Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 876/2010Usnesení NS ze dne 28.07.2010

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.876.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 1 tr. zák.

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 876/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2010 o dovolání obviněného Z. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 To 44/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 1 T 110/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. Z. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 1 T 110/2009, byl obviněný Z. Z. uznán vinným pod body 1. – 7. pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen podle § 188 odst. 1, § 35 odst. 2, § 40 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 2 T 20/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň – město. Obviněný nesouhlasil s jeho výroky o vině, trestu i náhradě škody, státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněného brojil proti výroku o trestu. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 To 44/2010, výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným pod body 1. – 6. pokračujícím trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle § 188 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to v rozsahu specifikovaném ve výroku rozsudku. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 15. 12. 2009, č. j. 2 T 20/2009-135, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nově bylo rozhodnuto i o náhradě škody. Výrokem pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc vedená pro skutek spočívající v tom, že obviněný v K. dne 11. 9. 2008 kolem 15.20 hodin v Š. v OD K. odcizil batoh v prodejní ceně 779,- Kč a drogistické zboží v ceně 2.033,- Kč, načež prošel pokladní zónou bez zaplacení, a následně byl zajištěn ostrahou, postoupena Městskému úřadu v K., neboť jednání obviněného by mohlo být posouzeno jako přestupek.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. dopustil tím, že

1. v K. dne 4. 4. 2009 kolem 08.30 hodin v T. v prodejně COOP T. ukryl do bundy a batohu drogistické zboží a cukrovinky v celkové hodnotě nejméně 300,- Kč, načež s odcizeným zbožím z prodejny uprchl,

2. v S. dne 30. 4. 2009 kolem 16.00 hodin v ulici T. G. M. v prodejně I. ukryl do igelitové tašky kalové čerpadlo zn. Terra 351 v ceně 1.350,- Kč, načež prodejnu opustil,

3. v P. dne 12. 5. 2009 kolem 15.40 hodin v ulici B. S. v prodejně ukryl pod oděv 4 řasenky v celkové hodnotě 1.376,- Kč, načež prošel pokladní zónou bez zaplacení, následně byl zajištěn ostrahou,

4. v P. dne 1. 6. 2009 kolem 20.50 hodin v OD G. Ch. ukryl dílem do tašky a dílem do oděvu hygienické potřeby v celkové ceně 955,70 Kč, načež prošel pokladní zónou bez zaplacení, následně byl zajištěn ostrahou,

5. v P. dne 21. 6. 2009 kolem 16.05 hodin v R. v OC P. v prodejně Rossmann ukryl do kalhot řasenku Max Factor v ceně 399,- Kč, načež prošel pokladní zónou bez zaplacení, následně byl zajištěn ostrahou,

6. v P. dne 30. 6. 2009 kolem 13.30 hodin ve V. ul. v OD L. uschoval do tašky zboží – autonabíječku mobilů, délkoměr a cyklistický počítač – vše v celkové ceně 1.096,90 Kč, načež prošel pokladní zónou bez zaplacení, následně byl zajištěn ostrahou.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti jeho odsuzující části pod bodem I. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Odvolacímu soudu dovolatel vytkl, že nesprávně řešil otázku časové působnosti podle § 2 odst. 1 trestního zákoníku a chybně hodnotil podmínky pro uplatnění trestní odpovědnosti podle hledisek uvedených v § 12 odst. 2 trestního zákoníku, v důsledku čehož projednávaný skutek vadně posoudil jako pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný se domníval, že jeho jednání mělo být posuzováno podle nového trestního zákoníku, který je pro něj příznivější se zřetelem k jeho ustanovení § 12 odst. 2, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatnit jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Poukazoval na skutečnost, že jen ve dvou případech způsobil škodu v úhrnné výši 1.650,- Kč, v ostatních případech, v nichž se pokusil zboží odcizit, byl zajištěn ostrahou poté, co prošel bez zaplacení pokladní zónou, zboží mu bylo odňato a vráceno majiteli. Dovolatel, odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/05, argumentoval dále tím, že provozovatelé obchodních domů disponují nástroji zajišťujícími ochranu zboží před odcizením účinněji nežli nepřímo působící prostředky trestního práva. Z principu nezbytnosti trestněprávní ochrany podle něj plyne, že při posuzování možnosti jejího využití nelze pominout další prostředky sloužící k ochraně stejných právních zájmů, včetně prostředků uplatňovaných vlastníky zboží, ani přehlížet efekt, který jejich použití přineslo (pachateli bylo znemožněno odnést nezaplacené zboží z objektu prodejny). Měl za to, že v posuzované trestní věci hodnota zboží, které ke škodě poškozených odnesl z prodejen, ve spojení s dalšími okolnostmi rozhodnými pro posouzení stupně společenské škodlivosti jeho jednání, opodstatňují závěr, že konkrétní stupeň společenské škodlivosti skutků, jimiž byl uznán vinným, neodůvodňuje uplatnění trestní odpovědnosti za jejich spáchání. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku pod bodem I., aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného jsou sice podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, avšak nelze je považovat za opodstatněné. Shrnul, že obviněný se projednávaného jednání dopustil v souvislosti s odcizením zboží v samoobslužných prodejnách, přičemž ve všech případech se mu zboží bez zaplacení podařilo pronést přes prostory pokladen, z čehož v souladu s judikaturou soudů vyplývá, že trestný čin byl ve všech svých dílčích útocích dokonán. Obviněný se projednávaného jednání dopustil v době od 4. 4. 2009 do 30. 6. 2009, tedy v době účinnosti trestního zákona. Za účinnosti trestního zákona existoval materiální korektiv, na základě kterého bylo možno eliminovat trestní postih jednání, které sice po formální stránce naplňovalo znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu, nevykazovalo však potřebný stupeň závažnosti, resp. společenské nebezpečnosti (§ 3 odst. 2, odst. 4 tr. zák.). Navíc i za doby účinnosti trestního zákona postupně pronikala do rozhodovací praxe soudů a ostatních orgánů činných v trestním řízení i dovolatelem zdůrazňovaná zásada subsidiarity trestní represe. I když bylo jednání obviněného posuzováno podle trestního zákona, měl soud možnost hodnotit nejen formální znaky projednávaného trestného činu, ale i jeho materiální stránku, v terminologii trestního zákona tedy jeho společenskou nebezpečnost, a v souvislosti s tím zhodnotit i to, zda s ohledem na konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti nepostačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Odvolací soud tím, že nepoužil právní předpis novější, tedy trestní zákoník, který výslovně zásadu subsidiarity trestní represe zakotvuje, nejednal podle něj v rozporu s jeho ustanovením § 2 odst. 1, neboť nelze dojít k závěru, že by případné užití trestního zákoníku namísto trestního zákona bylo právě z tohoto důvodu pro obviněného výhodnější. Měl za to, že ať by bylo jednání obviněného hodnoceno z pohledu společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák., či z pohledu zásady vyjádřené v ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, nepochybné je, že zejména s ohledem na počet dílčích útoků projednávaného trestného činu a na trestní minulost obviněného, kterému výrazně přitěžuje recidiva, je konkrétní stupeň nebezpečnosti či škodlivosti jeho jednání podstatně zvyšován, a to bez ohledu na to, že část jím způsobené škody byla nahrazena (a to jen v důsledku toho, že obviněný byl při části krádeží přichycen a část zboží tak byla vrácena). Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod byl uplatněn relevantně, jelikož obviněný namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku. Měl za to, že trestnost činu byla nesprávně posuzována podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ač měla být posuzována podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, a to se zřetelem k jeho ustanovení § 12 odst. 2, kterým je výslovně zakotvena zásada subsidiarity trestní represe. Tvrdil, že konkrétní stupeň společenské škodlivosti skutků, jimiž byl uznán vinným, neodůvodňuje uplatnění trestní odpovědnosti. Námitky obviněného však nemohou obstát.

Podle § 16 odst. 1 tr. zák. účinného v době spáchání činů (dále jen tr. zák.) a shodně § 2 odst. 1 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (dále jen trestní zákoník) platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou. Pachatele tohoto trestného činu lze potrestat odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Škodou nikoli nepatrnou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč.

Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Pachatele tohoto přečinu lze potrestat odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Škodou nikoli nepatrnou se podle § 138 odst. 1 trestního zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč.

Podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

V obecné rovině je vhodné uvést, že trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. Přisvojení znamená získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Podle nauky i stávající praxe soudů se pachatel věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (vlastník, oprávněný či faktický držitel). Pachatel si tedy přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže odejme věc z dispozice vlastníka či držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle (k tomu např. č. 21/1972 Sb. rozh. tr.). Není od věci dodat, že podle praxe soudů je trestný čin krádeže § 247 odst. 1 tr. zák. dokonán tím, pronese-li pachatel v obchodním domě, ve kterém jsou jednotlivá oddělení uzavřena prostory pokladen, zboží bez zaplacení pokladním prostorem, který uzavírá oddělení, v němž lze toto zboží koupit (k tomu srov. rozhodnutí č. 53/1999 Sb. rozh. tr.). Vycházeje z tohoto názoru nemá na právní posouzení skutku jako dokonaného trestného činu krádeže vliv ani okolnost, že po pronesení zboží tímto prostorem je pachatel zadržen ostrahou a zboží vrátí jeho majiteli.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v období od 4. 4. 2009 do 30. 6. 2009 v celkem šesti případech na různých místech v P. k. (v K., S. a P.) v různých prodejnách ukryl zboží v celkové ceně 5.477,60 Kč do oděvu nebo přineseného zavazadla, prošel pokladní zónou bez zaplacení, přičemž ve čtyřech případech byl zajištěn ostrahou.

Odvolací soud při posuzování tohoto skutkového stavu neshledal důvody k použití nového trestního zákoníku. S odkazem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 1 trestního zákoníku vyložil, že jednání popsané ve výroku o vině jeho rozsudku, které naplňuje skutkovou podstatu pokračujícího trestného činu majetkové povahy se škodou převyšující 5.000,- Kč, je trestné i podle nové úpravy, a to jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. Neshledal ale důvody, pro které by nová úprava jako celek měla být pro obviněného příznivější. Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že posuzování trestnosti činu podle nového trestního zákoníku je příznivější jak s ohledem na rozsah způsobené škody, tak k druhu trestů, které je možné za něj uložit, poněvadž v hierarchii trestů je peněžitý trest závažnější než trest zákazu činnosti. Úvahy soudu prvního stupně ohledně hierarchie trestů nepokládal za podstatné a připomněl, že v konkrétní situaci není významná ani úvaha o nových relevantních hranicích škody (škoda nikoli malá), jelikož obviněný způsobil škodu mírně přesahující 5.000,- Kč.

Obviněný se závěry odvolacího soudu nesouhlasil a tvrdil, že použití nového trestního zákona je pro něj příznivější, jelikož součástí právního posouzení skutku jako celku je aplikace již citovaného ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Dovozoval, že použití prostředků trestního práva nebylo v jeho případě přiměřené se zřetelem k nízké hodnotě zboží, které skutečně odnesl z prodejen, a poukazoval na to, že provozovatelé obchodních domů disponují nástroji zajišťujícími ochranu před odcizením účinněji nežli nepřímo působící prostředky trestního práva. Konkrétní stupeň společenské škodlivosti skutků podle něj neodůvodňuje uplatnění trestní odpovědnosti. Těmto úvahám nelze přisvědčit.

Především je třeba zaznamenat, že kritéria pro závěr o příznivosti nového trestního zákoníku musí zohlednit všechny individuální zvláštnosti spáchaného trestného činu a jeho pachatele, a to s přihlédnutím ke stavu v době rozhodování. Soud přitom zkoumá tato kritéria z úřední povinnosti tak, aby mohl učinit odůvodněný závěr, zda použití nového trestního zákoníku není pro pachatele příznivější (srov. č. 32/1962 a č. 35/1962 Sb. rozh. tr.). Závěr o příznivosti toho či onoho trestního zákona sice nelze učinit pouze na podkladě srovnání trestních sazeb stanovených v obou zákonech na posuzovaný čin, rozhodný je ovšem „…výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy.“ (srov. č. 11/1991 Sb. rozh. tr.)

Požadavek na porovnání příznivosti trestních zákonů je formulován v ustanovení § 2 odst. 1 věta za středníkem trestního zákoníku (a stejně tak v § 16 odst. 1 věta za středníkem tr. zák.) na úrovni typové, přičemž rozhodující jsou nejen samotné znaky srovnávaných skutkových podstat jako podmínky trestní odpovědnosti, nýbrž i trestní sazby. Podmínkou pro použití této výjimky z časové působnosti trestních zákonů ve prospěch retroaktivity pro pachatele příznivějšího trestního zákona je vždy zjištění, že nový trestní zákoník je z hlediska posouzení trestnosti spáchaného činu pro pachatele příznivější než dřívější tr. zák. z roku 1961, za jehož účinnosti byl posuzovaný skutek spáchán, a to jak v rovině rozhodnutí o vině pachatele, tak v rovině ukládání trestů (trestních sankcí). Takový závěr je možno učinit až po celkovém zhodnocení všech podmínek a okolností vztahujících se k trestnosti činu.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že srovnání rozhodných hledisek zohledňujících všechny individuální zvláštnosti spáchaného trestného činu a jeho pachatele byla učiněna a odvolací soud po jejich zhodnocení vyvodil správný závěr, že posouzení trestnosti činu je z pohledu obou v úvahu přicházejících právních norem stejné, a proto je na místě užít trestní zákon účinný v době jeho spáchání.

Na těchto závěrech nic nemění ani znění ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, jíž se obviněný dovolává, je jednou ze základních zásad trestního práva, jež se promítala v aplikační činnosti soudů i před účinností trestního zákoníku, a byla nezbytnou součástí úvah soudu o naplnění zákonných znaků trestného činu a potřeby použít prostředků trestního práva. Nejvyšší soud, vycházeje z ustálené judikatury Ústavního soudu, opakovaně konstatoval, že nepomíjí, že trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, které má soukromoprávní základ, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Nikterak také nezpochybňoval, že v právním státě je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. N. 42. str. 405, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005 aj.).

Trestní zákoník společenskou škodlivost a její stupně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio má i význam interpretační, protože znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Pakliže podle § 13 odst. 1 trestního zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, představuje § 12 odst. 2 tohoto zákona a zásada subsidiarity trestní represe v něm vyjádřená materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (zvláště přestupky a jiné správní delikty).

Z pohledu zákonných požadavků obsažených v trestním zákoně z roku 1961 se jedná o situaci obdobou; obecně totiž platí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

O takovou situaci v případě činu obviněného však nejde. Stejně tak lze konstatovat, že posuzovaný případ je případem společensky škodlivým, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Čin obviněného totiž není možné tolerovat a jeho nebezpečnost či přesněji řečeno škodlivost jakkoliv bagatelizovat.

Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti, či výstižněji škodlivosti činu pro společnost, se soudy, byť implicitně, zabývaly a jejich závěry jsou přiléhavé. Odvolací soud, který sice výslovně nehovořil o hodnocení stupně nebezpečnosti či o posuzování společenské škodlivosti činu obviněného pro společnost, věnoval pozornost především hodnocení osoby pachatele a možnostem jeho nápravy, a z jeho závěrů je zřejmé, že jde o trestný čin, a nikoliv jiný méně závažný delikt. Obviněný se totiž v relativně krátké době od 4. 4. 2009 do 30. 6. 2009 dopustil celkem šesti útoků vykazujících znaky dokonané krádeže, třebaže toliko ve dvou případech se mu podařilo zboží ukrýt tak, že s ním nebyl zadržen, ve zbývajících čtyřech případech byl po projití pokladní zónou zajištěn ostrahou. Nejednalo se o případy „krádeží z hladu“, předmětem útoků obviněného byly věci snadno prodejné či směnitelné. Vzniklá škoda přesáhla sice jen nevýznamně částku 5.000,- Kč a tedy hranici škody nikoli nepatrné, ale pominout nelze ani okolnost, že posuzované dílčí skutky nebyly prvními, jichž se obviněný dopustil. Vedle skutku téže povahy, v němž nebyl spatřován odvolacím soudem útok pokračujícího trestného činu krádeže pro absenci všech zákonných požadavků legální definice pokračování v trestném činu, jde o osobu, která byla v minulosti opakovaně soudně trestána především pro tzv. drogovou trestnou činnost a též zanedbání povinné výživy. Odvolací soud proto správně připomněl, že nelze přehlížet trestní minulost obviněného.

V kontextu všech rozhodných okolností nelze než uzavřít, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je dozajista vyšší než nepatrný posuzováno ve světle kritérií rozhodných podle trestního zákona účinného v době jeho spáchání a stejně tak není žádných pochyb ani o tom, že jde o ten případ společensky škodlivý, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, a je na místě uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Nic na těchto závěrech nemění ani zjištění, že část způsobené škody byla nahrazena formou vrácení nezaplaceného zboží po zásahu ostrahy, neboť se rozhodně nejednalo o aktivitu iniciovanou obviněným, ani okolnost, že provozovatelé obchodních domů mají k dispozici službu zajišťující ochranu zboží před jejím odcizením, jelikož sama tato skutečnost ještě neznamená, že proti pachatelům krádeže nelze užít podle konkrétní situace též prostředků trestního práva. V tomto smyslu nelze hovořit o tom, že by obviněnému svědčil požadavek zakotvený v ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku a že by použití trestního zákoníku pro něj bylo příznivější. Odvolací soud nepochybil, pokud jednání obviněného posoudil jako pokračující trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., poněvadž jeho zákonné znaky byly naplněny jak po stránce formální, tak materiální, a tomuto závěru nebránila ani zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. července 2010

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru