Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 796/2019Usnesení NS ze dne 30.07.2019

HeslaDomovní svoboda
Obydlí
Společenská škodlivost
Subjektivní stránka
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.796.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. zákoníku

§ 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku

§ 133 tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

§ 15 odst. 2 tr. ...

více

přidejte vlastní popisek

8 Tdo 796/2019-218

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2019 o dovolání obviněného J. Č., nar. XY v XY, trvale bytem XY, okres Ústí nad Orlicí, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 14 To 22/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 75/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 1 T 75/2018, byl obviněný J. Č. v bodech 1. a), b) a 2. uznán vinným dvěma přečiny porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že

1. a) dne 15. 4. 2017 v přesně nezjištěné době v XY, okres Ústí nad Orlicí, za užití shodného klíče, který získal nezjištěným způsobem, vnikl do uzamčeného rodinného domu č. p. XY, který užíval k bydlení pouze jeho otec J. Č., nar. XY, a to bez jeho vědomí a souhlasu, a dům prohledával,

1. b) dne 17. 4. 2017 v přesně nezjištěné době v XY, okres Ústí nad Orlicí, stejným způsobem vnikl do uzamčeného rodinného domu č. p. XY, který užíval k bydlení pouze jeho otec J. Č., nar. XY, a to bez jeho vědomí a souhlasu, dům prohledával a

2. v přesně nezjištěné době od 22:00 hod. dne 20. 11. 2017 do 01:37 hod. dne 21. 11. 2017 v XY, okres Ústí nad Orlicí, po překonání zámku vnikl do uzamčeného rodinného domu č. p. XY, který užíval k bydlení pouze jeho otec J. Č., nar. XY, a to bez jeho vědomí a souhlasu, dům prohledával a byl přistižen v koupelně uschovaným G. S., který dům hlídal na žádost oprávněného uživatele.

2. Za tyto přečiny a též za přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 2 T 195/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 13 To 219/2018, odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 2 T 195/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 13 To 219/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 14 To 22/2019, odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že byl nesprávně uznán vinným přečiny podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a protože existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

5. Nedostatky v dokazování obviněný spatřoval v tom, že přečin pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně byl prokázán pouze na základě svědecké výpovědi nevěrohodného svědka G. S., od které jsou odvozeny i výpovědi ostatních svědků. Odvolacímu soudu vytkl, že se řádně nevypořádal s argumenty o nevěrohodnosti jmenovaného svědka, které jen stroze přešel, a nezabýval se ani přípustností a věrohodností policistů P. K., M. U. a J. B. jako svědků.

6. Nesprávnost použité právní kvalifikace obviněný odvozoval od vadně hodnocených souvislostí vztahujících se k vlastnictví a užívání předmětné nemovitosti, která byla v době činu předmětem spoluvlastnického práva, neboť obviněný a jeho sestra J. S. byli 1/6 podílovými vlastníky této nemovitosti. Odvolací soud však nesprávně zdůrazňoval ochranu obydlí, jíž upřednostňoval před výkonem vlastnického práva a pominul fakt, že obydlí existuje pouze v rozsahu zákonného podílu poškozeného. Je přitom obvyklé, že nemovitosti nejsou rozděleny na jednotky a jsou používány pouze v rámci jednotlivých spoluvlastnických podílů. Obviněný zdůraznil, že neexistovala dohoda mezi vlastníky nemovitosti o tom, jak jí bude poškozený užívat, a bylo třeba svolat hlasování spoluvlastníků, o kterém tito měli být obeznámeni, a hlasovat měli na základě svých podílů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005 sp. zn 22 Cdo 277/2005). Užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu označil obviněný za bezdůvodné obohacení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2010, sp. zn. 31 Cdo 503/2011). Tím vyjádřil, že část nemovitosti, kterou užíval poškozený protiprávně mimo svůj spoluvlastnický podíl, nemohla požívat ochrany obydlí, jak zdůrazňoval odvolací soud. Pokud chtěl poškozený užívat věc celou, měl iniciovat dohodu mezi vlastníky. Podle obviněného neexistuje žádná zákonná úprava, která by podmiňovala užívání nemovitosti držením klíčů od této nemovitosti, nebo že by po určité době neužívání celé nemovitosti došlo k zániku práva tuto nemovitost užívat. Poškozený tak získal protiprávním jednáním výhodu užívání celé nemovitosti na úkor ostatních menšinových spoluvlastníků.

7. Ohledně vniknutí do domu v bodě 2., když již nebyl spoluvlastníkem uvedené nemovitosti, neboť svůj podíl v dražbě prodal, obviněný poukázal na to, že i kdyby k danému skutku došlo, byl oprávněn do nemovitosti vstoupit a užívat ji v rozsahu spoluvlastnického podílu své sestry J. S., která mu jako jedinému dala k užívání nemovitosti písemný souhlas. Obviněný byl proto oprávněn nemovitost užívat odvozeně od spoluvlastnického práva své sestry.

8. Odvolacímu soudu obviněný též vytkl, že se nezabýval jeho požadavky na použití zásady ultima ratio, s důrazem na nízkou škodlivost jemu za vinu kladených činů, u nichž nevznikla žádná škoda, naopak díky jeho jednání byly v domě nalezeny nelegálně držené zbraně. Obviněný tedy sledoval legitimní cíl (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I ÚS 3113/13), a proto bylo třeba jinak přistupovat ke společenské škodlivosti jednání a k úmyslu obviněného, což však soudy nerespektovaly.

9. Obviněný též tvrdil, že jemu za vinu kladenými činy nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu porušování domovní svobody, neboť neexistoval jeho úmysl spáchat takový přečin, a to ani v úmyslu nepřímém, což jsou též skutečnosti, s nimiž se odvolací soud řádně nevypořádal.

10. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích zde dne 6. 3. 2019, sp. zn. 14 To 22/2019, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.

III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce

11. K dovolání obviněného se písemně vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce, který poukázal na obsah podaného dovolání a zákonné podmínky, za kterých lze dovolání s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, a zdůraznil, že odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami obviněného shodnými s těmi, které užil v dovolání. Námitky, v nichž obviněný brojil proti hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí zejména svědka G. S. a policistů, stejně jako snahu vyvodit pozměněné skutkové závěry zpochybňující závěry soudů obou instancí, státní zástupce označil za polemiku obhajoby s hodnocením provedených důkazů a správností zjištěného skutkového stavu, a vyjádřil, že nedopadají na označený dovolací důvod. Zároveň se nemůže jednat ani o případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry, neboť soudy ve svých procesních postupech nepochybily a pravidla stanovená pro řádné objasnění věci dodržely. Vypořádaly se s věrohodností všech svědků a v dostatečné míře se věnovaly i obhajobě obviněného a skutkový stav věci posuzovaly v souladu s pravidly plynoucími z § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

12. Podle státního zástupce jsou v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněny výhrady proti nepodstatnosti menšinového spoluvlastnického podílu obviněného k nemovitosti, resp. následně udělenému souhlasu sestry obviněného jako dalšího menšinového spoluvlastníka s užíváním domu, a popření významu práva ochrany obydlí svědčící poškozenému, či odmítnutí naplnění znaků subjektivní stránky ve formě úmyslu, případně závěr o společenské škodlivosti činů obviněného. Tyto námitky státní zástupce nepovažoval za důvodné s odkazem na zákonné vymezení pojmu obydlí podle § 133 tr. zákoníku s důrazem na povahu přečinu podle § 178 tr. zákoníku, který chrání nedotknutelnost obydlí ve smyslu článku 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V té souvislosti zmínil, že pro posouzení této věci není zásadní, zda byl obviněný po určitou dobu spoluvlastníkem s menšinovým podílem nebo mu byl dán souhlas k užívání domu jiným menšinovým spoluvlastníkem, nýbrž to, že na rozdíl od poškozeného ani jeden ze sourozenců neužíval danou nemovitost jako svoje obydlí. Zdůraznil, že právě ochrana obydlí převažuje nad výkonem vlastnického práva a oprávněný uživatel je tak chráněn proti komukoli, včetně vlastníka nemovitosti.

13. Pokud byl obviněný uznán vinným uvedeným přečinem, jde podle státního zástupce o správný závěr, a to i ohledně zavinění, jež soudy shledaly v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Při naplnění všech znaků obou přečinů podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, státní zástupce považoval za bezvýznamnou námitku proti nesprávnému užití zásady subsidiarity trestní represe a zní vycházejícího principu ultima ratio podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť o společenské škodlivosti posuzovaného jednání vzhledem k jeho četnosti a okolnostem spáchaných činů nejsou pochybnosti. V závěru dovolání, které považoval za nedůvodné, protože soudy dodržely všechna svá procesní i hmotněprávní pravidla, navrhl, aby bylo Nejvyšším soudem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

15. Při splnění těchto základních formálních podmínek posuzoval, zda námitky obviněného obsahově odpovídají důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z tohoto vymezení plyne, že dovoláním je možné vytýkat výlučně vady právní, a to ve vztahu ke zjištěnému skutku, proto uvedený dovolací důvod dopadá na výrok o vině, kdy skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným [srov. rozhodnutí č. 36/2004-18 Sb. rozh. tr.]. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.].

17. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

18. Pouze ve výjimečných případech je připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, a to při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější.

19. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

20. Na základě těchto kritérií Nejvyšší soud posuzoval výhrady v dovolání uplatněné. Vzhledem k tomu, že obviněný brojil jak proti právním vadám, tak i proti nedostatkům ve skutkových zjištěních, bylo třeba před tím, než v souladu s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zkoumal správnost použité právní kvalifikace, vyloučit porušení zásad spravedlivého procesu, a tedy stanovit, zda byl skutkový stav zjištěn při dodržení všech podmínek stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

V. Ke skutkovým námitkám

21. Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu posuzoval, zda soudy postupovaly správně při posouzení věrohodnosti svědka G. S., případně u výpovědí dalších svědků, a zda respektovaly všechna procesní pravidla ohledně přípustnosti a věrohodnosti příslušníků Policie České republiky, a shledal, že soudy obou stupňů se s ohledem na obdobný obsah obhajoby obviněného v předchozích stadiích trestního řízení námitkami obviněného zabývaly. Soud prvního stupně realizoval ve věci dokazování, které bylo možné za daných okolností zajistit, a prováděl jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného tak jeho neprospěch a zabýval se výpověďmi svědků, které řádně provedl. Jak vyplývá z obsahu jeho rozsudku, své závěry, zejména o postupu při hodnocení všech provedených důkazů, odůvodnil (srov. strany 3 a 4 rozsudku).

22. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je třeba zmínit, že provedl důkazy výpověďmi svědků P. K. (č. l. 62 až 67) a J. B. (č. l. 81 až 84), a to ohledně obsahu úředních záznamů (srov. č. l. 68 a 85 spisu), které tito policisté v rámci svých služebních povinností sepsali s obviněným jako oznamovatelem trestní věci svého otce, tj. v jiné trestní věci. Předmětem jejich výslechu u hlavního líčení v trestní věci obviněného bylo, aby popsali okolnosti, za nichž k sepsání úkonu, tj. uvedeného trestního oznámení došlo, jakož i okolnosti, za nichž se obviněný v souvislosti s tímto úkonem choval. Nejvyšší soud proto v uvedeném postupu soudu prvního stupně neshledal nedostatky, jež obviněný v dovolání pouze naznačil, které by mohly svědčit o tom, že by tyto výpovědi svědků nebyly přípustné. Takto provedené důkazy korespondují s § 89 odst. 2 tr. ř., podle něhož může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Důvodně nalézací soud shledal, že uvedené úřední záznamy jsou použitelné jako důkazy a také je za splnění podmínek § 211 odst. 1 tr. ř. se souhlasem obviněného státního zástupce přečetl. Nejvyšší soud dodává, že ani výpovědi policistů nesvědčí o tom, že by je nemohl soud k ověření skutečností, za nichž obviněný učinil trestní oznámení v jiné věci, použít. Policisté sice byli vyslechnuti k povaze a okolnostem úkonů, které tyto osoby jako orgány činné v trestním řízení prováděly, avšak nemohl přihlížet k těm částem jejich výpovědí, v nichž by sdělovali obsahy výpovědí vyslýchaných osob. V úkonech, o něž se jednalo, nešlo o sepsání výpovědi svědka, ale jen o sepsání záznamu o trestním oznámení v jiné trestní věci (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 6 To 3/2016, a dále rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 1993, sp. zn. 6 Tz 46/93, publikovaný pod č. 46/1993 Sb. rozh. tr. nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/03 ze dne 3. 11. 2004 či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. IV. ÚS 131/04). Policisté jako svědci popsali skutečnosti, které vyplynuly z neformálního rozhovoru s obviněným, jenž se na úřadovnu dostavil jako občan za účelem nahlášení trestného jednání jiné osoby. Nejednalo se proto o policií sepisované výpovědi svědka, ale jak zdůraznil i svědek J. B., s obviněným hovořil jako oznamovatelem trestné činnosti při jeho odchodu z úřadovny, a obsah tohoto jejich rozhovoru uváděl v rámci své svědecké výpovědi. V daných souvislostech proto soudy neporušily zásady plynoucí z rozhodnutí č. 26/1989 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011 (publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2011, sešit č. 75, pod č. 1381)]. Soud výpověďmi policistů nenahrazoval výpovědi svědků. Soudy tedy i v tomto případě zásady spravedlivého procesu respektovaly, když vyhodnotily, že výpovědi policistů jsou jako důkaz nepoužitelné v části, kde jsou uváděny okolnosti, které zjistili z podání osob podávajících vysvětlení či svědků. Jestliže však policisté v těchto výpovědích uvedli skutečnosti, které jako svědci pozorovali, lze tuto část výpovědi akceptovat (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/2003).

23. Nejvyšší soud však podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí doplňuje, že takto zjištěné skutečnosti plynoucí z výpovědi obou policistů nejsou zásadními, ale jen podpůrnými důkazy, které se shodují s dalšími ve věci zjištěnými skutečnostmi. Soudy ze všech uvedených důvodů postupovaly v souladu s procesními pravidly a zjištěné okolnosti mají oporu v provedených důkazech. Pokud jde o stav dokazování a procesní postupy soudů, které vedly k závěru o použitelnosti a věrohodnosti důkazů, lze shrnout, že není pochyb, že se soudy věnovaly námitkám obviněného s dostatečnou pečlivostí (pro úplnost srov. stranu 3 usnesení odvolacího soudu).

24. S ohledem na provedené dokazování nelze přiznat opodstatněnost námitce obviněného směřující u skutku pod bodem 2. proti výpovědi svědka G. S., kterou soud posuzoval jak jednotlivě, tak i v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, a lze poznamenat, že odvolací soud se vypořádal s obdobnou námitkou, k níž vysvětlil, že rozpory ve výpovědích svědků jsou nepodstatnou souvislostí a jde o vytýkání nepodstatných drobností, které nesvědčí o podstatných rozporech (strana 4 usnesení odvolacího soudu). Rozpory totiž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných odlišností ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09],

25. Nejvyšší soud nezjistil obviněným vytýkané vady, protože obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu [viz článek 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09)]. Soudy důkazní postup dostatečně detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Lze jen připomenout, že důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, nebo nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), které však zjištěny nebyly, neboť v této věci byla věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření důkazů, které obviněného usvědčovaly, a soudy je pečlivě posuzovaly. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).

26. Z obsahu napadených rozhodnutí a trestního spisu Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů se v předchozích stadiích řízení všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a z obsahu provedeného dokazování lze dojít k závěru, že se věnovaly jak obhajobě obviněného, tak i jeho námitkám a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v § 2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Nejvyšší soud proto žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).

27. Na základě těchto poznatků, když nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu a Nejvyšší soud ověřil správnost učiněných skutkových závěrů, mohl na jejich podkladě posuzovat důvodnost právních námitek, které obviněný v dovolání rovněž uplatnil.

VI. K právním námitkám obviněného

28. Obviněný námitky proti vadnému posouzení věci zaměřil jak proti objektivní stránce, tak i vůči zavinění u obou přečinů porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to i z hlediska naplnění znaku obydlí, a proto je vhodné uvést, že přečinu podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá a při činu použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.

a) k ochraně obydlí

29. Zásadní výhrada obviněného proti objektivní stránce spočívala v tom, že se nemohl uvedeného přečinu dopustit, protože byl v době spáchání dílčích útoků pod bodem 1. spoluvlastníkem předmětné nemovitosti a v bodě 2. osobou jednající na základě souhlasu své sestry jako spoluvlastníka, což soudy nerespektovaly a zcela neopodstatněně upřednostnily práva poškozeného, jenž v domě bydlel.

30. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že uvedené výhradě se soudy věnovaly a soud prvního stupně v bodě 9. rozsudku vysvětlil na základě zákonných znaků skutkové podstaty § 178 tr. zákoníku povahu znaku obydlí, a to i v jeho základním smyslu článku 12 odst. 1 Listiny základních práv, z něhož vyplývá, že možnost zásahu do práva na ochranu nedotknutelnosti obydlí musí být stanovena přímo v zákoně, a nelze ji proto nepřímo odvozovat například z majetkového práva jiného na užívání věci. Vysvětlil tak, že není rozhodné, jestli byl obviněný v uvedené době vlastníkem či spoluvlastníkem nemovitosti, neboť zásadní bylo, zda v této nemovitosti měl obydlí, tedy zda zde skutečně bydlel a měl zde svoji domácnost a své soukromí. Na podporu tohoto názoru odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 863/2004. Ani fakt, že se obviněný přihlásil tzv. k trvalému pobytu v uvedeném domě, kdy již zanikla jeho vlastnická práva, nemůže pro něho znamenat jakékoliv důsledky (výhody) pro majetkové vztahy, což soud dovodil z povahy hlášení se k trvalému pobytu, které je záležitostí evidenční, z níž nejsou dovozována jakákoliv další oprávnění, a to ani vstup do takové nemovitosti. Proto ani sestra obviněného J. S. nemohla účinně dovolit obviněnému dům užívat, neboť v tomto domě neměla svoji domácnost. Jediným oprávněným k takovému přístupu byl poškozený, který žádné svolení obviněnému nedal. Odvolací soud se s uvedenými úvahami soudu prvního stupně ztotožnil a pouze doplnil, že obviněný se z domu odstěhoval již ve svých sedmnácti letech a dlouhodobě tam nebydlel (srov. stranu 5 usnesení odvolacího soudu).

31. Nejvyšší soud považuje uvedené úvahy za správné, protože soudy adekvátně reagovaly na námitky obviněného, a pro právní závěry si opatřily dostatek skutkových závěrů, na jejichž podkladě posuzovaly trestnost jednání obviněného z pohledu všech rozhodných skutečností. Zcela správně vycházely z jednotlivých znaků a povahy přečinů porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, u nichž soudy podle tzv. právní věty shledaly, že obviněný znaky naplnil v té alternativě, že překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.

32. Při správnosti úvah soudů obou stupňů a na jejich dotvrzení Nejvyšší soud jen v souladu s nimi doplňuje, že zcela opodstatněně správně kladly důraz na ochranu obydlí, která má podklad i v předmětu ochrany u trestného činu podle § 178 tr. zákona, jímž je domovní svoboda zaručená článkem 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který chrání nedotknutelnost obydlí, podle něhož „Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí“. Jedná se o právo na prostorové vymezení soukromí, které plní jak funkci svobody (status negativus), tak jde bezpochyby i o hodnotové rozhodnutí zákonodárce. Toto právo chrání jednotlivce před nechtěným vniknutím veřejné moci do jeho soukromého prostoru. Obecně lze konstatovat, že jde o prostorově chápanou životní sféru, kterou si jednotlivec opatří a pokud ji zbavil obecné přístupnosti, přičemž není rozhodující, kde se nachází či jak je vybavená, spadá tato pod materiální obsah komentovaného práva. Může jít o prostory v nemovitostech, stejně jako ve věcech movitých. Nezáleží také na tom, zda je prostor osobou užíván trvale nebo přechodně (internáty, koleje, domy pro seniory apod.). Vlastnictví nemovitosti či věci nehraje roli, důležitá je oprávněnost užívání (srov. WAGNEROVÁ, E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., s. 330-332).

33. Ze zmíněného práva plyne, že v ustanovení § 178 odst. 1 tr. zákoníku je zakotvena ochrana svobody obydlí (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 16/1995 Sb. rozh. tr.)] oprávněného uživatele bytu před neoprávněnými zásahy kohokoli, tedy i vlastníka nemovitosti. Je třeba zdůraznit, že tato ochrana obydlí existuje u uživatele takového prostoru, který je obydlím, které je chráněno i proti vlastníkovi, a to i tehdy, když má vlastník vykonatelné rozhodnutí k vyklizení uživatelova bytu (srov. výkladový materiál č. 1/1980, str. 25 až 28, Sb. rozh. tr.).

34. Pro posuzovanou ochranu je rozhodující, aby předmětné prostory měly povahu obydlí, za něž se podle § 133 tr. zákoníku považuje dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Jde o široký pojem, který klade důraz na faktický stav bydlení z jakéhokoli titulu. Obydlím je proto vše, co slouží člověku k bydlení, pro něž mu poskytuje zejména soukromí, ve kterém nemá být rušen, zajišťuje ochranu nejen jeho osoby, ale i jeho osobních věcí, zabezpečuje mu klid, oddech a jiné nutné životní potřeby, a chrání jeho samotného i jeho věci proti vnějším negativním vlivům okolí [v podrobnostech srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1392-1394)].

35. Domem se rozumí nadzemní stavba (budova), kterou občanský zákoník v současné době přesně nevymezuje, neboť se vrátil k zásadě superficies solo cedit, kdy stavba se stává součástí pozemku, na kterém stojí a přesná definice tak v současné době neexistuje. V ustanovení § 506 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku je pouze uvedeno, že součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Za stavbu je tak na základě výše zmíněného možno považovat jakoukoli budovu zřízenou na pozemku, pokud tam není pouze dočasně umístěna, tedy i rodinný dům. Nejde tak o pojem, jak je chápán podle stavebně právních předpisů, ale jako výsledek stavební činnosti se zřetelem na účel, k němuž je stavba určena. Za obydlí se domem rozumí taková stavba jen tehdy, je-li určena k bydlení. Domem je zde nejen vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu (srov. rozhodnutí č 16/1993-II- Sb. rozh. tr.).

36. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je ve smyslu § 178 odst. 1 tr. zákoníku nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele, uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležejícího, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Takové vstoupení do obydlí jiného bez jeho souhlasu je spojeno s tím, že vůlí takové osoby není, aby jiná konkrétní osoba do jeho obydlí vstoupila nebo tam setrvala (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 28/1997 Sb. rozh. tr.). Tato zásada vyplývá ze smyslu ochrany představované článkem 12 odst. 1 Listiny základních práv, které je kritérium nedotknutelnosti obydlí a je vyjádřeno dikcí, že do obydlí není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. To znamená to, že otázka, kdo je vlastníkem objektu a jaké je jeho stanovisko ke vstupu třetí osoby do obydlí, je sama o sobě nerozhodná. Kritériem nedotknutelnosti obydlí tedy není souhlas či nesouhlas osoby, která je vlastníkem objektu, nýbrž souhlas či nesouhlas osoby, která v objektu oprávněně bydlí.

37. Překonáním překážky podle odstavce 2 § 178 tr. zákoníku se má na mysli jakékoliv překonání, jestliže se tím odstraní smysl, v němž spočívá jí představovaná ochrana. Účelem takové překážky je zabránit vniknutí a představuje ji jakákoli zábrana proti vniknutí do obydlí. Proto tuto překážku představují zavřené nebo zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže, ale i okno přístupné jen s použitím žebříku. Překážka nemusí být překonána s použitím násilí, ale postačí jakékoli její odstranění, otevření, přeskočení, přelezení apod. O překonání překážky jde i tehdy, když pachatel např. otevřel dveře pravým klíčem, který odcizil, vylákal nebo našel. Velmi často je používáno k odstranění překážky i technických prostředků, např. paklíče, planžety apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. (§ 140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1777-1778].

38. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že soudy pro své závěry o vině obviněného z těchto obecných hledisek vycházely a že činy mu za vinu kladené posuzovaly při respektu k nim. Jestliže z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený v uvedeném domě, který mu z větší části i patřil, měl v něm vybudovanou svou domácnost, sloužil jako ochrana jeho soukromí, měl v něm uložené své věci, realizoval v něm své činnosti, spal, jedl apod., není pochyb, že v tomto domě bydlel, a tudíž se jednalo o obydlí ve smyslu § 133 tr. zákoníku. Rovněž ze všech zjištěných okolností vyplynulo, že obviněný nebyl osobou, která by byla oprávněna do tohoto jeho obydlí vstupovat, o čemž svědčily mimo jiné i narušené vztahy s otcem, jak je popsal v přezkoumávaném rozhodnutí odvolací soud. Obviněný tedy nemohl do tohoto obydlí svého otce vstupovat bez jeho svolení. Rovněž s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, je zřejmé, že žádný souhlas vstoupit obviněný ani v jednom z projednávaných případů neměl, a tedy, pokud v uvedených dnech do domu svého otce vnikl, stalo se tak bez povolení, tedy neoprávněně.

39. Při splnění všech uvedených skutečností, je zřejmé, že obviněný neoprávněně vnikl do domu užívaného jeho otcem, který v něm měl své obydlí ve smyslu § 133 tr. zákoníku, a nebylo rozhodné, že obviněný byl v době dílčích útoků pod body 1. a), b) z jedné šestiny vlastníkem tohoto domu, protože tato skutečnost, jak bylo vysvětleno v bodech 31. až 33. shora, nemá pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku za zjištěných skutečností význam, neboť ochrana obydlí má přednost před výkonem vlastnického práva. Zcela bez právního důvodu je obhajoba obviněného uplatněná k bodu 2. rozsudečného výroku, jenž byl spáchán v době, kdy již neexistovalo jeho vlastnictví k části domu (dne 14. 6. 2017 byl do katastru nemovitostí jako vlastník jeho části zapsán otec, jenž tento podíl získal v dražbě). Nevýznamným je, jestli jeho sestra J. S., vlastnící tehdy jednu šestinu domu, obviněnému dala souhlas ke vstupu do nemovitosti, když sama uvedla (č. l. 104), že v domě poškozeného nebydlí již několik let, pouze ho občas navštěvuje. Tato osoba stejně jako obviněný nebyla tím, kdo v domě měl své obydlí, neboť ani ona zde nebydlela. Nemohla proto účinně umožnit obviněnému do obydlí otce vstupovat.

40. Nejvyšší soud tak, s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů z hlediska právního posouzení ochrany obydlí v poměru s vlastnickým právem nepochybily, naopak činy obviněného v bodech 1. a 2. jako přečiny porušení domovní svobody ve smyslu § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku v souladu se všemi skutečnostmi správně kvalifikovaly. Proto je výhrada obviněného, že došlo k nesprávnému posouzení právní stránky užívání nemovitosti, nedůvodná.

b) k námitce absence naplnění subjektivní stránky

41. Obviněný v dovolání poukázal na vady v subjektivní stránce, jež podrobněji neodůvodnil, pouze zdůraznil, že se u něj nejednalo ani o úmysl nepřímý, a tvrdil, že se odvolací soud zaviněním vůbec nezabýval. Nejvyšší soud konstatuje, že tato výhrada nemá opodstatnění, protože odvolací soud na straně 5 přezkoumávaného usnesení uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když obviněného uznal vinným, neboť bylo prokázáno výsledky provedeného dokazování, že po subjektivní stránce naplnil znaky přečinů, které mu byly kladeny za vinu. Uvedený závěr vykrystalizoval ze skutečností, jimiž se odvolací soud zabýval a v rámci své argumentace k námitkám obviněného je uváděl se zřetelem na posuzované okolnosti. Posoudí-li se v projednávané věci soudy učiněná skutková zjištění v souladu s příslušnými pasážemi přezkoumávaných rozhodnutí z hlediska jejich dostatečnosti jako skutkového podkladu, lze konstatovat, že obsahují zjištění, podle nichž lze na subjektivní stránku obviněného usuzovat. Pokud obviněný dne 15. 4. 2017 vnikl za použití klíče do uzamčeného rodinného domu, který užíval k bydlení pouze jeho otec a k takovému vstupu neměl jeho souhlas, věděl, že činí v rozporu s vůlí otce. Tato jednání zopakoval i ve dnech 17. 4. 2017 a 20. 11. 2017. Vyjádřená skutková zjištění splňují požadavky kladené na objasnění subjektivní stránky, protože z nich logicky vyplývají a jsou v nich zahrnuty všechny znaky charakterizující vnitřní vztah obviněného k jednotlivým znakům skutkové podstaty přečinu podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Pro úplnost lze dodat, že obviněný jednal se znalostí odmítavých postojů otce k němu, a byl si plně vědom, že vstupuje neoprávněně do domu, který nesloužil jako jeho obydlí, pouze proto, aby dům prohledal, přičemž si byl vědom, že poškozený si nepřeje, aby do domu chodil, a ani mu k tomu nedal souhlas. Proto tak obviněný činil se srozuměním, že pokud do domu proti vůli poškozeného vstupuje, narušuje tím neoprávněně jeho soukromí [srov. též strany 2 až 3 rozsudku soudu prvního stupně a výpovědí obviněného i poškozeného (č. l. 141)].

42. Odvolací soud všechny uvedené skutečnosti bral do úvahy, a proto na ně odkázal a shrnul i vlastní úvahy, které mají rovněž vztah k zavinění obviněného. Obsah přezkoumávaného rozhodnutí svědčí o tom, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, byť takový výslovný závěr odvolací soud nevyjádřil. Rozvedl však k němu všechny potřebné úvahy, neboť popsal chování obviněného jak v době činů, tak i před nimi, a zdůraznil špatné vztahy mezi otcem a synem, i to s jakou tvrdošíjností obviněný opakovaně porušoval právo bydlení otce, když se nechtěl smířit se zákazem vstupu do objektu.

43. Pro úplnost k těmto byť stručným, ale správným závěrům odvolacího soudu Nejvyšší soud doplňuje, že přečin porušování domovní svobody je úmyslným trestným činem (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), u něhož postačí i úmysl nepřímý, o nějž se podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, jedná, když pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zákona způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Závěr o zavinění obviněného byl prokázán výsledky dokazování a také z nich logicky vyplynul [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1971). Při zjišťování okolností, majících význam pro závěr o zavinění, soudy předem nepřikládaly zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale usuzovaly na ně ze všech konkrétních okolností, za kterých byly činy spáchány, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 60/1972-IV.)].

44. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal závěry soudů o zavinění obviněného správnými a výhrady obviněného proti subjektivní stránce za nedůvodné. Přitom je třeba shrnout, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že obviněný po formální stránce naplnil znaky obou přečinů porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

c) k nedostatku společenské škodlivosti činu

45. Jestliže obviněný namítal, že uvedenými přečiny neměl být uznán vinným, protože jde o činy společensky málo škodlivé, a na jeho postih nemělo být trestní právo vůbec aplikováno, z hlediska principu ultima ratio lze doplnit, že soudy obou stupňů této výhradě věnovaly pozornost a v přezkoumávaných rozhodnutích se s ní vypořádaly. Především odvolací soud na straně 5 přezkoumávaného usnesení uvedl, že míra společenské škodlivosti činů obviněného dosáhla intenzity trestných činů, byť se jednalo o konflikt v rámci blízkých příbuzných. Zdůraznil, že se jednalo o opakovaná jednání, o jejichž vysoké nebezpečnosti svědčí to, že důvodem vniknutí obviněného do obydlí otce přes jeho výslovný zákaz byla snaha obviněného shromáždit v bydlišti otce proti němu důkazy, aby na něj mohl podat trestní oznámení, což vzápětí učinil. Trestní odpovědnost obviněného proto odvolací soud považoval za zcela adekvátní.

46. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje a pouze pro úplnost doplňuje, že v posuzované věci není postup podle jiných než trestních předpisů namístě, neboť jednání obviněného jsou trestnými činy, protože byly naplněny znaky přečinů uvedených v trestním zákoníku (§ 12 odst. 2, § 13 odst. 1 tr. zákoníku) a bylo třeba vyvodit trestní odpovědnost za jejich spáchání.

47. O společenské škodlivosti přečinů porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku svědčí vedle obecných formálních znaků i okolnosti, za nichž k činu došlo, jakož i výrazná aktivita ze strany obviněného, s níž se snažil svému otci přivodit trestní stíhání, k čemuž směřovaly jeho kroky, mimo jiné podpořené i neoprávněným vniknutím do jeho domu, kde hledal důkazy pro to, aby mohl podat trestní oznámení. Jde o nebezpečný čin, protože důvodem vniknutí obviněného do domu otce byla snaha nalézt důkazy proto, aby nedůvodně otce obvinil z trestné činnosti, jíž nespáchal. Z uvedeného vyplývá závažná negativní úroveň chování obviněného, která svědčí o narušenosti jeho osobnosti i citových vazeb v rodině, neboť jeho chování hraničí až s pomstychtivostí vůči poškozenému. O to závažnější je takový čin, když se jedná o konflikt mezi blízkými příbuznými. Z těchto důvodů nebylo možné dosáhnout jiného uspokojivého řešení mírnějšími nebo netrestními prostředky. Ze všech těchto důvodů má Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů nižších stupňů za to, že postih obviněného v rámci trestněprávní represe je namístě a plně adekvátní, a proto i tuto námitku považoval za nedůvodnou.

VII. Závěr

48. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Protože obviněný vznesl námitky sice pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově podřaditelné, leč nedůvodné, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože tak mohl učinit na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž je nedůvodnost podaného dovolání zřejmá.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 30. 7. 2019

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru