Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Tdo 759/2017Usnesení NS ze dne 19.07.2017

HeslaHodnocení důkazů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.759.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.

§ 39 až 42 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

8 Tdo 759/2017-26

USNES EN Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání obviněného M. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 To 564/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 34/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 2 T 34/2016, byl obviněný M. T. uznán vinným v bodech 1) až 5) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že

společně s obviněnou L. R., nar. ... (dovolání nepodala) v blíže nezjištěné době od 12.00 hodin do 14.30 hodin dne 2. 8. 2014 v úmyslu sebe obohatit a získat tak neoprávněný finanční prospěch přiměl obviněnou L. R. pod příslibem společného soužití k uzavření v krátkém časovém úseku v období od 26. 6. 2013 do 8. 8. 2013 pěti úvěrových smluv, a to na základě žádosti, že si úvěr na sebe vzít nemůže a obviněná L. R. se pod nejistým příslibem a bez řádného důvodu spoléhala na to, že za ni obviněný M. T. bude všechny splátky úvěrů hradit, přičemž sjednání úvěrů předem dojednal s tím, že mu obviněná L. R. získané finanční prostředky z poskytnutých úvěrů předá; přitom si byla vědoma, že její měsíční příjem nebude na uhrazení splátek úvěrů stačit, protože měsíční splátky všech poskytnutých úvěrů spolu s běžnými měsíčními výdaji na domácnost, přesahovaly její celkové měsíční příjmy a dále si vzhledem ke svým výdělkovým a majetkovým poměrům musela být vědoma, že nebude moci dlouhodobě dostát všem svým závazkům a všechny poskytnuté úvěry nebude moci splatit, a obviněný M. T. si byl vědom toho, že sám žádný úvěr vzhledem ke své insolvenci a záznamu v registru dlužníků získat nemůže, přičemž v některých případech sám úvěr za obviněnou L. R. sjednával a následně ji přiměl, aby mu finanční hotovost z poskytnutých úvěrů předala, a to pod falešným příslibem, že za ní bude splátky jednotlivých úvěrů splácet, přičemž si byl vědom, že obviněná nebude moci vzhledem ke svým výdělkovým a majetkovým poměrům sama poskytnuté úvěry splácet, a ani on nebude moci vzhledem ke své majetkové situaci a své bonitě splátky z poskytnutých úvěrů L. R. hradit, což od počátku ve skutečnosti ani neměl v úmyslu, peníze na splátky jednotlivých úvěrů L. R. v přislíbené výši nedával a finanční hotovost z poskytnutých úvěrů použil pro svoji potřebu, vyjma částek 27.000 Kč a 10.000 Kč, které obviněná L. R. použila ke splacení části úvěrů, kdy takto jednali v těchto případech ve stručnosti popsaných tak, že:

1) dne 26. 6. 2013 obviněný M. T. přiměl obviněnou k sepsání žádosti reg. č. ... o poskytnutí ČSOB spotřebitelského úvěru, na pracovišti České pošty, s. p. v L., okres B., žádost byla schválena ve výši 50.000 Kč a peníze jí byly dne 3. 7. 2013 převedeny na účet č. ..., z něhož obviněný přiměl obviněnou L. R. mu tyto poskytnuté finanční prostředky předat, což učinila. Obviněná závazek splácet uvedenou částku ve 48 měsíčních splátkách ve výši po 1.505 Kč, z níž dosud uhradila pouze 6.185,- Kč nedodržela, poslední platbu poukázala dne 20. 11. 2013 a úvěr dále nesplácela, čímž způsobila Československé obchodní bance, a. s., IČ: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, 150 57 Praha 5 (dále „ČSOB“), škodu v celkové výši 43.815 Kč,

2) dne 8. 7. 2013 přiměl obviněnou L. R. k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru na Finančním centru ČSOB v P., nám. T. G. M. ..., se společností ČSOB smlouvu o spotřebitelském úvěru reg. č. ..., ve výši 100.000 Kč za přítomnosti obviněného, poté, co jí byly téhož dne převedeny na její účet č...., přiměl obviněnou L. R., aby mu poskytnutou finanční hotovost ve výši 100.000 Kč předala, což učinila. Závazek splácet úvěr v 84 měsíčních splátkách ve výši po 1.963 Kč, z něhož uhradila pouze 6.961 Kč, nesplnila, poslední platbu poukázala dne 20. 11. 2013 a úvěr dále nesplácela, a způsobila ČSOB škodu v celkové výši 93.039 Kč,

3) dne 16. 7. 2013 přiměl obviněnou L. R. v místě jejího bydliště uzavřít se společností Provident Financial, s. r. o., IČ: 25621351, se sídlem Olbrachtova 2006/9, 140 00 Praha 4 (dále „společnost Provident Financial“) prostřednictvím obchodního zástupce smlouvu o spotřebitelském úvěru reg. č. ... ve výši 25.000 Kč, který obviněná za přítomnosti obviněného M. T. uzavřela. Peníze, které byly obviněné dne 16. 7. 2013 předány v hotovosti, obviněný jí přiměl mu předat, což učinila. Obviněná L. R. dosud z poskytnuté částky uhradila 13.788 Kč, poslední platbu poukázala dne 9. 12. 2013, jinak úvěr nesplácela, čímž způsobila poškozené společnosti Provident Financial škodu v celkové výši 11.212 Kč,

4) dne 18. 7. 2013 přiměl obviněnou L. R. k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru ve výši 97.000 Kč, což obviněná dne 18. 7. 2013 učinila a uzavřela se společností PROFI CREDIT Czech, a. s., IČ: 61860069, se sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 – Nové Město (dále „společnost PROFI CREDIT“), prostřednictvím obchodního zástupce v P., za přítomnosti obviněného smlouvu o revolvingovém úvěru reg. č. ..., ve výši 97.000 Kč. Po převedení peněz dne 24. 7. 2013 na její účet č. ..., obviněnou přiměl částku 70.000 Kč předat. Podle uzavřené smlouvy obviněná L. R. závazek splácet v 18 měsíčních splátkách 7.626 Kč nedodržela, do současné doby uhradila pouze 7.626 Kč, naposledy dne 14. 11. 2013, čímž způsobila poškozené společnosti PROFI CREDIT škodu v celkové výši 89.374 Kč,

5) dne 8. 8. 2013 přiměl obviněnou L. R. k telefonickému uzavření smlouvy o úvěru ve výši 70.000 Kč, což obviněná dne 8. 8. 2013 učinila a uzavřela se společností Home Credit, a. s., IČ: 26978636, se sídlem Nové sady 996/25, 602 00 Brno (dále „společnost Home Credit“), smlouvu o úvěru reg. č. ..., zaslanou obchodním zástupcem prostřednictvím České pošty, s. p. ve výši 70.000 Kč, obviněný byl přítomen podpisu smlouvy, a když byly peníze obviněné dne 20. 8. 2013 převedeny na její účet č. ..., přiměl ji, aby mu hotovost ve výši 70.000 Kč předala, což učinila. Ze závazku splácet v 84 měsíčních splátkách ve výši po 1.862 Kč, obviněná uhradila pouze 3.393 Kč, poslední platbu poukázala dne 26. 9. 2013, a způsobila poškozené společnosti Home Credit škodu v celkové výši 66.607 Kč.

Obviněný tak v bodech 1) a ž 5) přiměl obviněnou k vylákání částky ve výši 342.000 Kč, což ona učinila, a sám takto získal podvodným jednáním finanční prostředky ve výši 315.000 Kč.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněné L. R.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 To 564/2016, odvolání obviněného M. T. podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. T. prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, protože nesouhlasil s tím, že spáchal skutky, které jsou v bodech 1) až 5) výroku rozsudku soudu prvního stupně popsány, neboť soudy z obsáhlého dokazování nevyvodily správné skutkové ani právní závěry. Soudům vytkl, že závěr o jeho vině vyvodily převážně na základě výpovědi spoluobviněné L. R., které zcela nekriticky uvěřily zejména to, že se jednalo mezi ním a obviněnou o vztah druha a družky, což však výsledky provedeného dokazování neprokázaly. Jejich vztah byl nanejvýš kamarádský, odehrávající se převážně v rámci telefonických hovorů, nebydleli spolu a nikdy u ní nepřespal. Její zamilovanost do něj považoval za nepravdivé tvrzení, aby zlehčila svou vinu. Skutečnosti uváděné obviněnou L. R. obviněný označil za nepravdivé a nepodpořené jinými důkazy, a též tvrdil, že žádné peníze si od spoluobviněné L. R. nikdy nepůjčil, vyjma částky 9.000 Kč vypůjčené od její sestry, kterou vrátil (tato není ani předmětem obžaloby).

5. Pro závěr o tom, že by od L. R. převzal částku v celkové výši 315.000 Kč, soudy nesprávně vycházely pouze z výpovědi obviněné, neboť o tomto závěru nevypovídá žádný jiný důkaz, když obviněný sám trestnou činnost od začátku popírá. Z dokazování ani nevyplynulo, že by se na její trestné činnosti jakkoli podílel. Rovněž nebyl proveden takový důkaz, který by prokázal, že v inkriminovaném období byl obviněný více zadlužen, mimořádně utrácel, zaplatil výraznou část starších dluhů, apod., a tudíž chybí důkaz o jeho zájmu na protiprávním přírůstku majetku. Osobně byl přítomen pouze uzavírání jediné půjčky, a to na poště u své matky A. T., kde figuroval pouze jako jakýsi zprostředkovatel, který „stál opodál“, aniž by se jakkoli aktivně do transakce zapojoval. Při této příležitosti matku s obviněnou seznámil. Spoluobviněná L. R. přitom jeho matce potvrdila, že peníze potřebuje pro sebe. Když obviněná později svoji výpověď změnila v neprospěch obviněného a uvedla, že peníze byly určeny pro něj, soud jí opět nekriticky uvěřil.

6. Obviněný zpochybnil rovněž věrohodnost svědkyně K. V., která u soudu prvního stupně podpořila některá tvrzení obviněné, ačkoli nikdy u žádných údajných půjček osobně přítomna nebyla a ve své předchozí výpovědi na Policii České republiky sdělila, že o žádných půjčkách nic neví. Tato svědkyně přitom byla družkou obviněného v letech 2013 až 2014 a nerozešli se „v dobrém“. K nevěrohodnosti této svědkyně obviněný poukázal na její podezření z účasti na loupeži a na přestupkové řízení. Jde o nepřímý důkaz plynoucí z výpovědí obviněné, která ve své prvotní výpovědi uvedla, že o žádných půjčkách neví, a teprve později si na ně rozpomněla. Přesto, že soud vůbec nepátral po příčinách změny v její výpovědi, opět i této svědkyni uvěřil. Tím přístupem soud porušil svoji nestrannost a právo obviněného na spravedlivý proces.

7. Z výsledků provedeného dokazování neplyne, že by obviněný byl přítomen uzavírání půjček obviněnou, žádný ze svědků si nevzpomněl, že by při nich figurovala osoba jeho jména, pouze v některých výpovědích se uvádí, že některým jednáním byl přítomen kromě L. R. i nějaký muž sympatického vzhledu a příjemného vystupování, což však bez dalšího jeho podíl či jakoukoli účast na těchto jednáních, a tudíž jeho vinu, neprokazuje. Ve věci nefigurují rovněž žádné jeho identifikační údaje jako např. číslo účtu či telefonní číslo. Za této důkazní situace nebylo možné dospět k závěru, že by se na trestné činnosti obviněné L. R. podílel.

8. Dovoláním obviněný brojil i proti uloženému trestu, pro který soud vycházel toliko z jeho trestní minulosti, ačkoli podle informací obviněného měly být jeho předchozí tresty již zahlazené a mělo na něj být nahlíženo jako na osobu netrestanou. Za porušení nestrannosti soudu obviněný považoval i to, že mu zpřísnil postavení, když z návodce, jak jej kvalifikovala obžaloba, jeho postavení změnil na spolupachatelství, aniž by k tomu bylo provedeno potřebné dokazování.

9. Krajskému soudu jako soudu odvolacímu vytkl, že v jeho nepřítomnosti, pro kterou měl vážné zdravotní důvody, pouze formálně provedl odvolací řízení, obsáhlým odvoláním se vůbec nezabýval, chyby předchozího řízení nenalezl a své závěry ani neodůvodnil.

10. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve znění rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu písemně sdělilo, že po seznámení s obsahem podaného dovolání a napadených soudních rozhodnutí se k němu nebude věcně vyjadřovat.

III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolání obsahuje takové skutečnosti, které naplňují označené důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející lze podrobit věcnému přezkoumání Nejvyšším soudem toliko na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř.

13. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud odvolání obviněného považoval za nedůvodné i přesto, že obviněný v předcházejícím řízení shledal vady zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

16. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítal porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].

17. Pokud jde o výrok o trestu, prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat vady jen v případě nesprávného hmotněprávní posouzení ve vztahu k podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu apod., nikoli však vady směřující proti nepřiměřenosti trestu ve smyslu nevyužití polehčujících okolností nebo k nepřihlédnutí ke všem skutečnostem, které obviněný považuje za vhodné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

IV. K výhradám obviněného

18. Podle obsahu obviněným podaného dovolání je zřejmé, že v něm neuplatnil námitky, které by se týkaly nesprávnosti použité právní kvalifikace přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ale vytýkal nedostatky ve způsobu provedeného dokazování a hodnocení zajištěných důkazů. Brojil zásadně proti tomu, jak soudy posoudily výpověď spoluobviněné L. R. a s ní korespondující výpověď svědkyně K. V. Uložený trest odnětí svobody shledával příliš citelným a nezohledňujícím všechna kritéria a hlediska. Vůči odvolacímu soudu namítal nedostatečnost jeho přezkumné činnosti a dovolával se porušení principů spravedlivého procesu. Nejvyšší soud, aby dostál ústavněprávní rovině uvážení, zda dovolatelem uváděný důvod je dovolacím důvodem, posuzoval, zda se ve věci nejedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

19. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je proto třeba zmínit, že soud prvního stupně se provedenému dokazování a řádnému objasnění viny obviněného v dostatečné míře věnoval. Pro své závěry vycházel z celé škály důkazů, především výpovědi spoluobviněné L. R. a svědkyně K. V., I. Š., A. T., V. S., J. Š., Ž. R., listinných důkazů k osobě a majetkovým i pracovním poměrům obviněného. Všechna svá hodnocení provedených důkazů, úvahy k nim se vztahující a skutkové i právní závěry soud prvního stupně rozvedl na stranách 5 až 10 svého rozsudku, kde vysvětlil, které důkazy považoval za věrohodné a které nikoliv, a z jakých důvodů takové závěry učinil.

20. Odvolací soud v přezkoumávaném usnesení k obsahově shodným námitkám obviněného, jaké posuzoval nyní i dovolací soud, konstatoval, že nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl a následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to jak jednotlivě, tak ve vzájemném souhrnu. Za oprávněný označil i závěr soudu prvního stupně o věrohodnosti spoluobviněné L. R., neboť její výpověď nestojí osamoceně, ale zapadá do dalších důkazů, zejména v návaznosti na výpověď K. V., která „se ocitla v obdobné situaci jako L. R.“, kdy obviněný „z ní vyloudil finanční prostředky obdobným způsobem a zachoval se k ní stejně nečestně“. Podle výpovědí těchto dvou svědkyň ve spojení s výpovědí pracovnice společnosti PROFI CREDIT Ž. R. odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že obviněný byl iniciátorem jednání o půjčce, na tom, aby se smlouva uzavřela, měl osobní zájem, participoval na uzavření smlouvy a finanční prostředky sloužily k jeho potřebě. Ze všech výpovědí, včetně výpovědi matky obviněného A. T., vyplynulo, že obviněnou L. R. na jednání o půjčkách vždy doprovázel, a byl při sjednávání smluv v její blízkosti. Odvolací soud rovněž doplnil, že obviněný se v předmětné době nacházel ve zcela svízelné finanční situaci, neboť byl zatížen řadou exekucí. Správnost všech závěrů vztahujících se k výroku o vině a trestu, jak byly zjištěny a posouzeny nalézacím soudem, potvrdil, a uvedl přitom i svá vlastní stanoviska, která vyjadřovala úvahy korespondující s těmi, jež učinil o vině a trestu již soud prvního stupně.

21. Výhradám obviněného, že odvolací soud jím uplatněné námitky v odvolání řádně nepřezkoumal a že se s nimi řádně nevypořádal, nelze přisvědčit, protože nemají v přezkoumávaném rozhodnutí odvolacího soudu oporu. Naopak z jeho odůvodnění je dostatečně patrné, jak reagoval na jednotlivé výhrady obviněného, včetně důvodů, pro které potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně (viz strany 4 až 6 usnesení soudu druhého stupně).

22. Nejvyšší soud, který přisvědčil správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, jen ve stručnosti zmiňuje, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou jak po obsahové, tak i formální stránce dostatečně odůvodněna a zcela adekvátně a zákonným způsobem reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stádiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 a 134 odst. 2 tr. ř. V postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o tzv. deformaci důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].

23. Závěry, které soudy uvedly v přezkoumávaných rozhodnutích, vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností a o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267)]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch, které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Obsahuje dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy se důsledně zabývaly věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch. Rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, jaké ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)].

24. Uloženému trestu obviněný vytýkal jeho nepřiměřenost a přílišnou tvrdost, jakož i to, že soudy nepřihlížely ke všem důležitým okolnostem, které měly být hodnoceny v jeho prospěch. Takto vymezené výhrady nejsou slučitelné ani s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný neuplatnil, a podle něhož lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný však nenamítal nesprávný druh či výměru uloženého trestu, ale nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení trestu, s nímž se neztotožnil. Takové okolnosti nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., tedy ani podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

25. Jen pro úplnost nad rámec obviněným uvedeného důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. je vhodné zmínit, že soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro odsouzení obviněného. Za tím účelem podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly, i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž neopomněly uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou. Mimo jiné zdůraznily i to, že obviněný se posuzované trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu v jiné trestní věci, v níž byl odsouzen pro obdobnou trestnou činnost (viz strany 10 až 11 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 6 usnesení odvolacího soudu).

26. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně způsobu jeho výkonu lze považovat za nezbytný a spravedlivý [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz].

27. Obviněný uvedené důvody (ani jiné podle § 265b tr. ř.) obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám zákonem vymezeným pro jejich uplatnění, když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh a výměru trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).

28. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. T. jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 7. 2017

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru