Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 825/2019Usnesení NS ze dne 27.08.2019

HeslaTěžké ublížení na zdraví z nedbalosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.825.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 147 odst. 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 825/2019-457

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 8. 2019 o dovolání obviněného M. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 13 To 389/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 72/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný M. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. 22 T 72/2016, uznán vinným, že

dne 16. 6. 2016 v přesně nezjištěné době kolem 23.00 hod. řídil na trase XYXY a zpět cestujícími plně naložené osobní motorové vozidlo tov. zn. ŠKODA Felicia Combi tmavě modré barvy, VIN: XY, majitelky J. G., nar. XY, které bylo pro výskyt vážných a nebezpečných vad nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích,

v době kolem 23.48 hod., za tmou snížené viditelnosti řídil uvedené osobní motorové vozidlo po pozemní komunikaci R 37 z XY ve směru na XY, při najíždění na kruhový objezd u obce XY, okres Pardubice,

v rozporu s § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,

na mokré komunikaci nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které mohl předvídat, v důsledku čehož ztratil kontrolu nad řízením vozidla, s vozidlem nejprve narazil do svodidel při pravé straně nájezdu na kruhový objezd a poté v rychlosti, ze které nemohl před kruhovým objezdem bezpečně zastavit, v reakci na jiné motorové vozidlo jedoucí z jeho levé strany po kruhovém objezdu, uvedl vozidlo zatažením ruční brzdy do přetáčivého smyku, ve kterém se vozidlo otočilo kolem svislé osy a zadní částí narazilo do kovových svodidel a kovového zábradlí umístěného na vnitřní straně kruhového objezdu,

a při dopravní nehodě utrpěli

M. C., nar. XY, bezpečnostním pásem nepřipoutaný spolujezdec na pravém zadním sedadle vozidla ŠKODA Felicia, život ohrožující poranění spočívající v laceraci hrudní aorty s krvácením do měkkých tkání mezihrudí, disekci levé podklíčkové tepny a pravé vnitřní krkavice, kolapsu levé plíce a nahromadění krve v levé hrudní dutině, zlomenině hrudní kosti, zhmoždění a roztržení levého jaterního laloku s krvácením do dutiny břišní, lézi brachiálního plexu vlevo a rozvoji tzv. kompartment syndromu na levé horní končetině, které si vyžádalo opakované operační zákroky, intenzivní léčbu v umělém spánku s řízenou plicní ventilací od 17. 6. 2016 do 24. 6. 2016, hospitalizaci ve Fakultní nemocnici XY od 17. 6. 2016 do 13. 7. 2016 a které ho po dobu více než dvou měsíců podstatným způsobem omezovalo na běžném způsobu života dlouhodobou hospitalizací, četnými lékařskými vyšetřeními a rehabilitacemi a výrazně sníženou soběstačností následkem omezené hybnosti levé horní končetiny,

M. Š., nar. XY, bezpečnostním pásem nepřipoutaný spolujezdec na levém zadním sedadle vozidla ŠKODA Felicia, poranění spočívající v otřesu mozku, distorzi krční páteře a tříštivé zlomenině horní části těla pravé stehenní kosti, které si vyžádalo dva operační zákroky, desetidenní hospitalizaci ve Fakultní nemocnici XY a které ho po dobu více než dvou měsíců podstatným způsobem omezovalo na běžném způsobu života výrazně sníženou soběstačností a pohyblivostí při nutnosti chůze o dvou francouzských holích s omezenou možností došlapu na pravou dolní končetinu,

J. G., spolujezdkyně na pravém předním sedadle vozidla ŠKODA Felicia, drobné poranění spočívající ve zhmožděninách levé poloviny hrudníku, levé krajiny břišní a pravého předloktí bez podstatného omezení na běžném způsobu života,

a

M. Č., nar. XY, bezpečnostním pásem nepřipoutaný spolujezdec na levém (správně mělo zřejmě být na „zadním“) prostředním sedadle vozidla ŠKODA Felicia, drobné poranění spočívající ve zhmoždění obličeje bez podstatného omezení na běžném způsobu života.

2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi let. Současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozeným Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, škodu ve výši 72 443 Kč, a Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, škodu ve výši 3 396 Kč.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 13 To 389/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, uložil podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody na tři roky a šest měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Biema podal proti němu dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

5. Naplnění tvrzených dovolacích důvodů spatřoval dovolatel zejména v tom, že byly zcela nesprávně vyhodnoceny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (obviněný zde zjevně písařským pochybením uvedl trestný čin loupeže) podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku a jejich naplnění především ve vztahu k jeho subjektivní stránce, ale rovněž k objektivní stránce, když nebyl naplněn znak těžké újmy na zdraví nejméně dvou osob v příčinné souvislosti k jeho jednání, stejně jako nebyl dostatečně individualizován subjekt daného trestného činu, kdy bez důvodných pochybností nebyla prokázána jeho přičitatelnost právě jemu. Dále namítl, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou zčásti v extrémním rozporu s provedenými důkazy, hodnocení důkazů označil za extrémně vadné a vytkl, že nebylo dostatečně akcentováno spoluzavinění poškozených. Zdůraznil také, že v dané věci došlo i k porušení zásady in dubio pro reo a jeho práva na spravedlivý proces.

6. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vyslovil konkrétně názor (stejně, jak to již učinil ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn s tím, že v rozporu se zásadou materiální pravdy nebylo v daném důkazním řízení dosaženo jistoty o existenci relevantních skutkových okolností a nadále existují zjevné důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku i k osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, což znamená, že je nutné rozhodnout v jeho prospěch. Vyjádřil přesvědčení, že nebyla naplněna objektivní stránka daného trestného činu, a to příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem v podobě těžké újmy na zdraví. S poukazem na zásadu omezené důvěry v dopravě zdůraznil, že vyzval všechny spolujezdce, aby se připoutali, čímž učinil vše, co lze rozumně od řidiče požadovat, neboť na sedadlo dozadu neviděl, a tedy nemohl zkontrolovat, zda tak všichni ve vozidle skutečně byli či nebyli připoutáni. V této souvislosti rovněž uvedl, že pokud byly úchyty na bezpečnostní pásy zastrčeny pod sedáky a bezpečnostní pásy byly zaseknuty v nerozvinutém stavu, neznamenalo to jejich technickou či mechanickou závadu, nýbrž jen uživatelskou záležitost, to znamená, že pásy byly zapadlé, a když poškození zasedli, buď se nepřipoutali, anebo se v průběhu jízdy odpoutali (poukázal na to, že poškozená J. G., která jediná byla připoutána, vyvázla bez těžké újmy na zdraví). Z toho dovodil, že za závažnost zranění poškozených nenese odpovědnost on, nýbrž to, že nebyli připoutáni, nebo se za jízdy odpoutali (k povinnosti přepravované osoby připoutat se bezpečnostním pásem a odpovědnosti řidiče za porušení této povinnosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1389/2010).

7. Dále obviněný (též shodně jako již ve svém odvolání) vytkl soudům obou instancí, že nesprávně právně posoudily i otázku hrubého porušení právních předpisů. V tomto směru jednak poukázal na to, že stav předmětného vozidla sice nebyl ideální, avšak nebyl takový, že by ohrožoval lidský život a zdraví, že toto patřilo jeho bývalé přítelkyni, bylo pořízeno asi měsíc před nehodou a že neměl a ani nemohl mít podrobnější povědomí o jeho stavu, a zejména, že technické vady na vozidle nemají žádnou příčinnou souvislost s těžkou újmou na zdraví poškozených, neboť ta vznikla tím, že nepoužili bezpečnostní pásy. Ohledně soudy vytýkané nepřiměřené rychlosti jízdy připustil, že sice v průběhu jízdy o něco překročil povolenou rychlost, nicméně před nájezdem na kruhový objezd zpomaloval a podřazoval; pokud nalézací soud uvěřil tvrzení poškozeného M. Š. ohledně rychlosti, upozornil na to, že jmenovaný poškozený byl opilý a navíc seděl na levém zadním sedadle, takže nebylo možné, aby viděl na tachometr a mohl relevantně určit rychlost vozidla.

8. S poukazem na judikaturu týkající se přezkoumatelnosti procesních otázek v rámci dovolání a porušení práva na spravedlivý proces dovolatel vznesl též námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Vytkl přitom soudům, že jednak neprovedly jím navrhované důkazy, a to výslech paní Z. M. a dožádání pracovněprávních dokumentů týkajících se ukončení pracovního poměru poškozeného u společnosti G. P., a dále, že bez důvodných pochybností neobjasnily průběh událostí, nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a nedostatečně, resp. neúplně se vypořádaly se všemi skutkovými zjištěními týkajícími se otázky jeho viny, zejména s otázkou odpovědnosti za nepřipoutání se poškozených, s otázkou podílu poškozených na jejich zranění a s jeho odpovědností za stav vozidla. V návaznosti na to obdobně jako již ve svém odvolání uvedl, že oba soudy se rovněž vůbec nevypořádaly se skutečností, že na kruhovém objezdu jelo jiné motorové vozidlo, kterému se vyhýbal, a proto zatáhl řadicí páku (patrně měl na mysli ruční brzdu). Vyjádřil tak přesvědčení, že soudy staví své závěry nikoli na důkazech, nýbrž na úvahách, navíc místy zcela absurdních, a za této situace je nepřípustné, aby mohlo být rozhodnuto o jeho vině.

9. Obviněný brojil rovněž proti uloženému trestu, který považoval za zcela nepřiměřený okolnostem. V tomto ohledu vytkl soudům, že nedostatečně posoudily jeho osobu a poměry, a vůbec se nezabývaly možností odkladu výkonu trestu. Zdůraznil, že k předmětnému jednání se doznal, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, snažil se vyhledat poškozené, omluvil se jim, osobně je podpořil a celé věci upřímně lituje. Poukázal i na to, že pokud soudy přihlédly jako k přitěžující okolnosti ke spáchání jeho trestné činnosti ve zkušební době, což s vysokou pravděpodobností bude mít za následek přeměnu trestu v jiné jeho trestní věci, bude postižen dvakrát za tutéž věc, a dojde tak k porušení zásady ne bis in idem.

10. Z těchto důvodů dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil k novému rozhodnutí (patrně soudu prvního stupně).

11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci před oběma soudy nižších instancí a obsahu dovolání obviněného předně uvedl, že jím deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky, v nichž nesouhlasil se skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů a jimiž poukazoval na porušení pravidla in dubio pro reo jakožto institutu trestního práva procesního, který nelze v rámci citovaného dovolacího důvodu nijak zpochybňovat. Dále poukázal na to, že v posuzované věci nelze shledat ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jež by odůvodnil zásah do skutkových zjištění i v rámci řízení o dovolání; soudy obou stupňů ve svých rozsudcích totiž náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení daného skutku.

12. Za námitku naplňující tvrzený dovolací důvod státní zástupce považoval výhradu obviněného proti posouzení subjektivní stránky daného přečinu ve formě vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru zdůraznil, že podle rozhodných skutkových zjištění obviněný porušil při řízení motorového vozidla (v němž se v inkriminované době nacházelo několik dalších osob a které bylo pro výskyt vážných a nebezpečných vad nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích) ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů; přitom nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dopravně-technickému stavu pozemní komunikace, ztratil kontrolu nad řízením vozidla a následně došlo k dopravní nehodě, při které poškození M. C. a M. Š. utrpěli těžká zranění. Takové jednání obviněného naplnilo subjektivní stránku daného přečinu, jak správně konstatovaly soudy obou stupňů; obviněný si totiž byl vědom toho, že vozidlo není v dobrém technickém stavu a jeho způsob jízdy neodpovídal místním a časovým podmínkám, a naproti tomu bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že nezpůsobí následek na zdraví poškozených, tedy nezachoval potřebnou míru opatrnosti. Zmíněnou námitku obviněného tudíž označil za neopodstatněnou.

13. Ve vztahu k další relevantní námitce obviněného, že oba soudy nesprávně posoudily příčinnou souvislost a nezohlednily výrazné spoluzavinění poškozených, státní zástupce konstatoval, že soudy nezjistily natolik významný podíl poškozených na vzniku následku, aby to vylučovalo trestní odpovědnost obviněného za předmětný přečin. Současně uvedl, že nelze akceptovat tvrzení obviněného, podle kterého se na škodlivém následku podíleli poškození tím, že se nepřipoutali bezpečnostními pásy; v dané věci soudy obou stupňů dospěly k závěru, že jednání obviněného bylo nejdůležitější příčinou těžké újmy na zdraví poškozených, takže samotná okolnost, že tito nebyli připoutáni bezpečnostními pásy, nepřerušila příčinnou souvislost, když navíc porušení povinnosti přepravované osoby být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem, nevylučuje uplatnění povinnosti řidiče podle § 5 odst. 1 písm. i) výše citovaného zákona. V této souvislosti označil za nepřiléhavý odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1389/2010, neboť v té věci se jednalo o takové otázky, které mají význam z hlediska rozhodování o náhradě nemajetkové újmy, nikoliv však z hlediska vyloučení trestní odpovědnosti obviněného; odkázal naopak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1194/2010, a k problematice významu porušení povinnosti cestujícího připoutat se bezpečnostním pásem pak na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 492/17, v němž tento soud dovodil, že spoluzavinění poškozeného spočívající v tom, že v průběhu jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem, nepřerušovalo příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele spočívajícím v porušení jeho povinnosti řidiče motorového vozidla a následkem v podobě újmy na zdraví nebo smrti poškozeného; takové přerušení příčinné souvislosti by totiž mohla uvedená skutečnost způsobit toliko tehdy, jestliže by pachatel v době nehody žádnou svou povinnost neporušil a k nehodě by došlo náhodou či zaviněním třetí osoby. Vzhledem k uvedeným skutečnostem tedy státní zástupce považoval zmíněnou výhradu obviněného za neopodstatněnou.

14. Jestliže pak dovolatel zpochybnil i správnost posouzení hrubého porušení předpisů o bezpečnosti dopravy, státní zástupce zdůraznil, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný příslušné zákonné povinnosti porušil v takové intenzitě, kterou již zjevně lze považovat za hrubé porušení ve smyslu skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž toto porušení vedlo k těžkému ublížení na zdraví dvou osob.

15. K námitce nepřiměřenosti uloženého trestu a porušení zásady ne bis in idem v případě přeměny dosud nevykonaného zbytku trestu odnětí svobody v jiné jeho trestní věci státní zástupce předně uvedl, že námitky proti výměře a druhu trestu lze s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě zjevně ani není dán. V této souvislosti jen zdůraznil, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné sazby; odvolací soud uložil obviněnému dokonce mírnější trest odnětí svobody než soud prvního stupně a takto uložený trest nelze považovat za jakkoli excesivní či exemplární. Jen pro úplnost doplnil k předmětným námitkám, že dosah zásady zákazu dvojího přičítání se omezuje pouze na jednu a tutéž skutečnost existující v intenzitě minimálně potřebné k naplnění určitého znaku skutkové podstaty. Není proto v rozporu s touto zásadou přičítání jedné a téže skutečnosti, aby při ukládání trestu v rámci zákonné sankce bylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je naplněn v konkrétním případě znak trestného činu. V dané věci soudy hodnotily trestní minulost obviněného a přihlédly i k očekávatelnému rozhodnutí o výkonu zbytku trestu odnětí svobody uloženého v jiné trestní věci; takový postup rozhodně nepředstavuje porušení zmiňované zásady, když v posuzované věci má rozhodující význam skutečnost, že v případě předchozího odsouzení obviněného, v rámci kterého soud rozhodl o podmíněném propuštění, neplatí fikce neodsouzení. Za takové situace byly soudy oprávněny přihlížet jako k přitěžující okolnosti podle § 42 písm. p) tr. zákoníku k tomu, že obviněný byl již pro trestný čin odsouzen. Na překážku tohoto postupu není ani to, že v nyní posuzované věci se obviněný dopustil nedbalostního trestného činu, protože recidiva ve smyslu citovaného ustanovení může svědčit o zvýšené nebezpečnosti pachatele a závažnosti dalšího trestného činu spáchaného z nedbalosti.

16. V závěru svého vyjádření státní zástupce konstatoval, že v předkládané věci nemohl být zjevně dán ani druhý důvod dovolání, který obviněný deklaroval, a to ten, který je uveden v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. S poukazem na dvě alternativy naplnění tohoto důvodu a na skutečnost, že odvolání obviněného bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o trestu, nebyl naplněn základní předpoklad pro uplatnění citovaného dovolacího důvodu, jímž je existence zamítnutí předchozího odvolání.

17. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud případně učinil i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání.

18. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 1. 7. 2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

21. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

22. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa).

23. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl o trestu nově, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, a nezamítl odvolání obviněného, je zjevné, že tento dovolací důvod vůbec nepřichází v úvahu, tj. nejsou dány předpoklady pro jeho uplatnění v žádné jeho alternativě.

24. Obviněný v dovolání dále odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

25. Z tohoto pohledu část námitek, které obviněný ve svém podání uplatnil, nejsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné, jak uvedl ve svém přiléhavém vyjádření již státní zástupce. Jednalo se o výhrady, kterými soudům obou nižších stupňů vytkl, že extrémně vadně hodnotily provedené důkazy, bez důvodných pochybností neobjasnily průběh událostí, nedostatečně, resp. neúplně se vypořádaly se všemi skutkovými zjištěními týkajícími se nepřipoutání se poškozených, otázkou jeho odpovědnosti za stav předmětného vozidla, a se skutečností, že na kruhovém objezdu jelo jiné motorové vozidlo, a že postavily své závěry nikoli na důkazech, nýbrž na úvahách, místy zcela absurdních, v důsledku čehož existují zjevné důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku i k osobě pachatele, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu. Na tomto podkladě pak dovodil, že ve věci je nutno aplikovat zásadu in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch, a též to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Současně zpochybňoval, resp. popíral, že by použil vozidlo ve špatném technickém stavu či měl o takovém jeho stavu povědomí a že by jel takovou nepřiměřenou rychlostí a způsobem, jak zjistily soudy, přičemž ve vztahu ke zjištěné rychlosti jeho jízdy upozorňoval na to, že výpověď poškozeného M. Š. k této otázce, jíž soudy uvěřily, nemůže být podkladem pro předmětné skutkové zjištění vzhledem k tomu, že tento poškozený nemohl s ohledem na to, kde ve vozidle seděl, vidět na tachometr.

26. Stejný charakter pak měla i dovolatelova výhrada neprovedení jím navržených důkazů, když u prvního z nich – výslechu paní Z. M.– ani neuvedl, z jakého důvodu mělo být jeho neprovedení z hlediska dané věci významné, a v případě druhého z nich – dožádání vůči společnosti G. P. – výslovně uvedl, ovšem bez bližší konkretizace v jakém směru, že by měl být zásadní ve vztahu k závěrům znaleckému posudku a dále stran hodnověrnosti svědectví poškozeného, tj. zjevně brojil proti způsobu hodnocení předmětných důkazů a správnosti skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě.

27. Takové námitky obviněného nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a správnosti skutkových zjištění, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily, a je tudíž zřejmé, že obviněný v této části svého podání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho i změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.

28. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že porušily zásadu in dubio pro reo, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do skutkových zjištění a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotněprávního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.

29. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).

30. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud (rovněž v plné shodě s vyjádřením státního zástupce) v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. zejména strany 5 až 7 odůvodnění jeho rozsudku). Se skutkovými zjištěními nalézacího soudu se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku (srov. zejména jeho strany 5 a 6). Nejvyšší soud nemá nic zásadního, co by v tomto směru oběma soudům nižších instancí vytkl.

31. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

32. Dovolatel k citovanému dovolacímu důvodu rozvedl i další argumentaci spočívající na tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem, anebo měl být obžaloby zproštěn, neboť v dané věci soudy zcela nesprávně vyhodnotily znaky kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to především subjektivní stránku, dále příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vznikem těžké újmy na zdraví poškozených v rámci objektivní stránky s tím, že chybně posoudily otázku podílu poškozených na jejich zranění z důvodu jejich nepřipoutání, resp. odpoutání se, a rovněž otázku hrubého porušení právních předpisů na jeho straně.

33. Takové výhrady obviněného sice již lze z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat za relevantně uplatněné (i když zčásti s určitou mírou tolerance, neboť i v rámci těchto námitek obviněný částečně vycházel z vlastních tvrzení odlišných od učiněných skutkových zjištění, a to zejména pokud šlo o rychlost a způsob jeho jízdy, stav daného vozidla a jeho povědomost o něm, a možnost obviněných připoutat se bezpečnostními pásy a porušení této povinnosti z jejich strany), Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné. Jelikož tak opět učinil ve shodě s podrobným a výstižným vyjádřením státního zástupce (srov. výše), postačuje (již z důvodu procesní ekonomie) v dalším textu jen shrnout či zdůraznit následující skutečnosti.

34. V souvislosti s výše uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné předně připomenout, že přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.

35. Těžká újma na zdraví je upravena v § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami: je to jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které je zároveň některým z taxativně uvedených případů v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Z hlediska subjektivní stránky postačuje u tohoto trestného činu nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Hranice okolností, které může či nemůže řidič předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr., a v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 11/2002 pod č. T 279, dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1560 a 1561).

36. Spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80, publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71, publikovaný pod č. 72/1971 Sb. rozh. tr., a rozsudek téhož soudu ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74, publikovaný pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 147 tr. zákoníku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 16/2002 pod č. T 389, dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1561).

37. Vyšší trestnost podle ustanovení odst. 3 § 147 tr. zákoníku je odůvodněna především těžším následkem, který spočívá ve způsobení těžké újmy na zdraví nejméně dvou osob, a současně tím, že tento následek byl způsoben hrubým porušením zákonů o ochraně životního prostředí nebo zákonů o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienických zákonů. Hrubým porušením zákonů je tak intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení těžké újmy na zdraví, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k následku předpokládanému v § 147 tr. zákoníku, přičemž však musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména se jedná o případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu (například jízda v podnapilém stavu a nepřiměřenou rychlostí s vozidlem, u kterého nefungují brzdy). Nedbalost se musí vztahovat nejen k těžké újmě na zdraví nejméně dvou osob, ale i k hrubému porušení zákonů o ochraně životního prostředí nebo zákonů o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienických zákonů (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1565 a 1566).

38. Zákony o bezpečnosti dopravy jsou, pokud jde o silniční dopravu, zejména zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) ve znění zákona č. 307/1999 Sb., zákon č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a zákon č. 111/ 1994 Sb., o silniční dopravě.

39. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování, která soud druhého stupně shledal správnými, formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a z obsahu spisu je zřejmé, že (stručně shrnuto) obviněný řídil cestujícími plně naložené osobní motorové vozidlo tov. zn. ŠKODA Felicia Combi, které bylo pro výskyt vážných a nebezpečných vad nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, v době kolem 23.48 hod, za tmou snížené viditelnosti, při najíždění na kruhový objezd, v rozporu s § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, na mokré komunikaci nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které mohl předvídat, v důsledku čehož ztratil kontrolu nad řízením vozidla, s vozidlem nejprve narazil do svodidel při pravé straně nájezdu na kruhový objezd a poté v rychlosti, ze které nemohl před kruhovým objezdem bezpečně zastavit, v reakci na jiné motorové vozidlo jedoucí z jeho levé strany po kruhovém objezdu, uvedl vozidlo zatažením ruční brzdy do přetáčivého smyku, ve kterém se vozidlo otočilo kolem svislé osy a zadní částí narazilo do kovových svodidel a kovového zábradlí umístěného na vnitřní straně kruhového objezdu, a při dopravní nehodě utrpěli M. C., bezpečnostním pásem nepřipoutaný spolujezdec na pravém zadním sedadle vozidla ŠKODA Felicia, život ohrožující poranění, které si vyžádalo opakované operační zákroky, intenzivní léčbu v umělém spánku s řízenou plicní ventilací od 17. 6. 2016 do 24. 6. 2016, hospitalizaci ve Fakultní nemocnici XY od 17. 6. 2016 do 13. 7. 2016 a které ho po dobu více než dvou měsíců podstatným způsobem omezovalo na běžném způsobu života dlouhodobou hospitalizací, četnými lékařskými vyšetřeními a rehabilitacemi a výrazně sníženou soběstačností následkem omezené hybnosti levé horní končetiny, M. Š., bezpečnostním pásem nepřipoutaný spolujezdec na levém zadním sedadle vozidla ŠKODA Felicia, poranění, které si vyžádalo dva operační zákroky, desetidenní hospitalizaci ve Fakultní nemocnici XY a které ho po dobu více než dvou měsíců podstatným způsobem omezovalo na běžném způsobu života výrazně sníženou soběstačností a pohyblivostí při nutnosti chůze o dvou francouzských holích s omezenou možností došlapu na pravou dolní končetinu, J. G., spolujezdkyně na pravém předním sedadle vozidla ŠKODA Felicia, drobné poranění bez podstatného omezení na běžném způsobu života, a M. Č., bezpečnostním pásem nepřipoutaný spolujezdec na zadním prostředním sedadle vozidla ŠKODA Felicia, drobné poranění bez podstatného omezení na běžném způsobu života.

40. Ze zjištěného skutkového stavu v dané věci je zřejmé, že obviněný nepřizpůsobil rychlost jízdy ani svým schopnostem, když při najíždění na kruhový objezd jel nepřiměřenou rychlostí (rychlostí, ze které nemohl před kruhovým objezdem bezpečně zastavit), a následně v důsledku riskantního způsobu jízdy, spočívajícího v zatažení ruční brzdy ve značně vysoké rychlosti, vyvolal nekontrolovatelný přetáčivý smyk vozidla a jeho náraz do kovových svodidel a zábradlí, ani vlastnostem vozidla, které bylo technicky nezpůsobilé provozu (z důvodu jednak vyššího stupně korozního napadení a jednak vzhledem k tomu, že na jednotlivých nápravách se vyskytovala kola s pneumatikami různých rozměrů a konstrukcí, o čemž věděl, neboť sám připustil, že to byl on, kdo tyto pneumatiky na vozidlo své bývalé přítelkyně namontoval a rovněž na vozidlo umístil registrační značky z jiného vozidla) a z provozu bylo ode dne 26. 6. 2015 (tj. již rok před nehodou) vyřazeno. Obviněný nepřizpůsobil svou jízdu navíc ani ztíženým povětrnostním podmínkám a stavu pozemní komunikace (vozidlo řídil za tmou snížené viditelnosti a jel po mokré komunikaci), kdy se měl řízení a situaci v provozu věnovat dokonce se zvýšenou pozorností. Přestože všech uvedených okolností si byl vědom (nelze přitom nezmínit, že též samozřejmě věděl, že ve vozidle veze čtyři další osoby), resp. je mohl předvídat, řídil technicky provozu nezpůsobilé vozidlo mimořádně nebezpečným způsobem a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že k nehodě nedojde a následek na zdraví poškozených nezpůsobí. Za této situaci je nepochybné, že jednání obviněného naplnilo subjektivní stránku přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) a § 147 odst. 3 tr. zákoníku, jak správně posoudily oba soudy nižších instancí.

41. Obdobně pak není pochyb ani o tom, že takové jednání obviněného je rovněž v příčinné souvislosti s následkem, který nastal v podobě nehody a zranění poškozených M. C., M. Š., J. G. a M. Č. v jejím důsledku, přičemž první jmenovaný poškozený utrpěl život ohrožující poranění a druhý jmenovaný poškozený středně těžké poranění, jež obě naplňovala znaky těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Nelze v žádném případě přisvědčit dovolateli, jestliže zpochybňoval naplnění objektivní stránky daného trestného činu a namítal nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě těžké újmy na zdraví jmenovaných poškozených z důvodu jejich spoluzavinění tím, že (ač jím byli k tomu vyzváni) nebyli připoutáni, nebo se za jízdy odpoutali. V posuzované věci dospěly soudy obou stupňů k jednoznačnému zjištění, že výše popsaná zranění poškozených vznikla v důsledku nehody zaviněné pouze obviněným, když jeho jednání spočívající v jízdě vysokou, nepřiměřenou rychlostí s následně bezdůvodně riskantně a nebezpečně provedeným manévrem, a to vozidlem nezpůsobilým k provozu bylo nejdůležitější příčinou těžké újmy na zdraví dotyčných poškozených. Okolnost, že poškození nebyli připoutáni bezpečnostními pásy, v posuzovaném případě příčinnou souvislost nepřerušila, neboť jednak z ohledání předmětného vozidla vyplynulo, že úchyty pro zapnutí bezpečnostních pásů na zadních sedadlech byly zastrčeny pod sedáky, takže osoby nastupující do vozidla ani neměly bezprostřední možnost se připoutat, a dále ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaného znalcem MUDr. Petrem Balážem, a z jeho výslechu vyplynulo, že nepřipoutání se bezpečnostním pásem zásadní význam pro zranění poškozených M. C. a M. Š. nemělo, když u prvního z nich by zranění břicha a hrudníku sice mohlo být menší intenzity, pokud by byl připoután, avšak vyvolaný mechanismus dopravní nehody mohl reálně vést i k těžším zraněním nejen tohoto, ale všech přepravovaných osob, a v případě druhého jmenovaného poškozeného by podobné zranění, jaké utrpěl, mohlo vzniknout i u osoby připoutané bezpečnostním pásem.

42. K otázce významu porušení povinnosti přepravované osoby připoutat se bezpečnostním pásem Nejvyšší soud (obdobně jako státní zástupce ve svém vyjádření) považuje za potřebné zmínit nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, v němž sice Ústavní soud konstatoval, že řidič vozidla nemůže být činěn odpovědným za nesplnění povinnosti spolujezdce být za jízdy připoután bezpečnostním pásem, současně však dospěl k závěru, že jestliže se na následku dopravní nehody podílí jak protiprávní jednání řidiče, tak protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, bez něhož by došlo k mírnějšímu následku (nedošlo by vůbec k újmě na zdraví, místo těžké újmy na zdraví by došlo toliko k „lehké“ újmě na zdraví, místo smrti by došlo toliko k těžké újmě na zdraví atd.), toto protiprávní jednání poškozeného zásadně příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním řidiče spočívajícím v porušení jeho povinností řidiče motorového vozidla a tímto těžším následkem nepřerušuje. Takové přerušení příčinné souvislosti by totiž mohla uvedená skutečnost způsobit toliko tehdy, pokud by řidič – pachatel v době nehody žádnou svou povinnost neporušil a k nehodě by došlo náhodou či zaviněním třetí osoby.

43. Stejně tak Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatněnost ani výhradě obviněného, že oba rozhodující soudy nesprávně posoudily otázku hrubého porušení zákonů o bezpečnosti dopravy. Ze skutkových zjištění učiněných soudy, jež byly již podrobně uvedeny výše, je zřejmé, že obviněný porušil zákonné normy citované ve výroku odsuzujícího rozsudku v takové intenzitě, že se jednalo o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu § 147 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto směru je třeba zopakovat a zdůraznit, že obviněný svým jednáváním porušil jednak více norem zákona o silničním provozu [jeho ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. a) a § 18 odst. 1], a jednak tak učinil takovým mimořádně závažným způsobem, že toto jeho protiprávní jednání vedlo i k těžké újmě na zdraví dvou osob.

44. Vzhledem ke shora zmíněným skutkovým zjištěním a při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek dopadajících na posuzovaný skutek Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace daného skutku použitá soudem prvního stupně, jíž přisvědčil i soud odvolací, je správná a zákonná, neboť jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkové podstaty daného přečinu, včetně subjektivní stránky, objektivní stránky, resp. příčinné souvislosti a hrubého porušení zákonů o bezpečnosti dopravy.

45. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak neobstojí ani námitka obviněného týkající se nepřiměřeně přísného trestu z důvodu nedostatečného posouzení jeho osoby a poměrů soudy obou stupňů, a dále z toho důvodu, že soudy přihlédly jako k přitěžující okolnosti ke spáchání jeho trestné činnosti ve zkušební době, což s vysokou pravděpodobností bude mít za následek přeměnu trestu v jiné jeho trestní věci, bude postižen dvakrát za tutéž věc, a dojde tak k porušení zásady ne bis in idem.

46. Nejvyšší soud (i tady ve shodě s názorem státního zástupce) shledal, že takové výhrady dovolatele nejsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze však dodat, že by nebylo možno považovat je za relevantně uplatněné ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, přičemž odvolací soud mu dokonce uložil mírnější trest odnětí svobody než soud nalézací]. I bez ohledu na toto konstatování by však Nejvyšší soud nemohl takové výhradě obviněného přisvědčit, neboť se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

47. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítl, že soudy obou nižších stupňů porušily zásadu zákazu dvojího přičítání téže okolnosti k tíži pachatele („ne bis in idem“).

48. Nejvyšší soud považuje za potřebné k této námitce obviněného předně připomenout, že podle § 39 odst. 4 věty první tr. zákoníku platí, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti má čelit tomu, aby okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak i tzv. kvalifikované skutkové podstaty, byla zvlášť hodnocena jako obecná polehčující nebo přitěžující okolnost při ukládání trestu. Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti přitom platí jen při posuzování okolností v rámci skutkové podstaty téhož trestného činu. V rozporu s touto zásadou však není, aby při ukládání trestu v rámci zákonné sankce bylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je naplněn v konkrétním případě znak trestného činu (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 1. 1972, sp. zn. 1 To 169/71, publikované pod č. 45/1972-I. Sb. rozh. tr.).

49. Nejvyšší soud shledal, že v dané trestní věci soud prvního stupně respektoval obecné zásady pro ukládání trestu, když se dostatečně vyjádřil k osobě obviněného, povaze a závažnosti jeho trestné činnosti (přihlédl přitom i k očekávatelnému rozhodnutí výkonu zbytku trestu odnětí svobody v délce 1 241 dnů uloženého v jiné trestní věci, z něhož byl podmíněně propuštěn, neboť posuzované činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění), a zohlednil i doznání obviněného (srov. strany 7 a 8 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud při novém rozhodování o trestu opětovně zvážil povahu a závažnost obviněným spáchané trestné činnosti, intenzitu porušení dopravních předpisů z jeho strany i charakter zranění způsobených poškozeným. Současně zohlednil i neopatrné chování spolucestujících, kteří zřejmě přistoupili na jízdu s obviněným po předchozí společné konzumaci alkoholu a při vědomí určitého rizika vyvstávajícího z této situace (srov. stranu 7 odůvodnění jeho rozsudku), a obviněnému uložil mírnější trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců (se zařazením do věznice s ostrahou) a mírnější trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na šest let. Takový postup nepředstavuje porušení výše citované zásady; vzhledem k tomu, že v případě předchozího odsouzení obviněného, v rámci něhož soud rozhodl o podmíněném propuštění, neplatí fikce neodsouzení, byly soudy oprávněny při ukládání trestu přihlížet jako k přitěžující okolnosti podle § 42 písm. p) tr. zákoníku k tomu, že obviněný byl již pro trestný čin odsouzen.

50. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné jednání obviněného bylo správně právně kvalifikováno jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 3 tr. zákoníku. Proto jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 27. 8. 2019

JUDr. Jan Bláha předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru