Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 87/2020Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaZkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.87.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 87/2020-727

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněného T. K., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 9 To 230/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 137/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný T. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl spolu s obviněným M. S., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. bytem XY, rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 8 T 137/2018, uznán vinným, že

T. K. jako jediný jednatel společnosti A., IČ: XY, DIČ: XY, se sídlem XY, v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty společnosti A., za měsíce leden 2017 podaného dne 1. 3. 2017, březen 2017 podaného dne 25. 4. 2017, duben 2017 podaného dne 25. 5. 2017 a červen 2017 podaného dne 25. 7. 2017, u Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Kolíně, IČ: 72080043, se sídlem Politických vězňů 423, 280 00 Kolín, prostřednictvím územního pracoviště Český Brod, s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty, vědomě úmyslně zahrnul do svého účetnictví fiktivní dodavatelské faktury daňového subjektu F. C., IČ: XY, se sídlem XY, v celkové výši plnění 7 665 811 Kč, kdy se jednalo o faktury:

číslo faktury: ze dne: základ daně: DPH:

17010001 1. 1. 2017 1 047 191,77 219 981,23

17010002 2. 1. 2017 61 296,57 12 876,43

17010003 6. 1. 2017 85 595,21 17 980,79

17010004 9. 1. 2017 84 995,24 17 854,76

17010005 12. 1. 2017 519 970,88 109 229,12

17010006 13. 1. 2017 462 974,07 97 255,93

17010007 16. 1. 2017 233 986,90 49 153,10

17010008 19. 1. 2017 379 078,77 79 632,23

17010021 8. 3. 2017 727 959,23 152 920,77

17010022 8. 3. 2017 507 666,61 106 644,39

17010023 15. 3. 2017 450 802,03 94 698,97

17010029 31. 3. 2017 157 016,00 32 984,00

17010030 10. 4. 2017 500 000,00 105 000,00

17010031 20. 4. 2017 458 000,00 96 180,00

17010033 21. 4. 2017 478 520,00 100 489,20

17010042 28. 6. 2017 43 200,00 9 072,00

17010043 29. 6. 2017 56 084,00 11 777,64

17010044 30. 6. 2017 80 780,00 16 963,80

přičemž si byl vědom, že předmětné faktury včetně výdajových pokladních dokladů nejsou pravdivé, neboť dodavatelský subjekt deklarovaná zdanitelná plnění neprovedl a ani za ně neobdržel žádné platby, a tohoto jednání se dopustil za pomoci tzv. "bílého koně" M. S., který na žádost T. K. podepsal generální plnou moc ze dne 1. 3. 2016 od S. V., jednatele společnosti F. C., IČ: XY, k jeho plnému zastupování a to za odměnu 30 000 Kč a dále na žádost T. K. podepisoval faktury a další dokumenty na činnost společnosti F. C., pro odběratele společnost A., čímž došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 330 694 Kč, ku škodě Českého státu zastoupeného Finančním úřadem pro Středočeský kraj Územní pracoviště v Kolíně, IČ: 72080043, se sídlem Politických vězňů 423, 280 00 Kolín.

2. Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval v případě obviněného T. K. jako pokračující zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v případě obviněného M. S. pak jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokračujícímu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to uložil obviněnému T. K. podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku jednak trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků, jednak podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánů obchodní korporace na dobu 4 (čtyř) roků. Obviněnému M. S. uložil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku jednak trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let, jednak podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánů obchodní korporace na dobu 3 (tří) let.

3. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 9 To 230/2019, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný T. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Reichla dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž v obecné rovině namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, byl nesprávně právně posouzen, když postupem soudů byla porušena zásada obžalovací, princip presumpce neviny a ústavní princip spravedlivého procesu.

5. V podrobném odůvodnění svého podání dovolatel poukázal na to, že jeho vina měla být podle obou soudů nižších stupňů zjištěna jak z výpovědi jeho a spoluobviněného M. S., tak ze svědeckých výpovědí a navazujících listinných důkazů, na jejichž podkladě byl prokázán skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl rozhodný pro posouzení věci. S tímto hodnotícím závěrem soudů se neztotožnil a namítl, že již v předchozím řízení navrhoval doplnění důkazního stavu věci (výpověďmi svědků H., V. F. a S. F. a provedením znaleckého posudku z oboru písmoznalectví). Odvolací soud ale považoval jejich provedení za nadbytečné s tím, že se touto otázkou již zabýval soud nalézací. S takovým názorem nesouhlasil, neboť je přesvědčen, že tyto důkazy mají plnou sílu ke zvrácení dosavadních výsledků provedeného dokazování a mohou přinést další rozhodné skutečnosti, které nebyly dosavadním dokazováním přesvědčivě ověřeny.

6. Obviněný svůj požadavek upřesnil v dalším textu v tom směru, že navržený svědek H. z pozice daňového poradce obchodní společnosti A., vedl v rozhodném období její účetnictví a mohl by se vyjádřit zejména k tomu, že v rámci přípravy účetnictví pro daňovou kontrolu doporučil také předložit faktury od společnosti F. C., případně ke svému doporučení, aby byl v rámci daňové kontroly vyžádán od uvedené společnosti opis kontrolního daňového prohlášení za účelem prokázání titulu odvodu DPH u této společnosti. Za nezbytný považoval i výslech S. F., který by mohl potvrdit rozsah skutečně provedených stavebních prací v rámci obchodní spolupráce se společností A., včetně podmínek vzájemné fakturace, neboť v rozhodné době byl jednatelem společnosti S., která zadávala realizaci stavebních zakázek, konkrétně pak k zajištění jejich provedení společnosti F. C. Tento svědek se s jednatelem společnosti F. C., M. S. setkal v rámci tzv. kontrolních dnů, a proto by mohl potvrdit, že dotčená obchodní společnost skutečně předmětné stavební zakázky realizovala a že všechny dokumenty obchodní společnosti jsou řádně archivovány. Na místě rovněž bylo vyslechnout svědka V. F., který by se mohl v podrobnostech vyjádřit k prodeji tzv. Betonárky v obci Poříčany. Provedením navrhovaného důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví by s plnou jistotou došlo k určení pravosti podpisu na sporných listinách, určených správci daně. Tím by také došlo k odstranění všech pochybností, k řádnému objasnění věci, které by se projevilo ve správnosti právní kvalifikace vytýkaného jednání.

7. Z těchto podstatných důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a tomuto odvolacímu soudu přikázal věc k dalšímu řízení.

8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolací argumentaci obviněného uvedla, že sice směřuje proti přisouzené právní kvalifikaci jeho jednání jako pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, na straně druhé však nelze po stránce jejího obsahu přehlédnout, že uplatněné výhrady vycházejí pouze ze zpochybnění skutkového podkladu výroku o dovolatelově vině ve spojení s tou podstatnou výtkou, že se stal výsledkem nesprávného postupu soudů obou stupňů, konkrétně pak zatíženého takovým zásahem do jeho práva na spravedlivý proces, který spočívá na vadě opomenutých důkazů. K namítané procesní vadě s právním dopadem výše uvedeným by ovšem došlo pouze za situace, že by se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy a taková vada jejich postupu by se posléze odrazila ve správnosti skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotně právního posouzení přisouzeného skutku (odkázala tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 3 Tdo 91/2011, k fenoménu tzv. opomenutých důkazů).

9. Tak tomu však v daném případě podle státní zástupkyně nebylo za stavu, že dovolatelem vznesené důkazní návrhy (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 21. 1. 2019, jeho odvolání ze dne 10. 6. 2019) byly vyhodnoceny jako nadbytečné právě s poukazem na vytýkaný a následně i přisouzený způsob krácení daně. Ten byl po stránce skutkové ve svém principu založen na postupu neoprávněného uplatňování odpočtu DPH z důvodu uvedeného v § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a v rámci přisouzených zdaňovacích období spočíval na tvrzení ve skutečnosti neexistujícího zdanitelného plnění mezi dovolatelem zastupovanou společností A., a společností F. C., z jeho strany deklarovaném fiktivními dodavatelskými fakturami posledně uvedeného daňového subjektu, které úmyslně zahrnul do účetnictví prve jmenované společnosti, ačkoliv věděl, že dodavatelský subjekt (zastoupený a dohodnutým způsobem tzv. fungující prostřednictvím spoluobviněného M. S. za okolností, plynoucích z výroku o vině) takto deklarovaná zdanitelná plnění neprovedl, čímž došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty v přisouzené výši značného rozsahu předmětného daňového úniku. Směřovaly-li pak uplatněné důkazní návrhy obhajoby (svědectví H., F.) k prokázání způsobu, jakým oba jmenované daňové subjekty při vedení svého účetnictví a posléze za použití své účetní dokumentace v rámci daňového řízení vykazovaly deklarované obchodní případy a jakým způsobem tak činila tvrzená zprostředkovatelská společnost S., v rámci vlastní dokumentace deklarovaného způsobu svého obchodního zapojení, pak tyto důkazy nikterak nevyvracejí ta prokázaná zjištění soudů, že takové výkaznictví bylo jen fiktivní povahy, aniž by se opíralo o reálný podklad uskutečněného zdanitelného plnění (stavební práce, migrace licencí SMS, poradenství v otázce těžby v Tanzánii aj.) a jeho zprostředkování.

10. Podle státní zástupkyně za stavu, že okolnosti instalace spoluobviněného M. S. do statutární pozice dodavatelské společnosti F. C., jakož i způsobu, jakým se za dohodnuté trestné součinnosti s dovolatelem zhostil jejího zastupování, byly dostatečně objasněny nejen jeho výpovědí (která rozhodně nezůstala ve svém usvědčujícím významu osamocena – srov. zejména hodnotící úvahy nalézacího soudu pod body 14. – 18. odůvodnění jeho rozsudku), nemohly soudy považovat za účelné zjištění, kým byly příslušné daňové doklady, použité v rámci předmětného daňového řízení, reálně parafovány. Dále poukazovaná otázka prodeje tzv. Betonárky v Poříčanech v interpretaci navrženého svědka V. F. se z hlediska svého důkazního přínosu nejeví účelnou k bližšímu zjištění, neboť se týká místa působiště dovolatelem zastupovaného daňového poplatníka – společnosti A., a případného využití jeho provozu při naplňování jeho dodavatelského postavení, podloženého opět jen fiktivní účetní dokumentací (blíže viz bod 18. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Proto nelze spatřovat smysluplným zabývat se v podrobnostech znovu uplatněnými důkazními návrhy dovolatele (navíc poukazovanými bez nezbytné návaznosti na dosažený důkazní stav věci), neboť tak z hlediska jejich reálného důkazního přínosu učinil soud nalézací (srov. bod 7. odůvodnění jeho rozsudku) v procesní kvalitě, kterou mohl soud odvolací jen akceptovat s tím přezkumným závěrem, že v předmětné trestní věci byl zjištěn skutkový stav věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vině (srov. body 23. – 25. odůvodnění jeho usnesení).

11. Podstatným podle státní zástupkyně zůstává, že dovolatel nepoužil žádnou námitku, která by odpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále že v daném případě nenastala ani jím poukazovaná situace, že by soudy do výkonu jeho práva na spravedlivý proces zasáhly tak, že by předmětné řízení vedly při porušení procesního postupu, předepsaného ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Rozhodné skutkové okolnosti dovolatelova jednání naopak svědčí o naplnění všech znaků pokračujícího zločinu podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku.

12. Ze všech výše vyložených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a aby tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

13. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 7. 2. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

16. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel pouze o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svém podání sice výslovně nezmínil též dovolací důvod podle v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), jak tomu v takových případech bývá pravidlem, takový nedostatek však Nejvyšší soud nepovažoval za natolik zásadní, aby se to promítlo do způsobu jeho rozhodnutí.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

18. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, které uplatnil s poukazem na citovaný dovolací důvod, byly výhradně procesního charakteru, když směřovaly v podstatě jen proti rozsahu provedeného dokazování, proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě dokazování učinily. Tak tomu bylo především v případě, pokud nesouhlasil s tím, že soudy odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků H., V. F. a S. F. a vypracováním znaleckého posudku z oboru písmoznalectví.

19. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal postup soudů při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že jak rozhodnutí soudu druhého stupně, tak jemu předcházející rozhodnutí nalézacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení daných skutků nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

20. Na tomto místě je zapotřebí znovu akcentovat, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení povinen vycházet výhradně ze skutkových zjištění přijatých nižšími soudy a na jejich základě přezkoumávat právní kvalifikaci skutku (příp. jinou otázku hmotněprávní povahy) a nikoliv dané (procesní) závěry znovu přehodnocovat či měnit. Konkrétní argumentace obviněného navíc neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b tr. ř., tedy včetně obou shora citovaných a jím zvolených. V takovém případě zákon dovolacímu soudu umožňuje, aby výhrady vztahující se k procesu dokazování odmítl bez jejich podrobnějšího věcného zkoumání.

21. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Namítal-li dovolatel, že nejprve nalézací soud a posléze ani odvolací soud neakceptovaly jeho návrhy na doplnění dokazování (srov. shora odst. 5.), je třeba zopakovat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (srov. například jeho nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, jeho usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (srov. např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 aj.) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

23. To připomenul i odvolací soud (srov. odstavec 24. na str. 5 odůvodnění jeho usnesení), jenž poté konstatoval, že pokud nalézací soud v bodě 7. napadeného rozsudku vyložil, z jakých důvodů nevyhověl návrhům na doplnění dokazování, postupoval způsobem ústavně konformním a obviněného tím nijak nepoškodil. K této správné úvaze stačí dodat, že prováděné dokazování nemůže být bezbřehé a nemůže zabíhat k nevýznamným věcem, které na podstatě věci evidentně nemohou nic změnit.

24. V návaznosti na to je vhodné rovněž zmínit, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím).

25. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, proč soud neuvěřil obhajobě obviněného a zjistil skutkový stav věci podrobně popsaný ve výroku o vině. To také konstatoval odvolací soud, jenž shledal, že z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry tohoto soudu na straně druhé. Nejvyšší soud nemá, co by oběma soudům v tomto směru mohl vytknout, s jeho hodnotícími úvahami a skutkovými a právními závěry se ztotožňuje a na ně odkazuje. Je také třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

26. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dovolatelem namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné jej uznat vinným. Tak by tomu bylo jen tehdy, pokud by pochybnosti o vině byly důvodné, tj. v očích soudů rozumné, a pokud by se týkaly okolností skutečně podstatných, takže v konfrontaci s nimi by výroky o spáchání jednotlivých trestných činů nemohly obstát. Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a své závěry (skutkové i právní) dostatečným způsobem zdůvodnily.

27. Soudům nižších instancí rozhodně nelze vytýkat, pokud svá skutková zjištění vystavěly především na těch důkazech, které citovaly v odůvodněních svých rozhodnutí, a které naprosto výstižně a přiléhavě zdůraznila ve svém vyjádření státní zástupkyně. I z tohoto důvodu Nejvyšší soud obsah jejího vyjádřená podrobně citoval, což mu umožňuje, jelikož se s ním bezezbytku identifikoval, aby na tomto místě na něj (i z důvodu procesní ekonomie) jen odkázal (srov. shora) a pouze zdůraznil zjištění soudů, že v rozhodném období první poloviny roku 2017 měla společnost A., jen jediného zaměstnance, a společnost F. C., dokonce neměla zaměstnance žádného. Už proto není zapotřebí provádět ve věci další dokazování za účelem zjišťování, zda naposledy uvedená společnost vůbec mohla v uvedeném období vykonat v takové výši fakturované činnosti. Ostatně skutková zjištění soudů vycházejí i z výpovědi spoluobviněného M. S., který pomohl dovolatele z trestné činnosti usvědčit svým doznáním, že na jeho žádost za postupně mu vyplácenou odměnu v celkové výši 30 000 Kč jednak podepsal generální plnou moc od S. V. (jednatele společnosti F. C.) k jeho plnému zastupování, jednak podepisoval faktury a další dokumenty na činnost společnosti F. C., pro odběratele společnost A. Pro správnost závěru soudů svědčí i to, že takové výkaznictví bylo jen fiktivní povahy, aniž by se opíralo o reálný podklad uskutečněného zdanitelného plnění, svědčí i tvrzený druh a charakter údajně provedených činností (stavební práce, migrace licencí SMS, poradenství v otázce těžby v Tanzánii aj.), který na první pohled vzbuzuje pochybnosti.

28. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru