Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 783/2020Usnesení NS ze dne 14.10.2020

HeslaPodvod
Subsidiarita trestní represe
Úmysl
Úvěrový podvod
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.783.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,5 písm. a) tr. zákoníku

§ 211 odst. 1,5 písm. c) tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 783/2020-13421

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2020 o dovolání obviněné T. P., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 1 To 64/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 10/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné T. P. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 52 T 10/2018, byla obviněná T. P. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku [ad body 1. a), 2. a), 3. a), 4. a), 5. a), 6. a), 7. a), 8. a), 9. a), 10. výroku o vině] a zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [ad body 1. b), 2. b), 3. b), 4. b), 5. b), 6. b), 7. b), 8. b), 9. b), 11. až 14., 17. až 19., 22., 24. až 26., 32., 35., 38. až 39., 43., 45. až 47., 49. až 50., 52., 57., 59. až 60., 62. až 63., 65., 67. výroku o vině]. Za to byla podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných L. Š., A. D., K. S., I. P., J. H. a M. D., o zproštění obžaloby R. P. z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. a o nárocích poškozených na náhradu škody. Obviněné T. P. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit škodu poškozeným J. L. ve výši 414 150 Kč, I. B. ve výši 551 463 Kč, K. Š. ve výši 835 605 Kč, A. K. ve výši 728 342 Kč, K. V. (dříve L.) ve výši 272 000 Kč, M. H. ve výši 435 000 Kč, E. K. ve výši 425 000 Kč, B. K. ve výši 754 000 Kč, J. L. ve výši 199 500 Kč. Dále byla obviněné T. P. a spoluobviněným L. Š. a M. D. uložena povinnost společně a nerozdílně s M. H., které tato povinnost již byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 5 T 196/2016, nahradit poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., škodu ve výši 343 214,80 Kč (škoda vztahující se k bodu 13. výroku o vině rozsudku). Společně a nerozdílně se spoluobviněnou L. Š. byla obviněné T. P. uložena povinnost nahradit poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., škodu ve výši 422 661,06 Kč (bod 19.), škodu ve výši 465 174,34 Kč (bod 36.), škodu ve výši 178 865,49 Kč (bod 48.), škodu ve výši 495 000 Kč (bod 47.). Obviněné T. P. a spoluobviněné L. Š. byla dále uložena povinnost společně a nerozdílně s J. Š. a M. J., kterým tato povinnost již byl stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 4 T 9/2016, nahradit poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., škodu ve výši 370 927,20 Kč (bod 38.). Dále jí a spoluobviněné L. Š. byla uložena povinnost společně a nerozdílně s R. Ř., kterému tato povinnost již byl stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2016, sp. zn. 88 T 20/2016, nahradit poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., škodu ve výši 245 000 Kč (bod 45.), společně a nerozdílně s J. S., kterému tato povinnost již byla stanovena rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 9 T 58/2017, nahradit poškozené Českomoravské stavební spořitelně, a. s., škodu ve výši 495 000 Kč (bod 46.). V dalším byli jmenovaní poškození se svými nároky či zbytky svých nároků odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 a odst. 2 tr. ř.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění T. P., která je zaměřila proti všem jeho výrokům, L. Š., která brojila proti výroku o trestu, A. D., který nesouhlasil s výroky, jež se ho týkaly, a proti výroku o vině a trestu směřovalo i odvolání obviněné K. S. Odvolání podal též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a jeho odvolání směřovalo proti výrokům o vině pod body 11. až 69. napadeného rozsudku v neprospěch všech obviněných, jichž se tyto výroky týkají, a proti zprošťujícímu výroku týkajícímu se spoluobviněné R. P. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 1 To 64/2019, byla podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných i státního zástupce zamítnuta.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná T. P. dopustila zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku tím (zkráceně), že v období od září 2012 do 18. 9. 2013 v Brně i na dalších místech v úmyslu se neoprávněně obohatit, za situace, kdy se na ni obrátili v rozsudku soudu prvního stupně uvedení poškození s žádostí o pomoc při vyřešení jejich tíživé ekonomické situace nebo s žádostí o zprostředkování prodeje nemovitostí, tak využívala jejich neznalostí a nezkušeností a přesvědčila je, aby své nemovitosti prodali a zůstali v nich jako nájemci s tím, že po určité době jim budou nemovitosti vráceny, avšak po prodeji nemovitostí osobám, kterým zajistila vystavení listin s nepravdivými údaji o zaměstnání a příjmu, zprostředkovala vyřízení hypotečních úvěrů sloužících ke koupi nemovitostí, tak původním vlastníkům nemovitostí nevyplatila všechny dohodnuté finanční prostředky obdržené z prodeje nemovitostí, a dále obvinění T. P., A. D., L. Š., I. P. a K. S., s úmyslem získání provizí za vyřízení úvěrů vyhledávali žadatele o úvěry, kterým slibovali zajištění úvěrů u finančních ústavů, kdy vyřizování úvěrů předem domlouvali a žadatelům o úvěry zajistili vytvoření listin s nepravdivými údaji, kdy za tímto účelem si opatřili údaje a razítka různých společností, které následně v listinách označovali jako zaměstnavatele žadatelů o úvěry nebo jako firmy, které prováděly fiktivní rekonstrukce nemovitostí, kdy následně žadatelé o úvěry tyto listiny dle jejich instrukcí předkládali ke svým žádostem o úvěry, přičemž žadatele o úvěry také do finančních ústavů doprovázeli nebo jim dávali instrukce, jak mají při vyřizování úvěrů postupovat, a po schválení úvěrů čerpali části poskytnutých finančních prostředků nebo si od žadatelů o úvěry nechali vyplatit provize za obstarání listin s nepravdivými údaji, kdy věděli, že v případě účelově určených úvěrů budou finanční prostředky použity na jiné účely a dále byli s ohledem na špatnou majetkovou situaci žadatelů o úvěry srozuměni s tím, že tito v níže uvedených případech nebudou řádně hradit splátky úvěrů, přičemž obvinění J. H. a M. D. jim v níže uvedených případech pomohli vytvořit část nepravdivých podkladů, které byly potom v bankách předkládány, a takto postupovali v 69 případech blíže specifikovaných v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Jednáním popsaným pod body 1. a), 2. a), 3. a), 4. a), 5. a), 6. a), 7. a), 8. a), 9. a), 10. výroku o vině měla způsobit škodu 5 260 782 Kč a jednáním popsaným pod body 1. b), 2. b), 3. b), 4. b), 5. b), 6. b), 7. b), 8. b), 9. b), 11. až 14., 17. až 19., 22., 24. až 26., 32., 35., 38. až 39., 43., 45. až 47., 49. až 50., 52., 57., 59. až 60., 62. až 63., 65., 67. výroku o vině škodu ve výši 2 866 715,91 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 1 To 64/2019, podala obviněná T. P. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítla, že skutky zjištěné soudy nižších stupňů nenaplňují zákonné znaky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, a ku podpoře svých právních námitek vytkla i nedostatečně zjištěný skutkový stav a způsob hodnocení důkazů.

5. Z rozsáhlého dokazování podle obviněné jednoznačně vyplynulo, že skutky popsané pod body 1. a) až 9. a), 10. a pod body 11. až 69. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se sice staly, jak uvedl soud prvního stupně, avšak jejich cílem a smyslem nebylo jakkoliv poškozené poškodit, ale právě naopak umožnit poškozeným v bezpočtu případů s mnohamilionovými závazky, aby ve svých nemovitostech mohli za předem dohodnutých podmínek bydlet a užívat je i nadále. Poškození měli možnost řádně hradit a následně odkoupit své nemovitosti, této možnosti se však sami zbavili, když řádně neplatili. Tuto svou argumentaci v dovolání podrobně rozebírala, přičemž pouze opakovala svou obhajobu, kterou používala již od počátku trestního řízení, včetně svého odvolání. Uzavřela, že s ohledem na skutečnost, že žádná škoda poškozeným nevznikla, není jednání popsané pod body 1. a) až 9. a) a 10. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu trestným činem.

6. Jelikož poškozeným nevznikla škoda a nemovitosti se měly dostat zpět do dispozice poškozených za kupní cenu rovnající se aktuálním zůstatkům hypotečních úvěrů, pak za nesprávný obviněná považovala také adhezní výrok o náhradě škody poškozeným J. L., I. B., K. Š., A. K., K. V., M. H., E. K., B. K., a J. L. K bodu 44. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž soud uvedl, že do způsobené škody zahrnul pouze částky, které nebyly z poskytnutých úvěrů vyplaceny poškozeným či nebyly použity na úhradu předchozích závazků nebo na úhradu hypotečních úvěrů, přičemž dovodil, že za základ způsobené škody nelze považovat hodnotu převáděných nemovitostí, obviněná uvedla, že soud opomněl, že poškozeným žádné další finanční prostředky podle uzavřených smluv uhrazeny být neměly a všechny byly použity za jejich výslovného souhlasu na uhrazení nájmu kupujícím, bezpočet jejich vlastních závazků včetně pokut, úroků a penále, nákladů souvisejících se správou nemovitostí, plateb daní, pojistného, provizi za zprostředkování a uhrazení investorům nebo kupujícím. Za nepravdivé dovolatelka označila tvrzení, že chtěla podvodným způsobem získat část finančních prostředků z poskytnutých finančních prostředků, že poškozeným prezentovala smyšlené důvody jejich použití nebo jim zamlčela, že část finančních prostředků si ponechá pro svou potřebu. Taková skutečnost nevyplývá z žádného provedeného důkazu. Zopakovala, že škoda tedy způsobena nebyla a jednání nenaplňuje zákonný znak zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Dodala, že je podle jejího názoru zcela v rozporu s formální logikou, že by poškození v případech, kdy sami u skutků popsaných pod body 1. a) až 9. a) a 10. výroku rozsudku nalézacího soudu potvrzovali, že po uplynutí pěti let by se měly nemovitosti dostat zpět do jejich dispozice a mělo být na ně zpět převedeno vlastnické právo, měli obdržet od dovolatelky část kupní ceny, která má představovat dovolatelkou způsobenou škodu. O uhrazení celé kupní ceny prodávajícím by bylo možné uvažovat, pokud by reálně mělo k převodu vlastnického práva dojít a poškození by neměli ve svých nemovitostech nadále bydlet. K reálnému převodu vlastnictví nemovitostí však nedošlo. Soudy se nevypořádaly s listinnými důkazy potvrzujícími, že závazky poškozených byly v mnoha případech zajištěny vlastními směnkami, smlouvami o zápůjčkách, zástavními smlouvami apod. Sami poškození takové závazky potvrzovali a byli si vědomi toho, že musí být uhrazeny, aby mohlo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem.

7. Dále se obviněná vyjadřovala ke konkrétním skutkům popsaným ve výroku o vině, přičemž uváděla a opakovala vlastní skutkové závěry. Ke skutku pod bodem 1. a) uvedla, že nikdy J. L. nepřesvědčovala, aby za úplatu ručil domem. J. L. se dohodla se svým manželem a R. D., že J. L. požádá o poskytnutí úvěru. J. L. následně požádala dovolatelku o zprostředkování investora, který se rozhodl, že poskytne finanční prostředky za podmínek, že pan J. L. bude žadatelem o úvěr a zároveň zástavcem, nikoliv ručitelem. Současně tvrdila, že část finančních prostředků ve výši 300 000 Kč byla načerpána na účet W. U. B. S. č. XY, ke kterému měla dovolatelka přístup, a tyto finanční prostředky podle uzavřené dohody předala R. D., což sám potvrdil. Žádnou škodu mu nezpůsobila a finanční prostředky manželům řádně půjčila. Upozornila, že soudu prvního stupně předložila kopii zajišťovací směnky zajišťující předmětnou zápůjčku, avšak v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně hodnocení tohoto provedeného důkazu zcela chybí. Ke skutku pod bodem 2. a) uvedla, že nikdy paní I. B. nepřesvědčila, aby vyplatila svůj závazek ve výši 460 096 Kč, který měla u společnosti L.– S., který byl podle jejího rozhodnutí uhrazen z poskytnutého úvěru společnosti Blue Diamond Investments, s. r. o. Veškeré náležitosti dohodla obviněná K. S. Dovolatelka v té době neznala ani pana M. Š. Návrh úvěrové smlouvy s panem M. Š. sepisovala obviněná L. Š., které dovolatelka žádný pokyn k vytvoření nepravdivých dokumentů nedala. Dovolatelka získala provizi od Hypoteční banky, žádné finanční prostředky obviněná L. Š. dovolatelce nikdy nepředala, proto nemohla dovolatelka způsobit poškozeným jakoukoliv škodu. Ke skutku pod bodem 3. a) opakovala, že paní K. Š. vůbec neznala a vše zprostředkovala paní J. L., včetně osoby R. D., který ji ujišťoval, že potřebuje další finanční prostředky na dokončení svého obchodu, aby mohl vyplatit závazky u manželů L. K. Š. s paní J. L. požádaly dovolatelku o zprostředkování investora. Současně paní K. M. zprostředkoval J. B. O existenci hypotečního úvěru se dovolatelka dozvěděla až ve chvíli, kdy byl úvěr schválený bankou a část finančních prostředků z poskytnutého úvěru byla odeslána na bankovní účet K. Š. Žádnou finanční částku dovolatelka od K. Š. neobdržela, naopak jí zapůjčila částku 37 000 Kč, která jí do dnešního dne nebyla vrácena. Ke skutku pod bodem 4. a) uvedla, že nikdy nepřesvědčovala A. K., aby vyplacení závazků svého synovce J. M. ve výši 2 874 556 Kč řešil prodejem své nemovitosti. Okolnosti sjednání úvěru sloužící k uzavření kupní smlouvy předmětné nemovitosti popsal samotný A. K., přičemž vše zprostředkoval jeho synovec J. J. Finanční prostředky ve výši 728 342 Kč byly dovolatelkou podle dohody předány panu J. J., který sám ve své svědecké výpovědi potvrdil, že koupit danou nemovitost byl jeho nápad. J. J. následně danou nemovitost prodal a neoprávněně se obohatil o částku 1 300 000 Kč, kterou odeslal na bankovní účet své matky. Dovolatelka žádnou škodu A. K. nezpůsobila, naopak opakovaně žádala J. J., aby z prodeje nemovitosti finanční prostředky byly vyplaceny A. K., což neučinil. Ke skutku pod bodem 5. a) tvrdila, že zprostředkování úvěru K. V. (dříve L.) doporučila J. L. Dovolatelka za tímto účelem zapůjčila K. V. finanční částku ve výši 1 297 000 Kč na vyplacení jejích pohledávek, kdy tato zápůjčka byla zajištěna směnkou a tyto finanční prostředky byly z poskytnutého úvěru dovolatelce řádně vráceny. Žádnou škodu dovolatelka K. V. nezpůsobila. Ke skutku pod bodem 6. a) zmínila, že úvěr M. H. zprostředkovala Z. G., přičemž úvěr zpracovávala obviněná L. Š., která měla veškerou smluvní dokumentaci zpracovanou na svoji snachu K. D. Žádost o poskytnutí hypotečního úvěru na kupující K. D. nepodávala v Hypoteční bance, a. s., dovolatelka, nýbrž L. M. Od obviněné L. Š. se dovoletelka dozvěděla, že finanční prostředky nechala zaslat na bankovní účet dovolatelky. Z této připsané částky podle uzavřené dohody hradila M. H. částku 300 000 Kč a částku 400 000 Kč si podle dohody s M. H. ponechala jako provizi pro zprostředkovatele Z. G., D. a L. Š. a L. M., jímž finanční prostředky zaslala. Další část finančních prostředků předala obviněné L. Š., která si finanční prostředky ponechala pro vlastní potřebu. I ve vztahu ke skutku pod bodem 7. a) uvedla, že úvěr zprostředkovala paní Z. G. Dovolatelka nepřesvědčovala manžele T., aby vypořádání svých závazků vyřešili prodejem svých nemovitostí. Dovolatelka se s manžely sešla až u ověřování zástavní smlouvy na poště v Brně. Pan L. M. dovolatelce žádné finanční prostředky z poskytnutého úvěru nepředal, ale předal je panu I. Š., který koupil od manželů nemovitosti. Ke skutku pod bodem 8. a) uvedla, že úvěr E. K. zprostředkovaly obviněné K. S. a L. Š., přičemž dovolatelka se s E. K. vůbec neznala, poznala se s ní až při podpisu úvěrové smlouvy, kterou připravovala a také sama podala obviněná L. Š., a to prostřednictví ID dovolatelky. Dovolatelce H. L. nikdy žádné finanční prostředky ve výši 500 000 Kč nepředala. Ke skutku pod bodem 9. a) prezentovala, že úvěr B. K. zprostředkovala paní Z. G. Dovolatelka se s paní B. K. poprvé setkala v bance, kde skládala jistotu za účelem poskytnutí úvěru. M. B. dovolatelka půjčila za účelem koupě nemovitosti částku ve výši 360 000 Kč, která jí byla ze strany dlužníka řádně vrácena. Dovolatelce finanční prostředky ve výši 900 000 Kč obviněná L. Š. nepředala. Ke skutku pod bodem 10. uvedla, že dovolatelka J. L. půjčila finanční prostředky ve výši 199 500 Kč jako půjčku, která byla řádně zajištěna směnkou a po prodeji nemovitosti byla půjčka řádně vrácena. Nepravdivý je podle ní závěr, že poškozenou uvedla v omyl tím, že jí mezi listinami, které poškozená musela v souvislosti s prodejem nemovitosti podepsat, předložila i listiny týkající se závazku poškozené vůči společnosti C. T. s odůvodněním, že poškozená žádný takový závazek neměla. Soud prvního stupně podle dovolatelky patrně přehlédl, že ze strany dovolatelky byly vypláceny další závazky J. L. Podle dovolatelky je zjevné, že provedené důkazy a vyvozené skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovou větou výroku rozsudku soudu prvního stupně.

8. Ve vztahu ke všem těmto skutkům obviněná uzavřela, že nebyl naplněn žádný ze zákonných znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť poškození nebyli uvedeni v omyl, naopak s takovým jediným možným postupem souhlasili, a to na základě písemných ujednání mezi nimi jako prodávajícími a kupujícími. Podle dovolatelky vznik jakékoliv škody nezpůsobila a nebyla naplněna ani objektivní ani subjektivní stránka uvedeného zločinu. Všechny závazky poškozených byly vypořádány podle uzavřených dohod s poškozenými. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu shrnula, co se rozumí úmyslem, a jaké nároky jsou kladeny na prokázání nepřímého úmyslu.

9. K problematice vzniku a vyčíslení škody u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku obviněná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 143/2007, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že „při stanovení výše škody nelze ztotožňovat výši škody a výši neoprávněného majetkového zvýhodnění pachatele úvěrového podvodu. Ke škodě nikoliv malé, kterou musí způsobit pachatel úvěrového podvodu podle § 250b odst. 3 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), dojde nikoliv samotným vyplacením úvěru, ale až v situaci, kdy úvěr vyplacený za podmínek naplnění zákonných znaků úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák. není splácen. Pokud je za těchto okolností úvěr řádně splácen, dojde sice k porušení nemajetkového práva chráněného ustanovením § 250b odst. 2 tr. zák., ale nebude možné dovodit vznik škody jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele ve smyslu § 250b odst. 3, 4 či odst. 5 tr. zák. U ustanovení § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku platí právní závěry vyslovené v citovaném rozhodnutí obdobně“. Podle dovolatelky lze z citovaného usnesení dále dovodit, že skutková podstata úvěrového podvodu byla do trestního zákoníku inkorporována proto, aby usnadnila postihování majetkové trestné činnosti poškozující banky a neoprávněně majetkově se zvýhodňujícího „úvěrového podvodníka“. K trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 2 tr. zákoníku na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, proto ani úmysl nemusí směřovat k takové škodě. Uvedla, že v takových případech je pak třeba zvažovat stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Dále tvrdila, že výklad, podle něhož je v případě trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku škodou vždy celá výše vyplaceného úvěru, je v rozporu s pojetím škody jako újmy v majetkové sféře poškozeného, reálného zmenšení majetku poškozeného a že nelze ztotožňovat výši škody a výši neoprávněného majetkového zvýhodnění pachatele. V tomto smyslu dále v dovolání rozebírala princip ultima ratio a zásadu vigilantibus iura scripta sunt, poukazovala na judikaturu Ústavního soudu s tím, že při posuzování společenské škodlivosti a potřeby zvolit trestní stíhání úvěrového podvodu je třeba vzít ohled na to, zda byl úvěr splácen a vznikla škoda, zda nepravdivý údaj byl v objektivní poloze způsobilý ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody. Upozornila, že z principu nezbytnosti plyne, že možnost využít trestněprávního prostředku nesmí být natolik snadná, aby pro oprávněné subjekty bylo nejvýhodnější zcela rezignovat na aktivní ochranu jejich práv a zájmů v míře, kterou lze po nich rozumně požadovat. Zdůraznila, že umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany). Měla za to, že je-li v průběhu trestního řízení porušen některý z těchto limitů, pak není respektován čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poznamenala, že Ústavní soud dovodil, že pokud žadatel uvede v žádosti údaj formálně kvalifikovaný jako údaj nepravdivý, nicméně tento rozpor není svou povahou způsobilý ohrozit chráněný úvěrový vztah, což se projeví mj. v tom, že úvěrový vztah má běžný průběh a peníze jsou spláceny, pak taková paušalizace odporuje proporcionalitě trestní represe. Dále shrnula, co se rozumí pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku a trestným činem předčasně dokonaným, kterým je právě trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedla, že u předčasně dokonaných trestných činů majetkové povahy v případě úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku typicky při zamítnutí žádosti o poskytnutí úvěru dosahujícího výše škody vymezené v některé kvalifikované skutkové podstatě trestného činu úvěrového podvodu dochází takovým jednáním k naplnění všech znaků základní skutkové podstaty, tedy k dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv však k naplnění všech znaků některé z kvalifikovaných skutkových podstat, ve vztahu k nimž se pachatel dopustí pouze pokusu trestného činu. Uzavřela, že jelikož je třeba základní a kvalifikovanou skutkovou podstatu považovat za jeden celek nutno takové neúspěšné pokusy podvodného získání úvěru posuzovat jako jeden trestný čin, tedy jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku.

10. K dílčím útokům pod body 11. až 69. výroku rozsudku soudu prvního stupně dovolatelka zopakovala svou argumentaci z odvolání a uvedla, že pro uvedené jednání na ni buď vůbec nebyla obžaloba podána (body 15., 16., 20., 21., 23., 27. až 31., 33., 34., 36., 37., 40. až 42., 44., 48., 51., 53. až 56., 58., 61., 64., 66., 68. a 69.), nebo žadatele v převážné většině popsaných skutků vůbec neznala a že úvěry u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., MONETA Money bank, a. s., Unicredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., PROFI CREDIT Czech, a. s., Air Bank, a. s., a dalších bankovních institucí a subjektů nikdy nezprostředkovávala a uvedené úvěry dojednávala vždy obviněná L. Š. bez jejího vědomí a pod jejím ID banky. Současně všichni zaměstnavatelé, kteří měli potvrzovat nepravdivá potvrzení o příjmech žadatelů o úvěr, byli známými nebo spřízněnými osobami L. Š. nebo A. D. Podle dovolatelky je nemyslitelné, aby dávala pokyny k vytvoření falešných listin a současně naváděla obviněnou L. Š. k čerpání úvěrů na bankovní účty jejích rodinných příslušníků. V daném případě se podle jejího názoru jedná o extrémní nesoulad mezi skutečným, a tedy objektivním obsahem provedených důkazů, a obsahem skutkových zjištění soudu prvního stupně. Skutková zjištění nemají oporu v obsahu konkrétního důkazu, a to zejména ve vztahu k vyřizování žádostí o poskytnutí úvěru u bezpočtu bankovních institucí, čerpání úvěrů na bankovní účty z okruhu obviněných L. Š. a A. D., a zajišťování úvěrů bez vědomí dovolatelky. Tvrdila, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s rozpory uvedenými ve výpovědi obviněné L. Š., která jednala s cílem vyvinit se z vlastního protiprávního jednání, oproti výpovědím jiných svědků a obviněných. Rozsudek soudu prvního stupně pak s ohledem na nevypořádání se s těmito rozpory a s ohledem na absenci jejich hodnocení a odůvodnění zůstal nejasným, neodůvodněným a nepřezkoumatelným, výsledkem čehož je jeho nezákonnost. K tvrzení soudu, že dovolatelčina vina byla prokázána zejména výpovědí obviněné L. Š. doplněné dalšími důkazy, uvedla, že závěr o věrohodnosti L. Š. je nesprávný, když tato je na rozdíl od dovolatelky obžalována za všech 69 skutků a navíc výpověď dovolatelky byla potvrzena s výpověďmi dalších svědků.

11. Dovolatelka se dále vyjadřovala k jednotlivým útokům, k nimž uvedla další skutkové okolnosti. K útoku pod bodem 11. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedla, že zapůjčila M. P. částku 39 500 Kč na základě smlouvy o půjčce zajištěné směnkou, která byla řádně splacena z úvěru klienta. K útoku pod bodem 12. zmínila, že o úvěru M. Š. ničeho nevěděla a nedávala pokyny k vytvoření nepravdivých listin, ani neobdržela žádné finanční prostředky od J. L. K útoku pod bodem 13. připomněla, že o úvěru M. H. nic nevěděla, ani s ní nikdy nejednala a viděli ji jednou v kanceláři u obviněné L. Š., která jí sdělila, že je to její kamarádka a vyřizuje jí úvěr. Dovolatelka však žádnou škodu Českomoravské stavební spořitelně, a. s., nezpůsobila. K útoku popsaného pod bodem 17. uvedla, že neznala okolnosti o poskytnutí úvěru B. H. a žádné pokyny k vytvoření nepravdivých listin nikomu nedávala, ani nepřebírala žádné finanční prostředky. Až následně od E. K. zjistila, že obviněná K. S. zajistila úvěr jejímu příteli, přičemž následně úvěr splatila E. K. Ke skutku popsanému pod bodem 18. uvedla, že půjčila V. G. částku ve výši 19 000 Kč, přičemž tento svůj dluh do dnešního dne nevrátil. K útoku pod bodem 24. opakovala, že M. O. žádný úvěr nevyřizovala. Tvrdila, že bankovní účet, na který dovolatelce podle soudů nižších stupňů měla být zaslána částka 464 000 Kč z poskytnutého úvěru, není účtem dovolatelky, kdy dovolatelka od M. O. žádné finanční prostředky neobdržela. Naopak dovolatelka M. O. půjčila částku ve výši 45 000 Kč na základě smlouvy o půjčce zajištěné směnkou a tato částka byla dovolatelce ze strany dlužníka v hotovosti vrácena. K útokům pod body 26. a 32. opakovala, že částky ve výši 445 000 Kč oprávněnému M. K. a ve výši 493 850 Kč oprávněnému M. K. řádně podle dohody splatila. K útoku pod bodem 35. opět uvedla, že není majitelem účtu, na který jí měla být podle soudů zaslána částka ve výši 80 000 Kč z úvěru poskytnutého Š. K. Ohledně skutků pod body 38., 39. a 43. tvrdila, že o předmětných úvěrech ničeho nevěděla a žádné pokyny k vytvoření nepravdivých listin jakékoliv osobě nedávala a finanční prostředky od nikoho nepřebírala. K útokům pod body 45. a 46. rovněž zopakovala, že žádný úvěr pro R. Ř. nikdy nezprostředkovala, nedávala pokyny k vytvoření nepravdivých listin a nepřebírala finanční prostředky. Podle dovolatelky je zřejmé, že úvěr zajišťovala obviněná L. Š. s L. B., a že částka ve výši 250 000 Kč byla z poskytnutého úvěru načerpána na bankovní účet matky L. B. a částka ve výši 245 000 Kč byla načerpána na bankovní účet R. Ř. Obdobně se vyjádřila k útoku pod bodem 46.; podle tvrzení dovolatelky úvěr J. S. zajišťovaly obviněná L. Š. s L. B. a dovolatelka nedávala pokyny k vytvoření nepravdivých listin, ani nepřebírala jakékoliv finanční prostředky. Stejně tak k útokům pod body 47., 49., 50., 57., 59., 60., 62., 63., 65. a 67. uvedla, že o předmětných úvěrech nic nevěděla a nedávala pokyny k vytvoření nepravdivých dokumentů, ani nepřebírala finanční prostředky.

12. Následně v dovolání zopakovala, že nedošlo ke vzniku žádné škody a její jednání nemůže být kvalifikováno jako dva navzájem se prolínající pokračující trestné činy, že z uvedeného důvodu nemohlo dojít k dokončení jednání v průběhu roku 2016, závěry soudů nižších stupňů jsou nesprávné. Odvolací soud podle dovolatelky nevysvětlil, jakým způsobem měla dovolatelka kořistit ze špatné finanční situace poškozených, jakým způsobem měla získat finanční prostředky, když všichni poškození souhlasili s předmětným postupem, sami mu však nedostáli. Opět poukázala na nevěrohodnost obviněné L. Š. a zopakovala, že ve věci existují extrémní rozpory mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry soudů nižších stupňů a že podle jejího názoru existují extrémní pochybnosti o pachatelství konkrétní osoby. Skutkový stav zjištěný nalézacím soudem tedy podle jejího názoru nenaplňuje zákonné znaky trestných činů, kterými byla uznána vinnou.

13. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 1 To 64/2019, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2019 (správně mělo být 10. 9. 2019 – pozn. Nejvyššího soudu), sp. zn. 52 T 10/2018, zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Navrhla také, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné nejprve poukázal na skutečnost, že uplatněné dovolací námitky jsou pouhým zopakováním obhajoby, kterou uplatňovala od počátku řízení, navíc dovolání bylo z podstatné části doslovnou kopií podaného odvolání obviněné, přičemž soudy nižších stupňů se již s těmito námitkami vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce se s argumentací soudů nižších stupňů ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Poukázal na skutečnost, že převážnou část dovolání představují námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, avšak takové námitky nenaplňují žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Pokud jde o extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, pak taková námitka by v jistých případech mohla dovolací důvod naplnit, avšak ačkoliv obviněná extrémní nesoulad opakovaně namítala, předložila pouze alternativní skutková zjištění, aniž by uvedla, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné. K tomu poukázal na judikaturu Ústavního soudu věnující se možnosti zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění v případě extrémního nesouladu. Dále rozvedl, že obsah námitek obviněné směřoval spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu poukázal na skutečnost, že se jedná o zásadu procesní, nikoliv hmotněprávní, proto dodržení této zásady nemůže být zkoumáno v dovolacím řízení. Zdůraznil, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídalo dovolání pouze v částech, v nichž dovolatelka brojila proti užité právní kvalifikaci a proti neužití principu ultima ratio. V této části však plně odkázal na přesvědčivé závěry soudů nižších stupňů. K dovolatelkou namítanému motivu pomoci poškozeným k záchraně jejich nemovitostí státní zástupce dodal, že ze samotného modu operandi jednotlivých útoků je zřejmé, že nemovitosti poškozených se posléze stávaly zástavami podvodných úvěrů, které již z tohoto důvodu mohly být kdykoliv zesplatněny. Zastavené nemovitosti by si pak poškození mohli koupit zpět od banky, ovšem za plnou tržní nebo dražební cenu, což by nedávalo ekonomický smysl.

15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

20. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V projednávané věci není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména body 379. až 385. na str. 168 až 172 rozsudku soudu prvního stupně, body 28., 29. a 31. na str. 67 až 70 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Námitky, jež obviněná uplatnila v dovolání, jsou jen opětovným zopakováním její obhajoby z předchozích fází řízení, s níž se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly. Obviněná byla z jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčena především výpovědí spoluobviněných L. Š., K. S., M. D., jakož i J. B., dále výpověďmi svědků, např. M. P., M. Š., K. D., J. L., V. G., V. H., P. C. a dalších, a také řadou listinných důkazů, které byly soudem nalézacím konkretizovány v odůvodnění jeho rozhodnutí jednotlivě u každého dílčího útoku (jednalo se především o kupní a nájemní smlouvy, smlouvy o úvěru, kvitance, úvěrové dokumentace aj.). S ohledem na rozsah jednání obviněné, rozsah dokazování i podrobnost a důslednost, s jakou se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval hodnocení jednotlivých důkazů, pokládá dovolací soud za nadbytečné a nefunkční způsob hodnocení provedených důkazů, který akceptuje, znovu opakovat, a proto na něj postačí v podrobnostech odkázat. Je třeba zdůraznit, že dovolatelka v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi, přičemž nesprávnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyvozuje z rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými zjištěními, nýbrž činí tak především na základě tvrzení o nevěrohodnosti výpovědi spoluobviněné L. Š. Věrohodnost výpovědi této spoluobviněné však byla soudy nižších stupňů prověřena dalšími ve věci provedenými důkazy, kterým výpověď této obviněné koresponduje. Soudy nižších stupňů se zabývaly i motivací obviněné L. Š. vypovídat nepravdivě a škodlivě pro dovolatelku, tuto však neshledaly. Obviněná L. Š. z celkem 59 případů popsaných pod body 11. až 69. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu hovořila o účasti obviněné T. P. pouze v polovině těchto případů, přičemž pokud by měla zájem dovolatelku křivě obvinit, nic by jí nebránilo tak učinit i ve vztahu k ostatním případům. Tato obviněná se navíc sama ke své trestné činnosti doznala, přičemž její doznání odpovídalo i ostatním ve věci provedeným důkazům, nelze tedy v její výpovědi hledat snahu vyvinit se z projednávané trestné činnosti křivým obviňováním dovolatelky, jak v dovolání tvrdila obviněná T. P. Nic nelogického či nevysvětlitelného nelze spatřovat ani v závěru, že obviněná dávala pokyny L. Š. k vytváření falešných listin a naváděla ji k čerpání úvěrů na bankovní účty rodinných příslušníků L. Š., když spolu T. P. a L. Š. prokazatelně spolupracovaly v mnoha případech a v souvislosti s mnoha osobami, kterým úvěry zařizovaly. Jde-li o hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněné L. Š., dovolací soud neshledal v hodnotících úvahách soudů nižších stupňů žádné pochybení. Přisvědčit nelze ani námitce obviněné, že není majitelem bankovního účtu č. XY, na který byly čerpány finanční prostředky z úvěru [skutek popsaný pod bodem 24. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu], neboť z výpisu z účtu za období od 6. 9. 2013 do 24. 10. 2013 vyplývá, že majitelem byla v době, kdy došlo k projednávanému jednání, právě obviněná T. P. (viz č. l. 95 až 96 přílohy č. 1 spisového materiálu). K námitce obviněné, že není majitelem účtu č. XY, na který měly být z úvěru čerpány finanční prostředky při jednání popsaném bod bodem 35. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, je třeba uvést, že ani soudy nižších stupňů nevyvozovaly, že by obviněná T. P. měla být majitelkou tohoto účtu, naopak ze skutkové věty vyplývá, že majitelem předmětného účtu byla Š. K., která z načerpané částky nezjištěnou částku předala obviněné T. P. Ani v této skutečnosti tak nelze shledat žádný rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a učiněnými skutkovými závěry.

21. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. (a principy práva na spravedlivý proces) vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. S ohledem na argumentaci obviněného, která v dovolání zmiňovala nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a výtku, že odvolací soud nereagoval na rozpory v provedených důkazech v návaznosti na její jednání posuzované jako úvěrový podvod podle § 211 tr. zákoníku, je nutno připomenout, že dovolání proti odůvodnění rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Pro úplnost lze uvést, že podstatné je, že odvolací soud se dostatečně zabýval důkazní situací a skutkovými okolnostmi ve všech potřebných souvislostech a dospěl k opodstatněnému závěru o nedůvodnosti odvolacích námitek obviněné. Ani podle judikatury Ústavního soudu, opírající se o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, nelze za nepřijatelný označit postup odvolacího soudu, který odvolání obviněného řádně přezkoumá, zabývá se v něm uplatněnými námitkami a posléze odkáže na již učiněné závěry soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Není pochyb o tom, že usnesení odvolacího soudu těmto kritériím odpovídá.

22. Ničeho nelze soudu prvního stupně vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidlo in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněnou. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). V daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněné. Souhrn přímých i nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených zločinů a usvědčují z jejich spáchání dovolatelku (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

23. Nadto je třeba zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

24. Dovolatelka dále relevantně z hlediska uplatněného důvodu dovolání namítla, že její jednání popsané pod body 1. a), 2. a), 3. a), 4. a), 5. a), 6. a), 7. a), 8. a), 9. a) a 10. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zejména objektivní stránku, úmysl a způsobenou škodu. Tvrdila, že nejednala s úmyslem poškodit poškozené, nýbrž jim pomoci, aby mohli zůstat bydlet ve svých nemovitostech. Dále shrnula, že poškozeným nevznikla žádná škoda a že předmětné jednání není vůbec trestným činem.

25. Předně nutno poznamenat, že zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku škoda – v konkrétním případě velkého rozsahu a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020).

26. U trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se po subjektivní stránce vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 221, 222). Pokud jde o zavinění u následku ve formě škody velkého rozsahu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pak postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost, absenci zavinění ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu však dovolatelka nerozporovala.

27. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se obviněná zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustila tím, že se obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a zamlčela podstatné skutečnosti a způsobila takovým činem škodu velkého rozsahu. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že vlastníci nemovitostí, kteří potřebovali splatit své závazky, za které ručili svými nemovitostmi, se obrátili na obviněnou T. P., která jim zajistila prostředky na splacení těchto závazků z úvěrů, které byly zajištěny zástavními právy k jejím nemovitostem, a pod příslibem provize zajistila osobu, která předstírala zájem o koupi těchto nemovitostí, přičemž finanční prostředky na jejich nákup byly získány prostřednictvím hypotečních úvěrů, z nichž část finančních prostředků byla použita na úhradu předchozích závazků původních vlastníků, část na vyplacení provize pro zúčastněné osoby, část na úhradu části hypotečních splátek a zbytek si obviněná T. P. ponechala pro sebe. Především z výpovědí poškozených, které byly podloženy i četnými listinnými důkazy, vyplynulo, že obviněná ujišťovala o fungování postupu, který pro splacení jejich závazků vymyslela, avšak zamlčela jim podstatné okolnosti, jako schopnost domluvených osob splácet úvěry, za něž poškození ručili svými nemovitostmi, ujišťovala je, že úvěry budou splaceny do určité doby, přesto se tak nestalo, v některých případech poškozeným ani nevyplatila provizi, kterou za ručení nemovitostmi slíbila a zamlčela, že si část finančních prostředků z úvěrů nechá pro vlastní potřebu, čímž opět sníží jejich možnost splatit tyto úvěry, když měly být částečně spláceny i finančními prostředky, které právě z nich získali. Tyto skutečnosti ale byly pro poškozené relevantními informacemi a v případě, že by byli s těmito informacemi seznámeni, pak by předmětné transakce neučinili. Je tedy zjevné, že obviněná zamlčela poškozeným podstatné informace, aby tito poskytli za úplatu své nemovitosti jako zástavy k získání hypotečních úvěrů, přičemž využila situace, že poškození potřebovali sehnat finanční prostředky na splacení svých závazků, aby tak získala přístup k finančním prostředkům, které si následně neoprávněně ponechala pro vlastní potřebu. Škodu tedy obviněná T. P. poškozeným způsobila tím, že jim nevyplatila celou částku z poskytnutých hypotečních úvěrů sníženou o náklady související s vyřizováním hypotečních úvěrů, na nichž byli domluveni. U skutku popsaného pod bodem 10 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněná T. P. uvedla poškozenou v omyl tím, že jí mezi listinami, které poškozené předkládala k podpisu v souvislosti s prodejem nemovitosti, předložila i směnku týkající se údajného závazku poškozené vůči společnosti C. T., ačkoliv poškozená takový závazek neměla, v důsledku čehož se obohatila a poškozené tím způsobila škodu. Dovolatelka svým jednáním popsaným pod body 1. a), 2. a), 3. a), 4. a), 5. a), 6. a), 7. a), 8. a), 9. a) a 10. výroku o vině způsobila škodu v celkové výši 5 260 782 Kč, tedy škodu velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku účinného do 30. 9. 2020.

28. Přisvědčit nelze ani výhradě obviněné, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť poškozeným chtěla pomoci a tito byli seznámeni s jejím postupem a jednáním, s nímž také souhlasili. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.). Tato výtka neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují jak volní, tak i vědomostní složku zavinění jakožto subjektivní stránky zmíněného zločinu. Podle skutkových zjištění obviněná T. P. poškozeným slibovala vyplacení všech finančních prostředků po uhrazení jejich předchozích závazků, avšak zamlčela jim, že část finančních prostředků si ponechá pro vlastní potřebu. Poškození vypověděli, že pokud by znali skutečný stav věcí, pak by majetkové transakce ve prospěch obviněných neučinili. Z uvedeného je zjevné, že obviněná T. P. jednala v přímém úmyslu obohatit se na úkor poškozených, když jim od počátku zcela vědomě zamlčela podstatné okolnosti, aby tak zajistila, že poškození učiní majetkové transakce blíže popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, a to s cílem se obohatit na jejich úkor. Provedené dokazování zcela vyvrátilo obhajobu obviněné, že vše činila za účelem pomoci poškozeným. Jak přiléhavě poznamenal státní zástupce, ve prospěch tohoto motivu nesvědčí zjištění, že nemovitosti poškozených se stávaly zástavami podvodných úvěrů, které tak mohly být již z tohoto důvody kdykoliv „zesplatněny“. Zastavené nemovitosti by si poté poškození mohli koupit zpět od banky, avšak za plnou tržní nebo dražební cenu, což by jistě nesplnilo motiv deklarovaný obviněnou a především cíl sledovaný poškozenými. Naopak je zjevné, že dovolatelka využila špatné finanční situace poškozených, za účelem zajištění úvěrů a jiných majetkových transakcí, z nichž následně profitovala na úkor zúčastněných osob. Pokud by obviněná skutečně jednala s cílem pomoci poškozeným, nikoliv je poškodit a obohatit se na jejich úkor, pak by jim jednak zcela jistě nezamlčela podstatné okolnosti, na jejichž základě se rozhodovali určitým způsobem jednat, a jednak by se na jejich úkor neobohatila a všechny finanční prostředky ponížené o úhrady závazků poškozených, případně sjednané náklady, vyplatila a neponechala by si je. Samotná obhajoba obviněné je tak vnitřně rozporná. Pokud jde o bod 10. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, pak rovněž nelze pochybovat o úmyslném jednání obviněné, když mezi listinami, které předložila poškozené J. L. k podpisu, předložila i směnku týkající se údajného závazku poškozené vůči společnosti, vůči níž žádný závazek neměla, neboť samotné takové jednání vypovídá o tom, že obviněná tak učinila v přímém úmyslu, neboť si musela být vědoma skutečnosti, že předkládá k podpisu účelově sestavenou směnku, která neodpovídá skutečnosti, o čemž vypovídá i způsob, jakým ji k podpisu předložila, tedy že je založila k listinám týkajícím se prodeje nemovitosti, a přesto, že tuto skutečnost věděla, a věděla, že pokud poškozená směnku podepíše, pak dojde k neoprávněnému obohacení se obviněné na úkor poškozené, tak učinila, pak je zjevné, že tento následek i přímo chtěla a představovala si jej jako možný.

29. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že soudy nižších stupňů správně shledaly, že obviněná T. P. naplnila jednáním popsaným pod body 1. a), 2. a), 3. a), 4. a), 5. a), 6. a), 7. a), 8. a), 9. a) a 10. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného v úmyslu přímém podle § 15 písm. a) tr. zákoníku.

30. Další námitky obviněné směřovaly proti správnosti hmotněprávního posouzení jejího jednání jako zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [dílčí útoky popsané pod body 1. b), 2. b), 3. b), 4. b), 5. b), 6. b), 7. b), 8. b), 9. b), 11. až 14., 17. až 19., 22., 24. až 26., 32., 35., 38. až 39., 43., 45. až 47., 49. až 50., 52., 57., 59. až 60., 62. až 63., 65., 67. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně]. Nesouhlasila s tím, že soudy uvedené dílčí útoky posoudily jako dokonaný pokračující zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, ačkoliv se podle jejího názoru mohlo jednat maximálně o pokus takového zločinu. Tuto výtku dovolatelky je třeba odmítnout jako neopodstatněnou.

31. Jak správně připomněla i dovolatelka, trestný čin úvěrového podvodu vymezený v § 211 odst. 1 tr. zákoníku je tzv. předčasně dokonaným trestným činem, jelikož u něhož de iure dochází ke kriminalizaci jednání, které je svou povahou de facto pokusem trestného činu. Tento trestný čin je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. V daném případě tak nemusí dojít k samotnému získání nebo čerpání úvěru na základě takového podvodného jednání, jelikož pro naplnění znaků této základní skutkové podstaty postačí již uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů, popř. zamlčení údajů podstatných. Zákonodárce u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku tudíž kriminalizuje ne toliko vyvolání majetkových poruch, ale již předpolí takové poruchy, tedy i činy poruchami hrozící (viz např. KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 344; srov. přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 1748/08).

32. U předčasně dokonaných trestných činů majetkové povahy pak může často docházet k neúspěšným pokusům o získání finančních prostředků, v případě úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku typicky při zamítnutí žádosti o poskytnutí úvěru dosahujícího výše škody vymezené v některé kvalifikované skutkové podstatě trestného činu úvěrového podvodu [viz § 211 odst. 4, odst. 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku]. Takovým jednáním tedy dochází k naplnění všech znaků základní skutkové podstaty stanovené v § 211 odst. 1 tr. zákoníku, resp. k dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv však k naplnění všech znaků některé z kvalifikovaných skutkových podstat, ve vztahu k nimž se pachatel dopustí pouze pokusu trestného činu. Vzhledem ke skutečnosti, že základní a kvalifikovanou skutkovou podstatu je třeba považovat za jeden celek (kvalifikovaná skutková podstata vždy vyžaduje i naplnění znaků základní skutkové podstaty příslušného trestného činu, neboť je vlastně spojením základní skutkové podstaty a okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby), nutno takové neúspěšné pokusy podvodného získání úvěru posuzovat jako jeden trestný čin, a to „pouze“ jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 nebo odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.

33. Rovněž z komentářové literatury plyne, že „jestliže např. pachatel naplnil znaky základní skutkové podstaty podle § 211 odst. 1 nebo 2, ale jeho úmysl směřoval ke způsobení škody velkého rozsahu, což se mu však nepodařilo realizovat, jde o pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 či 2, odst. 6 písm. a) .... Takzvaná kvalifikovaná skutková podstata, která je souhrnem znaků základní skutkové podstaty a znaků podmiňujících použití vyšší trestní sazby, byla totiž již v některých svých znacích realizována, tj. ve znacích naplňujících základní skutkovou podstatu“ (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2113 až 2114).

34. Obdobné závěry byly vyjádřeny v judikatuře ve vztahu k trestnému činu loupeže (který je svou povahou rovněž trestným činem předčasně dokonaným, jelikož k jeho dokonání není zapotřebí, aby se pachatel násilně vymáhané cizí věci skutečně zmocnil), z níž plyne, že „základní i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu je třeba považovat za jeden celek. Pro dokonání takového trestného činu nestačí naplnit znaky základní skutkové podstaty, ale je třeba, aby pachatel naplnil znaky tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Jestliže úmysl pachatele směřoval k naplnění základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tj. v daném případě zmocnit se loupeží částky převyšující 20 000 Kčs (nyní 500 000 Kč), je jeho čin dokonán jen tehdy, podařilo-li se mu uskutečnit tento záměr. Jestliže se této větší částky peněz nezmocnil, a nezpůsobil tak značnou škodu, není jeho trestný čin dokonán, ačkoliv naplnil všechny znaky základní skutkové podstaty. Jeho skutek je jen pokusem trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1, § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1979, sp. zn. 11 To 17/79, publikované pod č. 2/1980 Sb. rozh. tr.).

35. V obecnosti pak přichází v úvahu i právní kvalifikace skutku jako trestného činu dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu, a to právě v souvislosti s pokračováním v trestném činu, pokud pachatelem způsobená škoda sama dosahuje výše škody uvedené v kvalifikované skutkové podstatě, avšak ani spolu se škodou, kterou pachatel zamýšlí způsobit, nedosáhne výše škody odpovídající vyšší kvalifikované skutkové podstatě (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95, publikovaný pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr.).

36. V daných souvislostech je významné také připomenout, že podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.

37. Základní podmínkou pokračování v trestném činu tedy je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin. Dílčí útoky (a to každý z nich) musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu, a to popř. i různé alternativy téhož ustanovení (např. u trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 jednou uvede nepravdivé údaje, v jiném případě podstatné údaje zamlčí). Zákonnou formulací „jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu“ se zdůrazňuje, že pokračování lze naplnit jak těmi dílčími útoky, jimiž je skutková podstata určitého trestného činu naplněna ve všech znacích, tak i těmi dílčími útoky, u nichž teprve jejich souhrn tuto skutkovou podstatu ve všech znacích naplňuje. Právě k takové situaci došlo v případě dovolatelky.

38. Škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají, což má zásadní význam u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku. Všechny dílčí akty pokračování totiž tvoří jediné jednání, které pak má i jediný následek, resp. účinek. To může být skutečnost důležitá z hlediska naplnění jak základní skutkové podstaty, tak okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Tuto okolnost v definici pokračování vyjadřuje dikce, podle které „dílčí útoky pachatele musí naplňovat, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu,“ a proto není třeba, aby každý dílčí útok naplňoval spodní hranici výše způsobené škody požadované tou kterou skutkovou podstatou, ale zásadně postačí, aby tuto hranici v souhrnu naplnily jednotlivé škody způsobené dílčími útoky (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1290).

39. Podle skutkových zjištění obviněná T. P. ve výše specifikovaných případech s úmyslem získat provizi za vyřízení úvěrů a získání finančních prostředků od finančních ústavů poskytujících úvěry zajišťovala nepravdivé dokumenty potřebné pro získání úvěrů, případně dávala pokyny k zajištění takových dokumentů, a vyřizovala žadatelům úvěry, ačkoliv věděla, že tito žadatelé jsou ve špatné finanční situaci a na úvěry by bez vyřízení nepravdivých dokumentů, o jejichž nepravdivosti věděla, nedosáhli. Obviněná takto jednala ve 43 případech, přičemž v několika případech pak došlo k nesplacení celých poskytnutých úvěrů, a obviněná tak tímto jednáním způsobila celkovou škodu ve výši 2 866 715,91 Kč. Soudy nižších stupňů správně v případech pod body 1. b), 2. b), 3. b), 4. b), 5. b), 6. b), 7. b), 8. b), 9. b), 11. až 14., 17. až 19., 22., 24. až 26., 32., 35., 38. až 39., 43., 45. až 47., 49. až 50., 52., 57., 59. až 60., 62. až 63., 65., 67. výroku o vině dovodily blízkou časovou souvislost, jednotný záměr i podobný způsob provedení dílčích útoků tohoto jednání, což ani sama dovolatelka nerozporovala. Ve vztahu k zásadám aplikovaným pro stanovení výše škody postačí pro jejich přesvědčivost odkázat na body 401. až 407., 421. a 422. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ve spojení s body 23. a 24. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Soud prvního stupně správně shrnul, že při stanovení výše škody v případě, že žádost o poskytnutí úvěru byla bankou zamítnuta, v případě, že úvěr již byl řádně doplacen anebo dosud nebyl bankou zesplatněn, neboť je splácen, dospěl k závěru, že za takových okolností nebyla bankám způsobena faktická škoda. V případě, že úvěry nebyly řádně spláceny a došlo k jejich zesplatnění, soud od smluvně sjednané výše úvěru odečetl výši poplatků, které byly bankám žadateli o úvěr uhrazeny, a v případě Českomoravské stavební spořitelny byla ještě odečtena částka, která byla z poskytnutého úvěru převedena na účet stavebního spoření, neboť tyto částky jednotliví žadatelé o úvěr nečerpali, tyto byly smluvně bankou zajištěny, takže v tomto ohledu nedošlo k úbytku na jejím majetku. Výši způsobené škody tak představuje skutečně poskytnutá částka úvěru snížená o splátky, které byly ke dni zesplatnění jednotlivých úvěrů uhrazeny (bod 407. rozsudku soudu prvního stupně).

40. Soudy správně uzavřely, že jednotlivé útoky naplňují skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Kvalifikovaná skutková podstata uvedeného zločinu podle § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustí pachatel, který činem podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku způsobí značnou škodu, jíž se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020) rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (nedosahující však 5 000 000 Kč), byla v předmětné věci naplněna až v souhrnu všech dílčích útoků, kterými obviněná způsobila celkovou škodu ve výši 2 866 715,91 Kč. Dovolatelce proto nelze přisvědčit v názoru, že se mělo jednat o pouhý pokus kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku, jelikož znak kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 5 písm. c) § 211 tr. zákoníku naplněn byl. K pokusu by naopak došlo v případě, pokud by obviněná ani v souhrnu jednotlivými dílčími útoky nenaplnila znak kvalifikované skutkové podstaty, avšak při páchání předmětné trestné činnosti by k tomu směřoval její úmysl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 15 Tdo 204/2019, uveřejněné pod č. 49/2019 Sb. rozh. tr., přiměřeně rozhodnutí č. 15/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jednání obviněné popsané ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně tudíž i podle názoru dovolacího soudu vykazuje znaky pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.

41. K poněkud neurčitě formulovaným výhradám obviněné zdůrazňujícím požadavek proporcionality trestní represe a směřujícím k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio ve vztahu k jednání vykazujícímu zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku [dovolatelka ignorovala, že byla uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, správnost tohoto právního posouzení zpochybnila], je třeba v obecné rovině připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

42. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku, k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti (v posuzovaném případě přichází v úvahu odpovědnost za přestupek proti občanskému soužití podle § 7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích) dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09.

43. S ohledem na výše uvedené je nutno zdůraznit, že v daném případě u obviněné nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly uplatnění její trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených, naopak lze konstatovat, že čin obviněné zásadním způsobem vybočil z rámce běžných občanskoprávních vztahů [popsaným skutkem naplnila všechny znaky skutkové podstaty úmyslného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku]. Jinak řečeno, s ohledem na již popsané okolnosti se čin obviněné dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože obviněná jednala způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jí spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. Jednání obviněné, jehož podstata spočívala v tom, že při sjednávání úvěrových smluv uvedla nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčela, což ovlivnilo finanční ústavy při rozhodování se o poskytnutí takových úvěrů, a tím způsobila poškozeným finančním ústavům škodu v celkové výši 2 866 715,91 Kč, tedy škodu několikanásobně přesahující dolní hranici značné škody (kterou se, jak již bylo řečeno, rozuměla škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, nedosahující však 5 000 000 Kč), se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu zločinu úvěrového podvodu. O vysoké společenské škodlivosti svědčí i způsob, jakým byl čin spáchán, a jeho následky. Zde je nutné poukázat především na skutečnost, že trestná činnost obviněné byla dobře promyšlená, páchala ji opakovaně 43 dílčími útoky, po delší dobu a výše škody způsobená jednotlivými trestnými činy v souhrnu mnohonásobně překročila značnou škodu. Relevantní pochybnosti nelze mít ani o tom, zda finanční ústavy vynaložily alespoň minimální předpokládanou a vyžadovanou míru opatrnosti při sjednávání úvěrových smluv, neboť obviněná pro účely získání úvěrů obstarala nepravdivé dokumenty (potvrzení o příjmu, bankovní výpisy, výplatní lístky, faktury, nájemní smlouvy, souhlasy vlastníků s rekonstrukcemi, apod.), jejichž pravost finanční ústavy nemohly s ohledem na dostupné instrumenty a povahu těchto dokumentů vyloučit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, v němž Nejvyšší soud dovodil nedostatečnou míru opatrnosti u banky poskytující finanční prostředky, jelikož tato před poskytnutím finančních prostředků vůbec nevyžádala dokumenty za účelem ověření schopnosti žadatele finanční prostředky splatit a spoléhala se pouze na svou předchozí zkušenost s daným žadatelem). Dovolatelkou zdůrazňovaná skutečnost, že podle trestního zákoníku není pro dokonání trestného činu úvěrového podvodu třeba vzniku škody a že škoda vznikne až v situaci, kdy úvěr není splácen, je v projednávaném případě zcela irelevantní, když v příčinné souvislosti s jednáním obviněné T. P. ke vzniku škody došlo. Soudy nižších stupňů pak správně a v souladu s judikaturou, na kterou dovolatelka poukazovala (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 143/2007), jako škodu počítaly pouze částky, které finančním ústavům poskytujícím úvěry z čerpaných úvěrů (zjednodušeně řečeno) splaceny nebyly. S ohledem na výši škody, kterou obviněná na cizím majetku způsobila, naplnilo jednání obviněné kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu úvěrového podvodu [§ 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku].

44. Za dané situace Nejvyšší soud neshledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neztotožnil se s argumentací obviněné, že její jednání nemělo podléhat trestní represi pro absenci potřebné společenskou škodlivost. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace jednání dovolatelky jako zločinů podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku netrpí žádnými vadami a je v souladu se zákonem.

45. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody vztahující se k jednání obviněné T. P. popsanému pod body 1. a), 2. a), 3. a), 4. a), 5. a), 6. a), 7. a), 8. a), 9. a) a 10. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kvalifikovanému jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je zapotřebí připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněné nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatelka namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.

46. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelka porušení hmotného práva v souvislosti s výrokem o náhradě škody ve skutečnosti nenamítala, když popírala svou trestní odpovědnost, odmítala jakýkoliv podíl viny na způsobení škody a ve své podstatě tvrdila, že ji soud zavázal k náhradě škody na základě nesprávného či nedostatečného hodnocení důkazů. Za této situace lze jen v krátkosti poznamenat, že odvolací soud, který ponechal beze změny výrok nalézacího soudu o náhradě škody, nepostupoval chybně. Nalézací soud výpočet škody správně upravil oproti podané obžalobě tak, že jako škodu počítal pouze finanční prostředky, které obviněná T. P. z poskytnutých úvěrů nepředala v souladu s dohodami s poškozenými těmto poškozeným, nýbrž si je ponechala pro vlastní potřebu, a to buď pod záminkou smyšlených důvodů pro použití předmětných finančních prostředků, anebo poškozeným úplně zamlčela, že si část z těchto prostředků pro sebe ponechá (v podrobnostech viz především 40. až 44. a 452. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Pokud dovolatelka tvrdila, že poškozeným škodu nezpůsobila, neboť jim žádné jiné finanční prostředky než ty, které jim předala, vyplatit neměla, pak je toto tvrzení v rozporu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které byly učiněny v souladu s procesními postupy pro provedení a hodnocení důkazů. Poškození se včas připojili k trestnímu řízení se svými nároky na náhradu škody, proto o nich nalézací soud rozhodl tak, že poškozeným náhradu škody ve výši odpovídající výše uvedené úvaze přiznal.

47. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněné bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněné je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

48. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněné na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněná není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinila podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 14. 10. 2020

JUDr. Věra Kůrková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru