Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 775/2020Usnesení NS ze dne 29.07.2020

HeslaPostoupení věci jinému orgánu
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.775.2020.3
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 199 odst. 1 tr. zákoníku

§ 222 odst. 2 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 775/2020-1506

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání, které podal obviněný D. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 12 To 7/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 62/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 12 To 7/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 12. 2019, č. j. 16 T 62/2018-1350.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. za použití § 222 odst. 2 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že trestní věc obviněného D. B, , nar. XY, vedená u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 62/2018 pro skutek spočívající v tom, že

od ledna 2018 do 4. 2. 2018, v bytě na adrese XY č. p. XY, v XY, poškozenou M. B., narozenou XY, se stupňující se frekvencí až do každodennosti psychicky týral, a to tím způsobem, že jí vulgárně nadával do českých zmrdů, aby chcípla, litoval toho, že ještě nemá rakovinu, jakou měla její máma, že spala se svým otcem i bratrem, tropil jí žárlivé scény, byl vůči ní vulgární i proto, že nechtěl, aby chodila do práce, protože by to vypadalo tak, že jí nedává peníze, vyhrožoval jí fyzickou likvidací, zabitím, zmlácením, zpřerážením nohou, a takto jí vyhrožoval ke konci uvedeného období prakticky denně, dne 4. 2. 2018 ve 12:30 hodin proto, že nebylo uvařeno, ji udeřil hranou ruky do pravého spánku, až přepadla přes postel, přičemž jí vulgárně nadával, vědom si toho, že je v bytě jejich společný nezletilý syn AAAAA (pseudonym), narozený XY, že je děvka, ať to ví i kluk, při jejím odchodu z bytu jí vyhrožoval fyzickou likvidací, a způsobil jí podlitinu na pravém spánku a bolestivost postiženého místa, proto byla ošetřena v Oblastní nemocnici v XY,

v němž soudy obou stupňů spatřovaly přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku,

se postupuje

k projednání Městskému úřadu Náchod, neboť nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.

Odůvodnění:

1. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě podala dne 22. 6. 2018 u Okresního soudu v Náchodě obžalobu na obviněného D. B. (dále převážně jen „obviněný“ či „dovolatel“) pro skutek, v němž spatřovala zločin týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Je vhodné uvést, že skutková věta byla v žalobní znělce koncipována šířeji než v navazujícím rozsudku a zahrnovala delší časové období – od přesně nezjištěného dne v měsíci květnu roku 2017 až do posledního útoku dne 4. 2. 2018. Okresní soud v Náchodě rozhodl o podané obžalobě poprvé usnesením ze dne 29. 1. 2019, č. j. 16 T 62/2018-1133, tak, že podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného D. B. pro skutek (ve znění skutkové věty v obžalobě), v němž byl spatřován zločin týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, postoupil Městskému úřadu Náchod, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. Z podnětu stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě, podané v neprospěch obviněného, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 6. 2019, sp. zn. 12 To 67/2019, napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a okresnímu soudu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

2. Další fáze řízení se tedy opět konala před Okresním soudem v Náchodě, který v hlavním líčení dne 11. 12. 2019 pod č. j. 16 T 62/2018-1350 vyhlásil rozsudek, v němž významně modifikoval skutkovou větu do podoby, která je citována shora ve výroku tohoto usnesení. Takto definované jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 84 tr. zákoníku ve spojení s § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil, přičemž nad obviněným vyslovil dohled v rozsahu § 49 – § 51 tr. zákoníku a podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání čtyř let. Zároveň mu podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku uložil povinnost, aby se zdržel neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené M. B., spočívajících v jejím jakémkoliv kontaktování nebo vyhledávání, a to i prostřednictvím sítí elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků. Posledním výrokem rozsudku odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou M. B. s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku podali odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě (ta tak učinila v neprospěch obviněného), obviněný D. B. a poškozená M. B. (dále převážně jen „poškozená“). Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o těchto odvoláních rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 12 To 7/2020, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově sám rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného D. B. a poškozené M. B. podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

4. Obviněný D. B. podal prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Petry Němcové proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tedy jednak proto, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a jednak proto, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

5. Dovolatel nejprve vyjádřil svůj souhlas s prvním rozhodnutím nalézacího soudu. Důraz kladl na výsledky doplněného znaleckého zkoumání, podle nichž je poškozená nepravou obětí domácího násilí, která se vlivem okolností a působení orgánů činných v trestním řízení do takové role vžila. Podle znalkyně byla poškozená pasivně agresivní, úspěšně se snažila jej (obviněného) vyprovokovat a jejich problematické soužití řešila pomocí trestního oznámení namísto cestou rozvodu. Rovněž je u ní možno rozpoznat histrionské rysy, její chování se zcela proměnilo při vstupu do jednací síně. I další její jednání odpovídá tomu modelu, že vždy dělá a říká to, co se od ní očekává. Skutečnost, že je nepravou obětí domácího násilí potvrzuje též její přístup k ochraně, která jí byla dána, když opakovaně přístroj pro svou ochranu nenosila.

6. Podle názoru dovolatele z popisu skutku v odsuzujícím rozsudku jednoznačně vyplývá, že nejsou naplněny znaky trestného činu domácího násilí. Jednání je vymezeno časovým obdobím od ledna 2018 do 4. 2. 2018. Není zde tedy uveden konkrétní počátek skutku a mohlo by tak jít o jakýkoliv den v lednu toho roku, přičemž bylo prokázáno, že v prosinci 2017 obviněný sdělil poškozené, že se chce rozvést. Vyvstávají tedy pochybnosti o trvalosti daného jednání, když jeho počátek může být datován do posledních dnů v lednu 2018. Nadto k němu došlo až poté, co (dovolatel) vyslovil přání se s poškozenou rozvést. Chybí zde tedy úmysl působit jí příkoří, trápit ji či týrat. Období, kdy mělo podle rozsudku soudu prvého stupně docházet k domácímu násilí, bylo velmi krátké – s nejvyšší pravděpodobností netrvalo ani měsíc. Rovněž jeho intenzita, jak vyplývá ze spisu, byla velmi nízká, což bylo v očích soudu důvodem pro jeho propuštění z vazby, a od té doby se v řízení prokázala spíše intenzita nižší. Přitom oba žili jako manželé, chodili v předmětném období do zaměstnání a pečovali o syna (on navíc dojížděl za prací a přes týden nebýval doma). Nemohlo tedy dojít k rozvoji takového jednání, které by bylo možné kvalifikovat jako přečin týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Kriminalizuje se zde jednání, které je sice nehezké, nicméně jej najdeme u většiny rozvádějících se párů. Trestní řízení tak zastupuje řízení civilní a pomáhá k odluce partnerů, kterou nevyzrálá osobnost poškozené nedokázala učinit sama.

7. Obviněný rovněž považoval za nezákonnou povinnost, která mu byla uložena podle § 85 odst. 1 ve spojení s § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku, aby se zdržel neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené M. B., spočívajících v jakémkoliv jejím kontaktování nebo vyhledávání. Tímto soud výrazně zasáhl nejen do jeho práv, ale též do práv jeho nezletilého syna, neboť jej (obviněného) v podstatě zbavil rodičovských práv, když mu prakticky znemožnil komunikovat s druhým rodičem, tedy matkou o základních věcech týkajících se jejich společného syna. Umožnil tak matce dítěte, aby ve všech záležitostech rozhodovala sama, a to i v těch, kde je třeba souhlasu obou rodičů. Toto je nepřípustné nejen podle právního řádu České republiky, ale též podle mezinárodní úmluvy o právech dítěte.

8. V dalších pasážích svého podání dovolatel napadal procesní postup orgánů činných v trestním řízení a zejména brojil proti skutkovým zjištěním nižších soudů. V podrobnostech rozepisoval jednotlivé rozpory ve výpovědích poškozené, její tvrzení, která byla vyvracena výpověďmi dalších svědků, opětovně zdůrazňoval její roli pasivního agresora a její účelové jednání před orgány činným v trestním řízení. Vedle toho vyzdvihoval svou snahu žít po návratu z posledního výkonu trestu řádný život a lépe ovládat své konání. Znovu se také zabýval zákonným znakem týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku, který – podle jeho názoru – není dán ani proto, že mezi ním a poškozenou nebylo prokázáno vzájemné neměnné rozdělení rolí v rámci násilného vztahu na osobu násilnou a osobu ohroženou, neboť verbálně útočné jednání z jeho strany bylo zpravidla vyprovokované emocionálními impulsy od poškozené. Na základě výše uvedených skutečností dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení (správně mělo být uvedeno rozsudek – pozn. Nejvyššího soudu) odvolacího soudu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně zde činná (dále jen „státní zástupkyně“) v úvodu svého písemného vyjádření konstatovala, obviněný dostál podmínkám dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil námitky právní, a to, že skutek, jak byl definován ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nebylo možné právně posoudit jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. V dalším textu svého podání již vybočil z hranic jím uplatněného dovolacího důvodu, neboť zpochybňoval správnost hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Ovšem s ohledem na to, že jím vytýkané nesrovnalosti mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry i ona sama zjevně hodnotila jako možné porušení pravidel spravedlivého procesu, připustila možnost, že i takové námitky by mohly být způsobilé založit dovolací přezkum.

10. Státní zástupkyně následně zdůraznila, že domácí násilí nelze ztotožňovat se skutkovou podstatou trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Tento negativní společenský jev zahrnuje celou škálu nežádoucího jednání, které se odehrává v soukromí, proto nikoli každé násilí, které se odehrává v domácím prostředí má význam pro právní kvalifikaci přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. V konkrétním případě je proto třeba vždy posoudit, zda jednání pachatele nabylo v celkovém kontextu takové intenzity, která již odpovídá znaku týrání ve smyslu daného přečinu. Dále se státní zástupkyně v obecné rovině zabývala domácím násilím, které již dosahuje intenzity týrání v trestně právním smyslu a jehož znakem je mimo jiné i trvalá a neměnná diferenciace rolí na osobu ohroženou (oběť) a osobu násilnou (pachatele). Naopak tam, kde sice dochází k násilí mezi partnery, byť opakovanému, ale role agresora a oběti se střídají, nebo jde o násilí vyprovokované, je domácí násilí ve smyslu trestněprávního týrání z podstaty věci vyloučeno, neboť se s velkou pravděpodobností jedná o jinou podobu partnerského násilí. Ani v případě, kdy je možno identifikovat nepravou nebo falešnou oběť, nemůže jít o trestně postižitelnou formu domácího násilí.

11. K pojmu týrání státní zástupkyně uvedla, že takové jednání nemusí být soustavné a trvalé, neboť trvání se posuzuje vždy v závislosti na jeho intenzitě, takže se buď může jednat o intenzivní, byť i krátkodobé, jednání, nebo sice méně intenzivní, v podstatě přestupkové, ovšem delší dobu trvající zlé nakládání vyznačující se ovšem v obou případech vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, a to v oblasti jak fyzické tak psychické. Vždy však musí oběť pociťovat toto zlé nakládání jako těžké příkoří. V psychologických a psychiatrických posudcích se tyto následky u obětí nejčastěji označují jako syndrom týrané osoby.

12. Dále se již státní zástupkyně zaměřila na konkrétní trestní věc. Zopakovala, že soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění znaku týrání ze strany obviněného ve vulgárním nadávání poškozené, žárlivých scénách, požadavcích, aby poškozená nechodila do práce, ve vyhrožování fyzickou likvidací, zabitím, zmlácením, zpřerážením nohou, k němuž opakovaně docházelo po dobu přibližně dvou měsíců, ke konci soužití prakticky denně. To vše bylo doplněno fyzickým napadením ze dne 4. 2. 2018, spočívajícím v úderu hranou ruky obviněného do pravého spánku poškozené. V uvedeném kontextu vyslovila státní zástupkyně pochybnost, zda takové jednání obviněného dosáhlo svojí intenzitou znaku týrání ve smyslu skutkové podstaty posuzovaného přečinu, jelikož trvalo poměrně krátkou dobu, vymezenou v odsuzujícím rozsudku naprosto neurčitým časovým úsekem od ledna 2018 do 4. 2. 2018. Aby tak krátkou dobu trvající jednání obviněného mohlo být posouzeno jako týrání, muselo by se jednat o zvlášť intenzivní jednání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, které by poškozená musela pociťovat jako těžké příkoří. To však prokázáno nebylo, neboť jednání obviněného spočívalo ve verbálním psychickém násilí, které pouze jednou vygradovalo do konfliktu fyzického, který však byl vyvolán jednáním samotné poškozené, což vyplynulo z provedeného dokazování. Tento ojedinělý (navíc ještě poškozenou vyprovokovaný) fyzický atak svojí intenzitou nesvědčí tomu, že by na jednání obviněného mělo být nazíráno jako na týrání v trestněprávním smyslu, a to zejména v situaci, pokud ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že u poškozené nebyla zjištěna přítomnost posttraumatické stresové poruchy.

13. Podle názoru státní zástupkyně se soudy obou stupňů řádně nevyrovnaly ani se závěry znaleckého posudku znalkyně z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, Mgr. Lenky Čermákové. Z nich vyplynulo, že ze strany poškozené šlo o nezralý způsob ukončení problematického vztahu a získání nezávislosti. Ta po dlouholetém soužití věděla, jak se narušená osobnost dovolatele projevuje, přesto jej v případě posledního fyzického útoku vědomě provokovala k útoku na ni. Znalkyně poškozenou označila za skrytě manipulativní a skrytě agresivní s tím, že deklarovaný strach z obviněného v poslední fázi soužití byl účelově nadnesený ve snaze odůvodnit způsob ukončení tohoto soužití. Znalkyně označila za otevřeného agresora obviněného a za skrytého agresora poškozenou. Její výpověď hodnotila jako méně věrohodnou s tím, že využila popisovaných situací, které se opravdu staly, zdramatizovala je a správně interpretovala, přičemž si zcela účelově pro svoji výpověď připravila důkazy (audionahrávku). Poškozená byla skrytě manipulativní, skrytě dominantní, proto znalkyně uzavřela, že je nepravou obětí domácího násilí, neboť se za ni pouze považuje, když netrpěla jako oběť domácího násilí, ale jako každá žena, která není spokojená ve vztahu.

14. Státní zástupkyně v návaznosti na to zmínila, že soudy se s těmito závěry znalkyně nevypořádaly, stejně jako se nevypořádaly s tvrzením svědkyně P. B., která uvedla, že o násilí ze strany obviněného jí poškozená vyprávěla až po zahájení trestního řízení. Totéž platí o výpovědi svědkyně E. T., které měla poškozená říct, že obviněný jí měl dát facku a několikrát jí vynadal, přičemž jí později potvrdila, že ji opakovaně nebil, pouze jí dal jednu facku. Ve světle uvedených důkazů považovala státní zástupkyně závěr soudů o vině obviněného za nevyvážený.

15. K námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně jen stručně konstatovala, že přiměřené omezení ve smyslu § 85 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku v konečném důsledku obviněnému uloženo nebylo, neboť celý výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Náchodě byl zrušen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové. Proto se k této námitce blíže vyjadřovala.

16. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 12 To 7/2020, stejně tak jako rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 16 T 62/2018, dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

17. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 10. 7. 2020). Její případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je ve své převážné části podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné – výjimkou je pouze námitka vztahující se k již dříve zrušenému výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně (srov. níže). Bylo učiněno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje také obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný jej uplatnil v citované prvé alternativě, když nesouhlasil s uložením povinnosti podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku. K tomu lze jen ve stručnosti podotknout, že napadený výrok byl – jakožto součást výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně – zrušen rozsudkem soudu odvolacího, jenž namísto zmiňované povinnosti v rámci stanoveného dohledu ve zkušební době podmíněného odsouzení, obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody. Vznesená námitka obviněného tedy není ani aktuální, ani přípustná k posouzení v dovolacím řízení, neboť v něm nelze přezkoumávat již neexistující výrok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004). To znamená, že tento dovolací důvod nebyl naplněn žádnou relevantní výhradou.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

22. V rámci uvedeného dovolacího důvodu obviněný uplatnil dva okruhy námitek. V prvé řadě zpochybňoval naplnění zákonných znaků skutkové podstaty § 199 odst. 1 tr. zákoníku, což je bez dalšího podřaditelné pod shora popsané „nesprávné právní posouzení skutku“. Vedle toho však brojil také proti způsobu hodnocení provedených důkazů (které byly v daném případě velmi nejednoznačné) a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, která se stala základem pro jeho odsouzení. Tato problematika naopak pod citovaný dovolací důvod v zásadě nespadá. Nejvyšší soud považoval za zásadní především výhrady dovolatele směřující přímo proti právnímu posouzení skutku (může však být otázkou, zda by také hodnocení důkazů ze strany soudů nižších instancí mohlo obstát z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces).

23. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených (a relevantně uplatněných) v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

24. Přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Již oba nižší soudy připomínaly v praxi všeobecně přijímaný názor, že týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je přitom nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1936 – 1942). Soud prvního stupně dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, které vychází z výše citovaných teoretických hledisek a podle něhož je pod pojmem týrání (i ve smyslu nyní účinného § 199 odst. 1 tr. zákoníku) „třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou …, nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy“.

25. Oba soudy nižších instancí sice v odůvodněních svých rozsudků vyjádřily přesvědčení, že shora citované názory právní teorie i praxe aplikovaly na přezkoumávaný případ, učinily tak ovšem – podle názoru Nejvyššího soudu – nesprávně, když shledaly všechna výše zmíněná kritéria za splněná (resp. tak nesprávně učinil soud odvolací, jehož právním názorem byl vázán i soud nalézací poté, co bylo jeho původní usnesení ke stížnosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Náchodě zrušeno). V dané věci lze shrnout, že v řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno určité zlé nakládání obviněného s poškozenou v podobě vulgárních nadávek a výhrůžek zabitím nebo různými způsoby ublížení na zdraví, žárlivých scén i jednoho fyzického útoku, při němž ji udeřil hranou ruky do pravého spánku. O těchto okolnostech není sporu, ostatně se k nim doznal i sám dovolatel. Další aspekty zákonného znaku týrání ve smyslu skutkové podstaty přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku jsou však ve světle přijatých skutkových zjištění o poznání problematičtější. Především jde o otázku trvalosti jednání obviněného v závislosti na jeho intenzitě. Druhotně vyvstávají též jisté pochybnosti, zda poškozená opravdu vnímala chování svého bývalého manžela vůči sobě jako těžké příkoří.

26. Soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí dobu trvání skutku vymezil (a oproti obžalobě omezil) časovým obdobím od ledna 2018 do 4. 2. 2018. Takové vymezení je v prvé řadě značně neurčité, neboť by při různém výkladu mohlo zahrnovat třeba jen 5 dní, ale třeba i 35 dní. Nalézací soud sice v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku tuto dobu „upřesnil“ tak, že k nárůstu konfliktních situací a četnosti násilného jednání obviněného mělo dojít „od počátku roku 2018“, aby následně nelogicky uzavřel, že se tak mělo dít „po dobu přibližně dvou měsíců“. Podstatné ovšem je, že takové zjištění nereflektoval do skutkové věty výroku o vině. Ať již tedy tento soud pojímal konkrétní dobu trvání skutku jakkoliv, v každém případě se jedná o období velmi krátké. Přitom pro přečin týrání osoby ve společném obydlí platí, že je vždy definován určitou trvalostí jednání pachatele, a to i v případě základní skutkové podstaty podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by tedy zlé nakládání s osobou žijící ve společném obydlí, probíhající po dobu plus mínus jednoho měsíce, mělo být kvalifikováno jako trestný čin, muselo by nabýt opravdu značné intenzity hrubosti a bezcitnosti. Nic takového ovšem v řízení prokázáno nebylo, sám soud prvního stupně označil intenzitu přezkoumávaného konání obviněného jako „relativně nízkou“, když s výjimkou jednoho úderu šlo vždy jen o agresi slovní. K tomu ještě Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost vyplývající z provedeného dokazování, že oba manželé trávili s ohledem na své pracovní povinnosti mnoho času mimo domov, kde se měli (podle vlastních slov poškozené) v podstatě míjet. Četnost vulgárních slovních výpadů a výhrůžek ze strany dovolatele vůči jeho manželce proto nemohla být ani v posuzovaném období začátku roku 2018 nikterak vysoká.

27. Lze tedy konstatovat, že již samotná formulace skutkové věty odsuzujícího rozsudku nesvědčí o tom, že by jednáním dovolatele byl naplněn znak týrání ve smyslu skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k neurčitě vymezenému, velmi krátkému období, po kterou se mělo jednání odehrávat, a zároveň nízké intenzitě zjištěných a ve skutkové větě vyjmenovaných způsobů povětšinou verbálního napadání poškozené. Provedené dokazování pak tento závěr spíše ještě posiluje. Pro ilustraci je možno poukázat například na audionahrávku pořízenou poškozenou, kterou poskytla orgánům činným v trestním řízení k důkazu (viz její přepis na č. l. 444 až 456 spisu). Na ní obviněný v určitých chvílích častuje svou poškozenou manželku vulgárními výrazy, několikrát ji osloví např. „mrdko“, verbalizuje přání vidět ji „chcípat“ atd. Na druhou stranu však ani jednou nezvýší hlas, několikrát se pokusí konflikt urovnat a domluvit se, avšak marně, neboť vždy narazí na jistou pasivní rezistenci ze strany poškozené. I tento důkaz tedy dokládá menší intenzitu jeho nevhodného a neslušného jednání. Vedle toho ovšem zachycuje i určité náznaky vystupování poškozené, které jsou podrobněji zmiňovány ve znaleckém posudku Mgr. Lenky Čermákové k její osobě. Těm sice soudy nevěnovaly přílišnou pozornost, avšak nijak je ve svých rozhodnutích nepopíraly. Připustily tedy znalecký závěr, že poškozená je tzv. nepravou obětí domácího násilí (která se do této role sama vžila), že v souvislosti s chováním obviněného neutrpěla žádnou psychickou újmu, její vystupování v trestním řízení mohlo být do jisté míry účelové, ve vztahu byla manipulátorem a skrytým agresorem, a mohla tak svého manžela k některým jeho útokům cíleně vyprovokovat. Uvedené skutečnosti neodpovídají klasickému modelu tyrana a oběti, typickému pro danou trestnou činnost, nadto vzbuzují pochybnost, zda bylo splněno další kritérium týrání v trestněprávním smyslu, tedy to, zda poškozená opravdu pociťovala jednání obviněného jako těžké příkoří.

28. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že přezkoumávaný skutek nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž neshledal, že by nalézacím soudem zjištěné jednání obviněného naplňovalo jakoukoliv jinou skutkovou podstatu zakotvenou ve zvláštní části trestního zákoníku. Skutek vymezený ve výroku odsuzujícího rozsudku není trestným činem. Stále se však jedná o chování zcela nevhodné (zjevně i protiprávní), které by určitě nemělo být v naší společnosti tolerováno či přijímáno jako norma a které by mohlo být správním orgánem posouzeno jako přestupek podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích.

29. Nejvyšší soud tedy z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 12 To 7/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 12. 2019, č. j. 16 T 62/2018-1350. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle § 265m odst. 1 tr. ř. za použití § 222 odst. 2 tr. ř. nově rozhodl tak, že trestní věc obviněného D. B., nar. XY, vedenou u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 62/2018 pro skutek popsaný ve výroku tohoto rozhodnutí, v němž soudy obou stupňů spatřovaly přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku, postoupil k projednání Městskému úřadu Náchod, neboť nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.

30. Důvodem, proč Nejvyšší soud věc nevrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, jak navrhovala státní zástupkyně, byla především pragmatická snaha eliminovat tzv. soudní ping-pong, k němuž se v přezkoumávané věci schylovalo. Je totiž současně zjevné, že zjištěné jednání obviněného by mohlo být přestupkově postižitelné, takže zákonné podmínky pro případné zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. nejsou dány (to ostatně vyjádřil již nalézací soud ve svém prvním rozhodnutí). Lze tedy prakticky vyloučit, že by v případném dalším řízení nalézací soud vydal jiné rozhodnutí než by postoupení věci správnímu orgánu k projednání věci jako případného přestupku.

31. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí se souhlasem obviněného a návrhem státní zástupkyně v neveřejném zasedání. Ta sice souhlas s takovým rozhodnutím výslovně nedala, nicméně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o zrušení rozsudků obou nižších soudů a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání „v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.“. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu by bylo přepjatým formalismem, pokud by za popsané situace a při výše uvedeném způsobu rozhodnutí nemohl analogicky rozhodnout v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Lze totiž důvodně předpokládat, že v návrhu na rozhodnutí v neveřejném zasedání je implicitně obsažen i souhlas s rozhodnutím v takovém zasedání.

32. Při vědomí toho, že obviněný se ke dni rozhodnutí dovolacího soudu nacházel v této věci ve výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud samostatným usnesením ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 775/2020-I., současně rozhodl (rovněž v neveřejném zasedání), že obviněný D. B. se podle § 265l odst. 4 tr. ř. nebere do vazby.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru