Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 883/2020Usnesení NS ze dne 09.09.2020

HeslaHodnocení důkazů
Podvod
Poškození cizích práv
Trest
Upuštění od uložení souhrnného trestu
Úvěrový podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.883.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 211 odst. 1,4 tr. zákoníku

§ 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 2 odst. 5,6 tr. zákoníku

§ 44 tr. zákoníku

§ 39 odst. 1,2 t...

více

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 883/2020-1636

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2020 o dovolání obviněného P. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 61 To 403/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 125/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 2 T 125/2018, byl obviněný P. M. uznán vinným přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku a poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za přečiny podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 T 34/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 9. 2018, sp. zn. 55 To 312/2018, pravomocným dne 14. 9. 2018, byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 9. 2018, sp. zn. 55 To 312/2018, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 T 34/2018, jakož i všechna rozhodnutí na zrušované výroky o trestech obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o nárocích poškozených L. H., Ferratum Bank p.l.c. a Creamfinance Czech, s.r.o., na náhradu škody (§ 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. ř.).

2. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 2 T 125/2018, podali obviněný P. M. a poškozená Ferratum Bank p.l.c. odvolání. Obviněný je zaměřil proti všem jeho výrokům, poškozená nesouhlasila s výrokem o náhradě škody, který se jí týkal. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 61 To 403/2019, byla podle § 256 tr. ř. obě odvolání zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinů podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad body 2., 3., 5., 8., 9., 12., 13., 14., 15.), úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku (ad body 1., 4., 6., 7., 10., 11., 16., 17., 18.) a poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (ad body 1.–18.) dopustil (zkráceně) tím, že v období od 10. 7. 2017 do 24. 7. 2017, se znalostí osobních údajů poškozené L. H., nar. XY, na její jméno a bez jejího vědomí a souhlasu uzavíral ve výroku rozsudku specifikované smlouvy o úvěru, smlouvy o půjčce či zápůjčce, přičemž od počátku jednal s úmyslem splátky úvěrů a půjček nehradit, jelikož vzhledem ke své finanční situaci musel vědět, že není v jeho reálných silách plnit jejich podmínky, finanční prostředky z nich plynoucí následně použil pro svoji osobní potřebu,

a jednáním vymezeným pod body 1., 4., 6., 7., 10., 11., 16., 17., 18. se z titulu uzavřených smluv o úvěru nebankovním společnostem pokusil způsobit škodu ve výši 58 500 Kč, reálně došlo ke způsobení škody ve výši 54 000 Kč,

jednáním vymezeným pod body 2., 3., 5., 8., 9., 12., 13., 14., 15. se z titulu uzavřených smluv o půjčce či zápůjčce nebankovním společnostem pokusil způsobit škodu ve výši 43 540 Kč, reálně došlo ke způsobení škody ve výši 31 500 Kč,

a dále způsobil poškozené L. H. nemajetkovou újmu, neboť v důsledku jednání obviněného vymezeného pod body 1.–18. tato byla bez svého vědomí u výše uvedených společností vedena jako dlužnice s povinností úvěry a půjčky splácet,

a jednání vymezeného pod body 2., 3., 5., 8., 9., 12., 13., 14., 15. se dopustil při vědomí toho, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 18 T 56/2016, který nabyl právní moci dne 19. 7. 2016, byl odsouzen jednak pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu, jednak pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 61 To 403/2019, podal obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Měl za to, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., když nebyly pečlivě zváženy všechny okolnosti případu, zejména pak nebylo přihlédnuto ke zcela jednoznačným skutečnostem zjištěným na základě provedených důkazů, které svědčily v jeho prospěch. Vyjádřil přesvědčení, že důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně prokazují jeho tvrzení, že předmětné úvěrové smlouvy a smlouvy o zápůjčce sjednával na základě dohody s poškozenou L. H. spočívající v tom, že si poškozená půjčí finanční prostředky pro jejich společnou potřebu, přičemž úvěry budou splácet společně, a rovněž také jeho tvrzení, že jednal s nebankovními úvěrovými společnostmi z důvodu sluchové vady poškozené. Odmítl názor odvolacího soudu, že i kdyby tomu tak bylo, nemá to vliv na otázku jeho viny, když poškozená by za této situace byla jeho spolupachatelkou. Podle mínění obviněného jde totiž o zcela zásadní skutkovou změnu mající dopad na právní kvalifikaci a vyžadující provedení dalšího dokazování. Z výslechu obviněného, poškozené, A. H. – matky poškozené, jakož i z korespondence mezi obviněným a poškozenou vyplývá, že obviněný a poškozená byli partneři, od dubna 2017 do srpna 2017 spolu žili ve společné domácnosti a společně pečovali o nezletilou dceru poškozené, že obviněný choval k poškozené a její dceři láskyplné city, doufal v trvalý vztah a jejich společné soužití bylo přerušeno jeho zadržením. Z uvedených důkazů, jakož i z trestního spisu vedeného proti němu Okresním soudem v Liberci pod sp. zn. 5 T 34/2018 se podává, že zabezpečoval v podstatě veškeré finanční potřeby společné domácnosti, a to zejména prostřednictvím příjmů pocházejících z podvodného prodeje elektroniky na inzertních serverech.

6. Závěr soudu prvního stupně, že úvěrové smlouvy a smlouvy o zápůjčkách byly sjednávány bez vědomí poškozené, je založen pouze na výpovědi poškozené. Nepřímé důkazy zmiňované soudem (jednání poškozené po zadržení obviněného, kdy o úvěrech a zápůjčkách informovala rodiče, podala trestní oznámení a úvěry a zápůjčky uhradila), které údajně svědčily o věrohodnosti výpovědi poškozené, nelze akceptovat. Poškozená se po jeho zadržení ocitla ve složité finanční situaci, sama nebyla schopna nést náklady na domácnost a hradit úvěry a zápůjčky, tudíž jí nezbylo nic jiného než vyhledat pomoc rodičů, jimž nesdělila pravdu. Soud dále argumentoval tím, že z ničeho nevyplývá, že by jednal za poškozenou jako její zástupce, neboť se představil jako poškozená, neuvedl, že je zástupce, nepředložil plnou moc apod. Obviněný v tomto kontextu ale připomněl, že nikdy netvrdil, že s nebankovními společnostmi jednal jako zástupce poškozené; přiznal se k tomu, že se za poškozenou vydával, to však s jejím vědomím a souhlasem. Dále vytkl, že soudem akcentované záznamy docházky, které měly podpořit jeho obhajobu, že poškozená byla přítomna u většiny sjednávání úvěrů a zápůjček, resp. že nebyla přítomna pouze asi u dvou případů, neodpovídají skutečnosti. Poškozenou často vyzvedával za účelem společného oběda, který trval cca jednu hodinu, přičemž v záznamech se toto neobjevuje. Obviněný poukazoval na to, že provedeným dokazováním bylo potvrzeno, že poškozená musela vědět o existenci účtu č. XY, vedeného u společnosti Banka CREDITAS, a. s. (dále jen „Banka CREDITAS“), když ze svého účtu č. XY, vedeného u Air Bank, a. s., provedla verifikační platbu a na tento její účet jí chodily finanční prostředky z účtu u Banka CREDITAS, který byl označen L. H. Soud prvního stupně se s těmito zjištěními vypořádal tak, že zcela nekriticky přijal tvrzení poškozené, že ji obviněný o zaslání částky 79 Kč patrně požádal, jakož že si nikdy nevšimla, že by na její účet chodily finanční prostředky z účtu vedeného na její jméno. Přestože bylo v řízení zjištěno, že platební karta k účtu u Banka CREDITAS nebyla zaslána formou doporučeného dopisu, není jisté, že si tuto nepřevzala poškozená, resp. obviněný, pokud by jednal bez vědomí poškozené, nemohl předpokládat, že karta se k poškozené nedostane. Z předložených obchodních podmínek banky vyplynulo, že formou doporučeného dopisu byl zaslán pin kód. Podle mínění obviněného je zcela nepravděpodobné, že poškozená zrovna v den, kdy byl zadržen, objevila ve svém notebooku předmětnou e-mailovou adresu „p.h.@gmail.com“. Svědkyně A. H. uvedla, že poškozená zjistila, že má ve svém notebooku nastavenou e-mailovou adresu, kterou nezná, včetně přednastaveného hesla. Ze znaleckého posudku ale vyplynulo, že na notebooku nebyla nastavena automatická funkce předvyplněného hesla, a znalec uvedl, že heslo k adrese mu poskytla poškozená. Poškozená však heslo v případě, že bylo přednastavené, nemohla znát. Obviněný uzavřel, že soud prvního stupně měl i v situaci, kdy nepřisvědčil jeho tvrzením, postupovat v souladu s pravidlem in dubio pro reo a vynést zprošťující rozsudek.

7. Obviněný brojil i proti výroku o trestu. Podle něj soud prvního stupně pochybil, když k návrhu obhajoby nepostupoval podle ustanovení § 44 tr. zákoníku a neupustil od uložení souhrnného trestu. Jako přitěžující okolnost mimo jiné uvedl, že obviněný se měl jednání dopustit na úkor své přítelkyně, která mu důvěřovala. Zcela ale opomenul, že poškozenou a její dceru po celou dobu společného soužití finančně zabezpečoval, resp. o dceru poškozené pečoval i fakticky, jakož že měl k poškozené velmi silný citový vztah.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a podle 265l odst. 1 tr. ř. věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání po připomenutí, jaké námitky lze relevantně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, uvedla, že výhrady obviněného, jimiž napadá skutková zjištění soudů a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněným uplatněné námitky podle ní nenaplňují ani deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Za relevantní nepovažovala ani výhradu, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo. Uvedla, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného. Je proto zjevné, že má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený ani žádný jiný dovolací důvod. Připomněla zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a poznamenala, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., kterýžto soudy nižších stupňů splnily. Doplnila, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, což se v tomto případě také stalo.

10. Dále podotkla, že pod obviněným deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku o tom, že soud prvního stupně pochybil, pokud podle § 44 tr. zákoníku neupustil od uložení souhrnného trestu. Těmito námitkami totiž obviněný zpochybňuje přiměřenost uloženého trestu, který subjektivně považuje za nepřiměřeně přísný. Přitom v zásadě platí, že námitky proti druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) je možné v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu nebo výměře uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na kterém je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat pouze jiné vady tohoto výroku, které spočívají v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu

a výměry trestů, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest

za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zdůraznila, že soudy náležitě vysvětlily, proč v trestní věci obviněného nebylo možné upustit od uložení souhrnného trestu. Uvedenou otázkou se zabýval rovněž Městský soud v Praze v bodě 6. svého rozhodnutí, přičemž jeho úvahy jsou naprosto relevantní.

11. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodu, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného P. M. je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 26.–37., str. 11–14 rozsudku nalézacího soudu, bod 5., str. 2 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi jimi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nad rámec uvedeného lze přesto poznamenat, že postup soudů nižších stupňů, které při ustanovování skutkového děje vycházely z výpovědi poškozené L. H. (č. listu 1405–1407), shledává Nejvyšší soud správným. Výpověď poškozené je věrohodná, koresponduje s dalšími v řízení provedenými důkazy (zejména s výpovědí svědkyně A. H., matky poškozené, č. listu 264–270) a zapadá do rámce celé události. Poškozená popřela, že by uzavírala jakékoliv smlouvy, uvedla, že ji ani nenapadlo, že by obviněný potřeboval peníze. Poprvé se o půjčkách dozvěděla až na základě upomínek, které jí byly doručeny, došlo k tomu dne 16. 8. 2017. Situaci začala ihned řešit, což potvrzují úkony v podobě informování nebankovních institucí, okamžité úhrady dluhů za významného přispění rodinných příslušníků (č. listu 1398, 1399, 1400, 1401, 1403) a podání trestního oznámení. Ve prospěch věrohodnosti obviněného naopak jistě nesvědčí zvukové záznamy zachycující okamžiky žádosti o půjčky/úvěry, z nichž je patrné, že se obviněný vydává za poškozenou (č. listu 1081).

17. V kontextu výhrady, že soud nevyhověl návrhu obhajoby a neupustil od uložení souhrnného trestu, nutno předně poznamenat, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

18. Výtka obviněného, že soud nevyhověl jeho návrhu a neupustil od uložení souhrnného trestu, pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod nespadá. Nadto se jedná o výtku, kterou obviněný podpořil argumentací, z níž je patrné, že ve skutečnosti brojil proti přiměřenosti trestní sankce (viz výhrada, že soud vyhodnotil jako přitěžující okolnost, že se obviněný jednání dopustil na úkor své přítelkyně, která mu důvěřovala, přičemž zcela opomenul, že obviněný poškozenou a její dceru po celou dobu společného soužití finančně zabezpečoval, resp. o dceru poškozené pečoval i fakticky, jakož že měl k poškozené velmi silný citový vztah). Ačkoliv tedy námitku, že obviněnému byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec řečeného poznamenává, že nalézací soud, který obviněnému uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil (body 44.–55., str. 15–19 rozsudku nalézacího soudu). Jako polehčující okolnost vzal v potaz toliko výši způsobené škody, která byla pouze mírně nad dolní hranicí zákonného rozpětí. Naopak za přitěžující okolnosti považoval to, že obviněný se v posuzované věci dopustil více trestných činů, byl mu ukládán souhrnný trest za spáchání více trestných činů, činu se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení v případě hned dvou dřívějších odsouzení, nadto se v obou případech jednalo o zkušební dobu podmíněného odsouzení rovněž za podvodnou trestnou činnost, a že se posuzované trestné činnosti dopustil na úkor své přítelkyně, která mu důvěřovala a která byla osobou zdravotně postiženou, o čemž věděl. Podle soudu uvedené přitěžující okolnosti nezakládaly žádný důvod k úvahám o upuštění od uložení souhrnného trestu, přičemž přiměřené navýšení dříve uloženého trestu v rámci aktuálně ukládaného souhrnného trestu bylo zcela namístě. Pokud jde o samotný souhrnný trest, připomněl podmínky pro jeho uložení a konstatoval, že dřívější trest týkající se souběžné trestné činnosti by měl být navýšen o tolik, o kolik je celková škodlivost takto se sbíhající trestné činnosti zvyšována nyní nově odsuzovanou trestnou činností. Přitěžující okolnosti přitom podle něj odůvodňovaly navýšení rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. 55 To 312/2018 uložený trest odnětí svobody v trvání tří let o dobu, která převyšovala spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené za přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku, což je jeden z trestných činů, jichž se obviněný v posuzované věci dopustil. Zmíněná polehčující okolnost pak podle něj odůvodňovala navýšení trestu o výměru právě při spodní hranici této stanovené zákonné trestní sazby, tj. o jeden rok. Za této situace tak byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, a to jako trest nepodmíněný. Dovolací soud má za to, že trest, který byl obviněnému takto uložen, není trestem extrémně přísným a zjevně nespravedlivým, proto k případnému zásahu z jeho strany není dán žádný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, který uvedl, že navýšení trestu odnětí svobody o jeden rok za 18 útoků systematicky páchané majetkové trestné činnosti je zcela přiměřené (bod 6., str. 2 usnesení odvolacího soudu). Argumentace obviněného ohledně jeho citového pouta k poškozené vyznívá vzhledem k tomu, že zneužil její osoby k dosažení majetkového prospěchu, nepřesvědčivě.

19. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení založil na polemice se skutkovými zjištěními soudu, dovolací soud se posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.

20. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného P. M. bylo podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustnými ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 9. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru