Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 838/2006Usnesení NS ze dne 21.07.2006

HeslaZadržení osoby
Exces
KategorieA
Publikováno25/2007 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.838.2006.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 13 tr. zák.

§ 76 odst. 2 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 838/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2006 dovolání obviněného Mgr. J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 9 To 512/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 2 T 1/2005, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 9 To 512/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 2 T 1/2005, zrušují.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 2 T 1/2005, byl obviněný Mgr. J. K. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle 221 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu byla uložena jednak povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil, dále povinnost podrobit se během zkušební doby vhodnému programu psychologického poradenství a jednak omezení během zkušební doby se zdržet jakéhokoliv styku s M. B., a to osobního, písemného, telefonického, včetně zpráv SMS.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Mgr. J. K. odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 9 To 512/2005, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný Mgr. J. K. byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu ublížení na zdraví dopustil tím, že dne 24. 1. 2004 kolem 17.50 hodin v P., poté, co opakovaně obtěžoval prodavačku klenotnictví, která na něho zavolala pracovníky bezpečnostní služby objektu, a poté, co byl členy této služby upozorněn na okolnost, že byla přivolána Policie ČR, pokusil se z objektu utéci, v čemž se mu snažil pracovník bezpečnostní služby poškozený P. G. zabránit tím, že mu zastoupil cestu, obviněný do něho vrazil a začali se spolu přetahovat a když byli do sebe zaklíněni, snažil se vyprostit tím způsobem, že chytil poškozeného za ruku a zkroutil mu malíček, čímž mu způsobil vykloubení středního článku pátého prstu levé ruky, vyléčení tohoto zranění si vyžádalo omezení poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů a bylo spojené s pracovní neschopností do 27. 2. 2004.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nesouhlasil se způsobem, jakým byla hodnocena výpověď poškozeného P. G. ve vztahu k mechanismu vzniku jeho zranění. Upozornil, že jeho výpověď nikdo ze svědků nepotvrdil, jedná se proto o tvrzení proti tvrzení a poškozeného nelze bez dalšího považovat za osobu věrohodnější než je on, a poznamenal, že poškozený při hlavním líčení doslova uvedl, že si nepamatuje, jak k jeho zranění došlo. Zpochybnil, že by poškozenému způsobil jakékoliv zranění, a naopak poukazoval na zranění, které mu při incidentu způsobil P. G. Pochybení shledával i v postupu soudu prvního stupně, který nezjišťoval, zda zranění, které poškozený utrpěl, mohlo vzniknout jiným způsobem než tak, jak jej popsal poškozený. Uplatnil výhrady proti způsobu protokolace, neboť protokol o hlavním líčení podle něj neodpovídá zvukovému záznamu, který byl o něm pořizován. Vytkl, že nebyla zkoumána oprávněnost zásahu příslušníků ochranky objektu ani přiměřenost použitých prostředků, a poukázal na rozpornost výpovědí svědků A. S. a M. H., příslušníku ochranky, ve vztahu k důvodům jeho zadržení. Uvedl, že z jeho výpovědi jakož i výpovědí svědků vyplývá, že mohl mít z chování A. S. důvodnou obavu z útoku proti jeho osobě, před nímž se toliko bránil.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného ve vztahu k mechanismu vzniku poranění poškozeného a jeho povaze odkázala na závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství a výslech znalce, jež zrekapitulovala a uzavřela, že popis zranění udávaný poškozeným zcela korespondoval s mechanismem vzniku zranění, jak ho uvedl znalec (obviněný chytil prst poškozeného a tlačil mu ho k hřbetu ruky), naopak mechanismem přetahování, jak ho udával obviněný, toto zranění vzniknout nemohlo. Uzavřela, že neshledala učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil též námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 3 a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Městský soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a opřely své rozhodnutí o jeho vině o výpověď poškozeného P. G., nezkoumaly, zda zranění poškozeného nebylo způsobeno jinak, než jak uvádí poškozený. Do stejné kategorie nutno zařadit i jeho výtky vůči způsobu, jakým byl prováděn zvukový záznam hlavního líčení a jeho následný přepis, a proti nedostatečnému přezkoumání jeho výhrad, které v tomto směru uplatnil. K těmto námitkám nebylo přihlíženo, poněvadž jde o námitky skutkové, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda byl zásah poškozeného člena ochranky oprávněný a zda nebyl dán důvod vylučující protiprávnost činu (podle § 13 tr. zák. o nutné obraně).

Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Skutková část výroku o vině rozsudků soudů obou stupňů ve spojení s odpovídající částí jejich odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu, přesvědčivě neobsahuje. Výrok o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nemůže obstát především proto, že přes veškerou pozornost, kterou objasnění věci soudy věnovaly, nebyly náležitě vysvětleny okolnosti vzájemného konfliktu obviněného a poškozeného P. G., člena bezpečnostní služby, v důsledku čehož soudy neučinily jasně taková skutková zjištění, na základě nichž by bylo možno spolehlivě rozhodnout o oprávněnosti zákroku člena ochranky a vyloučit nutnou obranu, jak dovolatel nepřímo vytkl.

Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v době, kdy se pokusil utéct z objektu poté, co jej pracovníci bezpečnostní služby upozornili na okolnost, že byla zavolána Policie ČR, přičemž v útěku mu chtěl zabránit pracovník bezpečnostní služby poškozený P. G. tím, že mu zastoupil cestu, obviněný do něj vrazil a začali se spolu přetahovat a když byli do sebe zaklíněni, snažil se vyprostit tím způsobem, že chytil poškozeného za ruku a zkroutil mu malíček, čímž mu způsobil zranění, jež bylo spojeno s omezením poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu nejméně tří týdnů a jehož vyléčení vyžadovalo pracovní neschopnost do 27. 2. 2004.

Poškozený P. G., jak již bylo uvedeno, byl v rozhodné době pracovníkem bezpečnostní služby, jejíž náplň je též součástí spisu (č. l. 28 – 32). Pracovník bezpečnostní služby není veřejným činitelem (§ 89 odst. 9 tr. zák.), nemá žádné zvláštní postavení a na jeho chování nutno pohlížet jako na chování každého jiného občana. Znamená to, že osobní svobodu jiného smí omezit jen za podmínek § 76 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba policejnímu orgánu omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.

Soud prvního stupně se otázkou oprávněnosti zákroku poškozeného vůči obviněnému nezabýval vůbec. V odůvodnění svého rozsudku však mimo jiné charakterizoval jednání obviněného též jako jednání, které spočívalo v “úmyslném naražení do poškozeného P. G., který ve snaze vyhovět policii o zadržení obviněného, se postavil do východu, aby tak obviněnému zabránil v útěku před policií ...“ (strana 8). Odvolací soud k tomu uvedl, že obviněný byl zpočátku pracovníky bezpečnostní služby vyzýván k odchodu z prodejny, avšak ve chvíli, kdy byla volána Policie ČR, nastoupilo úsilí obviněnému v odchodu zabránit. Slyšení svědci včetně svědkyně M. B. podle něj potvrdili, že slovní obtěžování svědkyně trvalo delší dobu a v této souvislosti bylo již na Policii ČR podáno trestní oznámení. Za tohoto stavu bylo podle něj zadržení obviněného na místě do příjezdu Policie ČR odůvodněné a pokud měl obviněný pocit, že jeho jednání vůči svědkyni M. B. i v samotném obchodě závadné nebylo, bylo i v jeho zájmu, aby setrval na místě a policistům případně v této souvislosti předložil svoji verzi (strana 4 rozsudku).

Interpretace výpovědí svědků, zvláště pak svědka P. G., jak ji učinil odvolací soud, není přiléhavá a zjištění odvolacího soudu jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

Slovní obtěžování nebylo důvodem zákroku, o čemž svědčí i to, že jej na počátku konfliktu členové bezpečnostní služby, reagujíce na nevhodné chování obviněného vůči M. B., nabádali k odchodu. Ani jeden ze svědků nenaznačil, že by se podle jejich přesvědčení obviněný vůči této svědkyni dopustil trestného činu. Důvodem zákroku vůči obviněnému při východu z budovy nebylo (a ani nemohlo být) jejich přesvědčení o spáchání trestného činu a zadržení jeho pachatele. V této souvislosti nelze přihlížet k dalšímu chování obviněného vůči M. B., které časem nabývalo na intenzitě. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že ve vztahu k jednání poškozeného nebyly splněny podmínky svépomoci podle § 6 obč. zák. a osobu, která byla přistižena při činu, které má znaky přestupku, je-li důvodná obava, že bude v protiprávním jednání pokračovat, anebo bude mařit řádné objasnění věci, je oprávněn zajistit jen policista [§ 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů].

Výpovědi svědků P. G. a dalšího člena bezpečnostní služby M. H. se shodují v tom, že důvodem zásahu P. G. byla snaha zabránit obviněnému v odchodu z objektu před příjezdem hlídky policie, která byla na místo přivolána.

M. H., slyšen jako svědek, udával, že proti obviněnému v souvislosti s jeho chování k M. B. nemohli nijak zasáhnout a teprve v jisté fázi konfliktu mezi obviněným a svědkem A. S. obviněnému sdělil, aby vyčkal do příjezdu policie, která je na cestě. Pak obviněnému nevěnoval pozornost a najednou uslyšel, že utíká a pere se s P. G., který šel k východu, aby obviněnému zabránil v případě útěku, aby si ho policie mohla vyslechnout (č. l. 133). Svědek A. S., jejich nadřízený, uvedl, že policie je žádala, aby obviněného zadrželi, protože mu potřebovali předat zásilku aiz toho důvodu, že neustále chodil za M. B. a obtěžoval ji. Podle jeho výpovědi však byla policie přivolána až po údajném napadení P. G. K důvodům zásahu P. G. a k mechanismu vzniku jeho zranění se nevyjádřil (č. l. 133 p. v.).

Poškozený P. G. vypověděl, že měli policii oznámit, až se v objektu bude obviněný zdržovat, ale důvod neznal. Po sdělení, že byla zavolána hlídka policie, se obviněný rozhodl opustit budovu, v čemž mu chtěl zabránit proto, že už byla policie, která je požádala o spolupráci, na cestě. Současně dodal, že za obviněným běžel též proto, že opakovaně obtěžoval M. B. a předpokládal, že policie s ním bude chtít hovořit i z těchto důvodů. Tuto část jeho výpovědi však třeba hodnotit ve spojení s jeho sdělením, že toliko „obtěžování“ M. B. členy bezpečnostní služby k přivolání policie nevedlo, naopak výslovně uvedl, že obviněného nabádali, aby odešel (č. l. 17, 144, 144 p. v.). Z toho vyplývá, že skutečným záměrem poškozeného bylo zabránit obviněnému v odchodu z objektu před příjezdem policie, která ho tu marně hledala a požádala je, aby ji informovali, pokud se tu bude obviněný, jehož nemohli zastihnout v místě bydliště, nacházet.

Takový záměr však ze zákroku poškozeného vůči obviněnému nečiní zákrok oprávněný a stávající závěry odvolacího soudu nelze bez dalšího akceptovat; ani úsilí směřující k zajištění plnění úkolů Policie ČR nemůže ospravedlnit činy contra legem. I kdyby je policisté žádali dokonce o „zadržení“ obviněného v souvislostech udávaných svědky, nebyl by proto žádný zákonný podklad. Nedostatkem napadeného rozsudku je, že v důsledku takto nepřesvědčivě učiněného závěru se odvolací soud už nezabýval ani existencí okolnosti vylučující protiprávnost činu obviněného ve smyslu § 13 tr. zák.

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Protože obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Nutná obrana předpokládá odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem; obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Útok je jednání (člověka), které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoliv zcela nepatrnou). Proto podmínky nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák. mohou být splněny i v případě, kdy osoba, jíž je bráněno neoprávněně v odchodu a tedy v užívání osobní svobody, užije násilí k překonání jí činěného odporu. Existence podmínek § 13 tr. zák. je v takovém případě založena na tom, že odvrací útok na zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně na zájem společnosti na ochraně osobní svobody jinak též ústavně zaručené. Otázkou pak je, zda způsob, který obviněný zvolil k ochraně své osobní svobody, k zamezení dalšího porušování jeho práv chráněných mimo jiné trestním zákonem, je adekvátní. Obrana totiž nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Na druhou stranu ale nelze zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby; vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.

Z pohledu těchto východisek nelze mít závěry soudů za přesvědčivé a konzistentní. Na soudu prvního stupně bude, aby se zabýval oprávněností zákroku člena bezpečnostní služby poškozeného P. G., a to popř. i po opakovaných výsleších členů bezpečnostní služby, jejichž výpovědi nebyly zcela shodné, a aby se vypořádal s otázkou, zda čin obviněného splňuje podmínky vylučující jeho protiprávnost ve smyslu § 13 tr. zák.

Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 zrušil (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. července 2006

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Kůrková

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru