuje v neprospěch obviněného K. Ž., k čemuž není obviněný oprávněn. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka nesprávné právní kvalifikace skutku sub III. V této části považoval dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. I kdyby nesprávnost protokolu spočívala jen v posunutí doby nehody, pak již samo posunutí této doby má význam pro zjišťování ovlivnění řidiče alkoholem. Je logické, že pokud obviněný L. G. viděl řidiče V. H. nikoliv hned po nehodě, ale až s delším časovým odstupem, nemohl jeho případnou opilost při jízdě pozorovat a uvedením nesprávného času dopravní nehody znemožnil i zjištění případné opilosti řidiče V. H. jiným způsobem. Přitom si musel být přinejmenším vědom toho, že protokol o malé dopravní nehodě poslouží pro uplatnění nároku na pojistné plnění zjevně převyšující hranici škody nikoliv malé, které by v případě zjištění alkoholu mohla pojišťovna odmítnout, a že jiný rozumný důvod než požití alkoholu pro telefonickou žádost V. H. o vyhotovení protokolu nikoliv bezprostředně, ale až s několikahodinovým časovým odstupem, neexistuje. Navrhl proto, aby bylo zjevně neopodstatněné dovolání obviněného L. G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Ve vztahu k dovolání obviněné Š. H. a jí uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce zrekapituloval, že dovolatelka v prvním ze svých dovolání namítá, že skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv znaky trestného činu nevykazoval, v druhém ze svých dovolání naopak namítá, že její jednání nelze posoudit jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ale nejvýše jako některou z forem účastenství podle § 10 tr. zák. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že se obviněná na trestném činu braní rukojmí podle § 234a tr. zák. podílela po celou dobu jeho páchání, počínaje prvotní domluvou s obviněným K. Ž. o možnosti daný trestný čin spáchat, přes poskytování informací o aktuálních finančních možnostech poškozené V. V. dalším spolupachatelům, její zamýšlené (avšak bez jejího přičinění nerealizované) roli při převzetí výkupného, až po působení na poškozené manžele V., aby věc neoznamovali orgánům Policie ČR. Její plnohodnotné účasti na spáchaném trestném činu odpovídá i podíl její odměny ve výši 2.000.000,- Kč, tj. 1/6 z celkové částky. Poznamenal, že jednání dovolatelky bylo zcela nepochybně jedním z navazujících článků řetězu tvořícího daný trestný čin a bylo přiléhavě posouzeno jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Její účast byla v počáteční fázi (nápad spáchat trestný čin) zcela nezastupitelná. Významně přesahující hranice účastenství formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. byla též ve fázi, kdy poskytovala ostatním aktuální informace o stavu účtu, s nímž mohla poškozená V. V. disponovat, a umožnila tak klást na poškozenou reálné požadavky. Charakter spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. měl i její úkol převzít výkupné, přičemž je irelevantní, že takový postup poškozená V. V. odmítla. Neopodstatněnou shledal i námitku dovolatelky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť odvolání oprávněné osoby (v tomto případě obviněné Š. H.) tvoří jeden celek bez ohledu na to, co a v jakém rozsahu odvoláním napadá. Není možné, aby soud o jediném odvolání rozhodl současně tak, že mu vyhovuje (v dovolávaném případě ohledně výroku o náhradě škody) a současně že ho (byť pouze v určité části) zamítá. Výrok odvolacího soudu je proto bezvadný. Navrhl, aby Nejvyšší soud i dovolání obviněné Š. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

A. obviněný L. G.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil též námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Krajský soud v Praze a z nichž v napadeném rozsudku vycházel Vrchní soud v Praze.

Právě takovou povahu mají jeho výhrady vůči skutku pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jestliže v podstatě tvrdil, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, neprovedly jím navrhované důkazy, nepostupovaly v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění pod bodem I. a II. rozsudku soudu prvního stupně ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu nedopustil, popř. že se ho nedopustil v podobě zjištěné soudy. Uplatněnými námitkami tak ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů.

Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.). Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Ze zevrubného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními pod body I., II. výroku o vině a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 54 až 58). V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnil způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, že se na trestné činnosti nepodílel, a odvolací soud jeho závěry označil za správné (strana 18, 20 napadeného rozsudku).

Obviněný v dovolání ve vztahu ke skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně opakoval, že nebyl proveden žádný usvědčující důkaz, a naopak byly opatřeny důkazy napovídající, že se na trestné činnosti nemohl podílet. Znovu zpochybňoval zjištění o lokalizaci jeho údajného telefonického volání z místa blízkého místu trestného činu, odkazoval nejen na služební instrukci Policie České republiky, výpověď svědka J. C., ale i závěry znaleckého posudku z oboru kybernetiky.

K tomu je třeba říci, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zjevně vyplývá poctivé úsilí soudu zjistit skutkový stav věci v souladu se zásadami vytčenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., že v relativně složité situaci založené odlišnými výpověďmi obviněných, kteří se logicky snažili dosáhnout pro sebe co nejpříznivějších výsledků, svoji pozornost soustředil na činy jednotlivých obviněných konfrontovaných se skutečným průběhem událostí. Z důvodů, jež byly vyloženy v rozsudku, logicky dovozoval souvislost mezi „neúspěšným“ pokusem o únos poškozeného z měsíce listopadu 2005 a únosem z ledna 2006. Nelze přisvědčit obviněnému, že soud neměl k dispozici žádný usvědčující důkaz a že pochybnosti o spáchání činu právě jím jsou doloženy služební instrukcí Policie České republiky výpovědí svědka J. C. a závěry znaleckého posudku z oboru kybernetiky. Soud prvního stupně opřel svůj závěr o vině obviněného o výpovědi spoluobviněných J. U., M. H., přičemž jejich přesvědčivost hodnotil v kontextu s výpovědí obviněného K. Ž. Ze vzájemného hodnocení výpovědí těchto obviněných vzal za prokázané, vycházeje z výpovědi obviněného J. U., že únos poškozeného, jímž měl být ve skutečnosti P. V., byl objednán právě obviněným L. G. Je pravdou, že soud prvního stupně jako nepřímé usvědčující důkazy hodnotil vedle nepříznivé finanční situace jmenovaného obviněného zejména poznatek o tom, že v inkriminovanou dobu byl telefon, který byl posléze zajištěn právě o tohoto obviněného, zachycen v Ch. na stejné buňce jako telefon užívaný obviněným J. U. Obviněný věrohodnost tohoto důkazu odmítl tvrzením, že se nemohl na identifikovaném místě v blízkosti trestného činu vyskytovat, poněvadž nemohl opustit místo svého pracoviště, a navíc předložil znalecký posudek z oboru kybernetiky, podle jehož závěrů u mobilního telefonu Nokia 8310 lze za použití určitého vybavení a technologických postupů změnit nebo duplikovat IMEI. Soud prvního stupně na obhajobu obviněného reagoval, přesvědčivě vyložil, že tvrzení obviněného, že nemohl opustit své pracoviště, nelze uvěřit se zřetelem k výpovědi obviněného J. U., který potvrdil, že za ním dovolatel jezdil, i když měl službu. V rozporu s tímto údajem obviněného J. U. ostatně není ani výpověď svědka J. C., spolupracovník obviněného L. G., poněvadž i on uvedl, že „...pokud měli s obviněným hlídku, tak je velmi málo pravděpodobné, že by si někdo odskočil, museli být spolu“; nevyloučil tedy, že taková možnost byla uskutečnitelná. Soud nezpochybnil správnost odborných závěrů znaleckého posudku z oboru kybernetiky, nicméně možnost, jež se z něj hypoteticky naznačovala, neshledal v konkrétní důkazní situaci reálnou (viz strany 54 – 58, 61, 62 rozsudku). Obviněný tyto důkazy, které izolovaně posuzováno svědčí v jeho prospěch, vytrhl z kontextu ostatních provedených důkazů a na tomto podkladě vyvozoval, že jeho vina nebyla prokázána. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Upozornil-li obviněný na nelogické závěry soudu prvního stupně, pokud konstatoval, že spoluobviněný K. Ž. dal podnět ke spáchání skutku pod bodem I. rozsudku a že on jednal po dohodě s ním, přičemž však tento spoluobviněný nebyl shledán spoluodpovědným za takto popsané jednání, nelze na ně v řízení o dovolání jakkoliv relevantně reagovat; výtka obviněného směřuje v neprospěch spoluobviněného, na správnosti skutkových a právních závěrů soudů ve vztahu k dovolateli ale nemůže nic změnit. Navíc soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku správně vysvětlil, opíraje se o obžalovací zásadu (§ 2 odst. 8, § 220 odst. 1 tr. ř.), že obviněný K. Ž. nemohl být tímto činem uznán vinným, poněvadž pro tento skutek na něj nebyla podána obžaloba (strana 62 rozsudku).

Obdobně jako na výhrady vůči skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je třeba nahlížet i na výtky obviněného zaměřené proti právnímu posouzení skutku pod bodem II. Obviněný nezpochybnil, že tímto skutkem měl být uznán vinným; neměl však být uznán vinným trestným činem braní rukojmí podle § 234a tr. zák., nýbrž trestným činem omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák., protože provedené důkazy podle něj potvrdily, že obsahem jeho úmyslu bylo zabránit poškozenému P. V. určitou dobu užívat osobní svobody a jiný závažnější obsah skutek nabyl až poté, co se vymkl jeho vlivu. Z obsahu výhrad obviněného zřetelně vystupuje do popředí jeho snaha postavit podstatu jeho jednání do jiného světla, než jak je na ni pohlíženo a jak je popsána v rozsudku soudu prvního stupně. Z popisu skutku je přece jasné, že úmysl obviněného nesměřoval toliko k omezení osobní svobody poškozeného P. V., ale že od samého počátku byl veden záměrem provést únos poškozeného P. V., zadržovat ho a požadovat na jeho manželce zaplacení výkupného pod hrozbou usmrcení poškozeného, je jasné k uskutečnění tohoto plánu obviněný prostřednictvím dalšího spoluobviněného J. U. zajistil další osoby k provedení akce, na jejímž zdárném průběhu se pak sám podílel tím, že poškozeného jako policista služebně zařazený u Obvodního oddělení Policie České republiky Ch. účelově předvolal k podání vysvětlení, aby tak fakticky umožnil přepadení poškozeného po odchodu z policejní budovy. Bylo prokázáno, že nikoliv nevýznamnou měrou se podílel při rozdělení výtěžku trestného činu. Závěr o excesu spolupachatelů z rámce společné dohody, v jehož důsledku by byl dovolatel odpovědný toliko za bránění poškozenému užívat po určitou dobu osobní svobody, tak není podložen výsledky dokazování.

Pro úplnost dovolací soud dodává, vycházeje ze zjištění soudů, že právní posouzení skutku jako trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák. vůbec nepřichází v úvahu. Trestného činu omezování osobní svobody podle § 231 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Jeho objektem je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Trestného činu braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo se zmocní rukojmí a hrozí, že ho usmrtí anebo že mu způsobí újmu na zdraví nebo jinou vážnou újmu, s cílem donutit jiného, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a takový čin spáchá jako člen organizované skupiny. Jeho objektem je nejen osobní svoboda ve smyslu svobody pohybu, ale i svobodné rozhodování člověka. Objektivní stránka spočívá v tom, že se pachatel zmocní rukojmí, čímž se rozumí jakékoliv získání a vykonávání faktické fyzické kontroly nad jinou osobou ve formě omezení její osobní svobody, a hrozí, že ho usmrtí anebo že mu způsobí újmu na zdraví nebo jinou vážnou újmu. Ze srovnání zákonných znaků skutkových podstat obou těchto trestných činů je tedy zřejmé, že zákonné znaky trestného činu omezování osobní svobody jsou v zákonných znacích trestného činu braní rukojmí konkretizovány a doplněny, tedy že trestný čin braní rukojmí podle § 234a tr. zák. je vůči trestnému činu omezování osobní svobody podle § 231 tr. zák. v poměru speciality. Jednání obviněného popsané v rozsudku soudu prvního stupně bez pochybností vykazuje právě ty zákonné znaky, jež jsou vyžadovány pro naplnění skutkové podstaty trestného činu braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jak v podrobnostech přesvědčivě vyložil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (strany 63, 64).

Obviněný se nikterak nevyjádřil k právnímu posouzení tohoto skutku rovněž jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., proto dovolací soud jen pro úplnost dodává, že naplnění zákonných znaků právě tohoto trestného činu byla věnována náležitá pozornost ze strany soudu prvního stupně a na jeho správné závěry lze jen odkázat (viz též strany 63, 64).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil i správnost právního posouzení skutku pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný konkrétně namítl, že oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným, jsou podmíněny úmyslem pachatele způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Bylo zjištěno, že V. H. vyšel vstříc při prověřování dopravní nehody úmyslně posunutím doby nehody o několik málo hodin. Takový posun podle něj neměl vliv na jeho prověřování řidičova eventuálního ovlivnění alkoholem. V. H. považoval důvodně za neovlivněného alkoholem na základě testu, nemohl jej zvýhodňovat ve vztahu k pojišťovně, které v případě alkoholu náleží právo regresu. Ani tyto námitky obviněného nemohou obstát.

Z popisu skutku pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně vyplývají takové okolnosti, které obviněným zpochybňovaný úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit jinému neoprávněný prospěch, jak dovodily soudy obou stupňů, prokazují. Podstata jednání obviněného nespočívala pouze v tom, že na žádost svého známého V. H. posunul o několik málo hodin dobu jeho dopravní nehody. Ze zjištění soudů vyplývá, že jako policejní inspektor v rozporu se zákonem vykonával svoji pravomoc tím, že na žádost V. H., v úmyslu umožnit neoprávněné vylákání pojistného plnění, obviněný pomohl zastřít skutečný průběh jeho dopravní nehody tím, že ačkoliv nehodový děj nebyl řádně zjištěn, v záznamu o malé dopravní nehodě úmyslně uvedl nepravdivé skutečnosti (jež se týkaly nejméně doby, kdy došlo k dopravní nehodě, rozsahu poškození vozidla), čímž znemožnil zjištění skutečného stavu věci, jsa srozuměn s tím, že na základě takto zpracovaného záznamu o malé dopravní nehodě bude nárokováno pojistné plnění. V. H. uložil za spáchání přestupku pokutu ve výši 1.000,- Kč na místě nezaplacenou, přičemž bloky nevykázal do pravidelného měsíčního výkazu, takže zaplacení pokuty nebylo od V. H. vymáháno. Na základě nepravdivých listin předložených V. H. pak provozovatelka vozidla M. H., aniž sama znala skutečný průběh autonehody, uplatnila nárok na pojistné plnění z titulu havarijního pojištění a pojišťovnou K., a. s., jí bylo vyplaceno 292.914,- Kč. Skutková zjištění soudů se opírají především o výpovědi svědků V. H., který sám potvrdil, že v době dopravní nehody, která se stala za jiných časových i místních souvislostí, než jsou uvedeny v záznamu o malé dopravní nehodě, byl pod vlivem alkoholu, M. H. a důkazy listinné, zvláště záznam o malé dopravní nehodě, přehled pokut nezaplacených na místě.

Jak správně poznamenal státní zástupce, i kdyby nesprávnost protokolu spočívala jen v posunutí doby nehody, pak již samo posunutí této doby má význam pro zjišťování ovlivnění řidiče alkoholem. Je logické, že pokud obviněný L. G. viděl řidiče V. H. až s delším časovým odstupem, nemohl jeho případnou opilost při jízdě pozorovat a uvedením nesprávného času dopravní nehody znemožnil i zjištění případné opilosti řidiče V. H. jiným způsobem. Přitom si musel být přinejmenším vědom toho, že protokol o malé dopravní nehodě poslouží pro uplatnění nároku na pojistné plnění zjevně převyšující hranici škody nikoliv malé (sám v záznamu o malé dopravní nehodě uvádí částku 50.000,- Kč), které by v případě zjištění alkoholu mohla pojišťovna odmítnout, a že jiný rozumný důvod než požití alkoholu pro telefonickou žádost V. H. o vyhotovení protokolu nikoliv bezprostředně, ale až s několikahodinovým časovým odstupem, neexistuje. Ani dovolací soud proto nepochybuje, že obviněný jednal v přímém úmyslu opatřit V. H. neoprávněný prospěch a v eventuálním úmyslu způsobit poškozené pojišťovně K., a. s., škodu.

Dovolání obviněného L. G. je tedy (jako celek) zjevně neopodstatněné.

B. obviněná Š. H.

Dovolatelka namítla, že skutek po bodem II., jímž byla uznána vinnou v rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje vůbec znaky trestného činu braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., popř. je nelze posoudit jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., ale nejvýše některou z forem účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. (návod či pomoc).

Jednání obviněné Š. H. popsané pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně soudy shodně právně posoudily jako trestný čin braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť společným jednáním s dalšími označenými spolupachateli (L. G., K. Ž., J. U., M. H., J. Š. a P. M.) se zmocnili rukojmí a hrozili, že jej usmrtí, s cílem donutit jiného, aby něco konal, a takový čin spáchali jako členové organizované skupiny.

Obviněná tvrdila, že nemohla být uznána vinnou trestným činem braní rukojmí podle § 234a tr. zák. jako spolupachatelka, poněvadž i kdyby to byla ona, kdy poskytl informace o majetkových a osobních poměrech poškozeného, i kdyby věděla o předmětné trestné činnosti a i kdyby převzala část výkupného v úmyslu si ji ponechat, žádný z těchto znaků nezakládá její spolupachatelství na únosu poškozeného. Poškozeného totiž nenapadla, nestrčila do auta, nevěznila v žateckém bytě, dokonce ani nepřevzala peníze. Nejenže tedy nenaplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nenaplnila ani jeden z nich a její jednání ani nebylo článkem řetězu, ze kterého trestný čin sestává.

Výhrady obviněné vůči právnímu posouzení skutku jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 9 odst. 2 tr .zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

O společné jednání jde podle nauky i praxe soudů tehdy, jak ostatně právně připomněla i dovolatelka, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. tr. aj). Platí však, že spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Dovolací soud sdílí přesvědčení soudů, že jednání obviněné představuje onen pomyslný článek řetězu, který ve spojení s navazujícími jednáními zbývajících spoluobviněných směřoval k přímému vykonání trestného činu, působil současně s nimi a ve svém celku společně s nimi tvořil jeho skutkovou podstatu.

Jak přiléhavě připomněl i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněné, nelze přece pominout, že obviněná se na spáchání činu angažovala po celou dobu páchání; nešlo jenom o to, že poskytla informace o majetkových a osobních poměrech poškozeného, že věděla o předmětné trestné činnosti a že převzala část výkupného v úmyslu si ji ponechat. Šlo přece o to, že to byla ona a spoluobviněný K. Ž., kteří stáli na samém počátku jeho páchání prvotní domluvou o možnosti takový čin spáchat, že to byla ona, kdo ostatním spoluobviněným poskytoval aktuální informace o osobních a majetkových poměrech poškozených rozhodných právě z hlediska možností spáchat čin co nejefektivněji, jak rozvádí v odůvodnění rozsudku i soud prvního stupně. Byla to právě jen tato obviněná, kdo byl obeznámen s finančními poměry poškozených, jejich možnostmi finanční prostředky opatřit zrovna v požadované výši. Bez významu není ani její zamýšlená, byť bez jejího přičinění nerealizovaná, role při převzetí peněz od poškozené V. V., finanční částka 2.000.000,- Kč, připadající jí jako podíl z výnosu trestné činnosti, zcela koresponduje s vyjádřením její plnohodnotné participaci na činu srovnatelné s ostatními spolupachateli, jejichž úloha byla nepřehlédnutelná, a konečně pominout není možné ani její působení na poškozené, zvláště pak poškozeného P. V., aby věc nebyla oznámena policejním orgánům. Postavení obviněné v samém počátku bylo nezastupitelné, vždyť právě od ní a její dohody s obviněným K. Ž. povstal nápad spáchat trestný čin, její postavení bylo nepřehlédnutelné i co do kvality poskytování informací především o finančních poměrech poškozených; jejím prostřednictvím, jakožto osoby dobře obeznámené s jejich finančními poměry či finanční situací obchodní společnosti, již poškození reprezentovali, jak potvrdil ve své výpovědi poškozený P. V., měli nejen telefonický kontakt na poškozenou V. V., ale věděli též, jakou částku jsou poškození schopni opatřit (proto nedocházelo k žádným dohadům a licitacím o požadované částce), jak rychle a za jakých okolností lze vyplacení částky dosáhnout (obviněná se podílela i na dispozicích pro peněžní ústav), věděli, že poškozená V. V. má dispoziční právo k nakládání s peněžními prostředky na účtu společnosti, jak podrobně a přesvědčivě vyložil v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ten také přiléhavě dovozoval vědomou účast obviněné na spáchaném činu i již výše konstatovanou jí zamýšlenou aktivní rolí při převzetí výkupného, o níž by nebylo možno být ani uvažováno bez domluvy s ní, přičemž nevstoupila-li takto obviněná do děje, stalo se tak proto, že takový postup odmítla poškozená V. Ví. (strany 49, 50 rozsudku).

Takové jednání dovolatelky zjevně přesahuje hranice účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. Posouzení jednání obviněné jako návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., popř. pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., by správně nevystihlo povahu její účasti na trestném činu. Tu naopak přiléhavě odráží právní kvalifikace jejího jednání jako spolupachatelky trestného činu braní rukojmí podle § 9 odst. 2, § 234a tr. zák.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. – obviněná Š. H.

Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněná vytkla, že v napadeném rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o jejím odvolání.

V napadeném rozsudku však žádný výrok nechybí (ani není neúplný). Obviněná Š. H. podala odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině, trestu i proti výroku o náhradě škody. Z podnětu odvolání obviněné, jakož i dalších jmenovaných odvolatelů, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 254 tr. ř. přezkoumal ve všech jeho výrocích. Protože výrok o vině i výrok o trestu shledal ohledně obviněné Š. H. správným (viz strany 24 až 26 napadeného rozsudku) a vady zjistil toliko ve výroku o náhradě škody poškozenému P. V., rozhodl odvolací soud tak, že z podnětu odvolání podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil v rozsudku soudu prvního stupně výrok o náhradě škody (jak ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným uložena povinnost k náhradě škody, tak i ve výroku, jímž byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních) a znovu rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného P. V. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dikcí § 258 odst. 2 tr. ř. Podle § 258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud i ve vztahu k obviněné Š. H. zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o náhradě škody poškozenému P. V., zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část rozsudku soudu prvního stupně a učinil nové rozhodnutí. To, že výroky o vině i trestu ohledně obviněné Š. H. shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to nutně muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Odvolání obviněné ve vztahu k výroku o vině a výroku o trestu nebylo možno zamítnout. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Ve smyslu citovaného ustanovení postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, nelze je zamítnout pouze zčásti (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23/2003 aj.).

Nejvyšší soud proto dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. září 2009

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru