Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 817/2017Usnesení NS ze dne 19.07.2017

HeslaDovolací důvody
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.817.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 59 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 817/2017-23

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání obviněného T. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 390/2016, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 119/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 4 T 119/2016, byl obviněný T. R. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že

dne 17. 9. 2015 kolem 2.30 hod. v P., na náplavce R. n., před barem B. přistoupil k P. J., nar. ..., který zde sbíral vratné láhve, řekl mu, aby se sebral a vypadnul, přičemž po dotazu, co je zač, tohoto uchopil rukou pod krkem, v důsledku čehož oba upadli na zem, kde ho bouchl tzv. „hlavičkou“ na nos, a několikrát ho udeřil pěstí do obličeje, čímž mu způsobil rozsáhlejší pohmoždění hlavy a obličeje s krevními výrony do podkoží obou víček pravého oka s krevním výronem pod spojivku, pohmoždění nosu a pravého ušního boltce s oděrkami, tržnou ránu měkkých pokrývek lebních a zlomeninu části očnice s výhřezem měkkých tkání očnice do etmoidálních sklípků, v důsledku čehož byl poškozený od 17. 9. 2015 do 22. 9. 2015 hospitalizován na neurologické klinice, a doba hojení a omezení v obvyklém způsobu života způsobených poranění bývá asi deset dní.

2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců za současného vyslovení dohledu.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 To 390/2016, o odvoláních obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný T. R. prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolání proto, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedeném v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

5. Obviněný dovolání zaměřil proti výroku o vině, a v důsledku toho i proti výroku o trestu, protože odvolací soud měl přijmout odvolání obviněného a rozsudek soudu prvního stupně zrušit, protože soudy obou stupňů posuzovaly pouze důkazy, které prokazovaly vinu obviněného, a že už v přípravném řízení policie nepostupovala podle § 164 odst. 1 tr. ř. Obviněný vytýkal, že soudy neposuzovaly všechny skutečnosti objektivně, ale došlo k selektivnímu výběru takových okolností, které svědčily pouze proti obviněnému, a to především s ohledem na vady při ohledání místa činu, které se událo s časovým odstupem po incidentu mezi obviněným a poškozeným, nejdříve příští den ráno nebo dopoledne, čímž došlo ke zničení či ztrátě důkazů, které by mohly prokázat jeho nevinu.

6. V dovolání obviněný uvedl, že se již v předchozích fázích trestního řízení trval na tom, že jednal v sebeobraně, když ho poškozený napadl střepem z lahve. Na rozdíl od toho, co bylo uvedeno ve skutkové větě, věc proběhla tak, že poškozeného přistihl, jak se mu hrabal v jeho věcech, zavolal na něj, ať toho nechá, a poškozený reagoval tak, že ho střepem napadl. Vzhledem k tomu, že na místě nebyly nainstalovány videokamery, a ani nebyli přítomni žádní očití svědci, bylo nutné vycházet z nepřímých důkazů, a to i z rozbité lahve a otisků na ní. I když je obviněný přesvědčen, že takový důkaz skutečně existoval, nikdy nebyl zajištěn. Poukázal na nedostatky, které spatřoval v laxním postupu orgánů činných v přípravném řízení, neboť neučinily záznam o tom, že by se na místě nějaké, případně rozbité lahve nacházely. Pokud by bylo ohledání činu provedeno řádně a včas, předmětné lahve, které by o obhajobě obviněného svědčily, by na místě zajištěny byly.

7. Proti postupu odvolacího soudu obviněný namítal, že jeho obhajobě neuvěřil, a vytýkal mu, že svá tvrzení několikrát měnil. Odvolací soud však nerespektoval jeho právo na obhajobu, měl odstraňovat rozpory v jeho výpovědi, měl mu klást otázky, aby se vysvětlila příčina rozporů, nemohl však dojít k závěru, že jeho výpověď není věrohodná. Jestliže se soud opíral o znalecký posudek, obviněný soudům nepřisvědčil, protože z něho nelze jednoznačně prokázat jeho vinu, zejména poukázal na závěry znalce ke zranění očí poškozeného, u něhož posuzoval možné mechanizmy i místní poměry s tím, že důkazy nebylo vyloučeno, aby mohlo dojít k jeho vzniku způsobem, jak uváděla obhajoba.

8. Podle obviněného se odvolací soud nevypořádal s jím uplatněnou obhajobou a chybně dovodil, že jeho výpověď je nevěrohodná, a to s ohledem na jeho minulost, zatímco u poškozeného zdůraznil, že nebyl nikdy trestán. Ani jeden soud se však nezabýval duševním zdravím poškozeného v době napadení, ačkoliv tento uvedl, že trpí epilepsií a navštěvuje psychiatra, a proto i útok, proti obviněnému mohl být způsoben jeho duševní poruchou.

9. Za nedostatek obviněný považoval, že soud ani nevyslechl obhajobou navrhovanou svědkyni PhDr. H. H., pro níž obviněný pracoval, a která by mohla dosvědčit, že se obviněný změnil a upustil od své násilnické minulosti, a pokud se obviněná na předvolání soudu s omluvou nedostavila, bylo vadou, že již znovu k výslechu předvolána nebyla. Obviněný poukázal na to, že v jeho věci jsou shora uvedené vady, existují zde neodstranitelné pochybnosti o tom, jakým způsobem skutek proběhl, v důsledku čehož měly soudy postupovat ve smyslu zásady in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch.

10. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil, zprostil ho obžaloby a zrušil výrok o trestu odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců.

11. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání a napadených rozhodnutí se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.

III. Přípustnost a další podmínky dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného podané obhájcem je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo uplatněno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, dovolací soud zkoumal, zda obviněná dovolání opřela o takové skutečnosti, které dopadají na jí označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Ze zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že spočívá ve třech různých okolnostech, z nichž první zahrnuje situaci, kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání oprávněná osoba nepodala opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení), nebo jestliže odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (§ 253 odst. 4 tr. ř.), a dále jestliže řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou tyto zmíněné důvody, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

14. Na základě obsahu spisu, obviněným v dovolání vymezených argumentů a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a na základě tohoto přezkumu dospěl k závěru jeho o nedůvodnosti, proto jej podle § 256 tr. ř. zamítl. V důsledku tohoto postupu, když odvolací soud neodmítl odvolání obviněného z formálních důvodů, jak předpokládají první ze dvou uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl obviněný v přezkoumávané trestní věci na jeho základě dovolání podat jen tehdy, pokud by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí shledal konkrétní vady naplňující některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

15. Z obsahu podaného dovolání je však zjevné, že obviněný v něm žádný jiný dovolací důvod výslovně neuvedl, ač je tak ve smyslu ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. povinen, neboť podle něho v dovolání musí být vedle obecných a jiných náležitostí rovněž uvedeno, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.

16. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

17. Z těchto důvodů, pokud obviněný v dovolání žádný jiný dovolací důvod než podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. neuvedl a nejsou splněny ani další podmínky pro uplatnění uvedeného důvodu, nesplnil povinnost vyplývající z ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud nemohl posuzovat správnost napadeného rozhodnutí ve smyslu vad, na něž by mohl dopadat některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

18. I přes tento závěr však Nejvyšší soud posuzoval obsah dovolání se zřetelem na obecnou povinnost soudu vyjádřenou v ustanovení § 59 odst. 1 tr. ř., avšak shledal, že v dovolání chybí konkrétní odkaz na ustanovení zákona, tzn. paragrafu, jenž označuje některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., avšak ani slovně žádný další konkrétní důvod, z něhož by byly patrny vady rozhodnutí, které by naplňovaly některý z ostatních dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. v dovolání nenašel, protože ho obviněný neuvedl.

19. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že obviněný, který uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., užil jej zcela mimo zákonem stanovený rámec dovolacích důvodů, čímž formální požadavky na řádné uplatnění dovolání nesplnil. Podstata obviněným uplatněných námitek totiž spočívala v tom, že oba soudy nesprávně posoudily skutkový stav věci a odsoudily jej za skutek, který nespáchal. S odkazem na konkrétní skutkové výhrady (shora konstatované), plyne, že z nich není zřejmé, v čem obviněný spatřoval konkrétní pochybení podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů, protože vytýkané vady směřující proti soudy učiněným skutkovým zjištěním, nejsou pod žádný ze zákonem v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. vymezených dovolacích důvodů podřaditelné [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 435/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. 17/2002 – T420 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

20. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedenými výhradami nenaplnil, protože ani jednu ze tří alternativ, pro něž lze na podkladě uvedeného dovolacího důvodu dovolání podat, v přezkoumávané věci nedodržel.

21. Se zřetelem na požadavek neporušit právo na spravedlivý proces v oblasti dokazování, a principy stanovené články 4, 90 a 95 Ústavy České republiky, z jejichž smyslu plyne, že je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], Nejvyšší soud shledal, že i když výhrady obviněného stojí zcela mimo jakékoliv dovolací důvody, nesvědčí o tom, že by mohlo řízení předcházející vydání přezkoumávaného rozhodnutí trpět vadou spočívající v existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

22. Obviněný sice namítal porušení postupu soudů i orgánů činných v trestním řízení při zajišťování důkazů či prováděném dokazování, fakticky však v dovolání předložil alternativní verzi konfliktu s poškozeným, podle které to byl právě on sám, kdo měl být napaden. Nejvyšší soud však shledal, že soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí vysvětily, o které důkazy se opíraly, neboť uvedly, že vycházely z výpovědi poškozeného, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zpracovaného znalcem Doc. MUDr. Alexanderem Pilinem, Csc. (č. l. 25 až 32), lékařských zpráv (č. l. 33 až 39) a dalších listinných materiálů založených ve spise (posudek o invaliditě, fotodokumentace, úřední záznamy policie, aj. popsané na č. l. 131). Uvedené důkazní prostředky, jež v hlavním líčení soud provedl, posuzoval v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu. V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, a pro stručnost lze odkázat na strany 2 až 4 rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že v dosavadním řízení nedošlo k nedostatkům či pochybením, neboť byla respektována ustanovení trestního řádu. Shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování náležitým způsobem a v potřebném rozsahu, provedené důkazy řádně vyhodnotil a správně tak zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí (strany 3 až 5 rozsudku odvolacího soudu).

23. Soudy měly dostatek podkladů pro rozhodnutí věci, nalézací soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu k tomu, aby při volném zhodnocení důkazů dospěl k jednoznačnému závěru o vině dovolatele a naplnění konkrétní skutkové podstaty trestného činu. Postupem soudů nebyla porušena presumpce neviny ani zásada in dubio pro reo. V řízení předcházejícím vydání přezkoumávaných rozhodnutí nejsou vady, rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaná odůvodnění jsou předvídatelná a rozumná, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

24. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady spadající pod obviněným označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 7. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru